Harry se Severusem a Dracem Malfoyem tvrdě přistáli na podlaze bradavické ošetřovny. Harry se rozplácnul vedle Severuse a Malfoy nedaleko od něj. Harry se se dvěma osobami přemisťoval poprvé, takže ho to zmohlo o něco více.
Když se ale otočil, aby zkontroloval stav svého strýce, opět ho vyděsila krev, která se zpod něj táhla.
„Severusi," zašeptal Harry, když k němu znovu poklekl. Slabě jím zatřásl. „Severusi," opakoval znovu naléhavě. Ten však vůbec nereagoval. Pak vzhlédl k Malfoyovi, který na něj nevěřícně zíral. Ten počká... „Ma-madam Pomfreyová?" zesílil Harry svůj hlas a začal se rozhlížet po bradavické ošetřovatelce. „Madam Pomfreyová!" zavolal Harry znovu hlasitěji. „Ma-"
Už nestihl své volání opakovat, neboť madam Pomfreyová se právě vyřítila ze své pracovny. Zasekla se však, když zahlédla trojici osob před sebou.
„Co se-" Madam Pomfreyová nedořekla ani svůj dotaz, neboť její pohled padl na zraněného Severuse na podlaze. Ihned k němu popoběhla a poklekla vedle zničeného Harryho. „Co se mu, u Merlina stalo? A jak jste ho sem dostali?" ptala se ošetřovatelka, když kontrolovala Severusovy životní funkce.
„To – já nevím, co mu je. Seběhlo se... to tak rychle," začal vysvětlovat Harry s pohledem upřeným na svého strýce. „Napadl ho... Smrtijed." Jméno Malfoy vynechal schválně. Na podrobnosti bylo ještě dost času. „Ta krev mu asi... vytéká ze zad. Bude v pořádku?" ptal se Harry poplašeně. Madam Pomfreyová mu neodpovídala, jen přetočila Severuse na břicho a jediným pohybem hůlky mu rozřízla všechny vrstvy oblečení, jež mu zakrývaly záda. „Bude v pořádku?" ptal se znovu Harry hlasitěji.
„To ti teď nejsem schopná slíbit, chlapče," sdělila mu soucitným hlasem ošetřovatelka, když pohlédla na obrovské tržné rány na Severusových zádech, které zasahovaly až do masa. Rychle pak vstala a odlevitovala tělo na jednu z postelí. „Musíme dát vědět řediteli-"
„To počká," odporoval Harry. „Pomůžu vám tady," navrhl jí. „Můžu – co můžu udělat? Chcete... něco donést? Něco ze skladu?" Harry nemohl jen nečinně přihlížet, ani teď nemohl odejít a vše oznámit Brumbálovi. Jeho místo bylo zde. Madam Pomfreyová rychle zhodnotila situaci a nakonec souhlasila.
„Nejprve budeme potřebovat minimálně tři lahvičky Krvetvorného lektvaru. Je v druhém regálu v horní polici." Harry přikývnul a běžel do její pracovny, za níž se nacházel sklad. Harry tam byl poprvé, ale zorientoval se rychle. Lahvičky s jasně červenou tekutinou byly přesně tam, kde madam Pomfreyová popisovala. Tři vzal a pospíchal zpět. Až přitom si všimnul Malfoye, který pořád stál přesně tam, kam se přemístili, a tupě zíral k oknu.
„Tady," podal jí Harry lahvičky a při pohledu na Severuse rychle na Malfoye zase zapomněl. „Jak... mu je podáte?"
Ošetřovatelka jednu po druhé brala do ruky, a aniž by Harrymu odpověděla, zakouzlovala jejich obsah přímo Severusovi do žaludku.
„Není toho nějak hodně?" ptal se znovu Harry, když už vyčerpala všechny tři lahvičky.
„Když je pacient takto indisponován, lektvar je zakouzlován přímo do žaludku, avšak tím je snížena jeho hodnota. U Krvetvorného lektvaru je při takovémto podání zachována účinnost na sedmdesáti pěti procentech." Madam Pomfreyová začala opět vysávat vytékající krev z ran, avšak stále se jí nedařila zastavit. Chvíli tekla, chvíli ne. „Muselo to být nějaké silné kouzlo, Černá magie, řekla bych," komentovala to zamračeně.
„Ale poradíte si s tím, že ano?" Madam Pomfreyová se podívala na Harryho a předala mu misku s načervenalou vodou, která byla zbarvená Severusovou krví. Pak mu k ní ještě přiložila bavlněnou látku na odsávání.
„Pro něco si skočím, drahoušku. Kdyby to hodně teklo, odsaj to. Hned budu zpět." Harry s vykuleným pohledem sledoval, jak mu ošetřovatelka mizí z očí, ale když se pak otočil na svého strýce, znovu v něm vše vybuchlo. Stál u jeho postele a z ran mu roztřesenou rukou vytíral nově se řinoucí krev. Linoucí se pach krve mu na jeho stavu nepřidával. Prudce se nadechl a polkl z krku se deroucí vzlyk. Pár slz z očí se mu ale zastavit nepodařilo. Jestli... jestli ho ztratí, tak už to nezvládne. Tohle se nemělo stát. Tohle ne!
Rychlými trhavými pohyby odsával z ran Severusovu krev. Volnou rukou si otřel tvář, aby tak zahladil stopy své slabosti, a vůbec si neuvědomoval, jak se při tom třese.
„Už můžeš ustoupit, chlapče," promluvila k němu znenadání madam Pomfreyová a vlídně Harryho odsunula stranou.
„Po-pomůžu vám. Chci – chci vám pomoct. Jemu pomoct. Já-" Harrymu se zlomil hlas a obličej si schoval do dlaní.
„Dám ti něco na uklidnění, drahoušku, ano?" prohlížela si jej starostlivě madam Pomfreyová. Harry zavrtěl hlavou.
„Zvládnu to," vydechl a zhluboka se nadechl, aby se trochu sebral. „Co – co to je?" chtěl vědět Harry, co maže madam Pomfreyová Severusovi do ran.
„Je to mast pro rychlejší zacelení ran. Mohlo by to pomoci zastavit to krvácení. Po vnějším ošetření mu ještě podám odvar z řebříčku a dračích šupin na zpomalení krvácení. Musí být čerstvý, takže budeme patnáct minut čekat, než se připraví." Pak pohlédla madam Pomfreyová Harrymu zase do tváře. „Běž se opláchnout, chlapče. Postarám se o něj."
Harry se podíval na své roztřesené ruce a zjistil, že je má celé od krve. Pomalu přikývnul. Umyvadlo bylo deset kroků od postele, to by mohl zvládnout. Otočil se tedy a znovu se setkal s tváří Draca Malfoye. Ten už nebyl zahleděný do okna, ale na Harryho.
