Ráno se Harry probudil s šílenou bolestí hlavy. Matně si vzpomínal na sen, který se mu zdál, a děkoval všem svatým, že to byl jen sen. Neuměl si představit, co by se dělo, kdyby se něco takového skutečně stalo.
Pravou rukou nahmátl na nočním stolku brýle, a když si je nasadil, upoutala jeho pozornost malá lahvička s označením Životabudič. Na okamžik se zamyslel, co tam dělá, a pak se mu začaly vybavovat další a další věci z toho snu. S hrůzou si v tu chvíli uvědomil, že to nejspíš nebyl sen.
‚NE! Ne, ne, ne, ne...' Ač se přesvědčoval sebevíc, fakta mluvila za sebe. V tom ‚snu' mu Severus před nebelvírskou společenskou místností vrazil tuto lahvičku do ruky s tím, že si ji má po probuzení vzít. A ta lahvička tu teď stála! Jaké jiné vysvětlení by to mohlo mít, než že se to vše skutečně stalo?!
Takže to tak vážně bylo? Opil se včera u Severuse jeho Ohnivou whisky a říkal a dělal všechny ty věci, které se mu v ranní světle zdály tak neskutečné. ‚Ty seš takový idiot! Takový idiot!' začal si v duchu Harry nadávat. Co ho to jen napadlo? Jak něco takového mohl udělat?
Severus ho musí nenávidět! Jenže vzápětí si vzpomněl, jak byl celý ten večer víceméně klidný, i když mu dal hodně příležitostí k tomu, aby vybuchnul. Udělal spoustu šílených věcí, ale tou nejhorší bylo bezesporu to, jak vyváděl kvůli těm hrnkům od Malofye, a pak mu je rozbil. Když na to Harry vzpomínal, studem si zavrtal hlavu do polštáře a plánoval odsud už nikdy nevyjít. Co si o něm teď musí Severus myslet? ‚Že jsem totální magor!'
Při té myšlence se mu vybavilo, jak Severuse objímal, když ho zvedal ze země. Kdyby to bylo možné, zavrtal by se ještě hlouběji. I přes všechny jeho tužby nikdy už odsud nevylézt ale věděl, že za hodinu a půl začíná vyučování, a on bude muset Severusovi chtě nechtě čelit. V pátek mívali jednou za 14 dní jednohodinovku Lektvarů zaměřenou na teorii a on věděl, že tam bude muset. Nemůže před tím utíkat. Ne poté, co se včera stalo.
Severus mu přeci říkal, že se na něj nezlobí, i když Harry absolutně nechápal, jak je to možné. Ale možná ho má opravdu rád. Není ten včerejšek jasným důkazem, že tomu tak je? Co to vlastně říkal? Že ať se snaží sebevíc, pořád si Harry bude myslet, že se přetvařuje? Odkud vlastně ví, že si něco takového Harry myslí? Možná si to včera z těch řečí vydedukoval... Ale říkal, že se snaží – snaží se, aby Harrymu dokázal, že ho má rád?
To Harryho hřálo u srdce. Vždyť mu pomáhal, když mu bylo špatně. A pak se probudil u něj v posteli, když s ním Severus cloumal a dal mu vypít lektvar na vystřízlivění, po němž Harry v tu ránu ožil. Mlčky ho pod neviditelným pláštěm odvedl zpátky do věže a před obrazem Baculaté dámy mu do ruky vrazil lahvičku Životabudiče s tím, že ji ráno bude určitě potřebovat. Opravdu se staral o to, jak mu ještě ráno bude?
„Tak jo," promluvil Harry sám k sobě nahlas. S těmi slovy myslel na to, že skutečně musí přehodnotit své chování uplynulých dnů, a učinit pár změn.
V první řadě se bude muset Severusovi omluvit. Hodně!
V druhé řadě si se Severusem musí promluvit o jeho Divoké magii a požádat ho o pomoc. Možná mu pomůže s Protivou.
Za třetí - půjde do sebe. Po tom, co včera udělal, už nesmí Severuse zklamat. Nebude myslet na blbosti a bude se pořádně učit. Nejlépe stále s Hermionou. Lektvary. A nejen ty samozřejmě...
‚Takže fajn. Včera jsem se choval jako idiot. Musím mu ukázat, že se k tomu dokážu postavit čelem jako chlap. Nemůžu chtít, aby o mně nepřestával uvažovat jako o dítěti, když se pak chovám takhle. Hlavu vzhůru. Už nebudu před ničím utíkat. Nesmím,' uvažoval a pak do sebe nalil obsah malé lahvičky od Severuse. Tělem se mu prohnalo teplo a za chvíli začala bolest hlavy pomalu ustupovat.
Všechny ty povzbudivé řeči se snadno v hlavě říkaly, ale už hůř mu bylo, když mířil s Ronem a Hermionou na snídani. Ti po něm pořád chtěli vědět, co mu Snape udělal.
„Jak vidíte, přežil jsem to," odvětil Harry. „Věděl o Kořenech. Nevím jak, ale asi si to odvodil jako Hermiona," mluvil jejich tajnou řečí. „Myslím, že mě brzy čeká setkání s Brumbálem. A asi je to tak dobře. Nemůžu si to nechávat jen pro sebe, že? Zvlášť když jsem nebezpečný a nedokážu to ovládat."
„Nejsi nebezpečný," zareagovala hned Hermiona.
„Hm, tak nejsem," nechtěl se s ní hádat Harry. „Co děláš odpoledne? Mohli jsme se podívat na tu esej pro Whilea a udělat práci na Formule," změnil raději téma. Hermiona zmateně zamrkala.
„Tak jo, to bude fajn," usmála se na něj nakonec.
„Vždyť máme trénink od pěti," namítal Ron.
„Tak to máme po obědě do pěti dost času," pokrčil rameny Harry, ale dál už nemluvil, protože zrovna vcházeli do Velké síně. Jeho pohled okamžitě zamířil k učitelskému stolu, aby zjistil, že Severus už je na svém obvyklém místě poblíž Brumbála. Něco si říkali, a když Harry vešel, oba zmlkli, jako by je snad mohl slyšet. Harry předpokládal, že řeší jeho Divokou magii. Podle Brumbálova vážného výrazu to nevypadalo na to, že by mu Severus sděloval podrobnosti včerejší noci. Při tom by se pravděpodobně usmíval, jak u něj bylo zvykem.
