[A/N]: Hey guys! Eeeeeh, tak trochu se cítím jako piece of shit, kvůli tomu, že přidávám nový díl až v pondělí... Ale znáte ten pocit, když jste tak závislí na nějakém seriálu, že neděláte nic jiného, jenom sledujete nové a nové díly, stahujete, hledáte obrázky, čtete fanfictions..? Ne? Jenom já? Oh... okay. (Každopádně jsem momentálně až nezdravě závislá na Dylanu O'Brienovi a Tylerovi Hoechlinovi... Check my background ;D) Anyways! Doufám, že mě ne-nenávidíte, ačkoli si to vážně zasloužím :D
[Louis’ P.O.V.]
Harry si určitě užíval ten fakt, že nemusím na další tři dny do práce. První den potom, co mi to bylo oznámeno, jsme v podstatě celý jenom seděli na gauči a sledovali filmy, vzhledem k tomu, že den předtím jsem neusnul asi až do půlnoci. Harrymu nevadilo, když jsem během některého filmu usnul, a pokaždé se zdálo, že je přitulený blíž, kdykoli jsem se probudil. Nicméně druhý den jsem pozval Liama a Nialla, abych si s Liamem mohl promluvit.
Harry s Niallem seděli a zemi a hráli karty... v podstatě. Niall se snažil naučit Harryho hrát UNO a Harry se zdál být dobrým žákem, ale občas se u toho zkrátka nepohodli.
“Vem si kartu!” rozkázal najednou Niall, hned potom, co Harry položil svou předposlední kartu.
“A-Ale Harry mohl položit kartu, t-takže si n-nemusí b-brát,” řekl Harry zmateně. “Harry už má j-jenom jednu kartu...”
“Přesně,” prohlásil Niall. “Neřekl jsi UNO, a pokud neřekneš UNO, když máš jenom jednu zbývající kartu, musíš si vzít další.”
Už tak jsem Harrymu musel trochu pomáhat, jelikož hrál v podstatě jenom s brvami, protože neuměl identifikovat čísla. Uměl čísla, to ano... jenom je neuměl přečíst. Opřel jsem se o jeho rameno, ukázal na jednu jeho kartu a zašeptal jsem. “Tohle je pětka, Kitty. Můžeš ji dát na tu pětku, co Niall zrovna položil.”
Niall na mě ukázal a zakřičel, “Nepomáhej mu!”
Ale Harry vypadal frustrovaně kvůli tomu, co mu Niall předtím řekl, “Oh... d-dobře. Tak UNO.”
“Moc pozdě,” zavrtěl hlavou blonďák. “Ber si!”
“Ne! Ty jsi to Harrymu předtím n-neřekl! Harry si n-nemusí brát!” Harry vrhl na Nialla vražedný pohled.
Niall si odfrkl, popadl z vrcholu balíčku kartu a hodil ji na Harryho, “Tumáš! Vzal jsem za tebe kartu!”
Harry vykulil oči, když ho karta trefila do hrudníku. Už už jsem chtěl Niallovi vynadat za házení věcí po Harrym, když Harry prohlásil, “Tak H-Harry vezme kartu pro N-Nialla!” a popadl celý balíček, hodil ho po Niallovi, díky čemuž karty explodovaly všude kolem.
S Liamem jsme vybuchli smíchy z Harryho náhlého násilnickému sklonu, a ten si zamračeně založil ruce na hrudi. Niall na něj zíral v absolutním šoku, překvapený, že mu to Harry vrátil. Nicméně po chvíli mlčky posbíral karty kolem sebe a usmál se, “Chceš hrát znovu?”
K mému obrovskému překvapení Harry kývl. Zasmál jsem se a otočil na Liama, “Na lidi, co jsou ze stejného místa... jsou úplně jiní.”
Liam sledoval Nialla míchajícího karty, “Myslíš to, že Niall má ocas a Harry ne?”
“No to taky... Ale napadlo mě, že to je způsobené tím, jak je Dr. Shell vytvářel, ať už to bylo jakkoli. Ale myslel jsem spíš osobnostně... ale když už mluvíme o těch fyzických věcech, jak je proboha možný, že Niall zní irsky, když jsi to byl ty, kdo ho učil mluvit?”
