Kapitola 1 – Probouzení
Slyším neustálé pípání, stabilní a tlumené, ale jak čas plyne, pípání je najednou hlasitější a jasnější. Nemůžu otevřít oči a vážně se snažím, ale jsou tak těžké. Začínám, jsi být vědom svého těla a až teď mi dojde jak těžké je a vůbec se nemůžu pohnout. Je to, jako kdyby nade mnou bylo tisíc chlapů, uvězňují mě a připínají mě proti tomu měkkému povrchu. Kde jsem? Co se to děje? Mé zoufalství roste po vteřinách, ale potom přestane, když uslyším něco jiného a to způsobí zamrznutí mého těla.
Vzlykání.
Někdo tu vzlyká a ten člověk je blízko, to je jisté. Brečí ten člověk kvůli mně? Jsem mrtvý?
Ne!
Wow, dobře, očividně mrtvý nejsem. Věřím ti, můj vnitřní hlase. V každém případě, je tu někdo, kdo brečí, ale já stále nemůžu otevřít oči natož pohnout svým tělem. Snažím se, snažím se víc než kdy předtím, ale nic se neděje. Nevzdávám to. Nemůžu to vzdát. Musím se probudit.
Když konečně můžu otevřít oči, strašně to bolí. Všechno je tak jasné, že je musím znovu zavřít a tentokrát je pomalu opatrně otevřít. Mé okolí je bílé a neposkvrněné, a neznáme. Nepoznávám tohle místo, ale když se podívám napravo vidím zařízení, nemocniční zařízení. Rozhlédnu se po pokoji a vypadá to jako nemocniční pokoj, a já jsem pacient.
Znovu uslyším vzlykot a vzpomenu si, že jsem ho už předtím slyšel, tak se podívám nalevo a spatřím dívku. Ještě si nevšimla, že jsem se probudil a brečí. Má hnědé a chaotické kudrnaté vlasy s malými kudrlinkami. Všímám si jak je bledá, ale zakrývá si tvář, takže více říci nemohu. Je hubená, skoro jako kluk, než projde dospíváním. Je normálně oblečena, džíny, dlouhý a pohodlný krémový svetr a tenisky.
Vypadá obyčejně.
Ne!
Páni… můj vnitřní hlas je teď nějaký hlasitý.
Snažím se ji rozpoznat, ale nic mě nenapadá. Proč tu je a brečí? Neznám ji. Abych byl upřímný, ani nevím, proč tu jsem já. Počkat… Co se stalo? Jak jsem skončil v nemocnici? Co když jsem ztratil paměť?
Ne, já si něco pamatuji. Jmenuji se Liam Payne, je mi 19 a studuji letecké strojírenství, jsem z Wolverhamptonu a do Londýna jsem přijel kvůli univerzitě. Zayn Malik je můj nejlepší kamarád, se kterým společně chodíme do Queen Mary. Pamatuju si věci i tváře, ale nepamatuji si tuhle dívku. Je možné, že bych zapomněl jen ji? Jak je to možné?
Mé znepokojení ovlivní přístroje, protože pípání se zrychlí a zvýší se hlasitost a to upozorní tu dívku. Přestane brečet a cukne sebou, její ruka opouští její tvář a ona se na mě podívá, střetává se s mýma očima, které ji celou dobu zkoumaly. Její oči jsou zelené, tak zelené a orámované hustými, dlouhými a řasami. Její kůže je pokrytá znaménkami a je vážně bledá. Její oči jsou trochu divné, moc intenzivní, ve tvaru mandlí. Rozhodně bych neřekl, že je pěkná.
Sklapni, ona je nádherná!
Možná to je ten důvod, proč jsem v nemocnici… třeba to ani nemocnice není a jsem v azylu, protože jsem se zbláznil.
Ne, ale vážně, jak jsem tu skončil?
„Sakra, ty jsi vzhůru!“ pronese a já mrknu. Její hlas je tak jemný a příjemný, jako pohlazení. To mě překvapilo.
