Harry s hrůzou sledoval oživlé Znamení zla. Podle zapjaté pěsti a zkroucené tváře jeho strýce bylo jisté, že mu volání Pána zla působí bolest. Obzvlášť, pokud na něj nemůže odpovědět.
„Je – je v bezvědomí. Jak to může cítit?" ptal se Harry nervózně madam Pomfreyové. Ta Znamení sledovala se znepokojivým výrazem.
„Smrtijedi jsou s Ty-víš-kým propojeni na jiné úrovni. Dokáže je ovládat, i když nic jiného nevnímají," pověděla mechanicky.
„On NENÍ Smrtijed!" vykřikl Harry na jeho obranu. Madam Pomfreyová se k němu smutně obrátila.
„To já přeci vím, chlapče," položila mu svou ruku na rameno. „Doufala jsem... doufala jsem, že by se mohlo ozvat až později." Harry blesku rychle pohlédl bradavické ošetřovatelce do vrásčitých očí. Tohle ho zmátlo.
„Víte? Jak... o tom víte? Čekala jste, že ho Voldemort zavolá? Ale..."
„Brumbál mi byl nucen o Severusově úloze povědět z čistě praktického hlediska. Kdyby bylo mých služeb někdy zapotřebí, jestli chápeš, jak to myslím," pověděla mu vyhýbavě. Harry rychle pochopil.
„A bylo?" zeptal se, ale nebyl si jistý, zda chce na svou otázku vůbec znát odpověď. Madam Pomfreyová chvíli váhala, než se jala mu odpovědět.
„Bylo," řekl nakonec jednoduše. „Ale teď máme jiný problém, chlapče," vrátila svou pozornost k Severusovi a začala nad ním kroužit hůlkou. Harry měl pocit, že provádí nějaká diagnostická kouzla, ale byl na vážkách, když Severusovy napjaté svaly povolily a Znamení zla se vrátilo ke své původní podobě.
„Zastavila jste to?" zeptal se Harry užasle. Madam Pomfreyová se smutně zasmála.
„Kdepak, chlapče. Ty-víš-kdo musel spojení ukončit. Sledovala jsem, jaký má volání na Severusův stav dopad."
„A na co jste přišla?"
„Že bohužel špatný." Harry zůstal zaraženě sledovat madam Pomfreyovou, která sklesle sledovala svého pacienta.
„Jak špatný?" odvážil se Harry zeptat.
„Pokud se to bude opakovat často, tak velmi."
Harry nějaký čas uvažoval nad jejími slovy, a přemýšlel, jak z toho ven.
„Určitě se to dá nějak-" svou myšlenku ani nedokončil, protože se Znamení zla ozvalo znovu. Situace se opakovala. „Brumbál," prohlásil Harry, když pozoroval bolestí zkroucenou tvář svého strýce. „Musí vědět, co s tím! Nějak to přerušit, ukončit, možná... ho může nechat zmizet úplně." Madam Pomfreyová se však netvářila příliš přesvědčeně.
„Za pokus nic nedáme-"
„Myslíte si, že to nejde?" vyděsil se Harry. Protože úvahy bradavické ošetřovatelky se vždy ukazovaly jako správné...
„Mám dojem, že nad tím už Severus s Brumbálem vedli pár diskuzí." Harry se zamyslel, než mu to došlo.
„Jo, ale předtím Brumbálovi záleželo na tom, aby ho měl. Teď už Severus špehem být nemůže, takže možná zjistíme, že Brumbál už nějaké řešení dávno má, jen pro něj nebylo praktické o tom někomu dřív říct." Ať se dělo cokoliv, Harry stále viděl Brumbála z té horší stránky. Teď byl ale jejich jednou šancí, takže se Harry rozhodnul to zkusit. „Zajdu tam," prohlásil Harry, proti čemuž neměla madam Pomfreyová žádné námitky.
Harry rychlou chůzí, kterou v nestřežený okamžik střídal s během, dorazil až ke vchodu do ředitelny.
„Povídavé košíčky," vykřikl s naléhavostí v hlase a chrliče se rozestoupily. Harry bral schody po dvou, a aniž by zaklepal, vtrhnul do ředitelny. Na prahu se však zasekl. Kromě Brumbála totiž seděl u stolu i Draco Malfoy. Oba nyní k Harrymu vzhlíželi. Malfoy nehraně opovržlivě a Brumbál už opět s tou jeho věčně přátelskou maskou.
„Harry? Mohu pro tebe ještě něco udělat?" Harry byl tou přetvářkou znechucený, ani ne před dvěma hodinami tu na něj křičel a teď vypadal, jako by se mezi nimi nikdy nic zlého ani nestalo. Teď na to ale nebylo místo.
„Potřebujeme vás na ošetřovně, pane," hlesl Harry. Brumbál zvážněl.
„Něco se děje?" vstal ředitel od svého stolu.
„Ano. Voldemort," oznámil Harry a neuniklo mu, jak sebou Draco při vyslovení jména Pána zla trhnul.
„Ovšem," pochopil okamžitě Brumbál. „My jsme spolu stejně již vše důležité probrali, pane Malfoyi," promlouval nyní ředitel k mladému Zmijozelovi. „Pokud chcete, dveře ošetřovny jsou otevřeny i vám."
„Děkuji. Musím na kolej," prosmýknul se Malfoy kolem nich a bez pozdravu odešel ještě před nimi.
„Je toho teď na něj moc," okomentoval to s pozdviženým obočím Brumbál a věnoval Harrymu jeden z jeho ‚milých' úsměvů.
„Na Severuse je toho teď moc," oponoval Harry. „Voldemort ho volá a jeho stav se tím zhoršuje!" Brumbál opět zvážněl a pokynul Harrymu, aby šel před ním. „Dokážete s tím něco udělat, že ano?" ptal se Harry, když scházeli po schodišti. Ticho. „Dokážete to zastavit?" ptal se Harry znovu a zastavil se na posledním schodu, čímž zatarasil Brumbálovi cestu.
„Pojď, chlapče," řekl mu pouze Brumbál a Harry si s hrůzou začal uvědomovat, že měla madam Pomfreyová opět pravdu. Kdyby Brumbál věděl, co s tím, určitě by to řekl. Nebo ho chce jen napínat? Chce mu to dát sežrat? Za to, co udělal...
