Když dorazil Severus s Harrym do svého bytu, jeho synovec sebou zničeně prásknul do pohovky. Nohy hodil na opěrku a vleže zůstal zírat do kamenného stropu. Severus ho koutkem oka sledoval a přitom sám zamířil k baru, kde si nalil štědrou dávku Ohnivé whisky, kterou do sebe pár loky vpravil. Ten pohled mu připomněl jejich setkání na Grimmauldově náměstí, kdy Harry podobně zíral do stropu, jen přitom neležel na pohovce, ale na zemi.
„Měl jsem za to, že nemáš rád stropy," poznamenal Severus, když už ticho trvalo příliš dlouho.
„Jo, ale zvláštním způsobem jsou uklidňující," odpověděl Harry a hlasitě u toho vydechl.
„Vypadal jsi celou dobu docela klidně," řekl Severus a zkoumavě si Harryho prohlížel. Ten se na něj s chabým úsměvem podíval.
„Vážně? To jsem rád, celou dobu jsem se o to taky snažil. Ve skutečnosti jsem ale v pohodě fakt nebyl."
„A to je to, co je důležité. Pravidlo číslo třicet pět – zachovat si chladnou tvář i v těch nejvypjatějších situacích." Harry na něj zůstal chvíli civět, když zatřásl hlavou.
„Teď se mě nesnaž poučovat. Nepadne to na úrodnou půdu," upozornil ho s úšklebkem.
„A kdy jo," zamumlal si pro sebe Severus, když se šel posadit do křesla naproti Harrymu. Zase bylo chvíli ticho a Harry dál pokračoval v zírání na strop.
„Málem tě dostal," odvážil se asi po minutě opět promluvit Harry. S obavami odtrhnul zrak od stropu a ohlédnul se po Severusovi.
„S tebou v závěsu?" odfrknul si pobaveně Severus. „Nemožné."
„To není sranda," posadil se Harry. Obavy se mu stále zračily ve tváři.
„Taky nežertuji. Víš, že-"
„-nikdy nežertuješ," dopověděl za něj Harry. „Jo, jasný. Ale co kdyby nás Fidelius nevaroval? Smířili bychom se s tím, že na ministerstvu pod Veritasérem vypovíš, jak to ve skutečnosti bylo, a oni tě zase pustí? Jenže... by tě nepustili, protože... by tě Voldemort zabil,"převyprávěl své černé scénáře Harry.
„Jenže Fidelius nás varoval. Nemá cenu se v tom dát pitvat, Harry. Dopadlo to dobře. Vždy tu bude nekonečně mnoho možností, jak se mohly věci vyvinout jinak, ale jaký má smysl se tím zabývat? Oba jsme to přežili, a While právě putuje do cely. Dopadlo to vskutku dobře," pousmál se Severus škodolibě. Harry však jeho nadšení nesdílel.
„Co když to While schytá za nás?" napadlo Harryho, který rázem ještě víc znejistěl.
„A? Koho to zajímá?" pokrčil rameny Severus. „Vlastně to není tak špatná idea," zúžil svůj pohled a začal si to představovat. While v rukách Voldemorta. Vskutku skvostná myšlenka.
„Severusi!" zvolal Harry pohoršeně. „Tohle by si While nezasloužil."
„Říká kdo," ušklíbnul se znovu Severus. „Málem tě zabil. Pokud si ho Voldemort vybere namísto mě, nebudu ho v žádném případě litovat." Harry se pořád tvářil nesouhlasně a kroutil přitom hlavou. „Ještě mi řekni, že ho lituješ," protočil Severus očima. „Vlastně mě to nepřekvapuje."
„O jeho vině by měl rozhodnout soud," oznámil Harry rozhodným hlasem a podíval se na hodiny. „Kdy se asi vrátí?"
„Bystrozoři? Říkali, že odpoledne. Pochybuji však, že to budou ti samí. Tipoval bych to na Kingsleyho nebo Tonksovou." Harry se na Severuse nechápavě podíval. „Právě teď už určitě Brumbál debatuje s Bonesovou a společně pátrají po osobě, která to celé zkonstruovala. Na ministerstvu je očividně někdo, kdo podléhá Pánu zla, což je vcelku špatná vyhlídka."
„Co když ho nenajdou?"
„Tak se holt budeme muset spoléhat sami na sebe. Což by nebyla příliš velká změna," pokrčil Severus rameny. „Nemáš snad moc, která je nad zákony ministerstva?" zeptal se ho jako by mimochodem Severus. Harry otevřel pusu a zůstal na něj chvíli zírat. Pak mlčky nejistě přikývnul. „Tak v čem je problém? V nejhorším případě to použijeme," pousmál se Severus. Harry znovu beze slov přikývnul a sledoval spokojený výraz svého strýce, který se však vytratil tak rychle, jako se objevil. Prásknul rukama o opěrky křesla a nahnul se s děsivým výrazem k Harrymu, který automaticky ucuknul.
„To je to tvoje řekl jsem ti o všem?!"
„Jsem pod přísahou," řekl Harry tiše.
„K čertu s tím!" zaklel Severus. „Před nějakou chvílí ses ale nezdráhal to použít."
„V případě nouze to právě použít můžu," vysvětloval Harry. Severus ho chvíli podezíravě pozoroval.
„Je to nebezpečné?" zeptal se ho nakonec.
„Ne," zavrtěl Harry hlavou.
„Nechápu, proč se tě vůbec ptám, když tvé chápání nebezpečí je diametrálně odlišné od reality," odfrknul si Severus. Harry se slabě pousmál.
„Je to v pohodě, fakt," přesvědčoval ho jeho synovec. „Nemusíš tím být znepokojený."
„Já sám nejlíp vím, čím mám být znepokojený," proťal Harryho pohledem.
