Harry ani nevěděl, jak se dostal do věže. Bral schody po dvou, aby co nejdřív zmizel ve svém pokoji, takže si ani nevšimnul, že na něj Hermiona s Ronem volali. Byl úplně mimo. Když došel až ke své posteli, všimnul si, že závěsy kolem jeho jsou stažené. To nevěstilo nic dobrého, protože předtím tak rozhodně nebyly. Opatrně je tedy rozhrnul a poskytl se mu tak výhled na jeho zlomený Kulový blesk.
Znovu zalapal po dechu, když jej uviděl. Jak mu to mohl Severus provést? Za co? Za to, že se svěřil svému příteli? Za to, že potřebuje oporu i v někom jiném než jen v Severusovi? Co si Severus myslel? Že jím může manipulovat stejně jako Brumbál? Že bude dělat jen to, co se hodí jemu a Brumbálovi?
„Co to-" ozval se za Harrym hlas Rona, ale ten se zasekl v půli věty, když uviděl, na co Harry kouká.
„Co se stalo?" zeptala se Hermiona, která to ještě neviděla, protože byla z obou nejdál.
„To ti udělal ten..." Ron nenacházel slova, jak Snapea nazvat.
„Co-" Hermiona Rona a Harryho odstrčila a sama se podívala k Harrymu na postel. „Harry... Mrzí mě to," bylo to jediné, co na to dokázala říct. Se smutkem v očích se podívala na Harryho a jemně ho pohladila po rameni.
„To udělal kvůli tomu, že jsi mi to řekl?" zeptal se Ron rozhořčeně.
„Jo," odpověděl jednoslovně Harry. „Prý si ho mám zkusit opravit," dodal ještě odevzdaně, pak se pro koště nahnul a rychle ho schoval pod postel. Jeho spolubydlící o tom vědět nemuseli. Pokud by se mu přece jen nějakým zázrakem povedlo koště opravit, těžko by se vysvětlovalo, jak to dokázal.
„To je takovej parchant," prohlásil Ron zhnuseně. „No co, máš snad jinej názor?" obrátil se k Hermioně, která na něj vyčítavě hleděla. „Jak mohl tohle Harrymu udělat? Za co jako? Je to přece jeho věc, komu o tom řekne! Brumbál ani Snape Vyvolenými nejsou!" vyprskl, ale hned se začal poplašeně rozhlížet, jestli jsou v pokoji opravdu sami. Naštěstí byli.
Harryho pohled na věc byl stejný jako Ronův, takže byl svému kamarádovi vděčný, že to řekl nahlas sám. Byla jeho věc, komu to řekne, a tohle byla od Severuse ta nejtěžší podpásovka, jakou mohl udělat. Nevěděl, jak mu to bude moct zapomenout. Obzvlášť, pokud to koště neopraví. Na to samé nejspíš v tu chvíli pomýšlela i Hermiona, protože se k tomuto tématu hned otočila.
„A už jsi to zkoušel, Harry?" zeptala se ho opatrně a Harry na to jen zakroutil hlavou. „Proč? Víš, možná proto to profesor Snape udělal-"
„Udělal to, protože jsem porušil jeho pravidla!" vykřikl Harry. „Protože jakmile není po jeho, může mi ničit můj život, jak se mu zlíbí! Udělal to, protože nenávidí mého otce a Siriuse!"
„Věděl, že jsi to koště měl od něj? Určitě by to-"
„Prý nevěděl, ale hned na to nezapomněl zmínit, že by to udělal, i kdyby to věděl, takže se ho nesnaž obhajovat! Kdybys slyšela, co mi řekl! Co si myslí, že jsem? Nějaká jejich loutka?!" Harryho hlas dosahoval pomalu maxima, což Hermionu přimělo odhlučnit pokoj, aby Harryho nikdo nezaslechl.
„Určitě to udělal, aby Zmijozel vyhrál zápas!" napadlo okamžitě Rona.
„No, prý takové povrchní důvody nemá, ale byl by to dobrý bonus!" oznámil mu Harry, což i Rona naštvalo ještě víc. Když šlo o jídlo nebo o famfrpál, šlo teprve do tuhého.
„Jistěže takové povrchní důvody nemá. Udělal to, aby v tobě probudil Divokou magii, Harry," poznamenala Hermiona. „A ty bys to měl vyzkoušet."
„Nebudu to zkoušek, jak jemu se to hodí! Jen proto, že on to chce!"
„Tohle bys měl chtít především ty," hádala se s ním Hermiona.
„Myslíš, že to nechci? Že chci, aby všechno od Siriuse skončilo zničené? Co takhle mi roztrhat plánek nebo rozstříhat plášť mého otce? Možná bych to měl Severusovi navrhnout, určitě by se do toho s chutí vrhnul!" vykřikoval sarkasticky Harry. Hermiona se zase nadechovala, ale to jí pro změnu přerušil Ron.
„Hele, Hermino, tohle je prostě moc. Možná Snape chce Harryho Divokou magii probudit, ale taky se chtěl za mě pomstít. Určitě věděl moc dobře, co to koště pro Harryho znamená, a jestli schvaluješ to, co udělal, tak sorry, ale to jsi stejně mimo jako Snape." Hermiona už nevypadal tak pobouřeně jako předtím.
„Samozřejmě, že to neschvaluji. Jen se na to snažím dívat z jeho pohledu. Možná si ani neuvědomil, jak moc je pro Harryho to koště důležité. Sám jsi říkal," obrátila se teď na Harryho, „že nevěděl, že jej máš od Siriuse. A raději to zamluvil, než aby uznal svou chybu," zkusila to ještě Hermiona.