Harry nasadil tempo, jemuž starý kouzelník sotva stačil. Ani jednou však Harrymu nenaznačil, aby zpomalil, a na ošetřovnu dorazili společně.
„Skvěle, že jste tu tak rychle. Už se to opakuje počtvrté, Brumbále," oznamovala jim hned madam Pomfreyová. Brumbál došel až k posteli, na níž Severus ležel, a zběžný pohledem hodnotil situaci.
„Jak moc to vnímá?" zajímal se Brumbál s pohledem upřeným stále na Severuse.
„Cítí to. A jeho tělo také. Významně to zhoršuje jeho celkový stav."
„Myslíte," vložil se do toho nejistě Harry, „že ho Voldemort stále volá nebo už ho tím jen mučí?" Madam Pomfreyová sklonila hlavu k zemi. Brumbál se ani nepohnul, ale situaci Harrymu bez okolků nastínil.
„Voldemortových zběhů zase až tolik nebylo, ale ti, co se k odchodu z jeho řad odhodlali, většinou během pár dnů zešíleli. Někteří spáchali sebevraždu, jiní si ruku se Znamením zla dobrovolně usekli." Harry málem zapomněl dýchat. S otevřenou pusou naslouchal Brumbálovým slovům. „Voldemort si své následovníky pojistil. Když je volá, většinou odpoví velmi rychle, protože při neuposlechnutí se bolest stupňuje. A po několika dnech už je ta bolest neúnosná. Voldemort se vyžívá v mučení svých zatracenců tímto způsobem." Harry čekal, kdy Brumbál nadhodí nějaké řešení, ale ticho, které následovalo, dávalo tušit, že pokračovat nehodlá.
„A jak to tedy zastavíme?" zeptal se Harry, když už to nevydržel. Brumbál se na něj lítostivě zahleděl.
„Obávám se, že to nejde zastavit, chlapče."
„Ani jste to nezkusil!" vykřikl Harry a ukazoval přitom na svého strýce. „Nemůžeme ho tu takhle nechat!"
„Poppy," obrátil se Brumbál na ošetřovatelku, nedbaje Harryho tónu, „zkus připravit nějakou znecitlivující mast. Řekl bych, že kombinace chrustovčího jedu, třezalky a osicilových bobů by nám mohla zajistit trochu času." Zajistit trochu času. Pro Harryho to byla slova, která jasně definovala, kam tohle celé směřuje. Zajistit trochu času než zemře???
„A až čas dojde?" optal se Harry Brumbála, když madam Pomfreyová odběhla. Ten mu ale opět neodpovídal. „Tak co? Useknete mu taky ruku? Zachrání ho to?" Byla to šílená představa, ale Harry v tu chvíli jiné řešení neviděl. Zoufalství ho pohlcovalo. Měl pocit, že zase nemůže dýchat, uvolněnou kravatu si trhnutím odvázal z krku a odhodil ji neznámo kam. Snažil se povolit i pár vrchních knoflíků, ale ruce se mu natolik třásly, že přitom asi tři rovnou utrhnul. A ne, nebylo mu líp.
„Zkusím několik kouzel, Harry. Také mi na něm záleží." V pohledu jeho očí se zračila upřímnost. Harry o jeho slovech tentokrát nepochyboval. Odvrátil se od Brumbála, zničeně dosedl na židli u postele, uchopil ledovou ruku svého strýce do své a přikryl ji ještě druhou rukou. Bláhově doufal, že by ho mohl trochu zahřát. Byl tak studený a bledý, jako by v něm už ani mnoho života nezbývalo. Ležel stále na břiše a nyní poklidný obličej měl natočený na Harryho stranu. Netrvalo však dlouho a Harry ucítil to slabé cuknutí a záchvěv v Severusově obličeji zračil, že je opět Voldemortem volán. Harry se prudce nadechnul a polknul vzlyk, deroucí se mu z krku.
„A když to nepomůže?" Harry po své otázce ucítil starou ruku na svém rameni. „Uměl byste... uměl byste mu vyčarovat novu ruku? Jako dal Voldemort Červíčkovi. Severus... je Mistrem Lektvarů. Co by si bez ruky počal?" Harry pokládal jednu otázku za druhou, ale na žádnou se mu nedostalo odpovědi. Až když své otázky vyčerpal, Brumbál jeho rameno trochu sevřel.
„Nemáme žádnou jistotu, že by ho to zachránilo, chlapče. Znamení zla není svázáno jen s rukou. Je s člověkem svázáno mnohem víc, než dokážeme tušit." Poslední naděje pohasla. Harrymu stekly slzy z očí a tvář si zabořil do dlaní. Proč na něco takového nepomyslel dřív? Sundal si dlaně z obličeje, přičemž si hřbetem ruky setřel mokré slzy z tváře a nadechnul se k další otázce. Nakonec to nebyla ani tak úplně otázka, jako spíš konstatování.
„Věděli jste to. Proto jste tak trval na Severusově pozici u Voldemorta." Brumbál po chvíli napjatého ticha souhlasil.
„Ano. Severus měl zůstat u Voldemorta až do jeho porážky. Poté by se Znamení zla samo odpoutalo."
„Proč mi to nikdy neřekl?"
„Severus o tom hovořil nerad. Navíc k tomu nebyl důvod."
„Nebyl důvod? Ale když jsem trval na tom, že zajetí tří Smrtijedů je pro nás důležitější než jeho práce špeha, mohl to říct! Nikdy bych to neudělal!"
„Já i Severus jsme tě upozornili několikrát. Bláhově jsem se domníval, že naše slova pro tebe ještě něco znamenají. Teď nám nezbývá, než doufat," pronesl Brumbál pochmurně. Harry k němu pozvedl své lehce zarudlé oči. Vina ho požírala skrz na skrz.
„Doufat v co? Že toho Voldemort nechá?" Co to bylo za idiotský nápad? Musí být zlostí bez sebe. Nikdy toho nenechá!
„Tak ukažte, jak si vede," promluvila za Harryho zády madam Pomfreyová. Hůlkou zkontrolovala Severusův stav a následně i jeho rány, které vypadaly pořád stejně. Nelepšily se, ale ani nehoršily. Pak pohlédla do tváře Harrymu.
„Pojď mi zase pomoct, chlapče. Ať to máme rychleji," vykouzlila na své tváři vlídný úsměv a odvedla si Harryho sebou do pracovny. Po cestě se Harry ještě otočil a viděl, jak už nad Severusem krouží hůlkou i Brumbál. Kéž by na něco přišel...
