O několik večerů později seděl Severus u sebe v bytě a za stolem opravoval písemné práce třetího ročníku. Byla to katastrofa jako vždycky, takže o špatnou náladu nebylo nouze. A když se k tomu přidalo znuděné vzdychání a funění ozývající z pohovky u krbu, jeho nálada klesala ještě mnohem hlouběji.
To měl zase jednou nápad! Potrestat Harryho tím, že mu dá školní trest na každý večer až do konce května, aby si ho přitom ohlídal, nyní shledával jako své velké pochybení.
Samozřejmě někdy trénovali, ale jak Harry, tak i Severus měl svou práci, takže mu dovolil při těch večerech vypracovávat své domácí úkoly a připravovat se na další vyučovací hodiny. Před večerkou s ním pak chodil (Harry samozřejmě pod pláštěm) ke schodišti u Velké síně a dohlížel na to, aby Harry skutečně zamířil nahoru. Když se mu Harry první večer rádoby vtipně snažil naznačit, že když je pod pláštěm, těžko ho ohlídá, měl sto chutí mu ten plášť zabavit. Ale ne, Severusovy vytříbené smysly dokázaly odhalit, kam se Harry vydal. Pro všechny případy ale ještě zůstal další půl hodinu u schodiště hlídkovat. S jeho synovcem totiž člověk nikdy nevěděl.
Teď tu ale ležel – ano, jak Severus zjistil, když se nahnul přes stůl, opravdu na pohovce ležel – a rozloženou učebnicí na Přeměňování měl přikrytý obličej. Jeho funění tím získalo nový rozměr.
Severus oznámkoval předposlední písemnou práci, jejíž majitel získal právě H, vstal od stolu a tiše přešel k Harrymu. Chvíli se nad ním tyčil, než se k němu sehnul a sebral mu učebnici z obličeje. Harry pod náporem světla, které ho v tu chvíli udeřilo do tváře, začal mrkat a rozhlížet se kolem, co se to děje.
„Nemyslíš si doufám, že jsi dostal školní trest k tomu, aby ses sem chodil vyspat, že ne?" zeptal se ho Severus přísně.
„Já nespal, vstřebával jsem, co jsem si přečetl. Někdy se to utřídit musí," namítal Harry. Severus na něj chvíli zůstal zírat, načež se podíval do Harryho otevřené učebnice a zběžně stránku prolétl.
„Jaká jsou tedy rizika při přeměně cukřenky v motýla?" Harry se poškrábal na hlavě, zapřemýšlel a následně se na Severuse usmál.
„Že si nebudu mít čím osladit kafe, pokud tak neučiním předem?" Severus zavřel oči a počítal do deseti, aby to vydýchal. „Nebo nám taky může uletět a my nebudeme mít ani cukr ani motýla." Severus otevřel oči a lehce praštil Harryho učebnicí po hlavě.
„Třeba se ti rozsvítí," zamumlal Severus, hodil mu učebnici do klína a vrátil se zpět ke stolu.
„Nemůžu za to, že jsi mě vyrušil," bránil se Harry. „Zrovna tohle jsem si totiž ještě utřídit nestihnul, víš?"
„Jistě. Ještě mi řekni, že jsi to měl zrovna v úmyslu," protočil Severus očima.
„Měl!" prohlásil na svou obranu Harry. Severus si povzdechnul a vzal si do ruky poslední test. Věděl, že i kdyby byl sebelepší, dotyčný bude trpět stejně, jako trpí teď on. Červeně načmáral na test další H, a když zvednul hlavu, zjistil, že ho Harry z gauče pozoruje. „Co zase?"
„Nudím se," oznámil mu Harry.
„A co já s tím?" nechápal Severus. „Už to snad všechno umíš?"
„S Hermionou jsem trávil v knihovně celé odpoledne. To není fér, že se musím učit i tady. Navíc je ten trest neoprávněný," dovolil si mu oznámit Harry. Severusovy oči se zúžily rozčilením.
„Tak on je neoprávněný," opakoval po svém synovci hrozivým tichým hlasem. Harry se však nezalekl a ještě demonstrativně přikývnul. „A že se mě předevčírem u snídaně snažil Hagrid při pozdravu poplácat po zádech, to je asi v pořádku. Kdybych v tu chvíli schválně neupustil na zem vidličku a nesehnul se pro ni, dostal bych přímý zásah!" Harry se začal dusit smíchy. Severus již delší dobu s politováním shledával, že na Harryho jeho zastrašování ne vždy platí. „To je velice vtipné. Nikomu by to vůbec nebylo podezřelé," procedil Severus, po čemž se Harry začal uklidňovat.
„Ale já myslím, že pak jsi mu to vysvětlil dostatečně," namítal Harry.
„Tomu obrovi nelze nic vysvětlit dostatečně," odseknul Severus.
„Hagrid je poloobr," opravil ho Harry. Severus na něj zůstal konsternovaně civět.
„I kdyby to byl třeba král všech fénixů, je mi to jedno. Jestli očekává, že se s ním budu odteď přátelit, tak je na velkém omylu," řekl nakonec Severus, vzal do ruky všechny testy a schoval je do šuplíku.
„Hagrid je fajn," namítal zase Harry.
„A domácí skřítci jsou fajn, kentauři jsou fajn, jezerní lidé jsou fajn," začal odsekávat Severus. Harry zůstal s otevřenou pusou zírat na Severuse, než se vzpamatoval.
„Takže ti to Malfoy vykecal! To se dalo čekat," odfrknul si Harry pobouřeně.
„Že jste si na sebe s někým z jezera mávali? Ano, to mi zmínil," odvětil Severus poklidně. „Takže – o co se pokoušíš? Snažíš se uspořádat nějakou novou Ligu spravedlivých?" Harry se znovu zasekl. „Nepokoušej mou inteligenci a nesnaž se mi tvrdit opak," pokračoval Severus. „I když mě svým chováním asi brzy přivedeš do hrobu, pořád mi to myslí. Dokonce jsem si dal tu práci a vydal jsem se k Brumbálovi do ředitelny, abych nahlédl do Sborníku písní Moudrého klobouku." Harry svraštil čelo.