„Řekl, že to koště Sirius někde ukradnul!" zvolal Harry naštvaně. „Že prý abych měl to nejlepší, protože i můj táta vždy musel mít to nejlepší koště!"
„Takový kecy!" přidal se k Harrymu Ron. „Blackovi jsou dost bohatý na to, aby si takových košťat mohli koupit stovky!"
„Byl na útěku z Azkabanu," podotkla jen tak mimochodem Hermiona, ale už se nesnažila s nimi moc dohadovat.
„No a? Myslíš, že čistokrevný kouzelnický rod typu Blacků má všechny peníze schované jen na jednom místě u Gringottů?" tohle Harryho zaujalo. Doufal, že Ron přijde s něčím, jak to vysvětlit, protože opravdu nechtěl věřit tomu, že by ho Sirius ukradnul. I Hermiona teď vypadala zaraženě. Věděla hodně, ale zrovna tohle téma jí nebylo tak blízké jako Ronovi. „Mají majetek po celém světě. Takovéhle rody mívají více než jen jedno sídlo. Nebo si myslíš, že Grimmauldovo náměstí je jediné? Sirius přece Harrymu psal i ze zahraničí. Určitě se dokázal dostat k rodinným penězům i jinak, než že by si zašel do Gringottovy banky. I to koště mohl sehnat jinde než v Británii, takže ho nemusel nikdo poznat." Harry byl Ronovi tak vděčný! Přesně tohle potřeboval slyšet.
„Tak proč něco takového profesor Snape říkal? Musí to taky vědět," podivovala se Hermiona zmateně.
„Protože chtěl Harrymu ublížit? Naštvat ho? Zdeptat ho? Pomstít se?" obviňoval Severuse Ron. „Sorry, kámo," obrátil se k Harrymu, „ale mám o tom celém zase docela pochybnosti. Nechtěl jsem ti to říkat, ale fakt se mi Snape nezdá. Je-"
„Je Zmijozel. Ti se nechovají zrovna férově, to je pravda," skočila mu Hermiona do řeči. Harry nevěděl, koho sledovat dřív. „Ale ať už je to jakkoliv, profesor Snape ví, že to koště Harry dokáže spravit. Kdyby byl takový, jak tady tvrdíš, Rone, udělal by to i v případě, že by něco takového Harry nedokázal. Ale to on neudělal! On Harrymu nezničil to koště navždy. Ví, že to Harry dokáže. A ty to dokážeš, Harry, jen tomu musíš věřit." Možná měla Hermiona pravdu. Udělal to, protože ví, že to Harry spraví. Ale to nic nemění na tom, že to udělal, ani jakým způsobem. Nikde totiž nestojí, že se Harrymu jeho Divoká magie stoprocentně vrátí. Kulový blesk od Siriuse možná už nikdo nikdy nespraví... Na to už jí neměl co říct.
„Zmeškali jsme večeři," posteskl si Ron po chvíli ticha.
„Úplně jsem na ni zapomněla." Harry se cítil blbě, že kvůli němu jeho přátelé budou o hladu. On na to byl koneckonců zvyklý, ale co Ron? Pro něj je jídlo nejdůležitější částí dne.
„Co zajít do kuchyně?" navrhnul znenadání Ron a Harry byl za tu myšlenku vážně rád. Už tam nebyl dlouho. Chtěl tam zajít po té události s alkoholem u Severuse, ale nedostal se tam.
„Dobrý nápad," přikývnul Harry a společně opustili chlapeckou ložnici.
*****
„Harry Pottere, pane!" volal na Harryho přes půlku kuchyně Dobby a s nešťastným pohledem v očích k němu běžel.
„Dobby, co-"
„Dobbymu je tak líto, co se stalo! Pan profesor Snape říkal, že chce vaše koště jen půjčit! A když chtěl, abych ho Harrymu Potterovi vrátil..." Dobby začal vzlykat a tlouct hlavou o zeď.
„Ne, Dobby, to je v pořádku. Ty za to nemůžeš," uklidňoval hned skřítka a všimnul si, že i ostatní skřítkové je poslouchají.
„Dobby si to nikdy neodpustí! Už nikdy neposlechne profesora Snapea! Nikdy!" Několik křítků pohoršeně vykřiklo, ale Dobbymu to bylo jedno.
„To ne, Dobby. To, prosím, nedělej. Dnes to byla jen nehoda, ale pokud by to bylo potřeba, musíš profesora Snapea poslechnout, ano? Jde o víc než jen o koště, na to nezapomínej," povídal vážně Harry Dobbymu. I když si skřítek jeho slovy nebyl moc jistý, přesto váhavě přikývnul, a hned na to táhnul Harryho s jeho přáteli ke stolu.
„Dá si Harry Potter dýňový džus?" zeptala se ho Trinky.
„Dá si Harry Potter palačinky?" zeptal se ho Druppy.
„Nebo má Harry Potter chuť na Povídavé košíčky?" zeptala se Fonky.
„A přátelé Harryho Pottera si také něco dají?" zeptala se Pranky.
„Stačí, co vám zbylo od večeře," odpověděla Hermiona, ale ostatní skřítci stejně čekali na to, co odpoví Harry. Když se ani nepohnuli, Harrymu to došlo.
„Jak říkala Hermiona, dáme si něco od večeře. Nestihli jsme ji. Moc vám děkujeme."
V tu ránu kolem nich začali všichni skřítci pobíhat a předkládali jim na stůl mnohá jídla, o kterých měl Harry dojem, že se u večeře ani nepodávala. V běžné dny takový výběr skutečně nebyl.
„Co to bylo?" zeptal se Ron Harryho zmateně.
„To je na dlouhé vyprávění," odtušil Harry a začal večeřet. Ron se nenechal dlouho pobízet a následoval jeho příkladu.