„Proč... jsi to udělal?" promluvil poprvé Malfoy a i na něm bylo poznat, že se slabě třese.
„Kvůli tobě rozhodně ne," vyprskl Harry. „Ale vím, že Severusovi na tobě záleží. Bohužel," dodal Harry a chtěl se vydat k umyvadlu, jenže Malfoy byl dvěma kroky u něj.
„Na co si to hraješ, Pottere!" vykřikl zuřivě a strčil do něj. „Víš, cos udělal? Víš, cos udělal?!"
„Co to-" Madam Pomfreyová je rozhodně nepřehlušila.
„Jo! Zachránil jsem ti tvůj krk, ale možná jsem tě tam měl nechat napospas tvojí šílené tetičce! Vypadalo to, že má o tobě vysoké mínění!" zaječel na něj Harry, ale oba v tu chvíli ztuhli, když se otevřely dveře ošetřovny a v nich se objevily dvě patnáctileté dívky z Mrzimoru.
Dívky ztuhly ve dveřích. Nejdřív zůstaly vyděšeně zírat na Harryho, který byl celý od krve, pak na Malfoye a následně jejich pohled zabloudil k ošetřovatelce a jejímu pacientovi. Harry si nebyl jistý, zda v něm poznali učitele Lektvarů, ale bylo to pravděpodobné, protože si zděšeně překryly ústa rukou.
„Co potřebujete?" zeptala se jich madam Pomfreyová a zatáhla před Severusovou postelí závěs.
„Jen – asi – nic," vykoktala jedna.
„Zase Lektvar na uklidnění?" zeptala se jich automaticky ošetřovatelka a dívky nejistě přikývly.
„NKÚ?" zeptal se jich Harry a Mrzimorské dívky znovu přikývly.
„Jsou to jen zkoušky. Jen pitomé zkoušky!" zvýšil na ně hlas, až dívky začaly ustupovat.
„V pořádku, Harry," položila ošetřovatelka ruku na Harryho rameno. „Dones je děvčatům ze skladu. Třetí regál uprostřed," zaúkolovala ho a Harry se tam po slabém přikývnutí opět vydal. „A nejdřív se opláchni!" zavolala ještě madam Pomfreyová. Harry se tedy zastavil u umyvadla a rychle si opláchl ruce i obličej, který, jak zjistil, měl také poznamenaný Severusovou krví. Poté pokračoval do skladu, kde popadnul dvě lahvičky, a vydal se nazpět.
Madam Pomfreyová je zkontrolovala a Harry je dívkám následně podal.
„Tak... ať se u zkoušek daří," zmohl se Harry aspoň na něco a pak šel zkontrolovat svého strýce.
„Děvčata, ještě prosím sežeňte některého vedoucího koleje a ať sem okamžitě pošle pana ředitele, ano?" slyšel ještě Harry madam Pomfreyovou, když se skláněl nad Severusem. Mast silně zapáchala, ale Harry si toho nevšímal. Krev buď tolik už netekla, nebo se Harry trefil do chvíle, kdy si dávala pauzu. Za vteřinku se bradavická ošetřovatelka objevila vedle něj a opět začala mávat nad Severusem hůlkou. Dřív si toho Harry nevšimnul, ale teď uviděl malá čísla, opsaná ve vzduchu u hůlky ošetřovatelky.
„Jak to vypadá?" zajímal se Harry.
„Hladina krve se začíná dorovnávat. Úbytek není již tak velký. Srdce bije už pravidelně a i tep se nám trochu vyrovnává." Harry úlevně vydechnul, ale okamžitě byl madam Pomfreyovou zase upozorněn. „Ještě nemáme vyhráno. U zlých kleteb člověk nikdy neví. Může to být jen dočasné. Musíme ho sledovat, i nepatrná změna může mít nedozírné následky." Harryho z přemýšlení vytrhly tiché kroky. Když vykouknul zpoza clony, viděl, jak Malfoy přechází přes ošetřovnu sem a tam. Díval se do země a rukama si občas přikryl tvář. Nejspíš tomu stále nemohl uvěřit.
„Jeho stav se o něco zlepšil, jestli tě to zajímá," vytrhl ho Harry z chůze. Tvář se Dracovi zkroutila nenávistí.
„Víš ty vůbec, co jsi udělal? Ty – ty – ty jsi mě odepsal! Tys mě úplně odepsal! Už nikdy se nemůžu ukázat doma! Za tohle mě teta zabije!"
„Svádíš to na mě?" ptal se ho nevěřícně Harry. „Myslel jsem, že jsi svůj postoj dal jasně najevo, když jsi svému otci nepodal hůlku. Zabila by tě už jen za to!"
„Byl jsem v šoku! Chtěl – chtěl jsem – je to můj otec a ty – ty-" Draco začal přerývaně oddychovat. „Co jsi mu udělal? Ani nevím, co jsi mu udělal? Zabil jsi ho? Zabil jsi mého otce? Zabil, že?!" Začal Draco vykřikovat jako smyslů zbavený. Vůbec nevnímal spílání madam Pomfreyové, ani nově příchozí na ošetřovně. „Bellatrix to říkala! Říkala, že jsi je přišel zabít!" křičel na něj Malfoy a snažil se Harryho chytit za límec od košile. Jenže Harry se nedal tak snadno. Lehce přebral nad situací dohled a sám Malfoye přitlačil ke stěně.
„Nezabil jsem ho!" vykřikl Harry. „Ale měl jsem! A jestli to Severus nepřežije, přísahám, že PAK ho ZABIJU!"
„TICHO!!!" rozlehl se ošetřovnou zesílený hlas ředitele školy. Harry Malfoye pustil a otočil se, aby stanul tváří v tvář Albusu Brumbálovi. Za ním stála šokovaná profesorka McGonagallová.
„Jste v pořádku, Harry?" zeptala se ho nejistě a zkoumavě si ho prohlížela.
„Já... ano."
„Co se tady děje?" ptal se Brumbál, v jehož tváři teď nebylo po vlídnosti ani památky.
„Pane řediteli, Minervo, tady," ukazovala na ně madam Pomfreyová od Severusova lůžka, kam ji okamžitě následovali. Profesorka McGonagallová zděšeně zalapala po dechu, Brumbálova tvář zůstala netečná.
„Jak se to stalo?" zeptal se a prudce se otočil přímo na Harryho. „Jak se to stalo?!" zvýšil Brumbál hlas, až se Harry otřásl.
„Zranil ho... Lucius Malfoy," řekl Harry popravdě. Brumbál střelil pohledem po Dracovi, ale hned jej vrátil zpět na Harryho.
„V Prasinkách?"
„Ano."
„Proč tam šel?" Harry vzhlédl z podlahy do Brumbálových očí.