Harry tedy sklopil hlavu a mlčky se posadil vedle Hermiony naproti Ronovi. Dnes měli palačinky. Aspoň něco mu zvedlo náladu. Možná by mohl zítra zajít za skřítky a mohl by jim s palačinkami pomoct. Dnes už neměl kdy, ale zítra ráno ještě před snídaní, aby si pročistil hlavu, to by mohlo vyjít.
„Hej, slyšeli jste to? Příští sobotu jsou Prasinky!" volal na ně Seamus, když kolem nich mířil na snídani. Tahle zpráva se už nejspíš šířila celou Velkou síní, protože studenti u všech stolů začali jeden přes druhého štěbetat a domlouvat si na příští víkend plány.
„Tak je nakonec povolili! Supeeer!" protáhl radostně Ron. Harry se podíval na Severuse, který ho upřeně sledoval a pak zase rychle pohledem uhnul. Ne, teď nemůže jinak. Za jiných okolností by možná Severuse požádal, jestli by svůj zákaz nemohl ještě zvážit, ale teď to určitě nepřicházelo v úvahu.
„Tak se dobře bavte. Já nejdu," oznámil svým přátelům Harry a ti na něj zůstali nechápavě zírat.
„Cože? Jak jako že nejdeš? To máme jít s Hermionou sami? Je Valentýn! Víš, jak to bude vypadat?" zhrozil se Ron. Hermiona se na něj pomalu otočila a zlostně se zamračila.
„No tak se mnou nechoď! Myslíš, že nemůžu jít s nikým jiným?" Harry nechápal, jak může být Ron takový ignorant, a když otevíral už pusu, kopl ho silně do nohy, aby se vzpamatoval.
„Au, Harry! Proč do mě kopeš?" zeptal se ho a Harry jen převrátil očima. V tu chvíli si všimnul Ginny, která kolem něj procházela na snídani a přitom se na něj usmála. Pro ten pohled si ani nevšimnul Hermiony, která mu říkala něco o tom, že se vážně nemusí snažit kvůli ní Ronovi něco naznačovat.
„Co-cože?" podíval se zmateně na svou kamarádku, ale ta už se dívala někam k havraspárskému stolu. Když se podíval tím samým směrem, uviděl, jak na ni Roger Davies mrká. Překvapeně se podíval na Hermionu, ale ta už celá zrudlá zírala zase do svého talíře.
„Co je?" nechápal Ron, který seděl naproti nim.
„Ale nic," odmávnul ho Harry.
„Tak proč nejdeš?" ptal se ho znovu Ron.
„Slíbil jsem to minule Brumbálovi. Prý to za to riziko nestojí," vymyslel si rychle Harry.
„Ale nemůže ti to přece zakázat!"
„Nezakázal mi to. Ale už jsem to slíbil. Prostě nejdu," ukončil diskuzi rázně Harry a ještě u toho zavrtěl demonstrativně hlavou.
„To máme jít jako fakt sami?" podíval se po něm nešťastně Ron. To už ale Hermionu zvedl ze židle.
„Když je to taková strašná představa, tak se mnou chodit nemusíš!" rozkřikla se na něj a naštvaně odkráčela z Velké síně ven.
„Tak to se ti povedlo, Rone!" poznamenal hned Harry.
„Co jsem udělal?" nechápal Ron. „Proč kvůli tomu tak vyvádí?"
„Možná tam chtěla jít jen s tebou, to tě nenapadlo?"
„Cože?" podíval se na svého kamaráda Ron zmateně. „Proč by měla chtít jít jen se mnou?" Harry na něj chvíli zíral jak na blázna.
„No, tak tomu teda taky nerozumím," ušklíbnul se na něj a raději si ke snídani vytáhnul učebnici lektvarů, aby do sebe ještě před hodinou něco dostal. Ron pořád přemýšlel, co tím chtěl Harry říct, ale nejspíš mu to nedošlo, protože se po chvíli s pokrčením ramen pustil do své porce palačinek.
Když Harry mířil na Lektvary, zpoza jednoho rohu vylezla Hermiona, která tam na něj zjevně čekala.
„To je dost, že jdeš, Harry. Ještě chvíli, vystála bych tu důlek," postěžovala si jeho kamarádka.
„Začetl jsem se. Nevěděl jsem, že tu čekáš."
„A kdy jindy bys mi asi mohl říct, co se včera dělo?" protočila Hermiona očima, jak mu něco takového mohlo nedojít.
„Jo tohle," začal se ošívat Harry. „Katastrofa. To se nedá jinak popsat." Hermiona se na něj nechápavě dívala.
„Katastrofa? Přibliž mi to."
„Opil jsem se. Stačí ti to takhle?" Hermiona zůstala stát v půlce kroku a nevěřícně na Harryho zírala.
„Cože ses?"
„Severus šel na ošetřovnu s jednou studentkou a já mu vypil skoro půl lahve Ohnivé whisky," vysvětloval šeptem Harry.
„To jsi neudělal," kroutila hlavou Hermiona.
„Udělal. A dřív než začneš, tak ano, vím, že jsem idiot a že to je pravděpodobně ta největší pitomost, co jsem kdy udělal. Není pro to omluvy." Pak se zarazil i Harry. „To znělo docela dobře, co? Musím si to zapamatovat, až budu něco podobného říkat Severusovi."
„Co-co na to řekl?" ptala se ho zmateně Hermiona, která tomu stále nemohla uvěřit.
„Něco, že by mě nejradši přerazil, kdyby mohl, ale asi jsem ho trochu zmátl, když jsem začal vzteky rozbíjet hrnky, co dostal od Malfoye k narozeninám, a říkal jsem mu, jak ho nenávidím, a že jsem mu s radostí vyhodil do vzduchu ten zpropadený kotlík," ušklíbnul se Harry. „Bezva, že?" Hermiona si zděšeně kryla rukou ústa a pořád šokovaně zírala na Harryho. „Pak se mi udělalo zle a po návštěvě jeho koupelny jsem mu usnul na posteli. Och-" zarazil se Harry, „vynechal jsem ještě tu nejlepší část, kdy jsem se sklátil na zem, protože jsem neviděl na krok, a když mě zvedal, zůstal jsem mu viset kolem krku jak nějakej zoufalec. Doufám, že už máš představu o tom, jak trapně mi je a jak se mi na tuhle hodinu fakt nechce!"
