Harry se v následujících dnech vrátil mezi studenty a opustil tak ‚bezpečí' své postele. Byl to jeden z dalších požadavků jeho strýce a on se tím hodlal řídit. Severus jej ubezpečil, že mu pomůže s jeho Divokou magií a po víkendu s tím také začali.
Bohužel se ale zdálo, že to bude ještě těžší, než si prve mysleli. Severus se zaměřil na jeho neverbální kouzlení, které však od dřívějška vykazovalo nemalé změny. Harryho kouzla neměla takovou sílu jako dřív a Severus to připisoval Harryho strachu. Když v úterý večer zkoušeli některá z dříve zvládnutých kouzel, bylo jasné, že něco není v pořádku.
„Ač nerad, musím dát opět za pravdu slečně Grangerové," poznamenal Severus nevrle. „Musel jsi při neverbálním kouzlení využívat Divokou magii již od začátku. Teď se jen ptám, co se děje, Harry?" Severus s rukama v bok shlížel na Harryho, který se díval do země.
„Nevím," pokrčil rameny a dál se raději nevyjadřoval.
„Víš, že je to vše jen v tvé hlavě?"
„Hm."
„Hm?" zopakoval po něm Severus naštvaně. „Přece víš, že tuhle sílu musíš ovládnout. Ne se jí bát. Potlačuješ ji!"
„Chci ji ovládnout," namítal Harry, ale na Severusův vkus nepříliš důrazně.
„Asi to nechceš tak moc, když ji v sobě podvědomě popíráš!"
„Snažím se."
„Nesnažíš!" Harry střelil po Severusovi rychlým pohledem, ale i když se zdálo, že chce něco namítnout, nakonec zase jen sklopil oči k zemi. Severusovi to připomnělo jejich původní lekce nitrobrany...
„Snažím," vydechl nakonec chlapec potichu, na což už Severus raději nic neříkal. Nemělo smysl se s ním hádat a ještě mu vše ztěžovat. Možná to chce prostě jen čas...
„V sobotu je výlet do Prasinek. Jak jsem postřehl z rozhovoru s tvými přáteli v pátek v knihovně, nemáš v plánu tam jít." Harry se na něj překvapeně podíval.
„Ty... Minule jsi přece říkal, že tam už nepůjdu," řekl Harry lehce zmateně. Severus přikývnul.
„To jsem říkal. Jen jsem si nebyl jistý, jestli si to pamatuješ, nebo jestli se nebudeš pokoušet mě přesvědčovat, abych tě tam pustil."
„Pamatuji si to," přisvědčil Harry. „A neměl jsem v plánu tě přemlouvat. Když nechceš, abych tam šel, tak tam nepůjdu," odůvodnil prostě. Severus si znovu vzpomněl na Harryho nedávná slova o tom, že udělá, co bude chtít, a zjistil, že to nejspíš jeho synovec myslel vážně.
„Dobrá. Pak je to v pořádku. Můžeme ten den věnovat intenzivnějšímu tréninku." Harry opět nic nenamítal, a dokonce vypadal i potěšeně. Severus mu nerozuměl. Vypadalo to, že Harry trénovat chce, sám věděl, že Harry se nefláká a učí se vše, co mu řekne. Do Živelných kleteb se opřel s takovou razancí, až to Severuse párkrát zaskočilo. Také, jak si všimnul, trávil stále více času v knihovně. Po pátečním rozhovoru v ředitelně tam strávil téměř celý týden. Skutečně se z něj stával student, jakým by Severus nikdy nedoufal, že může být. O to nevysvětlitelnější bylo, co se dělo s jeho Divokou magií.
Harry měl dokonce tu drzost tvrdit, že se všichni mohli splést a on v sobě žádnou Divokou magii nemá. Severus ho důrazně upozornil, aby takovou blbost už nikdy znovu neopakoval. Byl si naprosto jistý, že to v sobě má. Teď už ho zbývalo jen přesvědčit, aby ji znovu probudil.
*****
S Ronem a Hermionou to Harry také neměl nijak jednoduché. Poté co Hermiona souhlasila, že půjde s Rogerem Davisem v sobotu do Prasinek, spolu s Ronem nemluvili. Pro Harryho nebylo jednoduché rozkrájet se, aby ani jeden z nich nemohl tvrdit, že stojí při tom druhém. Naštěstí se před Ronem mohl vymluvit, že potřebuje studovat v knihovně, a že nemůže za to, že Hermiona tam tráví taktéž většinu svého volného času.
S Ronem naopak trávil téměř každé odpoledne na famfrpálovém hřišti, a snažil se ho přesvědčit, aby také nějakou dívku zkusil do Prasinek pozvat. Horší už bylo, když je uslyšela Ginny, a začala se Harrymu nápadu hlasitě smát.
„A s kýmpak jdeš ty, co? Tebe také stěží někdo pozve," oplatil jí uraženě Ron. Harry si pomyslel, že asi jako její bratr nevidí, jak krásná Ginny doopravdy je, a že by ji chtělo na rande pozvat nejspíš dost chlapců, a na okamžik se zasekl a doufal, že to žádný neudělal. Ginny samozřejmě neušlo, že Harry do Prasinek nejde, protože to Ron během tréninků několikrát omílal, ale to neznamenalo, že by nemohla jít s někým jiným. Vždyť až na tu jednu epizodu a několik kradmých pohledů, když se míjeli, mezi nimi nic nebylo.
