Ve čtvrtek vpodvečer se Severus chystal k Brumbálovi do ředitelny, kde se měl setkat i se svým synovcem a společně poté měli odejít na schůzi Řádu. Netěšil se ani na setkání u ředitele a už vůbec ne na schůzi, kde bude jisto jistě muset čelit dalším Moodyho narážkám kvůli tomu, co se stalo minule. I když ho Brumbál ujišťoval, že všechny členy po jejich odchodu požádal, aby se k tomu již nevraceli, neměl z toho setkání dobrý pocit.
Když už se chystal odejít, ozvalo se však na jeho dveře tiché klepání.
„U Merlina, kdo to zase otravuje," zamumlal si pro sebe a podrážděně šel otevřít. Už chtěl dotyčného okřiknout, co u něj pohledává v takovou hodinu, ale zastavil se, když spatřil za dveřmi postávat Draca.
„Draco? Potřebuješ něco?" zeptal se na oko klidně, ale dobře si uvědomoval, že setkání nejspíš nestihne.
„Ahoj, máš čas?"
„Zrovna moc ne, ale pokud je to nutné-"
„Kam ses chystal?" vypálil jeho kmotřenec stojící stále mezi dveřmi a nejistě si Severuse přeměřoval. Jeho chování bylo podezřelé. Tohle by si k němu běžně nedovolil. Draco znal velmi dobře slušné způsoby chování, ale něco v jeho tónu Severuse donutilo Dracovi otevřít dveře ještě víc a pozvat ho dovnitř.
„Pojď dál," pokynul mu a přešel jeho otázku bez povšimnutí.
„Zdržuji tě?" zeptal se ho Draco, když za ním Severus zavřel.
„Na tom nezáleží. To počká. Stalo se něco?"
„Šel jsi za Brumbálem?" zeptal se Draco na rovinu. Ve tváři měl nečitelný výraz. Severus by se svému kmotřenci nejraději podíval do hlavy, protože si nepřál vědět víc, co se mu právě honí hlavou.
„Ano, šel. Chce se mnou něco projednat," připustil Severus. Nebylo na tom nic zvláštního, byl v Bradavicích profesorem. Bylo přirozené, že se s Brumbálem schází.
„To to budete projednávat i s Potterem?" zeptal se Draco ostře. Severus na něj na okamžik zůstal hledět.
„Proč bychom měli něco projednávat zrovna s Potterem?" zeptal se, co nejlhostejněji dovedl.
„Protože jsem před malou chvíli slyšel jeho, Grangerovou a Weasleyho, jak se spolu loučí na chodbě za Velkou síní. Potter jim řekl, že jde tedy za Brumbálem. A Weasley mu jen popřál hodně štěstí," ušklíbnul se Draco. V Severusovi se v tu ránu začalo rodit tisíc možných plánů, jak vybruslit z toho, co jeho synovec zase pokazil, ale Draco jeho myšlenkové pochody rychle utnul. „Můžu mít otázku?"
„Ano?"
„Co je tohle za hru?" Severus se stále snažil zachovat netečnou tvář.
„Teď ti vůbec nerozumím. A jestli je u Brumbála i Pottere, tak o tom nemám tušení," zalhal suverénně, ale Draco mu na to neskočil.
„Tak proč ses poté, co jsem to řekl, zatvářil stejně, jako když Potter něco pokazí na Lektvarech. Copak podělal teď? Asi to neměl nikdo vědět, že?" Dobrá, možná se úplně neovládnul, když to Draco řekl. Každopádně si myslel, že ano, ale jeho kmotřenec nebyl hlupák a znal ho, co byl živ.
„Proč jsi mě vyhledal?" začal úplně z jiného konce raději Severus. Jako by nestačilo, že bude vyslýchán na schůzi. Ještě Draco do toho a byl z toho večer, co fakt nestojí za nic.
„Myslíš, že bys ke mně mohl být upřímný?" zeptal se ho Draco a upustil trochu ze své kamenné tváře. Severus poznal, že za tou maskou se skrývá nejistota.
„Vždy jsem k tobě upřímný, Draco." Nebo by aspoň chtěl Severus být.
„Kde jsi byl v sobotu, když se stal ten útok na mudly?"
„To je soukromá záležitost-"
„Zatahuješ do soukromých záležitostí už i Pottera?" dotázal se Draco rozhořčeně.
„Co máš pořád s tím Potterem?"
„Nejsem ani idiot, ani slepý!" vyhrkl Draco. „Chodí sem za tebou? Proto tu tehdy zapomněl ten zápisník? A vidím, jak ho sleduješ při jídle-"
„Sleduju všechny," přerušil ho Severus. „Navíc je to můj úkol od Pána Zla. Musím ho sledovat-"
„Ale on se na tebe taky dívá! A jinak!"
„Prosím tě, nebuď směš-"
„Už se na tebe nedívá nenávistně! Možná při Lektvarech se snaží, ale vím, že to jen předstírá! Kde jste byli v sobotu? Vím, že tu nebyl. Ty jsi tu taky nebyl, takže co?"
„Nemusím ti nic vysvětlovat, Draco. Jednám v záležitosti Pána Zla a to by ti mělo jako vysvětlení stačit," odsekl Severus už naštvaně.
„Vážně, Severusi? Vážně? Můžeš mi to s čistým svědomím odpřísáhnout?" Severus zůstal na Draca oněměle zírat, než sebral poslední zbytky rozumu a zatvářil se suverénně.