„Za mnou. Šel tam za mnou," přiznal Harry připravený nést svou vinu.
„Šel tam za tebou, když jsi porušil mé nařízení," doplnil Brumbál a Harry sklonil hlavu opět k zemi.
„A ty?" pohlédl Brumbál na Malfoye.
„Šel... jsem za Severusem. On... říkal, že míří do Prasinek bystrozoři a že jde mého otce a tetu se strýcem varovat," vysvětloval trochu nejistě Draco. „Chtěl jsem jim pomoct. Půjdu... do Azkabanu?" ptal se roztřeseně Draco. Harryho ta otázka zaskočila, takže zvednul hlavu a nechápavě se podíval na Malfoye.
„Do Azkabanu?" opakoval zmateně Brumbál.
„Severus... Severus vám vše řekl, ne? O tom, co... jsme plánovali," pohnul hlavou k Harrymu.
„Co tvůj otec a tvá teta plánovali," opravil ho Brumbál, čímž nepřímo zodpověděl Dracovu otázku. „Co se s nimi stalo? Jak jste se sem dostali?" Teď to byl Draco, kdo se nejistě podíval na Harryho.
„Nechali jsme je tam," jal se slova Harry. „Lestrangeovi jsou spoutaní a Lucius Malfoy omráčený. Museli jsme rychle dopravit Severuse na ošetřovnu."
„Přemístili jste se?" zajímala se profesorka McGonagallová. Harry váhavě přikývnul. „A nikdo vás po cestě od brány nezahlédl?" Harry chvíli mlčel. Netušil, co říct, ale nejspíš mu nezbývalo nic jiného, než povědět pravdu. Draco byl ale rychlejší.
„Potter nás všechny přemístil přímo sem." Osm párů očí se upřelo na Harryho. I madam Pomfreyová přestala nad Severusem kroužit hůlkou a zaraženě na něj hleděla.
„Sem?" opakovala nevěřícně profesorka McGonagallová. „V Bradavicích se ale nedá přemisťovat." Brumbál její komentář přešel.
„Pošlu do Prasinek bystrozory. Poté si promluvíme. S vámi oběma," kývnul Brumbál kromě Harryho i na Draca. „Teď se oba vraťte na své koleje."
„Chtěl bych tu-"
„Řekl jsem, že se vrátíte na své koleje!" opakovat rezolutně Brumbál.
„Mám právo tady být!" začal se s ním dohadovat Harry. „Nemůžete mě odsud-"
„Já jsem ředitel této školy!" rozkřikl se Brumbál. „A když ty nehodláš akceptovat má přání, nehodlám akceptovat já ta tvá! Pro teď jsme spolu skončili. Pokračovat budeme, až se spojím s ministerstvem."
Harry tušil, že teď nemá cenu se s Brumbálem hádat. Otočil se naposledy k Severusovi, a když madam Pomfreyová přikývla, vydal se společně s Dracem z ošetřovny ven. Profesorka McGonagallová jim dělala doprovod.
Za naprostého ticha se vydali k Velké síni, odkud se od nich měl oddělit Draco. Provázelo je přitom mnoho zvědavých očí. Studenti si něco šuškali a ukazovali na ně. Harry zaslechl i jméno profesora Snapea, což značilo, že novinky z ošetřovny se roznášely skutečně rychle.
„Oh, jste v pořádku?" objevil se vedle nich znenadání profesor While. Trojice se zastavila. „Školou se šíří znepokojivé zprávy. Prý jste vážně zraněn," podotknul Karfeus na Harryho adresu.
„Fakt? Tak to vás zklamu. Ta krev nepatří mně," upozornil ho Harry, který měl na svém hábitu místy ještě zaschlou krev.
„Pane Pottere!" okřikla ho profesorka McGonagallová.
„Já – jen jsem chtěl vyjádřit své obavy," poznamenal nejistě profesor While.
„Obavy? Já myslel, že svá přání," nemínil přestat Harry. Byl v takové náladě, že by byl schopný vyzvat While na souboj rovnou tady a teď.
„Pane Pottere, odebírám deset bodů Nebelvíru! Omluvte se profesoru Whileovi," nařídila mu přísným hlasem profesorka McGonagallová.
„Omlouvám se," pověděl tedy Harry. „Omlouvám se vám, že ještě žiju!" Harry nečekal a vydal se do věže. Malfoye, Whilea i McGonagallovou nechal za sebou. Studenti na chodbách mu ustupovali z cesty a něco si přitom štěbetali.
Příchod na kolej byl ale mnohem horší.
„Harry! Harry!" vrhla se mu kolem krku Hermiona následována Ginny. „Jsi v pořádku?" Ptala se ho ustaraně, když jej Ginny pustila. Ron stál za Hermionou a svou sestrou a napůl vyděšeně si Harryho prohlížel. Kolem nich se začal tvořit hlouček zvědavců.
„Jsem v pořádku," odpověděl mechanicky Harry a všechny nechával za sebou, když začal postupovat ke schodům.
„Prej Snape leží na ošetřovně!" zvolal někdo z davu. Harry nedopovídal a kráčel dál.
„Je to pravda? Sejmul jsi ho? Nebo to byl Malfoy?" Harry se zastavil na třetím schodu a pomalu se na dotyčného otočil.
„Drž hubu, Cormacu! Říkal jsem ti, že to je totální blbost!" okřiknul ho Ron, který byl Harrymu s Hermionou v patách.
„Ne, že by ti to měl někdo za zlé," pokračoval dál McLaggen.
„Harry profesora Snapea nenapadnul!" zastala se ho i Hermiona.
„Tak to byl Malfoy?" ptala se Levandule. „Prý jste se s Malfoyem chytnuli a on se vás pokoušel zastavit." Harry sjel pohledem všechny přítomné. Bylo k podivu, že i přes to, jak nevraživě se Harry tvářil, se ho ještě nějaká menší dívka odvážila zeptat.
„Máme psát ve středu test z Lektvarů. Myslíš, že se do té doby vrátí?" Podle tónu jejího hlasu bylo poznat, že po tom zrovna dvakrát netoužila. Tohle byla pro Harryho poslední kapka.
„Profesora Snapea vážně zranil jeden z Voldemortových Smrtijedů!" řekl zvučným hlasem. Většina studentů sebou při zaslechnutí onoho jména škubla. „Jestli se hodláte bavit tím, že člověk, co stojí na naší straně, bojuje o život, tak je to dost ubohý!"
„Hej, vždyť je to S-"
„A co jako!" rozkřikl se Harry na Cormaca. „Když je to Snape, tak je to jedno? Dal ti pár Trollů, takže si to zasloužil, tos chtěl říct!?" Harry udělal pár bezděčných kroků po schodech dolů a Cormac začal raději ustupovat.