„Pozval," odsekla Ginny, ale uražený tón, který měl předtím její bratr, v jejím hlase chyběl. Harrymu to ale stačilo na to, aby se mu v krku usadil knedlík, a stěží dokázal polknout. „Ale už jsem slíbila Charlottě a Gwen, že půjdu s nimi." Ač se Harry snažil nedat na sobě nic najevo, nedokázal si úlevně nevydechnout. Ginny to musela zpozorovat, protože ji v tu chvíli zčervenaly tváře, a když se její bratr nedíval, nesměle se na Harryho usmála. Harry jí úsměv oplatil, ale stejně se nemohl uvnitř sebe zbavit pocitu, že jeho chování není vůči Ginny spravedlivé. Jak dlouho po ní může chtít, aby na něj čekala? I když on to po ní vlastně nechtěl, byla to ona sama, kdo se tak rozhodl. Jenže i když jí to nejprve rozmlouval, nemohl v sobě utišit ten hlásek, který mu našeptával, že to je to nejlepší rozhodnutí, kterého se mohl dočkat.
„Možná tu nakonec zůstanu s tebou," ozval se naštvaně Ron, když mířili ve čtvrtek z tréninku zpět do hradu. „Nemusím v Prasinkách sledovat, jak všichni tokají."
Harry si pomyslel, že Ron hlavně nechtěl vidět, jak Hermiona toká s Daviesem, ale ať to bylo jak chtělo, musel mu ten plán rozmluvit.
„Plánuju být v knihovně, možná trochu trénovat Obranu. Myslím, že když půjdeš se Seamusem a Nevillem, budeš se bavit víc," doporučil mu Harry. Rozhodně se nechtěl nechat připravit o trénování se svým strýcem. Měl ty hodiny vážně rád, i když poslední setkání neproběhlo v tom nejlepším duchu, ale on se zapřisáhl, že se bude vážně snažit, a že Severus na něj bude jednou skutečně pyšný.
„Seamus jde do Prasinek s nějakou holkou z Mrzimoru. Tos zapomněl, jak o tom básnil celou včerejší schůzku Brumbálovy armády?" zíral na něj Ron nevěřícně.
„Ehm, no jo vlastně," vzpomněl si Harry. Taky si vzpomínal na to, když mu Susan Bonesová oznámila, že ani ona do Prasinek nejde. Vypadalo to, že její tetě se to stejně jako Severusovi po minulé zkušenosti nezamlouvalo, ale Justin ji několikrát rozzářil tvář ujištěním, že si ten den společně užijí i v Bradavicích. Čí tvář ale včera rozhodně nezářila, byla ta Cho Changové. Hermiona Harrymu později vysvětlila, že nejspíš čekala na to, že by ji Harry jako vloni mohl na Valentýna do Prasinek pozvat, čemuž Harry nerozuměl už vůbec. Nedal jí přece žádnou záminku, kvůli které by něco takového měla očekávat. Nakonec to Harry vypudil z hlavy s tím, že holkám asi nikdy neporozumí, v čemž ho ještě utvrdilo to, když Hermiona s Levandulí a Parvatti začala ve společenské místnosti řešit, co si obléknou v sobotu na sebe.
Hermiona nikdy neřešila, co si vezme na sebe! A pokud ano, rozhodně to nikdy neřešila s těmi dvěma. Když ale uviděl kyselý výraz svého nejlepšího přítele, který se zvedal od krbu s tím, že jde radši spát, nějak ho napadlo, že přesně o tohle Hermioně šlo. A jako by to nestačilo, musela se zrovna v tu chvíli Parvatti začít rozplývat nad tím, jaký je Roger Davies fešák, a že Bradavice nejspíš nikdy neměly hezčího primuse.
*****
Dny před návštěvou Prasinek nikdy nebyly klidné. A pro Harryho tyto dny nebyly klidné z mnohem více důvodů. Ten jeden řešil s Hermionou od pátečního večera téměř denně. Divokou magii a Ducha Bradavic. Někdy to řešil i s Ronem, ale s ním tento rozhovor nemohl být tolik otevřený, a vždy sklouznul k tomu, proč jen chudák Harry musí se Snapem trávit tolik času, proč ho nemůže učit někdo jiný, a jak je možné, že jeho samotného to vůbec neznepokojuje. Harry Ronovi pokaždé vysvětlil, že spolu se Snapem docela vycházejí, a že Brumbál určitě ví, co dělá, když mu dal Harryho a jeho magii na starosti.
No nepochopil to. A Harry si byl jistý, že dokud nebude znát celou pravdu, ani to nepochopí. I když vážně hrozilo, že Ron by nic z toho nepochopil, i kdyby pravdu znal. Snapea nesnášel a Harry pochyboval, že by vědomí o jejich příbuzenském stavu mělo tuto skutečnost nějak výrazně změnit.
Když oproti tomu Hermioně sdělil, že se její domněnky nejspíš potvrdily, byla nadšením bez sebe. Okamžitě začala spřádat plány o tom, jak Fideliusovi napíšou, ale celkem brzy se ukázalo, že to nebude tak jednoduché.