„Samozřej-"
„Neříkej to!" přerušil ho Draco roztřeseně. „Nechtěj mi brát poslední zbytky víry, která mi zbývá!" Severus se zarazil a sledoval svého kmotřence. „Protože vždycky, když si vzpomenu na to, že se mám stát Smrtijedem, vzpomenu si i na tebe, a říkám si, že to asi nebude tak zlé a špatné, když jsi na té stejné straně. Protože jestli někdo nedělá chyby a špatná rozhodnutí, jsi to ty. Vždy jsi to byl pro mě ty. Jsi ten nechytřejší člověk, co znám. Můj otec sám matce přiznal, že to dělá už jen ze strachu. A z víry v to, že Pán Zla tuhle podělanou válku vyhraje a on bude stát na vítězné straně. Ale ty bys to nedělal ze strachu, že ne? Děláš to ze svého přesvědčení, že je to tak. Děláš to, protože je to ta nejlepší volba. Nebo... jaká... jaká je ta správná volba? Teď se tě ptám... jako svého kmotra," zakončil rozechvělým hlasem Draco svůj monolog.
Tohle byla pro Severuse jedna z jeho nejtěžších voleb. Tak moc chtěl Dracovi pomoct a říct mu, že to dělat nemusí, že se Smrtijedem nemusí stát, ale nemohl. Bylo to příliš velké riziko. Kdyby se někde prořekl... Nebo by se mu jednoho dne Pán Zla podíval do mysli...
„Jediná správná volba je sloužit Pánu Zla, Draco," odpověděl po chvíli ticha sebejistě Severus a v duchu se za to proklínal. Draco sebou cuknul a překvapením se mu rozšířily zorničky.
„Záleží ti víc na něm než na mně?" zeptal se ho potichu. „Já – já- jsem tvůj kmořenec," oznámil mu s nevěřícností v hlase.
„O čem to-"
„A on je Potter. Je to Potter. Mizernej Potter! Proč mi tak lžeš? Já jsem ti věřil!"
„Já ti nelžu, Draco. Nevím, v jakých představách žiješ, ale ujišťuji tě, že mým jediným cílem je, aby Pottera Pán Zla porazil. A přestaň si vymýšlet takové nesmysly! Jak tě pro Merlina mohlo napadnout, že bych kdy mohl Pottera upřednostňovat? Navíc před tebou! To je vážně směšné. Vše okolo Pottera je směšné. Zapomeň, prosím, už na podobné hlouposti nebo budu mít ještě z takových představ noční můry." Draco stále nejistě na Severuse zahlížel, ale už bylo vidět, že mu navrtal brouka do hlavy.
„Tak já tě nebudu dál zdržovat," oznámil mu Draco a nasadil opět svou kamennou masku. „Kdyby se otec nebo matka ptali, nebyl jsem tu."
„Samozřejmě. Víš, že naše rozhovory jsou u mě v bezpečí. Kdykoliv budeš potřebovat, můžeš si se mnou přijít promluvit," začal ho Severus vyprovázet ven. „A to, co jsi říkal, je skutečně nesmysl, Draco. Vždyť už jen ta samotná představa je... prostě směšná," opakoval Severus a dokonce se při tom pousmál.
„Dobrá. Omlouvám se za zdržení-"
„To vůbec nemusíš. Jestli tam má být i Potter, pak není na škodu, když u toho nebudu od začátku," ujišťoval ho ještě Severus a s Dracem se urychleně rozloučil. Sám poté s těžkým srdcem zamířil do ředitelny.
*****
„Zdá se, že tvého strýce něco zdrželo. Obvykle chodívá včas," poznamenal Brumbál, když kontroloval hodiny.
„Obvykle, když spolu rozebíráte mě?" zeptal se Harry bez okolků. Byl naprosto klidný. Možná dokonce klidnější než Brumbál, a to už bylo co říct. Věděl, že tenhle rozhovor musí zvládnout. Musí mu konečně ukázat, že už není tím chlapcem, se kterým může donekonečna manipulovat.
„No," pousmál se Brumbál, „připouštím, že někdy k tvé osobě tak říkajíc zabruslíme. Ale jen v dobrém, Harry. Jen v dobrém."
„Jistě. Nebo abyste vymysleli, jak nejlépe přede mnou utajit to, že mě má Draco Malfoy vylákat z hradu." Brumbálův úsměv se začal pomalu vytrácet.
„Severus ti o tom tedy pověděl?" zeptal se Harryho překvapeně.
„Ne." To bylo vše, co na to Harry odpověděl. Brumbál se zatvářil malinko zmateně, ale hned se zase pousmál.
„Oh, jistě. Severus naznačil, že Duch Bradavic je poněkud informovanější, než jsme předpokládali."
„Hodně věcí je jinak, než jste předpokládali," řekl Harry s ledovým klidem. „A hodně věcí ještě bude jinak, než jste předpokládali."
„Můžeš být trochu konkrétnější?"
„Ne." Na Brumbálovi bylo vidět, že se mu Harryho přístup příliš nezamlouvá, ale snažil se to na sobě nedat znát.
„Nemůžeš nebo nechceš?" zeptal se ho nakonec.
„Nemůžu a ani nechci." V ředitelně se na okamžik rozhostilo ticho. Koutkem oka Harry zahlédl, že jim obrazy pozorně naslouchají. „Není to příjemný pocit, že? Být neinformovaný."
„Víš, že jsem se poslední měsíce snažil vycházet ti maximálně vstříc-"
„A přesto jste se dopustil znovu té samé chyby jako minulý rok!" upustil Harry trochu páru. „Zase jste mi tajili, že mi hrozí takové nebezpečí. Co by se asi stalo, kdyby to opět někdo odnesl? Znovu byste mě tu zavřel a začal mi vykládat nějaké řeči o tom, jak moc vám na mně záleží?"
