Harryho večer vyrušilo vrnění jeho zrcátka. Byl zvědavý, co mu asi Severus může chtít, takže se ukryl za závěsy své postele, prostor kolem začaroval a hovor přijal. Naštvaný obličej jeho strýce však dával tušit, že to nebude jeden z příjemných rozhovorů.
„Děje se něco?" zeptal se ho Harry zmateně.
„Ano, děje. Tohle se děje," nastavil před svou tvář jeho sešit Brumbálovy armády.
„Jéé, říkal jsem si, kde jsem ho nechal," zajásal Harry, ale jakmile se tvář jeho strýce ještě víc zamračila, ihned toho nechal.
„Nechal jsi ho válet na gauči, kde ho poté našel Draco!" Harryho domněnky se potvrdili. Víc než ale to, že ho tam Draco našel, ho teď drásal pocit, že byl Severusem vyhozen zrovna kvůli němu.
„Takže to byl on! No, to jsem si mohl myslet," řekl Harry. „A kvůli tomu jsem byl nucen u Brumbála vypít dva šálky čaje a po třetím odmítnutí sníst dokonce citrónový dortík!" zanaříkal a jeho kyselá chuť se mu hned připomněla. Oklepal se a ušklíbnul.
„Víš vůbec, jaký z toho mohl být malér?"
„Eee, to možná jo," začal si to teprve až teď uvědomovat. Zvlášť když si vzpomněl, že ho s ním chvíli předtím Malfoy viděl.
„Naštěstí jsem Dracovi řekl, že jsem ti ho zabavil." Jakmile ale Severus uviděl Harryho vytřeštěný výraz, znejistěl. „Tak to řekni. Určitě máš pro mě nějakou důležitou informaci. A podle toho, jak se tváříš, řekl bych, že nebudu nadšený," zkonstatoval Severus zamyšleně.
„No, asi máme problém."
„To mi došlo," pověděl jeho strýc netrpělivě.
„Malfoy mě s tím sešitem viděl, než jsem k tobě šel," řekl Harry s pomalou opatrností. Severus zbledl hněvem.
„Jak VIDĚL?!"
„Trochu jsme do sebe vrazili a ten sešit mi vypadnul z ruky," sděloval mu Harry se zatajeným dechem.
„A jsi si jistý, že ho poznal?"
„Jo." Harry viděl, jak Severus horečnatě přemýšlí. „Co budeme dělat?"
„Co budeme dělat?" opakoval po něm naštvaně Severus. „Ty bys měl v prvé řadě začít používat to, co nosíš v hlavě! Jestli tedy vůbec nějaký mozek máš! Jak jsi tam mohl ten sešit nechat ležet, Harry?! Víš, co se teď může stát, když Dracovi dojde, že jsi tam před ním byl? A že mu to nejspíš došlo, podle toho, jak podivně se celou dobu choval. Připisoval jsem to – no, to je jedno čemu, ale prostě musí něco tušit!" začal si Severus přehrávat nedávné události v hlavě.
„Co ti chtěl?" zajímalo ale v prvé řadě Harryho.
„Tak to není zrovna tvůj problém, že?" odvětil Severus podrážděně.
„Kdybys mě kvůli němu tak rychle nevypakoval, nenechal bych ho tam," vyčetl mu Harry, domnívaje se, že je v právu.
„Myslíš si, že nikdo jiný než ty nemusí řešit problémy? Jsi snad středobodem vesmíru?" Tohle Harryho nadzvedlo.
„Neboj, to si nemyslím. Nikdy jsem nebyl, tak proč bych si teď něco takového myslel, že? Já jsem tak možná středobodem Brumbálových a Voldemortových plánů, ale tím to končí nebo ne?" řekl Harry s hořkostí v hlase.
„Přestaň se už pořád litovat."
„Přestaň mi pořád opakovat, abych se nelitoval. Já se nelituju! Jen říkám, jak to je!" zvýšil Harry hlas. „A když jsou ti Malfoyovy problémy přednější než ty moje, tak -"
„Můžeš už přestat na Draca žárlit? Nemáš k tomu pražádný důvod," poznamenal jeho strýc zničehonic poklidně. Harry se zarazil. Takže teď už si to po Hermioně myslí i Severus?!
„Co? Já, že na něj žárlím? Ty jsi stejně šílený jako Hermiona!" zvolal Harry nevěřícně.
„A asi i jako Brumbál," pronesl Severus posměšně. „Podívej, Harry, já chápu, že můžeš v Dracovi spatřovat jistou konkurenci-"
„Tak to těžko!"
„-ale to opravdu nemusíš."
„To je prostě směšné," zasípal Harry, když hledal svůj takřka ztracený hlas.
„Tak bych to nenazval. Ale rozhodně je to neopodstatněné."
„Co?" opakoval znovu Harry, který vůbec nechápal, kam se jejich rozhovor dostal.
„Na Draca žárlit nemusíš-"
„Nežárlím na něj!"
„-jen potřeboval pomoct s něčím závažným. Závažnějším, než bylo propojování zrcátek. Tomu snad rozumíš." Harry na něj jen zůstal zírat s otevřenou pusou. „Ty víš, že nejsem příliš otevřený člověk. Draca znám od narození, ale i přesto jsme spolu nenavázali nějaký hlubší vztah, jak ty se nejspíš domníváš. Takže se s ním můžeš přestat srovnávat-"
„Nesrovnávám se s ním!"
