Následující ráno Harry čekal, až všichni jeho spolubydlící opustí pokoj, aby se pokusil opravit svůj Kulový blesk. Zůstával už jen Ron, který nejspíš tušil, co má Harry v úmyslu.
„Včera jsem u Severuse použil Divokou magii," oznámil mu Harry, když osaměli.
„To jako fakt?" sledoval Ron Harryho nevěřícně.
„Jo. Chtěl jsem odejít a on mě nechtěl pustit. Tak jsem ty dveře otevřel jen myšlenkou," vysvětloval Harry.
„To je skvělý!" zajásal Ron. „Teda ne to, že tě tam držel, ale... Proč tě tam vlastně držel?" zajímalo Rona a tvářil se u toho docela pobouřeně.
„Chtěl se mnou ještě mluvit a já s ním ne. To je jedno," mávnul rukou Harry, „prostě to chci zkusit. Třeba se nějakým způsobem vrátila, co já vím." A s těmi slovy se sehnul pod postel a vytáhnul své koště, které bylo stále na dva kusy.
„Takže se to asi neurovnalo," konstatoval Ron zamyšleně.
„Nejsem si jistý, jestli se to ještě vůbec urovná," pověděl tiše Harry s pohledem upřeným na koště. Na to Ron neměl co říct, jen přátelsky na srozuměnou přikývl.
Harry vytáhnul svou hůlku a zamířil jí na koště. V tom se ale ozvalo slabé klepání. Harry rychle zatáhnul závěsy kolem své postele a s Ronem se otočili ke dveřím. Vešla Hermiona.
„Všichni už odešli," dávala tak na srozuměnou, že by měli jít také. „Co děláte?" zeptala se jich se zájmem, když uviděla, že Harry drží hůlku.
„Harry včera u Snapea použil Divokou magii," obeznámil ji Ron.
„Opravdu?" podívala se na něj Hermiona užasle. „Chceš – chceš zkusit opravit to koště?" zeptala se, když už stála mezi nimi.
„Asi jo," odpověděl Harry, ale uvnitř sebe cítil strach. Co když to nevyjde? To by znamenalo, že už by to nemuselo vyjít nikdy. Protože kdy jindy by se mu to mělo povést než poté, co se jeho Divoká magie probourala zpátky na povrch.
„Asi? Harry, musíš si tím být jistý," namítala Hermiona opatrně.
„Jak si můžu být něčím takovým jistý?" Když se nadechovala k odpovědi, rychle ji utnul. „Prostě to zkusím." Zamířil hůlkou na koště a soustředil se. Chtěl ho opravit, vážně chtěl, ale... Když v duchu pronesl inkantaci kouzla pro spravení, nestalo se vůbec nic. ‚Do háje,' zanadával v duchu a promnul si dlaněmi obličej.
„Třeba to vyjde příště," chlácholila ho s rukou na rameni Hermiona. Nezůstala tam však dlouho, protože Harry se zase přiblížil ke koštěti.
„Reparo!" zvednul znovu hůlku a pronesl kouzlo nahlas. Projela jím vlna vzteku. „Reparo! Reparo! Reparo!" začal dokola opakovat formuli, švihal hůlkou nad koštětem, ale nic se nedělo. Z hůlky jen vylétaly slabé jiskry, ale to bylo vše. „No tak se sprav! Co mám dělat ještě víc! Oprav se! Oprav se!"
„Harry," snažila se ho uklidnit Hermiona, ale její snahy byly marné. Harry skočil ke svému stolku a vytáhnul z něj obousměrné zrcátko.
„Severus Snape!" řekl hlasitě a čekal.
„Harry, to není dobrý nápad. Máš vztek-" snažila se Hermiona zabránit tomu, co se chystal udělat.
„Severus Snape!" opakoval znovu Harry. Bylo mu úplně jedno, jestli je na snídani nebo ne. Když s ním chce ksakru mluvit, tak bude. Ať si třeba z Velké síně odejde, ale on s ním bude teď mluvit a od plic mu řekne, co je zač. „Severus Snape! Severus Snape!" Asi po dvou minutách, kdy se ho pokoušel dovolat, se v zrcátku objevila tvář jeho strýce.
„Ha-" Ani doříct jeho jméno ho nenechal.
„Nejde to!" vykřikl Harry nepříčetně. „Tys to koště zničil! Zničil jsi ho! Nejde spravit!"
„Uklidni se," požádal ho poklidně jeho strýc.
„Mám se uklidnit? Jak se mám asi uklidnit! Všechno jsi zničil! Všechno!"
„Opravíš ho-"
„O co myslíš, že jsem se teď pokoušel?! Ale nejde to! Je zničené! Prostě jsi ho zničil! Je ti – je ti to aspoň líto? Lituješ toho? Nebo jsi rád, že už mi po Siriusovi nezbylo vůbec nic?" vyprskl Harry naštvaně.
„Nevěděl jsem, že ho máš od něj," konstatoval Severus s pohledem upřeným na Harryho.
„Och, ale netvrdil jsi snad, že by tě to v tom nezastavilo?" Harry byl rozzuřený. Měl na něj takový vztek. Severus si povzdechl.
„Můžeme si promluvit v klidu a normálně? Dnes večer třeba?" navrhnul Severus vyrovnaně.
„Vůbec mi neodpovídáš na mé otázky! Snažíš se tomu vyhnout? Raději mluv teď, protože večer určitě nepřijdu, s tím nepočítej! Jestli si myslíš, že včerejškem jsi něčeho dosáhl, tak tě mohu ujistit, že vůbec ničeho! Neovládám Divokou magii! Neovládám! A-a-a ty to děláš všechno ještě horší-"
„A dost!" přerušil ho zvýšeným hlasem Severus. Teď už vypadal naštvaně i on.
„Jo, máš pravdu! Tohle totiž stačilo!" vykřikl Harry a třísknul zrcátkem o zem. Rozbil ho. Další. Zase.
Harry přerývaně oddychoval a díval se na to, co způsobil. Úplně zapomněl na to, že jsou tu s ním i Ron s Herminou, a když uslyšel, jak se za ním někdo pohnul, uvědomil si to. Lehce se třásl, když se k nim obracel, a zjistil, že na něj oba šokovaně hledí.
„Můžu... můžu ho přidat do sbírky," oznámil jim ironicky Harry s poukázáním na rozbité zrcátko. Nevěděl, proč to řekl, protože situace, ve které byl, mu nepřišla ani v nejmenším směšná. A podle tváří jeho přátel ani jim.
„Harry, je toho na tebe moc," přistoupila k němu Hermiona trochu blíž. „Musíš se trochu uvolnit, uklidnit. V tomhle stresu nezvládneš vůbec nic. Pomůžu ti." Harry to bral jako nabídku na sebrání střepů a píchlo ho u srdce, když si vzpomněl, že posledně to byl Severus, kdo mu takto tenkrát u Siriuse v pokoji pomáhal. A teď zničil zrcátko i od něj...
„Děkuji," zašeptal, když se svezl k zemi a začal střepy sbírat. Nebyl tak roztěkaný jako posledně, spíš se snažil na nic nemyslet. Jen... „Nemáš něco na ty střepy?" zeptal se potichu Hermiony. To už se ale vedle něj sklonil i Ron a začal mu také pomáhat. Hermiona mu podala ze své brašny malý hadrový pytlík.
„Já to udělám," vytáhla svou hůlkou, zakroužila s ní nad střepy, které se vznesly do vzduchu, a přemístila je do pytlíku.