„Harry, pojď," chytla ho za rameno Hermiona a snažila se ho dostat zpět nahoru.
„Je to Zmijozel," řekl někdo zezadu, na koho Harry neviděl, a několik studentů začalo souhlasně přikyvovat.
„A to je zase jaký důvod?!" zvolal Harry. „Když je člověk Zmijozel, nezáleží na tom, jestli umře? Když bude zraněný někdo z nás, bude to tragédie, a když někdo ze Zmijozelu, bude to přijatelné? Co je tohle za dělení proboha? Podobná měřítka používá Voldemort, jen pro něj není ukazatelem kolejní příslušnost, ale čistota krve! Profesor Snape," sděloval dál Harry do ztichlé společenské místnosti, „bojuje na stejné straně jako my a to i za vaše životy! Nemusíte ho mít za to rádi, ani být zničení z toho, že leží na ošetřovně, ale aspoň můžete být natolik slušní, abyste tu skutečnost přijali bez posměchu." Harry si všimnul, že několik hlav se sklonilo k zemi. Aspoň na některé tím zapůsobil. „Jsme přeci Nebelvíři! Měli bychom snad dokázat ocenit kohokoliv, kdo se Voldemortovi nebo jeho Smrtijedům postaví."
„Ty víš, kdo mu to udělal?" zeptal se ho Seamus. Harry chvíli přejížděl pohledem po najaté společenské místnosti, načež se otočil a beze slova vystoupal po schodech do jejich ložnice. Když chtěl za sebou zabouchnout dveře, Ron mu v tom zabránil. S Hermionou vešli dovnitř, a když chtěl teď zavřít dveře Ron, zabránila mu v tom pro změnu Ginny.
„Jdi pryč," vyháněl ji Ron ven.
„Chci to slyšet," namítala jeho sestra a začala ze dveří svého bratra odstrkovat.
„To není tvoje věc!"
„Je to moje věc!" Hermiona si toho ale nevšímala. Dívala se na Harryho, který seděl zničeně na okraji své postele a tupě zíral ke dveřím na Rona a Ginny.
„Cos to udělal, Harry Pottere! Zešílel jsi snad už?!" nevydržela to už Hermiona a rozkřikla se na Harryho. „Víš, co se mohlo stát?!" Malá sourozenecná bitka mezi dveřmi skončila, Ron i Ginny se začali věnovat osobám před nimi. Dveře od pokoje rusovlasá dívka zakopla nohou.
„Co se mohlo stát? Zdá se ti snad, že se toho stalo málo?" podíval se na ni nevěřícně Harry.
„Mohl jsi umřít! Nebo profesor Snape!"
„Je na tom dost zle! Možná- možná-" Harrymu se zlomil hlas. Chtěl říct, že možná umře, ale nedořekl to.
„Proč jsi šel do Prasinek?" Zeptala se ho mírnějším tónem Hermiona. Pak Harryho něco napadlo.
„Jak víte, kam jsem šel?" zeptal se jí Harry.
„Profesor Snape Ronovi volal a sháněl se po tobě, když jsi mu ty neodpovídal." Ginny se zmateně zadívala na svého bratra.
„Řekl, že ses nejspíš vydal do Prasinek, kde čekají Lucius Malfoy s Bellatrix Lestrangeovou a Rudolfusem Lestrangem, a že tam jde za tebou," dodal Ron. Ginny vedle něj zděšeně zalapala po dechu.
„Šel jsi sám za třemi Smrtijedy?" ptala se ho nevěřícně. Harry její otázku ale úplně přešel.
„Co se tam probůh stalo?" chtěla vědět Hermiona.
„Měl bych to pod kontrolou, kdyby tam nepřišel!" namítal Harry.
„Jenže on tam šel! Samozřejmě, že tam šel! Myslel sis, že tu bude čekat, až se vrátíš?"
„Všechny jsem je dostal! Všechny tři!" trval pořád na svém Harry.
„Dobrá, řekni nám, co se stalo, ano? Proč je profesor Snape na ošetřovně? To mu udělala Bellatrix?" promlouvala k němu najednou vlídně Hermiona.
„Ne. Lucius Malfoy," odpověděl Harry. „Měl jsem to s ním vyřídit jinak," řekl zahořkle.
„Vyřídit jinak?" opakoval po něm nejistě Ron. Harry po něm střelil pohledem.
„Kdybych věděl, co Severusovi udělal, provedl bych mu něco horšího, než že bych ho jen omráčil."
„Tys... omráčil Luciuse Malfoye?" ptala se tiše Ginny.
„Něco jsem udělat musel. Všechny jsem je svázal, ale když dorazil Draco, svého otce odpoutal. A on zaútočil na Severuse. Bylo to... já nevím, celé se to tam pak seběhlo strašně rychle. A když zůstal Severus ležet na podlaze, prostě jsem se s ním a Malfoyem přemístil. Musel na ošetřovnu," vysvětloval nešťastně Harry.
„Počkej, jak jako s Malfoyem?" nechápal Ron. „S Dracem Malfoyem?"
„Bellatrix by ho určitě zabila," řekl sebejistě Harry.
„Bellatrix je jeho teta, přece by mu neublížila," namítala Ginny, která už se s Ronem přiblížila na dosah Harryho.
„On... nepodal jim jejich hůlky. A... mířil na mě... a nic neudělal. Byl v šoku, zjistil, že mu Severus lhal, a on ho začal přemlouvat, aby šel s námi. A... Malfoy nechce být Smrtijedem, asi to na něj zapůsobilo, já nevím... Teď na mě ale zase křičel, že jsem ho odepsal, že už nemůže domů – ale tak kdyby chtěl, mohl něco udělat. Ale... neudělal," vysvětloval Harry trochu zmatečně. Sám tomu ještě pořád nerozuměl. Ron, Ginny i Hermiona na něj zírali, jako by i oni něčemu takovému stěží věřili. Jako první se vzpamatoval Ron.
„Chceš říct, že se ta malá fretka postavila na stranu svýho kmotra na místo otce?"
„Kmotra?" ozvala se Ginny překvapeně.
„Snape je Malfoyův kmotr," sdělil jí s úšklebkem její bratr.
„Rone!" okřikla ho Hermiona.
„No co, stejně už na Ústředí všichni všechno vědí. Ginny by se to dozvěděla tak jako tak. Navíc – Snape už není, předpokládám, po této akci špehem. Takže... dozví se to teď úplně všichni? Jako i ve škole a tak?" podíval se s očekáváním na Harryho. Ten na tohle ještě nepomyslel, ale byla pravda, že teď už tomu nic nebránilo. Jedině, že by...