„Do čeho že?" zeptal se zmateně a poupravil si přitom brýle na nose, když mu málem spadly z obličeje.
„Do Sborníku písní Moudrého klobouku," zopakoval mu pečlivě Severus. „Myslíš, že když si s tím dává Moudrý klobouk celý rok práci, nikdo to pak nezaznamená? Zapisují se každoročně." Harry se začal trochu ošívat, když vyskočil na nohy a začal se potulovat po pokoji. Zastavil se u knihovny a začal si ji prohlížet. „Nezajímá tě, na co jsem přišel?" zeptal se ho Severus.
„Hmm," zamručel Harry a prstem jezdil po knihách.
„Že ses kromě domácích skřítků rozhodnul zlanařit i jezerní lid a kentaury," řekl Severus s jasnou výtkou v hlase, opřel se o židli a překřížil si ruce na hrudi. Harry se k němu pomalu otočil. „Jakýkoliv tvorové, mohou v boji pomoct též?" zopakoval mu část písně Severus. Harry stále mlčel, což Severuse začalo vytáčet. „Copak, přikázal ti to Duch Bradavic? A teď o tom nemůžeš mluvit?"
„Nic mi nepřikázal," ujal se konečně slova Harry.
„Pak o tom jistě můžeš mluvit," pobídnul ho Severus. „Rozhodně mi tu ale nebudeš lhát. Nejsem idiot, abych si nedomyslel, že ses ty dva večery pokoušel dostat do Zapovězeného lesa!" zvýšil Severus hlas. „A u toho ses ještě zastavil u jezera-"
„To s tím jezerem byla náhoda!" skočil mu do řeči Harry. „Když jsem šel kolem, prostě ta žena vykoukla a zamávala mi," pokrčil přitom rameny.
„Jistě," ušklíbnul se Severus, „prostě jsi šel kolem, ona vykoukla, a i když to nikdy nemají ve zvyku, zamávala ti." Bylo jisté, že se to Severusovi moc nezdálo.
„Vědí, že jsem Vyvolený?" napadlo Harryho už ten večer, když o tom přemýšlel. „Možná se mnou sami chtějí navázat kontakt. Jen netuším, jak se s nimi domluvím," prohlásil trochu bezradně Harry. „Prý jejich řečí mluví Brumbál, je to pravda?" zeptal se Harry Severuse. Ten překvapeně zamrkal.
„Měl by ti snad dělat tlumočníka? Ředitel Bradavic? To nemyslíš vážně, že ne," řekl Severus pochybovačně.
„Já jsem ale-" Harry už chtěl říct, že je Patronem Bradavic, což je víc, ale včas se zarazil. „Vyvolený," dokončil trochu mírněji. Severus se přitom zamračil.
„To ti nikdo nebere," utrousil tiše.
„Jasně, kdo by o to taky stál!" odsekl mu Harry uraženě. Na okamžik se rozhostilo v pokoji ticho, když Harry uviděl něco, co by u Severuse nečekal. „Hraješ Kouzelnické šachy?" obdařil ho svým pátravým pohledem, před kterým Severus nemohl uniknout.
„Už je to dlouho, co jsem je hrál naposledy," řekl po chvilce rozvážně. „Několik let, řekl bych." Na Harryho tváři se začal rýsovat úsměv a Severus tušil, co bude následovat.
„Tak to bychom je mohli oprášit, co?" Harry nečekal na Severusův souhlas či nesouhlas a šachy z knihovny vytáhnul. Položil je na stůl před Severuse a přitáhnul si k němu z druhé strany další židli, na kterou se posadil. Ten ho zaskočeně sledoval.
„Umíš hrát šachy?" zeptal se ho Severus, a přitom pozoroval, jak Harry pokládá jednotlivé figurky na šachovnici. Některé z nich si dovolily Severusovi nadávat, že je tak dlouho nepoužíval.
„Hraju s Ronem od té doby, co jsme do Bradavic přišli."
„A jak ti to jde?" zajímalo Severuse.
„No," řekl Harry s nejistým úsměvem, „počet vítězství bych asi spočítal na prstech svých rukou."
„To snad ne!" zvolal Severus pohoršeně. „Prohráváš s Weasleym?! Už šest let?" Severus tomu nemohl uvěřit a nejspíš to bral jako hotovou urážku, že jeho synovec s Weasleym neustále prohrává.
„Divil by ses, ale Ron je vážně skvělý," namítnul Harry a nic si z jeho výtky nedělal. „Kdo jiný by v jedenácti letech dokázal obehrát Kouzelnické šachy, které stály v cestě ke Kameni mudrců." Nad tím se Severus musel zamyslet. Je pravda, že byl tehdy udiven, jak si ti tři se vším poradili. „Fakt je moc dobrý," trval si na svém Harry, když viděl, jak se Severus tváří nesouhlasně.
„Anebo ty špatný," pověděl mu Severus narovinu. Harry se na okamžik zarazil, než se chabě pousmál. Už si zvyknul, že si jeho strýc zrovna dvakrát servítky nebere.
„Je pravda, že promýšlet několik tahů dopředu mi zrovna nejde," připustil nakonec Harry.
„A nejen tahy," neodpustil si znovu Severus. „Co si budeme nalhávat, logika není tvou nejsilnější stránkou."
„Hej-" Harry už chtěl na svou obhajobu něco namítnout, ale Severus ho ke slovu nepustil.
„Koho jiného by napadlo vydat se o samotě za kentaury, kteří ho ani ne před rokem chtěli zabít."
„Nechtěli mě zabít," nesouhlasil s jeho tvrzením Harry.
„A já slyšel, že chtěli," trval na svém Severus.
„Jaké chceš?" zeptal se raději Harry, aby tak přerušil jejich dohadování, a ukázal na figurky. „Že se ptám," zamumlal si při pohledu na svého strýce Harry a černé figurky natočil k Severusovi. Před Harrym zůstaly ty bílé. Odhodlal se tedy k prvnímu tahu a pěšec v první lajně se dal dvě políčka kupředu.
