Kapitola 2 – Druhé Šance
„Ale notak, nic se nestane.“ Řeknu ji a natáhnu ruku, abych ji mohl vzít za tu její, ale ona stále vypadá nejistě, vystrašeně. „Budu s tebou celou dobu a vsadím se, že si nikdo nevšimne, že jsme pryč.“ Trvám na svém a můžu vidět, jak praskají zdi kolem ní. „Noták.“
„Dostáváš nás do velkých potíží!“ zasměje se, ale chytne se mé ruky a já spletu dohromady naše prsty, prožívající to blaho její dlaně v mé. „Jestli nás zastaví, budeš muset čelit mamce.“
„Platí.“ Se smíchem souhlasím a společně se plížíme ze školy, aniž by si nás někdo všiml. To jsme si aspoň mysleli.
Ale stejně jsme měli jeden z nejlepších dnů. Šli jsme do zábavního parku, na spoustu atrakcí, vyhráli nějaké ceny, hodně jedli a smáli se, dokud naše tváře nebyly znecitlivěné. Vždycky se s ním bavím, proto jsme nejlepší kamarádi. Ale už teď jsem do ní zamilovaný.. byl jsem už pár let, od doby co se z ní začala stávat žena, od té doby co jsem ji přestal vnímat jako malou holčičku.
Je tak nádherná ve svém vlastním speciálním způsobu a já ji viděl rozkvétat. Viděl jsem celý proces, jak se změnila na motýla. Může se dívat do časopisů a stěžovat si, protože ona není jako ty modelky na těch stranách, ale já bych na ní nezměnil jedinou věc. Miluju ji s jejími nezkrotitelnými vlasy, zelenýma očima, znaménky, kočičím pohledem, roztomilým úsměvem, jejím klučicím tělem. Miluju ji.
„Na co se díváš?“ zeptá se mě, její oči soustředěné na mě, když přitom jí cukrovou vatu, jsou její rty růžovější.
„Jak se s tou věcí cpeš, ale nepodělíš se. Chamtivý prase!“ řeknu ji a pokusím se chytnout trochu cukrové vaty, ale ona se postaví na nohy. „Hej, dej mi trochu.“
„Ne, to je moje cukrová vata. Sežeň si vlastní.“ Vyštěkne, čímž způsobí, že potlačuju smích. Miluju to, že se neurazí, když ji nazvu prasetem, ona ví, že to tak nemyslím a je zvyklá, protože my jsme na sebe takoví pořád.
„Cass, dej mi kousek cukrové vaty!“ prosím jí a zvedám se na nohy taky, ale ona se otočí a začne běžet.
„Nikdy mě živou nedostaneš!“ Zakřičí a směje, zatím co já běžím za ní.
Nemusím ani říkat, že jsem ji chytl a ukradl zbytek té cukrové vaty, ale později jsem ji musel koupit další, protože se na mě nepřestala koukat s psíma očima. Byl to úžasný den, sice jsme se dostali do problémů, ale stálo to za to.
Cass za to vždy stojí.
+ + + + +
Probudím se k pípání strojů, co jsou ke mně připojeny, monitorují můj tlukot srdce a já mrknu, snažím se znovu soustředit na svět. Pořád mám v hlavě ten sen, s tou dívkou co byla vedle mě, když jsem se předtím probral, myslím. Nevím, jak dlouho jsem spal. Podívám se okolo sebe a vidím mamku spící na pohovce v divné poloze. Zamračím se, tohle není dobré pro její zdraví.
„Neposlouchala, když jsem ji řekla, že má jít domů.“ Ozval se další hlas a já cítím mé srdce poskočit, protože ji okamžitě poznávám, její hlas je jasný jako můj sen.
Otočím se na druhou stranu a znovu ji vidím, soucitně se na mě usmívá. Všímám si toho rozdílu té dívky z mého snu, a ten že tahle vypadá smutně její oči nezáří takovým způsobem jaký zářily v mém snu.
„Cassidy,“ vydechnu a ona přistoupí blíž.
„Jak se cítíš? Potřebuješ něco?“ zeptá se mě a ve vteřině chci říct cukrovou vatu, ale setřesu tu myšlenku pryč.
