[A/N]: Hola, mis compañeros! :3 Je neděle a to znamená... Uniquely Perfect! :D Jo, právě jsem se rozhodla přidávat kapitolu každou neděli... pokud možno tak dřív než v půl jedenácté večer ;) Check the end! :*
[Louis’ P.O.V.]
Nějakým způsobem se mi povedlo spát o dost déle, než jsem plánoval, a probudil jsem se jenom proto, že do mě někdo šťouchal a šeptal, “Louisi? Louisi! Louisi?”
“Ještě pět minut,” zasténal jsem.
“A-ale někdo je u dv-dveří,” zašeptal Harryho hlas panicky.
Vyčerpaně jsem si protřel oči a překvapeně si uvědomil, že jsem rozvalený na Harryho klíně a používám jeho hrudník jako polštář. Rychle jsem se posadil, “Promiň...”
U dveří se ozvalo další zaklepání a Harryho uši zmizely do jeho kudrlin, když se mě přidušeně zeptal, “K-kdo to je?”
“Pravděpodobně jenom Liam,” ujistil jsem ho. “Ale radši si nasaď beanie, kdyby náhodou...”
Sundal jsem čepici z věšáku a hodil jsem mu ji. Natáhl si ji na hlavu a opatrně se postavil vedle mě, napůl schovaný za mnou, jak jsem otevíral dveře. Liam měl ruce v kapsách a zíral si na nohy, “Ahoj...”
“...Liame?” zasmál jsem se zmateně. “Proč jsi prostě nevešel dovnitř? A kde je Niall?”
“Jenom jsem se přišel omluvit... V podstatě jsem předtím utekl, když jsme mluvili se Zaynem,” zamumlal Liam.
Harry zpoza mě vystrčil hlavu, “A-ahoj, Liame!”
“Čau, Harry...” odvětil Liam.
“Nic se nestalo... Napadlo mě, žes chtěl říct Niallovi, že je další hybrid, o kterém jsme nevěděli,” pokrčil jsem rameny, zatímco jsem se pokusil otevřít dveře, aby Liam mohl jít dovnitř, a málem jsem zakopl o Harryho.
“P-promiň,” řekl rychle, zasmál jsem se a přitáhl si ho blíž, aby se postavil vedle mě, kde už se neschovával za mnou.
“Vlastně,” začal Liam. “Chtěl jsem se zeptat Nialla, jestli si pamatuje Zayna z doby, kdy byl u Dr. Shella... protože Zayn působil...”
“Jinak?” dokončil jsem. “Mohl ses prostě zeptat Harryho... nebo přímo Zayna. Nevytvořil ho vědec. Jeho otce ano... ale jeho matka nebyla hybrid. Byla normální člověk... zamilovala se do hybrida a narodil se Zayn. On... vlastně má i občanství.”
Liam mě sledoval vykulenýma očima, “Zdrželi jste se tak dlouho, že jste se bavili o tomhle?”
Povzdechl jsem si, “no... Harry vypadal, že si myslí, že je fajn, a napadlo mě, že by pro něj mohl Zayn být něco jako příklad.”
“A-ale Louis je l-lepší příklad,” zaprotestoval Harry.
Usmál jsem se na něj, “No tak dík, Kitty.”
Liam se na mě podivně usmál, skoro jako by věděl něco, co já nevím. Přivřel jsem oči a on rychle prohlásil, “Okay... no, je mi odpuštěno, že? Za... no za všechno, co jsem dneska pokazil?”
Mávl jsem rukou, “Mmm jo, jasně.”
Liam se zahihňal, “Fajn... můžu jít zpátky domů a spát, Jenom jsem se chtěl ujistit, že se na mě nikdo nezlobí.”
“Spánek je vlastně přesně to, co jsem dělal já, než jsi zaklepal na dveře a vyděsil Harryho,” řekl jsem mu.
“Spal jsi až doteď? Víš že je půl desáté večer, že jo?” pronesl zmateně.
“Měj se, Leeyume,” vrhl jsem se na něj a popadl jeho tvář, abych mu mohl dát ne zrovna něžnou pusu na čelo. “Sladký sny.”
Naštvaně mě od sebe odstrčil, “No fuj, Louisi! Prakticky jsi mi poslintal celé čelo!”
“Niall to může dělat,” řekl jsem a vyšpulil rádoby smutně spodní ret.
“Ale toho miluju,” zamračil se. “Sbohem, ty blbečku.”
“Pa!” zahihňal jsem se, zavřel jsem dveře a zamkl je. Harry mě sledoval dost zvláštním pohledem, zvedl jsem na něj obočí.