„Tvé činy, když ses u mě opil, jasně dávají najevo, že srovnáváš. A není to jen tohle," připomněl mu Severus. „Co to, že je lepší v Lektvarech? Nebyl to ten důvod, proč jsi u mě vařil Bezesný lektvar, když jsem naznačil, že jeho schopnosti jsou o něco lepší než tvoje?" Harry na něj stále zíral. „Ale mně přece nezáleží na tom, jak si vedeš v Lektvarech. Máš spoustu jiných předností, která například Draco nemá, a nemluvím o vašich výsledcích ve škole, Harry. Jsi můj synovec. A řekl bych, že vztah, jaký jsme spolu navázaly, už v mnohém předčil ten, jaký mám s Dracem. Je to dost srozumitelné?" Harry, šokovaný tím, co mu Severus právě řekl, jen němě přikývnul.
„Skvělé. Takže pokud budeš někdy ještě nucen kvůli Dracovi opustit můj byt, a jako že nejspíš budeš muset, žádám tě, aby se to obešlo bez podobných scén a poznámek. A bez tvého zapomenutého majetku, buď tak laskav." Harry opět jen přikývnul. „A až se naučíš znovu mluvit, můžeš mě někde v Dracově doslechu trochu hlasitěji požádat o vrácení tvého sešitu. Merlin ví, že ho budeš chtít zpět."
„Jo."
„Vida, takže už mluvíš. To jsem rád. Dobrou noc."
„Dobrou." Severus ze zrcátka zmizel a Harry ještě dlouho do noci přemýšlel nad tím, co že mu to Severus vlastně řekl. A o tom, co bude muset zítra udělat. No jistě! Draco přece neví, kdy mu ho Severus zabavil. Mohlo to být klidně poté, co potkal jeho, ne?"
*****
Druhý den u snídaně se Severus snažil k nebelvírskému stolu téměř nedívat. Své hodnotící pohledy po Velké síni, kterými nikdy při jídle nešetřil, však ani dnes nevynechal. Všimnul si, že Draco často pohledem zalétnul k jeho synovci, ale ten si ho na oplátku téměř nevšímal. Spíš vypadal rozčileně, čemuž Severus moc nerozuměl. Když si ale Harry stoupnul a zadíval se na něj, začal mít neblahé tušení. A to tušení se začalo měnit v nelíčený údiv, když Harry zamířil k učitelskému stolu.
A nejen k učitelskému stolu, ale rovnou k němu. Periferně viděl, jak ho Draco sleduje. A nejen Draco, ale i dobrá polovina Velké síně. Proč s jeho synovcem nejde nic normálně? Proč vždy vymyslí nějakou pitomost? Severus položil vidličku na talíř a svůj pronikavý pohled upřel přímo na Harryho.
„Pottere?"
„Omlouvám se za vyrušení, pane, ale chtěl jsem vás znovu požádat o vrácení něčeho, co patří mě, a co jste mi neprávem zabavil," spustil jeho synovec tak odměřeným tónem, jak jen to šlo. Kdyby ho neznal, řekl by, že ho Harry skutečně nesnáší.
„Skutečně, Pottere? A je to tak závažné, abyste mě kvůli tomu vyrušoval u snídaně?"
„Když jsem vás kvůli tomu vyrušoval včera večer, odbyl jste mě s tím, že vás to nezajímá. Takže to zkouším znovu."
„Nejspíš doufáte, že s obecenstvem dosáhnete svého, že, Pottere?"
„Byl byste tak laskav, a vrátil mi můj sešit k vedení Brumbálovy armády?" zvýšil Harry svůj hlas. Teď si už byl Severus jistý tím, že je sledují naprosto všichni.
„Vrátím vám ho, Pottere, až uznám za vhodné. Připravil jste svou kolej o patnáct bodů za vyrušování profesora u snídaně. Teď zmizte, než přijdete o další." Jenže Harry se ani nehnul.
„Potřebuji ho dnes," řekl Harry nesmlouvavým tónem.
„Pottere, vy jste opravdu neskutečný-" Severus už nestihl Harryho ani nijak nazvat, protože se mezi ně vložila profesorka McGonagallová.
„Severusi, mohu vědět, proč jsi panu Potterovi ten sešit zabavil? Pan Potter ve svém volném času vede kroužek pro víc jak dvacítku studentů. Jsem si jistá, že jeho poznámky jsou pro něj důležité."
„Možná, že kdyby se Potter místo lelkování na chodbách věnoval sledování cesty-"
„Někam jsem včera odpoledne z knihovny pospíchal," namítnul naštvaně Harry.
„Neskákejte mi do řeči, Pottere!" obořil se na něj s hněvem v očích Severus. „Kdyby se Potter raději věnoval sledování cesty, nemusel se tady teď předvádět. I když vám pozornost dělá dobře, že, Pottere?" Harry nasadil uražený výraz, který byl Severusovi velmi dobře známý.
„Promiň, Severusi, ale pokud bylo za potřebí pana Pottera potrestat, jsem si jistá, že to šlo vyřešit i jiným způsobem. Zabavování předmětů, které slouží ke studiu, se mi moc nelíbí."
„Možná se chtěl pan profesor jen inspirovat," řekl najednou Harry, a nejen Severus a Minerva na něj po jeho troufalé poznámce zůstali zírat. Pár studentů poblíž dost zřetelně zalapalo po dechu. „I když – málem bych zapomněl. Obrana proti černé magii vlastně NIKDY nebyl váš obor," dodal s lehkým výsměchem.
„Tohohle budete ještě litovat, Pottere," zašeptal zlověstně Severus, který najednou netušil, jak dalece tahle hra povede. Byla to vůbec ještě hra? Protože Harry byl vždy mizerný lhář. A teď – že by od něj skutečně něco pochytil? Ale tohle už byl hodně tenký led.
„Potřebuji ten sešit dnes," zopakoval Harry s kamennou tváří.
„Možná po školním trestu, na který se budete u pana Filche hlásit každý večer po následující měsíc." Teď to byl Harry, kdo lehce ztuhnul. Podíval se na McGonagallovou, která nejspíš nevěděla, na kterou stranu se přidat.