„Stejně si myslím, že by tu neměli pracovat zadarmo," ozvala se po chvíli Hermiona, a někteří skřítci, kteří ji zaslechli, se od ní začali odtahovat.
„Teď ne, Hermiono. Víš, že o tom nechtějí ani slyšet," připomněl jí Harry tiše.
„Protože nevědí, že můžou žít lépe," namítla vzápětí.
„Oni jsou ale takhle spokojení, kdy to pochopíš?" vložil se do rozhovoru Ron. Hermiona se už nadechovala, ale Harry ji zarazil.
„Podívej," zašeptal jí Harry, „já už s nimi mluvil a možná nám pomohou v boji. Nech to plavat, nebo to pokazíš." Ron, který nevěděl, která bije, se nechápavě zahleděl na Harryho. Hermiona vypadala, že by nejraději něco řekla, ale nakonec si to rozmyslela a jen přikývla.
„Vážně si Harry Potter nedá palačinky?" objevila se vedle Harryho zase malá skřítka.
„A ty by sis dala, Trinky?" zeptal se jí Harry.
„Já? Harryho Pottera zajímá, co by chtěla obyčejná skřítka?" Harry skřítku opět vyvedl z míry.
„Samozřejmě. A jestli chceš, můžeme je připravit spolu," mrknul na ni Harry. Trinky začala radostí poskakovat a za chvíli se k ní přidal i Dobby a pár dalších skřítků. „Uděláme hodně palačinek, ať mají všichni zítra při snídani radost!" rozhodnul Harry s úsměvem, vstal od stolu a přidal se ke skřítkům, kteří se hnali ke sporákům.
„Už to chápu! Už to asi chápu!" ozval se Ron překvapeně. „Ty Vánoce!" rozhodil s rukama do stran a zíral na Harryho.
„No jo, někdy se člověk musí odreagovat," pokrčil rameny Harry a Hermiona jen kroutila hlavou.
„Hej, ale Snape palačinky nesnáší," napadlo Rona a Harryho překvapilo, jak rychle mu to pálí.
„No právě," ušklíbnul se na něj a za chvíli se vedle něj objevila Hermiona. Zjevně se jí nezdálo, že by měla sedět a nechat se obskakovat, takže se přidala jim pomoct.
„To je ale docela zmijozelské, Harry," poznamenala a podezíravě na něj zahlížela.
„Tak aspoň budeme hrát podle stejných pravidel," odvětil Harry. Ne, že by se snad dalo zlomení jeho Kulového blesku srovnávat s neoblíbenou snídaní, ale byla to jediná věc, kterou mohl zatím udělat. Zatím...
*****
Když se v pondělí ráno Severus usadil ke stolu, něco bylo jinak. Nevěděl, jestli se mu to jen zdá, ale když přelétl pohledem celou Velkou síň, zjistil, že je to pravda. Byly všude. Palačinky.
Okamžitě vyhledal svého synovce. Seděl u nebelvírského stolu k němu zády, a evidentně se cpal svou oblíbenou snídaní. Pokud by to bylo jindy, považoval by to Severus za vtip, ale vzhledem k tomu, co se stalo včera, pociťoval pochybnosti.
Byl tohle důkaz, že byl Harry tak na dně, až kvůli tomu skončil u skřítků? Moc dobře si vzpomínal na jeho slova o tom, že když je mu nejhůř, nejraději by byl tím obyčejným klukem, co musí připravovat snídaně a splnit všechny možné rozmary Dursleyů. Zapomínal přitom na svůj úděl a uklidňovalo ho to. Severus se začal cítit špatně. Jestli to byla pravda a on ho svým činem dohnal k dalším depresím, neodpustí si to. To nechtěl.
Ale co čekal? Věděl přece, že to nevezme snadno. Jen kdyby to proklaté koště nebylo od Blacka! ‚Ten bastard mi nepřestane otravovat život ani po své smrti!' pomyslel si hořce Severus.
„Všechno v pořádku?" ozval se vedle něj Brumbál. „Skřítkové se dnes činili," poznamenal s úsměvem.
„A jste si jist, že to byli skutečně oni?" zeptal se ho Severus znechuceně. Brumbál stočil svůj pohled okamžitě k nebelvírskému stolu.
„Harrymu zjevně chutná. To je dobře. Dělal jsem si o něj poslední dobou starosti. Už jste někam pokročili?" Severus byl naštvaný. Říkal Brumbálovi o Harryho depresích i o tom, proč chodí do kuchyně! A on se zajímá jen o to, jestli pokročili!
„Někam jsme se dostali."
„Opravdu?" přeměřoval si ho Brumbál překvapeně.
„Ano. Nejspíš zpět na začátek," snažil se znít Severus stále vyrovnaně. V hlavě měl ale zmatek.
„Na začátek čeho?" nerozuměl Brumbál.
„Na začátek našeho vztahu." Brumbál se zamračil na svůj talíř s palačinkami. „Asi jste se spletl. Nejsem na to ten pravý. A už vůbec ne pro něj." V prvním případě myslel Harryho učení a v tom druhém přímo jeho. Vždycky si to myslel a teď to věděl. Nikdy mu nemohl být dobrým strýcem.
„Tomu nevěřím," kroutil hlavou Brumbál.
„Tak to byste měl začít." Severus uvažoval, že by odešel bez snídaně, ale pak ho napadlo, že by mohl Harrymu udělat radost, a jednu palačinku si nakonec na talíř nandal. Možná byl špatný strýc, možná to včera zvoral, možná už to lepší nebude, ale přes to všechno si uvědomoval, že mu na nikom nezáleží víc než na Harrym. A to jedna chyba zničit nemůže...