„Nemůžu mu napsat: Dobrý den, jsem Harry Potter, Vyvolený. Můžete mi, prosím, napsat, kde najdu Ducha Bradavic? Děkuji a hezký den!" pověděl Harry se zřetelnou ironií v hlase. Hermiona se ušklíbla a dala mu za pravdu.
„Hlavně ho nemůžeš hned odradit. Nemůžeš psát o Duchu Bradavic v první větě. Taky by nemusel ani číst dát a dopis by spálil nepřečtený," radila mu Hermiona.
„Pokud to vůbec bude číst. Není jistota, že Fawkes Brumbálovy dopisy Fideliusovi skutečně doručuje."
„Och, to si myslím, že nebude problém. Pokud by jej nenašel, vrátil by se s dopisem určitě zpět. Spíš musíme přemýšlet o tom, abys na něj zapůsobil tak, že ti odpoví. Přeci jen - skrývá se před kouzelnickým světem desítky let," upozorňovala Hermiona zamyšleně.
„Jasně. Musím zapůsobit. To bude těžké," podíval se na Hermionu vážně Harry. „Soupeříme tady s Brumbálovými přáními k Vánocům, na to nezapomínej." Na to oba vyprskli smíchy.
„No," zatvářila se Hermiona šibalsky, „to by nám možná mohlo být nakonec i ku prospěchu. Člověk se nemůže moc divit, že na ně nechce odpovídat." Harry nasadil zhrozený výraz.
„Slečno Grangerová, mluvíte tu o panu řediteli! Nezdá se vám to poněkud nemístné?" Nad Harryho slovy Hermiona vykulila oči.
„Bože, už zníš skoro jako Snape!" Harry se na ni zazubil.
„Není těžké ho napodobit. Dokonce jsem už trochu pochytil, jak udělat na patě otočku, aby ti hábit nebezpečně zavlál." Hermiona s úsměvem protočila očima.
„Asi by byl nadšený, kdyby o tom věděl. Ale mám dojem, že k tomu, abys při otočce vypadal děsivě, ti chybí potřebná výška. Ten nepřátelský pohled z patra dolů na nás obyčejné smrtelníky tomu všemu dodává to pravé ořechové." Harry se na oko zatvářil uraženě, ale pak s úsměvem pokrčil rameny.
„Zase jsem dobrý chytač. Dobrý chytač nemůže být moc vysoký." Aspoň tím se tedy Harry vždy uklidňoval.
„Ovšem," poklepala mu přátelsky na ruku Hermiona, a následně se k němu s šeptem naklonila. „A dívce tvého srdce také příliš výšky naděleno nebylo, takže můžeš zůstat klidný." Harry na ni chvíli zůstal překvapeně zírat, ale za chvíli se z toho oklepal, a i on se naklonil blíž k Hermioně. I když šeptat nemusel, protože je Hermiona zakouzlila, aby je nikdo neslyšel, stejně byla jeho poznámka pronesena šeptem.
„Dívka mého srdce nemusí být vysoká. Jí bylo naděleno jiných, rozhodně lepších, předností." Hermiona překvapeně vypískla. „Vlastností. Chtěl jsem říct vlastností," opravoval se jemně zčervenalý Harry.
„Harry Pottere, i ty jeden!" dobírala si ho jeho kamarádka s hravým úsměvem ve tváři. „Mně je naprosto jasné, co jsi chtěl říct," a následně na něj mrkla. Harry už ani nic nepopíral, a když si všimnul, že je od stolku madam Pinceové sleduje pár tmavých očí jeho strýce, na okamžik ztuhnul. Hermiona se podívala jeho směrem a zarazila se také.
„Myslíš, že to udělá?" zeptala se ho se zájmem a Harry se na ni nechápavě otočil.
„Co jako?"
„No tu otočku," odpověděla nevinně. Jako by to přivolala, zrovna v tu chvíli nějaký student upustil na zem knihu a Severus se k němu s hrozbou v očích na patě otočil. Černý hábit zavlál ve vzduchu. Hermiona s Harrym naráz vyprskli smíchy, a aby nebyli příliš nápadní, sesunuli se oba kousek pod stůl. Je otázkou, zda zrovna tohle jejich nápadnosti ubralo.
„Bože, dívá se na nás," procedila skrz zuby zarudlá Hermiona. „Ty mě normálně kazíš!" postěžovala si Harrymu. „Nikdo si nedělá srandu z profesora Snapea!"
„Musím se chovat slušně. Musím se chovat slušně," opakoval si Harry nahlas, ale pořád mu činilo velké potíže udržet si vážnou tvář.
„Zkus přemýšlet nad tím, co napíšeš Ginny do valentýnky. To by ti mohlo pomoct tvářit se vážně," poradila mu již zklidněná Hermiona a Harryho výraz zkameněl. „Och, tušila jsem, že tohle zabere," zamumlala si spokojeně.
„Tak fajn. Nejdřív Fidelius a pak valentýnka," rozhodl Harry a už po páté si namočil brk s odhodláním na prázdný pergamen konečně něco napsat. „A ta valentýnka – to jako vážně?" zeptal se nevěřícně, když si to uvědomil.
„Musí," rozhodla za něj Hermiona.
*****
„Napsal jsem ten dopis Fideliusovi," oznámil Harry toho večera Severusovi, když k němu po sedmé hodině dorazil.
