Dojeli jsme tam úplně v pohodě a řidič řekl, že celebrity vozí zadarmo. Neptala jsem se. Prostě jsem se na něho usmála a řekla děkuji.
Vzpomněla jsem si, jak jsem na to místo přijela poprvé. To co jsem uvnitř sebe cítila, bylo tak stokrát silnější než minule. Ten pocit, ten oheň i následné sevření, které mi proudilo srdcem, byly nevyhnutelné a slovy nepopsatelné. Strnule jsem seděla opřená o sedačku taxíku. Ruce jsem měla položené v klíně a můj pohled hledal cíl v místech, které jsme projížděli. Lana mě pohladila po rameni a řekla: „Kourtney, buď v klidu." Otočila jsem k ní hlavu a chytla ji za ruku, které se mě dotýkala. Přikývla jsem a chvíli jsme se na sebe jenom tak dívali. Koukla jsem na Lucase a zjistila, že on se na nás usmívá taky.
„Teď doleva." řekl jsem řidiči a ten otočil volantem.
Je to tady. Před námi se objevil areál tábora. Dýchala jsem zhluboka, hruď se mi pravidelně nadzdvihávala. Lucas otevřel dveře jako první, šel k Laniným dveří a otevřel je taky. Podal jí ruku a má sestra ladně vystoupila z auta. Lucas pokračoval k mým dveřím. Tupě jsem zírala před sebe a plánovala si, jak k Joshovi přistoupím. Najednou mě dveře byly otevřené a Lucasova dlaň čekala na mou. Podívala jsem se mu do očí. Viděla jsem, jak je na mě hrdý, oči měl upřímné, pyšné a plála v nich laskavost. Konečně jsem mu podala ruku. Jednou rukou jsem se držela jeho a tou druhou si přidržovala šaty. Otočila jsem se a spatřila vyzdobený pozemek.
„Pojďme Kourtney...Josh tam určitě čeká." Řidič na nás vykukoval z okýnka. „Běž na to holka." řekl mi. Trochu mě tím povzbudil. Napřímila jsem se a řekla: „Jdu na to." Zavřela jsem dveře taxíku a společně s Lucasem a Lanou zamířili k hlavní budově.
Někdo otevřel dveře dřív, než jsme tam došli. Tommy a vzápětí Emily. Bez varování jsem se jí vrhla do náruče.
„Vy jste ještě tady?" zeptal jsem se a můj pohled přejížděl z Emily na Thomase a pořád dokola.
„Všichni tam jsou Kourtney. Josh řekl, že dokud nedojedeš, ples nezačne." A já si myslela, že mě Josh už víc překvapit nedokáže. Dokázal.
„Vědělas, že tady jsou dvě tělocvičny?" Nevěděla.
„Josh na tebe čeká v té druhé." Nevěděla jsem, co mám říct, tak jsem ji prostě znovu objala. Tommy tam celou tu dobu jenom stál, a mě došlo, že nesledoval mě. Po celičkou dobu rozhovoru s Emily se na mě ani nepodíval, díval se na ni. A když sice netuším, jak se to stalo, byl to pohled zamilovaného mladého muže.
„Ukážeš mi, kde je ta druhá tělocvična?" upoutal jsem pohled zpátky k Emily.
„Určitě. Pojď za mnou. Lanu a Lucase nechám v rukách Tommyho."
Chytla mě za ruku a já si druhou rukou trochu přidržela šaty. Obešly jsme hlavní budovu a část, ve které je tělocvična číslo jedna.
„Nebuď nervózní Kourtney, vypadáš skvěle." Ze všech sil jsem se snažila zahnat svou nervozitu, ale ať jsem se snažila sebevíc, nešlo to. Nevím proč, ale tak nějak to bylo silnější než já.
Zastavily jsme se u dveří, které byly vždycky zamčené. Nikdo nevěděl, co je za nimi. Až do teď. Dřív jsem se jich nevšímala, byly to jenom nějaké dveře, které podle mých předpokladů byly bezúčelné, k ničemu, zcela zbytečné a vedoucí nikam. Teď jsou má budoucnost. Buď jimi projdu a budu s Joshem, budu si zvykat na nový život, lidi a nebudu mít jistotu, co přinese život nebo zůstanu stát venku, vrátím se zpátky do New Yorku a povedu život právničky.
„No na co čekáš, zlato?" zeptala se mě Emily. Vypadal, že v tuto celou pohádku věří. Byla tak šťastná, že mě doprovází ke štěstí.
„Já nevím Emily. Co když se něco pokazí? Co když ho už omrzelo to čekání? Co když..."