Liam potřásl hlavou, “To netuším... ale není to nic špatného... Vlastně se mi to dost líbí.”
Věnoval jsem mu znechucený pohled, “No to ti děkuju, že mi to říkáš...”
Překvapeně se na mě podíval, “Ne takhle, ty magore!”
“Jasně, Liame,” poškádlil jsem ho. “Jasně...”
“Prostě zapomeneme, že se tahle konverzace kdy děla, jo?” vyštěkl.
“Fajn,” zasmál jsem se a sklopil pohled k Harryho kartám, co měl zrovna v ruce a přemýšlel, co s nimi udělá. Ukázal jsem na vhodnou kartu, “Můžeš tam dát tuhle dvojku. A barva se změní na zelenou.”
Niall se na mě zamračil, “Někdy tě fakt nesnáším, Louisi.”
Harry ho provrtal nasupeným pohledem, než se na mě široce zazubil, “H-Harry tě má r-rád.”
“Díky, Kitty,” rozcuchal jsem mu vlasy.
V tu chvíli zazvonil zvonek, Harryho uši okamžitě zmizely ve vlasech. Ten kluk zjevně nebyl moc velký fanoušek domovních zvonků... nebo předpokládám spíš toho pomyšlení, kdo by na ten zvonek mohl zvonit. Vyskočil jsem na nohy, popadl Harryho beanie z konferenčního stolku a hodil jsem mu ji na klín. Niall se vyškrábal na nohy, vzal si vlastní beanie z gauče a taky si ji nasadil, než se vrátil ke hře, zjevně nezaujatý kýmkoli u dveří.
Přikročil jsem ke dveřím a pootevřel je, jenom abych nakoukl ven. Jakýsi divný, malý, ale svalnatý muž s extrémně zářivou holou hlavou stál trpělivě u dveří před bytem. Měl na sobě upnuté triko a džíny , piercing v obočí a vypadal, že je mu tak kolem čtyřiceti. Vypadal dost zvláštně, ale možná to bylo tím, že jsem ho viděl poprvé.
“Uh... ahoj,” řekl jsem neutrálně. “Můžu vám pomoct?”
Ten muž mi věnoval úsměv s oslnivými extra bílými zuby, “Ahojky. Nechci otravovat, ale věřím, že máte něco, co patří mně.”
“To ale... to si nemyslím...” zamumlal jsem zmateně.
“Nebo vlastně... spíš někoho, jak chcete,” mávl dramaticky rukou.
“Ne... Myslím, že jste si spletl dům,” zavrtěl jsem hlavou a chtěl jsem zavřít dveře.
Nicméně ten chlápek lstivě vymrštil ruku před sebe, jako by mi chtěl potřást rukou, “Dovolte mi, abych se představil. Jsem Lucca Shell.”
Ztuhnul jsem. Shell... to nemohl být on. Potřásl jsem hlavou, “Vážně bych se měl vrátit do kuchyně, mám v troubě koláč a-”
“L-Louisi?” zeptal se Harry zničeho nic stojící za mnou. Trhl jsem sebou a trhl dveřmi, což jen způsobilo, že se otevřely o trošku víc, než jsem je mohl zastavit.
“Ah, Harry!” prohlásil Lucca Shell vesele, čímž potvrdil mé podezření. Dr. Shell.
Harry zděšeně zalapal po dechu a netáhl se přese mě, jak se snažil zabouchnout dveře, ale Dr. Shell jednoduše jeho ruce odstrčil a vkročil dovnitř.
“Nemůžete tu být bez mého souhlasu,” vyštěkl jsem. “Mohl bych zavolat policii.”
Dr. Shell si zvědavě prohlížel kabáty na věšáku, načež do jednoho dloubl prstem, “Ano, to bys pravděpodobně mohl, ale pak bych-” ztichl a na obličeji se mu roztáhl úsměv. “Takže máš dokonce dva, co patří mně!”
Otočil jsem se a spatřil Nialla s Liamem zírající v šoku z pohovky. Niall vykulil oči, než vyskočil a rozběhl se z pokoje, nechávaje sedět zmateného Liama na gauči. Zavrtěl jsem hlavou, jak jsem ucítil ve svém nitru bublat vztek, “Musíte odejít.”