„Tím, že celá škola ví, že jsi můj strýc?" navrhnul Harry. Severus se zamračil, ale pak jen mávnul rukou.
„To mě nezajímá – pokud to ovšem neznepokojuje tebe," dodal s nedůvěřivým pohledem.
„Mně to nevadí," prohlásil rozhodně Harry. „Spíš tvoje kolej nebude asi zrovna nadšená. Tvářili se, jako by mě chtěli zabít."
„Což není nic nového, že?" podotknul Severus. „Polovina rodičů těch studentů si nepřeje nic jiného."
„Ty fakt víš, jak člověka povzbudit," ušklíbnul se Harry a vzápětí se rozohnil. „A vůbec – co to bylo, že jsem jen průměrný student bez větších schopností nebo cos to ve Velké síni přede všemi říkal?" Severus opět zavrtěl hlavou.
„Na tohle jsem čekal," zamumlal a začal si pohrávat s prsty rukou tím, že je do sebe zaplétal, a přitom uvažoval. „Pokud sis toho nevšimnul, snažil jsem se odvést pozornost od použití tvé Divoké magie. Začal tě podezírat a to bylo, zdůrazňuji speciálně pro tebe, VELMI NEBEZPEČNÉ."
„Nemohl mi to nijak dokázat," prohlásil vytrvale Harry.
„O což se po mé poznámce ani nikterak nesnažil, že?" pronesl spokojeně Severus.
„Náhodou se mé známky tenhle rok o hodně zlepšily!"
„Neboj, Minerva mi na tebe pěje ódy skoro každé ráno u snídaně," odfrknul si Severus. „Ale je to samozřejmě v pořádku, já čekám především na tvé výsledky ročníkových zkoušek."
„Ještě se budeš divit!"
„Ano? V to doufám. Rád bych byl stejně oslněn, jako jsem byl dnes," prohlásil Severus a nakonec řekl i to, nad čím uvažoval od té doby, co opustili Velkou síň. „Děkuji za tvou obhajobu. Oceňuji tvůj zásah v krizové situaci, a i to, že ses se mnou rozhodl o důležitých věcech poradit, než ses do nich otevřeně přede všemi pustil. Konečně to, o co jsem se celou dobu snažil. A dokonce jsi dokázal využít i Divokou magii v požadovaném čase a v požadovaném utajení. Jak bys řekl svým studentům v té vaší armádě – skvělý," procedil s vypětím všech sil Severus poslední slovo, které jeho synovec tak hojně používal. Ten se rozzářil a usmíval se od ucha k uchu.
„Fakt si to myslíš?" zeptal se ho užasle.
„Kdybych si to nemyslel, asi bych ti to teď neříkal," podotknul už zase svým obvyklým tónem Severus. „A teď," zvednul se Severus rychle z křesla, aby zabránil Harrymu dál jeho slova chvály rozebírat, „se pokusím spojit s Brumbálem." Nabral do hrsti letax a vhodil jej do ohně. Pokleknul ke krbu a strčil do něj hlavu. Za okamžik ji zase vytáhnul. „Máme se odebrat do ředitelny," oznámil Harrymu, který se po těch slovech neochotně zvednul z pohovky.
„Jsem rád, že to dopadlo dobře," řekl ještě rychle Harry, když si nabíral letax, který mu Severus podával. „Ředitelna!"
„Já přece taky," povzdechl si Severus, když Harry zmizel v zelených plamenech.
*****
U Brumbála se nezdrželi dlouho. V ředitelně s ním stále pobýval Fidelius, jenž se rozhodnul zúčastnit i večerní mimořádné schůze Řádu, kterou se Brumbál po dnešní události rozhodnul svolat. Severus si neodpustil poznámku, že je rád, že se na něj při pozvání tentokrát nezapomnělo. Ještě pořád nepřekousnul, že mu tu poslední Brumbál zatajil.
Také se dozvěděli, že madam Bonesová už začala celou záležitost prošetřovat a že celé ministerstvo podléhá přísné kontrole. Profesor While byl umístěn do cely předběžného zadržení, v níž bude do té doby, než proběhne jeho soud. Termín však ještě stanoven nebyl a vzhledem k zmatku na ministerstvu se ani nedalo očekávat, že by byl někdy v dohledné době znám.
Voldemort ani Smrtijedi se neukázali, což Severuse tak trochu zklamalo. Vážně doufal, že by While doslal, co by podle něj zasloužil. Co si myslel Harry, bylo jedno. Severus si přál, aby za to, co provedl, pykal, což doufal, že aspoň tedy v Azkabanu bude. Otázkou bylo, jak dlouho...
*****
Harry se z ředitelny vypravil rovnou do věže, z níž jej doprovázel Severus, který mířil na poslední hodinu Lektvarů před obědem. Po cestě míjeli studenty, kteří se za nimi zvědavě otáčeli. Harry se snažil dělat, že si jich nevšímá, ale když ticho proťal ostrý hlas jeho strýce, na místě ztuhnul.
„Pane Martinézi, deset bodů z Havraspáru za vaši nemístnou poznámku," obořil se Severus na jednoho ze studentů. Harry neslyšel, co říkal, ale asi to ani nechtěl vědět. Asi už ani nechtěl být tady. Vypadalo to, že se Severus rozhodnul strhávat body každému, kdo byl v jejich blízkosti, takže se Harry rozhodl nepozorovaně vypařit a dal se znovu nenápadně do kroku.
„Kam jdete, Pottere?" Harry opět přimrzl na místě pod náporem dalších Severusových slov. Harry se opatrně otočil.
„Ehm, no, já jsem..."
„Neměl jste namířeno do své koleje?" zeptal se ho Severus ostře.
„Měl," připustil Harry a snažil se přehlížet studenty, kteří je pozorovali. Dokonce si všimnul pár Nebelvírů, kteří měli asi také namířeno stejně.