Hodiny ubíhaly a Severusův stav se stále zhoršoval. I na volání Lorda Voldemorta reagoval o něco otupěleji. Podle názoru madam Pomfreyové to buď bylo tou mastí, která mohla Severusovi přinést aspoň chvíli úlevy, nebo už jeho tělo přestávalo bojovat.
„Severus se nikdy nevzdává!" namítal Harry a mazal mu znovu Znamení zla znecitlivující mastí, kterou pomohl madam Pomfreyové vytvořit. Věděl však, že je to k ničemu. Jestli bylo Znamení zla svázáno s celou osobou, bylo to jako hrách na stěnu házet. Marné.
„Nechceš jít se svými spolužáky na večeři?" navrhla mu madam Pomfreyová. Harry zavrtěl hlavou. Odsud ho nikdo nedostane, dokud se Severusův stav alespoň o něco nezlepší, v tom měl jasno. Jenže jaká byla naděje, že by se jeho stav zlepšil? Brumbál jednou za čas na ošetřovnu přicházel a kontroloval Severusův stav. Zvláštním pohledem přitom zahlížel na Harryho a ten měl pocit, jako by mu chtěl něco říct, ale zase si to vzápětí rozmyslel.
„Tak co kdybys připravil několik várek Uklidňujícího lektvaru? O víkendu očekávám příval studentů pátých a sedmých ročníků. Ve volných dnech, kdy mají nejvíc času, také nejvíc panikaří."
„Jasně. Připravím je." Harry byl rád, že byl zase něčím zaměstnán a přitom mohl být Severusovi na blízku. Odešel tedy s madam Pomfreyovou do skladu, kde si nabral potřebné přísady a uhnízdil se s nimi v rohu pracovny, kam mu ošetřovatelka umístila dva středně velké cínové kotlíky.
„Měl by sis vzít nějaký hábit, chlapče." Jistě, bylo to jedno z bezpečnostních pravidel. Jenže Harry ho nechal ve společenské místnosti Hermioně.
„Byl od krve-"
„Nevadí, mám jich tu pár pro případné zájemce o kurz. Podívej," otevřela velkou starobylou skříň, která se nacházela vedle vchodu do skladu, a vytáhla z ní hábit v barvě světlé holubí šedi. Harrymu to něco připomnělo.
„Takhle vypadají učednické hábity?" zeptal se, když si ho oblékal. Padl mu jako ulitý.
„Ano, ano. Už jsi o nich slyšel?"
„Severus... o Vánocích mi vyprávěl o své praxi u Svatého Munga. Ptal jsem se ho, jestli měl také limetkově zelený hábit. Přišlo mi to vtipné, vůbec jsem si ho v něčem takovém neuměl představit," vzpomínal Harry s úsměvem.
„Tak to se ti nedivím," zasmála se tomu madam Pomfreyová.
„No a na to mi řekl, že učedníci mají šedé hábity. Představil jsem si nějaký nudný hábit, ale," zhodnotil ho Harry jediným pohledem do zrcadla, „jsou jiné, než jsem si myslel. Musela by být sranda ho v něm vidět. Do černé má daleko." Náhle Harry zase zesmutněl. Bylo pravděpodobné, že už ho nikdy neuvidí ani v tom černém. Madam Pomfreyová odhadla, kam se jeho myšlenky zatoulaly, a přispěchala mu na pomoc.
„No vidíš. A tobě by slušel i ten limetkový. Šel by ti k očím," pověděla mu, když se za něj k zrcadlu postavila.
„To bych neřekl," zapochyboval Harry, avšak ne kvůli sladěnosti. Nevěřil totiž, že by vůbec měl na to, aby mohl limetkově zelený hábit nosit. Madam Pomfreyová ho pak vyprovázela zkoumavým pohledem, když se přesunul ke kotlíkům a začal si chystat ingredience k přípravě Uklidňujícího lektvaru.
*****
Během večera zašla na ošetřovnu i profesorka McGonagallová. Když nahlédla do pracovny, našla Harryho, jak se probírá velkou bichlí. Hledal jakoukoliv zmínku o tom, co by se dalo ještě dělat.
„Pottere, už je po večerce," oznámila mu bez obvyklého přísného tónu. Harry k ní vzhlédl a narovnal si brýle.
„Pomáhám madam Pomfreyové."
„Jsem si jistá, že madam Pomfreyová-"
„Chci pomáhat!" přerušil ji Harry. Vedoucí jeho koleje si povzdechla.
„Dobrá. Ach – Poppy," zvolala, když se ošetřovatelka v pracovně objevila. „Jak to vypadá?" zajímala se o stav svého kolegy. Madam Pomfreyová nejistě pohlédla na Harryho a následně vyvedla profesorku McGonagallovou z pracovny. Harrymu bylo jasné, proč to udělala. Nechtěla jí sdělovat před ním, že už Severusovi příliš času nezbývá. Zničeně dosedl na židli a hlavu položil na stůl. Slzy, které se mu draly z očí, nechal volně stékat.
Bylo to tak nespravedlivé! Měli na sebe tak málo času! Tolik ho vyčerpaly vzájemnou nenávistí, a když ji následně vyměnili za přátelství, opustí ho. Jako Sirius. S ním se také téměř nepoznal. A jeho taky zabil. Je snad nakažený morem? To musí každému ve své blízkosti přinášet zkázu? Co je tohle za život? K čemu? Aby ztrácel všechny, které miluje?
Harry si zakryl hlavu rukama a rozplakal se na plno. Věděl, že je to Severusův konec. Věděl, že už si s ním nikdy nezahraje šachy, ani ho už nebude vytáčet svými hloupými řečmi. Nikdy ho už nebude učit ani spolu nepodniknou žádný další výlet, i když mu Severus slíbil, že ho vezme do Londýnského akvária, až Voldemorta porazí. Nikdy...
„Harry," konejšila ho tichým hlasem bradavická ošetřovatelka, když jej našla zlomeného u pracovního stolu. „Ještě neodešel. Naděje tu pořád je. Do poslední vteřiny je naděje, že se stane nějaký zázrak." Harry nechával svou hlavu položenou na stole a nereagoval. Jen dál tiše plakal. Madam Pomfreyová se posadila vedle něj a položila mu ruku na rameno. „Já vím, jak je to těžké, chlapče-"
„Poppy?" Brumbál se objevil mezi dveřmi, ale zastavil se, když našel Harryho s madam Pomfreyovou, která ho mateřsky držela kolem ramen a utěšovala. „Poppy, jak je na tom Severus?" zeptal se a v jeho hlase byly slyšet stopy paniky.