“Da-dal Louis p-právě Liamovi pusu na čelo?” Vypadal extrémně zmateně.
“Nebylo to jako když mu dává pusu Niall,” vysvětlil jsem. “Ale jo, dal jsem mu pusu na čelo. Ale... přátelskou pusu, předpokládám, že tak by se tomu dalo říkat. Byl to tak trochu vtip, protože vím, že nesnáší, když to dělám.”
“L-Louis dal Liamovi pusu, p-protože Liam je Louisův kamarád?” naléhal Harry a následoval mě ke gauči.
“Jo,” zvedl jsem ovladač a přepnul jsem televizi tak, aby už nebyla v DVD módu.
“M-my nejsme ka-kamarádi?” vypískl Harry a zastavil se pár centimetrů za mnou.
“Samozřejmě že jsme kamarádi,” zamračeně jsem se na něj otočil. “Proč bychom neměli být?”
Harry se začervenal a sklopil obličej k podlaze, “L-Louis Harrymu n-nikdy nedal pusu na č-čelo...”
Byl jsem šokovaný ublíženým výrazem v Harryho obličeji. Jako vždycky, když jsem viděl někoho smutného, můj mozek na mě začal okamžitě křičet, ať ho rozveselím. Opatrně jsem se natáhl a přejel mu palcem po tváři, zvedl jsem mu hlavu, aby se díval na mě. Stáhl jsem mu beanie a nechal mu rozcuchané kudrliny spadnout kolem obličeje. Když mu ale pár z nich spadlo do čela, lehce jsem je odhrnul a jemně přitiskl rty na jemnou kůži nad jeho obočím. Zaplavil mě zvláštní hřejivý pocit, od konečků prstů na nohou až nahoru, což se nikdy nestalo, když jsem ze srandy líbal třeba na tváře Nialla nebo Liama. Když jsem se odtáhl a vlasy mu znovu spadly do tváře, široce jsem se zakřenil, “Vidíš? Kamarádi.”
Věnoval mi jeden ze svých dolíčkových úsměvů, než mě sevřel v pevném objetí a zavrtal mi obličej do hrudníku, “K-kamarádi.”
Zahihňal jsem se a objetí mu opětoval, ale z prostoru mezi námi se ozvalo zavrčení. Odtáhl jsem se a zvedl obočí, “Ty jsi právě... zavrčel?”
Do tváří se mu vlila krev, “Ne... ale H-Harryho žaludek jo.”
“Oh,” začal mě plnit pocit viny. “Ono je dost dlouho po večeři a já usnul... promiň! posaď se tady a dívej se na telku, něco udělám.”
Zamračil se, “Harry půjde p-pomoct...”
Zasmál jsem se, bylo mi jasné, že Harry by ve skutečnosti jenom chodil za mnou po kuchyni a pokládal otázky. Jenže já jsem byl nemotorný, on byl nemotorný a já jsem stoprocentně nebyl nejlepší kuchař... takže bylo asi nejlepší, když jsme se rozdělili, zatímco jsem něco vařil, “Jenom rychle udělám sendviče a hned budu zpátky...”
Harry vyšpulil spodní ret, ale nechal mě usadit ho na pohovku a podat mu ovladač. Jakmile jsem si byl jistý, že je mu pohodlně, přeběhl jsem do kuchyně, abych tomu hladovému kotěti dal něco k jídlu. Jak jsem pobíhal po kuchyni ve snaze udělat sendviče tak rychle, jak to jen jde, v mysli jsem si přehrával, jak šťastně Harry vypadal, když jsem mu dal pusu na čelo. Upřímně, taky mě to dost rozveselilo. Určitě to bylo něco, čemu bych se ani trošku nebránil, kdyby mě o to požádal.
Sendviče byly za chvíli hotové a zrovna jsem naléval mléko, když jsem byl vytržen ze svých šťastných myšlenek zvukem, který zněl jako extrémně vystresovaný Harry volající, “Louisi!”
Málem jsem mléko upustil, ve spěchu, v jakém jsem se ho snažil nacpat do skříňky. Otočil jsem se a sprintoval do obýváku. Nikdo na něj neútočil ani nevypadal zraněně, ale ve tváři měl hrůzu, uši přitisknuté k hlavě, když zíral na televizní obrazovku s koleny přitaženými k hrudi. Předpokládal jsem, že uvidím nějakou příšernou filmovou scénu nebo něco, ale místo toho to byla jedna z těch srdceryvných reklam s bezmocnými zvířátky v útulku, co měly tu tendenci vytrhnout vám srdce z hrudi, hodit ho na zem a pošlapat ho.