„Tak proč tam nejdete?"
„Jdu," namítal Harry.
„Nějaká nová cesta?" zeptal se ho nevraživě Severus a až tehdy si Harry uvědomil, že měl zahnout na schodiště, ale místo toho se vydal k jiným schodům, jež vedly do přízemí.
„Chtěl... jsem se projít," plácnul Harry a mávnul rukou ledabyle do vzduchu. „Vzít to oklikou."
„Tak oklikou," pronesl Severus se zdviženým obočím a vztyčeným ukazováčkem Harrymu naznačil, aby zamířil obvyklou trasou bez zbytečných oklik. A tehdy si Harry uvědomil tu horší stránku věci. Doteď se musel Severus držet stranou. No, tak teď už nemusel.
Harry se otočil na patě a se vztyčenou hlavou se vydal k protějšímu schodišti, kde postával Colin Creevy s ještě nějakým klukem a holkou z pátého ročníku. Harry se neodvažoval ani otočit, ale při další nevyžádané poznámce kolem stojících své přikázání porušil.
„Chudák," uslyšel pronést lítostivým hlasem nějakou dívku, a když se na ni Harry otočil, zjistil, že se dívá skutečně na něj. Jenže si asi neuvědomila, že profesor Lektvarů ještě není dostatečně vzdálen a její hlas není natolik tichý, aby jej přeslechl.
Hábit profesora Lektvarů nebezpečně zavlál ve vzduchu, kde opsal kruh, a černé oči profesora Snapea dívku probodly skrz na skrz.
„Školní trest dnes v devět u pana Filche, slečno Tornsová." Následně se zase otočil a odešel. Harry zůstal chvíli hledět do míst, kam zmizel, když si všimnul, že studenti dál stojí a sledují ho.
„No co," pokrčil rameny Harry, „všichni ho známe. Lepší být ticho a nic neříkat," doporučil jim všem, přičemž se následně sám otočil a vydal po schodech nahoru. Přál si být co nejrychleji u sebe a zůstat tam tak... do konce školního roku.
„Hej, Harry!" nenechal ale na sebe dlouho čekat Colin, který za ním okamžitě pospíchal. „Je to fakt pravda? Fakt je Snape... tvůj strejda?" Harry si všimnul, že se ke Colinovi záhadně přidalo pár dalších osob, které ani neznal, a napjatě jim naslouchali.
„Ehm, už to tak vypadá," pronesl Harry při chůzi. Snažil se přidat do kroku, ale nikoho se mu stejně setřást nedařilo.
„Ty jo, to máš pech, co?" Harry se zamračil a podíval na Colina.
„Ani bych neřekl," prohlásil Harry pevným hlasem. Jeho společníci se na sebe pochybovačně podívali. „Je v pohodě... když jdete, kam tvrdíte, že jdete, a nejdete někam jinam. To... si zapamatujte," dodal Harry rychle a ještě přidal na tempu. Jak však brzy zjistil, společenská místnost nebyla právě místem, kde by mohl na chvíli vydechnout. I když některým ročníkům se již blížila vyučovací hodina, společenská místnost byla narvaná k prasknutí.
„Cormacu, ty seš fakt idiot!" dolehl jako první k Harrymu rozčilený Ronův hlas.
„Chodíš snad do těch hodin? Protože já jo, a můžu ti říct, že seš fakt dost mimo, McLaggene," přidal se k Ronovi Dean. „Podle mě to tam má Harry z nás všech nejtěžší."
„Vždyť je to celé jen divadlo!" vykřikl McLaggen.
„Víš o tom hovno, ale řečí máš nejvíc!" obořil se na něj vztekle Ron. „Co kdybys už zavřel tu hubu a staral se o svoje problémy!" Harryho si zatím nikdo nevšímal, pořád stál u dveří a s otevřenou pusou sledoval potyčku v místnosti.
„Mně se zdálo, že spolu vycházejí dobře," poznamenala jedna sedmačka stojící vedle Katie. „Viděli jste přece Snapea, jak s Potterem mluvil, když je bystrozoři nesledovali. Celkem normálně."
„A to je divný, no ne? Kdo normální může se Snapem vycházet dobře," zasmál se Cormacův kamarád.
„V pohodě, na řeči o tom, že nejsem normální, jsem zvyklý skoro celý svůj život," ozval se konečně hlasitě Harry. Dav hlav se k němu rázem otočil. „Zdá se, že jsem o něco přišel, o něco důležitého?" zeptal se Harry a udělal pár kroků vpřed. Cormac a spol. se už raději nevyjadřovali.
„Hele, Harry, vážně je to pravda?" zeptal se jako první Seamus.
„Myslíš, že si to Snape vymyslel, aby setřásl bystrozory?" podíval se na něj nechápavě Harry. „Ano, profesor Snape a já jsme příbuzní," prohlásil Harry dostatečně nahlas. „Jestli s tím někdo máte problém," podíval se na Cormaca, „tak si ho mějte. Já ho ale nemám, takže nechápu, co je do toho vám." Zavládlo další ticho. „Má ještě někdo něco?"
„Jak dlouho to víš? Ron říkal, že to nevíš dlouho," zeptal se Dean.
„Někdo tu tvrdil, že šest let předstíráte, že se nesnášíte! Nic jinýho jsem neřekl," namítal Ron.
„V pohodě," přikývnul Harry. „Ta pětiletá vzájemná nevraživost hraná opravdu nebyla. Jen je někdy zapotřebí dát předsudky stranou a zjistíte, že jste toho druhého vlastně vůbec neznali. Takže... je to asi tři čtvrtě roku. A z jistých důvodů, které nedávno pominuli, to bylo nutné držet v utajení. Někoho tady se to snad dotklo?" ušklíbnul se Harry a svou pozornost zaměřil opět na Cormaca, který stále zarytě mlčel.