„Hele, na Lektvary nemusíš, jestli tam nechceš," navrhnul mu Ron. „Mohli bychom si jít trochu zalítat, než budou Formule, co?" Harry si až teď uvědomil, že asi za půl hodiny jemu a Hermioně začíná hodina Pokročilých lektvarů. Podíval se na Hermionu a ta překvapivě mlčela a nic neříkala. Čekal přemlouvání, že na hodinu musí a podobné věci, ale ona na něj jen smutně koukala. Možná proto se tak rozhodl.
„Půjdu tam. A tohle si vezmu sebou," vstal s pytlíkem se střepy a dal ho k sobě do brašny. „Uvidíme se na Formulích."
„Myslíš, že je to vážně dobrý nápad? Abys tam šel? Právě jsi tady dost hlasitě křičel na Snapea. Na Snapea! Zabije tě," nechtěl Ron věřit tomu, že tam Harry vážně půjde. Harry jen pokrčil rameny. „No tak, i ty musíš vědět, že ta hodina bude peklo," obrátil se k Hermioně, aby mu dala za pravdu.
„Chápe to." To bylo vše, co na to Hermiona řekla.
„Co? Kdo?" nerozuměl Ron.
„Snape. Chápe Harryho. Pozoruju ho při jídle a vím, že mu to prostě není jedno," trvala Hermiona na svém.
„Raději bychom měli jít," přerušil Harry ještě jejich debatu. „Ty stihneš ještě snídani," kývnul na Rona, a ten při zmínce o jídle najednou ožil, takže se nenechal dvakrát pobízet.
*****
Ať už Severus Harryho chápal nebo ne, tohle byla pravděpodobně ta nejhorší hodina Lektvarů, kterou Harry zažil. A podle podhledů jeho spolužáků si to mysleli i ostatní.
Všichni samozřejmě byli zvyklý, že byl Snape v hodinách (a nejen v nich) protivný, urýpaný, často ostatní zesměšňující bastard, který nenechal na nikom nit suchou. Až tedy na žáky své koleje. Ale dnes, dnes to byl extrém a to v tom smyslu, že nerozlišoval, jestli se vozí po Nebelvírech nebo Zmijozelech. Kdokoliv se jen špatně podíval, nebo vzal do ruky nůž či skalpel jiným způsobem, než považoval jejich profesor za přijatelné, byl pranýřován.
„Slečno Parkinsonová, vy se mi zdáte! Vy se mi skutečně zdáte! Kde se ve vašem malém bezvýznamném mozku objevila tak idiotská myšlenka, že tu žábu začnete kuchat od hlavy?!" ptal se zvýšeným hlasem Severus své studentky, která ho s vytřeštěným výrazem pozorovala. A nejen ona, ale celá třída zkameněla.
„Já nechtěla-"
„Jsem snad slepý? Myslíte si snad, že jsem slepý? K čertu, přece vidím, kde ten nůž držíte! A pět bodů dolů ze Zmijozelu za diskutování s profesorem! Pane Zabini, jestli ten lektvar okamžitě nezamícháte, připravíte svou kolej o další body, je vám to jasné?" otočil se Severus k studentovi vedle Pansy.
Blaise Zabini se roztržitě chopil míchátka, ale nejspíš byl v tak zmateném stavu, že ani najednou nevěděl, kam má míchat. To Snapea dopálilo.
„Dalších pět bodů ze Zmijozelu – za to, že nerozeznáte levou stranu od pravé, Zabini!" zakřičel na něj Severus, a když se jeho pohled stočil k Harrymu, Harry procitnul a začal okamžitě zase pracovat.
„Pottere! Proč nepracujete?! Myslíte si, že když jste Vyvolený, ten lektvar se z vás posadí na zadek a udělá se sám? Thomasi! Okamžitě začněte míchat, nebo to tu vyhodíte do vzduchu! Pět bodů dolů a pět bodů dolů!" ukázal nejdřív na Harryho a pak na Deana.
„Tohle není třída Pokročilých lektvarů, tohle je banda tupců!" rozkřikl se na celou třídu Severus, až se Harrymu postavily chloupky na rukou. Jak ho jen, u Merlina, napadlo kdy křičet na Snapea? Na Severuse. No, stěží šlo teď jeho strýce rozeznat od toho děsivého profesora, který mu znepříjemňoval život celé ty roky předtím, než se usmířili.
Najednou se ruce s dlouhými štíhlými prsty opřely o Harryho lavici, a když Harry zdvihl hlavu, spatřil rozběsněný obličej svého strýce, který se nad ním v celé své děsivé velikosti tyčil. „Jestli máte v úmyslu jen na ten lektvar zírat, Pottere, pak můžete vypadnout!" Harry s doširoka rozšířenýma očima znovu popadl skalpel a začal pitvat žábu, jejíž střeva potřeboval do lektvaru. „Jak ten skalpel držíte, Pottere? Může tady někdo naší celebritě předvést, jak se správně drží skalpel, nebo tu není nikdo natolik kompetentní, aby to v šestém ročníku zvládnul?" V tu samou chvíli, co vstal Malfoy, se postavila i Hermiona.
„Sedněte si, Grangerová, nemusíte se pořád předvádět. Taková hvězda zase nejste!" okřikl ji Severus a Hermiona se otřeseně posadila zpátky do lavice. Co ale Harryho a nejspíš i ostatní překvapilo, bylo, když Severus vyjel i na Malfoye. „Vy taky, Malfoyi. Raději míchejte, procházet se můžete jindy." Malfoy se s bledým obličejem usadil zpět ke svému kotlíku a Severus vytrhl Harrymu skalpel z ruky. „Takhle, Pottere, se drží skalpel. Pobere váš mozek tu informaci?" Harry pomalu přikývnul. „Tak už sakra pokračujte!" vyštěkl na něj ještě, než odpochodoval křičet někoho dalšího.
Celá dvouhodinovka se nesla v podobném duchu, takže když byla většina třídy na konci hodiny ohodnocena převážně známkami Přijatelné a Mizerné, nikoho to moc nepřekvapilo. Než aby někdo něco namítal, raději se rychle klidil ze třídy. A Harry, oproti svému předchozímu plánu, chtěl také, kdyby ho Hermiona nezadržela a nenutila ho udělat, co slíbil ještě před hodinou.
„Jestli jste to náhodou nepoznali, hodina skončila," vyjel na ně Severus od své katedry. „Zmizte!" Harry popadl tašku a chtěl odejít, ale Hermiona byla jiného názoru.
„Nebuď zbabělec, Harry Pottere, a udělej to! Hned!" zpražila ho Hermiona takovým tónem, že i Severus se v jednu chvíli zarazil a zvědavě se na ni zahleděl.
Harry se tedy pomalým krokem vydal ke katedře, a snažil se dívat kamkoliv jinam, jen ne na svého strýce.
„Já – já jen chtěl..." Harry se díval do stolu, za kterým Severus seděl, a ten vyčkával, co z Harryho vypadne. Nakonec Harry sáhnul do tašky a vyndal z ní pytlík se střepy zrcátka. Severus se do něj podíval a zdvihl jen obočí. „Mrzí mě to. Opravdu. Chtěl jsem ti to jen říct, kdybys mi náhodou, no..."
„Kdybych ti chtěl zavolat? K čemu? Abys na mě zase křičel? Myslíš, že to mám zapotřebí?" Harry přimhouřil oči a zadíval se do těch Severusových.