„Tak sem s ním, ať se taky trochu zasměju," odvětil bez výrazu jeho strýc a natahoval k Harrymu ruku, aby mu ho podal. Harry okamžitě věděl, na co naráží.
„Eh, jasně. Myslím tedy, že to není zrovna vtipné čtení, ale je to maximum, co jsme s Hermionou vymysleli," vyhrabal z tašky přehnutý list pergamenu a zdráhavě jej podal Severusovi. Ten jej rozevřel, zarazil se a párkrát překvapeně zamrkal. „Můžeme to ještě změnit. Jestli máš nějaký návrh na zlepšení, budu ti vděčný." Jeho strýc se ani nepohnul, jen pomalu přemístil svůj pohled z pergamenu na Harryho. „Zapůsobí to? Co myslíš?" Harry byl na Severusův názor skutečně zvědavý.
„Tak o tom nepochybuji," ozval se konečně Severus. „Jsi ta, která se umí krásně smát, ta která umí ty nejkrásnější polibky dát. Když tě vidím, mé srdce se rozbuší, když něco se děje, mé srdce to vytuší. A už dlouho tuší, že se děje něco velkého. Krásného Valentýna."
Harry neviděl, jak jeho strýc od listu vzhlédl k němu, protože stál jak přikovaný s očima zavřenýma a snažil se dělat, že tam vůbec není. Tušil, že to nebyl dobrý nápad, když mu Hermiona radila, co tam napsat, protože on je na lásku a vše kolem prostě dřevo, ale teď si tím byl naprosto jistý.
„Určitě to zapůsobí," uslyšel znovu Severusův pobavený hlas. Harry už to nevydržel, podíval se uraženě na něj a vytrhl mu list z ruky.
„To nebyl ten dopis," vyhrkl a cítil, jak mu přitom tváře hoří. Začal ho zbrkle strkat zpátky do tašky, kde vzápětí hledal ten pro Fideliuse. „Proč jsi to vůbec četl? To jsi neměl číst!"
„Ale bylo to-"
„Proboha, nic neříkej!" vyjekl Harry. „Pro jednou se nade mnou slituj a NIC neříkej!"
„Zajímavé. Chtěl jsem říct zajímavé," nedal si jeho strýc pokoj.
„Nebyl to můj nápad," začal se obhajovat, jako by snad něco špatného provedl. „To Hermiona. Za všechno může ona." A taky jí to po návratu do věže vmete do tváře.
„Asi jsem něco takového tušil. Těžko uvěřit, že bys v sobě ukrýval kromě Divoké magie ještě básnický talent," ušklíbnul se Severus.
„To poslední jsem vymyslel sám!" prohlásil Harry pobouřeně.
„Myslíš to: Krásného Valentýna?" zeptal se Severus s pochybnostmi.
„Ehm, vlastně jo," zamračil se Harry, když si to uvědomil. „Ne, nebudu to posílat. I ty jsi poznal, že bych něco takového nenapsal."
„To ti nemůžu než schválit. Přiznám se, že nejprve mě to vyděsilo. Ale teď, když už vím, že takové kraviny v hlavě nenosíš, jsem o dost klidnější," poznamenal Severus a uchopil druhý list, který mu Harry podával. Harry s dalším úšklebkem přikývnul.
Sledoval, jak Severus čte jeho dopis, a viděl, jak u toho zamyšleně krčí čelo.
„Myslím, že je to docela dobré," ohodnotil ho nakonec Severus.
„Přečti to nahlas, prosím," chtěl slyšet Harry, jak dopis nakonec vyzní.
„Vážený pane," spustil bez námitek Severus hlubokým halasem, „nejspíš jste překvapen, že se na vás obracím, ale musíte mi věřit, že nebylo jiného zbytí. Albus Brumbál byl tak laskav, že mi zapůjčil svého fénixe, protože si nejsem jistý, že by vás má sova dokázala najít.
Kouzelnický svět čekají těžké časy, a i když jsem při poslední válce ještě nebyl na světě, hádám, že budou ještě těžší, než si vy i ostatní kouzelníci pamatují. I na to mimo jiné narážel Moudrý klobouk, který se letos ve své písni zmínil o Duchu Bradavic.
Již od začátku školního roku po něm pátrám. Vím, jak moc je to důležité, a vím, že i vy jste něco podobného před lety učinil. Moudrý klobouk mi před pár dny sdělil, že na mne Duch Bradavic čeká, proto nemusíte mít obavy, že bych nebyl setkání s ním hoden. Žádám vás tímto, zda byste mi nemohl pomoci. Jsem již vážně bezradný. Nedokážu vám napsat, jak moc je to pro budoucnost nás všech důležité, ale doufám, že vám bude stačit mé ujištění, že vaší pomoci nehodlám nijak zneužít a že u mne zůstane vaše tajemství v bezpečí.
S přátelským pozdravem Harry Potter."
„Zní to docela dobře, že?" nadhodil Harry poté, co Severus dočetl. Brumbál i Severus mu posledně důrazně zakázali zmiňovat cokoliv o Věštbě, takže se Harry tomuto tématu vyhnul.
„To poznáme podle odpovědi," podotknul Severus a vrátil dopis Harrymu. „Kdy to chceš poslat?"
„Zítra. Dnes už to nestihnu."