„Bude mě nenávidět," řekl nešťastně Harry. „Těžko to někomu bude chtít říct. Málem jsem ho zabil. Možná ani-"
„Ne, Harry, takhle to neber. Bude to v pořádku. Profesor Snape bude v pořádku. Všechno si vysvětlíte. Má tě rád," uklidňovala ho Hermiona. Ginny mezi nimi těkala pohledem. Nejspíš si nebyla jistá, jestli jsou vůbec ještě při smyslech.
„Zklamal jsem ho, Hermiono. Tohle nepůjde spravit tak snadno. Všechno... jsem zničil. Tohle mi nikdy neodpustí!"
„Hele, ať si myslím o Snapeovi cokoliv, Hermiona má pravdu. Zavolal mi – kvůli tobě, chápeš? Mně! A vážně si dělal starosti. Myslím, že až zjistí, že jste to všichni přežili ve zdraví, a žes mu zachránil i jeho kmotřence, bude v pohodě!" Teď Ginny koukala jako na blázna i na svého bratra.
„Jestli to přežije ve zdraví," namítal Harry, „tak až zjistí, že pořád žiju, zabije mě sám!"
„No," pokyvoval Ron nejistě hlavou, „něco takového možná taky říkal. Prej, že když tě nezabije Bellatrix, udělá to on," vzpomínal na jejich rozhovor.
„Já vás vůbec nechápu," prohlásila Ginny a přitom si je pozorně prohlížela.
„Tak to buď v klidu," poplácal svou sestru po zádech Ron. „Já to nechápu doteď."
„Jako všimla jsem si, že je teď Snape možná trochu víc v pohodě. I moje známky v Lektvarech jsou lepší, a to bych řekla, že moje schopnosti jsou pořád stejné," řekla Ginny pochybovačně.
„Asi s tebou chce být za dobře," prohlásila s potutelným úsměvem Hermiona a mrkla přitom na Harryho. Ten na ni vytřeštil oči.
„A to jako proč?" nechápala Ginny.
„Jo! Proč jako?" nerozuměl tomu ani Ron. „Nebo myslíš, že bych i já měl lepší známky, kdybych chodil na Lektvary?" zamyslel se Ron. „Jako kvůli tomu, že jsem Harryho nejlepší kámoš?"
„Ne. Ty ne," uzemnila ho Hermiona rázně.
„Pořád to nechápu," řekla zmateně Ginny.
„Můžu?" otočila se Hermiona na Harryho. Ten jen mávnul rukou. Na tohle už po dnešku neměl.
„Tak dobrá," pousmála se Hermiona na Ginny. „Profesor Snape je Harryho strýc." Ginny na ni chvíli zůstala zírat, načež se asi po patnácti vteřinách hrobového ticha hlasitě rozesmála.
„Tak to je dobrý, málem jste mě dostali," ukazovala na ně Ginny a pokyvovala řitom uznale hlavou. „Na chvíli jsem si myslela, že to myslíte vážně."
„Myslíme to vážně," ujišťoval ji Ron. „Zeptej se Freda a George. Taky o strejdovi Snapeovi vědí." Ginny překvapeně zamrkala.
„Neříkej mu tak. Zní to fakt strašně," prosil ho Harry a vyčerpaně se podíval na dívku svého srdce. „Je to tak, Ginny. Byli s mojí mamkou sourozenci. Nevlastní. Brumbál to zjistil vloni v létě." Ginny otevřela pusu dokořán a zírala na Harryho.
„Ty vole," uniklo jí z úst, načež se je rychle překryla dlaní. „Promiň. Já jen... to je... moment – proto... on snad ví..." Ginny těžko hledala slova, kterými by se Harryho zeptala, zda je jejich vztah/nevztah tím důvodem, proč se k ní Snape najednou chová lépe než tomu bylo dřív.
„Prosím tě," mávnul rukou Ron, „Snape ví všechno! I to, co ty sama ještě nevíš." Tak v tomhle nebyl Ron daleko od pravdy. Když si Harry vzpomněl na ‚čestnou neteř' a jejich rozhovor, jak ji hodlá Severus oslovovat po svatbě, začal se lehce červenat. Rychle se ale vzpamatoval, když si uvědomil, že tohle všechno je dneškem na míle vzdálené. Ne, že předtím by snad nebylo, ale teď se ta vzdálenost nedala ani uchopit.
„Harry, bude to v pořádku, určitě se z toho dostane," začala ho zase utěšovat Hermiona, která poznala, kam se Harryho myšlenky zase zatoulaly. Vyrušilo je ale klepání na dveře. Všichni se otočili a uviděli Nevilla.
„Harry, hledá tě profesorka McGonagallová. Máš jít hned dolů." Harry byl v tu ránu na nohou, a aniž by se na své přátele ještě ohlédnul, pospíchal z ložnice po schodech dolů. Tak strašně se bál, že má pro něj špatné zprávy. Jakmile se ale Harry ocitnul ve společenské místnosti, všimnul si hloučku studentů okolo vedoucí jejich koleje, a uslyšel, jak jim sděluje, že bude profesor Snape v pořádku.
„Á, Harry, tady jste. Pojďte se mnou, prosím," požádala jej, jakmile ho uviděla. Hned si ho ale svým kritickým okem začala pečlivě prohlížet. „Alespoň ten hábit jste si mohl převléknout. Nemusíte vypadat, jako byste se právě vrátil z boje." Ale on se přece vrátil z boje! Jen to asi ostatní neměli vědět. Harry cítil, jak jsou na něj upřeny desítky očí, ale snažil si toho nevšímat.
„Vezmu ti ho," zašeptala za ním Hermiona. Harry rychle hábit sundal a hodil ho po Hermioně. Pro něj to byly v tuto chvíli jen malichernosti, ale zdálo se, že profesorka McGonagallová trvá na pořádku během jakékoliv situace. „Harry!" zašeptala na něj prudce ještě Hermiona a zatáhla ho zpátky. „Rukávy," poukázala na začervenalé okraje rukávů jeho košile. Nejspíš se Severusova krev dostala i tam, když mu očišťoval rány.
„No tak s tím něco udělej," zasyčel na ni. „Nemám snad jít i bez košile, že ne."
„Evanesco," poklepala Hermiona na rukávy Harryho košile, které byly v tu ránu zase čistě bíle.
„Díky," pověděl své kamarádce, věnoval poslední pohled Ronovi a Ginny, kteří stáli vedle, a pak se vydal následovat profesorku McGonagallovou. Když byli již za obrazem Baculaté dámy, odvážil se profesorky zeptat.
„Jak mu je?"
„Stav profesora Snape je beze změn. Zatím," Dodala přísně, což Harryho překvapilo. „Více vám poví pan ředitel."
„Jdeme za Brumbálem?" zděsil se na okamžik Harry.