„Za to, že jsem vás požádal, abyste mi vrátil můj sešit ke studiu?" Harry, zdá se, znovu našel své síly.
„Vyřešíme tu záležitost později, Pottere," ozvala se najednou Minerva. „Obě záležitosti," podívala se i po Severusovi, jako by se i jí tak přísný trest nezdál. Harry po chvilce přikývnul.
„Dobrá. Děkuji vám za ochotu," stočil pohled jen na vedoucí své koleje, a okázale dodal, „paní profesorko." Pak se otočil a za pohledů ostatních se vrátil na své místo. Severus si všimnul, jak mu spousta spolužáků po cestě ukazovala zdvižený palec, což ho užíralo ještě víc.
Ne všichni ale měli podobný názor. Zmijozelští ho propalovali nenávistnými pohledy. Aby ne, když si něco tak neslýchaného dovolil k vedoucímu jejich koleje. Severus Snape pro ně byl tou nejvyšší autoritou, a Harry Potter ji právě teď svým činem zadupal do země. Možná že by to nebylo tak hrozné, kdyby si odpustil tu narážku na jeho místo.
I když to byla jen báchorka, mezi studenty patřila k oblíbeným. Severus Lektvary miloval. Nabídnul se, že by místo učitele Obrany přijal, kdyby bylo nejhůř (což už bylo pár let), ale nikdy po něm až tak netoužil. To si jen studenti vymysleli, aby se měli čím na jeho účet bavit, a co Harry nyní ještě svými slovy podpořil. No, zjevně v něm Zmijozel dřímá. Což zase přivádí otázku, jestli mu to může mít Severus za zlé.
Snadná odpověď – rozhodně může.
*****
„Tak to bylo hustý, kámo," hodnotil Harryho projev po cestě na pondělní hodinu Přeměňování Ron. Že by ale vypadal nějak zvlášť nadšeně, to se říct nedalo. A o Hermioně už vůbec ne.
„Nemyslíš si, že jsi to trochu přehnal, Harry? Šlo to udělat i jinak," namítala potichu.
„Měli byste po dnešním ránu dojem, že spolu vycházíme?" zeptal se jich Harry na rovinu.
„Ne," odpověděli zároveň jeho přátelé.
„Pak je to v pořádku," usmál se na ně Harry a během cesty ještě musel, chtě - nechtě, přijmout spoustu gratulací i od studentů, které ani neznal. Teď jen, jak to přijme jeho strýc.
*****
Přeměňování proběhlo hladce, jen na závěr si ho profesorka pozvala ke katedře, aby Harrymu sdělila, že měsíční trest ho určitě nečeká a že si s profesorem Snapem ještě promluví. Vypadala zvláštně, když mu to říkala, a Harrymu bylo jasné, že jí musí vrtat hlavou, co se mezi ním a Severusem stalo. Věděla, že vztahy mezi nimi jsou víc jak dobré. Harry byl však rád, že to neřešila s ním. Severus se tomu ke své smůle však nejspíš nevyhne.
Následující hodina Obrany byla trochu jiná. Vypadalo to, jako by profesor While našel svůj ztracený elán.
Od jisté doby se fakt choval zvláštně a Harryho si, až na výjimky, téměř nevšímal. Jednou za čas ho poctil nějakou jednoduchou otázkou, na kterou znal Harry vždy odpověď, ale dnes byl trochu akčnější. Dokonce Harryho vyzval k asistenci. Sice s Hermionou ve dvojici, ale i to se počítá. A zase se na něj začal usmívat. Ne vše mělo tu správnou dohru...
Harry si pomyslel, že to je nejspíš důsledek dnešního rána, a že si Karfeus While připadá po jeho poznámce o něco významnější osobou než předtím. Harry se v duchu vážně bavil představou, že si While myslí, že je v Obraně proti černé magii způsobilejší než Severus, což bylo fakt vtipné. Zapamatoval si, že to bude muset svému strýci říct. Možná mu tou myšlenkou také zvedne náladu, protože to budou nejspíš potřebovat.
Odpoledne ho ve společenské místnosti opět vyhledala profesorka McGonagallová, a k Harryho údivu mu přinesla jeho sešit Brubmálovy armády. Bohužel s ním ale přišla i zpráva, že školní trest bude mít celý tento týden, a počínaje dneškem se bude vždy v osm hodin hlásit u pana Filche.
„Profesor Snape bere vaši poznámku jako úmyslný útok na svou osobu, a jako takový ho i potrestal. Můžete být rád, že jsem s ním vyjednala umírněnější verzi vašeho trestu. Příště více dbejte na svá slova, Pottere," zdůvodnila mu jeho trest profesorka McGonagallová.
A tak strávil dnešní večer uklízením chodby v třetím patře, a měl sto chutí Severuse zaškrtit. Až dokud mu nedošlo, že to vše byla vlastně jeho chyba, protože kdyby u něj ten sešit nezapomněl, nic z toho se nemuselo stát. Ale i tak ho chtěl zaškrtit. Taky mu mohl dát trest u něj!
*****
Harry v to moc nedoufal, ale stejně ho večer opět Severus přes zrcátko zkontaktoval.
„Jak sis užil trest?" zeptal se ho jeho strýc.
„Super. Fakt díky," odseknul Harry. Nejspíš se tím Severus dobře bavil. „Proč jsi mi dal trest s Filchem?"
„Proč jsi mi o ten sešit musel říct před celou školou?" vrátil mu otázku Severus.
„Nooo, myslel jsem, že to bude působivější," protáhnul s úsměvem Harry. „Jaký jsem byl?"
„Pff! Děsivě drzý," odfrknul si jeho strýc. „A tím sis zasloužil děsivý trest."