„To přeci-"
„Podívejte, z toho už jsem vyrostl. Už jsme to jednou řešili. Co se stalo, stalo se. Asi věřím tomu, že mě chcete nějakým způsobem chránit, ale na druhou stranu se ze mě snažíte vychovat někoho, kdo vám tuhle válku vyhraje-"
„Ale-"
„V pořádku. Už jsem se s tím vyrovnal. Asi to tak má být. Jsem Vyvolený. Já. To znamená NE VY, ani nikdo z Řádu, ani žádnej Merlin z Horní Dolní. Rozhodně vám nechci upírat vaše zásluhy, pane, i když jsem možná jediný žijící Divoký mág, je mi jasné, že v této chvíli je mi to zatím k ničemu. Vím kolik mi je, vím, co zatím dokážu, a vím, co dokážete Vy. Tím chci říct, že i přese všechno, co se mezi námi stalo, vás stále uznávám jako autoritu a vůdce Strany Světla. Na oplátku bych byl ale rád, kdybyste i vy mě začal uznávat jako toho, kdo má Stranu Světla dovést k vítězství. Chci po vás upřímnost za všech okolností. A chci mít možnost se víc zapojovat." Brumbál pozorně Harryho sledoval a po dobu jeho řeči lehce pokyvoval hlavou.
„Děkuji ti za tvou důvěru. A samozřejmě tě chápu, Harry. Vím, že se můžeš cítit nedoceněný."
„Ale o něčem takovém jsem vůbec nemluvil."
„Jistě. Chtěl by ses více zapojovat," pronesl s pomalou rozvahou Brumbál.
„Zatím mi postačí, když budu moci třeba vyjádřit své názory a vy je budete brát v potaz," oznámil Harry sebevědomě.
„Zatím," opakoval po něm Brumbál zamyšleně.
„Ano, zatím. Nebudu studentem donekonečna. A pak bych se rád zapojil aktivněji. Konec konců – mám v téhle hře hlavní roli. I když, co si budeme povídat, zdaleka nejsem ten nejlepší herec," pronesl Harry ironicky. Brumbál ho stále zamyšleně pozoroval a opět přikývnul.
„Vyrostl jsi mi úplně před očima, Harry. Jsem rád, že jste se se Severusem tak sblížili," řekl nakonec s úsměvem Brumbál.
„Přejdu váš pokus odbočit od tématu a poděkuji vám za to, že jste ODHALIL to velké tajemství ohledně našeho příbuzenského vztahu. A že jste ho ODHALIL skutečně v pravou chvíli." Což byla věc, která mnohokrát Harrymu vrtala hlavou. Už od počátku měl jisté pochybnosti, zda na to Brumbál skutečně přišel až v loni v létě nebo to věděl dávno a jen vyčkával na nejvhodnější příležitost.
„Cítím v tvých slovech nějakou výtku, Harry," pronesl Brumbál hledaje v Harryho tváři stopy nesouhlasu.
„Ale vůbec," popřel to Harry. „Ať to bylo jakkoliv, jsem vám skutečně vděčný." Harry si nebyl jistý, zda se chce ještě do této konfrontace pouštět. Věděl, že by stejně prohrál. „Severus je mi velmi nápomocný, a hádám, že ještě bude."
„To rád slyším, Harry," usmál se na něj zase Brumbál. Harry už vážně nevěděl, jak upřímný ten úsměv je. „Citrónový bonbón?" vytáhnul ředitel z kapsy papírový sáček a nabídnul Harrymu.
„Ne, děkuji."
„Myslel jsem, že bys mi mohl povědět i o tvých pokrocích v Divoké magii. Protiva se zdá být již v naprostém pořádku," spustil z jiného konce Brumbál.
„To ano. Trochu jsem pokročil a pracuji na tom."
„Co tvůj přítel Dobby? Jak se mu daří? Prý za skřítky občas zajdeš." Harry tušil, kam tím může Brumbál mířit, ale jen poklidně odpovídal.
„Má se dobře. A... jak se daří vám?" otočil Harry a také se na Brumbála usmál. O jeho neupřímnosti však pochyb nebylo.
„Oh, děkuji za optání, Harry. Starostí je dost, ale vždy je potřeba vzhlížet do budoucnosti s optimismem. Víra je, jak mudlové říkají, náš hnací motor. A s tím se nedá, než souhlasit, že?"
„Samozřejmě. Co jiného nám někdy zbývá," přikývnul Harry.
„Zeptal bych se, jak se daří tobě, ale mám dojem, že o mnoho lépe, než před několika dny." Harry čekal, kdy na tohle téma Brumbál narazí.
„Mnoho věcí se změnilo," připustil Harry.
„Všimnul jsem si. Možná bys mi mohl naznačit, co k té změně vedlo," nadhodil Brumbál. Harry se zase pousmál.
„Možná bych mohl," souhlasil Harry. „Konečně se mi otevřely oči." Brumbál nadzvedl nechápavě obočí. „Severus vám určitě řekl, co se stalo. S těmi mudly, za něž jsme se vydávali v Londýně a oni kvůli tomu umřeli při útoku Smrtijedů," vyprávěl s klidnou tváří Harry.
„Ano, vím, co se stalo, a je mi to moc líto Harry," pověděl Brumbál zachmuřeně.
„I mě. Ale konečně jsem prozřel. Voldemort a Smrtijedi budou pykat za to, co provedli. A nejen za mrtvé ze soboty, ale za všechny životy, které dosud zmařili."