„A já mám snad zapotřebí, aby ses ke mně choval, tak jako se chováš?" zaútočil zase na něj. „Můžeš aspoň přiznat, že to byla chyba?"
„Harry," uslyšel domlouvavý hlas jeho kamarádky, jež ho upozorňoval na jeho tón.
„Slečno Grangerová, hodina skončila. Měla byste odejít nebo si snad myslíte, že nebelvírská kolej ztratila dnes málo bodů?" osočil se na ni Severus. Jenže k Hermioně se rovnou připojil i Harry, který jen popadl pytlík se střepy zpět do tašky a rázným krokem se vydal za ní. „To zrcátko si můžeš opravit spolu s koštětem. Jestli tedy opravdu chceš," utrousil Severus posměšným tónem a Harry se k němu v tu ránu otočil se zběsilým výrazem v obličeji.
„Harry, pojď," zatáhla ho za rukáv Hermiona, dřív než stihnul něco říct.
„Měl bys slečnu Grangerovou poslechnout. Pokud mi chceš něco říct, můžeš přijít večer," pověděl Severus s kamenným výrazem, načež si Harry jen odfrknul.
„Už mám jiné plány," odseknul Harry.
„Promýšlíš novou taktiku na zápas se Zmijozelem? Protože o rychlosti to nejspíš tentokrát nebude," ušklíbnul se Severus.
„Víš, co ty seš?!" rozkřikl se na něj Harry.
„Jdeme!" zatáhla ho Hermiona znovu a vyvedla ho z učebny ven, kde už se srocovali další oběti dnešních hodin Lektvarů.
Když odešli, Severus si zabořil hlavu do dlaní. Jen tak tam seděl a přemýšlel. Přemýšlel, jak z toho ven. Tohle se celé ubralo směrem, jakým nechtěl. Kdyby to věděl, nikdy by to proklaté koště nevzal ani do rukou. Jenže co teď mohl dělat? Omluvit se? Říct, že to byla chyba? Čeho by tím dosáhnul? Harry svou Divokou magii ovládá pod tlakem, takže jemu nezbývá nic jiného, než v tom pokračovat. A možná že ho vyburcuje tak, že se to nakonec povede. Jen kdyby přitom Harrymu tak neubližoval... Ale Harry chtěl, aby ho učil. A on nikdy netvrdil, že to bude snadné. Sám byl pod tlakem celý svůj život, a jen díky tomu se naučil vše, co teď umí. Harry to taky brzy pochopí... Musí.
*****
„Víš, Harry," spustila Hermiona, když se procházeli v poobědové pauze před Bylinkářstvím po pozemcích, „já myslím, že si je profesor vědom toho, že udělal chybu. Dnešní hodina toho byla důkazem."
„Na tohle jsi přišla jak?" zeptal se jí Ron, který už před Formulemi zaslechl, jakou měl Snape dneska náladu.
„Vybíjel si zlost. Ale ne kvůli tobě, protože to by byl hnusný jen na tebe. Má zlost na sebe, myslím, že pochopil, že nejednal úplně správně. Takže si tu frustraci ventiluje na každém, kdo se mu dostane pod ruku. Jako dnes. Nebo jsi snad někdy viděl, že by strhával body Zmijozelu?" Harry uvažoval nad jejími slovy, ale nešlo mu to prostě dohromady.
„Slyšela jsi ho, co říkal, když jsme odcházeli z učebny. Má z toho snad radost!" zvolal Harry nevěřícně.
„Nemá," konstatovala posmutněle jeho kamarádka. „Věř, že z toho žádnou radost nemá. Jen není ochotný uznat svou chybu. Nebo doufá, že tě vyburcuje tak, že se ti to podaří-"
„No to těžko," přerušil ji Harry zostra.
„Jo, to těžko," pokývala Hermiona hlavou.
„No ne, takže už i ty si myslíš, že to byla chyba?" zeptal se jí Ron nevěřícně.
„Jo, byla. Protože tohle fungovat nebude. Ne u tebe, Harry," mluvila zase k němu. Zastavila se a podívala se na něj. „Když jsem ráno říkala, že ti pomůžu, myslela jsem, že ti pomůžu s tvou magií. Napadlo mě, zkusit to úplně opačně. Způsobem, jaký já využívám při učení nitrobrany." Harry zůstal také stát a v obličeji se mu zračilo překvapení.
„Máš nějaký speciální způsob? Chci říct – vlastně jsi nikdy o nitrobraně nemluvila," podivoval se Harry. A jemu došlo, že byl tak pohlcený svými problémy, že se jí na to ani nikdy nezeptal.
„Je to spíš mudlovská technika, ale nevidím důvod, proč nezkusit i to," pokrčila rameny Hermiona.
„Mudlovská?" zopakoval po ní Ron s jasnými pochybnostmi.
„Meditace." To bylo vše, co řekla. A Harry měl nejistý pocit, že něco takového už někdy slyšel. Ano, u tety Petunie, když tak ráda pomlouvala své sousedky, které navštěvovali nějaké lekce, při nichž se mimo jiné věnovaly i tomuhle.
*****
Večer se tedy sešli v Komnatě nejvyšší potřeby. Tentokrát si ji vzala ‚na starost' Hermiona, a když vešli dovnitř, zjistili, že jsou obklopeni převážně modrou a fialovou barvou. Byla vidět na stěnách, na závěsech, ale i na polštářích, které byly rozesety po zemi. Svíce, které kolem hořely, vydávali slabě zelené světlo. A Harry něco cítil. Byla to tráva? Stromy? Nikde žádné neviděl, ale měl dojem, jako by tam někde byly.
„Modrá a fialová jsou barvy, které mají uklidňující účinek. Naopak zelená je barva určená k uzdravování. Vybrala jsem tyto barvy, protože se domnívám, že jsou potřebné k tomu, čeho chceme docílit. Posaďte se," vyzvala Hermiona dva oněmělé Nebelvíry, když sama už seděla na jednom z polštářů. Nohy měla překřížené a v rukou držela nějakou knihu.
Harry a Ron tedy uposlechli a sami se posadili na zem na polštáře. Snažili se napodobit Hermionu, ale když si Ron snažil rukama ohnout nohu tak, jako to viděl u své kamarádky, něco si u toho pro sebe mumlal.
„Nemusíš to dělat s námi, Rone," pověděl mu po několikáté Harry. Ron se samozřejmě vždy ohradil, že chce taky pomoct, ale Harry měl spíš dojem, že si chce prostě orazit a zdřímnout si.
„Hele, říkal jsem, že do toho jdu taky. A tohle vypadá docela dobře," pokýval uznale hlavou, když se rozhlížel kolem sebe. „Hezky to tu voní," poznamenal a Hermiona se usmála.
„Chtěla jsem, abychom se cítili co nejlépe. Vůně trávy a přírody je myslím to pravé. Jak se cítíš, Harry?" obrátila svou pozornost na toho, o koho tu šlo především.
„Příjemně. Je to tu... příjemné," zopakoval Harry a skutečně si tak připadal.
„To je dobře. Protože to k meditaci potřebujeme."
„Jak jsi na něco takového přišla?" zajímalo Harryho.