„To mám za to všechno!" zvolal na oko nešťastně Harry.
„Teď jsi to vystihnul naprosto přesně," vyrýsoval se Severusovi na tváři škodolibý úsměv.
„Jo, vím, že jsem to s tím sešitem u tebe zvoral, ale pak jsem jen udělal, co jsi chtěl. Taky jsi mi mohl dát školní trest s tebou. Zvlášť, když jsem byl dnes ráno tak nepřekonatelně věrohodný!"
„To jsi vskutku byl. Až moc."
„Učím se od nejlepšího," mrknul na něj Harry a Severus se nad to poznámkou trochu nadmul.
„To jsem rád, že mám na tebe tak dobrý vliv. Chudáka Minervu jsme však lehce vyvedli z míry."
„A cos jí řekl?" zajímalo Harryho.
„Že to bylo nutné z důvodu utajení. A když chtěla znát podrobnosti, vyprovodil jsem ji ze dveří."
„Hm, to furt nevysvětluje, proč jsi mi dal ale trest s Filchem. To je to nejhorší, co jsi mi mohl udělat, fakt!"
„A o to šlo, že? Nesmíme teď dát Dracovi sebemenší záminku k tomu, aby si myslel, že je to vše jen pouhá hra. Tudíž bude lepší, když se tento týden ani neuvidíme."
„Jako by to při těch trestech bylo možné," poznamenal kysele Harry.
„Každý musíme nést svůj úděl. Já naproti tomu musel dnes trávit odpoledne u Brumbála, a citrónovému dortíku jsem se i přes nekonečné odmítání stejně jako ty nevyhnul," sdělil mu Severus s lehkým znechucením ve tváři.
„To je karma," zasmál se Harry.
„Prosím?"
„Jako osud," vysvětlil s okatým mrknutím.
„Vím, co je to karma. Jen nechápu, jak to s tím souvisí," tvářil se jeho strýc zmateně.
„To máš za toho Filche!"
„Ach tak. Pak už si tedy nebudu dál stěžovat. Jen jedno ještě poznamenám."
„Do toho," pobídnul ho Harry.
„Vůbec se mi nelíbí, že jste mě s Brumbálem obešli, a Fideliusovi jsi ten další dopis vážně poslal," vytknul mu jeho strýc zamračeně.
„No, jak říkám – karma," zašklebil se na něj znovu pobaveně Harry.
„Vysvětli," bylo to jediné, co mu Severus s nic neříkajícím výrazem řekl.
„Neměl jsi mě tam posílat samotného. Tak hezký večer," rozloučil se Harry spěšně, když viděl, že svého strýce už pomalu připravuje o nervy, a s rozpustilým zamáváním hovor ukončil. Miloval tyhle hovory. Dokonce zjistil, že se mu po nich daleko lépe usíná. A to Harry ještě netušil, že je v brzké době čeká něco většího. Něco nezapomenutelného...
*****
Stalo se to o pár dnů později, konkrétně při jednom z Harryho večerních trestů. Zrovna leštil všechny trofeje v Síni slávy a modlil se, aby už byl z trestu co nejdřív odvolán.
‚Ještě dva večery,' počítal si Harry v hlavě, kolik dnů do konce trestu mu ještě zbývá. Už pomalu po tom týdnu necítil ruce. Ještěže je pátek a zítra nemusí vstávat do školy.
V tu chvíli kolem něj však něco proletělo. Harry zamrkal a zjistil, že je to nějaká sova. Byla velká, i když ne tolik, jako Hedvika. Peří měla šedivé a dívala se na něj velkýma hnědýma očima. Pak si Harry všimnul, že má na noze přivázaný dopis.
„To je pro mě?" zeptal se jí Harry a k jeho údivu sova krátce zahoukala. Pak slétla a přistála Harrymu na ruce, kterou jí nastavil. Druhou rukou začal sově odvazovat psaní. „Děkuji ti. Škoda, že jsi nepřiletěla na snídani. Něco bych ti dal na cestu. Můžeš se ale zastavit v sovinci," povídal jí Harry, ale tu už se sova s houkáním vznesla zpět do vzduchu a odletěla pryč.
Harry se rozhlédl kolem, a když zjistil, že vzduch je čistý, spěšně roztrhl psaní, aby si ho přečetl. Těch pár řádků mu zabralo jen okamžik, ale i tak ho takřka připravily o dech. Harry byl vzrušením bez sebe. Úplně zapomněl na to, že má trest, a přemýšlel, za kým se má vydat nejdřív. Brumbál nebo Severus? K Severusovi má tento týden zákaz chodit, a navíc si byl Harry jistý, že u něj by se s kdovíjakým nadšením nesetkal. Zato Brumbál, ten je ten pravý k podobným šílenostem. On bude určitě stát na jeho straně. Protože dopis to říkal jasně:
Vážený pane Pottere,
pokud i nadále stojíte o bližší informace, o něž jste mě žádal, sejdeme se v sobotu 11. dubna v 11 hodin v Hyde parku v Londýně. Budu vás čekat u pomníku kavalérie. Doufám, že vás nebude chtít Brumbál poslat i s celým Řádem. Na soukromí trvám.
A. A. F.
*****
„Vítězství," sdělil Harry chrliči heslo do ředitelny, a jakmile se mu uvolnila cesta, vyjel po točících schodech nahoru. Zaklepal na dveře a čekal, dokud nebude vyzván dál.
„Dále," ozval se známý hlas a Harry vstoupil dovnitř. Jaképak ho ale čekalo překvapení, když uviděl u stolu sedět kromě Brumbála i Severuse.
„Dobrý večer," pověděl jim Harry trochu překvapeně, ale ještě překvapenější se zdál Severus, který jej sledoval se zdviženým obočím.