„To jistě budou," souhlasil Brumbál po chvilce ticha. „Máš ale nějaké konkrétní plány?"
„Myslíte, jak zabiju Voldemorta? Nebo Bellatrix? To zatím ne," ušklíbnul se Harry. „Tak dalece jsem nad tím neuvažoval, i když už si to dokonce dokážu představit-"
„Tak jsem to nemyslel," namítnul Brumbál a jeho pohled zalétl někam za Harryho. Harry poznal, že už nejsou sami, ale nezastavilo ho to.
„-ale rozhodně se v této části rozhovoru můžeme vrátit k našemu původnímu problému. Tedy – ne problému, budu rád, když mezi námi nebudou žádné problémy. Na tom, co jsem řekl na začátku, ale trvám. A pokud ke mně upřímný nebudete, dozvím se to. A přestane pro mě platit to, co jsem o vás řekl." Brumbál zaskočeně sledoval Harryho a Harry jeho. „Ahoj, Severusi," pronesl Harry aniž by spustil z Brumbála oči. Něco za ním se dalo do pohybu.
„Dobrá, Harry," pronesl Brumbál nakonec rozvážně a stočil poté svůj pohled na Severuse, který si usedal vedle Harryho. Nejistě přitom přeskakoval z Harryho na Brumbála.
„Nevím, jestli chci vědět, o co jsem přišel," pronesl nakonec s úšklebkem a probodnul přitom Brumbála pohledem. Harry usoudil, že se mu příliš nelíbilo, že i Brumbál Harryho tlaku podlehl. Nic jiného mu však nezbývalo. Zákonitosti ‚Já jsem Vyvolený a Vy ne' nelze příliš odporovat.
„A copak tě zdrželo, Severusi? Vypadáš poněkud sklesle," řekl Brumbál na Severusovu adresu. Harry si ho hned poté také lépe prohlédnul.
„Měl jsem jistý nepříjemný rozhovor s Dracem." To mohl Harry tušit. Co jiného by ho asi tak zdrželo než jeho úžasný kmotřenec. Jeho pocity se mu musely zračit ve tváři, protože se hned na to Severus otočil k němu. „Nemusíš mít strach. I když mě Draco žádal jako svého kmotra o radu, jestli se má přidat ke Smrtijedům, řekl jsem mu, že je to jediná správná volba. Ušetři mě proto svých nemístných poznámek." Harry rychle zavřel pusu a sklopil pohled. Ze Severuse bylo patrné, že je tím rozhozený, a Harry si dokázal představit, jak těžké to pro něj muselo být. Byl požádán o pomoc jako kmotr a jako kmotr selhal. Kvůli Harrymu.
„To mě mrzí," pronesl Harry potichu.
„Prosím?" zeptal se ho zaskočeně Severus a nechápavě se po Harrym ohlédl.
„Říkal jsem, že mě to mrzí. Asi to pro tebe muselo být těžké," pověděl Harry po pravdě.
„To je vše?" povytáhl Severus obočí. „Žádné, že si to Draco zasloužil, že by stejně tak skončil, že mu to patří..."
„Ne." Pořád toho zmetka nesnášel, ale teď nešlo ani tak o něj jako o Severuse. Dobrá, o Malfoye šlo asi taky, ale ne Harrymu.
„Tak... dobrá. Děkuji ti," odpověděl nakonec Severus, ale vzápětí byl jejich rozhovor přerušen Brumbálem.
„Ještě si o tom pohovoříme, Severusi, ale nyní už bychom se měli vydat na schůzi," pokynul ke krbu a Harry se Severusem se společně zvedli ze židle. Jeden po druhém se tam letaxem přenesli.
*****
„Harry, drahoušku, to jsem ráda, že jsi přišel," hnala se k Harrymu paní Weasleyová. Harry jí objetí automaticky vracel a přitom si nemohl nevšimnout, že je v hledáčku Alastora Moodyho. „Jak se ti daří?" ptala se ho a starostivě si ho přitom prohlížela.
„Už dobře, děkuji, paní Weasleyová."
„Měla jsem o tebe takovou starost."
„To nemusíte. Už je to – ahoj Remusi," pozdravil Harry Remuse Lupina, který se k nim v tu chvíli nachomýtnul.
„Ahoj, Harry," podal si s ním ruku.
„Zlatíčko, Brumbál říkal, že jsi při tom útoku přišel o nějakého kamaráda. Je mi to tak líto," hořekovala paní Weasleyová a i Lupin se přitom tvářil dost sklesle. Harryho v tu chvíli napadlo, že mu o tom taky Brumbál mohl říct, ale nejspíš na to při jejich chvílemi jednostranném rozhovoru zapomněl.
„Tak trochu. Někoho jsem mezi oběťmi poznal," připustil Harry popravdě a ani mu nečinilo žádné potíže tvářit se přitom smutně. Vlastně mu z toho pořád bylo zle, i když se to na sobě snažil nedávat znát. Každý smutek se v něm rychle měnil v zlost a touhu se pomstít.
„Co ty si ještě budeš muset vytrpět," hladila ho po rameni paní Weasleyová, dodávajíc mu tak slabou útěchu. A Harryho v tu chvíli napadlo, že trpět snad už budou jiní.
„A Snape to nejspíš musel poznat z vašich hodin nitrobrany, co?" ozval se za Harrym nepříjemný hlas Alastora Moodyho. Harry se napřímil. Všimnul si, že Severus jejich rozhovoru naslouchá a chce se zapojit, ale Harry byl rychlejší. Otočil se k Moodymu, aby mu byl tváří v tvář.