„Ovšem. Dnes máme ještě spoustu jiné práce," poznamenal Severus a přešel od stolu ke krbu, kde, jak si Harry až teď všimnul, leželo na dvě části rozlomené koště. Ihned věděl, co po něm Severus bude chtít. V další minutě už leželo před Harrym. „Oprav ho," poručil mu Severus a Harry nejistě vytáhnul z hábitu hůlku. Nevěděl proč, ale měl z toho špatný pocit. Bál se, že to nebude fungovat tak jako minule. Jeho magie už nebyl taková.
Když v mysli pronesl inkantaci kouzla a mávnul hůlkou, jeho obavy se potvrdily. Nic se nestalo.
„Omlouvám se. Asi-"
„Kdybys dal do kouzlení tolik, co pořád dáváš do těch svých omluv, možná bychom se někam pohnuli," zpražil ho Severus a Harry se neopovažoval cokoliv dál namítat. Zkusil to ještě několikrát, ale pokaždé se stejným výsledkem. Jeho Divoká magie byla pryč.
„Zkoušel jsem proměnit pár ohnivých kleteb ve vodní vír a ten se mi pak podařilo změnit v ledové křišťály," zkusil na svého strýce po chvíli zapůsobit Harry. Když se mu nedařilo ovládnout Divokou magii, chtěl mu své dovednosti předvést aspoň takhle. „A vážně už mi to jde celkem dobře," prohlásil ještě, když se nedostavila žádná reakce. „Chceš – chceš to vidět?"zeptal se ho s nadějí Harry, a když se k němu Severus otočil, chvíli si ho zůstal zamyšleně prohlížet. Harry čekal, co z něj vypadne, a aby svá slova podpořil, ještě se trochu pousmál. To na jeho strýce nejspíš zabralo.
„Tak do toho," pokynul mu nakonec Severus a Harry se vděčně pustil do něčeho, v čem se cítil skutečně dobrý.
*****
Dopis Harry skutečně následující den po Fawkesovi poslal. Brumbál mu přitom nabídnul šálek čaje, ale Harry se u něj zdržovat raději nechtěl. S poděkováním tedy odmítnul a odešel na trénink, který měl začít sice až za tři čtvrtě hodiny, ale na něco se vymluvit musel.
Seděl venku v zimě na tribuně a čekal, kdy se dostaví zbytek týmu. Bylo mu chladno, ale věděl, že brzy se zahřeje, tak zíral na zbytky sněhu a přemýšlel. Nakonec se pocit tepla dostavil ještě dřív, než nasedl na koště. Jako první totiž uviděl v dálce dívku s rudými vlasy, a když na něj zamávala, cítil se naprosto skvěle.
„Nejsi tu nějak brzy?" zeptala se ho, když se setkali na půli cesty na hřišti. Harry jí šel samozřejmě naproti hned, jakmile ji uviděl.
„Musel jsem utéct z ředitelny," odpověděl s úsměvem Harry. Ginny nejspíš nevěděla, jestli to myslí vážně nebo jako vtip, ale i tak se tomu nakonec zasmála.
„Byl jsi tam kvůli Prasinkám?" zvážněla najednou její tvář.
„Cože? Proč bych tam měl chodit kvůli Prasinkám?" nechápal Harry.
„No, Brumbál ti je zakázal nebo ne?" Harry si najednou uvědomil, že něco takového z Ronových řečí nejspíš vyplynulo, ale on ji v tom nechávat nechtěl.
„Och, ne, nezakázal. Jen mi doporučil, abych svou návštěvu zvážil. No... a co já tam," pokrčil rameny Harry. „Akorát bych se zase dostal do maléru," zamluvil to neurčitě. Ginny krátce přikývla. „Ale," odhodlal se nakonec Harry, „kdyby se měly věci jinak, první, co bych udělal, by bylo, že bych tě tam pozval." Ginny se na něj smutně usmála.
„Škoda, že se věci jinak nemají." Na to asi Harry neměl co říct. Jistěže se jinak nemají. Mají se nejhůř, jak mohou. A on byl ten, který to mohl změnit. Zadíval se jí do očí a...
„Budu se snažit, Ginny," vydechl a ihned se zarazil, když si uvědomil, co řekl. Ginny na něj zůstala šokovaně hledět.
„Proč- tos myslel jak?" zeptala se ho zmateně a Harry nikdy snad nebyl raději, když zahlédl v dálce Rona. Trochu nejistě se na Ginny pousmál a se slovy, že už budou začínat, odešel za nově příchozím.
*****
Harry si všimnul, že ho Ginny od té doby sleduje častěji, než bylo obvyklé. Bylo mu jasné, že přemýšlí nad tím, co řekl. Už zase mluvil rychleji, než myslel. Severus na to upozorňoval už mnohokrát, a zase měl pravdu! Nemělo by být ale těžké nějak Ginny uchlácholit. Večer se tedy ještě vydal pod neviditelným pláštěm do sovince, aby Ginny pozměněnou valentýnku přeci jen poslal.
Samozřejmě k tomu nemohl využít Hedviku, protože tu by všichni u snídaně poznali, takže si vybral jednu ze školních sov, po které hodlal dopis odeslat.