„Asi vodu.“ Místo toho odpovím a ona s úsměvem kývne.
Nalije mi trochu vody do sklenice a já ji opatrně pozoruju. Je to ta dívka z mého snu, ale vypadá jinak. Ta dívka, kterou vidím je starší, možná o dva roky starší, ale i na její tváři je něco, co ji dělá ještě starší a já si nejsem jistý co to je.
Cassidy se opět soustředí na mě a pomůže mi se napít. Nemůžu z ní spustit oči. Nevím, proč vypadá tak povědomě, ale zároveň je totální cizinec. Nechápu, proč se mi o ní zdálo, když byla mladší a já- já jsem do ní byl zamilovaný. Ale to nemůže být pravda, nic k ní necítím. Ale v tom snu mi to tak nepřipadalo, ale to bylo možná proto, že to byl sen.
Bolí mě hlava a já musím pevně zavřít oči. „Co se děje? Bolí tě něco?“ zeptá se mě, její ruka na mém předloktí a její dotek mě okamžitě uklidní… aspoň trochu.
„Jen mě bolí hlava.“ Řeknu a ona její stisk povolí.
„To je normální. Pokus se nenutit se do ničeho, právě ses probudil z komatu, takže všechno hezky pomalu.“ Poradí mi Cassidy a já znovu otevřu oči. Věci kolem mě se už netočí a já se cítím o trochu lépe, ale pořád mi buší v hlavě. „Možná bys měl zkusit usnout.“
„Nechci spát,“ řeknu a ona se zachichotá. „Spal jsem už dost.“
„To je pravda,“ souhlasí semnou a já se usměji. „Co chceš teda dělat? Jak ti můžu pomoct?“
Podívám se na ní a snažím se pochopit co se děje semnou a touhle dívkou, ale všechno je tak matoucí. Ten sen byl jako vzpomínka, ale já jsem ji nikdy neviděl, tím jsem si jistý, nebo ne? „Potkali jsme se někdy?“ zeptám se jí, jen abych se ujistil.
„Ne. Nejsem odtud a právě jsem tu začala pracovat. Jsem si jistá, že jsme se nikdy neviděli.“ odpoví, ale já pořád cítím, že ji znám. Jak je to vůbec možné?
„Byla jsi vedle mě celou dobu?“ zeptám se, protože možná proto se tak cítím, protože mě celou tu dobu hlídala.
„Ne, jen poslední dva týdny,“ je její odpověď a já se zamračím. „J-Já se rozhodla pomoct tu, po tom co se něco stalo.“ Kvůli tomu jak její hlas zní přiškrceně a jak se vyhýbá očnímu kontaktu, vím, že je něco složitého o čem ještě není schopná mluvit.
„Děkuju,“ řeknu ji a ona se na mě znovu podívá, bojuje, aby se vzchopila. „Za péči.“
„Mé potěšení, jsem vážně ráda, že ses probral. Měl jsi štěstí, Liame,“ řekne Cassidy se sladkým úsměvem a já přikývnu. „Vrátil ses zpět k životu, ne všichni dostanou šanci to říct.“
Je tu něco v jejích očích, stín, něco mi říká, že to je trn, který ji ubližuje. Instinktivně dám svou ruku přes její, v co doufám, je uklidňující gesto. Na vteřinu se na mě překvapené podívá, než se jí zvětší usměv.
„Budeš v pořádku,“ slíbí mi a já se ji neptám, věřím ji, ale nevím proč. Ona není lékař, není ani sestra, ale stejně ji věřím. „Teď, chceš vědět, co všechno jsi zmeškal? Mám ty nejnovější drby!“
Zasměju se nad jejím nadšením, než řeknu. „Jasně.“
„Oh…Nečekala jsem, že to řekneš. Nevím žádné drby. Dostal jsi mě.“ Zasmála se nervózně. „Ale můžu dojít pro časopis nebo něco,“ nabídla se a já se znovu zasmál, teď se usmála ona na mě. „Mimochodem, vím, že tvůj kamarád je na chodbě. Mohu mu říci, ať jde dovnitř, jestli chceš. Vsadím se on tě dokáže informovat.“
Oči se mi otevřou překvapením. Zayn. On byl také v té rvačce a já se po něm neptal, možná jsem byl moc rozptýlený touhle dívkou a snem. „Prosím.“ Je vše co řeknu a Cassidy přikývne, než opustí můj pokoj.