Prvních pár tahů učinili v naprostém tichu, dokud Severus nepromluvil.
„Za těmi kentaury nepůjdeš," oznámil mu. Harry se podíval svému strýci do očí, načež pomalu přikývnul. To Severuse překvapilo. „Nepůjde ani do Zapovězeného lesa," upřesnil ještě raději. Harry opět přikývnul. „Víš, že tě stále sleduji, mě nepřelstíš," zúžil Severus svůj pohled a probodnul jím Harryho skrz na skrz.
„Ovšem. Díky tomu jsem tu a můžeme si spolu zahrát tuhle partii," usmál se na něj Harry.
„Slib mi, že tam nepůjdeš." Severus byl Harryho chováním zmatený. Vypadalo to, jako by něco tajil. Něco podstatného. Něco mu uniká?
„Slibuji ti, že do Zapovězeného lesa nepůjdu," prohlásil Harry zřetelně. V Severusovi hrklo, protože ho v tu chvíli něco napadlo.
„A ani tam nepoletíš!" Všimnul si, jak Harry na okamžik ztuhnul. Jistě, mohl ho chtít obelstít. Zvláštní, ale vzhledem k posledním událostem vcelku možné. Jak již Harry řekl, proto byl teď tu.
„Dobrá, ani tam nepoletím," řekl o něco poklesleji a vzal přitom svým střelcem jednoho Severusova pěšáka. Dalších několik minut hráli opět v tichu. Severus byl překvapen, protože Harry nehrál tak špatně, jak se původně domníval. Vypadalo to, že Weasley musí být v šachách opravdu dobrý, což ale vůbec nechápal. Ve všem ostatním byl totiž podle Severuse úplné dřevo.
„Nevillovi už odepsala babička," protnul najednou ticho Harryho hlas.
„Vzhledem k tomu, jak se pan Longbottom poslední den tvářil, předpokládám, že to nejsou příznivé zprávy. A to jsem ho při lekcích Přemisťování ani nesledoval," dodal ještě s úsměvem Severus. Rozčílilo ho, když ho Harry minulý týden obvinil, že se Longbottomovi Přemisťování nedaří kvůli němu. Vyhověl mu však, a i přesto, že Longbottoma nikterak nesledoval, stejně ten kluk všechno zvoral, takže byl Severus rád, že došlo na jeho slova.
„Když on je z toho Neville rozhozený," hájil svého kamaráda Harry.
„Taky jsi každou chvíli kvůli něčemu rozhozený, ale na tvé výsledky to mívá opačný účinek než u Longbottoma," poznamenal Severus a vzal Harrymu jeho věž.
„To nemůžeš srovnávat," namítal Harry a mračil se na svou mizící věž, která mu právě nadávala, že neumí hrát. „A navíc je to těžké. Nevillova babička tvrdí, že jí nic není a že nějakému pitomému náramku věřit nebude. Za žádnou cenu se nechce nechat prohlédnout. Prý bude zdravá, dokud na ni nesáhne nějaký Léčitel."
„Což není tak tvrzení, se kterým bych nesouhlasil," prohlásil Severus a sledoval dalšího nadávajícího pěšáka, kterého mu Harry právě uzmul.
„Vždyť je u Munga každou chvíli. Musí tam ty sestry a léčitele znát. Přece by to byla chvilka." Severus na Harryho pohlédl.
„Každou chvíli?"
„Chodí za Nevillovými rodiči přece. Leží tam na oddělení Trvalých poškození," sdělil mu Harry tišším hlasem.
„Ach, ovšem," došlo v tu chvíli Severusovi.
„Víš, že tam leží i Lockhart?" zeptal se ho Harry. Severus si pamatoval, že mu o něčem takovém Brumbál před lety říkal. Měl z toho tehdy škodolibou radost.
„Slyšel jsem. Ty o tom víš jak?" zajímalo ho spíš.
„Potkal jsem ho tam tenkrát, když jsme byli navštívit pana Weasleyho. Jak ho napadnul ten had," připomínal Harry pokleslým hlasem. Severus přikývnul, dávaje tak najevo, že si na tu událost vzpomíná. „Moc se nezměnil. Sice mu asi hráblo, ale pořád by jen rozdával autogramy," ušklíbnul se při té vzpomínce Harry. Severus opět přikývnul a táhnul královnou.
„Šach," sdělil mu Severus a Harry se na šachovnici zase zamračil.
„Hej! Já půjdu dořpedu!" pořvávala na něj jeho druhá věž. „Já půjdu! Tak dělej!"
„Ty nikam nepůjdeš," osočil se na ni Harry a vyslal před Severusovu královnu koně. Pak si povzdechl a podepřel si rukou hlavu. „Tenkrát jsem tam viděl i Nevillovy rodiče," vrátil se zase k původnímu tématu Harry. „Bylo to... Je to... asi jeden z těch nejsmutnějších zážitků, co jsem zažil," přiznal mu popravdě. Severus vzhlédl od šachovnice na svého synovce, který měl zachmuřený pohled upřený na šachy. „Musí to být pro Nevilla strašné. Jeho maminka vypadala jako chodící mrtvola. Z toho, co jsem viděl, jsem si vyvodil, že mu při každé návštěvě dává prázdné obaly od žvýkaček. Nevillova babička mu říkala, ať ho vyhodí, ale on si ho schoval. Nejspíš si je schovává všechny." Když to Harry dořekl, vyslal svou královnu k Severusově.
„Šach," oznámil Harry poklidně a podíval se na Severuse. Ten vyslal k Harryho královně tentokrát svého střelce a překazil tak svému synovci šanci na vítězství.