„Je na tom hůř, ale ještě to není kritické. To bych vám samozřejmě dala vědět, jak jste si přál." Brumbál si oddechnul, ale stále zkoumavě pozoroval Harryho. Ten už si rukávem od hábitu otíral obličej. Nestál o to, aby ho takhle Brumbál viděl, ale nebylo to vlastně jedno? Teď už bylo všechno jedno... Zarudlé oči pozvedl k Brumbálovi, který na něj stále lítostivě hleděl.
„Cokoliv by se dělo, dejte mi vědět," pověděl nakonec ředitel a z pracovny odešel.
*****
„Měl bys něco sníst, chlapče," nabádala Harryho madam Pomfreyová. Bylo už před půlnocí a on od oběda nic nejedl. „Tak se aspoň trochu prospi." Jak mohl spát, když mu madam Pomfreyová naznačila, že by se Severus nemusel dožít rána? Jeho tělo chřadlo. Bylo oslabené Malfoyovou kletbou a hodiny se navíc potýkalo s mučením Lorda Voldemorta. A nedalo se to zastavit. Životní funkce na tom byly po každé kontrole hůř, a Harry se zařekl, že když nic jiného, aspoň tu bude se Severusem až do konce. Kdoví, možná o něm Severus ví. Možná slyší, co mu Harry vypráví, a odchází se mu snadněji. Možná...
Klepání na dveře Harryho vyrušilo z jeho myšlenek. Počítal, že jde zase Brumbál, ale okamžitě si uvědomil svůj omyl, když ode dveří zaslechl hlas své nejlepší kamarádky. Vůbec na ně nepomyslel.
„Hermiono," hlesl Harry zoufale, když ji spatřil.
„Pojďte, slečno Grangerová," vyzvala ji madam Pomfreyová. Nejspíš ji vážnost situace donutila pozměnit léta zaběhlá pravidla bradavické ošetřovny. Anebo tušila, že Harry bude nějakou další podporu potřebovat.
Hermiona rychle došla k Harrymu a pevně ho objala.
„Harry," zašeptala Hermiona, když Harryho stále držela. „Profesorka McGonagallová říkala, že jsi stále tu. Čekali jsme na tebe s Ronem a Ginny a... Prý je to vážné. Ale nic víc neřekla, jen že bych ti mohla dělat společnost," vysvětlovala dívka, když ho držela za ruku a prohlížela si přitom svého profesora Lektvarů.
„Asi," zašeptal Harry, „asi to nepřežije." Hermiona si rukou přikryla pusu. „Voldemort ho mučí." Hermiona svůj vyděšený pohled přesunula na Severusovu ruku. Znamení zla bylo opět oživlé.
„Přeci to musí jít nějak zastavit?"
„Už jsme zkoušeli vše," řekla sklesle madam Pomfreyová.
„Tak proč nezkusíme tu ruku amputovat," navrhnul po několikáté Harry. Hermioně se zorničky rozšířily zděšením. „To má snad umřít?" vyhrkl Harry zoufale.
„Pan ředitel si nemyslí, že by to pomohlo."
„Ale jistě to neví!" namítal Harry.
„A... ty jsi to zkoušel, Harry? Ani tobě se nepodařilo to spojení zrušit?" zeptala se ho Hermiona. Harry na ni okamžik zůstal zírat.
„Co? Já jsem tu přece celý den madam Pomfreyové pomáhal." Co jiného tím mohla myslet.
„Ale já... myslela jsem, jestli jsi zkoušel... Kořeny," pronesla Hermiona s ohledem na ošetřovatelku raději pod krycím názvem. Harry ztuhnul. Tohle ho vůbec nenapadlo. Jak to, že ho to nenapadlo? Jak mohl zapomenout na svou Divokou magii?
„Hermiono," zašeptal zase Harry, „já jsem takový idiot."
„Ale nejsi. Bude to v pořádku. Všechno bude v pořádku," chlácholila ho Hermiona a tiskla mu ruku tou svou. „Dokážeš to. Zkusíme to neverbálně, ano?"
„Co chcete zkoušet, drahouškové?" kmitala mezi nimi pohledem madam Pomfreyová a lehce se u toho mračila. Harry vstal s Hermionou ze židle a začal v kapse šedého hábitu hledat svou hůlku.
„Nic, co by mohlo panu profesoru uškodit. Věřte nám. Nebo spíš Harrymu," usmála se na ni Hermiona. Madam Pomfreyová dál mlčky sledovala, jak Harry na Severuse míří hůlkou. Ruka se mu ale slabě třásla.
„Musíš se uklidnit, Harry. Zhluboka dýchej a zkus... ukončovací formuli, ano? Finite incantatem neverbálně. S tím, že chceš ukončit profesorovo spojení s Voldemortem." Hermiona jasně sdělovala Harrymu, co má dělat, a ten se snažil řídit přesně podle jejích pokynů. Bylo to tak jednoduché! Tak logické! Tak...
‚Finite incantatem,' pronesl Harry v hlavě a zůstal s otevřenou pusou zírat na Znamení zla, které v tu chvíli ukončilo spojení se svým Pánem.
„Jak... jak jsi to udělal, chlapče?" mrkala překvapeně madam Pomfreyová a zblízka si začala Znamení zla rozhlížet.
„Do-dokázal jsem to?" nevěřil vlastním očím Harry.
„Ano," zašeptala Hermiona, „dokázal! Ty jsi to dokázal-" Vzápětí ale všichni utichli, když Znamení zla znovu ožilo. Harry váhal jen chvíli. Mávnul hůlkou a neverbálně spojení ukončil. Znamení zaujalo svou původní podobu.
„Vypadá to, že ukončuješ jen probíhající spojení. Znamení zla je ale stále aktivní a Voldemort může profesora znovu zavolat," přemýšlela Hermiona nahlas a krabatilo se jí přitom čelo, jak hledala, kudy z toho ven. „Nenapadá mě teď, jakým jiným neverbálním kouzlem by se toto dalo přerušit napořád. A nemáme asi moc času." Utichla, když se Znamení zla opět dalo do pohybu. Harry spojení okamžitě ukončil. „Tohle nejde dělat pořád," uvažovala zase. „Budeš muset použít Kořeny. Jenom Kořeny." Tedy pouze Divokou magií. Harry jiné řešení také neviděl, takže jen s vážnou tváří přikývnul.