„Někdo si myslel," podotknul Dean, „že jsi teď v Lekvarech ve výhodě." Harryho obočí po vzoru Severuse vylétlo do stropu.
„Ve výhodě? Ve – výhodě?" opakoval nevěřícně. „Víte, jak taková výhoda vypadá? Asi tak, že z pěti předmětů, na které chodím, se z devadesáti procent musím věnovat právě Lektvarům. Protože tolerance chybovosti je u mě nyní nulová. Fakt výhoda."
„Jak Snapeovi říkáš?" zeptal se ho Colin.
„Jak by mu měl asi říkat, je to jeho strejda," rozhodil Ron rukama, když se dostal přes dav konečně k Harrymu. „Nebo na co se ptáš? Ty snad toho svýho oslovuješ pane?" Colin zavrtěl hlavou.
„Říkám mu jménem," upřesnil pro pořádek Harry.
„Myslíte, že se teď bude chovat k Nebelvíru spravedlivěji? Nikdy nám nepřidá žádné body, ani když odpovíme na všechno správně," promluvila malá dívka, věkem nejspíš prvačka. Harryho jí bylo trochu líto, ale musel to říct na rovinu.
„Na to... bych asi nespoléhal. A z toho, co jsem před chvílí viděl, bych si být vámi rozmyslel jakékoliv poznámky na toto téma v jeho blízkosti," doporučil jim ještě. „Podívejte, je pořád stejný, jak ho znáte. To, že jsme příbuzní, na tom nic nemění. Ani jeho nepříliš vřelý postoj k naší koleji."
„Pořád bude nadržovat Zmijozelu!" řekl někdo zezadu.
„A i přesto poslední roky vyhráváme školní pohár my," poznamenala Hermiona, jež se vynořila ze schodiště s třemi bichlemi v ruce. „Děláte z toho všichni zbytečný poprask. Tak je jeho strýc, to je toho. Ale že je na hradě Archibald Fidelius, to nikoho z vás nezajímá?" sjela je všechny pohoršeně pohledem. „Jeden z nejvýznamnějších kouzelníků dvacátého století! Je tu ještě, že ano?" zeptala se pro jistotu Harryho.
„Měl by se účastnit oběda," ujistil ji Harry. Hermionin pohled sklouznul na hodiny.
„Och, bože, už jen hodinu a půl. Jdu čekat ke dveřím, snad mi je podepíše," prosoukala se Hermiona kolem nich, když se zastavila u Harryho.
„Odkdy nechceš být bystrozorem?" zeptala se ho náhle se zájmem.
„Ode dneška?" ušklíbnul se Harry.
„Není se čemu divit," utrousila s přikývnutím. „Ještě si o tom promluvíme," poklepala mu rukou na rameno. „Byl jsi skvělý, jsme zvědavá, jak to ještě dopadne. Teď musím běžet," dala se znovu do kroku a zmizela za obrazem.
„Co myslíte, že udělají Whileovi?" zeptal se po jejím odchodu Neville. Studenti, kteří začali odcházet do hodin, se zase zastavili. Šestý ročník měl teď mít Obranu, takže měli do oběda volno.
„Doufám, že dostane pěknejch pár let v Azkabanu," prohlásil Ron.
„Vždycky byl takovej divnej," přidal se k němu Seamus. „Ale nikdy bych do něj neřekl, že tohle udělá," kroutil nechápavě hlavou.
„Právě, že takoví jsou nejhorší. Předstírají, jací nejsou svatí, a pak vám vrazí kletbu do zad," řekla Katie. „No, my už stejně máme od příštího týdne zkoušky. O to líp, že budeme mít ještě nějakou volnou hodinu navíc. Ale McGonagallová nás zabije, když přijdeme teď pozdě," podívala se zhrozeně na hodiny a to byl signál i pro ostatní, aby se konečně dali do pohybu. Harry si ještě všimnul Ginny, která mu poslala jeden povzbudivý úsměv, a společně s ostatními se také vytratila. Za chvíli byla společenská místnost poloprázdná.
„To místo je fakt prokletý," poznamenal Seamus zamyšleně. „Kdo přijde příště?"
„Bude to náš poslední ročník, takže to nejhorší nakonec?" odpověděl Harry. Seamus s Deanem a Ronem souhlasně přikývli.
„Proč to někdy nemůže být nějaká pěkná mladá kočka?" pronesl Seamus zasněně.
„Protože ty mají většinou na práci lepší věci, než se mučit tady s námi," řekl Ron posměšně.
„Chci tak moc, když bych si přál, aby byl jednou profesor Obrany vůči mně nezaujatý? Nebo mě aspoň nechtěl vyhodit ze školy nebo zabít?" zeptal se jich Harry a až na Nevilla se jeho zbylí tři spolubydlící rozesmáli.
„Sorry, kámo, ale máš asi fakt pech. Moc bych tomu nevěřil," poznamenal Dean. „Vždyť si to vezmi? Po letech zjistíš, že máš ještě nějakého příbuzného, a vyklube se z něj Snape!" Než stihnul Harry ale zareagovat, promluvil Neville.
„Já bych neřekl, že to Harry bere takhle. Je fajn, že ještě někoho máš. Obzvlášť, když ti mudlové jsou, jaký jsou," pokrčil rameny Neville.
„Díky," řekl Harry udiveně.
„Jedeš tam zase v létě?" zajímal se Neville.
„Jo-"
„Kam by asi jel? Snad ne ke Snapeovi?" prohlásil zděšeně Seamus a následně se té představě s Deanem začal smát.