*****
Ve středu večer už si byl Severus jistý dvěma věcmi. S Harrym to bylo špatné. Hodně špatné. A on nenáviděl Remuse Lupina!!!
Ale postupně...
Nejprve Harry a jejich setkání při jídlech a na chodbách. Co k tomu říct? K žádným setkáním nedošlo, protože se mu Harry vyhýbal. Když byli oba přítomní, Harry se na něj nikdy ani neohlédl. Ani jednou ho během těch tří dnů nevyhledal.
Severus spoléhal na Lektvary, ale tam to bylo ještě horší. Harryho kamenný, chvílemi až lhostejný výraz, mu po chvíli dával zabrat. A nejhorší bylo, že on se musel tvářit úplně stejně. Co hůř? Musel se tvářit, jako by byl Harry jeho nejneoblíbenějším studentem celých Bradavic! Chtěl si ho k sobě zavolat po hodině, ale nakonec si to rozmyslel a spoléhal na to, že si spolu promluví večer.
Jenže se opět přepočítal. Harry nepřišel.
Nepřišel na jejich schůzku.
Severus zažíval pocit deja vu, když vzpomínal, kdy se tohle dělo posledně. Když se Harry dozvěděl pravdu o tom, že je Severus jeho strýc. Neříkal mu tenkrát, jak ho nenávidí? Mohlo se to dít znovu? Nenávidí ho Harry za to, co provedl? Ale o co šlo? Vždyť si to koště dokáže opravit! Severus si byl jistý tím, že to zvládne, jinak by to přece nedělal. Ale on se o to ani nepokusil! Zajímalo by ho, zda to zkusil potom o samotě...
Hodlal tomu učinit přítrž. Nemohlo se to celý takhle zkazit. Vzal tedy ten večer své zrcátko a zavolal Harrymu. Musel s ním mluvit. Musel ho přinutit, aby přišel. Dělal to všechno přece kvůli němu!
Harry ale hovor nepřijal. Nechtěl s ním ani mluvit! A to všechno kvůli tomu blbci Weasleymu! Jak ten mohl být Harrymu ku prospěchu, to opravdu nechápal! S čím mu asi může pomoct? Jak toho sežrat co nejvíc a udržet to v sobě?
Severusova nálada byla na bodu mrazu. A klesala dál a dál do hlubokých mínusových bodů, protože právě seděl na schůzi Řádu a na očích měl Harryho a Remuse Pitomce Lupina! V Severusovi vřela krev, když viděl, jako spolu ti dva na začátku prohodili pár slov, oba se u toho usmívali a Lupin Harryho dokonce poplácával po rameni. A teď? Harry seděl mezi dvěma zrzavými hlavami naproti Lupinovi a Tonksové a už několikrát se na ně zase usmál! A co na něj? Na něj se samozřejmě ani nepodíval!
Zlatý Weasley! Jestli Harry potřebuje nějakou jinou podporu než Severuse, ať je to klidně Weasley. Ale ne Lupin. NE Lupin!
*****
Harry po schůzce Brumbálovy armády zamířil do kabinetu profesorky McGonagallové, aby se s ní přepravil na další schůzi, tentokrát Fénixova řádu. Jenže to by bylo moc jednoduché, než aby se to neobešlo bez zádrhele.
„Harry, cítíte se dobře?" zeptala se ho ustaraně profesorka, když spolu mířili ke krbu.
„P-prosím?" ptal se Harry nechápavě.
„Nemohlo mi uniknout, že poslední dobou nejste ve své kůži. Jestli se něco děje, můžete se mi svěřit." A bylo to tu. Zatracený Brumbál! Taky si mohl něco vymyslet. Lhaní mu přece šlo tak skvěle!
„Ne, nic se neděje. Jsem v pohodě. Jen teď máme náročnější tréninky kvůli tomu zápasu se Zmijozelem," vymluvil se rychle Harry.
„Tak tedy dobrá. Hlavně si ale šetřete síly na zápas," doporučila mu ještě, než se jeden po druhém přenesli letaxem na Grimmauldovo náměstí.
Tam už byl šrumec. V jídelně se to hemžilo lidmi, kteří stále pobíhali jeden k druhému, aby si stihli předat nejnovější zprávy ještě předtím, než schůze začne. Nebylo ani divu, že Harry do jednoho z nich vrazil.
„Pardon."
„Och, Harry!" otočil se k němu Remus a Harry na okamžik zůstal stát jako přimražený.
„Promiň, neviděl jsem tě," omlouval se Harry znovu.
„Ale to nic. Jak se ti daří?" Harry byl trochu překvapený, když se ho Remus zeptal, jak se má, ale co. Stejně v něm hlodalo něco, na co se chtěl Remuse zeptat. Jestli i on s ním chce mluvit, možná bylo na čase s tím zase začít. Teď, když... Ne, nepodívá se, kde je Severus! Nechce ho ani vidět.
„Dobře, i když jsem pořád v jednom kole. Učení, famfrpál, Brumbálova armáda. Je toho dost," odpověděl popravdě a ušklíbnul se u toho.
„Profesorka McGonagallová říkala, že jsi skvělý učitel. Měli jste dnes setkání?" zajímal se Remus a Harry měl dojem, že i on o takový rozhovor s ním stál. Možná to chtěl Remuse udělat už dávno, ale neodvážil se. Ne poté, co tu Harry v lednu ztropil scénu kvůli tomu bubákovi.
„Ano, měli. Trénujeme stále těžší a těžší kouzla, takže je to náročnější, ale vidím, jak se mí spolužáci stále zlepšují, takže z toho mám dobrý pocit." Remus Harryho poplácal po rameni a usmál se na něj.