Klesl jsem vedle něj na gauč a on se mi okamžitě vmáčkl do náruče. Jemně jsem ho hladil po vlasech a natáhl jsem se pro ovladač, abych změnil program a aby konečně přestala ta smutná hudba a štěňátka a koťátka se přestala znenadání objevovat na obrazovce, “Copak se děje, Kitty?”
“T-ta reklama! To je t-tak sm-smutné! P-proč jim n-někdo nepomůže, místo aby o nich vyráběli smutné v-věci?” zafňukal mi Harry do prsou.
“Já vím, že to vypadá smutně, Kitty,” uklidňoval jsem ho. “Ale někdo jim pomůže... donutili lidi jim pomoct. Jenže oni chtějí víc lidí, takže do reklam dávají tyhle smutné věci, aby byli smutní i lidi, a tím pádem aby pomohli... chápeš... ty zvířata se nemají celý život tak špatně, jasný?”
Ve skutečnosti jsem neměl tušení, jestli to, co říkám, je pravda nebo ne, ale chtěl jsem ho rozveselit. Odtáhl se z mého sevření a podíval se na mě, šokovaně jsem hleděl na slzy, co mu stékaly po tvářích, “F-fungovalo to. H-Harry je smutný. H-Harrymu je dokonce l-líto těm p-psům! H-Harry n-nemá rád p-psy!”
Soucitně jsem ho sledoval, kývl jsem hlavou a jemně mu setřel slzy ze tváří a potichu jsem proklínal tu známou zpěvačku, co nazpívala písničku pro tuhle určitou reklamu, “Zatracená Sarah McLaughlin...” Harry se na mě přes slzy zmateně podíval, takže jsem rychle dodal, “Já vím... ti psy a kočky vypadají fakt smutně, ale jsem si jistý, že zvířata z těch reklam už dávno mají kde bydlet.
“V-vážně?” zafňukal, jeho velké smaragdové oči na mě nadějně hleděly.
A pak jsem nemohl odolat, prostě jsem se natáhl dopředu a přitiskl mu znovu rty na čelo, jak jsem se snažil dosáhnout u něj stejného úsměvu jako předtím. Fungovalo to, protože jakmile jsem se odtáhl, Harry se na mě přes slzy široce usmíval, šťouchl jsem ho do nosu, “Vážně!”
“Dobře,” zakňučel a znovu se mi schoulil na klíně, abych ho objal. Jakmile jsem kolem něj jemně obmotal paže, víc se ke mně přitulil a sám mi položil paže kolem pasu. A v tu chvíli znovu, stejně jako v objetí předtím, mu zakručelo v břiše.
Usmál jsem se a znovu se pokusil ho rozesmát, “No to si ze mě tvůj kočičí žaludek dělá srandu.” Odtáhl se, aby mě probodl vražedným pohledem, ale pak ze zachichotal, když jsem se na něj přehnaně široce usmál a zahýbal jsem obočím. Zahihňal jsem se, když jsem se rozhodl, že ho poškádlím ještě jednou, než nám dojdu pro sendviče, “Pokud nepohneš ani packou a zůstaneš tady,” šťouchl jsem ho do ruky. “Donesu ti jídlo.”
Harry se na mě vrhl a přimáčkl k opěrce gauče. Zasmál jsem se a pevně ho stiskl, “Ale Kitty! Ono je fakt sranda dělat kočičí vtipy!”
“L-Louis je n-někdy ot-otravný,” zafuněl Harry, ale přitulil se mi k hrudi, jelikož jsem byl pod ním tak trochu uvězněný. “Ale H-Harry... tě... má stejně rád.”
“No tak to je dobře,” rozcuchal jsem mu vlasy. “Taky tě mám rád. Teď mě nech vstát, abych tě mohl nakrmit!”
Vyhrabal se z lehu a odhopsal vesele do kuchyně. Rozesmál jsem se a vyskočil na nohy, abych se rozběhl za ním. Už si bral talíř a sklenici z linky a nesl je na stůl. Podal jsem si svůj vlastní talíř a sedl jsem si vedle něj, abych se mohl otočit a zvednout jednu nohu, tak, aby mu ležela na klíně. Pomalu se podíval dolů se schválně otráveným výrazem, tak jsem se rozhodl, že ho toho ušetřím. Jenže Harry využil tu příležitost zkopírovat moje chování a hodil na mě obě nohy.
Lehce jsem ho poplácal po kotníku, “Jsem moc hodný na to, abych je házel na zem, takže...”
Harry si ukousl kousek chleba a prohlásil, “H-Harry ví, ž-že Louis je na to moc hodný.”
“Umíš být docela drzý, víš to?” zahihňal jsem se.
