Ahoj...
Jsem Elii. Celým jménem Ell Rosalie Swith. Za měsíc mi bude šťastných 18. Konečně bude ze mě, podle táty velká holka. Je to k smíchu že? Velká. Velká třeba budu, ale uvnitř zůstávám tou malou šedou myškou, která jde s davem. Nemůže dát najevo svůj vlastní názor, protože se bojím. Ptáte se čeho, nebo proč? Proč? To bych taky ráda věděla. A čeho? To je jednoduché. Jich. Těch lidí, kteří si myslí, že jsou víc než já. Koukají se na mě zlým pohledem, když teda o mě zavádí, smějí se mi a dělají mi naschvály. Ale už neřeší jak se cítím. Jak mě to strašně bolí. Když je klid a zrovna se mi nesnaží shodit učebnice, nebo podkopnout nohy, koukám na ně. Na všechny. Musíte si myslet, že jsem blázen, ale tak to není. Koukám se na to, co oni mají a já ve svém životě ne. Mají popularitu, přátelé, lásku svých snů, úplné rodiny, mají toho strašně moc. A já? Já nemám ani zlomek toho, co oni skutečně mají. Vždycky jsem si přála být jako oni, ale to nepůjde dokud budu s nimi. Dokud budu v tomhle městě, můj život poplyne pomalu, se smutnou náladou a nechutí ze života. S nechutí dál žít.
-----------------
Ráno mě vzbudí odporný zvuk budíku, který tak strašně nenávidím, jako většina dospívajících lidí. Protáhnu se a jdu vykonat ranní hygienu. Věci jsem si připravila už večer, teď se stačí do toho jen nasoukat. Moje delší blond vlasy mi v lehkých vlnkách padají přes ramena a já se ještě zastavím před zrcadlem. Dnešní outfit nevypadá tak špatně, proto jsem rychle popadla tašku s učením a mířila si to po schodech dolů do kuchyně, kde si táta četl noviny.
,,Ahoj Ellie, jak ses vyspala?" ptal se táta s úsměvem. Jako vždy měl na sobě bílou košili s černou kravatou a na všechny strany rozdával svůj podle něho dokonalý úsměv. ,,Ahoj tati, celkem dobře, ale z náš to komu by se chtělo vstávat do školy?" Přisedla jsem si k němu a začala jíst snídani co zrovna připravil. Na první pohled to vypadalo, no jak to říct zvláštně, divně, fuj? Trochu jsem se bála, jestli mě táta nechce otrávit, protože co si budeme říkat tátovi ,,specialitky" chutnají vždycky ehem... příšerně. Promiň tati. Ochutnala jsem tu věc a byla celkem překvapená, že se to dalo strávit. Celé jsem to snědla a zapila černým čajem. 7:45 už musím jít. ,,Tati uvidíme se večer" vtiskla jsem mu pusu na líčko a v zápětí opustila náš krásný rodinný domek.
Čím blíž jsem byla ke škole, tím víc jsem byla nervózní. Někdy se sama sebe ptám jestli to má ještě cenu, ale nemohla bych tu nechat tátu samotného. Stačilo, že se od nás mamka odstěhovala, když jsem byla ještě batole. Doufám, že ji někdy najdu a budu jí moci odpustit a dát jí novou šanci. Zastavila jsem asi 10 metrů před onou budovou. Nádech, výdech Ell, všechno bude jako vždycky. S pomodlením, aby to bylo dneska lepší jsem otevřela dveře školy a šla vstříc Bonstovské střední.