„Já- no- ehm, zní to, že jste měli celkem živo," poznamenala Hermiona rádoby vyrovnaně, ale pořád nevěřícně kmitala pohledem. „A on dělal co?"
„Kromě toho, že pořád chodil pro lektvar na vystřízlivění, pro který skoro nedošel, tak byl docela v klidu. On všechno věděl, i když jsem mu rozbil ty hrnky, tak se jen zeptal, jestli mě to uklidnilo. Chápeš to?"
„Ehm," odkašlala si Hermiona, „možná to chápu," připustila zdráhavě.
„Jo? Já to doteď nechápu."
„Všechno jsem mu včera řekla, Harry," sdělila mu se zavřenýma očima Hermiona. Tentokrát to byl Harry, kdo zůstal zírat.
„Prosím?" Harry si myslel, že špatně slyšel. Jeho kamarádka otevřela oči a nešťastně se na něj podívala.
„Promiň. Nedělala bych to, kdyby..." Povzdechla si a chytila Harryho za ruku. „On si mě zavolal kvůli nitrobraně, a když jsem u něj byla, začal mluvit o tobě a tvrdil, že ví o tom, že jsi začaroval Protivu, a nejspíš si myslel, že jsi použil Černou magii! Co jsem měla říct? Nemohla jsem ho při tom nechat," dívala se na něj jeho kamarádka bezradně. „A nebyl naštvaný," ujišťovala ho Hermiona vzápětí. „Možná ho mrzelo, že jsi mu o tom neřekl, ale to, čeho ses bál, to bylo vážně bezdůvodné. Ale pochopil to!"
„Asi... bychom měli jít," sundal jí Harry ruku z té své a vyrazil osamoceně dopředu. Jak mu o tom mohla říct za jeho zády, tomu nerozuměl.
„Harry, počkej," popobíhala Hermiona za ním. „Neměla jsem na výběr. A on to vzal v pohodě. Jak myslíš, že by včera reagoval, kdyby to nevěděl? Asi by nebyl tak v klidu, nemyslíš?"
„Nevím," odseknul naštvaně, ale pravdou bylo, že by asi nereagoval tak umírněně. Ale prostě byl na Hermionu rozzlobený. Zase dělala přesný opak toho, o co ji požádal!
„A jak jsem mu asi mohla lhát? Taky mu nedokážeš lhát, sám jsi to říkal. On věděl, že to vím, není slepý," přesvědčovala ho stále Hermiona. A i v tomhle jí musel dát za pravdu.
„Už se stalo. Nemusíme to dál řešit," odbyl ji zase Harry.
„Udělala jsem to kvůli tobě. Nechtěla jsem, aby ses dál trápil," zkoušela to znovu. Teď už se Harry zastavil a zničeně se na ni otočil.
„Dobrá, děkuji ti za tvou péči, ale příště to prosím nedělej. Byl bych ti velice vděčný." To bylo vážně skvělé. Teď už se mu na ty Lektvary nechtělo tuplem. Nakonec dorazili před učebnu za ticha jako poslední, když Snape vpouštěl studenty dovnitř. Rychle kolem něj se sklopenou hlavou prošel a zabral své obvyklé místo.
*****
Lektvary nakonec nedopadly tak špatně, jak Harry předpokládal. Byl rád, že si ještě před hodinou něco přečetl, protože Severus mu při hodině několikrát položil pár otázek, a až na jednu znal na všechny odpovědi. Aspoň díky něčemu se cítil před Severusem lépe.
S Hermionou mluvil, jen když musel, ale když trávili po obědě čas v knihovně, brzy se naskytlo několik jiných témat k hovoru.
Ron si neustále stěžoval, že trčí tady, když většina studentů se někde fláká, protože kdo normální by šel vypracovávat úkoly hned v pátek po škole.
„Tak jsi s námi chodit nemusel. Nikdo tě nenutil," uzemnila ho vzápětí Hermiona.
„No ale to bych je pak musel dělat sám," postěžoval si Ron a znuděně si odepřel hlavu rukou, čekaje, že mu někdo nadiktuje, co má do té eseje pro Whilea napsat. Harry, který byl od rána jak na trní, už těch řečí začínal mít dost, ale ještě se zatím držel.
„Takže teď bychom mohli zmínit něco o využití reversního štítu při útočných kletbách. Klady a zápory?" navrhnul Harry.
„Reversní štít jsme ještě neprobírali," poznamenala Hermiona, ale Ron byl myšlenkami úplně jinde.
„S těmi Prasinkami sis to ještě nerozmyslel?" Harry hodil po Ronovi kus pergamenu, aby ho už konečně umlčel.
„Slyšeli jste někdy o reversním štítu?" zeptal se svých přátel Harry a nebral jeho otázku vůbec na vědomí. Čekal, že promluví alespoň Hermiona, ale ta zaraženě zírala někam za něj. Když se tím směrem také podíval, uviděl, jak k nim míří Roger Davies s nějakým listem v ruce. Všichni u stolu zmlkli a čekali, co se bude dít.
„Ahoj, Hermiono," oslovil dívku vysoký, hezký, tmavovlasý chlapec z Havraspáru. „Jen jsem ti chtěl něco dát," podal jí list do ruky a nesměle se na ni usmál.
„Dě-děkuji," promluvila zaskočená Hermiona, když si od něj list přebírala. Rozpaky se jí zračily ve tváři.
„Tak se zatím mějte," kývnul na všechny a hned je zase opustil. Harry viděl, jak se usadil někam ke stolu vpředu knihovny. Ticho, které u stolu nastalo, prolomil Ron. Harrymu neušlo, jak zle na Rogera zahlíží.
„Co ti to dal?" zeptal se nepříliš mile.
„Co je ti do toho?" odvětila zlostně Hermiona, když vzhlédla od vzkazu. Harry mezi nimi kmital pohledem.