„Jaké Kořeny?" ptala se nechápavě madam Pomfreyová.
„Omlouváme se, ale to je na dlouho. Harry to musí zkusit. Pak vám to vysvětlíme," slibovala jí Hermiona a rukama si natočila Harryho k sobě. „Zvládneš to. Umíš to. Víš to. Teď se jen musíš uklidnit, ano? Je to jak s nitrobranou. Vyčisti svou mysl. Chceš – chceš na chvíli meditovat?" zeptala se ho nakonec, když viděla, jak je Harry stále nesvůj.
„Ne. Chci to už zastavit. Celé hodiny tady trpí, a já mu nepomohl!"
„Byl to pro tebe velký stres. Nikdo ti nemůže mít za zlé, že sis to neuvědomil. Teď už to ale máme pod kontrolou. Všechno bude v pořádku. A až se profesor probere, dá ti ještě pěkně za uši," pověděla mu s úsměvem Hermiona. Harry se také poprvé pousmál. Nikdy se nepřál víc, aby mu Severus pořádně od plic vynadal, než teď.
„Tak jo," vydechl Harry, odložil hůlku a postavil se k posteli čelem. Pohledem hypnotizoval opět oživlé Znamení zla. Myslel ale jen na to, aby se spojení přerušilo navždy. Přerušilo navždy. Aby se spojení skrz Znamení zla přerušilo navždy. Navždy...
Netušil jak dlouho to zkoušel, ale nestalo se to hned. Na čase ovšem nezáleželo. Na čem záleželo, bylo, že nakonec přeci jen uspěl. Doufal tedy, že to není jen dočasné, ale když společně s Hermionou a madam Pomfreyovou v tichosti pozorovali již několik minut utichlé Znamení zla, domníval se Harry, že utichlo už skutečně navždy.
„Pět minut," hlásila madam Pomfreyová užasle. „Na tak dlouho nikdy neutichlo."
„Pokud si nešel dát Voldemort šlofíka..." vrátil se Harrymu jeho smysl pro humor.
„Harry!" bouchla ho Hermiona jemně pěstí do ramene, ale široce se na něj přitom usmívala. I Harrymu se na tváři konečně rozšířil úsměv. Vyčerpaně padl Hermioně kolem krku.
„Díky! Díky, díky, díky!" děkoval jí Harry asi milionkrát. Následně ji pustil a objal madam Pomfreyovou, která sice neměla ani tušení, co se právě stalo, ale i přesto byla šťastná společně s nimi.
„A vám taky! Díky za všechno!"
„Říkala jsem, že zázrak přijde, chlapče," pověděla mu s úsměvem, když ji Harry pustil.
„Zkontrolujete ho?" požádal ji Harry a koukal jí pak zvědavě na hůlku, když nad Severusem čarovala svá Diagnostická kouzla.
„Hodnoty jsou lepší," oznámila dvěma Nebelvírům tu nejlepší zprávu dne. Harry zářil jako sluníčko. Bylo jisté, že dnes o svého strýce nepřijde.
„Tohle byl rozhodně ten nejhorší den v mém životě," řekl Harry, když se znaveně posadil vedle Severusovy postele.
„Už bude jen dobře," ujišťovala ho madam Pomfreyová. „Půjdu to oznámit panu řediteli. Hned budu zpět, ano?" Harry sledoval, jak starší žena mizí z ošetřovny, a ta slova se mu hlavou ozývala stále do kola. Udeřilo to do něj jako blesk z čistého nebe. Panu řediteli. Panu Řediteli. Ne... To neudělal... Hermiona ale očividně myslela na to samé.
„Proč ti neřekl Brumbál, abys to zkusil? Taky přece ví, že Divokou magii ovládáš?" mohla už mluvit přímo, když osaměli. Proč? Tak proč? Harry pomalu přesunul pohled na svou kamarádku. „Možná si to taky neuvědomil," váhala dál Hermiona pochybovačně.
„Ale uvědomil," pronesl Harry s kamenným výrazem. „Uvědomoval si to celou tu dobu." Ty jeho časté návštěvy, sledování Harryho, zaryté mlčení, když se ho Harry ptal, jestli existuje ještě nějaká možnost... Na co čekal??? Na co tak důležitého čekal, že kvůli tomu musel Severus hodiny trpět? A on s ním. Bylo to proto? Chtěl se mu tak Brumbál pomstít? Ale proč k tomu musel využít zrovna Severuse? Ten přeci za nic nemohl! „Tohle už přehnal," prohlásil Harry do ticha ošetřovny.
„Možná mu teď křivdíme, Harry-"
„Věděl to celou dobu! Mohl mi to říct dávno! Schválně nechal Severuse trpět, jen aby mi to dal sežrat! A když šlo do tuhého, nechal tě sem McGonagallovou poslat, protože věděl, že tebe to napadne!"
„Tomu nevěřím."
„Hermiono, oba víme, čeho je Brumbál schopný. Víš přeci, co udělal vloni na ministerstvu. Taky čekal na poslední chvíli, dokud na mě Voldemort nevyslal smrtící kletbu. Teď čekal zrovna tak. Jen nevyužil jen mě. Nechal za mě trpět Severuse! A to mu v životě neodpustím!" Hermiona byla na vážkách, ale stále se jí tomu nechtělo věřit.
„Počkáme na madam Pomfreyovou," navrhla nakonec, a tak čekali, s jakými zprávami ošetřovatelka dorazí. Nemuseli čekat dlouho.
„Pan ředitel je zprávami potěšen. Konečně si prý může jít v klidu lehnout. A vy byste měli jít taky," řekla jim madam Pomfreyová, když se vrátila. „Už jsou dvě ráno, a obzvlášť ty máš za sebou velmi náročný den, chlapče."
„Co ještě Brumbál říkal?" zajímalo ale Harryho. Hermiona znepokojeně pozorovala madam Pomfreyovou.