„Vlastně mě to napadlo, když jsem přemýšlela nad tím, jak si co nejlépe osvojit nitrobranu," dala se do vysvětlování Hermiona. „Jak uzavřít svou mysl? Jak ji ovládnout? Dlouho jsem se tou otázkou zabývala a pak jsem si vzpomněla na mamku. Dvakrát týdně chodila na kurzy jógy a i doma jsem ji často viděla, jak se jí věnuje. To je cvičení," ujasnila Hermiona, když si všimla nechápavých výrazů svých kamarádů. „Je to indická technika, která označuje nejen tělesné a duchovní cvičení, ale je to i filosofie, duchovní nauka, může označovat i způsob života. Její historie se datuje ještě stovky let před naším letopočtem. Ale proč si myslím, že je to to vhodné pro nás? Pro tebe?" obrátila svou pozornost opět k Harrymu. „Jedním z cílů jógy je dosažení klidu mysli a rovnováhy mezi tělem a myslí. Jóga je o sjednocení, rovnováze, sebepoznání a vyváženosti.
A to potřebuješ ty, Harry. Potřebuješ pochopit sám sebe a ovládnout svou mysl. Ty nemůžeš plně využít svůj potenciál, pokud budeš v neustálém stresu. Ani profesor Snape tě k tomu nedonutí, když v tobě bude vyvolávat další stres. Ano, dokážeš uvolnit Divokou magii, pokud máš vztek, ale to proto, že v tu chvíli nemyslíš. Nebo myslíš, ale jinak - imulzivně. Jenže takhle nemůžeš kouzlit pořád. Ty ji v sobě musíš najít a nechat ji vyplout na povrch. Musíš s ní souznít. Musí se stát součástí tebe. Napořád." Harry ji zaujatě poslouchal. Znělo to skvěle a jemu bylo v tu chvíli dobře. Mohl by to být ten správný způsob?
„Dokázal jsi ji využívat předtím, než jsi zjistil, že ji v sobě máš. Teď ji potlačuješ. Potlačuješ ji ze strachu, z obavy, jak špatně by se dala využít, možná chceš opravit Kulový blesk, ale podvědomě se toho bojíš. Takže naším cílem nyní bude, aby ses dokázal natolik uklidnit, abys ji zase dokázal používat při neverbálním kouzlení," oznámila mu Hermiona. „Použití Divoké magie samotné odsuneme na později."
„Dobře," souhlasil Harry. To bude prozatím stačit. Musí začít postupně.
„S tím souvisí to, že ji teď několik dní nebudeš ani zkoušet," pokračovala Hermiona. Na Harryho zamračení ihned reagovala. „Nesmíš se nechat rozhodit tím, že to nebude po dvou sezeních hned fungovat. Tohle je běh na dlouho trať, Harry. Ale my nemáme tolik času, že? Takže tohle budeme zkoušet až do příští soboty, kdy se poté pokusíš svůj Kulový blesk opravit, abys ho mohl při zápase použít. A já věřím, že to dokážeš. Jen to musíš chtít. A nejen chtít opravit to koště, Harry," naléhala Hermiona, „ale musíš chtít ovládnout sebe, svou mysl, svou duši. Ano?"
„Ano," vydechl Harry a konsternovaně sledoval Hermionu.
„Dobrá. Takže teď k tomu, co budeme dělat. Nebudeme dělat nic."
„Paráda," řekl Ron spokojeně. Po jediném pohledu své kamarádky však raději zůstal ticho.
„Nebudeme cvičit jógu, nic takového. My budeme meditovat. Je to vlastně typ jógy. Těch je nepřeberné množství druhů, ale ten náš se nazývá Sahadža jóga. Navodíme stav hlubokého klidu, kdy se naše mysl uklidní a utiší, ale přesto zůstane bdělá. Tato proměna nás přivede na vyšší úroveň vědomí, což by nám mělo umožnit využít naplno potenciál nás samých. Už jste zaujali správnou pozici," poukázala na jejich sed se zkříženými nohami. „Teď narovnejte svá záda a ruce položte na kolena dlaněmi vzhůru. Zavřete oči a vnímejte své tělo. Od konečků prstů až po hlavu." Hermiona vše popisovala plynulým, klidným hlasem.
„Lidské tělo má sedm energetických míst. Říká se jim čakry. Prochází jimi naše energie, která vyzařuje na vrcholu naší hlavy. Pokud docílíme sebeuvědomění, můžeme ji přímo cítit. Na hlavě a na dlaních. Nemusíme dosáhnout až tohoto bodu, protože to je skutečně těžké, ale samotná cesta nám může pomoci realizovat naše vlastní cíle." Hermiona na chvíli zmlkla a Komnatou nejvyšší potřeby se rozléhalo ticho. Harry zpod zavřených víček viděl slabé světlo.
„Teď už na nic nemyslíme," pokračovala Hermiona. „Zastavíme naše myšlenky. Soustředíme se jen na nás a na naše tělo. Neexistuje ani minulost, ani budoucnost. Existuje jen přítomnost, naše bytí. Nemarníme čas tím, abychom přemýšleli nad tím, co bylo, nebo mohlo být. Teď jen prostě jsme." Po tomto už Hermiona utichla na dobro a Harry se pokoušel řídit tím, co řekla.
Samozřejmě to nešlo úplně tak, jako popisovala. Bylo to těžké na nic nemyslet. Ale už měl trénink z toho, kdy si sám každý večer čistil mysl a tohle bylo trochu podobné. Jen s tím rozdílem, jak k tomu přistupoval.
Čištění mysli před spaním bylo prostě jen čištění mysli před Voldemortem. Naopak tohle bylo víc. Bylo to – no, takže teď přemýšlel nad tím, co tohle bylo. Ale má přeci na nic nemyslet!
Opět protřepal hlavou, narovnal se a pokoušel se jen meditovat. Vnímat jen sebe. Svou energii. Ta vůně byla příjemná. Možná ho to trochu uspávalo...
„Chrrrr," uslyšel vedle sebe zachrápat Rona. On i Hermiona otevřely zároveň oči a podívali se na něj. Když se jejich pohledy setkaly, oba se na sebe usmáli. Hermiona vytáhla hůlku a jedním ‚silencio' Rona utišila. Jejich kamaráda nechali spát a oni dva pokračovali v tom, co začali.
Asi po tři čtvrtě hodiny je probrala Hermiona, přičemž Ronovi nezapomněla navrátit jeho hlas.
„Tak jak se cítíte?" zeptala se jich s jemným úsměvem. Harry se cítil uklidněný. Bylo mu lépe, i když měl dojem, že každou chvíli na něco myslel. Pak se ale rozhlédl po Komnatě, a znovu se zplna nadechl té vůně trávy. Bylo mu opravdu dobře.
„Já se skvěle prospal," odpověděl jako první Ron.
„Všimli jsme si," ujistila ho Hermiona, ale nebylo v tom nic káravého. Nejspíš už předem tušila, jak ten čas Ron využije, takže jí to nevadilo. O něj tu koneckonců nešlo.
„Bylo to dobrý. Jen mi dělá trochu potíže na nic takovou dobu nemyslet," pověděl popravdě Harry. „Když si čistím hlavu před spaním, nedělám to hodinu."
„To je normální, Harry. Určitě to nějakou dobu potrvá, ale zvládneme to," ujistila ho Hermiona, když se zvedali ze země. Harry měl pocit, že má nohy jako z olova a podle Ronova zkřiveného obličeje nebyl sám. Ron si prokřupal záda a pomalu se vydali zpět na kolej.