„Za ředitelem Brumbálem, Pottere," opravila ho profesorka a až k ředitelně již mezi nimi nepadlo jediné slovo. Zdálo se, že i profesorka McGonagallová je na Harryho poněkud namíchnutá. Když se zastavili před chrliči, sdělila jim profesorka nové heslo. „Povídavé košíčky." Harry jí poděkoval a sám vystoupal po schodech nahoru. Dveře do ředitelny byly pootevřené a Harry ve škvíře zahlédl Brumbála, jak postává u okna s rukama spojenýma za zády, a ani se nehne.
„Pojď dál, Harry," vyzval ho ředitel, aniž by se k němu otočil. Harry se tedy nadechnul, aby se psychicky připravil, a pravou nohou vešel dovnitř.
Zůstal stát u stolu a čekal na svůj ortel. Podle Brumbálova chování na ošetřovně bylo jasné, že si tohle Harry za rámeček nedá. A když se Brumbál stále nehýbal a díval se dál nehnutě z okna, Harryho špatný pocit narůstal. Skoro se až leknul, když Brumbál nečekaně promluvil.
„Když bystrozoři dorazili k Tančícímu koni, našli pouze prázdný pokoj."
„Co-"
„Smrtijedi již byli pryč."
„Ale-"
„Právě teď nejspíš Bellatrix Lestrangeová sděluje Voldemortovi nejnovější informace. Přišli jsme o našeho jediného špeha, který teď leží v kritickém stavu v nemocničním křídle, a Smrtijedi nám také unikli." Brumbál svou bezvýraznou tvář obrátil na Harryho. Ten stál a ani nedutal. Jeho akce měla ještě horší výsledek, než se domníval. „Spokojený?" zeptal se ho nadneseně. Harry nenacházel slova.
„Ani se mi nechce věřit, že bys k tomu neměl co říct," pokračoval dál Brumbál a začal se pomalu přibližovat za svůj stůl. „Vždy máš spoustu poznámek, připomínek, námětů, a já se celý poslední rok snažím vycházet ti maximálně vstříc. A to, i když jsou někdy tvé poznámky již opravdu na hraně." Brumbál se vrásčitými dlaněmi zapřel o svůj stůl a nespouštěl Harryho z očí. „A teď najednou nemáš co říct?!" zvýšil Brumbál hlas a Harry měl pocit, jako by i jeho pomněnkově modré oči za půlměsícovými brýlemi potemněly. „Takhle hrubě porušit mé nařízení! Zničit několika roční práci, kterou jsme tak pracně budovali! Stále na to nemáš co říct?" zeptal se ho Brumbál hlasitě. Harryho prvotní šok vystřídalo vystřízlivění. Co on má jemu co vyčítat?! A navíc Harrymu připadalo, že jediné, co mu na tom vadí, je, že přišli o Severuse jako o špeha. To jako o nic jiného nešlo? Tak to tedy ne!
„Mrzí mě, že jste u Tančícího koně nikoho nenašli," promluvil konečně Harry a snažil se znít tak vyrovnaně, jak jen to šlo. „Ztráta pozice špeha by byla jistě méně bolestivá, pokud bychom přitom zajali ty tři Smrtijedy." Brumbál vypadal, jako by nevěřil vlastním uším. „Pro vás možná jsou ztráty na lidských životech během války omluvitelné, ale pro mě NE! Připouštím, že se dnešek nepovedl, ale kdyby Severus s Malfoyem nepřišli, dostal bych je. Měl jsem je. A nejspíš se v tomto nikdy neshodneme, ale pro mě je prvořadé chránit nevinné lidi, což znamená eliminovat jejich vrahy na minimum. Ty vaše kalkulace pro mě nic neznamenají. Vy nejspíš odpovědnost za životy těch lidí tam venku necítíte, ale já ano," stál Harry u Brumbálova stolu a ukazoval přitom na sebe. „Mou vlastní neschopností tohle Voldemort pořád může dělat, a dokud ho nezabiju, budu se za to cítit stále zodpovědný. A jediné, co zatím můžu dělat, je aspoň se pokusit mu to ztížit."
„Jsi naivní!" zvolal zvučným hlasem Brumbál a bouchnul přitom pěstí do stolu. Harryho jeho slova zasáhla. „Zavřeme tři Smrtijedy a Voldemort si na jejich práci najme jiné! Tohle je nezvratné! Odstraněním tří Smrtijedů nezachráníš desítky lidských životů."
„A v tom je mezi námi rozdíl. Já si totiž myslím, že i pro jediný zachráněný život by to mělo smysl," oponoval mu vytrvale Harry. „A zrovna Bellatrix patří k těm nejvýkonnějším Srmtijedům. Mělo smysl ji zastavit!"
„V tomto musím dát Severusovi za pravdu. Jsi ohledně Bellatrix osobně zaujatý!"
„Možná jsem," souhlasil Harry a i jeho výraz potemněl. „A i když ten dnešek skončil fiaskem, možná vám udělám radost. Zajímají vás moje pokroky? Roky jste mě sledoval a zkoušel, co všechno dokážu. Zda budu jednoho dne schopný Voldemorta porazit. No, rád bych vás tedy informoval, že naše šance se zase o něco zvýšily. Pokud by Severus nepřišel, s největší pravděpodobností bych Bellatrix zabil. To ode mě přeci očekáváte, ne? Měl bych dokázat někoho zabít. Přinejmenším jednu osobu." Brumbál mlčel a pozorně Harryho sledoval. Bylo zjevné, že ho jeho slova překvapila.
„Harry," začal o něco mírnějším tónem o pár vteřin později.
„Žádné obavy, mám to všechno pod kontrolou," nepustil ho však ke slovu Harry a ležérně mávnul rukou. „Ale vlastně, proč vy byste měl o mě mít obavy? O to vám celou dobu šlo, ne? Už od mých jedenácti jste ze mě tohle dělal. Vážně byste měl mít radost, že jsme se dostali do bodu, kdy se mi nebude příčit někoho zabít. Mě osobně jste do situací, kdy chtěl někdo zabít mě, dostal již mnohokrát. Bylo na čase prohodit karty."
„Pokud to vidíš takto, pravděpodobně nemá smysl o tom dál diskutovat. Myslíš si, že přesně víš, co se nám druhým honí hlavou, ale v tom, co jsi teď tvrdil, se hluboce pleteš. Nikdy jsem z tebe nechtěl udělat vraha. A vím, že ty vrah nejsi-"
„Že nechtěl?!" vykřikl Harry ukřivděně.