„Miluješ ho?" Nesnáším, když mi někdo skočí do řeči, ale tentokrát jsem za to byla ráda. Připomněla mi, proč jsem se vracela. Připomněla toho obyčejného kluka, do kterého jsem se zakoukala. Vybavil se mi jeho úsměv, jeho smích, oči, dokonce i ďolíčky, které se mu často objevovali na líčkách.
„Ano." Narychlo jsem ji objala a prudce otevřela dveře. Byly tak těžké, že hned jak jsem vešla dovnitř, se za mnou zabouchly. Kolem mě byla jenom tma a nic jsem neviděla. Nevěděla jsem, jestli to je nějaká chyba nebo co. Natáhla jsem ruky před sebe a udělala malý krok. Dotkla jsem se nějaké studené tyče. Pevně jsem ji sevřela a najednou se rozsvítily světla. Světla, které svítily modře a bíle a lemovaly zábradlí schodů. Nebyly to obyčejné schody. Byly to takové ty schody, po kterých princezny chodí do věže. Tak jsem si připadala, jako princezna. Krásné šaty, schody do věže a čekající princ. První schodek, druhý schodek a pořád dál nahoru. Začala jsem zachytávat melodii pomalé písničky, která mě lákala si pospíšit. Schody skočily a já ho uviděla.
Stál pod malou diskokoulí uprostřed parketu. Černá kalhoty, bílé sako, ruce v kapsách, pod září diskokoule. Rozsvítil se bodový reflektor a zamířil na zpěváka, který postával a vystavěném pódiu. Sam Smith. Začal zpívat a dal mi tím znamení přiblížit se k Joshovi. Rukama jsem si přichytila šaty a dlouhým, však pomalým krokem s k němu vydala. K Joshovi, mému princi. Teď už se nic nemůže pokazit. Všechno je to až moc dokonalé, pohádkové, slovy nepopsatelné. Už byla skoro u něho. Čas jakoby se zpomalil. Josh se začal pomalu, pomalu, ale fakt hodně pomalu otáčet. Jsem normálně myslela, že před ním rozteču jak zmrzlina. Tenhle moment byl nekonečný (i když trval asi dvě vteřiny). Najednou jsme stáli tváří tvář. Spustila jsem ruce podél těla a nehybně stála. Přistihla jsem se, že nedýchám, a tak jsem se zhluboka nadechla. Stál tam přede mnou. Černé kalhoty, černé sako, bledě modrá košile a tmavě modrý motýlek. Vlasy měl načesaná nahoru a v očích mu plál oheň štěstí a radosti.
Je to tady. Cítila jsem, že se něco stane. Něco velkého. Stáli jsme tak blízko u sebe, že se naše dechy spojily v jeden. Chytl mě za ruku, kterou jsem si přidržovala šaty. Ty mi splynuly s tělem. Josh se mi hluboko podíval do očí a řekl: „Jsem rád, že jsi přišla." Zahřálo mě u srdce, když jsem zas slyšela jeho hlas. Najednou mě chytil i za druhou ruku. Ruce nám plály c prostoru, který mezi námi zbýval. Další nekonečný moment. Samova písnička se blížila ke konci. Pomalé tóny nás vybízely, abychom se k sobě přiblížili ještě víc. Ucítila jsem, jak se jeho rty setkaly s mými. Jednou rukou mi přidržoval tvář a druhou mě stalé držel. Hudba ustoupila, ale naše poloha pokračovala v trvání. Pokračovala dlouho dál.
Josh sjel dlaní k mému krku. To tepla, ta energie, kterou mi předával, byla, jak to říct, nadstandartní. V životě jsem nic takového necítila. Bylo tak snadné propadnout té vášni, která z Joshe vyzařovala. Ten šarm, ta vášeň, ta radost, ten oheň. Ten gentleman.
Před měsícem byl Josh pro všechny nedosažitelný, celebrita. Teď je to náš přítel a obyčejný kluk. Pro mě se stal někým významným, výjimečným. Někým, koho chci vídat každý den, až do toho posledního.
Náš polibek skončil, naše poloha zůstala. Díval se mi tak hluboko do očí, jak to umí jenom on. Četl mé myšlenky a já četla jeho. Znovu jsem se do něj zamilovávala, znova a znova. Ten pohled, ty oči...ten úsměv ty rty, to srdce, ta povaha a mnohem víc. Tyto Joshovy dary učarovaly mému srdci. Taky když jste byli mladší, tak jste si ke svému jménu zkoušeli příjmení kluka, který se vám líbil? Já pořád. Kourtney Hutcherson. To nezní špatně ne? Mě se to líbí. Trochu jsem se nad tím pousmála. Josh mé gesto napodobil, podíval se na Sama a pokývl hlavou. Ten pochopil jistý signál a odešel z pódia.