„A proč ne? K Harrymu se asi chová jinak, než ho známe my ve škole. Teda, co jsem z toho pochopil," namítal Neville. Seamus s Deanem se tvářili pořád nepřesvědčeně, jako by jen ta představa byla to nejhorší, co se může komu stát. Ron nic neříkal a pozoroval, jak Harry zareaguje.
„K Dursleyům musím, navíc Severus asi bude muset zůstat celé léto v Bradavicích - jo, říkám mu tak," vydechl vyčerpaně, když si Dean a Seamus vyměnili nevěřícný pohled. „A Neville má pravdu. V soukromí je jiný. Jenže to nemůžete vidět, protože ve škole se taky chová jinak. Prostě to tak ale je, tak snad aspoň vy to můžete tak brát, ne?"
„No jasně," přikývnul Ron, „vždyť ale sám víš, jak jsem to vzal nejdřív já. Nebo i ty, taky jsi zpočátku neskákal do stropu radostí-"
„To bylo něco jiného-"
„Já tím chci jen říct, že jde prostě o zvyk. Nejdřív budou všichni divně koukat, a pak si na to zvyknou," vysvětloval Ron. Nad tím se Harry zamyslel a dal svému kamarádovi za pravdu.
„Asi jo," připustil Harry.
„My proti tomu nic nemáme," řekl ještě Dean.
„No jasně," připojil se k němu Seamus.
„Tak fajn, aspoň někdo," pousmál se Harry.
„Myslím, že tady to bude v pohodě," dodal Neville. „Spíš si myslím, že to bude mít Snape horší ve Zmijozelu. Viděli jste je, když odcházeli z Velké síně?"
„Ten si s nimi poradí," mávnul rukou Ron. „Nemusí se jim to líbit, ale nic s tím neudělají." Jenže Harry jeho klid moc nesdílel. U Zmijozelů totiž jeden nikdy nevěděl...
*****
Severus sice měl mít hodinu Lektvarů, ale vnitřně tušil, že by měl ještě předtím zavítat do zmijozelské společenské místnosti. Byl přeci ředitelem Zmijozelu, a před pár hodinami obviněný z útoku na mudly. Musel si ověřit, že je vše v pořádku. Nebo si potvrdit své domněnky, že není.
„Jak myslíš, že to předstírá! Je to jeho synovec, je snad jasný, na jaké straně je!" To si mohl Severus myslet...
„Děkuji, pane Zabini, za vaši přínosnou poznámku. Mozková kapacita některých jedinců zde je pravděpodobně natolik malá, že tomu dnes ráno nejspíš neporozuměla, že?" promluvil Severus ke ztichlé společenské místnosti. Pohledem přejel všechny přítomné, Draca našel postávat v rohu. Jen tak tam stál, daleko od všech, a s nic neříkajícím výrazem ho pozoroval. „Jak jste dnes všichni u snídaně slyšeli, a jak vám zde pan Zabini jasně zopakoval, jistý váš spolužák z Nebelvírské koleje je mým synovcem. Nijak to pochopitelně neovlivňuje bodové hodnocení nebo dokonce známkové hodnocení. Což snad ti, co Pokročilé lektvary navštěvují, mohou potvrdit," zapíchnul svůj pohled do skupiny šesťáků poblíž Zabiniho.
„Pokud bych se měl vyjádřit k vaší další poznámce, pane Zabini, tak ano, doufám, že je zde všem přítomným jasné, na jaké straně jsem. Žádných útoků na mudly jsem se neúčastnil, a v budoucnu ani nehodlám. Pán zla využívá strach, mučení a vraždění nevinných lidí k ovládnutí nejen našeho světa. Uvědomte si to, prosím.
Můžete mít pochybnosti, můžete si myslet, že některé jeho pohnutky jsou oprávněné, dokonce si můžete myslet, že ho chcete následovat. Můžete si myslet, že vám má co nabídnout. Jen si pak musíte říct – je to opravdu směr, kterým chci svůj život upřít?" Severus se pomalu procházel před udivenými tvářemi mladých Zmijozelů a jednoho po druhém si upřeně prohlížel. „Chci se stát služebníkem Pána zla? Chci se stát jeho otrokem? Zažívat muka pokaždé, když mě bude volat? Plnit veškeré jeho rozkazy, byť by byly sebehrůznější? Unášet, mučit, vraždit? Muže, ženy, děti? A při sebemenším provinění proti jeho příkazu pocítit zlobu Pána zla na vlastní kůži?" Udivené tváře se změnily ve zděšené.
„Věřím, že toto není volba drtivé většiny z vás. Upřímně doufám, že to není volba nikoho z vás. Vaše volba to mohla být ještě včera, ale dnes vám upřímně říkám, že je to celé jen klam. Nic dobrého na vás nečeká. A pokud si někdo z vás myslí, že nemá na výběr," přejel pohledem po dětech, jejichž rodiče znal Severus ze setkání u Pána zla, „pak vězte, že na výběr máte každý. Je to pouze váš život a je na vás, jak s ním naložíte. Pokud budete mít dojem, že potřebujete pomoc, víte, kde najdete dveře mého kabinetu. A teď zpět do hodin," ukončil Severus svůj proslov, naposledy se podíval na Draca, který hypnotizoval zem, a pevně věřil, že jeho kmotřenec jej vyhledá jako první. Když však opouštěl podivně utichlou společenskou místnost, věděl, že někteří jedinci rozhodně nepřijdou.
*****
Harry se po celý den snažil nevšímat těch pohledů, které ho provázely na každém kroku. Při obědu si nemohl nevšimnout ztichlého stolu Zmijozelů, což ale stále připisoval tomu, co se událo ráno. Samozřejmě tomu všemu nepřidalo, když si u něj zastavila profesorka McGonagallová s tím, aby se ve dvě hodiny dostavil do ředitelny. Vyhlídka na to, že bude muset vypít Veritasérum, pro něj nebyla nikterak lákavá.