„Máte výborné dedukční schopnosti. Úplně žasnu," pronesl Harry kousavě. „Omluvte mě," pronesl ke zkoprnělému Moodymu, Remusovi a paní Weasleyové a vydal se k druhému konci stolu, kde uviděl sedět Mundunguse Fletchera.
„Můžeme si promluvit? Soukromě," požádal Harry Dunga, jež byl právě uprostřed rozhovoru s Dedalusem Kopálem. Severus ho celou dobu pozoroval a nejspíš nejen on. Tušil, že je stále pod dohledem slídivého kukátka.
„Vo co de? Je dobře, že seš zase v cajku, hochu. Minule to tu pořádně bouchlo, co?" vzpomínal Mundungus na Harryho nezřízenou magii.
„A to nechtěj vidět, co se stane, když se fakt naštu," řekl Harry s úsměvem. Mundungus to samozřejmě zatím nechápal, takže se tomu také zasmál. „Před Vánocemi jsi mému kamarádovi docela draze prodal jeden z těch náramků, co jsi mi už v minulosti nabízel." Dung se zatvářil nechápavě, což v jeho případě byl skoro stálý stav.
„Hele, vo tom nic nevím-"
„Ale prosím tě," odfrknul si Harry posměšně. „Pokud mi řekneš, co chci vědět, nikomu o tom neřeknu." Dung se začal tvářit o něco důvěřivěji.
„Jo? No tak... možná jsem tam někomu něco prodal."
„Někomu jménem Neville Longbottom," upozornil ho Harry nevrle.
„To byl Longbottom? Jako fakt? Kluk těch-"
„Syn bývalých bystrozorů a členů Řádu. Ano, tomu," informoval ho Harry. „Ten náramek má upozorňovat na to, když je někdo nemocný. Co o tom víš?" Mundungus si začal mnout bradu a vypadal, že nad něčím uvažuje. To byl u něj méně známý stav.
„Nooo, jako Fredie vo něčem takovým mluvil. Víš, vod toho ty náramky mám. Tvrdil, že každej je na něco jinýho. Ale to víš, tvrdil to Fredie, tomu nemůžeš věřit ani nos mezi vočima-"
„Takže ty vlastně vůbec nevíš, co jsou ty náramky zač a jestli fungují!" udeřil na něj Harry a nenechal ho ani domluvit.
„Vo to já už se nestarám," bránil se Dung, jako by to bylo něco naprosto normálního.
„Tak se o to postaráš," oznámil mu Harry a Mundungus vyvalil oči. „Chci o tom náramku vědět vše. Prý začal slabě zářit a mě osobně záleží na tom-"
„Tak von Fredie fakt nekecal!" prohlásil nevěřícně Mundungus.
„Najdeš toho Fredieho, ať je to, kdo je to, a zjistíš, co to může znamenat. A jaká je pravděpodobnost, že to skutečně může značit něco vážného," úkoloval ho Harry. Mundungus se ale pleskl do čela.
„No to mi neříkej, že fakt funguje! Víš, jakou musí mít hodnotu? Prej že sem ho prodal draze, pf! To sem ho teda prodal dost pod cenou!" Harry nevěřícně zamrkal.
„Víš co, mně je jedno, za kolik je hodláš prodávat. Bude mi stačit, když se vyhneš Prasinkám," řekl nakonec Harry, ale to se Mundungusovi vůbec nelíbilo.
„Ale příští měsíc maj zase studenti vycházky!"
„Ano a ty jim tam nic neprodáš.
„A to řekl kdo?"
„To jsem řekl já," oznámil Harry se stoickým klidem.
„Ale – ale..." Mundungus Harrymu očividně stále nerozuměl.
„Víš," naklonil se Harry k Dungovi blíž a snížil přitom hlas na minimum, „vážně bys asi nechtěl vidět, jak to vypadá, když se doopravdy naštvu. A tohle by mě mohlo hodně naštvat." Pak se zase od jeho obličeje vzdálil. „Při příští schůzi chci ty informace. Díky," poděkoval mu s úsměvem Harry a odešel se posadit kam jinam než vedle Severuse, který ho celou dobu bez přestávky sledoval.
„A to bylo zase co?" zeptal se ho Severus tiše, když se Harry usadil.
„Potom," odpověděl stejně tiše Harry.
„Co potom?" zeptal se ho zmateně Severus. Harry protočil očima.
„Potom ti to řeknu," procedil Harry a nejistě se pousmál na Remuse, který měl ve tváři stále ten provinilý výraz jako na začátku. Harry si vzpomněl, že když minule čekal na Severuse na chodbě, zaslechl, jak něco jeho strýc říká Remusovi, a trochu si vyčítal, že se na to pak už Severuse nezeptal. A neříkal i něco náhodou Brumbálovi?
„Jak se máš?" zeptal se proto Harry Remuse a všimnul si, jak přitom Severus ztuhnul. Pomalu na něj začal přesouvat svůj vyčítavý pohled, ale Harry si toho nevšímal.
„Ehm, jde to," odpověděl lehce překvapený Remus. Tonksová se na Harryho mile usmála. Když ho někdo v tu chvíli kopnul do nohy, netušil Harry, která bije. Zmateně na Tonksovou zamrkal.
„To snad není možný," uslyšel vedle sebe zamumlat Severuse a v tu chvíli bylo jasné, že se spletl.
„Á, co vy dva? Nějaké plány? V blízké době?" chtěl s nimi raději navázat přátelský rozhovor a tohle byla jediná věc, která ho v tu chvíli napadla.