„Zazpíváš si se mnou?" zeptal se mě Josh a hlavou pokynul k pódiu. Natakovou otázku se nedá říct ne. Lehce jsem přikývla a vydali jsme se k pódiu. Drželi jsme se za ruce a pomalu šli. Přišlo mi, že se vůbec nepřibližujeme a to dávalo momentu nádech nekonečna. Nakonec jsem však k našemu cíli došli. Zboku jeviště byly malé schůdky. Josh vyšel jako první a podal mi ruku, za kterou jsem se chytla a udělala pár krůčků nahoru. Každý jsme si stoupli k jednomu mikrofonu. Oběma rukama jsem chytla mikrofon.
„Ty umíš zpívat? Nikde jsem neviděla video, kde zpíváš." řekla jsem a Josh se na mě podíval, jako bych ho snad podceňovala.
„Jasně že umím zpívat, Kourtney, já jsem rozený zpěvák. Znáš písničku Back To You?"
„Samozřejmě že znám."
„Tak to je super." odvětil Josh a šel k notebooku, který byl vzadu na pódiu, postavený na jakési bedně. Zapnul hudbu a ta se rozezněla do prostoru.
„Začínáš." řekl Josh, jak se vrátil na místo vedle mě.Začala jsem zpívat. Dívala jsem se na Joshe a viděla, jak si poklepává nohou a počítá si v duchu, aby neprošvihl začátek svého sóla.
Vydala jsem ze sebe poslední tóny své části a Josh už se připravoval na svůj nástup.
Tři, dva, jedna...je to tu. Snažila jsem se nedávat najevo ten šok, když Josh začal zpívat. Nikde jsem neviděla video, kde by Josh zpíval. Nechápu, proč skrývá svůj talent. Jeho postoj, jeho držení mikrofonu a vůbec všechno naznačovalo, že by se Josh jako zpěvák určitě uchytil. V pravé ruce svíral mikrofon a levou ruku nechal volně plandat podél těla. V kolenech byl trochu pokrčený a nespouštěl ze mě oči. Vytáhl mikrofon ze stojanu a přišel ke mně. Chytil mě za ruku. Jednoduché, prosté gesto...to stačí. Nic víc nepotřebuji, tohle mi bohatě stačí. Teplo, které mi jeho dotyk předával a žár, který plápolal v jeho očích, bylo všechno, co jsem momentálně k životu potřebovala.
Zadívala jsem se tak hluboko do jeho očí, že jsem prošvihla svoji druhou část. Stáli jsme tam, jenom my dva. A to ticho kolem nás, byla ta nejhezčí hudba, do které jsem se kdy zaposlouchala.
Josh se o krok vrátil zpátky, aby mikrofon dal opět do stojanu. Levou rukou mě ale nepouštěl. Ani pohled na vteřinu neodvrátil.
Druhou ruku mi dal na krk a poodsunul vlasy. Uslyšeli jsme, jak něco ťuká na střechu. Pršelo. Došlo mi, že v těch botách jsem vyšší než Josh, tak jsem si je rychle sundala. Usmál se tomu a to mi udělalo ještě větší radost. Miluju jeho úsměv, miluju jeho smích. Miluju jeho oči a miluju jeho pohled...
„Miluju tě." dořekla jsem svou myšlenku nahlas. Josh se mi podíval do očí. Hodně hluboko do očí. A když jsem si myslela, že blíž k sobě být už nemůžeme, tak se ještě přiblížil.
„Miluju tě." odpověděl Josh. Bylo to tak nádherné. Toto všechno. Ne tak úplně nová střecha vedlejší tělocvičny způsobila, že mi na nos spadla kapka vody.
„Zatančíme si?" zeptal semě Josh s úsměvem od ucha k uchu. Já jsem jenom lehce přikývla. Čekalajsem, že mi dá ruku kolem pasu, ale on mě chytil za ruku a začal utíkat ke schodišti.Vyběhli jsme pár schodů nahoru a ocitli se na střeše. Nevadilo, že prší. Josh si sundal sako a zůstal jenom v košili, poskočil a nabídl mi ruku. Já jsem jiokamžitě chytla a náš tanec začal. Opět mě překvapil. Bylo to úplně pohádkové a vůbec se mi nechtělo věřit, že se tohle děje zrovna mně.
Nezapomenutelný okamžik. Nejkrásnější věc, která se mi kdy mohla stát. Bylo to nekonečné. Aspoň se mi to tak zdálo. Ta malá chvilka se jevilo jako věčnost. Tančili jsme na hudbu, která nehrála. Tančili jsme na parketu, kterým byla střecha. Tančili jsme spolu. Srdce nám společně tloukla do rytmu a mě oči se odráželi v těch jeho. Když jsem se mu hluboko zadívala do očí, uviděla jsem budoucnost. Svoji budoucnost. Všechno začínalo tímhle koncem. Konec tábora, začátek života. Života, který jsem si vždycky vysnila. S ním.