O pět minut později vidím svého kamaráda procházet dveřmi, tmavé váčky pod očima, jeho vlasy bez života, je ještě hubenější a vypadá unaveně. Přemýšlím, jestli vůbec spal. „Zayne,“ usměju se na něho a on pospíchá ke mně. „Vypadá hrozně.“ Dodám a ona se uchechtá.
„Ty nevypadáš líp,“ odpoví mi a oba se zasmějeme. „Čekárna fakt není moc pohodlná, kámo. Ale jsem rád, že ses probral. Měl jsem takový strach.“ Pokračuje Zayn a já se snažím neztratit usměv.
„Jsem v pohodě, zotavuju se.“ Řeknu mi a on přikývne, ale vím, že má pořád strach. „Jak se cítíš ty?“
„Cítím se fajn, měl jsem štěstí. Několik stehů sem a tam a pohmožděná žebra, nic velkého. Ti chlapi z té rvačky jsou ve vězení, jestli to pomůže.“ Kývnu, protože to opravdu pomáhá, vědět že ti chlapi jsou ve vězení, zadrženi před ublížením dalším lidem, mě uklidňuje.
„Dobře,“ odpovím a dále následuje ticho, ani jeden z nás neví co v tento moment říct.
Je to divné, no ne? Technicky vzato jsem byl mrtvý, ale pořád jsem tu, mluvím se svým nejlepším kamarádem. Jsem zpět, ale necítím se stejně, vím, že se některé věci změnily a nevím, jestli někdy budu stejný jako dřív. Ani si nemyslím, že Zayn bude stejný, tahle zkušenost nás oba změnila to je proč je teď všechno tak napjaté.
„Víš, že to nebyla tvoje vina, že jo?“ řeknu mu, protože kdybych byl v jeho botách, vinil bych sebe.
„Měl jsem něco udělat, ochránit tě. Nevím. Bodli tě a zemřel jsi, zatím co já mám jen malá zranění. Byl jsem tam s tebou a stejně-“
„Není to tvoje chyba,“ zopakuju a on zhluboka vydechne, a vyhýbá se mým očím. „A je po všem. Jsem v pořádku a mám velkou jizvu, která mě bude dělat silnějším. Představ si jaké to bude, až se vrátím na univerzitu.“ Snažím se vtipkovat a on se usměje, ale ten usměv nedosahuje k jeho očím. „Mám pekelnou historku pro mé vnoučata.“
„Dokud je to jen jediná pekelná historka, jsme v klidu.“ Zayn uvede a já pokrčím rameny. Nebo se spíš snažím, mé tělo je pořád divné, neodpovídá tak jak bych chtěl.
„Nic neslibuju. Vždyť mě znáš, Jsem blázen do nebezpečí.“ Škádlím znovu a tentokrát se směje.
On ví, že jsem takový člověk, vlastně jsem přesný opak. Snažím se vyhýbat hádky a snažím se vše vyřešit mluvením. Jsem student s nízkým profilem, který se rád baví, ale který je zároveň zodpovědný a miluje to, co studuje. Tohle byl můj první boj a nebyla to tak zlé, jsem naživu.
Byl jsi tři minuty mrtvý, připomene mi můj vnitřní hlas.
Ale vrátil jsem se, to se musí počítat, že? Nezemřel jsem jako tak, takže to musí znamenat, že na téhle planetě mám ještě udělat nějaké věci. Pořád mám život, který mám žít.
Lidé říkají, že situace, při kterých jste na pokraji života a smrti vás změní, a je to pravda. Byl jsem mrtvý, ale dostal jsem druhou šanci a za to budu pořád vděčný. Nevím, co teď přesně budu dělat, ale vím, že se pokusím žít každý den naplno, i kdyby to mělo být jen A z testu nebo, udělat něco nového a extrémního jako skok padákem. Prostě si užít svou druhou šanci.
Druhé Šance jsou v tomhle životě něco zvláštního, takže bych ji nerad promarnil.
Moje slova, můj vnitřní hlas souhlasí.