„Tak jo. Víte, proč se reversní štít hodí používat spíš při útočných kouzlech se živelnou podstatou?" zkusil rychle situaci zachránit. Bláhově si myslel, že by učením mohl zabránit hádce, která byla na obzoru.
„Jen mě to zajímá," neposlouchal Ron vůbec Harryho, a pořád sledoval jen Hermionu.
„Opravdu? Tak dobrá. Právě jsem byla pozvaná do Prasinek," ušklíbla se Hermiona. „Asi budeš muset jít sám, což mě strašně mrzí," oznámila mu ještě s jasnou ironií v hlase.
„Takže s ním půjdeš?" ptal se jí Ron nevěřícně.
„Ano, půjdu. Nějak jsem ráno vypozorovala, že jít tam jen se mnou není asi tvé nejvroucnější přání. Takže si jdi, s kým chceš!" Ron na ni chvíli zíral a pak stočil svůj nevěřícný pohled na Harryho.
„Harry, tak řekni něco! Půjdeš tam, viď?" Harry protočil očima a párkrát se nadechl, aby se uklidnil. Nezabralo to.
„Rone, kolikrát ti to mám opakovat, abys to pochopil? Nejdu do Prasinek! A ani tam jít nechci, takže mě přestaň neustále přemlouvat! A kdyby vás to zajímalo, tak reversní štít se hodí proti kouzlům s živelnou podstatou, protože nám dává možnost pozměnit jejich základ v závislosti na jejich fyzikálních vlastnostech, a tím vyslat proti útočníkovi vylepšenou kletbu bez vyšší ztráty magické síly!" Ron s Hermionou na něj zůstali zírat s otevřenou pusou.
„To máš odkud?" zeptala se ho po chvíli užasle Hermiona. „Nic takového v učebnici není."
„Z hlavy," odsekl Harry naštvaně. „Tak budeme už konečně pokračovat v té eseji? Jestli se chystáte celou dobu jen dohadovat, tak-"
„Nerad ruším vaše skvostné studijní odpoledne," ozval se Harrymu za zády známý hluboký hlas, při němž Harry ztuhnul „ale mám pro vás vzkaz od pana ředitele, Pottere." Harry se pomalu otočil, dokud nehleděl svému strýci přímo do očí.
„Ano?" zeptal se ho s jasnými obavami v hlase.
„Po večeři jste, Pottere, očekáván v ředitelně. Prý na šálku čaje," dodal medovým hlasem. „Heslo je Vítězství." Harry zkoprněle zůstal zírat na Severuse.
„Vítězství?" opakoval po něm a cítil, jak začíná být celý nesvůj. „Odkdy je heslo změněno?"
„Do toho vám asi nic není, že?"odvětil Severus. „Ale řekněme, že včera bylo ještě jiné," odfrknul si a pak se od nich s vlajícím hábitem otočil, přičemž zanechal nebelvírské trio v tíživém tichu.
*****
„Přemýšlím nad tím celý den, Severusi," pověděl mu Albus toho večera. Před sebou měl otevřenou nějakou staře vypadající knihu, do které každou chvíli nahlížel. „A čím více se o tom dozvídám, tím optimističtější jsem." Úsměv, který mu přitom pohrával ve tváři, nešel přehlédnout. Severus Brumbála vyhledal hned ráno, aby ho o nových okolnostech informoval. Není potřeba zdůrazňovat, jak užasle a zároveň nadšeně tu novinku přijal. „Víš, že nejznámějším kouzelníkem, který Divokou magii ovládal, byl sám Merlin?"
„Něco takového jsem tušil," odvětil Severus nevzrušeně.
„A pak tu byli i další, ale je to vskutku ojedinělá vlastnost. Dost vzácná. Dříve, než se začaly používat hůlky, byli za kouzelníky považováni pouze ti, co ovládali Divokou magii. Na některých kontinentech se jim říkalo šamani. Je samozřejmě spousta šamanů, kteří svou sílu jen předstírají, ale o některých zde skutečné doklady jsou," poklepal spokojeně na knihu před sebou. „Poté, co se kouzelnictví rozšířilo tak, jak jen známe dnes, upadla Divoká magie do zapomnění. Je dost možné, že někteří kouzelníci, kteří onu vlastnost měli, si ji ani nikdy kvůli užívání hůlky neuvědomili. A teď ji objevil náš Harry," pokyvoval nadšeně hlavou Brumbál.
Už zase to ‚náš'. Severuse to označení neskutečně iritovalo. Dřív, než ale stačil zareagovat, rozblikal se na stole Brumbálův oznamník, který signalizoval, že se k nim blíží Harry. Za pár vteřin se skutečně objevil ve dveřích.
„Dobrý večer," pozdravil tiše a na okamžik zůstal překvapeně hledět na Severuse. Nejspíš nečekal, že tam bude přítomen také.
„Pojď mezi nás, chlapče! Už na tebe čekáme," pokynul mu rukou Brumbál, aby zabral místo vedle svého strýce.
„Ahoj," pozdravil potichu Severuse, když si sedal vedle, a díval se přitom raději do stolu.
„Ahoj," opětoval Severus a neušlo mu, jak na něj Brumbál přitom mrknul. Severus jen protočil očima a zakroutil nechápavě hlavou. Nečekal, že snad, že mu bude říkat ‚dobrý večer'.
„Tak," sepnul si Brumbál spokojeně ruce pod bradou a prohlížel si Harryho. „Ty jsi nám ale dal, chlapče. Ani nevíš, jak jsi nás s Protivou zprvu vyděsil."
„To mě moc mrzí," ozval se hned Harry kajícně.
„Dokonce jsem podezříval tady Severuse, jestli tě neučí něco, co by neměl." Severus nechápal, proč mu to vykládá. Chce, aby cítil ještě větší vinu, než už ten kluk cítil? Podle Harryho výrazu se mu to nejspíš povedlo.
„To jsem nechtěl. Opravdu," díval se teď zničeně na Severuse. „Mrzí mě to. Ale Severus mě nic špatného neučí, vážně," přesvědčoval teď zase Brumbála.