Zastavil se. Přitáhl si mě k sobě. Opřel si čelo o mé a ani nemusel otevřít pusu, aby mi sdělil, to co chtěl. Stáli jsme tam uprostřed tmy. Letní déšť nás ochlazoval a jeho rty byly čím dál víc blíž mým. Ale když byly nejblíže, jak to šlo, otočila jsem hlavu.
„Co bude potom? Až tohle skončí. Půjdeš si dál žít svůj život a mě necháš se vrátit do New Yorku?" Potřebovala jsem to vědět. Měla jsem tak zbytek života žít, potřebovala jsem vědět, co se stane. Najednou jsem byla nejistá. Všechno, co jsem doufala, že se stane, se mi zdálo, jako čím dál víc nemožné.
„Kourtney, netrap se tím, co bude. Teď jsme tady. Ty, já a tahle krásná chvíle. Nekonči ji jenom proto, že si nejsi jistá zítřkem." Celý život jsem byla zvyklá, že vím, co se stane. Měla jsem všechno naplánované dopředu. Vždy jsem se bála, že když nebudu připravená a nebudu se soustředit na budoucnost, tak nakonec selžu. Nevím, proč jsem se bála žít jako normální lidé, že nevím, co budu mít zítra v plánu. Možná kvůli mamce. Nechtěla jsem ji nikdy zklamat. Nechtěla jsem, aby si myslela, že něco zanedbávám. Abych pro ni byla dokonalá dcera. Ale teď když tady stojím s Joshem a poslouchám jeho slova, mi přijde, že jsem celý život žila špatně.
„Máš pravdu Joshi." řekla jsem a usmála se na něj. Zvedl ruku a ukazováčkem mi přejížděl po tváři. Byli jsme potichu. Nebylo to to trapné ticho, které vzniklo, když došla slova. Bylo to ticho, které se mezi námi prostíralo. Vyplňovalo prostor mezi rozhovory. Bylo to krásné ticho, a to proto, že jsem věděla, že se potom něco stane. Tohle ticho končilo jeden rozhovor, ale na druhou stranu začínalo další.
A taky začalo. Ticho skončilo a Josh promluvil.
„Kourtney, dneska po plese všichni odjíždějí, ale já tady zůstávám až do zítra. Napadlo mě, jestli by si tady nechtěla zůstat se mnou. Ráno bych tě odvezl." Tak tole mě překvapilo, nevěděla jsem moc, co říct. Nečekala jsem to. Vůbec. Musel jsem se ale rychle rozhodnout. Jasně strávit ještě jednu noc tady, s ním, by bylo úžasné. Ale jak k tom přijdou ostatní? Co by na to řekla moje máma, která na mě čeká v nemocniční posteli na druhé straně kontinentu? Nevím. Nevěděla jsem, co mám dělat. Kdyby záleželo jenom na mě, neváhala bych. Ale jsou tady jisté okolnosti, které mi říkali, že bych tady zůstávat neměla. Chtělo by to někoho, kdo mi poradil, kdo by mi řekl, co mám dělat. Ale nikdo tu nebyl. Jenom já, Josh a tenhle moment. Musela jsem se rozhodnout. Bylo jsem potichu strašně dlouho. Josh vzal mou ruku, zároveň se svou a naše dlaně se opíraly o sebe.
„Kourtney, já vím, jak je těžké se rozhodnout, vím, že by si nejspíš měla být se svou rodinou, ale prosím, řekni něco." Je to tu. Musela jsem něco říct.
„ Joshi. Musela bych to první říct ostatním. Takhle narychlo to nejde. V New Yorku na mě čekají." Odtáhla jsem svou ruku od jeho. Udělala menší krok dozadu a zadívala na střechu, na kterou pořád dopadaly kapky deště. Josh však udělal krok ke mně. Chytl mě kolem pasu a čelo položil na mé.
„Kourtney, já už jsem s tvou mámou mluvil. Říkala, že by ses měla rozhodovat pro sebe a ne pro ni nebo pro tvou rodiny. Že je tohle rozhodnutí jenom tvoje, a že když tu budeš zůstat, tak bude jenom ráda." Koukla jsem na něho. Tohle znělo opravdu jako moje máma. A měla pravdu. Jako vždycky.
„Má pravdu." zašeptala jsem pro sebe.
„Promiň Kourtney, neslyšel jsem tě. Co si říkala?"
„Že zůstávám."