„Můžeš to trénovat i sám. Třeba ráno, než ostatní vstanou. Taky si můžeš půjčit tohle, aby ses o meditaci dozvěděl víc," podávala mu Hermiona knihu Jóga a meditace – tajemství sebepoznání. Jak se Harry dozvěděl, poslala ji Hermioně její mamka někdy po vánočních prázdninách. Harry své kamarádce vděčně poděkoval a byl si jistý, že následující volný čas bude trávit především meditací a čtením. Protože tohle prostě musí vyjít!
*****
Následují dny se skládaly z učení, tréninků a meditací. Jak Hermiona radila, tak taky udělal. Věnoval se nejen společným večerním meditacím se svými přáteli (tedy spíš jen Hermionou, protože pro Rona to byl čas především na to, aby si dal dvacet), ale i ráno, když se vzbudil.
Pročítal knihu od Hermiony, kdykoliv měl čas, a snažil se řídit radami v ní. Již po pár dnech měl pocit, že mu to jde lépe. Dokonce se cítil lépe. A nejen při meditacích, ale i ve škole. Svého strýce sice stále ignoroval, ale už mu to nedělalo takové starosti. Jedna věc ho meditace naučila. Vše, co se má stát, se stane. Vše má nějaký důvod. A Harry věřil, že tohle není jejich konec, ale že je to povede někam dál.
Ne, že by na Severuse nebyl už naštvaný, protože to byl stále, ale Harry nějak tušil, že už to nebude trvat dlouho. Možná to Severus vážně udělal, protože tak se učil i on. Pod tlakem a v tísni. Co o něm vlastně věděl? Co viděl v jeho myslánce? Jaké měl dětství? Jaké byli jeho roky ve škole? Začal se věnovat Černé magii, protože byla silná? A on potřeboval být silný, protože jeho otec a Sirius mu nedovolovali být slabým. Co mu zbývalo? Nevěděl samozřejmě všechny důvody, které k tomu Severuse vedly, ale mohl si je domyslet.
Ale teď nechtěl přemýšlet. Zápas se Zmijozelem se rychle přibližoval, a jak bylo datum 1. března stále blíž a blíž, rostlo i napětí ve škole. Rivalita mezi Nebelvírem a Zmijozelem byla znát na každém kroku. Svému strýci se tedy snažil raději vyhýbat, ale když šel dva dny před zápasem po chodbě a přitom byl zahloubaný do kapitoly o uchopení energie, do někoho vrazil. Ano, byl to Severus. Harry ztuhnul a kniha mu při tom nárazu vypadla z rukou.
„Omlouvám se, pane," zamumlal Harry a už se ohýbal pro knihu, jenže Severus byl rychlejší. Zvednul ji a na okamžik zůstal hledět na titulní stranu. Zvědavě přesunul svůj pohled z knihy na Harryho, ale ten na sobě nedal nic znát. „Můžete mi vrátit mou knihu?" zeptal se ho Harry s nečitelným výrazem. Severus mu ji beze slova podal, ale když od něj Harry začal odcházet, neodpustil si poznámku.
„Pět bodů z Nebelvíru, pane Pottere. Možná budete příště dávat při cestě větší pozor." Harry mu věnoval jeden zamračený pohled, načež přidal do kroku, aby byl co nejdřív pryč. Už tak nemohl vidět, že Severus zůstal stát na místě a zamyšleně ho sledoval, jak odchází.
*****
A pak nadešel rozhodující večer. Večer, kdy měl Harry konečně opravit svůj Kulový Blesk. Byl nervózní už u večeře, ale Hermiona ho neustále uklidňovala, že to zvládne. Nevšímal si pohledů, které na něj jeho strýc vrhal. Jeho famfrpálový tým byl v obležení spolužáků, ale jak jim Harry při posledním tréninku řekl, nesmí se nechat nikým rozhodit. Tenhle zápas prostě vyhrají. Dají do toho vše a neexistuje nic jiného než výhra! Ne, s Malofyem prostě prohrát nesmí!
Katie si několik posledních tréninků stěžovala, že Harry pořád používá školní Zametáky, ale on ji uklidňoval vysvětlením, že pokud se naučí dobře ovládat takovéhle koště, později na svém Kulovém blesku nebude mít soupeře. Na to vždy jen něco zamručela, ale dál se s ním raději nedohadovala.
Když s Ronem a Hermionou seděli ten večer v Komnatě nejvyšší potřeby, Harry toho moc nenamluvil. Kulový blesk tam dopravili pod neviditelným pláštěm, aby nikdo neviděl, v jakém je stavu. Teď už ležel ale před nimi, a oni seděli kolem něj na fialových polštářích. Zdálo se to jen Harrymu, nebo cítil kolem pofukovat lehký vánek? Když uviděl, jak se rozhlíží i Ron, domyslel si, že to byla práce Hermiony, která Komnatu opět připravovala.
„Zavřete oči," přikázala jim Hermiona tichým hlasem. „Chvíli na nic nemyslete." A tak se snažil na nic nemyslet. Po těch dnech, kdy to dělával dvakrát denně, už to nebylo tak těžké, ale to vědomí, že teď se rozhodne, ho trochu znervózňovalo, a nedovolovalo se mu úplně uklidnit.
„Harry, bude to v pořádku," ozval se uklidňující hlas Hermiony. Stále nechával oči zavřené, ale naslouchal jí. „Máš to v sobě. Tvá energie je spojená s tvým magickým jádrem. Je jen na tobě, jak ji využiješ. A ty ji dokážeš využít. Už jsi to dřív dokázal. Jsi silný kouzelník, silný člověk, probuď to v sobě, Harry. Nezáleží na koštěti, nezáleží na ničem. Záleží pouze na tobě. Potlač všechny negativní myšlenky. Potlač své obavy a svůj strach. Vezmi si hůlku." A Harry ji poslechl. „Cítíš, jak tvá magie vibruje? Jak spolu s energií proudí do tvé hůlky? Jste jedna mysl, jedno tělo. Soustřeď se jen na svou magii. Propoj ji se svou myslí, Harry." Harry dělal to, co mu Hermiona říkala, a cítil se v tu chvíli neskutečně silný.
„Otevři oči." Učinil tak. „A teď to koště neverbálně oprav. Tak jako jsi to už jednou udělal."
Harry se zadíval na koště. Opraví ho. Věděl to. Cítil to. Nebyla jiná možnost. Napřáhnul na něj svou hůlku a v hlavě pronesl příslušnou formuli. ‚Reparo.'
A kouzlo fungovalo. Harry to dokázal. V příštím okamžiku před nimi ležel jeho Kulový blesk opět ve své celistvosti, po nějakém zlomení ani památky. Harry se na něj nemohl vynadívat. Opravdu se mu to podařilo! Dokázal to. Opravil ho. Odvážil se podívat na své přátele, kteří se na něj usmívali od ucha k uchu.
„Kámo, tys to dokázal!" poplácal ho po zádech jako první Ron.
„Harry!" objala ho Hermiona.
„Bez tebe bych to nikdy nedokázal," děkoval jí Harry, když jí objetí vracel. Pak si schoval obličej do dlaní a snažil se uvěřit tomu, co právě dokázal. Dokázal použít svou Divokou magii. Sice s hůlkou, ale i tak to byl neuvěřitelný pokrok. Opravil koště, které mu daroval Sirius! Ten pocit byl k nezaplacení. „Děkuju vám. Vám oběma," obracel se s širokým úsměvem na své přátele, když si sundal ruce z tváře. A přitom pořád pokukoval po svém koštěti, jako by ho viděl poprvé.