“Ne bez svého majetku!” zasmál se Dr. Shell a natáhl se pro Harryho paži.
Harry vykřikl strachy, klopýtl dozadu a otočil se, aby mi vtiskl obličej do hrudníku. Obmotal jsem kolem toho vyděšeného chlapce obě ruce a začal jsem od toho muže couvat, “Harry a Niall nejsou žádný váš majetek. Nemůžete je prostě odvést proti jejich vůli.”
“Ale to přesně můžu,” vysvětlil Dr. Shell vesele a spojil dlaně. “Měli byste mi je pravděpodobně vydat... nebo by se mohlo stát něco zlého.”
“Nemůžete nám vyhrožovat,” zasyčel Liam a postavil se vedle mě s Harryho.
“Nechte mě to vysvětlil,” usmál se muž. “Takhle to funguje. Můžete mi dát ty hybridy, nebo je taky můžu zveřejnit a prodat... nechat je zabít za to, co jsou.”
Harry vystrašeně zakňučel a schoval se hlouběji do látky mého trika. A to mě asi štvalo nejvíc, že ten chlap takhle rozrušoval Harryho, “Nikdo by je nezabil! A mimo to, to vy jste je vytvořil!”
“Přesně!” zahihňal se. “Zapomněl jste, že jsem říkal prodat? Znám pár lidí, co věří v hybridy, ale tak úplně se jim nelíbí, že existují. Buď na nich budou provádět testy, nebo je zabijou, ale vezmou si je.
“Nejdou s vámi, pokud sami nechtějí!” vyštěkl Liam.
Dr. Shell si povzdechl, “Měl jsem obavy, že přesně tohle řeknete...” vytáhl mobil a zmáčkl jakési tlačítko, než si ho přiložil k uchu. Chvíli čekal, než zamumlal, “Pojďte sem. Nejsou ochotni vyjednávat.”
“Cože?” zeptal se Liam a střelil po mně zmateným pohledem.
Jako odpověď na jeho otázku do dveří vkročili čtyři muži v maskách, každý z nich mnohem větší, než Dr. Shell. Popadli Liama a strčili ho do zdi, než měl vůbec čas na to se vzpamatovat. Nicméně já jsem se k nim otočil zády ve snaze pořád bránit to kotě, co se mi tisklo vyděšeně k hrudi. Jenže někdo mě chytil za látku trička a odtáhl mě dozadu.
Harry na mě nepřestával viset, když vystresovaně zakvílel, “Ne!”
Jeden z mužů udělal krok kupředu, aby ho ode mě odtrhl, vymrštil jsem nohu do vzduchu a kopl ho. Jenže k mému zděšení obmotal Harrymu ruce kolem pasu a škubl s ním dozadu.
“Stůjte!” zalapal jsem po dechu. “Okamžitě se zastavte!” Muž zastavil, tak jsem pokračoval, “Co chcete? Říkal jste, že nejsme ochotni vyjednávat! No tak do toho! Vyjednávejte! Co chcete?”
Všechny oči se v tu chvíli dívaly na mě a rozhostilo se ticho, než Dr. Shell potichu řekl, “Hybridy. Jenom ty hybridy.” Otočil se na muže, co nedržel nikoho jako ve svěráku, “Sežeň Nialla, toho psa. Utekl dozadu do toho posledního pokoje.”
“Ne!” vykřikl Liam a narazil do toho obřího chlapa, co ho držel, což tomu druhému nebránilo v tom zmizet v hale. “Nemůžete prostě- nechte Nialla na pokoji, nechte Harryho na pokoji!”
“Lucco,” vyštěkl ten muž držící Harryho, “Tenhle sebou nechce přestat mrskat.”
Harry byl šílený, bouchal do něj pěstmi a snažil se mu vytrhnout, pořád dokolečka mumlaje moje jméno. Ale nemohl jsem mu pomoct, jakkoli moc jsem chtěl. Doufal jsem, v duchu jsem přímo žadonil, aby si někdo na ulici všiml něčeho divného, ale zatím se nikdo nepřiběhl podívat.