Nakonec vše ale dopadlo ještě lépe, než předpokládal. Podle Severusova odhadu dorazil k výslechu skutečně Kingsley, navíc ještě v doprovodu s Tonksovou. To byla samozřejmě Brumbálova práce. V ředitelně už čekali kromě nich tří i Severus a samozřejmě Fidelius. Celková atmosféra byla více jak přátelská.
„Vždycky jsem velice obdivovala vaši práci," uslyšel pronášet Tonksovou, která však vzápětí převrhla sklenici s vodou na stole, jak se k Fideliovi snažila co nejvíc přiblížit. „Ach, u Merlina, omlouvám se. To jsem celá já," chtěla nepořádek rychle uklidit, ale vzápětí shodila vázu s čerstvými květinami.
„Tonksová, proč se neustále přibližuješ k předmětům, u kterých hrozí, že se mohou rozbít," protočil Severus očima.
„Snažím se tomu vyhýbat," pousmála se Tonksová na Fidelia a Severuse si raději nevšímala. „To víte, nikdo není neomylný. Á, Harry, konečně jsme všichni. Pojď sem – a netvař se tak vyděšeně. Co jsem na ministerstvu slyšela, ráno jsi byl tím nejnebojácnějším na celé škole," chválila ho Tonksová.
„Ehm, ehm," rozkašlal se Severus a rukou si přitom zakrýval ústa. Harry ho podezříval, že se pod nimi usmívá.
„Když to říkáš," nevyváděl raději Harry Tonksovou z omylu a oplatil ji její úsměv, i když tak trochu předstíraný.
„Žádný strach, Harry. Vlastně už máme hotovo," ukázal Kingsley na list před sebou. „Stačila nám odpověď na jedinou otázku, a tu nám zdvořile poskytnul zde pan Fidelius," pokývnul uznale ke kouzelníkovi sedícímu kousek od Brumbála. Harry si úlevně oddechnul.
„Copak, bál ses, co bychom se od tebe mohli pod Veritasérem ještě dozvědět?" škádlila ho Tonksová.
„Jak tě znám, určitě by tě zajímalo, jestli s někým tajně nechodím," vrátil jí to Harry. Tonksová se tajemně ušklíbla.
„A vzhledem k tomu, že ses toho obával, tak nejspíš ano," ukázala na něj šibalsky prstem. Harry otevřel pusu, ale asi až napotřetí ze sebe dokázal vypravit jediné slovo.
„Nechodím!" Tonksová se rozzářila.
„Tak se tak nečervenej, Harry," šťouchla do něj mladá bystrozorka.
„Musíme se toho účastnit všichni?" zeptal se znuděným hlasem Severus.
„Severusi, tebe to nezajímá? Jako jeho strýce by tě to mělo zajímat," podotkla Tonksová a mrkla na něj.
„Nemá mě co zajímat. Vím, že s nikým nechodí," oznámil Severus nevzrušeně.
„Příště mi zase jen pošlete sovu s informací, ať na podobná setkání nechodím, protože nebezpečí zjevně hrozí už opravdu všude," pronesl Harry potichu k Fideliusovi, který se s Brumbálem očividně dobře bavil.
„Víš to?" zeptala se udiveně Tonksová. „Severusi, ty mě překvapuješ," pronesla uznale. „A víš taky, kdo je ta tajemná neznámá, dívka jeho srdce?" Severusův výraz zůstával nezměněn.
„Takže se uvidíme na schůzi," vstal Severus od stolu a zamířil ke dveřím. Tonksová překvapeně otevřela pusu do kořán.
„Ty to opravdu víš!" zvolala s jásotem. „Na večer si rezervuji místo poblíž tebe," mrkla na něj znovu.
„Opravdu nevím, jak to do večera vydržím," procedil Severus sarkasticky mezi dveřmi. „Ty nejdeš?" zeptal se Harryho. Harry by strašně rád z ředitelny zmizel, jen měl ještě v živé paměti, jak to dopadlo ráno.
„Ještě... se chci na něco zeptat. Pak půjdu samozřejmě na kolej," informoval ho raději předem. Severus ho sjel pohledem, načež stroze přikývnul a odešel. Harry si podruhé oddechnul.
„Copak, copak?" pátrala dál Tonksová, které jeho povzdych neunikl.
„Taky bych rád šel, jen asi raději sám," přiznal Harry tišším hlasem, kdyby byl Severus náhodou ještě v dosahu. „Dopoledne mě před několika studenty poslal na kolej, když jsem náhodou zamířil jinam. Až moc rychle si na to zvyknul. Jasně, je trochu podezíravý, asi ne tak úplně neoprávněně, ale všechno má své meze. Když mě kontroloval potají, bylo to něco jiného. Teď ale všichni nemusí vědět, že mě hlídá na každém kroku," vysvětloval Harry.
„To je jasný," přikývla Tonksová. „Příbuzný v učitelském sboru. No... nezávidím ti to."
„Máte tady veselo, Albusi," usmál se Fidelius.
„Dorazil jsi v pravou chvíli, příteli," přisvědčil Brumbál. Harry soustředěně sledoval hodiny.
„Počítáš to?" zasmála se Tonksová.
„No... vzhledem k tomu, že je docela možné, že si na mě stejně někde počká, to už asi nemá cenu," uvědomil si nakonec Harry a vstal od stolu. „Tak jestli je to všechno, asi taky vyrazím – ne, Tonksová, tobě na nic už odpovídat nebudu," upozornil ji, když viděl, jak se nadechovala.
„Nevadí, uvidíme se večer," slíbila mu s potutelným úsměvem.
„Schůze je asi povinná, že?" zeptal se poraženecky Brumbála.