„Ano, to je nejlepší odměna pro učitele. Když vidí, jaké dělají jeho studenti pokroky a že ta práce má smysl. Sám jsi mi toho zdárným příkladem." Harry se na Remuse usmál nazpět, i když se cítil zvláštně. Tak dlouho si s Remusem normálně nepopovídali, že se domníval, že už to ani nebude možné. Ale bylo. „A čemu se teď věnujete?" zajímalo ještě Remuse.
„No, už delší dobu se věnujeme útočným kouzlům. Trénujeme útok proti více protivníkům a učím ostatní kombinovat kouzla pomocí Brandoxnova komplexu. Taky trénujeme různé druhy štítů, dnes jsme začali reversní. Je sice náročnější, ale myslím, že patří k těm nejužitečnějším." Remus po Harryho slovech uznale pokýval hlavou.
„Skvěle, Harry. Ani jsem netušil, že se zabýváte něčím tak náročným. Brandoxnův komplex, to už je poměrně dost vysoká úroveň."
„Možná, ale mně to připadá přirozené. Má to hlavu a patu, nepřijde mi to příliš složité, i když Ron se Seamusem jsou opačného názoru." Remus se zase zasmál a znovu Harryho poplácal po rameni.
„Pro tebe byla Obrana vždy přirozená. Máš na ni vážně talent, ale to už jsem říkal mnohokrát. Jsem rád, že ti to tak jde. No, asi bychom si měli jít sednout," navrhnul Remus a společně se vydali ke stolu. Harry si sedal mezi Freda a George se smíšenými pocity. I když si spolu s Remusem normálně nepromluvili takovou dobu, stačil tak krátký rozhovor, a Harry se cítil podstatně lépe. Lhal by, kdyby tvrdil, že mu to bylo jedno. Trápilo ho to i poté, co Remusovi řekl, že už o něj jako o přítele nestojí. Vůbec si totiž nebyl jistý tím, jestli to myslel vážně.
Ale co k tomu vedlo Remuse? Třeba byl na tom stejně jako Harry. Možná ho to taky pořád trápilo. Ať to bylo jakkoliv, Harrymu nemohlo nedojít, že během těch pár vět byl Remusem pochválen víckrát než Severusem za několik lekcí.
Jejich rozhovoru si nejspíš všimla i Tonksová, protože se na Harryho během schůze každou chvíli usmívala a jemu nezbývalo, než jí a Remusovi jejich pohledy oplácet. Ani nechtěl vědět, jestli ho pozoruje i jeho strýc. Pokud ano, musí zuřit.
‚No a?' napadlo Harryho. Byla jeho věc, s kým se baví. Mohl mít k jeho přátelům výhrady, jaké chce, ale zasahovat do toho nemohl. Možná by byl nejraději, aby byl samotář jako on. Nebo by mu chtěl hledat jiné přátele? Možná takový Malfoy by požadavkům jeho strýce vyhovoval!
Pokaždé, když si vzpomněl na to, co Severus v neděli udělal a řekl, bylo Harrymu hrozně. Kdyby... Kdyby se aspoň omluvil! Ne, že by mu k tomu dal Harry jakoukoliv příležitost, protože se mu vyhýbal, nepřišel na jejich setkání a ani nepřijal jeho hovor, když se s ním chtěl spojit pomocí zrcátka. Nechtěl s ním ani mluvit, ale Severus mu přece mohl poslat třeba dopis, že? Ne, tak jednoduché to s ním mít nebude. Jestli si jeho strýc myslí, že se vlastně nic nestalo, tak je na velkém omylu!
Když bylo po schůzi, musel Harry s Remusem ještě mluvit. Musel se ho prostě zeptat... Kývnul na něj hlavou směrem ke kuchyni, která byla za Remusovými zády, a když Remus pochopil, co tím Harry naznačuje, překvapeně se tam vydal. Harry ještě rychle profesorce McGonagallové sdělil, že se pět minut zdrží, což jí nevadilo, protože si povídala s paní Weasleyovou.
„Nevadí, že jsem tě ještě zdržel?" zeptal se Remuse Harry, když se ocitli v prázdné kuchyni.
„Ne, jsem rád, Harry. Jestli ti mohu jakkoliv pomoct, jsem tu pro tebe. Vlastě... doufal jsem, že k tomu ještě dojde. Hodně jsem nad vším přemýšlel a chci, abys věděl, že mě to celé vážně mrzí." Harry nevěřícně naslouchal Remusovi. „Vím, co jsi mi před Vánocemi v Prasinkách řekl, ale věřím, že vše se dá ještě napravit." Harry nevěděl, co na to říct. Vůbec nezamýšlel, že by se to dnes pohnulo takovým směrem, ale asi byl i rád.
„Jo, určitě dá," připustil nakonec a spatřil, jak se Remusova tvář slabě rozzářila.
„Tak to jsem moc rád, Harry," promluvil trochu roztřeseným hlasem a Harry v něm zase uviděl toho Remuse, kterého měl tak rád. I když jeho oči byly smutné, jeho tvář byla vlídná a plná porozumění. Někdy trvá déle, než se přeneseme přes něco, co nám ublížilo, a zdálo se, že Remusův čas nastal právě teď.
„Já – já taky," vydal ze sebe Harry ztěžka.
„Dobrá," přikývl Remus už trochu spokojeněji. „Tak s čím ti mohu pomoct, Harry." Teď jen Harry doufal, že to nepokazí.
„No... Tohle se vlastně týká Siriuse. Jestli to nevadí tedy," dodal hned opatrně. Remus, i když na okamžik ztuhnul, však Harrymu naznačil, ať pokračuje. „Víš, trochu jsem při posledním tréninku přemýšlel nad Kulovým bleskem, co mi Sirius ve třetím ročníku daroval."