„Plány? Co tím myslíš, Harry?" zeptala se nechápavě Tonksová.
„Já nevím," pousmál se Harry. „Svatba, rodina..." Tonksová na něj vykulila oči a Remus vypadal na to, že by se začal dusit, kdyby něco pil.
„No... v téhle době-"
„Ale prosím tě," skočil Harry nejistě vypadajícímu Remusovi do řeči. „Kdyby se vždy mělo čekat na konec války, nebyl bych na světě ani já. A vlastně... by asi ani nebyl konec první války," zasmál se Harry svému vtipu.
„Cha cha," zaznělo chabé vyznání od Severuse.
„Dobrá, tak ten se nepovedl," přiznal Harry.
„No a co ty? Nějaké děvče?" zeptala se ho na oplátku Tonksová a potutelně se na něj usmívala. Harry v tu chvíli zaváhal, jestli ho vážně předtím nekopla ona.
„Tak, asi jsem si právě zavařil. Čekám, až bude konec války," odpověděl po pravdě Harry a malinko se ušklíbnul.
„Ale to-" Harry už se nedozvěděl, co se mu na to chystala Tonksová říct, protože zrovna v tu chvíli Brumbál zahájil schůzi.
„Prosím o pozornost," rozlehl se jídelnou Brumbálův hlas. „Mohli bychom začít tím, co se děje na ministerstvu?" Všichni obrátili svou pozornost ke Kingsleymu. „Jak jste si mohli všimnout, v dnešním Denním věštci vyšel konečně článek o Voldemortově útoku v Manchesteru," podotknul Brumbál. Harry si nemohl nevšimnout, jak po něm ostatní členové Řádu nejistě pokukují, ale on se tvářil takřa netečně a čekal, co k tomu Kingsley poví.
„Ano. Paní ministryně konečně usoudila, že bude lepší společnost o útoku informovat. Mezi kouzelníky se beztak začala ta zpráva rychle šířit. Madam Bonesová dostala poměrně velké množství sov především od nespokojených rodičů studentů Bradavic." Opět se pohledy upnuly k Harrymu.
„Taková jedna technická," ozval se k překvapení ostatních nesměle Harry. Severusovo obočí vylétlo skoro ke stropu a zvědavě se na Harryho podíval. „Jak jí vůbec mohlo napadnout něco takového tajit? Od Popletala bych něco takového čekal, ale od paní ministryně mě to celkem překvapilo."
„No, ehm," odkašlal si zaskočeně Kingsley. „Madam Bonesová je poslední dobou pod větším tlakem veřejnosti. Není to jediný zatajený útok. Někdy něco do Denního věštce pronikne, ale zdaleka ne vše. Madam Bonesová nechce v kouzelnické společnosti budit rozruch a strach, což může být dobře, ale také nemusí."
„Ne, to nemůže být dobře," odporoval Harry. „Jak se poté může kouzelnický lid připravit na to, co nás čeká? Už jsme to probírali se studenty jak při hodině Obrany, tak i na našem kroužku Brumbálovy armády," pokývl Harry hlavou k řediteli. Ten se na něj za to lehce usmál. „Cenzurou v novinách tohle začíná. Kam to povede dál? K jakým ústupkům budeme kvůli strachu z Voldemorta nuceni? A jak s tím naloží on? Bude se snažit upoutat na sebe pozornost ještě víc, aby nikdo nebyl na pochybách, že všechna ta úmrtí jsou jeho prací?" Kingsley začal zamyšleně pokyvovat hlavou na souhlas. „Jakákoliv nevědomost může mít za následek daleko horší věci, které by se nemusely bývat stát."
„Souhlasím s tebou, Harry," promluvil Brumbál a i ostatní členové Řádu se k němu přidávali. „Je jedině dobře, že se ta informace mezi kouzelníky dostala. Určitě by bylo dobré, aby se novinářská cenzura zlikvidovala na minimum. S madam Bonesovou o tom promluvím," ujišťoval všechny přítomné Brumbál.
„Jak jen se to ti studenti dozvěděli?" nadhodil Moody a zkoumavě se na Harryho zahleděl. Harryho tím ale nijak nezaskočil.
„Pochopitelně jsem jim o tom řekl," odpověděl mu Harry bez okolků. „Dostalo se nám do rukou několik mudlovských novinových výtisků, tak jsem je mezi studenty rozdal." Paní Weasleyová nevypadala, že by jí to bylo zrovna po chuti, ale nic neříkala. „Jak vám prý již pan ředitel říkal, někoho jsem mezi oběťmi poznal." Severus se překvapeně podíval na Brumbála. U stolu nikdo ani nedutal. „Není to urážka těch mrtvých, když budeme zatajovat pravý důvod toho, jak a proč zemřeli?"
„Asi máš pravdu, drahoušku," souhlasila tiše paní Weasleyová. Nejspíš se obávala, že by mohl Harry začít reagovat opět trochu přehnaně, ale Harry byl po celou dobu naprosto vyrovnaný.
„Děkuji," pousmál se na maminku svého nejlepšího přítele a slova se ujal opět Brumbál. Rozproudila se další diskuze o plánované evidenci hůlek, když se asi po dvaceti minutách dostal ke slovu Severus.
„Pán Zla má na seznamu několik dalších osob," oznámil přítomným s kamennou tváří. „Některá jména mám přímo od něj, další od Rudolfuse Lestrange. Jsou to Thomas Grinley, Ted Stuart, Pekalus Perk a David Grolski. Smrtijedi jsou pověřeni jejich zneškodněním."