“Prostě,” Dr. Shell potřásl rozzlobeně hlavou. “Já nevím, omrač ho nebo něco.”
“Cože?” zalapal jsem po dechu.
Jenže ta hora masa držící Harryho pokrčila rameny a trhla s ním, aby měl hlavu výš. Pak muž natáhl svou abnormálně obrovskou pěst a praštil jí přesně do Harryho týlu. Ten vykřikl, ale bezvládně poklesl.
“Harry!” zaječel jsem a znovu se zazmítal v pevném sevření jedné z goril.
“Proč jste to sakra udělal? Mohl jste ho zabít! Je v pořádku? Ujistěte se, že je v pořádku!”
Dr. Shell si povzdechl, “Samsone, jestli jsi ho zabil, máš padáka.”
Liam zbledl a sklonil hlavu poraženecky k zemi. V tu chvíli další muž vyšel z haly s hystericky sebou škubajícím Niallem přehozeným přes rameno, “Myslíš tohle, šéfe?”
“Jo,” řekl. “Odneste je do dodávky.”
“Ne!” prosil Niall. “Nechci jít, chci zůstat tady! Nechci- nechci-”
“Nenuť mě tě taky omráčit,” zavrčel muž, co ho nesl.
Liam zoufale zasténal a znovu sklopil obličej k zemi, bradu přitisknutou k hrudníku. Ti dva vynesli bezvládného Harryho a extrémně rozrušeného Nialla ven a Dr. Shell za nimi zavřel dveře, “A teď... vy dva...”
“Co sakra chcete?” zasyčel jsem.
“Jaké je tvoje telefonní číslo? Pokud budete mít štěstí... možná vás nechám s nimi ještě mluvit. Stejně to vypadá, že jste si z nich udělali mazlíčky,” řekl Dr. Shell pobaveně.
“Nejsou žádní mazlíčci! Jsou to naši přátelé!” vyštěkl jsem, ale vychrlil jsem na něj své telefonní číslo. K mému překvapení si ho opravdu zapsal do mobilu.
Liam se chraplavě zeptal, “C-co s nimi hodláte dělat?”
“To co předtím,” pokrčil rameny. “Budu je držet u sebe v laborce. Byl jsem vážně rozzlobený, když oba utekli. Tím myslím... když utekl Niall, nebyl jsem zrovna šťastný, ale pořád jsem měl Harryho. A ten pak utekl taky... což jsem absolutně nemohl dovolit. Takže jsem začal prohledávat Londýn a hledal jsem ho, s těmihle dvěma tady,” gestem obsáhl ty, co nás s Liamem drželi, “a ještě těmi v dodávce. Dal jsem jim Harryho popis a našli ho docela rychle vzhledem k tomu, jak velký je Londýn! Viděli jsme tě s ním na procházce, tak jsme vás sledovali. Jenom jsme museli počkat pár dnů, bychom se připravili. A překvapení, překvapení! Máme i Nialla!”
“Takže je to moje vina,” zamumlal jsem. “Našli jste je kvůli mně... protože jsem se procházel s Harrym.”
“To není pravda,” řekl Liam tiše. “Není to tvoje chyba.”
“No chlapci,” Dr. Shell přehnaně znuděně zívl. “Bylo to pěkné, ale vážně už musíme jít. Svažte je.” Mávl k nám rukou.
“Cože?” zalapal jsem po dechu, ale pak mě někdo otočil obličejem ke zdi blízko u věšáku. Ruce mi zavázal za zády, stejně jako kotníky. Z Liamových protestů mi došlo, že to stejné se děje i u něj, Někdo znovu popadl moje tričko a mrštil se mnou na podlahu. Liam přistál přímo vedle mě a já se zavrtěl, “Počkat!”
Dr. Shell se zastavil, pokynul těm dvěma, aby šli pryč, a trpělivě se na mě zadíval, “Ano?”
“Harry... je v pořádku? Jeho... jeho hlava... bude v pořádku?” zafuněl jsem.
“Pan Harry Edward by měl být v pohodě,” zahihňal se Dr. Shell.
Vystřelil jsem zmateně obočí nahoru, “To-tohle je jeho prostřední jméno?”
“Jo,” kývl. “Edward. Harry Edward Styles.”
