***Leila
Bylo po večeři. Všechno bylo připravené na to aby jsme se s Leou mohly vyplížit do té místnosti, kde jsme ani jedna nebyly. Lea už je přestěhovaná a spí v pokoji pro hosty.
Leilo? Jsi připravená?
Co? Už? To je tak pozdě?
Jo, už je čas jít.
Nečekala jsem, že bych dokázala strávit tolik času přemýšlením. Ale nezbývalo nám nic jiného než se o to aspoň pokusit, zjistit co se děje. Nebo spíš co se stalo, protože Adam s Julií nám nechtějí nic říct. Potkaly jsme se v knihovně.
,,Ahoj."
Pššššššt!! Mluv jen přes myšlenky, ať nás neslyší!
Promiň. Já to tak...
Já vím. Usmála se na mě.
Lea zavřela oči a bylo vidět, že se na něco hodně moc soustředí. Na klíč!! Najednou mi to došlo "Otevřete srdce svá a najdete ho" Ten dopis! Pokusila jsem se o to samé jako Lea. Zavřela jsem oči. Chytla jsem Leou za ruku ve znamení, že na nic není sama. Když najednou se něco stalo. Okamžitě jsem jí pustila ruku a otevřela oči. Podívala jsem se na ní.
Co to mělo být?
Já nevím, ale ten klíč nemohu už znova najít!
Myslíš, že to máme hledat spolu?
Já nevím, ale něco se dělo!
Tak proč to nezkusit? No dobře.
Jo a Leilo soustřeď se v mysli na klíč od těch velkých dveří nahoře.
No dobrá, pokusím se.
Celé jsme to zopakovaly. Viděla jsem naší knihovnu, ale nebyla to knihovna, byl to nějaký pokoj. Ale když jsem se chtěla porozhlídnout co to vlastně vidíme. Ale v tom se obraz změnil zpět na naší knihovnu. Lea mi pustila ruku a rozeběhla se k rohu.
Máš ho?
Jo, mám!! Takže jdeme?Bojíš se?
Trochu.
Neboj nejsi sama.
Usmála se na mě a šly jsme najít dveře. Našly jsme je docela rychle, nebylo to tak těžké jak jsem čekala. Došly jsme až k těm dveřím. Vypadly úplně jinak než v mém snu. Byly naprosto zdevastované. Nebylo tam jen pár škrábanců, ale byly celé poškrábané!! Začla jsem se bát... Ale Lea už začla odemykat.
***Lea
Bylo vidět, že se Leila hodně bála, jak stála před těmi dveřmi celá v obličeji zbledla. Bylo vidět, že se bojí jít dál, ani jsem se tomu nedivila, vypadaly tak strašidelně. Nechtěla jsem to dál protahovat a tak jsem šla na věc. Odemknu je a to hned. Bála jsem se taky, ale nechtěla jsem to dát najevo. To co jsem uviděla, mě moc nezaskočilo. Vypadalo to tady stejně jako v mém snu. Nic se nezměnilo. Ty věci, stěny, hračky atd. Až na ten prach, bylo to tu mnohem zaprášenější, než jaké jsem si to pamatovala...
Asi zub času udělal své. Automaticky jsem začla hledat zrcadlo, kde jsem viděla tu paní. Už jsem se lekla, že tu není, ale bylo tu. Hezky na svém místě, tam kde jsem ho viděla ve snu. Přišla jsem blíž k zrcadlu a doufala, že se tam znovu něco objeví, ale nic. Žádný obraz, pouze a jen staré zrcadlo.
***Leila
Šla k tomu zrcadlu, jako kdyby jí nějak přitahovalo, koukala na něj, jako kdyby bylo kouzelné. I když je možné, že je kouzelné, přece jenom žiju ve světě, kde se momentálně zdánlivě nemožné stává možné. Podívala jsem se na to zrcadlo, ale viděla jsem pouze jen staré, zaprášené a obyčejné zrcadlo. Šla jsem blíž až skoro k Lee, když mě napadlo : Kde se tu bere tolik světla?
,,Leo? Jak to, že je tady tolik světla, jako kdyby bylo poledne?"
,,To já nevím."
,,Tak to je teda hodně moc divný."
,,Jo, to je."
Když v tom najednou začly hodiny odbíjet půlnoc, nebo pravé poledne? Tady v té místnosti se to nedalo poznat.
***Lea
Lekla jsem se, když hodiny začaly odbíjet půlnoc. Nebo taky poledne. Tady ta místnost je ještě víc divná, než jaká byla ve snu. Ale měly jsme se tu sejít přesně o půlnoci tak by se mělo něco začít dít, teda pokud to nebyl jen sen. Najednou se, ale vážně něco začalo dít.
,,Leo?! Co to je?"
,,Jak to mám vědět?!"
Bylo zřejmé, že se Leila bojí. Šla jsem za ní a objala jí.
,,Není čeho se bát. Nic se nám nestane, to ti slibuju."