„To přece vím, chlapče," ujišťoval ho Brumbál. „Jen jsme si na okamžik nevěděli rady. Koho by napadlo, že ovládáš Divokou magii."
„Já... Ne-neovládám ji. Tedy. Zatím..." Severus si všimnul, jak je Harry nesvůj.
„Vše se dá zvládnout, Harry. Severus ti bude jistě nápomocen, že?" obrátil svůj pohled Brumbál na učitele Lektvarů.
„Jistě," přikývnul Severus a neušlo mu, jak si Harry úlevně vydechnul. Nejspíš v něco takového doufal.
„Severus mi samozřejmě řekl o událostech včerejšího večera-"
„Cože?!" zhrozil se Harry a zůstal na Brumbála vytřeštěně zírat. Severus raději rychle zasáhnul.
„O tom, jak ses pokusil odklít Protivu," vysvětlil mu a Harry si znovu oddechl.
„Ach tak," polkl těžce a Severus viděl, jak si pod stolem začal žmoulat hábit. „Jo, to jsem zkusil. Nepomohlo to."
„Jsi trochu napjatý, Harry. Dáš si šálek kávy? Nebo čaj?" nabídnul mu Brumbál. „Máme spoustu věcí na prodiskutování." Harry se zamyslel.
„No... Já, ehm, asi-" Severus už nemohl poslouchat, jak jeho synovec plácá jedno přes druhé, a rozhodl raději za něj.
„Dá si čaj. A já taky." Brumbál se na něj usmál a Harry nejistě přikývnul.
„Výborně. Mám jeden výtečný z Vánoc, ještě nerozbalený. Skočím pro něj. Zatím si tu můžete popovídat," mrknul na ně ředitel a zmizel na jednom ze schodišť, které vedlo do jeho pokojů. Severus chtěl něco říct, ale Harry se ujal slova hned, jakmile jim Brumbál zmizel z dohledu.
„Severusi, mě to strašně mrzí!" díval se na něj Harry nešťastně. „Ani nedokážu říct, jak moc. Nevím, proč jsem to udělal, cítím se kvůli tomu strašně, ale slibuju, že už nikdy takovou hloupost neudělám. Nikdy! Slibuju! Řekni, cokoliv chceš, abych udělal, a já to udělám!" Severus trochu zaraženě sledoval Harryho. Čekal, že se mu bude omlouvat, ale tahle upřímná slova Severuse zaskočila. Udělá, cokoliv chce? Kdo Severus byl, aby měl na něco takového právo?
„Chci, aby se ten včerejšek už nikdy neopakoval. To mi bude stačit," odpověděl nakonec Severus a Harry začal horlivě přikyvovat.
„Ne, to ti slibuji! To už se nikdy nestane. Už nikdy se toho ani nedotknu! Vůbec nechápu, jak mě něco takového napadlo."
„Nechápeš? Nevíš, proč jsi to udělal?" zajímalo Severuse. On si totiž myslel, že ví, proč to Harry udělal. Podle toho, co říkala slečna Grangerová, byl vystresovaný. Pokud své poslední síly upínal na to, aby odklel Protivu, mohl to všechno být jen další důsledek jeho neúspěchu. Harry trochu váhal, než se odhodlal Severusovi odpovědět.
„Možná. Já... Asi jsem čekal, že budeš naštvaný. Překvapilo mě, že jsi o všem věděl a byl jsi tak klidný – teď už to chápu, Hermiona mi řekla, že jste spolu předtím mluvili, ale včera jsem to ještě nevěděl," zahlížel nešťastně Harry na Severuse. „A pak jsem viděl tvou nedopitou skleničku. Myslel jsem si, že tě to uklidňuje a tak-"
„Tak jsi to zkusil taky," dopověděl za něj Severus a vyčerpaně si opřel čelo o svou dlaň.
„Strašně se omlouvám. I za to všechno, co jsem řekl nebo udělal. Za ty hrnky od Malfoye – nikdy bych ti tvůj dárek, ať by byl od kohokoliv, nerozbil, víš to, že ano?" Harry se na něj díval s takovým zoufalstvím v očích, až se Severus přistihl, že mu je ho líto.
„Alkohol v lidech probouzí mnohé neznámé stránky, i ty, které nikdy jindy na povrch nevyplují. Takže ano, vím, že bys normálně nic takového neudělal. Naštěstí nejsou nijak zakouzlené, takže se daly snadno opravit. A vlastně," uvědomil si najednou Severus, „i kdyby zakouzlené byly, pravděpodobně by sis s nimi dokázal poradit ty."
„Možná," připustil Harry potichu. „Děkuji za ten Životabudič. Moc mi ráno pomohl. A vlastně za všechno, co jsi včera pro mě udělal. Je mi tak – hrozně! Slibuji ti, že-" Najednou se Harry zarazil, když ucítil, jak ho Severus chytnul za paži a natočil na sebe.
„Ty mi slib už jen jedno. Nikdy už si nemysli, že tohle všechno dělám jen z nějaké pitomé povinnosti nebo kvůli památce tvé matky. Když se bude něco dít – cokoliv – budu první, komu to řekneš, je to jasné?" Harry na něj nehnutě zíral a Severus si všimnul, jak začal rychle mrkat očima a uhýbat pohledem někam jinam. Pak ztuhnul on, když v příští vteřině Harry vyskočil a rychle ho objal. Než si stačil uvědomit, že by na to měl nějak zareagovat, seděl Harry už zpět na svém místě. A překvapivě to byl on, kdo poté promluvil jako první.
„Ne všechno bylo důsledkem alkoholu. Jen jsem chtěl, abys to věděl," odůvodnil svůj čin Harry a poprvé od rána ho viděl se trochu usmát. Severus stále nevěděl, jak zareagovat. Stalo se to? Vážně ho někdo objal dvakrát během čtyřiadvaceti hodin? Harry? Včerejšek připisoval jen a pouze alkoholu, ale teď si byl jistý, že je Harry naprosto střízlivý.
„Ehm, konečně jsem ho našel. Někam jsem ho musel zahrabat," objevil se na schodech Brumbál, jak jinak, než s vřelým úsměvem na tváři. Severus měl neblahé tušení, že si svůj příchod přesně načasoval a zamračeně ho sledoval, jak schází dolů. Harry oproti tomu vypadal už o dost klidněji.