„Promiň, Hedviko," zašeptal Harry, a doufal, že sem teď nikdo nepřijde. „Příště ho dám tobě," slíbil ji a jemně ji pohladil po bílém peří. I přesto se od něj Hedvika naštvaně odvrátila a Harry si s povzdechem naposledy přečetl vzkaz, který pro Ginny napsal.
Budu se snažit nedostávat příliš do problémů, ale za něco se bojovat vyplatí. Třeba za tebe.
„Ráno to doručíš Ginny Weasleyové," podal vzkaz v obálce jedné ze sov a pak se vydal zpět do věže.
*****
Ráno u snídaně Harry obdržel abnormální počet korespondence.
„Ty holky se snad zbláznily," zabručel Ron, ke kterému se na rozdíl od Harryho žádná sova nesnesla. „Nebudeš to otevírat?" ptal se svého přítele, který na kopu dopisů shlížel poněkud nelibě.
„Tady raději ne," ušklíbnul se Harry, když mu Hermiona na hromádku přidávala další doručené psaní. U toho si všimnul, jak na něj nejistě zahlíží Ginny. V tu chvíli se ale i před ní snesla sova a Harry s hrůzou zjistil, že to není ta, které včera své psaní dával. Ron by nebyl správný bratr, aby si toho také nevšimnul.
„Podívej, i Ginny od někoho dostala valentýnku," zašeptal zlostně Ron. „Tak asi fakt nekecala. Až zjistím, kdo to byl, podám si ho."
„Proč?" zeptal se Harry ostražitě. Teď už ale sledoval ‚svou' sovu, která Ginny doručila vzkaz od něj. Pak se zase podíval na Rona a snažil se dělat, že s tím nemá nic společného.
„Kolik jí je? Co má s kým randit?" vysvětloval Ron, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc.
„Podle mě jí je dost na to, aby si mohla randit, s kým chce," okomentovala to uštěpačně Hermiona. Jenže Ginny si Ronova pohledu všimla a rázně to okomentovala. Nejspíš znala svého bratra natolik dobře, aby si jeho myšlenek byla vědoma.
„No co? Jsi tak frustrovaný, že ti žádná valentýnka nedorazila, abys snad chtěl číst ty mé? Pak ti doporučuji přečíst pár těch Harryho, protože v těch možná najdeš to, co hledáš. V mých asi stěží." Ron po jejím komentáři zrudnul a Harry se snažil neusmívat. Jestli někdo dokázal někoho příhodně odpálkovat, byla to Ginny. Jedna z dalších vlastností, které se mu na ní tak líbily. Nejspíš to byl pozůstatek toho, že vyrůstala se šesti bratry. Harry se přesto snažil tvářit vážně, ale lidem okolo to bylo fuk a tiše se pochechtávali.
„Ahoj, Hermiono," vyrušil je Roger Davies u jejich stolu a Ron zrudnul ještě víc. Harry měl dojem, že ještě pár slov, a sklenička v ruce mu vybuchne. „Ve 12:30 se tedy sejdeme u vchodu, ano?"
„Budu tam čekat," přikývla lehce zčervenalá Hermiona a pár Nebelvírů u stolu souhlasně zahvízdlo. Harry se divil, že se Ron tak drží. Jemu stačilo vidět, jak Ginny čte valentýnku od někoho jiného, a už ho trochu chytaly nervy. Naštěstí se netvářila, že by ji nějak výrazně potěšila, a přešla ke vzkazu od něj. Sledoval ji tak bedlivě, že si skoro nevšimnul, že mu Ron něco říká. Když do něj Hermiona kopla, aby se probral, zjistil, že Ron je už na cestě pryč. To bylo zlé. Nikdy se dobrovolně svého jídla nevzdával.
„No... Asi bych měl jít za ním. Hermiono," naklonil se ještě ke své kamarádce, protože měl dojem, že jí to opravdu musí říct. „Víš, že mu to vážně neusnadňuješ?"
„Řekla bych, že si za to může sám. Měl mě pozvat jako první, ale zjevně se ještě od čtvrtého ročníku nikam nepohnul. Nejsem si jistá, Harry, zda budu mít stále tu trpělivost, jakou jsem doteď měla." Harry jí to nemohl mít za zlé. Nemyslel si o sobě, že je nějaký znalec holek, právě naopak, ale oproti Ronovi měl nejspíš znalostí dost.
„Tak třeba si to uvědomí teď," pokusil se o úsměv Harry a rozhodl se svého kamaráda v těžké chvíli podpořit. Vyslal poslední pohled k Ginny, která konsternovaně zírala na jeho vzkaz, a poté se vydal za Ronem.
*****
Ron celé odpoledne tvrdil, že nikam nepůjde, ale když ho přemlouval už i Neville, který by jinak také neměl s kým jít, nakonec souhlasil. Harry si oddechl. Šel své přátele vyprovodit ke vchodu, aby se ujistil, že odešli, a pak se přesunul do Komnaty nejvyšší potřeby. Jeho strýc už na něj čekal.
„Bavil ses při čtení dobře?" zeptal se ho, když Harry vytahoval knihu o Živelných kletbách na stůl.
„Bylo to zajímavé. Něčemu ale moc nerozumím," začal Harry listovat v knize, ale pak se zarazil, když uviděl, jak jeho strýc protáčí očima. „Promiň, nejsem zase takový génius," podotknul s výtkou v hlase, ale Severus si zase jen odfrknul.