Upírala jsem pohled na zrcadlo. Ve kterém se začal odraz měnit, když hodiny odbíjely. Tak moc jsem se bála, že se nic nestane, protože bych vůbec nevěděla co potom dělat. V odrazu zrcadla byla místnost stejná jako zde, ale bez prachu. Když jsem se podívala po pokoji, ten prach zmizel. Nebylo po něm ani památky.
,,Děvčata, vítám vás zde, znovu" Usmála se na nás.
,,Jak znovu?" Zeptala se Leila
,,Vždyť jsme tu ještě nebyly"
,,Ale prosím tebe, byly jste tu tolikrát a tak dlouho, jen si to nepamatuješ." Říkala stále s úsměvem na tváři. Až to bylo děsivé.
Leila se zatvářila divně. Asi jí napadla stejná otázka jako mě. Je to naše matka? A jestli jo, kde je náš otec? A proč tu vlastně byla? Co po nás chce? Můžeme jí snad nějak pomoci se dostat z toho zrcadla? A co s námi bude dál? Jedno, ale vím jistě nic nebude už takové, jaké to bylo kdysi.
,,Děvčata." Přerušila hrobové ticho ta žena.
,,Určitě máte spoustu otázek, jak na mě, tak na svůj život."
,,Kdo jste a proč tu jsme?" Řekly jsme s Leilou skoro jednohlasně.
Zase se usmála a podívala se na nás.
,,Tak to se posaďte." Mávla rukou a u nás se objevili dvě židle.
,,Takže asi začnu tím, kdo jsem, že? Jmenuji se Emily Adamsnová a jsem vaše matka." Vykulily jsme na ní oči.
,,Já to věděla!" Vykřikla jsem. Leila se stále tvářila, jako kdyby to byla jenom noční můra a ona se chtěla co nejrychleji probudit.
,,Leilo, omlouvám se, že jsem to na vás tímto způsobem vychrlila, ale nemám moc času. A vašich otázek je určitě mnoho a já na všechny nemůžu stihnout odpovědět." Řekla nám se smutným a zároveň unaveným výrazem ve tváři. Až se jí v obličeji objevily vrásky.
,,Tak moc jste vyrostly, až je to k nevíře." Znovu se na nás podívala tím smutným výrazem, který mi skoro trhal srdce.
,,Jak se jmenuje náš otec, a co se vám stalo, že tu s námi nejste?" Ujala jsem se slova, když Leila ztratila řeč.
,,Jmenoval se James, náš příběh Vám momentálně říct nemůžu, je to až moc nebezpečné. Mám málo času a tolik věcí co Vám chci ještě říct. Tak poslouchejte prosím." Řekla s povzdechem.
,,A proč bychom měli?" Řekla Leila, když se trochu vzpamatovala z toho šoku. ,,Jakou máme jistotu, že jsi doopravdy naše matka a říkáš nám pravdu?" Zvýšila Leila silně hlas.
Emily se zatvářila překvapeně a zároveň smutně.
,,Nemáte žádnou jistotu."
Podívaly jsme se na sebe.
Já to nechápu!
A myslíš, že já snad jo?!
,,Holky, já vím, že jste teď zmatené a nic nechápete, ale nechte mne mluvit. Jsem vaše matka, věřte tomu nebo ne. Teď záleží hlavně na tom, abyste mě velmi dobře poslouchaly a vnímaly."
Emily vybírala velmi pečlivě slova, bylo to na ní vidět i to že pro ni není vůbec lehké nám to říct, ale netušila jsem proč.
,,Potřebuji Vám sdělit něco moc důležitého. Vše co jste dosud znaly, vše co vám bylo řečeno, to není pravda. Žijete ve světě plných lží a přetvářek. Nikomu, nikdy nedůvěřujte. Všichni o vás budou vědět víc než vy samy. Jste potomci Emily a Jamse Adamsnových. Víc vám bohužel povědět nemohu. Musíte na to přijít samy. Ale mohu vás varovat, Adam a Julie, nevěřte jim. Bojí se Vás. A určitě Vás pošlou na letní školy pro "speciály". Jděte na školu s lehkou hlavu, měly byste tam být v bezpečí. Aspoň na nějakou chvíly."
,,Jak to můžeš vědět?" Zeptala jsem se jí.
,,Vím to, jako vím, že se vás pokusí rozdělit, začne to s rozdělenými pokoji a novou školou. Chtějí vás rozdělit, samy jste více zranitelné. Nenechte se rozdělit!"
To už Emily říkala s roztřeseným hlasem. Ona bude brečet? Divila jsem se tomu.
,,Máte společné prorodství, nebo předpověď či osud. Nevím jak se tomu u Vás říká. Netrapte se jím, nevěřte tomu, vše se dá změnit. Nic není takové jaké se zdá."
,,A co se jaké zdá?"
,,Promiňte, dochází mi už čas, musím už jít. Miluju vás holky moje!"
Řekla nám se slzami v očích. A naprosto zmizela. Vytratila se jak pára nad hrncem. A prach se vrátil na své místo. Jako kdyby tu byl celou dobu.
,,Musíme se vrátit." Řekla jsem Leile