„Zítra to Zmijozelu natřeme!" vyskočil Ron na nohy s bojovností v hlase, a aby tomu dodal ten správný grif, zaťal přitom dlaně v pěst.
„Jasně!" přizvukoval mu Harry a vzal své koště do rukou. Projel jím neskutečný pocit štěstí. Cítil v sobě takové odhodlání, že by zvládnul vše. Možná i Voldemorta, kdyby se tam teď objevil. Pak ale Harry přistál nohama zpět na zemi. ‚Tak možná ne všechno...'
„Harry, ty to Malofyovi natřeš, jasný? A ukážeš Snapeovi, že si ty svoje metody může strčit třeba do pr-"
„Rone!" okřikla ho Hermiona zděšeně.
„Promiň, Hermiono, ale nemůžu se dočkat jeho pohledu, až Harry vstoupí na hřiště s Kulovým bleskem v ruce! To bude prostě pohled za milion galeonů!" A jediný pohled na usmívajícího se Harryho jim dal najevo, že on se těší na to samé.
Dokázal to. Ale ne díky Severusovi. Teď už se mu bude muset opravdu omluvit, a když se tak Harry díval na Kulový blesk, který držel v ruce, už mu myšlenka na odpuštění nepřipadala tak strašná. Vlastně už vše bylo, jak má být.
Chyba! Vše bude, jak má být, až zítra rozdrtí Malofye...
*****
Při snídani začal Harry pociťovat lehkou nervozitu. Napětí ve Velké síni se dalo krájet. Zmijozelští pořád něco pokřikovali na Nebelvíry, a ty zase zpět na ně. Už ani učitelé do toho nezasahovali. Věděli, že brzy to skončí, takže nechali všechny v jejich euforii z nadcházejícího zápasu.
„Nevšímejte si toho," poradil klidným hlasem Harry svému týmu. To ráno seděli všichni spolu. „Nějakými řečmi nás přece nerozhodí," ukousnul si Harry svého toustu a vyslal smrtící pohled na svého hlavního soupeře. Malfoy mu ho zdárně opětoval.
„Hej, Pottere! Prý teď lítáš na Zametáku, jo?" vykřikl někdo od zmijozelského stolu. Harry si toho nevšímal a dál se věnoval své snídani.
„Máš Kulový blesk, že ano, Harry? Prosím, řekni, že ho máš," zaúpěla Katie. „Nehodláš si dokazovat, že Malofye porazíš i na horším koštěti-"
„Katie! Něco takového by mě nenapadlo," zakroutil hlavou Harry.
„Ale máš ho?" ptala se znovu napjatě. Harry jí věnoval jeden ze svých úsměvů.
„Žádný strach." To bylo vše, co na to řekl, než se vydali do šaten. Ostatní studenti se s rámusem začali přesouvat na hříště za školou.
*****
V kabinách se ozýval řev z tribun. Harry zaslechnul i útržek písně, kterou Zmijozelští zpívali minulý rok. ‚Weasley je náš král...' Pak si všimnul úlevného vydechnutí, když Katie uviděla opřený jeho Kulový blesk o stěnu. Čekal tam na něj...
„Omyl," začal Harry svůj proslov, když se ostatní začali mračit. „Rone, ty jsi NÁŠ král! Víš, o kolik dnes jde. A ty to zvládneš! Kdykoliv jindy by mi to bylo jedno – ne tedy úplně – ale dneska... Dneska to dáš! Dneska to musíš dát! Dneska neexistuje možnost, že bys to zvoral! Víš, o jak moc dneska jde?!" A Ron jeho slovy nebyl vyděšený. Právě naopak. Už od té doby, co Harrymu Snape to koště zlomil, a co se dozvěděl o tom, že je Malfoy jeho kmotřenec, předsevzal si, že tenhle zápas nepustí. A stejně to cítil i dnes.
„Rozdrtíme je!" zakřičel stojící Ron s pěstmi na hlavou.
„Joooo!" přidali se k němu ostatní.
„Hlavně se zase nenech Malofyem rozhodit jako vloni," upozorňovala Katie na jejich poslední zápas, kdy se Harry na Malfoye vrhnul.
„Žádný strach, dneska ho rozmáznu jako nic," odvětil Harry s úsměvem.
„Snad to bude v pohodě. Připadá mi, že se letos trochu zklidnil."
„Cože?" zeptal se Katie nevěřícně Ron.
„Taky mi připadá takový tišší," zastala se Katie Ginny. Harry se to rozhodl raději nekomentovat a pokračoval ve své řeči.
„Trénovali jsme tvrdě a teď si to vybereme. Na nich!" ukázal Harry ke dveřím, jež vedli na hřiště. „Hrajte, jak nejlépe umíte! A vy to umíte skvěle! Vím, že to umíte skvěle! Jsme ten nejlepší tým! Jste ti nejlepší z nejlepších! A nějakej Zmijozel nás ohrozit nemůže! Zmijozel NE!"
„ZMIJOZEL NE! ZMIJOZEL NE!" opakovali po něm jeho spoluhráči. Pak jednoho po druhém Harry poplácal po zádech. „Tak jdeme na to!" Každý uchopil své koště do ruky a seřadili se.
„A teď," uslyšel hlas Colina Creevyho, „přivítejte nebelvírský tým!" A to byl povel pro ně. Za ohromného řevu vstoupil Harry se svým týmem na hřiště. Zdravili je. Tři čtvrtiny tribuny jim skandovali, protože jako obvykle se na jejich stranu přidávali i Mrzimorští s Havraspáry. „Tady ho máme! Náš nejlepší kapitán," začal se všude rozléhat zesílený hlas Colina, „HARRY POTTER!!"
„A má svůj Kulový blesk, takže řeči o tom, že by na něm dnes neměl letět, byli skutečně jen fámy," uslyšel Colinovu spolumoderátorku Elisabeth Stoneovou z Havraspáru. Po tomto prohlášení se Harry s úsměvem zadíval na část tribuny, kde sedávali učitelé. Seděl tam vedle Brumbála a sledoval ho. Harry si demonstrativně přehodil koště do druhé ruky a nepřestával Severuse sledovat.
„Harry, jestli tenhle zápas vyhrajeme, bude to nejlepší den mého života," oznámil mu za ním šeptem Ron. Když se na něj Harry otočil, všimnul si, že sleduje učitelskou lóži stejně úpěnlivě jako on.
„No, tak to by stačilo," rozhodnul Harry, že zírání už bylo dost, a začali sledovat, jak na hřiště nastoupilo Zmijozelské družstvo.
„Kapitáni, podejte si ruce," uslyšel Harry hlas madam Hoochové a vykročil směrem k ní. Se zmijozelským kapitánem Montaguem si před ní podal ruku, ale spíš než přátelské podání ruky to bylo drcení a zkouška síly, kdo vydrží déle. „Stačí," upozornila je madam Hoochová ostře, když si všimla, jak jsou oba rudí v obličeji a ruce jim úplně zbělely. Pustili se a Harry střelil pohledem k ostatním zmijozelským hráčům. Malfoy ho sledoval a on jeho. Rozdrtí ho!
Pak se Harry vrátil ke svému týmu a na zapískání se všichni vznesli do vzduchu. Hra začala.