„Co říkal?" zamyslela se ošetřovatelka. „Vlastně ani nevím, myslím, že řekl ‚výborně'. Vlastně se mi zdálo, že ho ani moc nepřekvapilo, že jsi to nakonec dokázal přerušit. Když jsem se ho ptala, jestli ví, jak jsi to udělal, řekl, že nejspíš ano. A že je skvělé, že vás to napadlo. Slíbil, že se na Severuse přijde ráno podívat." Harry tohle dávno věděl, ale Hermionu nyní opustily už i poslední iluze, které vůči Brumbálovi měla. Rychle se je však pokusila zahnat.
„Asi bychom měli jít," naznačila Harrymu, aby ji následoval, když se z toho šoku trochu sebrala.
„Zůstanu tu," prohlásil ale rázně. „Vyspím se tady, chci tu být, až se probudí. A pro případ, že by se ještě něco stalo," dodal, když viděl, že se to madam Pomfreyové příliš nezamlouvá.
„Měl by sis jít odpočinout k sobě. Tam to budeš mít pohodlnější. A ráno sem můžeš přijít," navrhovala mu starší žena.
„Prosím," vyčaroval na obličeji svůj štěněčí výraz, jak jej rád Severus nazýval, a madam Pomfreyová podlehla.
„Tak dobrá. Ale rovnou spát!"
„Rozkaz," svalil se Harry vedle na postel. Nepotřeboval k tomu dvakrát pobízet. Madam Pomfreyová zmizela k sobě do pracovny.
„Ale ráno u snídaně na tebe budu čekat," řekla mu ještě Hermiona, vtiskla mu pusu na tvář a odcupitala z ošetřovny pryč. Harrymu se zavíraly oči. Až teď si začal uvědomovat, jak unavený a vyčerpaný vlastně je.
„Domnívám se, že tohle by se ti ještě hodilo," objevila se nad Harrym ošetřovatelka s malou lahvičkou ruce.
„Bezesný lektvar!" Harry ho přijal s vděčností. „Jak jste to věděla?"
„Děláš, jako bys tu spal poprvé," zakoulela očima. Harry se zasmál a madam Pomfreyová kolem něj zatáhla závěsy. Ani se nesvlékl, ani se nezul. Za malou chvíli usnul tak, jak na postel dopadl.
*****
Harryho ráno probudilo světlo proudící skrz závěsy jeho postele. Na okamžik ho zmátlo, že nejsou rudé, ale tiché kroky kousek od něj ho rychle vrátily do reality. Když ještě k tomu uslyšel hlas madam Pomfreyové, procitnul nadobro.
„Severusi," promlouvala opatrně ošetřovatelka ke svému pacientovi. Víc slyšet Harry nepotřeboval. Vyskočil na nohy, rozhrnul závěsy a pěti kroky byl u Severusovi postele vedle madam Pomfreyové. Ležel tak, jak si ho pamatoval. Na břiše s hlavou otočenou ke dveřím. Rozdíl však byl v tom, že oči měl již otevřené. Musel se probrat před chvílí, protože ještě nejistě pomrkával a kontroloval okolí.
„Severusi," chytil ho Harry za ruku a nadšeně svého strýce pozoroval. Ten se ale zamračil a zdlouhavě si Harryho prohlížel. Harryho to začalo znervózňovat.
„Poznáváš Harryho?" zeptala se ho ošetřovatelka opatrně. Harryho ta otázka vyděsila. Mohl snad Severus ztratit paměť?
„Jak...dlouho jsem spal," řekl na místo odpovědi Severus. Harry střelil po ošetřovatelce pohledem. „Kolik let?" ptal se dál netrpělivě Severus.
„Let?" vyhrkl Harry nechápavě. „Jsi... jsi tu od včerejška. Pamatuješ si na mě?"
„Dá se snad na tebe zapomenout?" odfrknul si už Severus jako obvykle a podíval se na Poppy. „Proč to má na sobě? Chtěli jste mi hned po probuzení přivodit infarkt?" osočil se na ni.
„Áááá, náš starý Severus je zpět. Vidím, že je vše v naprostém pořádku. Tvé nepříjemné nálady nám už chyběly, Severusi," okomentovala to s úsměvem. „Žádný strach, Harry zatím v Učení ještě není," poklepala na rameno jeho synovci, který měl na sobě stále světle šedý učednický hábit. Až teď Harrymu docvaklo, co si Severus myslel.
„Kde je Draco?" vyhrknul najednou Severus a chtěl se začít zvedat z postele. Madam Pomfreyová ho však rychle usměrnila.
„Tak na to zapomeň. Ještě chvíli si tady poležíš."
„Tak kde je!"
„Asi... na koleji," odpověděl Harry zmateně.
„Musím s ním mluvit."
„Ale – jak se cítíš, Severusi?" chtěl vědět Harry. Měl tolik otázek. A tolik mu toho chtěl říct! Především, jak všeho moc lituje a jak se bál, že o něj přijde, a jak ho má rád...
„Chci mluvit s Dracem!" To Harryho zabolelo. Dracovi přece bylo celou dobu jedno, jak na tom Severus je! Proč by s ním měl mluvit před ním?
„Moc jsme se o tebe báli-" snažil se Harry dál pokračovat.
„Jestli mi tu teď chceš začít naříkat, jak tě mrzí, cos udělal, tak tě upozorňuji, že mě to ani v nejmenším nezajímá!"
„Severusi!" snažila se ho mírnit madam Pomfreyová.
„Nepleť se do toho, Poppy. Moc dobře ví, co udělal. A já nemám chuť to teď řešit. Teď odsud odejdeš a vzkážeš Dracovi, aby přišel," přikázal mu Severus. Harry se však ani nepohnul a nevěřícně Severuse sledoval. „Tak půjdeš už?" vyjel na něj Severus. Harry začal ustupovat. Hlavu sklonil k zemi, otočil se od svého strýce a vydal se ke dveřím. Čekal, že ho Severus asi neuvítá radostí, ale tohle bylo moc. Vždyť ho právě z ošetřovny vyhodil!
„Drahoušku," zastavila ho ještě mezi dveřmi ošetřovatelka. „Sundej si ten hábit. Každý nemusí vědět, že jsi tady byl." Harry by si to ani neuvědomil a odešel by v něm. Teď ale přikývnul, rozepnul tři cvoky a hábit předal madam Pomfreyové. „Bude to dobré. Dej mu jen trochu času," poplácala ho po rameni, a když Harry odešel, její výraz se rázem změnil.
