Probouzím se v nemocnici a uslyším své jméno. Mírně nakloním hlavu, ale projede v ní prudká bolest, tak ji vracím do původní polohy. Vedle mě se krčí Johana a za ní je asi její máma. Ta má ovšem na sobě bílý plášť. Fajn, řeknu si, takže už aspoň vím, co dělá její máma. ,,Jak se cítíš, Mio?" ,,Docela to ujde."odvětím. Johana se na mě starostlivě kouká a tak jí řeknu, že mi nic není a že to už vůbec nebolí, i když to není vůbec pravda. Charllote(tak se jmenuje Johanina máma) se mě ptá, jak se mi to stalo. Už to nevydržím a říkám jí o tátovi. Když mě vyslechne je celá bledá. Jde pryč a za patnáct minut se vrátí. Říká, že u nich můžu bydlet a že mého tátu sebrali policisté. Je mi líto, že jsem tátu podrazila, ale já už nemohla dál. Když se mě zeptá, jestli se cítím na to, abych šla domů, řeknu, že ano. Vstávám z lůžka a jdu s ní a Johanou k jejich autu. To jsem jim vždycky záviděla, protože do školy to mám 20 kilometrů a posledních 5 let jsem to jezdila na kole. Asi další z faktorů, proč mám tak dobrou kondici. Když přijíždíme před můj už bývalý domov všímám si vykopnutých dveří. Snažím se nedat najevo, že se mi po tátovi, ať už byl jakýkoliv bude stýskat, ale stejně cítím, jak mi slza stéká po obličeji. Johana mě obejme a já jí obejmutí opětuju. Spolu s Johanou se vydávám do svého bývalého pokoje. Vezmu si z něj všechny věci a už chci odejít, když Johana radostně vykřikne, ukáže na můj dopis na stole a dnes už podruhé mě obejme. Nechápu, co to do ní vjelo, ale řeknu:,, Jo já vím, konečně mi někdo poslal dopis." A pousměju se. ,,Ty hloupá"vyhrkne Johana,,ty jsi ten dopis asi ještě neotevřela, že ne?",,Ne, ještě ne."odpovím. Johana mi ho strčí do ruky a začne kolem mne radostně poskakovat. Když ho otevřu, začnu číst:,,Vážená slečno Clouenová. S radostí vám oznamujeme, že jste byla přijata na školu čar a kouzel v Bradavicích."
Doufám, že se vám to líbí, netuším ale kdy přidám další část.