„Mluvil jsem o té kupě dopisů, co jsi dnes obdržel."
„Aha," zarazil se Harry a na chvíli knihu odložil. „Ještě jsem je nečetl," připustil, když se narovnal. „Je to rok co rok stejné. Nechápu, proč to pořád dělají. Jako bych neměl svých starostí dost."
„Máš to náročné," utrousil Severus ironicky a Harry si zase uvědomil, že v tom mu nejspíš jeho strýc nikdy neporozumí.
„Ani netušíš jak," vrátil mu to Harry a zase se sklonil ke knize.
„Slečna Weasleyová taky nějaká psaní obdržela. Odhodlal ses snad nakonec?"
„Neříkej, že sleduješ už i tohle," zasmál se Harry. „Pak že já a děvčata jsou tvou nejhorší noční můrou."
„Jsou. Ale když jde o mou budoucí čestnou neteř, musím se mít na pozoru," odpověděl k Harrymu překvapení zlehka Severus. Harry na něj zůstal zírat s otevřenou pusou, ale nakonec se vzpamatoval.
„No, tak snad se k ní chováš v Lektvarech hezky. Bojím se, aby jí později toto zjištění neodradilo."
„Jistě bude nadšená."
„Pak že nežertuješ. Tvůj smysl pro humor mám vážně rád," ujistil ho Harry a Severus se tvářil, že je sám se sebou spokojený.
„Takže jsi jí ten nechutně sentimentální výplod nakonec poslal?" zajímalo stále Severuse.
„Tak ten jsem vážně neposlal," zaprotestoval Harry. „Radši jsem ho spálil."
„Ničeho jiného, než spálení, to ani hodno nebylo."
„Ty umíš být vážně milý, víš to?" ušklíbnul se Harry, ale ve skutečnosti mu dával tak trochu za pravdu.
„Nechápu, že tě to stále překvapuje."
„Hm. No, naspal jsem jí jednu – dvě věty. Něco v tom smyslu, že i když je válka, tak za něco se vyplatí bojovat. A... tak, no..." Severus se na chvíli zamyslel, načež krátce přikývnul.
„Rozumnější."
„Fakt? Tak teď už můžu klidně spát," zaironizoval si Harry, ale v duchu byl rád, že si o něm Severus nemyslí, že je úplný idiot.
Živelným kletbám se věnovali přes dvě hodiny. Při tréninku čas Harrymu vždycky rychle utíkal, a teprve když byl vyčerpaný až na kost, uvědomil si, jak dlouho už se tomu věnují.
Harry měl radost. Vážně mu to šlo dost dobře. I Severus občas vypadal překvapeně, například ve chvíli, když Harry za pomoci reversního štítu odvrátil na něj letící ledové rampouchy a proměnil je v závěj sněhu, která dala Severusovi na okamžik zabrat. Jeho strýc nemohl už víc říct, že se Harry nesnaží, protože bylo zjevné, že Harry pravděpodobně nedělá nic jiného, než že se učí Živelné kletby.
„Jde ti to dobře." Tolik k Harryho chvále. Harry si už zvyknul, že jeho strýc zrovna neoplývá kdovíjakým entuziasmem, když se Harrymu dařilo, ale stejně se domníval, že by mohl být trochu sdílnější. Když se Malfoyovi povedl pitomý lektvar, vynášel ho za to při hodinách málem do nebes!
„Chceš už končit?" zeptal se Harry, když se snažil z hlavy dostat podobné myšlenky.
„Nezapomněl jsi snad, co je teď naším HLAVNÍM předmětem studia?" A bylo to tu.
„Neboj. Já si tu teď sednu, budu hodinu zírat na sklenici s vodou, a přát si, aby se vznesla do vzduchu." Harry si byl jistý, že Severusovi jeho sarkasmus neušel, ale když ho upozornil, aby to zkusil bez vody, protože s další substancí navíc je to složitější, zničeně dosedl na židli, vodu vypil a pak na ni zůstal zírat.
Pět minut uplynulo a Harryho to přestávalo bavit. „Mám dojem, že takhle to nefunguje," zvednul svůj zrak k Severusovi, který si pročítal svůj měsíčník o Lektvarech. Harry netušil, kde ho vzal, ale nejspíš si ho vzal pro jistotu sebou. Zdálo se, že s jeho neúspěchem už dopředu počítal. Asi nebyla zrovna nejlákavější představa nekonečného zírání na někoho, kdo nekonečně dlouho zírá na něco, co nic nedělá.
„A jak máš tedy dojem, že to funguje?" zeptal se ho Severus nevzrušeně a ani k němu nevzhlédnul.
„Kdybych to věděl, nejspíš bych se tím řídil," odseknul Harry a unaveně si položil hlavu na stůl. „Nemá to cenu," zamumlal, ale vzápětí ho vyrušil Severus, když hodil časopis na stůl vedle něj.
„S tvým přístupem nemá, to máš pravdu. Evidentně nemáš už ani zájem se o něco snažit."
„S mým přístupem? Já nejsem ten, kdo si tu čte noviny," vyčetl mu jeho nezájem Harry.
„A co jsem měl dělat, když ses rozhodl pro takovou blbost, že budeš zírat na sklenici! Už předem jsi věděl, že to je ztracený čas. Souhlasil jsem, protože mě zajímalo, jak dlouho jsi ochotný tohle dělat, i když sám víš, že je to k ničemu."