„Tak to mám v živé paměti, Harry," podotknul s úsměvem Remus. I když tehdy to nebyly lehké časy, z dnešního pohledu byly vlastně skvělé Předně Sirius ještě žil...
„Co myslíš, jak k němu přišel? Má rodina Blacků majetek i někde v zahraničí? Nebo jinde v Británii? Sirius mi vše odkázal a já vlastně ani nevím, co všechno to je," zaonačil to trochu Harry, aby to neznělo moc podezřele.
„Řekl bych, že přesný soupis se nachází v listině přiložené u jeho poslední vůle." Tu Harry samozřejmě nečetl. Když mu veškeré papíry Brumbál na začátku prázdnin posílal, obratem mu je vrátil s tím, že ho to nezajímá.
„Aha... Tak to asi bude u Brumbála." Remus se na Harryho zvědavě podíval. „Když mi je na začátku prázdnin posílal, neměl jsem moc sil na to se tím zabývat," přiznal po pravdě.
„Chápu," přikývnul Remus, a samotnému mu přes tvář přelétl stín.
„A neříkal ti náhodou, jak k tomu koštěti tedy přišel? Nikdy jsem se ho na to už nezeptal," pověděl Harry smutným hlasem.
„Ale ovšem, to byla trochu komická situace," pousmál se Remus a začal vzpomínat. „Blackovi mají tajné letní sídlo někde ve Francii. Sám ani nevím, kde to je, ale myslím, že někde na pobřeží. Každopádně je to i poblíž Malfoyů, s nimiž byli vždy jedna ruka, což dokazuje i to, že si Lucius vzal jednu ze sester Blackových."
„Ve Francii? To jsem netušil," podivoval se Harry.
„Je neobývané a vpustí dovnitř jen svého pána, takže žádná ze Siriusových sestřenic se dovnitř bez jeho souhlasu nedostane. Mají tam ukryté i nějaké peníze, co vím, takže z nich ti Sirius to koště koupil."
„Ale kde? Všude byl hledaný!" nechápal Harry.
„Co vím, tak ho sehnal ve Francii v jednom specializovaném obchodě, kam byl Kulový blesk také dodáván. Použil na sebe pár maskovacích kouzel a najednou z něj byl fanoušek Modrých šípů – jednoho z francouzských ligových týmů. Měl dlouhé modré vlasy a hábit posetý zářícími šípy s nápisem Šípy letí pro pohár." Harry se začal nad tou představou smát. „Těžko by ho někdo mohl podezírat z toho, že je to trestanec na útěku," zasmál se také Remus.
„Možná na útěku z blázince," poznamenal Harry a vydechl. „Páni, teď si na to vždycky vzpomenu, když-" Chtěl říct, když na tom koštěti poletí, ale ihned si uvědomil, že už na něm možná nikdy nepoletí. Remus si myslel, že Harry zmlknul kvůli Siriusovi, takže mu položil svou ruku kolem ramen a začal ho chlácholit.
„Jsi skvělý letec, Harry. Sirius často vzpomínal na to, jak tě pozoroval ve třetím ročníku, když jsi hrál. Škoda, že tu nemůže být, aby tě zase viděl, ale já se příští víkend přijdu podívat." Harry málem přestal dýchat. Jen to ne!
„Přijdeš?" otočil se na něj užasle Harry s Remusovou rukou stále kolem svých ramen.
„Bude se to řešit při příští schůzi, ale můžu ti prozradit, že několik členů Řádu bude zápasu raději přihlížet. Víš, že rodiny hráčů mají právo na zápas přijít, a ve zmijozelském týmu je rovnou několik dětí Smrtijedů. Nemůžeme podcenit vůbec nic." Harry šokovaně přikyvoval. Takže Remus se přijde podívat, jak Harry hraje! Jak mu asi vysvětlí, že nelétá na Kulovém blesku od Siriuse?!
„Aha," vydal ze sebe Harry. „Tak to je dobře," zalhal nakonec a snažil se na něj pousmát.
„Už se moc těším, Harry. Nepochybuji, že vyhrajete. Myslím, že ani James nelétal tak skvěle jako ty."
„Doufám, že to vyjde," pověděl Harry trochu přiškrceně, ale vzápětí je vyrušil někdo další.
„Ehm," odkašlal si hluboký hlasem Severus, „omlouvám se, že vyrušuji tuto bezpochyby skvělou chvilku, ale musím pana Pottera odvést do Bradavic, a vážně nemám čas na to, až si převyprávíte všechny své sentimentální vzpomínky."
Harry se poprvé odvážil na svého strýce podívat a věnoval mu takový pohled, že z něj muselo zamrazit i někoho tak obrněného jako byl Severus. Sentimentální vzpomínky? Musí mít ke všemu nějaké komentáře? Nemohl prostě říct, že musí jít? A kde je vůbec McGonagallová?
„Měl jsem se vrátit s profesorkou McGonagallovou," pověděl Harry chladným hlasem. Remus už jej kolem ramen nedržel, ale stále stál u něj jako jeho čestná stráž.
„Už musela jít. Asi ani ona nemá čas na to, než se vykecáte, Pottere. Merlin ví, že vám to někdy trvá neskutečně dlouho." Takže tím chtěl říct, že obtěžuje i jeho, když něco vypráví? Harry se snažil zůstat klidný, ale šlo to těžko.
„Řešili jsme s Harrym něco důležitého. Snad se zase tolik nestalo, Severusi," vložil se do toho Remus. Harry viděl, jak jej Severus probodnul pohledem. Kdyby mohl, nejspíš by ho na místě proklel.