„Harry, čímpak jsem si vysloužil tvou návštěvu?"
„Eh, no, dopis," zdvihl Harry psaní do výšky a konečně se odhodlal přiblížit ke stolu. „Tedy – přišel mi dopis. Myslel jsem, že byste ho chtěl vidět, pane," podal mu Harry dopis a po Brumbálovu gestu se posadil vedle Severuse.
„Nemáš náhodou trest?" zeptal se ho Severus a Harry se zarazil.
„No jo. Asi mám," připustil po chvilce zamyšlení Harry a na Severuse se zazubil. „Ale tohle je důležitější. Stojí to i za další týden trestů."
„Co?" zeptal se zmateně Severus, ale to už si přebíral od Brumbála dopis a značně se při jeho čtení mračil. Harry si s Brumbálem vyměnil všeříkající pohled, který dával tušit, že Brumbál proti nebude. Ale s osobou po jeho pravici zřejmě bude problém. Protože...
„Tak to v žádném případě!" řekl Severus rozhodným hlasem, ale Harry věděl, že přes tohle se prostě dostanou.
„Pojedeme na výlet!" zvolal radostně a znovu svého strýce obdaroval širokým úsměvem.
„Tak to jedině přes mou mrtvolu. A – jak jsi to myslel? My?" zeptal se ho Severus trochu zaskočeně.
„No my dva, ne? Je mi jasné, že samotného byste mě tam nepustili, což bych ani tedy nechtěl. A Fidelius sice píše o soukromí, ale myslím, že jedna osoba mu tolik vadit nebude. Určitě taky chápe, že tam nemůžu jít sám."
„Ne, to opravdu nemůžeš. Protože ty tam nemůžeš jít vůbec," odvětil Severus, ale najednou se zarazil, když si všimnul, jak se Brumbál usmívá. „Tohle nemyslíte vážně, Brumbále, že ne?" zeptal se ho udiveně.
„Je to vzácná příležitost," pověděl po chvilce Brumbál zamyšleně. „Desítky let Fideliuse nikdo neviděl. A pokud má navíc tak závažné informace-"
„I já mám závažné informace!" skočil mu Severus rozhořčeně do řeči. „O některém dubnovém víkendu je někde na veřejném místě v Británii plánován masový útok na mudly! Nemyslíte vážně, že bych Harryho vzal zrovna do Hyde parku! Navíc, když tam už před lety k jednomu útoku došlo."
„Což už ale bylo téměř rok od první porážky lorda Voldemorta. Nebyla to jeho práce," podotknul Brumbál a Harry se hned chytil.
„Jo a navíc není jisté, že to bude zrovna ten víkend. Je to jedna ku čtyřem, že bychom se zrovna trefili do onoho víkendu. A když k tomu ještě připočteme šanci, že by se Voldemort objevil zrovna tam, kde budeme my, tak-"
„Tak je to celkem dost vysoká šance, že?" nenechal ho domluvit Severus. „Protože ty, jak je známo, máš na podobná setkání vskutku štěstí."
„Já bych to tedy zrovna štěstím nenazval-"
„Ne!" useknul ho zase v půlce věty Severus a rázně tu myšlenku zavrhnul. „Tohle prostě nehodlám riskovat."
„Já jo," namítnul Harry a podíval se na Brumbála, ve kterém hledal oporu. Aspoň jednou ať stojí při něm!
„Vážně si myslím, že bychom takovou šanci neměli zahazovat, Severusi," pověděl Brumbál poklidně. „Vše naplánujeme tak, abychom se vyhnuli případným problémům. Navíc bude Harry s tebou. Na jeho dozor tu není nikdo vhodnější." Severus se začal mračit ještě víc, přičemž Harryho tvář se znovu zářila štěstím.
„To bude super!" řekl Harry Severusovi, když se k němu naklonil, přičemž ho poplácal po ruce, kterou se jeho strýc pevně držel opěrky. Po jediném smrtícím pohledu se Harry zase rychle odtáhnul, ale jeho nadšení z něj nevyprchalo.
„Určitě byste měli opustit školu ještě před svítáním, aby vás nikdo neviděl," začal plánovat Brumbál a Severusova zavrčení si nevšímal. „Osobně vám zajistím přenášedlo – ministerstvo do toho samozřejmě zatahovat nebudeme. Budete mít v Londýně dost času na to, abyste se do Hyde parku dostali. Určitě se nepřenesete rovnou tam, ale někam na okraj Londýna. Ty to tam trochu znáš, Severusi, pokud se nemýlím, že? Samozřejmě bude lepší, když se vyhnete jakýmkoliv dopravním prostředkům. I ty jsou, bohužel, oblíbeným cílem útoků," varoval je ještě Brumbál, ale Severus se jen pohrdavě zasmál.
„Já vůbec nechápu, co tady plánujeme. Harry do Londýna v žádném případě nepojede."
„Bude to pro vás jistě úžasný den," nedbal na jeho slova Brumbál a trochu se zasnil. „Není nic krásnějšího, než pozorovat probouzející se Londýn z břehu Temže!"
„Paráda! Je to pořád lepší a lepší! Mohli bychom se podívat i na Tower Bridge?" zeptal se Harry nadšeně Severuse.
„Až přestanete snít, víte, kde mě najdete," zvednul se Severus a vydal se ke dveřím ředitelny.
„Bude to v přádku, Severusi. Nic vám nehrozí," zavolal na něj ještě Brumbál a Harry rychle souhlasně přikyvoval.
„Samozřejmě, že nám nic nehrozí. V Bradavicích je přeci bezpečno," odvětil nezúčastněně a opustil ředitelnu.