*****
Harry netušil, jestli udělal dobře, když Severuse objal, ale nenapadlo ho v tu chvíli, jak jinak Severusovi dokázat svou vděčnost. Udělal to automaticky. Tak jako dřív objímal Siriuse, párkrát také Remuse, Rona s Hermionou, když je dlouho neviděl...
Když se Brumbál naproti nim zase posadil, hrály mu v očích veselé ohníčky. Co když je poslouchal? Harry byl tou myšlenkou upřímně zděšený, ale snažil se na sobě nic nedat znát. S poděkováním přijal od Brumbála šálek čaje a čtyřmi lžičkami cukru si jej osladil.
Pak už se jen zaposlouchal do Brumbálova monologu. Vyprávěl o historii Divoké magie a přitom ho napadlo, že Severus již nejspíš podobnou přednášku absolvoval, protože se tvářil dost znuděně.
Pak Brumbál z knihy vytáhnul nějaký pergamen a Harry na něm zahlédl Hermionino písmo. Zmateně se podíval na Severuse, který mu podal hned vysvětlení.
„Zápis slečny Grangerové o tvých příhodách, který mi včera laskavě poskytla."
„Aha."
„Byl bych rád, kdybys nám ty události trochu přiblížil a pověděl nám, na co jsi při tom myslel, Harry," oznámil mu Brumbál.
„Jasně." Tuhle část očekával a vůbec se na ni netěšil.
„Neverbální kouzla – prý jsi Severusovi v jeho bytě podpálil koberec a neverbálně ho jediným kouzlem přivedl do ještě lepšího stavu než předtím," pozvedl vesele Brumbál obočí. „Takhle obyčejné reparo nefunguje."
„Jo," vydal ze sebe Harry. „Nevím, jen jsem chtěl, aby byl jako nový než jsem si v hlavě přehrál příslušnou inkantaci," pokrčil bezradně rameny.
„Na něco takového si vzpomínám," dodal Severus. „Když jsem se tě ptal, jestli je to nějaké vylepšené reparo, řekl jsi, že jsi jen chtěl, aby byl jako nový. Myslel jsem, že má tvé kouzlo jen větší sílu, což by se nestalo poprvé."
„Dobrá," přikývnul Brumbál. „Dále – zakouzlené dveře, které nešly otevřít ani víceúrovňovým odemykacím kouzlem. Jsem si jistý, že to slečnu Grangerovou mohlo tehdy znepokojit. Zaklínadla jsou její parketa, že?" podíval se na něj Brumbál pátravě.
„Asi jo," připustil nejistě Brumbál. „Já jen chtěl, aby nás nikdo nemohl najít a slyšet, když jsem je zamykal." Všimnul si Brumbálova pobaveného pohledu a vzápětí si uvědomil, jak to vyznělo. „Ne kvůli, ehm, no... Tedy... Severus měl narozeniny. Chtěl jsem se s ní o tom poradit." Omluvně se podíval na Severuse, ale ten si jen odfrknul.
„Dobrá. A v neposlední řadě se ti povedlo neverbálně opravit rozbité koště?" zeptal se ho s údivem Brumbál. „Jen neverbálním reparem?"
„Ano. To... Bylo ten den, jak vybuchnul Malfoyovi ten kotlík," zadíval se zase s obavami na Severuse. Ten si ale s nezájmem prohlížel věcičky na Brumbálově stole, i když si byl Harry jistý, že pečlivě naslouchá všemu, co řekne.
„Bylo rozbité hodně?" zajímal se Brumbál.
„Hodně," připustil Harry zdráhavě. „Ale asi bych měl říct, že jsem se ho nejdřív pokoušel opravit jen myšlenkou." Když se po něm překvapeně oba muži podívali, dal se do vysvětlování. „Jak Malfoyovi vybuchnul ten kotlík, chvíli jsem nevěděl, jestli s tím nemám něco společného. Zkoušel jsem kouzlit jen myšlenkou ten den několikrát, a pak jsem to zkusil i na to koště. Nefungovalo to. Nic z toho," pokrčil Harry rameny. „Tak jsem si vzpomněl na Hermionu, která mi říkala, že je má neverbální magie celkem silná, a zkusil jsem to. No a vyšlo to."
„Když jsi to zkoušel bez hůlky, nemyslel sis, že ve skutečnosti něco takového dokážeš. S hůlkou ale ano, nemám pravdu?" zeptal se ho Brumbál zamyšleně.
„Nejspíš ano, pane." Asi to tak bylo. „Ale nemyslím, že by to bylo jen v tom. Teď vím, že tak kouzlit dokážu, a Protivu jsem stejně neodklel. Zkoušel jsem to nejen včera, ale hned ten večer, co se to stalo."
„A co se ten večer vlastně stalo?" zajímalo Brumbála. Harry se nejistě podíval na Severuse.
„Trénovali jsme v Komnatě nejvyšší potřeby a trochu jsme se nepohodli," oznámil místo Harry rovnou Severus. Harry byl za jeho pomoc vděčný.
„Tak. Já jsem pak šel do věže a po cestě jsem uslyšel Protivu. Začal si mě dobírat, a měl řeči, že si duchové vsází na můj úspěch nebo neúspěch ve válce," převracel přitom Harry očima, „a pak zase začal zpívat tu písničku. Neznáte ji?" podíval se Harry po mužích u stolu. „S Potterem žádná sranda není, vážný je náš Vyvolený? No, není o co stát," zkonstatoval Harry s úšklebkem.
„Když to Protiva říká..." nadnesl Severus s podobným úšklebkem směrem k Harrymu.
„Ještě to pokračuje. S Věštbou hlavu si láme, to teda štěstí máme! Jeho víra ve mě je pravděpodobně na bodu mrazu."
„Vždycky bereš všechno tak pateticky," kroutil hlavou Severus, za což si od Harryho vysloužil zamračení. „Co ti mám říct na to, že se necháš rozhodit bradavickým strašidlem?"