„To je v pořádku, Remusi," uklidňoval ho Harry. „Věřím, že profesor Snape přežil už i horší věci," pověděl ledově, a než stačil cokoliv Severus říct, prosmýkl se Harry kolem něj a zamířil ke krbu. Slyšel, jak na něj Severus rozčileně volá, ale bylo mu to jedno. Nabral si hrst letaxu a rychle se přepravil k Severusovi.
Doufal, že z jeho bytu zmizí dřív, než se tam přenese sám jeho majitel, ale tentokrát mu jeho obvyklá rychlost chyběla. Už se natahoval po klice, když se v krbu rozzářil zelený oheň a z něj vyšel s bledou tváří od rozčilení jeho strýc.
„Kam si myslíš, že jdeš!" zavolal na něj Severus.
„Kam asi? Do věže!" vyprsknul Harry a začal lomcovat dveřmi, které byly ale zamčené.
„Můžeš mi vysvětlit, co to mělo znamenat?" zeptal se Severus.
„Co mělo znamenat co?" otočil se na něj konečně Harry.
„Chtěl jsi mě naštvat? Proto ses bratříčkoval s Lupinem? Netvrdil jsi náhodou, že už s ním už nechceš mít nic společného?" Takže tohle štvalo Severuse nejvíc? Ne, kvůli němu to fakt nedělal.
„Měl bych se snad chovat jako ty? Chtít někoho naštvat a nebát se přitom zneužít, co se dá? Myslíš, že bych manipuloval Remusem jen abych tě naštval?"
„Tys snad zapomněl, co ti udělal?" zvýšil hlas Severus. Harry začínal vidět rudě. Tolik dní to v sobě dusil a teď...
„A co jsi mi udělal ty? Víš ty vůbec, jak jsi ublížil ty mně?! Jak jsi mi mohl něco takového udělat? A říct ty věci o Siriusovi a tátovi!" vykřikoval Harry. Severus stál na místě a pozoroval ho s otevřenou pusou. Nejspíš chtěl něco říct, ale nepovedlo se. Nebo mu spíš Harry nedal prostor... „Musel jsi vědět, že to jsou lži! Abys věděl, Remus mi dnes řekl, kde Sirius to koště sehnal! Ve Francii, kde mají Blackovi tajné sídlo! Koupil mi ho tam a riskoval přitom, že by ho někdo mohl poznat! Ale udělal to pro mě! A ty si jen tak přijdeš a zničíš to, na čem mi tolik záleží! A uděláš to NE kvůli tomu, abys mi pomohl, ale abys mě POTRESTAL! Za co? Za to, že potřebuji své přátele? Za to, že o mně byla vynesena Věštba a udělala ze mě Vyvoleného, který má porazit nejhoršího kouzelníka všech dob? Mám být trestaný za to, že nejsem natolik silný, abych to dokázal nést sám? Trestáš mě za to, že jsem se potřeboval svěřit svému nejlepšímu kamarádovi, protože mě to nekonečné lhaní ničilo? Nebo za co? Řekni mi to! Protože já žiju v domnění, že každou chvíli svého času věnuji tomu, abych se ti zavděčil, abych se VŠEM zavděčil, abych splnil očekávání, která na mě všichni kladou, ale zjevně to pořád nestačí! Tak mi řekni, co jsem udělal tak hrozného?!"
Severus hledal slova a nenacházel je. Harryho to překvapilo, protože Severus měl odpověď vždy a na vše, ale tentokrát se zdálo, že jej Harry vyvedl z míry.
„Možná jsi mi o tom mohl dopředu říct, než jsi Weasleymu vše vyžvanil. Týká se to snad i mě," pověděl nakonec poklidně, ale Harry měl dojem, že ten klid jen předstírá. On se naproti tomu vůbec nesnažil skrývat, jak ho celá ta situace rozhodila.
„Nevěděl jsem, že mu to řeknu! Bylo to náhlé!"
„Náhlé kvůli čemu? Pokud ses už delší dobu kvůli tomu cítil špatně, mohl jsi mi to přece říct! Dohodli jsme se-"
„A co ty bys mi na to asi řekl? Určitě bys neskákal radostí do stropu. Úplně jasně slyším tvoje ‚NE'!" Pravý důvod Severusovi samozřejmě říct nechtěl. Bylo to tak trapné, že mu o tom prostě říct nemohl. A taky nechtěl, aby za tu myšlenku Severus Rona zabil.
„Pochopitelně bych nesouhlasil-"
„No tak to vidíš!" skočil už zase Harry Severusovi do řeči. „Takže co tu potom řešíme? Nač bych ti o tom měl dopředu říkat, když bys mi to stejně nedovolil!"
„Ale-"
„Ty! Ty jsi úplně stejný jako Brumbál!" vykřikl Harry naštvaně. „Pořád byste jen řídili, co můžu dělat, co nemůžu dělat, jak se mám chovat, komu mám lhát, komu můžu věřit – vlastně kromě vás dvou nejspíš nikomu! Ale zajímá vás vůbec, co můžu chtít já? Jak se cítím?"
„Já tohle všechno dělám přece pro tebe!" zvýšil hlas zase Severus a Harry se v tu ránu zastavil. „Chci, abys tuhle válku vyhrál, abys přežil! Možná proto se snažím, aby sis Divokou magii osvojil co nejdřív! Snažím se, abys byl v bezpečí, což obnáší i to, že nechci, aby tě nějakej idiot ohrožoval tím, že neumí zavřít pusu!"
„Ten idiot je můj nejlepší přítel!" Proč ho jen Severus musí pořád shazovat? „A jestli se mě snažíš Divokou magii naučit způsobem, jaký jsi v neděli předvedl, tak to se ji raději budu učit sám!"
„Takže teď co? Už sem chodit nebudeš?" zeptal se ho Severus s rukama v bok. Harry chvíli mlčel a přemýšlel. Tohle přece nechce! Ale ani nechce, aby s ním Severus zacházel, jak se mu zachce.
