Jdu po prašné cestě ze své každodenní procházky. Když dojdu na farmu všimnu si, že máme poštu. Jeden dopis pro tátu (asi zase nezaplatil pojistku za traktor), noviny a…….. to je nemožný je tam dopis, na kterém je zeleným inkoustem napsáno moje jméno. Asi se divíte, proč se tak divím ;), ale já ještě nikdy a to opakuju nikdy žádný dopis nedostala. Proto si jej schovávám pod své tílko a jdu do domu. U dveří na mě čeká táta a dívá se na mě poněkud divným způsobem. Aha. Je zase opilý, podám mu dopis a noviny do rukou a běžím nahoru po schodech do svého pokoje. Je už docela pozdě večer a tak jdu spát. Řekla jsem si, že dopis otevřu, až zítra s Johanou. Ráno vstávám časně a jdu se dolů nasnídat. Sypu si lupínky do misky, když mě ze zadu něco udeří do hlavy. Byla to tátova ruka, když se otočím tak na mé líčko dopadá další rána. Zavrávorám a zakopnu. Najednou je všude krev. Rozbila jsem si o stůl hlavu. Než se zmůže na něco dalšího, vybíhám z domu a běžím rovnou k Johaně (o tom jsem se nezmínila, ale má narozeniny ve stejný den jako já 1.8.). Slyším, jak na mě táta křičí, ať se okamžitě vrátím, ale já ho neposlouchám a běžím dál. Po necelé půl hodince běhu zastavím před Johaniným domem. On vlastně není Johanin, ale jejích rodičů, ale ti tu věčně nejsou, takže to je jedno. Najednou se otevřou dveře a já spatřím Johanu. Má blonďaté vlasy, které ji ve vlnách spadají do půli zad, ale i kdyby si je vyžehlila, tak na mou délku vlasů pořád nemá. Také má svítivě modré oči, ne takovou tu obyčejnou modrou co mají všichni, ale krásnou barvu moře. Najednou se ke mně Johana přiřítí, podepře mě a táhne mě dovnitř. Chvíli mi trvá, než zjistím proč to dělá, ale náhle ucítím prudkou bolest, která vystřeluje od místa, kde jsem se uhodila. ,,MAMÍÍÍÍ! Poběž sem prosím a rychle.“ Ze schodů uslyším pomalé krůčky, které se rázem změní na běh. Pak už vidím jen tmu.
doufám, že se vám to líbí, není to nic moc, ale budu ráda za nějaký votík díky :*