„Já nevím," rozhodil Harry rukama do stran. „Asi už jsem byl podrážděný předtím. Pak do mě začal hučet Protiva a já mu pořád říkal, ať toho nechá, ať zmlkne a on mě vůbec nevnímal a pořád to zpíval dokola! Tak jsem se na něj zadíval a v hlavě si pořád opakoval, aby už nemluvil a byl ticho, a najednou to bylo, jako by někdo vypnul zvuk! Ztratil hlas a já si uvědomil, že jsem to skutečně udělal, protože to nešlo na nic jiného svést! Když Malfoy tenkrát spadnul ve Velké síni, myslel jsem si, že to byla náhoda, i když jsem si tenkrát tak přál, aby se to vážně stalo. A- a- a pak ten kotlík," podíval se Harry zničeně na Severuse. „Něco na mě tenkrát ukázal. Dobře," rozhodnul se říct vše, když viděl Severusův výhružný pohled. „Ten den se mi nedařilo a on mi ukazoval vzkaz, na kterém bylo napsáno, že dostanu Trolla. Naštvalo mě to, protože to nebylo poprvé, kdy měl na mě v Lektvarech podobné narážky. A ano," soukal ze sebe nejistě, „možná mi to vadilo. Trochu víc. Že byl... nebo je lepší než já. A asi vždycky bude. No to je jedno," mávnul rukou Harry a zíral pořád někam na stůl. Nechtěl vidět, jak se přitom Brumbál se Severusem tváří. „Prostě jsem v tu chvíli chtěl, aby toho Trolla dostal on, a strašně jsem si přál, aby ten lektvar pokazil a vybuchnul." Na chvíli zavládlo ticho a Harry se konečně odvážil podívat na Severuse. Jeho strýc ho sledoval neutrálním výrazem. Nevypadal ani naštvaně ani šťastně. Prostě nijak. Což bylo pořád lepší, než kdyby zuřil.
„Takže všechny tvé projevy Divoké magie předcházel vztek? Byl jsi naštvaný a tím jsi Divokou magii vypustil," zkonstatoval Brumbál a Harry váhavě přikývnul. „To je pochopitelné." A na to si začal listovat v té své knize, kterou měl před sebou rozevřenou. Něco si mumlal pod vousy a Harry se přitom nechápavě podíval na Severuse. „Je to jeden z možných spouštěčů," pronesl po chvíli napjatého ticha Brumbál. „Vy byste se měli teď snažit, aby Harry dokázal svou Divokou magii použít i bez zvýšené emoční zátěže," zadíval se na Harryho a Severuse Brumbál. Harry měl sto chutí mu vpálit, že to je teda novinka, ale přinutil se zůstat ticho.
„Ovšem," souhlasil Severus, „to bude nyní naší prioritou." Harry začal být zase nesvůj. Ač si to nechtěl připouštět, tahle moc ho stále děsila.
„Řekl bych, že teď to bude vše o tom, jak Harry dokáže ovládat svou mysl," podotknul Brumbál. Harry zavřel oči. Tohle bylo určitě to nejhorší. Počítal s tím, že ovládnout svou Divokou magii bude tisíckrát těžší než se naučit nitrobranu, a co si bude nalhávat, v té nebyl stoprocentní ani po takové době! „Hlavu vzhůru, Harry," oslovil ho Brumbál a Harry hned otevřel oči a sklesle se na něj podíval. „Jsem si jistý, že na to se Severusem přijdete. Viděl bych to tak, že byste začali s tvou neverbální magií, při které používáš Divokou magii podvědomě."
„To jsem měl také v plánu," podotknul Severus. „Rád bych to zkusil zkombinovat s Živelnými kletbami, na kterých nyní pracujeme."
„Skvěle, Severusi. Souhlasíš s tím, Harry?" No, konečně se také někdo zajímal o jeho názor!
„Mohl bych si dovolit snad nesouhlasit?" zeptal se Brumbála uštěpačně dřív, než se stihl zarazit. Ten vypadal na okamžik překvapeně. Pak se Harry s omluvou vepsanou ve tváři otočil na Severuse. „Promiň, já si vážím toho, co pro mě děláš, jen... Já přece vím, co je v sázce!" otočil se zase na Brumbála. „Nejsem idiot, vím, co tohle znamená. Vím, že je to ta moc, o které mluví Věštba, ale... Nedokážu to ovládat, jsem pro druhé nebezpečný!"
„Na tom právě budeme pracovat. Abys to ovládl," pronesl Severus vyrovnaným hlasem.
„A co do té doby!? Co když zase něco provedu? Co když mě někdo naštve a já si budu přát, aby zmizel nebo se někam propadnul nebo já nevím co... A nedokážu to zvrátit! Můžu pouhou myšlenkou někoho zranit? Můžu někoho zabít? Vůbec se nebojíte toho, že bych mohl někomu ublížit? Kdo to potom spraví, když já toho nejsem schopný? Nikdo! Ani vy nedokážete Protivu odklít!" Až poté si Harry uvědomil, že stojí a na oba muže křičí. „Pardon," omluvil se spěšně a zase si sednul a svůj pohled zavrtal někam do stolu. Pak si složil hlavu do dlaní. „Když tohle je tak... ubíjející. Vážně jsem se s Protivou snažil, ale-"
„Máš z té síly strach, Harry?" zeptal se ho pomalu Brumbál. Harry k němu zvednul pohled a zamyslel se. Proč se ho na něco takového ptá? Nepopsal své pocity před chvílí snad dostatečně?
„Jo, asi jsem něco takového před chvíli naznačil," neodporoval Harry.
„Řekl bych, že to je možná to, co tvou Divokou magii blokuje. Je to jako s nitrobranou," řekl Severus. Harry si všimnul, jak se do něj jeho černé oči zabodávají. „Nad vším příliš přemýšlíš. Nad VŠÍM!" zdůraznil ještě. Harrymu smysl toho slova došel. „Snažíš se ve všem hledat logiku, a to je ta chyba. Plánuješ v blízké době některého ze svých spolužáků zranit?" Harrymu se zděšením rozšířily zorničky.
„NE!"
„Tak nechápu, co tě tak znepokojuje. Kouzlit jen Divokou magií, jak jsem z tvého vyprávění pochopil, vyžaduje určitou koncentraci. Pokud nemáš nic takového v plánu, řekl bych, že nikomu nic nehrozí."