„Já jsem přeci tu Věštbu nevyřkl! Neobviňuj mě z činů, které mi nenáleží! Snažíš se své chování omluvit tím, že odpovědnost za něj hodíš na někoho jiného, ale to si pouze namlouváš, abys tak mohl přehlížet své vlastní chyby! Za své činy zodpovídáš pouze ty sám!" sdělil mu pevným hlasem Brumbál. Pak ještě mírněji dodal: „Za smrt Siriuse z části vinný jsem, to nepopírám. Za dnešek však hledej viníka jinde. Doporučuji ti obrátit se na své vlastní svědomí." A bylo to. Harry to konečně slyšel nahlas. Věděl to, ale snažil se před tím celou dobu zavírat oči. Obviňoval tu Brumbála ze všeho možného, protože svou vlastní vinu podvědomě vidět nechtěl. Ale pravda byla taková, že z toho, co se Severusovi stalo, anebo se ještě stane, za to bude odpovědný jen on sám.
„Můžu," spustil po nějaké chvíli Harry přiškrceným hlasem, „můžu jít na ošetřovnu?" Brumbál poznal, že v tomto vyhrál. Odejít však Harryho zatím nenechal.
„Chci slyšet, co se v Prasinkách stalo. Především jak do všeho zasáhl Draco Malfoy. Pak budeš moci za svým strýcem samozřejmě jít," přislíbil mu Brumbál a nabídnul Harrymu místo k sezení.
„Tak dobrá..."
*****
Harry se snažil u Brumbála zpočátku znít sebevědomě, ale pravdou bylo, že byl celou dobu totálně v háji. A když řekl Brumbál nahlas to, co Harry obzvlášť nechtěl slyšet, udeřilo to do něj novou silou. Při odchodu z ředitelny ještě Brumbál poznamenal, že byla i Severusova volba tam za ním jít, ale bylo to stejné jako u Siriuse. Kdyby Harry nešel, nešli by oni za ním. Tato spojitost mezi jeho kmotrem a jeho strýcem se mu motala hlavou, když mířil na ošetřovnu, a jakmile tam došel, stanul realitě opět tváří v tvář.
„Jak mu je?" ptal se Harry madam Pomfreyové rovnou ode dveří. Ta se skláněla nad jeho strýcem a znovu mu na rány nanášela nějakou mast.
„Tak už jsi zase tu, drahoušku?" pousmála se mile na Harryho. „Zatím žádné velké změny. Krvácení jsme téměř zastavili, ale není to ještě stoprocentní. Teď se ale rány nechtějí zatáhnout. Asi to bude vyžadovat víc času," sdělovala mu ošetřovatelka stav pacienta.
„Mohu vám nějak pomoci?" nabídl se Harry s očima upřenýma na stále hrozně vypadající Severusova záda.
„Už to budu mít, Harry. Ale jestli chceš, můžeš mi pak pomoct umíchat další várku."
„Moc rád." Harry byl vděčný za cokoliv. Domníval se, že je to jeho povinnost, vzhledem k tomu, jak se zachoval. Ale i kdyby uvařil nebo umíchal pro Severuse všechny lektvary světa, jeho pocit viny by to nevyvážilo. „Jsem takový idiot," prohlásil Harry do ticha nemocničního křídla. Madam Pomfreyová se k němu s vlídností v očích otočila.
„Nic si nevyčítej, chlapče. Nikdo nemůžeme tušit, kdy nás něco takového potká."
„Ale vy víte, že tam šel za mnou, když jsem porušil Brumbálův příkaz," kroutil hlavou Harry. „Když já před tím ale nedokážu zavírat oči! A už vůbec ne před Bellatrix Lestrangeovou. Bylo mou povinností pokusit se ji zastavit! Zabila – zabila mi minulý rok kmotra! On... šel za mnou na ministerstvo, protože mě chtěl ochránit. Šel tam, protože jsem udělal chybu... A teď... šel za mnou zase Severus. Ty situace jsou si tak děsivě podobné a jestli to, jestli to Severus..." Harrymu se zase zlomil hlas a chytil svého strýce za ruku. Madam Pomfreyová mu konejšivě položila ruku na rameno. Chápala ho moc dobře.
„Udělám pro něj, co bude v mých silách. Pojď se mnou do pracovny, pustíme se do té masti."
„Tak jo," souhlasil Harry. Byl rád, že může své myšlenky aspoň na chvíli zahnat prací.
„A počítám, že na obědě jsi také nebyl." Tak na to neměl Harry ani pomyšlení. „Myslela jsem si to. Skřítkové mi tu toho vždy nechají víc. Musíš do sebe něco dostat, ať máš dost síly."
Následnou hodinu, když se Harry najedl, strávil přípravou mastí na Severusova záda. Nejprve s asistencí madam Pomfreyové, a potom už pracoval sám. Bradavická ošetřovatelka míchala vedle nějaký lektvar, přičemž spolu přitom vždy prohodili pár slov.
„A co vůbec Nevillova babička? Už jste se s ní viděla?" zeptal se Harry, aby také přišel na jiné myšlenky.
„Ach, naše Augusta," pousmála se madam Pomfreyová. „Včera jsem se s ní zrovna viděla, chtěla jsem ti o tom říct, ale situace se tu vyvinula trochu jinak," zesmutněla rázem. Harry spolknul knedlík v krku a začal v hmoždíři drtin byliny ještě usilovněji. „Není to zatím nic vážného, je dobře, že jsme to podchytili takhle brzy."
„Přišla jste tedy na to, co jí je?" vzhlédl k ní s očekáváním Harry.
„Ale samozřejmě," potvrdila madam Pomfreyová sebejistě. „Prvotně jsem zjistila, že má Augusta zvětšené uzliny, což může být příznakem jak běžných infekčních onemocnění, tak ale i těch závažnějších. Bohužel se potvrdilo to druhé. Objevila jsem na její tváři tvořící se Basaliom." Harry pokrčil čelo. Tohle pro něj byla španělská vesnice.
„Basaliom? Co to je?" Znělo mu to trochu zlověstně.
„Je to polozhoubný druh nádorového onemocnění kůže." Harrymu se rozšířily oči.
„To jako že má rakovinu?" zeptal se zhrozeně.
„Dá se to tak říct, i když ty si pod tím nejspíš vybavíš černé scénáře, které provázejí rakovinu u mudlů. Kouzelníci jsou v této oblasti vybavení lépe, i když musím přiznat, že i u mudlů se procenta vyléčených zvyšují. Bohužel ale i nemocných," dodala madam Pomfreyová poklesle.
„Takže si s tím dokážete poradit?" doufal dál Harry.
„Ovšem. Zachycení takového nádoru v jeho počátečním stádiu je vyléčitelné asi za dva týdny. Po tak dlouho dobu bude Augusta pít příslušný lektvar a mazat si místo Opinsátovou mastí." Harry si úlevně oddechl a jednou rukou si povolil kravatu. Měl pocit jako by ho škrtila. „Tak jak jsi na tom?" nakoukla mu madam Pomfreyová přes rameno. „Vypadá to dobře, jde ti to," pochválila ho a naznačila mu, aby ji následoval za jejich pacientem.