„Anebo jsi mě chtěl jen naštvat," napadlo Harryho.
„Jsi naštvaný?" vylítlo Severusovo obočí vzhůru.
„Jo, jsem. Pořád mi jen předhazuješ, jak se nesnažím, ale že ovládám kouzla, o kterých se ostatním studentům na hradě ani nesní, to nic neznamená. Protože to se ode mě prostě očekává! Jakmile ale něco nejde podle plánu, hned jsem ten nejhorší! Je to v mé hlavě, takže je to moje vina! Ale že se jedná o něco, s čím ani ty a ani Brumbál nemáte žádné zkušenosti, to nikoho nezajímá!" Severus ho pozorně sledoval a pak k Harrymu překvapení vyrazil rázným krokem ke dveřím.
„Jdeme," zavelel ode dveří a vyšel ven na chodbu. Harry ho zmateně následoval, a když se zastavil u prvních dveří, na které narazily, otevřel je. Harry zůstal nechápavě zírat do kumbálu na košťata. „Dovnitř," ukázal Harrymu před sebe. Ten na něj zůstal vyděšeně zírat.
„Co- co-"
„Pro Merlina zalez tam. Chci něco zkusit," popostrčil ho slabě dovnitř.
„Jestli mě tu zavřeš a pustíš za týden, budu naštvaný," utrousil Harry, ale když se k němu nacpal i Severus a zavřel za nimi, dostal od něj přesné instrukce.
„Zakouzli neverbálně ty dveře, aby se sem nikdo nemohl dostat a nikdo nás nemohl slyšet. Tak jako jsi to udělal na mé narozeniny se slečnou Grangerovou." Harry si odkašlal a připravil si hůlku. Doufal, že to by možná mohlo vyjít. Soustředil se jako tenkrát a přesně to krok po kroku zopakoval.
„Hotovo?" zeptal se ho Severus, když Harry sklonil hůlku opět dolů.
„Snad."
„Alohomora," pronesl Severus nahlas a dveře se s cvaknutím odemknuly. „Tak asi ne," podíval se na Harryho, který měl ve tváři opět skleslý výraz.
„Vážně jsem udělal vše jako předtím. Chtěl jsem ty dveře zakouzlit. Opravdu." Severus ho chvíli pozoroval, ale pak beze slova vyšel ven, kde na něj zůstal čekat. Harry se vydal loudavým krokem za ním.
„Běž si odpočinout. Sejdeme se tu zase zítra v pět." Harry sotva znatelně přikývnul a pokračoval v pomalé chůzi dál. „Ty živelné kletby ti jdou velmi dobře. Jsem spokojený," ozval se ještě jeho strýc. Harry se rychle otočil a znovu přikývnul, ale teď již se slabým úsměvem ve tváři, který si následně udržoval po celou cestu až do věže.
Tam ho smích ale brzy přešel. V pokoji na něj čekal Ron a tvářil se tak vážně, až to Harryho vyděsilo.
„Stalo se něco?" vyhrkl s obavami.
„Harry," oslovil ho Ron opatrně, „něco se určitě stalo. A- a- a- já jsem tvůj nejlepší kamarád, že jo?"
„Tak už to řekni!" popoháněl ho nervózní Harry. „Nějaký další útok?"
„Co ti chtěl Snape v tom kumbálu!" vyhrkl Ron a Harry ztuhnul.
„Co-cože?"
„Harry, viděl jsem vás! Hledal jsem tě v knihovně a pak jsem si myslel, že trénuješ v Komnatě, tak jsem tam šel. A viděl jsem, jak tě Snape strká do kumbálu! A pak se tam zavřel s tebou! Harry," popadnul šokovaného kamaráda Ron za ramena, „musíme to někomu oznámit. Brumbálovi nebo McGonagallové!" Pak se zarazil. „Víš – víš o tom vůbec? Možná jsi byl pod impérem!" vykřikl Ron zhrozeně. Harry na něj vyjeveně zíral.
„Já vůbec nechápu, o čem mluvíš, Rone."
„Takže tě očaroval! Je to jisté! Och, Merline," schovával si hlavu do dlaní.
„Neočaroval!" praštil ho slabě do ramene Harry. „Trénovali jsme zamykací zaklínadla!" Harrymu docházelo, co si Ron myslí, a vůbec se mu ten směr myšlenek nelíbil.
„Harry, jestli tě nějak vydírá, abys mlčel... Nebo tě možná očaroval jinak-"
„Rone, přestaň, to jsou nesmysly, opravdu!"
„Jaký normální profesor se zamyká se studentem v kumbálu, aby ho učil zamykací zaklínadla? Natož Snape?!"
„Rone-"
„Už delší dobu je to divný-"
„Rone!"
„Ale nějak tě očaroval-"
„Rone!"
„Nebo tě k tomu donutil jinak-"
„Rone!"
„Harry," přistoupil k němu zase blíž, „jestli tě nějak o-obtěžuje a- a zneužívá, můžeš se mi svěřit a- a vyřešíme to."
„Je to můj strýc!" vykřikl Harry, kterého poslední Ronova slova vyděsila, a v ten okamžik na sebe oba zůstali v šoku zírat.