„Žádný strach, Harry. Nebude to nejjednodušší, ale nakonec Severuse zpracujeme. O setkání s Fideliem se nesmíme nechat připravit. Oh, pošlu ti pro něj skvělou lahev pravé medoviny," mrknul na něj Brumbál a Harry si začal v duchu plánovat, jak ten skvělý výlet pojmou. V tu chvíli velebil Fidelia za jeho úžasný nápad, a dokonce i Brumbála, za jeho náklonnost k oné věci.
*****
Severus ještě Filchovi ten večer sdělil, že Pottera z trestu propustil, ale ani naštvaná tvář školníka mu nezvedla náladu. Přemýšlel, jak by se té cestě do Londýna mohli vyhnout, ale i když tu myšlenku tak soustavně odmítal, hlodalo ho vědomí, že Brumbál si vždy prosadí svou. Taky by ho mohlo napadnout, že by s Harrym vyslal někoho jiného. Třeba toho vlkodlaka?
Při tom pomyšlení se musel oklepat. V žádném případě! Jestli tam Harry bude muset, jako že tam podle jeho nadšení skutečně chce, nejspíš ho tam bude muset doprovodit.
Jediná možnost, jak se tomu vyhnout, by bylo najít Ducha Bradavic ještě dřív, než nastane jejich soudný den. ‚Takže to máme necelý měsíc k hledání,' pomyslel si Severus a zařekl se, že Ducha Bradavic musí prostě najít!
*****
Následující dny trávil Severus volné chvíle v knihovně, ale brzy zjistil, že tam nejspíš příliš úspěšný nebude. Když ani Grangerová nenašla nic víc, než o ničem nepíšícího Fideliuse, bylo nepravděpodobné, že by byl Severus úspěšnější.
Jaká náhoda ale byla, když se s Grangerovou v pondělí odpoledne potkal u jednoho zadního regálu, kde se oba natahovali po stejné knize. Jakmile si to uvědomili, naráz se zastavili.
Že by měl Severus na své straně sympatizantku? Možná i Grangerová hledá způsob, jak by svého nejlepšího přítele uchránila před nebezpečnou cestou do Londýna. Dřív než se jí na to však stihnul zeptat, vyrušil je veselý hlas jeho synovce.
„Hermiono! Heureka!" zamával nějakou malou knížečkou na svou kamarádku. „Oh, pane profesore? Dobrý den," pozdravil ho Harry hraně a dál dělal, že si ho nevšímá a věnoval se Grangerové. „Oddělení Kartografie opravdu skrývá neuvěřitelné poklady, Hermiono. Kromě tohohle skvělého Průvodce Londýnem, který podle úvodu odhaluje ta nejtajemnější zákoutí města, jsem při své cestě k písmenu L narazil u K na zápisky Donatela Deveho, který pro změnu zmapoval Tajemné deštné pralesy a savany Konga. To bys nevěřila, co tam všechno žije!
Myslíš, že kdybych narazil na nějakou Krajtu nebo Mambu, zastavil bych její smrtící útok, kdybych na ně promluvil hadí řečí? Možná bych si tam nějakého hada i ochočil – ale ne, to bych byl jako Voldemort. O další Nagini tu asi nestojíme, co? Ale určitě by to byl zajímavý experiment!
Anebo tam popisuje úžasnou lví tlupu s pěti mláďaty, ale vzhledem k tomu, že je ten zápisník starý pětadvacet let, asi už trochu povyrostli," zamyslel se Harry. „Ale za to dobrodružství by to stálo!
Co myslíš? Za týden nám začínají kurzy Přemisťování. Kam až je možné se vůbec přemístit? Ne že bych plánoval výlet do středu Konga, mně bohatě stačí něco tak klidného a neadrenalinového, jako třeba pozorovat probouzející se Londýn z břehu Temže," zazubil se na ně Harry, „ale nikdy není na škodu představit si, že existují i mnohé jiné, řekněme dobrodružnější alternativy." Pak se zase zamyslel a dodal: „Fajn, půjčím si k tomu Průvodci i ten zápisník z Konga," oznámil jim a za vteřinu byl pryč. Severus ještě dlouho zíral na místo, kde Harry před chvíli stál, načež se zaměřil na Grangerovou, která zírala zrovna tak.
„Slyšel jsem dobře, slečno Grangerová?" zeptal se jí Severus tiše. „Říkal Kongo?"
„Říkal Kongo," přisvědčila Grangerová a zmateně zatřepala hlavou. „Myslíte, že s Divokou magií se dá přemisťovat i na takovou vzdálenost? Protože s ní jsou věci běžně nemožné možné." Severus se při té myšlence zděsil. Nad tím ještě neuvažoval.
„Pokud tomu tak je, svému příteli o tom neříkejte. Pochybuji, že by ho to samotného napadlo-"
„Řekni mi ještě tvůj názor, Hermiono," vyrušil je zase Harry, nyní už i s tlustým svazkem popisujícím krásy Konga. „Může se kouzelník, který ovládá třeba trochu jinou formu magie, přemístit na hodně velké vzdálenosti? Jako na jiný kontinent třeba?"
„Eee-"
„No nic, už aby nám ty kurzy začaly!" přerušil ji Harry zvesela. „Tak já jdu za madam Pinceovou, potřebuji se s ní domluvit na delší výpůjční lhůtě. Asi tak čtyři týdny. Snad toho Průvodce nikdo tak dlouho postrádat nebude. A ten zápisník z Konga taky. Uvidíme se ve společence!" A zase zmizel.
„Já bych to rozhodně nepodceňovala," podotkla Grangerová po chvíli ticha a i ona se nenápadně odebrala ze Severusova dosahu.