Harry tedy s miskou v ruce kráčel za ošetřovatelkou a zastavil se až u postele svého strýce. Sledoval, jak madam Pomfreyová zakouzluje lektvar Severusovi do žaludku a snažil se zjistit, jak to dělá.
„Je to těžké?" zeptal se jí.
„Pro toho, kdo to nikdy nedělal, nejspíš ano. Pro mě už však za ty roky ani ne, chlapče. Chceš to namazat?"
„Můžu?" zeptal se Harry udiveně.
„Vidím na tobě, jak by ses pro Severuse nejraději přetrhl," sdělila mu s úsměvem ošetřovatelka. „Nanes slabou vrstvu jen na okraje ran. Můžeš to udělat špachtlí nebo hůlkou, ale tobě bych zatím doporučila tu špachtli." Harry tedy na nic nečekal a následoval pokynů madam Pomfreyové. Nejprve se u toho mračil. Dotýkat se živých ran, i když ne přímo, nebylo něco, co by bylo dvakrát příjemné. Když nanášel mast ale na druhou ránu, už to bylo o dost lepší.
„Tak, hotovo," prohlásil Harry, když nanesl mast i na poslední ránu. Vzápětí ale začal odsávat hadříkem krev, která začala pomalu ze dvou ran stékat.
„To nic, zdá se mi, že je to jakýsi obranný mechanismus, ale čím déle to děláme, tím méně krev teče," vysvětlila mu madam Pomfreyová a Harry si opět úlevně oddechnul. „Tak ty se chceš stát bystrozorem?" zeptala se ho znenadání, když si od něj přebírala poloprázdnou misku od masti.
„Nevím. Ale asi jo. Poslední dobou jsem nad tím už moc neuvažoval. Kdoví, kdy válka skončí," pokrčil Harry rameny.
„Škoda. Doufala jsem, že by se tu po třech letech Lékouzelnický přípravný kurz zase otevřel," zahlížela na něj madam Pomfreyová.
„Lékouzelnický přípravný kurz?" opakoval po ní nechápavě Harry. O tom nikdy neslyšel.
„Bývá otevřen pro zájemce ze sedmých ročníků. Jsou to základy Lékouzelnictví. Studentům to dává větší šance, aby byli po škole přijati do učení ke Svatému Mungovi."
„O tom slyším poprvé," řekl Harry zamyšleně.
„Jak jsem říkala, poslední tři roky o to nikdo zájem neměl. Je to velice náročný obor, mnoho studentů se do něj nehrne. Před čtyřmi roky jsem tu měla pouze jednu studentku z Havraspáru a předtím dva - jednoho ze Zmijozelu a také Havraspáru. Mám za to, že se jim nyní vede dobře. Pan Pears vydal v posledním periodiku pro Moderní Lékouzelnictví zajímavý článek o léčení zahnisaných vředů."
„Aha," prohlásil Harry a v tu chvíli si vzpomněl na to, co mu říkal Duch Bradavic. Mohl tím myslet tohle? Harryho to trochu vyděsilo. Nikdy si něco takového ani v nejmenším nepředstavoval. Především jeho známky bývaly vždy průměrné. Neměl na to, aby na něco takového vůbec pomyslel. Poslední rok to ale bylo lepší. Ale hlavně – vládnul Divokou magií. Co by to pro něj mohlo znamenat?
„Tak-"
Madam Pomfreyová se chtěla na něco Harryho zeptat, ale přerušilo ji klepání na dveře. Harrymu naznačila, aby tam zůstal a sama vykoukla ven. Ve dveřích nejistě postávali chlapec a dívka ze Zmijozelu.
„Potřebujete něco?" zeptala se jich a dotyční nejistě vstoupili dovnitř.
„Dobrý den. Chtěli jsme vás požádat o Uklidňující lektvar," oznámila dívka a zahlížela přitom na zatažené závěsy kolem, za nimiž ležel vedoucí jejich koleje.
„Ovšem. Už se vám to blíží, že?" nadhodila ošetřovatelka, když se vzdalovala do skladu. Když se vrátila se dvěma potřebnými lahvičkami, našla dva studenty sklesle pozorovat zataženou postel. „Nedělejte si starosti. O vašeho pana profesora se postarám."
„Jak je na tom?" zeptal se chlapec a Harry jasně slyšel obavy v jeho hlase.
„Už lépe," sdělila mu madam Pomfreyová.
„A kdy se profesor Snape vrátí?" zajímala se dívka.
„To vám zatím nepovím, drahouškové. Ale nepřidělávejte si starosti. Teď před zkouškami jich jistě máte i tak dost." Oba přikývli, ale pak se ještě na madam Pomfreyovou nejistě podívali.
„Až se probere, můžete... můžete mu vyřídit, že... mu Zmijozelská kolej vyjadřuje mnoho přání k uzdravení?"
„Samozřejmě, drahouškové," usmála se na ně madam Pomfreyová. „Vyřídím mu to."
Dva Zmijozelové opustili ošetřovnu a Harry vykouknul zpoza závěsu.
„Fakt to řekli?" ptal se ošetřovatelky udiveně.
„Severus není možná mezi studenty kdovíjak oblíben, ale jeho Zmijozelové k němu vzhlížejí s respektem a úctou." Asi na tom něco bylo, napadlo Harry, a otočil se zpět ke svému strýci. Chytil ho za ruku a díval se mu do bledé tváře. Kdyby jen Zmijozelové věděli, že to je právě jejich úhlavní nepřítel, kdo teď u vedoucího jejich koleje drží stráž, asi by nebyli zrovna nadšení. „Dochází nám tu zásoby Uklidňujícího lektvaru. Před zkouškami jejich spotřeba vždy razantně stoupá. Jak si vedeš v Lektvarech, Harry?"
Harry chtěl odpovědět, že Severus jeho schopnosti ohodnotil jako docela dobré, ale zostražitěl, když sebou jeho strýc v tu chvíli cuknul a sevřel ruku, již Harry právě držel.
„Severusi?" zeptal se Harry, domnívaje se, že se jeho strýc probírá. „Seve-" Už to ale ani nedořekl. S hrůzou si uvědomil, že se jeho strýc neprobírá. Probral se někdo jiný - Voldemort ze svých falešných představ.
Znamení zla na Severusově ruce se probudilo k životu a Harry na něj zůstal hodnou chvíli s otevřenou pusou zírat.
„Děje se něco?" přistoupila k němu madam Pomfreyová. Harry se téměř vylekal, jak byl tím pohledem pohlcený.
„Už to ví," řekl přiškrceným hlasem Harry. „Voldemort už to ví."