„Velmi dobře, Severusi," pochválil ho Brumbál. „Takže Grinleyho si vezme na starost Kingsley, Stuarta Dedalus, Perka Alastor a Grolskiho Tonksová," rozvrhl ředitel automaticky a podíval se po přítomných. „Někdo nějaké otázky?" Harry trochu nejistě pozvedl ruku a usmál se na Brumbála.
„Taková ještě jedna technická."
„Ano, Harry?" pobídnul ho Brumbál, když se vzpamatoval z Harryho dalšího zásahu.
„Je všeobecně známo, že Smrtijedi pracují – tedy zabíjejí – ve skupinách. Chodí minimálně po dvou, většinou spíš po třech. Jaké jsou naše možnosti, když jeden člověk z Řádu narazí na místě na tři Smrtijedy? Vím, je to nepravděpodobné, ale pořád se to může stát. Nebylo by lepší, kdyby i členové Řádu chodili ve skupinách? Alespoň po dvou?" Brumbál zamyšleně přeskakoval z Harryho na Severuse. Bylo mu jasné, odkud ty informace Harry má, ale logika řečeného se nedala popřít. A také měl v živé paměti jejich nedávný rozhovor. Podle všeho se Harry hodlal zapojovat rovnou ode dneška.
„Vždycky jsme to tak dělali, takže proč to měnit?" prohodil Moody nevrle.
„Já si myslím, Alastore, že Harryho poznámka není od věci," namítnul Brumbál trpělivě. „Není to špatný návrh, Harry, jak se říká, mládí vpřed! Můžeme tvůj nápad vyzkoušet. Ke Kingsleymu se tedy připojí Arthur, k Dedalusovi Hestie, k Alastorovi Mundungus a k Tonksové Remus. Určitě bude situace bezpečnější."
Harry spokojeně pokývnul hlavou a vyslal k Moodymu všeříkající vítězný pohled. Ten jen nechápavě zakroutil hlavou a něco si pro sebe mumlal. Fred a George na to Harrymu ukázali zdvižené palce a oba na něj přitom mrkli. Harry jim byl za jejich podporu vděčný.
„Ještě nějaké zprávy, Severusi? Například k plánovaným útokům? Mluvil jsi o tom, že se Voldemort chystá znovu napadnout Azkaban," vrátil se Brumbál k Severusovi.
„Zatím jen vím, že se to neodehraje stejným způsobem jako minule. Tedy ne při Prasinkovém víkendu. Pán Zla hodlá použít jinou taktiku," oznámil Severus a Moody si přitom zase posměšně odfrknul.
„Tak to máme o jeden den méně. Skvělá práce, Snape," procedil Moody ironicky.
„Alastore, prosím o klid," požádal ho Brumbál poklidně. V Harrym už ale začínal vzrůstat vztek vůči bývalému bystrozorovi, který ho celou dobu sledoval, a který si neodpustil jedinou chvilku, kdy by Severusovi něco nevyčetl. Jeho strýc to musel na Harrym vidět, protože do něj pod stolem znovu kopnul.
Harry se vzpamatoval a zaměřil se raději na Lupina a Tonksovou sedící naproti němu. Tonksové se Moodyho přístup zjevně také nelíbil, protože se na Moodyho mračila.
„Ještě nějaká technická, kluku?" dolétlo k Harryho uším Pošukovo popíchnutí. Tonksová jen nechápavě zakroutila hlavou a protočila očima.
„Pár by jich bylo, ale raději si je nechám pro sebe. Řekl bych, že jsou jistě na pořadu schůze důležitější záležitosti než nějaké malicherné popichování jistých zaujatých osob." Harry slyšel, jak se vedle něj Severus nadechl, ale Moody byl rychlejší.
„Zaujatých osob? Evidentně má na tebe někdo špatný vliv," střelil pohledem po Severusovi.
„Určitě na mě má vliv spoustu věcí nebo osob, ale vy mezi nimi naštěstí nejste, takže o špatném vlivu nemůže být ani řeč," vrátil mu chladně Harry. Tonksová vyvalila oči, ale vzápětí se na Harryho usmála. Severus vedle Harryho už ani nedutal.
„Co jsi-"
„Vážně, Alastore. Ještě jednou prosím o klid," přerušil pobouřeného Moodyho Brumbál. „Severusovy informace jsou pro nás důležité, i když mnohdy nejsou úplné. Není však jeho vinou, že je Voldemort v jistých ohledech poněkud opatrnější."
„Tak proč ještě něco nezjistí od těch svých kamarádíčků? Koho jsi to jmenoval? Rudolfuse Lestrange? Taky dobrej kámoš, co? Nebo co takovej Malfoy? Ten by ti nějaké informace neposkytnul, Snape? Nebo nechceš zradit svoje kamarády?"
„Od tebe mě to neurazí, Moody. Jsi tak šílený, jak se o tobě tvrdí," promluvil konečně odměřeně Severus.
„A ty jsi falešná krysa!"
„Alastore!"
„Takový jako jsi ty já dobře znám! A sleduju tě, už jsem ti to říkal! Něco tajíš! A nevím proč, ale využíváš ke svým plánům toho kluka!" Teď už se zarazil i Harry, a stejně jako zbytek osazenstva, i on začal svého strýce a Moodyho pozorně sledovat.
„Jestli máš problém, Moody, můžeme si to vyříkat mezi čtyřma očima," nabídnul mu Severus chladně.
„S tebou? Mezi čtyřma očima? Jsem snad sebevrah?" namítal Moody.
„Tohle je už vážně směšné!" prohlásil Harry, který měl urážek svého strýce právě dost.