„Takže Kongo," zamumlal si Severus pro sebe, naposledy se podíval na regál, ve kterém hodlal hledat informace o Duchu Bradavic, a raději to vzdal. S myšlenkou, že ho jeho synovec jednou skutečně přivede do hrobu, se raději vydal z knihovny pryč.
*****
Severus se s Harrym vrátil k jejich dřívějším schůzkám, ale jak se zdálo, zaujal Harry novou strategii. Jejich tréninky Živelných kleteb byly nově obohaceny zajímavostmi z africké flóry a fauny.
„Představ si, kolik lvů tam musí žít, když před 25 lety se jednomu páru narodilo pět mláďat. Kolik takových tlup tam asi žije? A pak se ty tlupy začnou pářit mezi sebou a každý nový pár bude mít dalších pět mláďat! Jaká je pravděpodobnost, že bych tam na nějakého narazil?"
„Kolik z těch mláďat se dožije dospělosti, napadlo tě to? Žijí tam i jiní predátoři. Nehledě na to, že i samotní lvi mohou mláďata jiné tlupy požírat. Mimochodem, jak to souvisí s Orkánovou kletbou?" zeptal se ho Severus poklidně.
„Pokud bych se zajímal o to, kolik lvů můžu Orkánovou kletbou odvlát ze svého dosahu, pak velmi úzce," odvětil stejně poklidně Harry.
„Vím, o co ti jde," zúžil Severus svůj pohled a zaměřil ho na Harryho.
„Ještě aby ne. Tvou inteligenci rozhodně nepodceňuji," usmál se na něj ze široka opět Harry.
„Pak se můžeš přestat snažit. Ty do žádného Londýna nepojedeš."
„Nevíš, kde vzal Voldemort Nagini? V Albánii?" zeptal se ho Harry zlehka, a aniž by čekal na odpověď, nahlédnul do knihy Živelných kleteb. „Propojit Orkánovou kletbu se sněhovou vánicí? To by byla síla," dělal, že se zajímá zase o jejich trénink, ale další větou tu myšlenku hned vyvrátil. „Chtěl bych si pořídit ještě nějakého mazlíčka. Hedvika je v pohodě, ale moc si s ní nepokecám, víš?"
Severus se většinou dokázal držet dlouho. Jeho trpělivost však nebyla nekonečná.
„Ne! Ne! A ne! Žádný Londýn nebude!"
*****
Vypadalo to, jako by Harry jeho zamítavý postoj nebral vůbec v potaz. Když šel Severus asi za dva týdny na ošetřovnu, kde měl s Poppy schůzku kvůli kontrole skladu a doplnění zásob lektvarů, zůstal strnule stát mezi dveřmi, když se mu naskytnul pohled na Harryho, jak sedí naproti Poppy u jejího stolu, a popíjí spolu čaj.
„A to víte. Já s nimi nikdy nikam nemohl, takže jsem zůstával u sousedky, paní Figgové."
„To je smutné, chlapče," uslyšel odpovídat Poppy a zabouchl za sebou dveře od její pracovny, kde ty dva našel.
„Zřejmě jsem přišel akorát k vyprávění, kterak jedno osiřelé dítě nebylo nikdy svými krutými příbuznými vzato na výlet ani dovolenou," nadnesl Severus znechuceně.
„Severusi," pokárala ho Poppy se zamračením.
„Nesmíš se mi divit, Poppy, ale za poslední dva týdny to slyším už po sedmadvacáté, takže jistě chápeš, že už mě to nijak nedojímá. Čeho myslíš, že tím dosáhneš?" obrátil svůj pohled na Harryho.
„A tebe to předtím někdy dojímalo?" navázal na jeho slova Harry. „Že by Severuse Snapea dojímal smutný příběh Chlapce, který přežil? Není možné!"
„Mě už dojímají jen tvé nemožné snahy. Co tady ksakru děláš?" vypěnil už Severus, který pomalu nevěděl, co s tím klukem dělat.
„Klid, jen si zajišťuji alibi," odvětil jeho synovec poklidně a věnoval jeden ze svých spikleneckých úsměvů bradavické ošetřovatelce.
„Alibi na co?" myslel si Severus, že špatně slyší.
„Na náš výlet do Londýna, pochopitelně. Nemáš něco s pamětí? Vypadá to, jako bys na něj snad zapomněl. Jedenáctý duben, zapiš už si to do diáře." Než ale stihnul cokoliv Harrymu odseknout, vložila se mezi ně celkem ostře Poppy.
„Já vážně nechápu, proč s tím tolik naděláš. Harry tvrdí, že s ním nechceš jet. Přitom je to otázka života a smrti. Dokonce i Brumbál to schválil, a ten by něco nebezpečného Harrymu určitě nedovolil." Předně Severuse zaskočilo, když Poppy začala mluvit o Harrym jako o Harrym, ale očividně se vztahy neposouvají jen mezi jimi dvěma. Když ale zmínila Brumbála, Severus myslel, že se rozesměje.
„Asi si založím sešit Bradavických perliček a tvou poslední větu, Poppy, umístím na první místo," pověděl jí Severus se svým obvyklým sarkasmem v hlase.
„Jasně, Brumbál není typickým přívlastkem pro bezpečné situace," připustil přes Poppyin zjevný nesouhlas jeho synovec, „ale kdyby to bylo opravdu hodně nebezpečné, nepustil by mě tam. To by ani on neriskoval. Jenže to jen ty to vidíš tak moc černě, víš?"
„A ty se mi divíš?" zeptal se ho Severus, ale když se Harry uchechtnul, čekal, co z něj vypadne.
„To máš z toho, že s jinou barvou se ani do kontaktu nedostaneš. Vážně – v tomhle mezi mudly nemůžeš, Severusi," ukázal Harry na jeho hábit. „Máš i něco normálního, že jo? Protože Brumbál naznačoval, že Londýn znáš. Už ses tam musel dřív pohybovat."