„Proč – proč jsi to udělal?" zeptal se ho už trochu zoufale Harry. „Chtěl jsi mě donutit použít Divokou magii nebo mě potrestat?" Severus se na něj upřeně zadíval.
„Popravdě? Obojí." Harry si odfrkl. Přesně to čekal.
„Lituješ toho?" Ať řekne, že ano, a bude to dobrý. Severus ale zase vypadal zamyšleně.
„Nevím. Už jsi to koště zkoušel opravit?" Harry se nevěřícně zasmál, ale byl to spíš hysterický smích než pobavený. Zajímá se vážně jen o to, jestli jeho Divokou magii probudil, ale jak Harrymu je, to je mu jedno? Harry se beze slova vydal ke dveřím a chtěl odejít, jenže bylo zamčeno. „Kam-"
„Pusť mě ven," promluvil Harry chladně.
„Ještě jsme to nedořešili," namítal Severus.
„Dořešili. Je mi to naprosto jasné! Pusť mě ven!" opakoval naléhavěji.
„Nevím, co je ti jasné, ale bylo by dobré, kdybys mě vyslechl."
„Pusť mě ven!" A než stačil Severus cokoliv říct, Harry vyndal hůlku a chtěl si odemknout sám. Jenže než to stihl udělat, hůlka mu vylétla z ruky a skončila v rukách Severuse. Odzbrojil ho. Harry na něj nevěřícně zíral.
„No, asi jsem nebyl daleko od pravdy, když jsem tvrdil, že jsi jako Brumbál! Taky mě musel pořád někde držet! Víš, že to nesnáším! Proč mi to všechno děláš? Co jsem ti udělal?" křičel na něj nepříčetně Harry.
„Přestaň mě srovnávat s Brumbálem! Já to přece dělám pro tebe, pro tvoje dobro. Můžeme si normálně promluvit?"
Nechtěl. Harry nechtěl nic slyšet. Pokud si Severus stále myslel, že to, co udělal, bylo v pořádku, neměl s ním o čem mluvit. Harry se otočil zpět čelem ke dveřím. Chtěl pryč. Chtěl pryč od všeho. Chtěl, aby se ty dveře otevřely a on mohl odejít. Odejít a být sám.
‚Otevřete se, otevřete se, otevřete se, otevřete se...' Severus mu něco vykládal do zad, ale Harry ho nevnímal. Jen stál, zíral na dveře a doufal, že se otevřou.
Najednou Severus utichnul. Utichnul přesně ve chvíli, kdy se dveře rozlétly dokořán.
Harrymu trvalo jen chvíli, než se vzpamatoval. Okamžitě vykročil ze Severusova bytu ven, ale uvědomil si, že mu něco schází. Otočil se, a uviděl Severuse, jak stojí na místě a zírá na něj.
„Vrátíš mi mou hůlku nebo ji zase pošleš po Dobbym?" zeptal se ho Harry ostře. Jako by ta slova Severuse probrala, pomalým krokem se vydal k němu a podal mu jeho hůlku zpět.
„Výborně," poznamenal Severus s kamenným výrazem, když mu hůlku vracel.
„No, aspoň někdo z nás je tu spokojený," vyprskl Harry podrážděně.
„Také bys měl být?" namítnul Severus.
„Ano? A proč? Protože mě deptáš? Ničíš věci, které mi jsou nejdražší, a držíš mě tady proti mé vůli? Jestli ty si myslíš, že účel světí prostředky, pak já tvé nadšení rozhodně nesdílím. Nechci se toho už víckrát účastnit," oznámil mu Harry chladně, došel ke dveřím a za pomocí hůlky je neverbálně otevřel. Odešel bez pozdravu a Severuse nechal postávat uprostřed potemnělého kabinetu už jen jeho myšlenkám.
*****
Sám spěchal zpět do věže, aby vyzkoušel, jestli se mu jeho Divoká magie skutečně vrátila. Možná se mu to podaří! Opraví svůj Kulový blesk a vše bude zase jako dřív! Možná pak Severusovi i odpustí, ale teď toho skutečně schopný nebyl. Jak mohl kdy tvrdit, že má Harryho rád, když v sobě zjevně nemá ani kousek citu? Jak mu tohle může pořád dělat? Proč se mu prostě neomluvil, neuznal svou chybu a vše by bylo v pořádku... Ne, on ho tam raději zamkne. A přitom si byl Harry jistý, že u něj v hlavě tu vzpomínku, kdy ho takhle podobně držel v ředitelně Brumbál, určitě viděl. Musel vědět, jak to Harry nenávidí. Hermiona by určitě tvrdila, že to je jeho zmijozelskou stránkou, ale kvůli tomu ho Harry přece nemůže omlouvat donekonečna!
Když ale dorazil do jejich pokoje, z plánu sešlo. Nemohl to zkusit, protože všichni kluci byli nalezlí uvnitř a něco řešili. Holky, jak Harry vzápětí zjistil. I když na to neměl vůbec náladu, byl donucený se přidat. Ronem byl okamžitě zkoumán, ale když Harry jen slabě zavrtěl hlavou, Ron pochopil, že to musí nechat na později.
Harry tedy seděl na posteli a dělal, že ostatním naslouchá, i když je vůbec neposlouchal. Seděl a přemýšlel, jak vrátit čas tak o týden zpět, kdy bylo vše ještě relativně v pořádku. Nebo o měsíc. O dva... Bylo to v jeho životě vlastně někdy v pořádku? Právě teď měl totiž Harry pocit, že nikdy, a vypadalo to, že to ani v pořádku nikdy nebude.
b2�"�R1