Usmál se a lokl si mléka. Nicméně nakrčil obočí a zeptal se, “M-může se Harry potom vykoupat?”
Povzdechl jsem si, “Naposledy, Kitty! Můžeš se vykoupat kdy chceš, hlupáčku!”
“H-Harry se vždycky r-raději ujistí. Nechce Louise r-rozzlobit.”
Zakroutil jsem očima, “Nemyslím si, že bych se na tebe mohl zlobit.”
“L-Louis se předtím zlobil,” poukázal.
“Ne, ne,” ujistil jsem ho. “To jsem se nezlobil doopravdy.”
Harry dokončil sendvič a mléko a postavil se, “H-Harry se teď půjde vykoupat...”
Jen jsem kývl na srozuměnou, jelikož jsem měl plnou pusu, a on odkráčel z místnosti. Zatímco se koupal, dojedl jsem a využil jeho nepřítomnosti k umytí nádobí. Byl jsem trošku váhavý s umýváním nádobí, když byl u toho, od té doby, co jsem ho minule omylem polil vodou. Už jsem byl hotový s nádobím a chtěl jsem se vydat do ložnice, když do mě najednou vletěl Harry v tričku a boxerkách. Rychle jsem ho chytil, než sebou zvládl praštit na zem, a on se mě pevně chytil.
“Hou, Kitty, hoří snad?” zahihňal jsem se.
Harry vypadal, že trochu panikaří, když zvedl ruku, “Jedna Harryho barva spadla!”
“Hele, ukaž mi to,” opatrně jsem uchopil jeho ruku a prozkoumal jeho malíček, odkud spadla fialová náplast. Pokýval jsem hlavou, “Myslím, že to bude v pohodě.”
“D-dá Louis Harrymu jinou b-baru, jenom kdyby n-náhodou?” vypískl, pořád trochu ztuhlý.
Lehce jsem se zasmál, “Ano, Kitty. Vem si kalhoty nebo něco a já ti dám novou... barvu... pořád chceš fialovou?”
“Ano, p-prosím,” odpověděl stydlivě.
Vytáhl jsem mu fialovou náplast a vrátil se do ložnice, abych ho našel sedět na posteli v mých pyžamových kalhotách, navíc měl natažený další z mých svetrů. Ten kluk měl zjevně rád nošení mých svetrů. Přešel jsem k němu a posadil se před něj na postel, natáhl jsem se pro jeho dlaň a jemně ji uchopil do své. Jakmile jsem umístil náplast na místo předchozí, pohladil jsem ho po hřbetu ruky, “O moc lepší!”
“D-děkuju, Louisi,” zamumlal, najednou vypadal unaveně. Otočil se, takže byl schoulený s hlavou na jednom z mých polštářů, zahihňal jsem ho a přehodil přes něj deku.
“Unavený?” ušklíbl jsem se.
“Mmhmm,” zamrmlal a poplácal na volné místo na posteli.
“Ty spi... já nejsem unavený. Myslím, že se půjdu dívat na telku nebo něco,” pocuchal jsem mu vlasy.
Zamračil se a vymrštil se do sedu, “H-Harry nechce b-být sám... Harry p-půjde taky.”
Povzdechl jsem si a jemně jsem do něj strčil, aby si lehl zpátky, než jsem přešel ke dveřím, zhasl a vrátil se zpátky ke svojí straně postele, abych sebou na ni praštil, “Zůstanu tady, než usneš. Jdi spát, Kitty.”
Harry se zavrtěl tak, že když se schoulil do klubíčka, zády se lehce dotýkal mé paže. Posunul jsem ji kousek dál od něj, jenom abych viděl, co udělá, a on se posunul tak, že se moje ruka znovu stěží dotýkala jeho zad. Pro sebe jsem se ušklíbl, z nějakého důvodu jsem se cítil samolibě, že Harry chtěl mít jistotu, že tam jsem. Nikdy předtím jsem se necítil potřebný, ale s tím kudrnatým kotětem jsem si připadal, že neustále potřebuje mou pomoc a pozornost. A nevadilo mi cítit se potřebný... Nevadilo mi to ani trochu.
[A/N]: Znovu se setkáváme! Chm, možná jste si toho ani nevšimli, ale touto kapitolou začínají Elsiiny úžasné nepřeložitelné slovní hříčky! (no dobře, začalo to kočpočinkem... ale tady se to stupňuje)
Okay, takže tohle bylo, když Harrymu podruhé zakručelo v břiše :)
I grinned, making another attempt to make him laugh, "You have cat to be kitten me right meow!"
"If you'll just paws right here," (Paws. Do you get it? :D Pause. Dobře, dobře, už mlčím) I poked his hand. "I'll bring you your food."