„Na tvůj názor se nikdo neptal, Pottere!" odseknul Moody a nenávistně přitom pořád zahlížel na Severuse.
„Tak to je smůla, protože já ve SVÉM DOMĚ nepotřebuji povolení na to, abych mohl mluvit," řekl Harry a Moody se zarazil.
„Cože?"
„Asi jste na to zapomněl, to se někdy stává," usmál se falešně Harry. „Ale tohle je MŮJ dům. A já si tu můžu říkat, co budu chtít. Otázkou je, zda o vás mohu říct to samé!"
„Aha, takže jestli tomu rozumím dobře, ty tu teď budeš určovat, kdo co může říct?" zeptal se ho nevěřícně Moody.
„Ne, tomu nerozumíte dobře. Tento dům, jak jsme se před pár měsíci s panem ředitelem dohodli, nadále slouží Řádu, tedy i jeho členům. Rozhodně však neslouží k podobným obviněním a narážkám, které jste tu před chvílí naznačoval. A to jistě není jen můj názor, že?" rozhlédl se Harry po ostatních členech, až došel až k Brumbálovi, který po celou dobu jejich rozepře mlčel. Než však stihnul promluvit, ozval se někdo jiný.
„Souhlasím. Alastore, měl by ses Severusovi omluvit," přidala se na Harryho stranu k jeho překvapení paní Weasleyová. Harry jí už jednou naznačil, že se věci mají jinak, než to vypadá. A i profesorka McGonagallová dávala nyní paní Weasleyové za pravdu a souhlasně přikyvovala.
„Tak to jedině přes mou mrtvolu!" prohlásil zarputile Moody.
„Nepotřebuji ničí omluvy," řekl Severus klidným hlasem směrem k Pošukovi. „A už vůbec ne tvoje. Mysli si o mě, co chceš, ale tobě já se rozhodně zpovídat nebudu."
„Ehm, ehm," odkašlal si Brumbál. „Alastore, promluvíme si spolu po schůzi. Ale nastalá situace mě donutila vám připomenout, že všichni zde jsme členové Fénixova Řádu. Jsme na jedné straně a podle toho bychom se k sobě měli chovat."
„Všichni ne," neodpustil si opět poznámku Alastor s pohledem upřeným na Harryho.
„Necelé čtyři měsíce a budeme si rovni," usmál se na něj Harry. Brumbál se na okamžik zarazil, protože o tomto Harryho plánu sám neměl ani tušení.
„Členem Řádu se můžeš stát až po škole!" namítnul Pošuk.
„To víte. Už když se mě Voldemort pokusil v mém jednom roce zabít, ukázalo se, že jsem výjimkou potvrzující pravidlo." Pošuk, stejně jako Severus a i paní Weasleyová, hledali pomoc u Brumbála. Ani jeden z nich nebyl Harryho informací očividně nadšen.
„Dokud bude Harry studentem Bradavic, nebude se samozřejmě moci do akcí Řádu aktivněji zapojovat, ale už takhle se účastní všech porad. Nevidím důvod, proč ho jako plnoletého nepřijmout za člena," prohlásil nakonec Brumbál, jako by to byla naprosto zřejmá věc. Harry spokojeně přikývnul. Přesně takhle to Brumbálovi dnes nadnesl, takže bylo zřejmé, že ho poslouchal pozorně. „Má ještě někdo něco?" zeptal se všech Brumbál. „Ne? Pak považuji schůzi za ukončenou. Hezký zbytek večera," popřál všem a bylo na něm vidět, že je rád, že schůze končí.
„Můžeme jít, pane?" obrátil se Harry na Severuse. Ten mu jen beze slova pokynul, aby se vydal vpřed. Harry se se všemi rozloučil, dokonce i s Moodym, na čemž si dal obzvlášť záležet, a následně se přenesl krbem k Severusovi.
*****
„Rozhodl ses mě postavit před hotovou věc?" zeptal se ho rovnou zostra Severus. „Stát se oficiálně členem Řádu?"
„Asi jsem tak trochu postavil před hotovou věc i Brumbála, ale nebylo to na něm ani znát, co?" poznamenal Harry s úsměvem.
„Jsi zahořklý," řekl Severus a díval se přitom Harrymu přímo do očí.
„Zahořklý? Nemám ten dojem," vrtěl nesouhlasně hlavou jeho synovec. „Jen vím, co chci."
„Chceš se mstít."
„No... to možná taky. Ale možná je to to, co potřebuji k tomu, abych se mohl Voldemortovi postavit."
„Tady ale nejde jen o Voldemorta," namítal Severus. Harry na to nic neříkal, protože tomu nešlo odporovat. „Přílišná touha po pomstě z nás dělá něco, co nejsme. A to mi můžeš věřit, protože jsem se toho sám stal obětí. A pykám za to dodnes."
Harry sklopil hlavu k zemi a přemýšlel nad jeho slovy. Ale ne, to se jemu nestane. On bude opatrný. Každý prostě jen dostane, co si zaslouží.
„Moody mě fakt naštval," řekl nakonec Harry a k Severusově výtce se nevracel. Jeho strýc se ušklíbnul.
„To jsme všichni poznali."
„Ale není špatné se trochu zapojit, ne?" Severus zamyšleně nakrčil čelo.
„Možná to pro tebe bude nakonec dobré. Zatím jsi neřekl žádnou pitomost. A není tam taková nuda, když se zapojuješ," utrousil nakonec Severus a Harry se na to usmál.
„Můžu mít ještě jednu technickou?"
„Ne."
„Tak já si to nechám na příští poradu."
„Budeme ti všichni vděční, Harry."