„Nevím, jestli v takovém případě není smrt milosrdnější," zareagoval na Harryho vyprávění Severus. O případu bystrozorů Longbottonových samozřejmě věděl. A nesloužilo Severusovi příliš ke cti, že ho jejich osud tenkrát nikterak nezasáhl. Zasáhlo ho totiž něco jiného – smrt Lily. Harrymu to nehodlal nikdy říct, ale pravdou bylo, že když se Pán Zla po vyslechnutí části Věštby rozhodoval mezi Potterovými a Longbottonovými, přál si, aby si vybral Longbottomovi. Severus se s výběrem Pána Zla nikdy nesmířil, a i když to bylo bezdůvodné, jeho frustraci po mnohá léta pociťoval právě Neville Longbottom. Ten kluk samozřejmě nemohl za to, že si Pán Zla nevybral jeho. Teď už to bral Severus pochopitelně jinak, ale uklidňoval se aspoň myšlenkou, že byl Longbottom natolik hloupý, že si za Severusovo chování vůči němu vlastně mohl sám.
„Mučila je Bellatrix Lestrangeová," řekl do ticha zahořkle Harry. Severus se na něj podíval a všimnul si, že jeho rysy ve tváři zhrubly. Takže ho to ještě nepřešlo... To zjištění Severuse nepotěšilo.
„Zeptej se Brumbála, co by se dalo dělat. Augustu Longbottomovou zná. Třeba by jí promluvil do duše," přešel raději Severus Harryho poznámku a vrátil se k původnímu problému. Harry se vzpamatoval a zamyslel se.
„To bych možná mohl. Nebo jsem myslel na madam Pomfreyovou. Víš, že bych se jí zeptal, jestli o tom náramku něco neslyšela a jestli existují nějaká diagnostická kouzla, která by Nevillova babička zvládla třeba sama." Severus si něčím takovým nebyl zrovna jistý, ale Harrymu to nerozmlouval.
„Můžeš se Poppy přeptat, až zase po nadcházejícím zápase skončíš na nemocničním lůžku," ušklíbnul se Severus a vyslal svou královnu před Harryho krále. „Šach mat." Harry přiblížil svou hlavu k šachovnici, jako by se snažil najít nějaké záchranné řešení, ale jak Severus předpokládal, žádné nenašel.
„No to je v háji," zaklel tiše Harry a pak vyslal rychlý omluvný pohled ke svému strýci.
„Říkal jsem ti, že máš táhnout mnou," nadával Harrymu jeho poražený král. „Tos nás měl nechat raději zavřené dalších deset let. Všechno lepší, než takováhle porážka!"
„To vskutku je," odfrknul si Severus posměšně a Harry netušil, zda to patřilo jemu nebo tomu králi. „Ale jsem nucen vzít své předchozí tvrzení zpět. Nejsi v tom špatný," připustil uznale. Harry se lehce pousmál.
„Díky."
„Ale nic převratného to také není," uzemnil ho vzápětí Severus.
„Každou prohrou se člověk učí. A aspoň mě můžeš proškolit. Do konce května času dost," zazubil se na něj Harry. Severus to na sobě nedával znát, ale tohle si vážně užíval. Trávit večery tím, že bude se svým synovcem hrát šachy, to by ho nikdy dřív nenapadlo. A musel si přiznat, že to bylo docela zábavné.
*****
Před Harrym bylo několik věcí, které musel udělat, ale času měl poslední dny natolik málo, že nevěděl, kde mu dřív hlava stojí. Jako kapitán se rozhodl přidat v posledním týdnu ještě den tréninku navíc, aby se před jejich zápasem s Mrzimorem dostatečně připravili. Pak chtěl jít ještě za madam Pomfreyovou kvůli Nevillově babičce a v neposlední řadě se rozhodl navštívit i Ducha Bradavic, aby se s ním poradil o svých plánech. Když se k tomu přidaly ještě večery u Severuse, vážně mu moc času nezbývalo.
Nebylo toho málo, ale jedno odpoledne po obědě se rozhodnul vydat na ošetřovnu. Jeho cesta byla ještě úspěšnější, než vůbec doufal. Jakmile madam Pomfreyové o problému paní Longbottomové řekl, spráskla ruce a začala něco halekat o tom, že by to ani nebyla Augusta, kdyby s ní šlo něco hladce.
Vzápětí se na Harryho usmála a sdělila mu, že se o to postará a pokusí se ji navštívit. Jak se Harry dozvěděl, madam Pomfreyová Nevillovu babičku dobře znala, takže mu spadnul první těžký kámen ze srdce.
Když to pak večer řekl Nevillovi, rozzářily se jeho kamarádovi oči radostí. Slíbil, že své babičce o ničem dopředu nepoví, a společně s Harrym se opět vrhnuli na teorii Přemisťování. Harry věřil, že by se mu při příští lekci mohlo už dařit lépe.
*****
Vpřed večer famfrpálového zápasu Nebelvíru proti Mrzimoru Severus propustil Harryho o něco dřív. Jeho synovec byl unavený z posledního tréninku, takže se nad ním slitoval, a poslal ho do věže.
Harry se ale nevydal do věže. Zamířil pod neviditelným pláštěm do sedmého patra do Komnaty nejvyšší potřeby. Jeho přáním bylo setkat se s Duchem Bradavic.
Když vstoupil do kamenné kruhové místnosti, Duch Bradavic na něj již čekal u kamene uprostřed.
„Dobrý večer,"pozdravil ho Harry a učinil pár nejistých kroků vpřed.
„Zdravím tě, Harry Pottere. Jsi vítán. Přiznávám, že jsem rád, že ses rozhodl za mnou přijít," pověděl muž s v modrém hábitu přívětivým tónem. Harryho hned napadlo, jestli něco neprovedl. „Nemusíš se obávat, Harry Pottere. Vedeš si zatím vcelku dobře," uklidňoval ho muž, když zahlédl jeho myšlenky. Harry se nejistě pousmál a odhodlal se Duchovi Bradavic sdělit, proč za ním přišel.
„Zítra se chystám za kentaury do Zapovězeného lesa," oznámil mu Harry. „Mluvil jsem už s Firenzem, víte, to je kentaur, co zde učí Jasnovidectví," vysvětloval mu Harry, jako by o tom snad neměl Duch Bradavic ani zdání.
„Jistě. Všimnul jsem si, že jsi byl v jeho případě úspěšný," pokývnul Duch Bradavic uznale hlavou.