„To je," přikývl Brumbál a tvářil se až moc spokojeně. To si mohl Harry myslet. Proč by zrovna teď měl stát za ním?
„Jistě. Takže... večer. Ahoj, na shledanou," rozloučil se se všemi a vyrazil po sjíždějících schodech z ředitelny. A s překříženýma rukama se dole mezi chrliči zastavil. „Trelawneyová by ze mě vážně měla radost," pronesl, když uviděl Severuse u jednoho z obrazů. „Proč už aspoň nejsi nenápadný?" zeptal se ho Harry přímo.
„Jen jsem se zde zapovídal s-" Severus se otočil zpět k obrazu, aby zjistil, u čeho to vlastně stojí. Harry raději jen mávnul rukou.
„Dřív sis vymýšlel líp."
„Teď to nejspíš nemám zapotřebí," odpověděl mu na to Severus a připojil se k Harrymu.
„Nemusíš mě pořád hlídat," oznámil mu Harry, když zahnuli do prázdné chodby vedoucí ke schodišti.
„Ve zmijozelské koleji nepanuje příliš dobrá nálada," odůvodnil své chování Severus.
„A kde jo?" zvolal Harry. „Tímhle to rozhodně nevylepšíš. Dokonce bych řekl, že to tím ještě zhoršíš." Pak se u schodiště zastavil. „Je to hodně zlé?" zajímalo upřímně Harryho.
„Vysvětlil jsem jim to," oznámil mu Severus prostě.
„Cos jim vysvětlil?"
„Že jestli se nechtějí stát vrahy a zabíjet děti nebo sloužit někomu, kým pak budou sami trestáni mučením, mají stát také na naší straně. To je tak ve zkratce celé." Harry zatřásl hlavou.
„Asi si to nechci představovat. Snad tví prváci aspoň usnou," ušklíbnul se Harry. Tušil, jaký Severus musel být. „Ti od nás sní o tom, že začneš Nebelvíru přidávat body, když jsem teď oficiálně tvůj synovec."
„Řekl jsem jim, že když budou potřebovat pomoct, mohou přijít," pokračoval nevzrušeně Severus.
„Jo, ale tos asi nemyslel zástup malých, ustrašených jedenáctiletých dětí jdoucí si pro Uspávací lektvar."
„Jakékoliv zbloudilé myšlenky je zapotřebí zlikvidovat hned v zárodku. Musí vědět, co je v případě špatné volby čeká. No," odkašlal si Severus, „já jdu tedy napřed," oznámil mu a vkročil na schodiště. Harry čekal asi pět vteřin, než protočil očima a vydal se za ním.
„To by vypadalo ještě divněji," usmál se na svého strýce Harry, když stál na schodišti opět vedle něho. „Taky by se Bradavicemi mohly začít šířit drby, že jsme se nepohodli."
„Další důvod pro strhávání bodů. Nebylo by to na škodu. Skóre je až příliš vyrovnané."
„Jsem si jistý, že si dokážeš najít daleko malichernější důvody pro strhávání bodů."
„Ovšem. Deset bodů z Nebelvíru za to," prohlédnul si ho od hlavy k patě, „že nemáš uniformu." Harry zůstal zírat s očima dokořán.
„Cože? Já už ale nemám vyučování!" namítl Harry pobouřeně.
„Oficiálně máš. Jen jsi z něj byl omluven kvůli tvému svědectví, které se stejně nekonalo. A abych nezapomněl – patnáct bodů Nebelvíru za tvé jiné svědectví, to z rána. Skoro bych na to zapomněl," pronesl Severus nadneseně.
„Počkej! Ale to znamená, že... Hodnotíš to pouhými pěti body?" pronesl Harry nevěřícně. „Opravdu jen pěti?!"
„Mohl bych i deseti, ale jak jsem již říkal – skóre je až příliš vyrovnané," pousmál se vypočítavě Severus a dal se kroku.
„Někdo může ještě tvrdit, že jsem ve výhodě," zamumlal si Harry rozčileně pro sebe a následoval svého strýce v cestě.
*****
Večerní schůze Řádu proběhla překvapivě v nadále dobré náladě. Samozřejmě byli někteří ještě neinformovaní členové zpočátku zděšeni, ale vše nabralo nový směr, když se Brumbál ujal vyprávění, a velmi barvitě všem průběh dnešního rána popsal. Samozřejmě se Severusovými poznámkami na téma inteligence některých bystrozorů („měli byste si tam udělat trochu pořádek, Kingsley, doporučuji začít u jedné růžovovlasé...").
Dalším důvodem k veselí byla nepochybně přítomnost Fideliuse. Například pan Weasley si s ním potřásal rukou dobrých třicet vteřin, než byl paní Weasleyovou upozorněn, že by toho měl nechat. Jenže jak se ukázalo, bylo to z toho důvodu, že si s ním další minutu chtěla rukou potřásat sama.
Starý kouzelník byl přijat skutečně vřele a Brumbál všem s radostí oznámil, že se Fidelius rozhodnul stát oficiálním členem Fénixova řádu.
Alastor Moody se ukázal být také o něco přívětivějším. Harry si toho začal všímat, když odhalili, že je Severus Harryho strýcem, tedy bylo velice pravděpodobné, že je skutečně na jejich straně. Rovněž i informace o tom, že je Harry Vyvoleným a dokonce Divokým mágem, na něj velmi zapůsobila.
„Takže jestli tomu dobře rozumím, ty když jsi ty dveře zavřel pomocí té Divoké magie, dají se otevřít zase pouze Divokou magií. Nikdo jiný to nedokáže," uvažoval zamyšleně Moody nahlas.