Byl to neuvěřitelný pocit, když zase seděl na svém Kulovém blesku. Tohle mu tak chybělo! Ihned se začal rozhlížet po zlatonce, a přitom si mapoval tribunu. Kde asi můžou být lidé z Řádu? Kde je asi Remus? Byla to Tonksová, koho zahlédl u jednoho z ochozů? Remus tedy nebude daleko. Jaké štěstí, že má zase svůj Kulový blesk!
„Dnes to bude opravdu tvrdý souboj!" zaslechl Colina, jak komentuje zápas. „Zmijozelští odrážeči Crabbe a Goyle nikomu nic nedarují. Tohle byla překažená střela Weasleyové! Jen tak tak se potlouku vyhnula! Skóre zůstává 0:0."
„Na tento zápas jsme všichni dlouho čekali. Samozřejmě bývá ten nejtvrdší, protože Zmijozelové se opravdu neštítí ničeho," poznamenala Elis, když viděla, jakým způsobem se Goyle snažil srazit Katie.
„Slečno Stoneová," kárala hlasatelku profesorka McGonagallová, ale i z jejího tónu bylo poznat, že se jí hra Zmijozelů nezamlouvá. Bylo vidět, že jejich cílem je sejmout především střelkyně.
„V týmu Zmijozelů od loňska nenastali žádné změny, takže jsou stále stejně sehraní. Stále stejně nechutně suroví, neurvalí a než na své dovednosti spoléhají na svou fyzickou sílu, kterou využívají proti našim děvčatům. To není moc pěkné, že?" neodpustil si Colin.
„Pane Creevy!"
„A camrál získává Warrington, uhýbá potlouku od Sandlera a snaží se přelstít našeho brankáře, Ronalda Weasleyho – ale POZOR, Weasley střelu nepouští a camrál vyhazuje zpět do hry a ujímá se ho jeho sestra! Tomu říkám parádní zásah! Tak to je skutečně náš král!" komentoval dění s nadšením Colin. Harry se potěšeně ušklíbnul a přitom se rozhlížel po zlatonce. Křižoval hřiště všemi směry, když se střetl s Malfoyem, který do něj vrazil.
„Hej, Pottere, na co čumíš?!" zakřičel na něj Malfoy. Harry se zastavil a probodnul ho pohledem.
„Nevím, jak ty, ale já hledám zlatonku. Což je taková malá, zlatá, kulatá věcička s křídly. Sorry, jestli víš, jak vypadá, ale já jsem ještě neviděl, že bys ji někdy držel v ruce," poznamenal Harry s úsměvem.
„Brzy tě ten smích přejde, Pottere, to si pamatuj!" namířil na něj Malfoy ukazováček.
„Och, bože, Malfoyi. Ty seš vždycky samá huba keců a nic z toho. No tak dělej, zbav mě ho, protože já to dělat nehodlám. Skvěle se bavím, když tu tak sleduju, jak se váš tým řítí do další prohry." Harry viděl, jak Malfoy rudnul vzteky.
„S Brumbálem a tím vaším Řádem za prdelí se ti to vyskakuje, co?" vyjel na něj zase Malfoy.
„Malfoyi, k tomu, abych tě dostal, fakt nikoho nepotřebuju. Nevím, koho tu mám za prdelí já, ale ty nejspíš pár poskoků Voldemorta, co?," řekl Harry posměšně. „Copak? Sledují tě? Myslíš, že bude Voldemort potěšený, až ten otřesnej Potter porazí dalšího Malfoye?" Malfoy se už nadechoval, ale Harry ho předběhl. „Já vím, je to jen famrfrpál, ale stejně," ušklíbnul se na něj Harry, „vaší rodinu asi nemá teď moc v oblibě, a lepší to nebude. Jen by mě zajímalo, jestli se pak taky budeš před Voldemortem plazit jako tvůj otec. Pověz, už si tě označil?" zeptal se ho Harry s lehkostí v hlase.
„Dostanu tě, ty parchante!" zasyčel na něj teď už pobledlý Malfoy a oba zpozorněli, když zaslechli svá jména.
„Tak to vypadá, že chytači Harry Potter a Draco Malfoy si vyřizují nějaké účty," uslyšel Harry svého mladšího spolužáka.
„Ano, Coline. Tito dva se nikdy v lásce neměli, takže je jisté, že nás čeká vyhrocený souboj. Zatím to ale vypadá, že ani jeden z nich po zlatonce nepátrá. Zajímalo by mě, co je teď důležitějšího. Vzhledem k tomu, že po půl hodině je zápas 20:40 pro Zmijozel, to vypadá, že o vítězství rozhodne ten, kdo chytí jako první zlatonku."
Harry se rozletěl od Malfoye pryč, ale nezapomněl ho přitom srazit stejně jako Malfoy předtím jeho.
A toto gesto se opakovalo pokaždé, když se ti dva setkali. Harry na něj po chvíli zkusil i Vronského fintu. Hnal se za ničím a Malfoy samozřejmě za ním. Když se Harry zastavil u země, vysmál se mu.
„Ty seš fakt naivní, Malfoyi! Ale proč mě to překvapuje? Vaše celá rodina je naivní, když si za svého pána vybrala zrovna Voldemorta." Harry si všimnul, jak sebou pokaždé Malfoy cuknul, když uslyšel Voldemortovo jméno.
„Myslíš si, jakej nejsi frajer? Ale víš, tetička Bellatrix nás o Vánocích při stole bavila tím, jak úžasný jsi byl vloni na ministerstvu. Pamatuješ na to? Když tam zabila toho prašivýho psa, tvýho zlatýho kmotra. Musel ses užírat hroznou vinou, když jsi žebral u Bonesový o jeho očištění. A stejně – k čemu to? Je mrtvej, chcípnul, řekl bych, že už mu je to teď šumák," převzal kartu zase Malfoy, a tentokrát to byl Harry, kdo byl vzteky bez sebe. Jak toho parchanta nenáviděl! Kdyby mohl, rozmázl by ho tu jako švába! Ne, nemůže! Nemůže si nic přát. Rychle od něj odvrátil pohled, než by zase použil svou Divokou magii, strčil do něj ramenem a odletěl pryč. Nesmí se nechat vyprovokovat!
Jenže Malfoy se ho držel. Harry neměl ani čas sledovat hru, jen viděl, že mají holky co dělat, aby se vyhnuly nejen potloukům od protivníků, ale i těm přerostlým opicím samotným. Naštěstí měl i Nebelvír skvělé odrážeče, takže dvojčata Sandlerovi si také servítky nebrali.
„Vůbec jsi mě to nenechal doříct, Pottere! Prý jsi chtěl mou tetičku poctít neodpustitelnou, ale nedařilo se ti. No jo, kde by Zlatý Brumbálův chlapec přišel k tomu, aby něco takového dokázal. Jsi fakt sračka, Pottere, víš to?" Harry se zběsile otočil k Malfoyovi, který se mu vysmíval.
„A kolik jich svedeš ty, Malfoyi? Že by už všechny? Zkouší tě z nich Voldemort. Zkouší si je na tobě? Prý své služebníky rád mučí. Třeba jen tak pro radost. Vážně nechápu, jak někdo může klesnout tak hluboko a plazit se před někým takovým. Nevím, kdo je větší ubožák. Jestli Voldemort, protože si nedokáže svoje poskoky získat ničím než zastrašováním, nebo Smrtijedi, protože jsou to všichni vlastně jen srabi. Jo, promiň, eště jsem zapomněl na zvláštní skupinu a tou jsou šílenci – tam patří tvá drahá tetička!" Harry sotva popadal dech, jak to celé na Malfoye vyhrknul, ale to už slyšel, jak dav křičí a on zahlédnul něco zlatého v dálce za Malfoyem.