„Taky jsem neměl v plánu Protivu proklít," namítal Harry.
„Jenže to jsi ještě netušil, že Divokou magii ovládáš. Teď to víš, a budeš to mít na paměti." Na tom něco možná bylo. „A mimochodem, domnívám se, že se na své spolužáky můžeš dívat déle, jak pět vteřin, a nic se jim nestane." Takže si toho Severus u jídla všimnul.
„Hm," zamručel jen Harry a pak přemýšlel nad tím, co ho napadlo, když vešel do ředitelny. Duch Bradavic by mu určitě poradil a řekl by mu, co dělá dobře a co špatně! S Brumbálem jsou na stejné straně. Možná nebude na škodu, když...
„Trápí tě ještě něco, Harry?" zeptal se ho Brumbál, když viděl, jak o něčem usilovně přemýšlí.
„Mohl bych si promluvit s Moudrým kloboukem?" vyhrkl rychle Harry. Brumbál překvapeně zamrkal a Severus vedle si pohrdavě odfrknul. Harry se snažil to nebrat v potaz. Přece věděl, jaký na to všechno má Severus názor.
„Pokud je to tvé přání," pokynul mu Brumbál rukou směrem ke klobouku a Harry byl vděčný, že se ho teď na nic neptá.
„Děkuji," zašeptal Harry a nejistým krokem došel k poličce, na které Moudrý klobouk stál. Opatrně ho vzal do rukou. Viděl, jak ho Brumbál se Severusem sledují a cítil se poměrně nepříjemně. Otočil se k nim proto raději zády a klobouk si nasadil na hlavu.
‚Ale, ale, koho pak to tu máme? Takže ses k tomu konečně odhodlal, Harry Pottere?' ozval se v jeho hlavě potřetí v životě hlas Moudrého klobouku.
‚Čekal jsi mě?' zeptal se ho v duchu Harry.
‚Nejen já na tebe čekám,' odpověděl mu hádankou, kterou ale Harry snadno rozluštil.
‚Duch Bradavic, že? Čeká na mě? Ví, že ho hledám?' Moudrý klobouk se zasmál.
‚Samozřejmě, že o tom ví. Popravdě je trochu zklamaný, že jsi jej dosud nenašel, i když jsi byl už celkem blízko,' pověděl mu hlas v jeho hlavě. Harryho tvář se zkroutila a nešťastně se podíval po Severusovi. Ten překvapeně pozvedl obočí. Harry si povzdechl. Další koho zklamal! ‚Neber to tak tragicky, Harry Pottere,' pokračoval Moudrý klobouk, který samozřejmě Harryho myšlenkové pochody zachytil. ‚Řekl bych, že jsi ho i mile překvapil. Ani on nečekal, že by ses pustil do boje s takovým odhodláním. Já však tolik překvapen nejsem. Přeci jen jsem tě zařadil do té správné koleje.'
‚Nepustil jsem se-'
‚Ale ovšem, že pustil. Sleduje tě. Ví, co děláš. Čeká tě.'
‚A kde ho najdu?' zeptal se Harry, ale odpovědí už mu bylo jen ticho. ‚Tak mi pomoz!' Když mu ani podruhé neodpověděl, strhnul si Moudrý klobouk z hlavy dolů a tentokrát už spustil nahlas.
„Tak kde ho najdu? Co je tohle za radu?"
„Harry?" oslovil ho překvapeně Severus.
„Zklamal jsem ho," odvětil jednoduše Harry. „Zklamal jsem už i Ducha Bradavic! Opravdu si myslím, že v té Věštbě je někde chyba, protože nikdo při smyslech by za Vyvoleného nemohl označit mě!" Pak ho vedle upoutal pohyb. Moudrý klobouk sebou začal nesouhlasně vrtět.
„Myslím, že Moudrý klobouk je trochu jiného názoru," podotknul Brumbál.
„No, možná jsem prý Ducha Bradavic i trochu potěšil," připustil nakonec Harry.
„Takže je to pravda?" zeptal se nevěřícně Severus. „Věděl jste o tom? O Duchu Bradavic?" stočil svůj pohled na Brumbála.
„Věřím, že něco takového skutečně existuje," promluvil po chvilce přemýšlení Brumbál. „Znám někoho, kdo po něm jeden čas také pátral."
„Archibald Fidelius!" vyhrkl Harry. Brumbál se na něj opět překvapeně zahleděl.
„Odkud to víš, chlapče?"
„To napadlo Hermionu," pokrčil rameny Harry a po dlouhé době cítil trochu vnitřního uspokojení. Teď už věděl, že se nehnali jen za pouhou fantazií, ale že to vše bylo skutečné!
„Ovšem. Slečna Grangerová je jednou z nejchytřejších čarodějek, jaké jsem měl tu čest poznat," podotkl Brumbál s úsměvem.
„A našel ho tedy?" zajímalo Severuse, kterého nejspíš nebavilo poslouchat, jak někdo Harryho kamarádku vychvaluje.
„To netuším, drahý Severusi. Mám za to, že pokud se tak stalo, Archibald o tom nikdy s nikým nepromluvil. Ale věřím, že to dokázal. V době největšího boje proti Grindelwaldovi bylo cítit, že je s hradem něco jinak. Ta pulzující magie byla takřka hmatatelná," vzpomínal Brumbál s přimhouřenými víčky.
„Žije ještě? Fidelius?" zeptal se zaraženě Harry. Určitě ho našel! A on musí také!
„Povím to takto, chlapče," zahleděl se na něj Brumbál skrz své půlměsícové brýle. „Každý rok mu po Fawkesovi posílám přání k Vánocům a Fawkes se vždy vrátí bez něj. Odpověď jsem nikdy nedostal, ale přání je rok co rok doručeno, i když netuším kam."
Harry usilovně přemýšlel a za pár vteřin se i on začal konečně usmívat. Podíval se po Severusovi, který kmital pohledem z něj na Brumbála a pak se Harry odhodlal.
„Mohl bych si Fawkese půjčit, pane?" Brumbál si ho chvíli zadumaně prohlížel, než souhlasně přikývnul.
„Fawkes ti je kdykoliv k dispozici, drahý chlapče."