„Tohle je normální," zpražil Severus Harryho ledovým hlasem.
„To je tvůj názor," zamumlal jeho synovec a Severus už i začínal vidět černě. „No, teď radši k tomu, co jsme tady s madam Pomfreyovou vymysleli," rozhodl si při pohledu na něj Harry rychle změnit téma. Jenže Severus ho nenechal a změnil raději téma sám.
„Co tví pacienti s odštěpy, Poppy?"
„Oh, všichni spí. Vždycky to tak dopadne, když začnou kurzy Přemisťování. Letos mi to ale přijde o něco lepší než poslední roky. Mám tu pouhé čtyři pacienty, ale to ty přeci víš. Neděláš v Prasinkách při kurzech také dozor?"
„Co mi s ním asi tak zbývá?" ukázal Severus na svého synovce, jako by to mělo mluvit za vše. Svou přítomnost u kurzů si však po pravdě u Brumbála vydupal. A nemusel ani tak moc dupat, Brumbál mu k tomu velmi brzy dal svolení, takže na svého synovce mohl v Prasinkách nepřetržitě dohlížet.
„Prý se Harrymu dařilo," pověděla jen tam mimochodem Poppy a Severus protočil očima.
„A nebyl jediný, že?"
„Severusi, tvá nekonečná slova chvály a uznání mě vždy vezmou za srdce. Radši už brzdi, nebo to nepřežiju," podotknul culící se Harry. Poppy se jeho poznámce zasmála, což bral Harry jako pobídnutí, a pokračoval v tom, co předtím nakousnul. „Takže, kdyby se po mě někdo jedenáctého sháněl, budu celý den tady. Ron mě sem v noci doprovodí s šílenými bolestmi ještě nevím čeho, a madam Pomfreyová mě umístí na karanténu, kam za mnou nikdo nebude moct. Hermiona s Ronem všem se sebemenšími podrobnostmi vylíčí, jak jsem na tom zle, a nikdo mě tudíž nebude hledat ani postrádat. Dostanu zázračný lektvar z tvé sbírky a druhý den budu jako rybička."
„Aha. A proč že si něco takového plánujete? Nevím o žádné cestě, která by se měla konat," zkonstatoval Severus s hraným klidem, ale stále zřetelněji si uvědomoval, že brzy mu již dojdou argumenty. A také tušil, že jeho tvrzení, že o žádné cestě neví, už po dvou týdnech Harryho omílání není tak efektní.
„Pak že nežertuje," poškádlil ho nakonec se smíchem ještě Harry, a když se rozesmála i madam Pomfreyová, Severus s hrůzou zjistil, že jeho léta budovaná image vážně ztrácí svůj lesk.
*****
„Víš, co mi řekl dnes Brumbál?" zeptal se ho pár dny před osudným dnem Harry. Severus ještě stále odmítal cestu do Londýna podniknout, jenže netušil, že Harry vytáhne z rukávu karty, kterých se obával.
„Nevím, jestli mě to vůbec zajímá."
„Asi by mělo. Řekl, že můžu říct Remusovi, jestli by mě tam nechtěl doprovodit." Severus ztuhnul. Tohle bylo to, co vážně nechtěl. Ten prašivej vlkodlak ne!
„Jenže já ti tam nedovolím jít ani se samotným Brumbálem. Nevím, jestli jsi to pochopil."
„Aha, ale ty nejsi můj opatrovník, že?" zeptal se ho Harry sladce. „Takže když dostanu povolení od ředitele školy, abych se zúčastnil konference důležité pro můj budoucí studijní obor, nemůžeš na to říct ani Ň." Severus chvíli rozdýchával Harryho slova a jasně věděl, že je ve slepé uličce. „Takže? Půjdeš se mnou nebo mám říct Remusovi?" Severus ho chvíli naštvaně pozoroval, a přitom si s hrůzou uvědomoval, že tuhle téměř měsíc trvající hru prohrál.
„Dobře, ať je po tvém. Půjdu." Tohle mu byl vážně čert dlužen!
„Přísaháš?"
„Cože?"
„Jestli to myslíš vážně, tak přísahej."
„No tak jo, přísahám," řekl Severus, aby měl od Harryho pokoj. Stejně to nemělo žádnou cenu, když k tomu nevytáhli hůlky. Brzy, když se začal Harry usmívat, však začal mít neblahé tušení, že tu něco nehraje.
„To je super!" zvolal Harry. „Protože Brumbál mi nikdy nic takového neřekl! V životě by mě tam nepustil s nikým jiným než s tebou." Zlý sen. Tohle je Severusův zlý sen. Ne, není to zlý sen, je to noční můra! Ten kluk je jeho noční můra! Odkdy se nechá tak pitomě napálit od šestnáctiletého kluka, ještě k tomu z Nebelvíru?! Je jasné, že Brumbál by Harryho do Londýna jen s Lupinem nikdy nepustil.
„Tohle byla špinavá hra," pronesl Severus chladně, když znovu našel svůj hlas.
„Skoro taková zmijozelská, hodilo by se říct, že?"
„Ty už radši neříkej nic."
„Škoda, a to jsem si myslel, že ti udělám radost."
„Čím? Že mě navlečeš do takové šílenosti?"
„Ne. Že tě do té šílenosti navleču jako Zmijozel," pronesl hrdě Harry. Na to už Severus vážně neměl co říct. „Já myslím, že na tohle dobrodružství nikdy nezapomeneme! Uvidíš, že si to užijeme!"
„Tak o tom nepochybuji," prohlásil Severus a začal se psychicky připravovat na to, co je za pár dnů čeká.
„Slyšel jsi někdy o McDonaldu?"
Smrt. Čeká ho jistě smrt.