„Takže se nám chytači přeci jen vzpamatovali! Skoro to vypadalo, že se na sebe za chvíli vrhnou!"
„Coline, také jsem měla ten dojem. Vypadali opravdu naštvaně. Tohle bude ještě tvrdý boj!" A mladá komentátorka nebyla daleko od pravdy.
Harry se hnal za zlatonkou, jak nejrychleji dokázal. Vedle sebe viděl Malfoye, který mu zdárně sekundoval a nespouštěl ho z dosahu. Už se přibližovali. Oba po ní natahovali ruce a navzájem se snažili z dráhy vytlačit. Malfoy narážel do Harryho a Harry do něj. Už byla tak blízko! Už ji měl skoro u ruky. Letěli blízko při zemi a v uších jim hučel řev, který se ozýval z tribun.
Jenže v tu chvíli, když se po zlatonce Harry natahoval, udeřil do něj potlouk vyslaný od jednoho z Malfoyovi ochranky. Jenže Crabbe nebo Goyle mířili tak nešikovně, že u toho sejmuli i Malfoye.
Neuvědomoval si to, ale společně s Malfoyem oba letěli z košťat dolů, a rozplácli se těsně vedle sebe na zemi. Harry měl chvíli pocit, že mu někdo vyrazil dech, ale za okamžik se ztěžka nadechnul a uslyšel, jak Malfoy vedle něj učinil to samé. Bylo tam zvláštní ticho. Harry se podíval nad sebe a zjistil, že všichni přestali hrát. A diváci fandit. Nikdo nevěděl, co teď bude. Ale ve chvíli, kdy Harry slyšel, jak se k nim žene madam Hoochová, která ale byla na druhé straně hřiště, a slétávají k nim jejich spoluhráči, ucítil v dlani slabé třepotání.
Pomalu obrátil hlavu k Malfoyovi.
„Víš, Malfoyi, mě porazit nemůžeš. Ty fakt ne. Nikdy a v ničem." A s tím Harry zdvihnul ruku svírající zlatonku do vzduchu. Jako by někdo pustil zvuk, v tu chvíli se kolem začal ozývat takový řev, že si Harry myslel, že mu prasknou bubínky.
Vedle sebe slyšel Malfoye zaúpět tiché ‚neee', čehož se nezdráhal hned využít. Ještě nezapomněl, jak Malfoy mluvil o Siriusovi.
„Ale ano. Fakt se jdi raději klanět před Voldemortem, protože na nic jiného se ani nehodíš." Jo, Harry byl zlý. Ale Malfoy podle něj taky, takže žádné výčitky svědomí neměl. Jen ho překvapilo, když najednou na svém bolavém těle ucítil, jak se na něj něco těžkého vrhnulo.
Byl to Malfoy. Harry na nic nečekal a se stejnou vervou se pustil i on do něj. Byli se hlava nehlava, a Harry slyšel, jak studenti z hlediště skandují jeho jméno. Od Zmijozelů bylo slyšet i to Malfoyovo, ale ne už tak silně. Přece jen jich byla menšina.
V jednu chvíli byl Harry pod Malfoyem, v druhé zase nad ním. Brýle už asi ztratil, protože viděl rozmazaně, ale do ran, které Malfoyovi zasazoval, dával vše.
„Nechte toho! Ihned toho nechte!" křičela na ně madam Hoochová hystericky. Harry zaslechl i jiné hlasy, ale dokud ho někdo nezačal od Malfoye odtrhávat, nevšímal si toho, a pokračoval v bitce.
„Taková nestoudnost! Čekala jsem od vás rozumnější chování!" spílala je učitelka létání. „Takhle se porvat, jako nějaká zvířata!" Harry se podíval, kdo ho držel, a byl to Ron.
„Dobře jsi mu to nandal," pochválil ho do ucha jeho kamarád, ale zněl rozhozeně. „Ale tohle je vo hubu, kámo. Vyřídíme to s ním jindy, jasný? Teď to nech být." Harry těžce oddechoval a dal Ronovi na srozuměnou, že už ho může pustit. Někdo mu do ruky podával jeho brýle s rozbitým sklíčkem, ale i přesto si je Harry nasadil. Byla to Ginny.
„Dík."
„Jsi v pořádku?" zeptala se ho s obavami, ale to už si všimnul, jak se k nim žene McGonagallová se Snapem, takže jen přikývnul, a sledoval dva rozběsněné učitele. Věděl, že je možná v maléru, ale on si nezačal. Tohle si musí slíznout Malfoy!
Už dlouho neviděl svého strýce tak rozzuřeného. Jeho obličej byl pokroucený vzteky a šel z něj vážně strach. McGonagallová s ním v tuhle chvíli mohla ale hravě soupeřit.
„Co to mělo znamenat?!" rozkřikla se na ně, když k nim došla. Snape propaloval Harryho i Malfoye smrtícím pohledem. „Pottere! Malfoyi! Můžete mi to někdo vysvětlit?!" Harry čekal nějaké obhajující řeči, kterých měl vždy Malfoy plnou pusu, ale k jeho údivu zarytě mlčel. A Harry s ním. K tomuhle nebylo co říct. Tohle bylo jen očekávané vyústění dlouho vypjaté situace.
McGonagallová něco začala probírat s Hoochovou a Harry spatřil, jak jeho strýc něco šeptá Malfoyovi. Měl takový vztek. Ne, nevybil ho ze sebe. Když je dva viděl spolu, vyplaval znovu na povrch. Kdyby jen Malfoy zmizel, klidně za Voldemortem, a neotravoval jim život!
„Harry," oslovil ho nějaký hlas, jenže Harry ho nevnímal. Byl úplně ponořený ve svých myšlenkách a nic jiného ho nezajímalo.
„Harry!" opakoval ten hlas znovu. Harry ale stále nespouštěl svůj pohled z Malfoye. Ten hajzl! Možná periferně viděl, jak se na něj podíval Severus a zpozorněl přitom, ale on nespouštěl zrak z Malfoye. Bylo by tak skvělé, kdyby-"
„HARRY!" zakřičel mu někdo do ucha a Harry sebou cuknul, jak se najednou probral. Zmateně se díval do očí Ronovi, který ho k sobě silou obrátil, a držel jej za ramena. Vypadal dost nervózně a Harry tušil proč. Poznal to. Poznal, na co Harry myslí, a na poslední chvíli ho zachránil od toho, aby udělal něco zlého. „Teď ne," upozornil ho tiše Ron a Harry si byl vědom, že ho přitom pozoruje dav lidí. „Uklidni se, Harry. Tohle nemůžeš, jasný?" našeptával mu Ron pořád. „S tím zmetkem si to vyřídíme jindy a jinde, ale teď se uklidni." Harry roztřeseně přikyvoval.
„Potřebujete na ošetřovnu, Pottere?" uslyšel za sebou profesorku McGonagallovou.
„Ne," odpověděl Harry, když se k ní obrátil, ale stejně cítil, jak ho bolí celý člověk.
„Skvěle. Takže mě můžete doprovodit," sykla na něj naštvaná profesorka, a když opouštěl v jejím doprovodu hřiště, odvážil se podívat na svého strýce. Jenže ten nesledoval jeho. Harry se otočil, a viděl, že sleduje zamyšleně Rona.