„Nejsem si jistý, jestli jsem toho neřekl moc," pověděl mu o svých obavách Harry.
„Kentauři se zabývají jinými věcmi, než magií hradu," odpověděl mu Duch bradavic s úsměvem. „Ale možná tě trápí, jestli jsi toho neřekl moc někomu jinému," narážel správně na Severuse.
„Jo. Ale když to je složité," povzdechl si Harry. „I kdybych chtěl, nemůžu vše zatajit. Tedy já chtěl, ale nejdřív mě viděl Malfoy, potom sám Severus – tedy u Hagrida. Já se jen chtěl Hagrida zeptat, jakou mají kentauři náladu, a on o nich začal mluvit před Severusem a ten si zase vyvodil, že za nimi chci jít-"
„Zastav," přerušil ho poklidným hlasem Duch Bradavic a Harry se ve svém monologu zarazil. „Jsem si vědom toho, že si tě tvůj strýc všímá více než dříve. Nevidím problém v tom, že o tvých záměrech ví, pokud ti však nebude bránit v uskutečnění tvých plánů. Trávíš u něj teď každý večer," naznačil muž, že to by jistý problém představovat mohlo.
„Pokud zítra vyhrajeme famfrpálový zápas, mohu jít prý slavit na kolej," naznačil mu s úsměvem Harry.
„Ty ovšem nepůjdeš slavit, pokud se nemýlím," podotknul Duch Bradavic.
„Myslíte si, že dělám špatně? Může to být nebezpečné?" Duch Bradavic se také pousmál.
„Já tu přeci nejsem od toho, abych ti říkal, co je a co není správné. Tato rozhodnutí jsou čistě na tobě. Ale pokud si mohu dovolit říct svůj názor, tak podle toho, jakým způsobem jsi nad tím uvažoval při poslední schůzce Brumbálovy armády, shledávám tvůj plán rozumným."
Harry měl v plánu přemístit se z koupelny v jejich pokoji přímo do Zapovězeného lesa na místo, kde na kentaury posledně narazil. Pokud by začala být situace nebezpečná, přemístil by se okamžitě zpět. Rona o tom hodlá informovat. Jednak aby mu zajistil alibi před ostatními, a jednak aby je zabavil a po Harrym se moc nesháněli.
„Ehm, dobrá. Takže to tak udělám," přikývnul hlavou Harry. „Ještě jsem se chtěl zeptat na Jezerní lid," přešel Harry k tomu, co ho také zajímalo.
„Ano?"
„Myslíte, že o mně mohou vědět?"
„O tvém údělu? Je to pravděpodobné," odpověděl Duch Bradavic. Harry se zamyslel.
„A měl bych se je také pokusit oslovit? Aby nám pomohli?"
„Vždyť už ses rozhodl tak učinit, pokud se nemýlím," pousmál se opět muž. Harry souhlasně pokýval hlavou.
„To jo. Jen nevím, jak se s nimi domluvím. Nerozumím jejich řeči," zamračil se trochu Harry.
„S tím bych si starosti nedělal. Jsem si jistý, že spolu naleznete společnou řeč," ubezpečoval ho Duch Bradavic. To Harryho překvapilo. Myslel si, že by možná přece jen požádal- „Ředitel do toho nemusí být zatahován. Až se odhodláš, poznáš, že si vystačíš sám. Tedy téměř sám," ujistil ho s úsměvem muž. Harry sice vůbec netušil, co tím myslí, ale rozhodl se tomu věřit.
„Tak fajn. Ehm, ještě mě zajímá, jestli mi to tedy můžete říct – sledujete někdy Draca Malfoye?" Muž chvíli mlčel, načež přikývnul. Harry v duchu zajásal. „Super. Tedy... to je dobře. Chtěl jsem jen vědět, jestli se vám nezdá divný. Myslím jako divnější než dřív. On byl totiž vždycky divnej," začal už trochu plácat Harry. Když došlo na Malfoye, byl v koncích. „Víte, jak má za úkol mě dostat z Bradavic. Nejsem si jistý, jestli stále Severuse nepodezírá, že možná nestojí tak úplně na jejich straně. Aby ho do toho třeba nechtěl zatáhnout."
„Je dost pravděpodobné, že jistá podezření stále má," řekl Duch Bradavic po chvíli rozmýšlení. „Od tvé návštěvy Londýna jeho kroky často zamířily do sovince, kam sebou nosil dopis, jež však nikdy neposlal." Harrymu se zkrabatilo čelo, jak horlivě uvažoval, co chtěl komu Malfoy poslat. „Ví, že jsi na ošetřovně nebyl, Harry Pottere. Zdá se však, že stále svému kmotrovi důvěřuje, i když má určité pochybnosti." Harry vzpomínal na to, jak byl Severus skleslý, když musel Dracovi lhát. Určitě s to pořád vyčítal. „Nečiň si však s tímto nyní starosti. Situace se podle mého názoru do konce školního roku vyjasní."
„A jak?" zeptal se ho překvapeně Harry.
„Doufejme, že ku prospěchu tvému i tvého strýce," odpověděl mu Duch Bradavic nepřímo. Harry se zatvářil nedůvěřivě. Nedovedl si představit situaci, kdy by měl být ohledně Malfoye spokojený jak on tak i Severus. „A teď dovol říci něco mě," přerušil tok Harryho myšlenek Duch Bradavic. Harry mu s očekáváním naslouchal.
„Potěšilo mne, jak jsi dokázal odčarovat Protivu za pomoci své Divoké magie. Nečekal jsem, že by se ti to mohlo povést hned ten den, kdy jsem tě o to požádal, ale tím lépe. Také pozorně sleduji, jak stále svou sílu trénuješ. Rád vidím, že sis vzal mou radu k srdci a po prvním nezdaru své snažení nevzdáváš. Mysli na to, prosím, až budeš jednat s kentaury. Kentauři jsou tvorové horké mysli. Je možné, že jedna tvá návštěva nebude stačit." Harry Ducha Bradavic sledoval a přikyvoval.