Severus sledoval, jak k němu Poppy kráčí a přitom se mračí. Ne, ani na její přednášku neměl náladu.
„Ušetři mě toho-"
„Cos to udělal, Severusi Snape!" dala Poppy ruce v bok a obořila se na profesora Lektvarů.
„Nechápeš to-"
„Tak to se pleteš! Chápu to velice dobře! Nemysli si, že by mu to už Brumbál nevyčetl!"
„No ne, Brumbál Harryho také jednou zkritizoval?" předstíral Severus udiveného.
„Ten chlapec se od tebe ani nehnul, kromě chvíle, kdy ho odsud Brumbál včera vyhodil." Tohle už Severuse překvapilo.
„Vyhodil ho odsud?"
„Jak jsi slyšel. A měl bys vědět, že tvůj stav byl velmi vážný. Ten chlapec se tu pro tebe mohl rozkrájet a tys ho odsud tak bezohledně vyhodil!"
„Porušil mé-"
„Pan Malfoy tě tu nenavštívil ani jednou! Kromě té chvíle, kdy vás sem Harry oba přenesl," poznamenala Poppy. „Harry u tebe strávil celou noc-"
„Přenesl nás oba? Sem?" zarazil se Severus. Poppy pozvedl obočí.
„Oh, ano. Ten chlapec mě nepřestává udivovat. Co jsem vyslechla během jejich hádky, Harry nabyl dojmu, že by ho jeho teta chtěla zabít, kdyby tam zůstal." Možná neměl Harryho tak rychle vyhazovat. Měl na něj sice vztek, ale za pár informací by byl docela vděčný. I když Poppy se zdála být docela informovaná.
„Co se tu dělo?"
„Zajímá tě to? Vážně?" hrála překvapenou ošetřovatelka.
„Nech toho a řekni mi, co se dělo," ztrácel Severus pomalu nervy.
„Málem jsi umřel. To se dělo." Severus tomu nerozuměl. Ta kletba nebyla tak zlá.
„Teď přeháníš."
„Mysleli jsme si, že se nedožiješ rána," řekla Poppy vážným hlasem. Výraz v její tváři značil, že to myslí naprosto upřímně. A Severus tomu pořád nerozuměl.
„Tak co se tedy stalo?" ptal se znovu naléhavěji Severus.
„Oh, kromě toho, že tu se mnou Harry trávil po své hodinové přestávce celý svůj čas až doteď, a přitom se o tebe staral, připravoval tu pro tebe masti, uvařil asi patnáct dávek Uklidňujícího lektvaru do skladu-"
„Proč vařil patnáct dávek Uklidňujícího lektvaru?" přerušil ji nechápavě Severus.
„A co jsem měla dělat? Nechat ho u tebe prosedět hodiny, aby tě mohl držet za ruku, než mu umřeš? Stačilo mi ho tak sledovat dvě hodiny dnes v noci a bolelo mě z toho u srdce. Musela jsem ho nějak zabavit. A šlo mu to. Dobře jsi ho to naučil," pochválila ho Poppy a poplácala ho po rameni. Severus ucítil bolest v zádech a cuknul sebou. „Ještě ti to namažu," odkráčela Poppy do své pracovny a Severus uvažoval o tom, co mu řekla.
„Opravdu jste čekali, že umřu?" podivoval se Severus, když se vrátila. Zatínal zuby, když mu mast nanášela na rány. „Vím, co na mě Malfoy poslal za kletbu-"
„Nic si nepamatuješ?" zeptala se ho Poppy.
„Byl jsem v bezvědomí, co bych si měl pamatovat?" Poppy mlčela. „Tak co?"
„Nepamatuješ si na nějakou bolest? Zkus si vzpomenout. Co tě asi tak mohlo téměř zabít?" Severus přemýšlel. A přemýšlel. A pak si na něco vzpomněl. Na jednu bolest si vzpomněl.
Na svá záda zapomněl, prudce se posadil a napřáhnul před sebe ruku se Znamením zla. S mrtvým Znamením zla.
„Co se stalo s Luciusem, Bellatrix a jejím manželem?" vzal to z jiného konce Severus.
„Mám za to, že unikli," odpověděla Poppy. Severus ji pozoroval nedůvěřivým pohledem.
„Pak musí už Pán Zla vědět, že jsem zrádce."
„To nejspíš ano."
„Vím, co dělá se zrádci," dedukoval dál Severus a Poppy mu přitom dávala za pravdu.
„Už mě volal," konstatoval s mrtvým výrazem. Jasně si to vybavoval. A i mnohem víc. „Nechtěl mi někdo náhodou uříznout ruku," podíval se nebezpečně po Poppy.
„Jak jsem říkala, Harry byl zoufalstvím bez sebe," pokrčila bezradně rameny. „I já nad tím chvíli uvažovala-"
„Zešíleli jste snad?!"
„Mám ti asi po desáté připomínat, že jsi nám tady málem umřel?!" zvýšila Poppy svůj hlas stejně jako Severus.
„Jak dlouho to trvalo?"
„Hodiny! A byl jsi zraněný, v bezvědomí, ničilo tě to!" ukazovala na jeho ruku. „A ten chlapec, kterého jsi odsud před chvíli vyhodil, ti zachránil život, abys věděl!"
„Harry," hlesl Severus. „Dokázal to? Dokázal to spojení ukončit?" zíral fascinovaně na nefunkční Znamení zla. „No ovšem," pochopil okamžitě.
„Ano. Kdyby to neudělal, už bys tu teď nejspíš nebyl." To však Severuse vůbec nezajímalo. Stále si prohlížel svou ruku, jako by ji viděl poprvé.
„To budou dobré geny. Myslím mé a Lily samozřejmě. Evidentně něco v hlavě ještě má, když chce," pronesl Severus samolibě, i když mu bylo jasné, že Divokou magii od něj rozhodně nezdědil. Poppy na něj zůstala zírat.
„Tvé a Lily geny? Ale – vždyť ten chlapec je celý James!" Severus protočil očima.
„Pro Merlina, Poppy, nejsem jeho otec! Kdybych byl, rozhodně by nedělal takové šílenosti! To je pochopitelně stránka jen a pouze Jamese Pottera. Bohužel se s tím musíme nějak smířit." Když viděl, jak na něj Poppy nechápavě zírá, musel se pousmát. „Je to můj synovec. Lily byla má nevlastní sestra. Tuším, že když o tom ví i Hagrid, je asi jedno, kdo bude dalším šťastlivcem. A – nejsem už asi špeh, že?" Poppy navíc považoval za natolik důvěryhodnou, že mu nedělalo žádné potíže jí o tom říct. Spíš se divil, že to neudělal sám Harry.