„Přesně tak. Když jsem omylem proklel Protivu, přes dva měsíce nemohl mluvit, protože jsem nevěděl, jak ho zase odklít, a nikdo jiný to zrušit nedokázal," vysvětloval Harry. „Když kouzlím neverbálně hůlkou, je to trochu jiné. Má magie je silnější, ale je to stále magie prováděná hůlkou, tedy druhými ovladatelná. Čistě Divoká magie však normálními kouzly zlomit nejde. Je to... prostě jen myšlenka." Moody přikyvoval a dále uvažoval.
„Což je geniální. Protože jak Brumbál říkal, tvá hůlka je sestrou hůlky Ty-víš-koho. Nemohl bys ho svou hůlkou zabít. Jenže ty to můžeš udělat bez hůlky Divokou magií, proti níž on nic nezmůže." Moody se začal usmívat.
„Asi... tak," souhlasil Harry trochu nejistě.
„Vlastně si klidně můžeš jen přát, aby zmizel z povrchu zemského a..."
„A o návratu Pána zla se bude moci mluvit jen jednou za padesát let, kdy nám jako kometa proletí nad obzorem. Dalších čtyřicet devět let si bude poletovat vesmírem mimo zemský povrch." Pohledy všech se stočily k Severusovi, který se tvářil, jako by ani nic neřekl. „No co, Divoká magie je nevyzpytatelná. Je zapotřebí přesně zvážit, co si přejete. U Merlina, co chceš zase říct?" vydechl netrpělivě, když si všimnul Harryho nedočkavého výrazu.
„Tak mě napadlo, že by nemusel skončit přímo ve vesmíru. Ale třeba na jiné planetě." Severus zavřel oči. „No vážně," ozval se zase Harry. „Zmizel by z povrchu zemského na jiný povrch. Třeba na Měsíc. Nebo Mars. Nebo někam, kde je život, o kterém my nic nevíme. A ovládnul by jinou planetu, zotročil by si tamější lid, sestrojil nějakou kosmickou loď a vrátil by se zpátky! No fakt," otočil se Harry k nechápavě zírajícím členům Řádu. „Dudley na něco takového koukal v televizi. Entrpís nebo tak nějak se ta loď jmenovala. Nebo by mohli mít nějakou bránu, kterou by se k nám mohli dostat. Ta druhá brána by byla ještě ukrytá někde na Zemi-"
„Stačí," utnul ho Severus rázně. Harry okamžitě zmlknul. „Netuším, co jsi tím vším chtěl říct, ale z povrchu zemského jako možnost k porážce Pána zla tímto vylučujeme. Bude se o tom hlasovat?" otočil se nevzrušeně k Brumbálovi.
„Netřeba. Jen otázka – souvisí ten Entrpís s tím Supremem, o kterém jsi jednou mluvil, Harry?"
„Eee, myslím, že ne," odpověděl Harry nejistě, když si vzpomněl na svou řpednášku o Supermanovi.
V tu chvíli ale dvojčata Weasleyovi vyprskli smíchem a sklátili se na stůl.
„Pane a pane Weasley, něco k tématu?" zeptal se jich odměřeně Severus.
„Napadl nás další způsob," řekl Fred.
„Jo, co kdyby si Harry přál-" pokračoval George,
„-aby Vy-víte-kdo natáhl bačkory," dořekl Fred. Chvíli bylo ticho, načež George vytáhnul nohu na stůl a začal rukama naznačovat, jak se do šířky roztahuje.
„Frede, Georgi!" okřikla je pobouřeně paní Weasleyová. Harry se podíval na Tonksovou, které cukaly koutky, a jen tak tak se držel. Už to ale nevydrželi, když promluvil Severus.
„Nejsem si jist, že bych takovou obuv u Pána zla někdy viděl." Harry s Tonksovou vybuchli smíchy.
„Opravdu, kdybys mi řekl, že jsou schůze tak zábavné, přijal bych tvé pozvání již před lety, drahý příteli," oznámil usmívající se Fidelius Brumbálovi.
„Já bych navrhl-" ozval se Harry, jenž byl ale okamžitě přerušen Severusem.
„Ušetři nás," zaúpěl jeho strýc.
„Počkej, nevíš, co chci říct."
„Taky to vědět nechci."
„Ne, vážně. Myslím, že by každý mohl přemýšlet nad tím, jak by se to dalo provést. Nějakou dobrou myšlenku-"
„Proč ho prostě nezabijeme?" navrhnul rovnou Moody.
„Harry by to rád provedl... nějakým méně drastickým způsobem," podotkl Severus. Na to vytáhl George opět nohu na stůl a udělal všem již známé gesto.
„Tak nějak," ušklíbnul se Harry.
„Jasně, nebrat to tak tragicky," usmála se na Harryho Tonksová.
„Jsem rád, že na to dokážeme pohlížet pozitivně," zhodnotil Harry a Severus se přikývnul.
„Jistě. Takže Bačkory a Entrpís jsou ze hry," poznamenal Severus.
„Můžu se zeptat? Získá vítězný návrh i nějakou odměnu," ozval se Mundungus, kterého konečně něco zaujalo.
„Mundungusi, odměnou všem budiž dobrý pocit z dobře vykonané práce," odpověděl Severus. „Takže pro tebe nic." Mundunguse výhra zjevně nijak nezaujala, protože se zase dál věnoval svým kapsám, ve kterých něco počítal.
„Kdy je uzávěrka?" zeptal se George?
„Jo, tohle nejde ze dne na den," přizvukoval mu Fred. Severus zapřemýšlel, než odpověděl:
„Do konce měsíce."
„Děkujeme, Severusi," přikývnul spokojeně Brumbál. „Účast není povinná, ale každý návrh bude brán v úvahu." Fred s Georgem si vyměnili spiklenecký pohled. „Každý seriózní návrh," doplnil pro upřesnění Brumbál a následně schůzi rozpustil.
„Děkuji všem, že jste přišli. Těším se na vás příště."