„Jsem také rád, že jsi dal na má slova a postavil ses na vlastní nohy. Dobře jsi pochopil své postavení a podle toho jsi začal jednat." To Harryho potěšilo, protože v tomhle směru se skutečně snažil. „Nic se však nesmí přehánět, Harry Pottere." Harry zostražitěl. „Tvá touha po pomstě nemusí být nikterak prospěšná," upozornil ho Duch Bradavic.
„Ale já-"
„Nech mne, prosím, říct můj názor," nenechal Harryho muž promluvit. „Tvé výčitky ze smrti Cedrika Diggoriho a Siriuse Blacka nyní opět vypluly na povrch a ještě se prohloubily kvůli tomu, co se stalo v Manchesteru. I když viníš sebe, někoho viníš více. Je to pochopitelné, ale pokud se tím necháš pohltit, může tě to stát vše.
Znám tvé pocity, Harry Pottere. Viníš se neoprávněně za smrt všech, co v této válce už padli. Chceš převzít spravedlnost do svých rukou, ale cožpak tak už nečiníš, když se připravuješ na porážku Lorda Voldemorta? Děláš víc, než si kdo myslí a než by kdo jiný zvládnul. A přesto ti to nestačí a domníváš se, že je to málo. Myslíš si, že musíš dělat víc, abys odčinil svá špatná rozhodnutí.
Víš, kam tím mířím? Tedy kromě toho, že bys neměl tolik prahnout po pomstě?" Harry strnule zavrtěl hlavou. „Uvažoval jsi už nad tím, co bys jednou mohl s Divokou magií dokázat?"
„Porazit Voldemorta?" zeptal se zaraženě Harry.
„To jistě. Ale co potom?"
„Potom?" nechápal Harry. „Nad tím jsem neuvažoval."
„Každý ví, že se chceš stát Bystrozorem," namítal Duch Bradavic. Harry stále nerozuměl. „Rozhodnutí je jen na tobě, ale nějak se mi nepozdává myšlenka, že bys měl s někým bojovat po celý svůj život. Už tak činíš téměř od narození, opravdu je to něco, co chceš dělat i po porážce Lorda Voldemorta? Nebo ses tak rozhodnul jen proto, že tě v tu chvíli nic jiného nenapadlo." Samozřejmě, že ho tehdy nic jiného nenapadlo. Vždy bylo jeho cílem bojovat proti zlu a dál neviděl. „Ale s Divokou magií se teď tvé možnosti rozšířily. Jednou s ní dokážeš veliké věci. A možná bys mohl dělat něco, co by tě naplňovalo a třeba i zacelilo ta porušená místa v tvém srdci, která ti tato válka způsobuje." Harry horlivě přemýšlel, ale nenapadlo ho, co tím může Duch Bradavic myslet.
„Měl bych hrát závodně Famfrpál?" plácnul Harry první věc, co ho napadla. Nad tím totiž také chvíli uvažoval. Duch Bradavic se rozesmál.
„To jsem zrovna na mysli neměl," pověděl muž popravdě. „Ale pokud tě to zatím samotného nenapadlo, nebudu tě k tomu nikterak navádět. Tuto cestu si musíš zvolit sám. A do začátku příštího školního roku máš stejně ještě čas," pousmál se tajemně.
Když pak Harry kráčel zpět do nebelvírské věže, napadla ho jediná věc, kterou mohl Duch Bradavic myslet. Ano, to ho docela naplňovalo a fakt bavilo, i když netušil, jak zrovna přitom zužitkovat svou Divokou magii. Zastavil se uprostřed chodby. ‚Měl bych učit?'
*****
Severus seděl v sobotu odpoledne na tribuně mezi ostatními učiteli a pohledem rysa sledoval svou oběť. Zdálo se, že čím více Harrymu domlouval, aby se při famfrpálu nesnažil zabít, tím riskantněji létal. Určitě mu to dělal naschvál!
Aby taky ne, včera vpodvečer, když od něj Harry odcházel, mu Severus znovu opakoval, aby si dával pozor a nepředváděl na hřišti žádné své šílenosti. Harry se na něj zaculil a s tím svým rošťáckým výrazem mu sdělil, jak je od něj milé, že se o něj tak strachuje. Naštěstí stačil zmizet dřív, než ho Severus vyrazil. Věděl moc dobře, že na podobné poznámky je Severus alergický.
Teď ale v Severusovi už asi po páté hrklo a pevně zaťal pěsti.
„A to byla další Vronského finta! Nebo bych snad už měl říkat Potterova?" ozval se zesílený hlas Colina Creevyho. „Takhle nízko se snad nespouští ani Viktor Krum!"
„Nejen Harry Potter, ale i zbylí hráči nebelvírského týmu dnes hrají jako o život. A tohle byla přesně mířená střela od Ginny Weasleyové! 60:10 pro Nebelvír!" prohlašovala havraspárská dívka a tribunou se začal ozývat řev a potlesk. Nezaujatý Severus třikrát semknul dlaně v chladném potlesku. Jako profesor musel vypadat nezaujatě, i když byl během každého zápasu nejspíš tím nejzaujatějším.
„Jak jsi říkala, Elis, Nebelvír hraje jako o život! Není se ani čemu divit. Dnešní vítězství by jim s velkou pravděpodobností zajišťovalo famfrpálový pohár. A – moment, nezahlédnul Harry Potter právě Zlatonku?"
Severus měl sto chutí zavřít oči, když sledoval, jak se jeho synovec řítí k učitelské tribuně. Určitě do něj narazí. Chce do něj narazit. U Merlina ať zastaví! Severus už přivíral oči, když pak koutkem oka zahlédl něco malého zlatého několik metrů od něj.
Za Harrym se řítil i Sommersby, chytač Mrzimoru, ale rozhodně nedosahoval rychlosti jeho synovce. Severus začínal pociťovat o něco větší nervozitu, když už byl Harry kousek od něj, ale stále nebrzdil. A měl málem zástavu srdce, když pak Harry chmátnul po malé zlaté kouli a nárazu s učitelskou tribunou zabránil neskutečně rychlým zbrzděním a následným obratem o sto osmdesát stupňů. Severus nechápal jak, ale měl dojem, že snad na něj při tom manévru Harry stihnul i zamrkat.