Najednou na něj ale Poppy naštvaně namířila ukazováček.
„A takhle se jedná se svým synovcem? Ten chlapec tě tu dokonce už oplakal a ty ho jen tak vyhodíš?! Že se nestydíš, Severusi!"
„Hlavně že on je svatý! Vždyť se sám vydal za třemi Smrtijedy!"
„A co jste čekali? Znáte ho snad s Brumbálem za ty roky málo? Každý rok mi tu po těch svých eskapádách ležel! Vydal se na testrálech do Londýna! I s dětmi, co je ani neviděli? Je snad něco šílenějšího? Přemístit se za třemi Smrtijedy zní oproti tomu jako nic!" Severus věděl, že tohle je marné. Na to si Poppy oblíbila Harryho až příliš.
„To je ovšem ta špatná část genů," poznamenal s úšklebkem Severus. „A vůbec, co na tom Harrymu tak dlouho trvalo? Říkala jsi, že mě Pán Zla mučil hodiny. Vždyť už mu to docela šlo."
„No, nevím, co mu má jít, ale jestli je to to jeho čarování bez hůlky, tak to zvládnul asi za dvacet minut. A asi se nedozvím, co to má znamenat, že?" sledovala Poppy se zájmem Severuse.
„Tos uhodla. Nedozvíš," souhlasil Severus. „Tak na co čekal?" nerozuměl tomu Severus.
„Vždyť jsem ti říkala, v jakém byl chudák stresu. Ani ho to nenapadlo, dokud někdy po půlnoci nepřišla slečna Grangerová." Severus se zamračil. Zase ta holka. Musí být vážně u všeho!
„Slečna Grangerová, ovšem," odfrknul si Severus.
„Nezlob se za to na něj," žádala ho Poppy.
„Poppy. Budu mu za to vděčný nadosmrti. Že nedokáže logicky uvažovat v kritických situacích, to přeci není žádná novinka. A kde byl vlastně Brumbál?" napadlo ho hned poté. To ho nemohl nakopnout on?
„Taky se ti snažil pomoct. Chodil sem každou chvíli," hájila ředitele Poppy. Zněla přitom ale trochu nejistě.
„Proč to Harrymu neporadil? Ví, co dokáže. Mně to došlo hned, když jsi naznačila, že již Znamení zla nefunguje. Kdo jiný by to dokázal?" To bylo vážně nepochopitelné. Harry možná zpanikařil, to Severus chápal, ale Brumbál si zachovával chladnou hlavu i v těch nejvážnějších situacích. Muselo ho přeci napadnout, že by to Harry mohl dokázat přerušit. Začal mít neblahé tušení, které Poppy v tu chvíli svými slovy podpořila.
„Je to... zvláštní. Když jsem mu to ve dvě ráno oznamovala, nezdál se až tolik překvapený. Říkám si, jestli na to celou dobu nečekal," mračila se Poppy, ale vzápětí zavrtěla hlavou. „Ne, to by Brumbál neudělal. Šlo ti o život. A viděl, jak je Harry zdrcený, viděl ho u mě v pracovně, když se zhroutil. Nevěřím, že by byl Brumbál tak necitelný a nechal ho v tom, že umřeš. Vždyť mě samotné to trhalo srdce, když jsem ho tam našla. A Brumbál má Harryho také rád. A i tebe. Vždyť šlo především o tebe," přesvědčovala samu sebe nahlas Poppy, ale Severuse rozhodně nepřesvědčila. Ať se tu dělo za jeho ‚nepřítomnosti' cokoliv, od Brumbála to byla jen dobře promyšlená akce. A Severusovi se to ani za mák nelíbilo.
O něj nešlo. Byl zvyklý trpět. A ano, Harry udělal pitomost. Neposlechl je, a za své chování si nějaký trest zasloužil. Ale potrestat ho tím, že jej nechá v tom, že jeho strýc zemře, to bylo už i na Severuse příliš. Obzvlášť když už o tolik blízkých Harry přišel...
„Říkala jsi, že ho viděl, když se zhroutil?" zajímal se Severus. „Kdy to bylo?"
„Já nevím, to odešla Minerva, někdy po deváté. Nedávali jsme ti mnoho šancí, že se dožiješ rána. Pak přišel Brumbál, když jsem tu Harryho utěšovala," vzpomínala Poppy smutně.
„A slečna Grangerová přišla až po půlnoci?"
„Ano," potvrdila Poppy, čímž vyvrátila jeho poslední domněnku. Severus doufal, že mohl Brumbál Grangerovou poslat hned poté. Očividně zde byla nastrčena, aby Harrymu pomohla. Ale ona přišla až za další tři hodiny...
„Jdu do ředitelny," začal Severus vstávat z postele.
„Tak to v žádném případě," vracela ho ihned nazpět Poppy. „Jsi můj pacient, což znamená žádné courání po hradě, když jsi byl ještě před pár hodinami na pokraji smrti!" řekla rázně starší žena. Nebylo radno se s ní dohadovat.
„No, ale už nejsem na pokraji smrti. Můžeš mi zanechat aspoň zbytky mé důstojnosti? Jako například – mohl bych dostat nějakou košili?"
„Až ti ta mast zaschne," odpálkovala ho ošetřovatelka a vstala od jeho postele. „A Harryho už trestat nebudeš!" zvolala ještě ze dveří od své pracovny.
„A ty jsi kdo, abys rozhodovala o tom, co mám se svým synovcem dělat?" Poppy zúžila svůj pohled a probodla jím Severuse skrz na skrz.
„Bradavická ošetřovatelka," odpověděla mu silným hlasem silné ženy. Severus se ušklíbnul.
„Vždyť se s tebou nikdo nehádá," zabručel nevrle a zalehnul zpět do postele. Jen doufal, že když nemůže za Brumbálem on, přijde Brumbál brzy za ním.
PA: Snad jsem vás všechny uklidnila. Severus přežil a nějaký čas ještě žít bude :-) Děj této kapitoly jsem původně plánovala začlenit do té předešlé, ale jaksi nedokážu psát úsporněji. Takže Harryho odplata bude následovat příště ;-)