Jakmile odešel a zavřel za sebou dveře, zašeptal jsem, “Harry Edward Styles.”
Liam najednou zpoza mě vzlykl, “Vzali mi ho... Vzali mi Niallera.”
Ohromeně jsem sledoval slzy tekoucí po jeho tvářích, když jsem sebou zavrtěl v zoufalé snaze dostat se do sedu, “Dostaneme je zpátky. Určitě, Liame!”
“Jsme svázaní na podlaze, Louisi,” zakňučel Liam. “Jak se asi osvobodíme a pomůžeme jim? Tak trochu potřebujeme pomoct my sami.”
“Uh...” rozhlédl jsem se kolem sebe a s určitým nadšením jsem zahlédl, že můj telefon spadl jen kousek ode mě. Připlazil jsem se k němu a natočil se tak, abych ho mohl vzít, a pak jsem se odkutálel zpátky k Liamovi. Otočil jsem se k němu zády a prohlásil, “Říkej mi, co dělám!”
Liam zmateně zamumlal, “Máš palec na odemykacím tlačítku... pohni s ním nahoru.”
Následoval jsem jeho pokyny, “Takhle?”
“Jo!” odpověděl s lehkou nadějí v hlase. “Pohni palcem doprava... nic nemačkej, dokud ti neřeknu!” udělal jsem přesně to, co říkal, a zastavil se, když zvolal, “Počkej! Fajn. Zmáčkni...”
Opatrně jsem palcem klepl do obrazovky a zeptal se, “Co teď?”
“Jsi v kontaktech... komu bychom mohli zavolat, aby to pochopil... nebo... policii?” zeptal se.
Chvíli jsem přemýšlel, než jsem zasténal a zavřel poraženě oči, “Nikoho...”
“Pak máme problém... a nemůžeme pomoct Niallovi a Harrymu.”
“Pomůžeme jim!” zavrčel jsem. “Já... musíme jim pomoct. Slíbil jsem to Harryho. Slíbil jsem mu... slíbil jsem, že už ho nikdo neodvede, a... a porušil jsem slib. Musím ho dostat zpátky.”
“No tak to doufám,” zafňukal Liam.
Najednou mi myslí proběhl nápad, začal jsem přejíždět prstem po displeji, “Řekni mi, až se dostanu k Z, jo?”
“Fajn,” řekl Liam a po pár vteřinách mě zastavil. “Okay, zpomal, jdi u T a předpokládám, že nemáš moc jmen na U, V, W, X a Y...”
Kývl jsem, “Hledám Zayna... jeho jméno by vedle sebe mělo mít napsáno magor.”
“Ty máš jeho číslo?” zeptal se Liam zmateně, ale pak dodal. “Máš jeho číslo, zastav se...”
“Zmáčknout pro zavolání?”
“Když myslíš, že pomůže...” řekl pomalu.
Na chvíli jsem ztuhnul, ale pak jsem ťukl do displeje, “Kde je tlačítko na reprák?”
“Pohni prstem dolů a doleva,” prohlásil.
Udělal jsem přesně to, dokud mi neřekl, ať zastavím, a znovu klikl. Ozval se vyzváněcí tón a já se otočil, abych ml obličej u telefonu. Po pár zazvoněních jsem začal pomalu panikařit, ale vtom se ozval hlas.
“Hele, jestli mi voláte, abyste mi něco prodali, nebo se zeptali, jestli můžete mluvit s jakýmsi Kennethem, tak zavěsím.”
“Ne, ne,” řekl jsem rychle. “Nezavěšuj! Zayne? Tady je Louis... ale... kdo je Kenneth?”
“To mi řekni ty!” vyštěkl Zayn. “Ale někdo s ním vážně chce mluvit. Dneska mi volali čtyřikrát. Louis... ten kluk, jak je na něm můj kámoš Harry tak strašně závislý? Ne někdo, kdo chce mluvit s Kennethem?”
“Jo... jsem Harryho přítel,” řekl jsem, než jsem dodal. “A ne, nechci mluvit s Kennethem, chci mluvit s tebou.”
“Proč bys proboha dělal něco tak hloupého?”protáhl Zayn.
“Protože potřebuju pomoct.”