„Harry Potter chytil Zlatonku! Nebelvír vyhrává 210 ku 10! Tak tohle byla hodně rychlá hra! Harry Potter nejspíš zajistil svému týmu letošní pohár!!!" rozléhal se přes celé hřiště nadšený hlas Colina Creevyho.
A Severus sledoval, jak Harry slétá na zem a k němu se žene celý jeho tým. Všichni ho objímali. Jak Severusovi neuniklo, slečna Weasleyová o něco déle než ostatní, ale ne zase příliš dlouho, aby to vzbuzovalo nějaké podezření. Každým pádem byl jeho synovec v tuto chvíli maximálně šťastný. A kdyby nebylo těch šoků, které Severus v posledních dvaceti minutách zažil, radoval by se s ním tiše i on. Takhle ale aspoň nemusí nic předstírat. Severusovo rozčilení si všichni ostatní mohli bezpečně vyložit jako zklamání z další prohry Zmijozelského týmu. Bylo téměř nemožné, aby ještě Zmijozel famfrpálový vyhrál. Na to byl náskok Nebelvíru až příliš vysoký. Poslední zápas sezóny na začátku června, kdy bude hrát Zmijozel proti Havraspáru, bude tímto sice tak trochu o ničem, ale Severus si ho aspoň bude moct užít v klidu bez větších adrenalinových zážitků.
*****
Harry se několikrát pokusil vymanit z rukou nadšenců, a když se mu to konečně podařilo, čapnul Rona za jeho dres a táhnul ho ke schodům vedoucím do ložnic.
„Tohle je prostě perfektní! Dvě oslavy!" slyšel odněkud od krbu Seamuse.
„Jedna teď a další až Zmijozel prohraje a my dostaneme pohár!" sekundoval mu nadšeně Dean.
„Héééj, kam jako jdeš!?" pořvával někdo na Harryho.
„Hned jsme zpátky," zakřičel Ron nazpět a rychlými kroky se hnal za Harrym.
„Takže," začal Harry, když za nimi zavřel dveře, budu se snažit provést to co nejrychleji. Ty mě budeš krýt," úkoloval ho Harry. „Třeba řekni, že jsem na záchodě, protože mi je nějak blbě, to je jedno, něco si vymyslíš, když se po mě budou shánět," vymýšlel rychle Harry.
„Do lesa je to kus. Hlavně si nejsem jistý, jestli společenskou místností dokážeš v neviditelném plášti projít, abys o nikoho nezavadil. Viděls, jak všichni řádí," pochyboval trochu Ron. Harry mu ještě neřekl celou pravdu, ale teď na ni byl ten pravý čas.
„Asi jsem ti zapomněl říct, že tam nejdu pěšky, Rone," ušklíbnul se Harry.
„Chceš tam letět?" ohlédnul se Ron k oknu. Harry se zamyslel.
„Máte se Severusem podobné nápady." Ron se zatvářil kysele.
„Tak jak tam jdeš?"
„Přemístím se tam. Odsud." Ron na něj zůstal koukat jako na blázna.
„Aha. A to jde odkdy?" zeptal se s jistými pochybnostmi v hlase.
„Od doby, kdy jsem našel toho, koho jsem hledal," mrknul na Rona Harry. „Tak se měj, a kdyby něco, ozvu se," poklepal Harry na kapsu, kde schovával obousměrné zrcátko a před nevěřícným pohledem Rona se odhodlal přemístit přímo do Zapovězeného lesa.
Harry se ocitnul na temném místě, které mu bylo povědomé. Aby ne, zrovna tady se na konci minulého školního roku s kentaury střetnul. I když bylo ještě odpoledne, sem žádné sluneční světlo téměř neproniklo.
Chvíli se nic nedělo, dal se pomalu do kroku, ale najednou měl zase ten pocit, jako by ho sledovaly neviditelné oči. Zastavil se tedy na místě a čekal. Trochu pozdě si uvědomil, že se ani nepřevléknul ze svého dresu, ale uchechtnul se, když ho napadlo, že se jim díky jménu na zádech nebude ani muset představovat. Ale uměli vůbec kentauři číst?
Smích ho brzy přešel a Harry zpozorněl. Uslyšel dusot kopyt, prach z hlíny se kolem něj začal vířit a během pár sekund byl obklopen asi padesátkou kentaurů. Harry se snažil na sobě nedat znát nervozitu, kterou pociťoval od svého příchodu, a vzpomněl si na Ducha Bradavic. Vedl si podle něj vcelku dobře. A povede si tak dál.
Harry zdvihl bradu do výšky a zadíval se do očí kentaurovi, ve kterém poznal Magoriana.
„Co tu chceš, člověče? A jak ses sem dostal?" Jistě, kentauři ho museli náhle zavětřit, když se sem přemístil. Nejspíš pro ně bylo hádankou, jak se tam z ničeho nic objevil.
„Zdravím. Jsem Harry Potter," pověděl jim zvučným hlasem.
„To je ten, co tu byl vloni!" ozval se prošedivělý kentaur s nepřátelským výrazem. Na toho si Harry také pamatoval. Zbraně zařinčely.
„Už opět jsi přišel nepozván!" obvinil ho Magorian. „Chceš si s námi zahrávat!?"
„Přišel jsem vám učinit jistou nabídku," promluvil Harry a snažil se udržet klidný tón. „Nepřišel jsem s vámi bojovat." Několik kentaurů se zasmálo.
„Jak ty bys s námi chtěl bojovat, človíčku? Rozmázli bychom tě jako červa!" zakřičel prošedivělý kentaur.
„Nestojíme o tvé nabídky, Harry Pottere. Nepomáháme lidem!" promluvil zase Magorian.
„Ani nevíte, co vám chci říct," namítal Harry, až tím několik kentaurů rozčílil, což pochopil, když opět uslyšel jejich zbraně. „A jde tu i o vás!"
„Jsi odvážný, když jsi sem opět přišel," uslyšel Harry o něco umírněnější hlas.
„Ronane, porušuje neustále naše pravidla!"
„Jsem tu jménem Bradavic!" vykřikl Harry, chtěje si tak zjednat klid. Na okamžik si ho zajistil, protože kentaury svým jednáním překvapil. „Jsem tu jménem Bradavic a taky jménem svým. Jsem Vyvolený," oznámil jim Harry pevným hlasem. „Vyvolený k porážce Voldemorta! Jen já mohu Voldemorta zabít a zajistit kouzelnickému světu opět mír. A když říkám kouzelnickému světu, myslím tím i vám!"
„Mars září poslední dny zřetelněji. Tak jako před patnácti lety," pověděl Ronan mírně.
„Druhá válka s Voldemortem se blíží. Vlastně už je tu. A já hledám spojence," pověděl Harry na rovinu s pohledem upřeným na Ronana.
„Kentauři lidem nepomáhají!" zakřičel jiný kentaur.
„A co Bradavicím!" nabídnul zarputile Harry.
„Proč bychom měli pomáhat kouzelníkům! Nejsme žádní vaši sluhové!" zakřičel šedivý kentaur.
„Ale Zapovězený les přece patří k Bradavicím! Jste tu chráněni-"
„Nás nikdo a nic nechrání, člověče! Žádný kouzelník nás-" Harry nečekal, přetřel si palcem zápěstím a zvednul svou ruku se znakem Bradavic do výšky.
„Magie Bradavic mě pověřila, abych hrad chránil! Je to tisíc let stará síla! A Zapovězený les vždy patřil k Bradavicím! A vy do Zapovězeného lesa! Neberu vám vaši svobodu, ani vaše práva! Nechci, abyste nám sloužili! Chci, abychom stáli po svém boku jako rovnocenní partneři. Abychom společně čelili Voldemortovi a jeho Smrtijedům a porazili je! Chci, abychom si tak společně zajistili mír, který není ani pro vás žádnou jistotou!" přesvědčoval je zapáleně Harry. „Co myslíte, že by s vámi Voldemort udělal, kdyby vyhrál?! Pro něj nic neznamenáte! Nechcete být otroky kouzelníků, ale jednou byste jimi mohli být! Mohli byste jimi být, pokud by se Voldemort dostal k vládě! Tohle totiž není jen válka kouzelníků! Je to válka nás všech!"
„Jak se opovažuješ s námi mluvit tímto tónem!" rozběsnil se Magorian a několik kentaurů se k němu přidalo. Harry polknul. Tohle měl být jeho trumf, ale jak to vypadalo, nezabralo to.
„Jsem tu jako váš přítel," zkoušel to dál Harry.
„My se ale s lidmi nepřátelíme! Nejsme jako ten zrádce Firenze!"
„Co ti na to vůbec řekl on?" zajímalo Magoriana.
„Přislíbil mi svou pomoc," odpověděl Harry popravdě. Následný smích kentaurů ho příliš nepovzbudil.
„To se dalo čekat! Slouží kouzelníkům jako nějaké domácí zvíře!" zavrčel Magorian.
„Firenze nikomu neslouží! Jen si přeje, to co my. Mír v našem světě," pověděl pevným hlasem Harry.
„A my si přejeme, abys odsud zmizel!" vykřikl šedivý kentaur. „Měli bychom tě roznést na kopytech!"
„Neměl jsi sem nikdy chodit, Harry Pottere! Tvá šťastná hvězda ti nemůže zářit věčně!" řekl další z kentaurů.
„Nechejme ho odejít v míru," navrhnul Ronan.
„Neustále porušuje naše pravidla!" zamířil na něj šedivý kentaur oštěpem. To už Harryho začalo docela znepokojovat.
„Jen jsem si s vámi chtěl promluvit!" namítal Harry!
„Nemluvíme s lidmi!"
„To jste natolik pyšní, že pouhý rozhovor s člověkem, je pro vás tak nepředstavitelný? A ještě mě za to chcete trestat silou? Když já k vám přišel v míru? Tak čím se poté lišíte od Voldemorta?!" Nejen kentauři jsou horké hlavy. Harry si pozdě uvědomil, že si proti sobě kentaury právě poštval. Začali dupat kopyty a prach se začal v šedé mlze opět vířit.
„Jak se opovažuješ s námi takto mluvit, Harry Pottere!" Harry si všimnul, že někteří z kentaurů vytáhli i své luky.
„Budu vám vděčný, když si můj návrh promyslíte. Ještě přijdu! Zatím na viděnou!" zvolal hlasitě Harry, a jakmile zahlédl, že jeden z kentaurů svůj luk už natahuje, přemístil se na svou postel v Bradavicích.
Vyčerpaně sebou prásknul do peřin a teprve teď si začal uvědomovat, co právě zažil. Tohle bylo těsné. Proč ho jen napadlo jim spílat? Věděl, že to nebyl nejlepší tah, ale když oni byli tak tvrdohlaví!
Dveře od pokoje se otevřely a Harry zahlédnul zrzavou hlavu svého přítele.
„Už jsi tu? Tak co?" ptal se ho nedočkavě Ron. „Jsi v pořádku?"
„Když začali natahovat své luky, přemístil jsem se zpět," pověděl mu Harry a Ron na něj zůstal vytřeštěně zírat. „Povím ti to i s Hermionou, ať se nemusím opakovat. Ale zatím to nevypadá, že by se k nám chtěli přidat."
„Nepovídej. Tos poznal ještě předtím, než na tebe chtěli začít střílet, nebo až potom?" sršel Ron ironií.
„Asi hned jak jsem je uviděl. Ale příště budu opatrnější," slíbil Harry, když vstal a chtěl jít s Ronem dolů. Ten se ale zarazil na místě.
„Jak příště?" volal na něj hystericky, ale Harry se jen zasmál a pokračoval dát.
„Je to jako s kouzelnickými šachami. Ani deset proher mi nezabrání, abych to nezkusil znovu." A po tom prohlášení se šel Harry přidat do víru oslav.