Říkal jsem to! Je nádherná, jako její hlas!
Ano, zbláznil jsem se.
Pokouším se mluvit, ale mé hrdlo je ochraptělé a bolí mě jen otevřít pusu. Ta dívka zrychlí, když si utírá slzy z jejích tváří. Vezme sklenici s brčkem z nočního stolku vedle mé postele a pomůže mi se napít, přitom zmáčkne signalizační tlačítko. Možná někoho volá.
„Konečně ses probral. Lidé na tebe celou dobu čekali.“ Řekne mi ve sladkém tónu a usměje se. Má roztomilý usměv, ale stejně si ji nepamatuji, i když část mě cítí, že ji znám, jako bych o ní věděl všechno, když mi pohlédne do očí.
„K-kde ..jsem?“ zvládl jsem se zeptat, mé hrdlo bolí víc s každým vyřknutým slovem.
„Jsi v nemocnici. Ležel jsi tu 4 týdny, Liame. Pamatuješ si něco?“ zeptala se opatrně a já zavřel oči, s tím že se pokusím na něco si vzpomenout, ale poslední na co si vzpomenu je, že jsem se Zaynem sledoval zápas Manchester United a trochu se připil, po výhře týmu.
„Nejsem si ..jistý.“ Odpověděl jsem ji. Ta voda pomáhá.
Soucitně se na mě usmála a pohladila mne po tváři. Ten dotek mi připadá tak známý a přitom nový. No vážně, kdo je ta dívka? „To je normální. Lékař za moment dorazí a všechno ti vysvětlí.“ Slíbí mi s úsměvem a odloží prázdnou sklenici na stranu poté, co vypiji všechnu vodu. „Jak se cítíš?“
„Dobře..asi. Nevím.“
„To je v pohodě. Brzy se budeš cítit lépe, slibuju.“
„Kd-kdo jsi?“ zeptám se opatrně a ona na mou otázku nereaguje. Nevypadá ublíženě nebo tak něco. Čekala, že se tohle stane?
„Jsem Cassidy. Dobrovolně pracuji v nemocnici. Jen jsem kontrolovala jestli jsi v pořádku, když jsem..“ v tomhle momentě se jí zlomil hlas. „Když jsem potřebovala pauzu. Jen mi někoho připomínáš.“ Pokračuje a já kývnu, nebo se spíš snažím o kývnutí.
Takže tu dívku neznám, jen tu pracuje a nějak se stalo, že tu byla, když jsem se probral. Ale stejně cítím, že ji znám, jako kdybych ji znal celý život. Co se to děje?
Po chvíli se otevřou dveře a lékař vejde s obrovským úsměvem na tváři. Za ním je má mamka, na tvářích zaschlé stopy po slzách, ale když se mi podívá do očí, její usměv je plný života. Cassidy ustoupí o pár kroků zpět a mamka je ve vteřině u mé postele, bere mě za ruku, ve které nemám flexilu. Lékař zaujme místo na druhé straně postele.
„Vítej zpět, Liame. Jak se cítíš?“ zeptá se mile.
„Dítě moje, konečně jsi vzhůru.“ Brečí mamka a přitom mě líbá na tvář a pevně svírá mou ruku.
„Jsem v pohodě..myslím.“ odpovím a lékař se usměje. „Co se stalo?“
„V klubu ses dostal do rvačky,“ začne lékař a já se snažím listovat ve vzpomínkách. Vzpomínám si, že jsme se Zaynem dorazili do klubu a bavili se, pili a potkali jsme nějaké holky po výhře Manchester United. „V podstatě tě někdo v průběhu té rvačky bodl. Tvůj útočník poškodil některé orgány a my jsme tě museli okamžitě operovat. Měl jsi štěstí, Liame.“
Slyším vzlykání mé mamky, a když k ní vzhlédnu znovu brečí, ale políbí mou ruku. „Teď už jsem v pořádku, mami,“ řeknu ji jemně a ona kývne. To si pamatuju, ale je to rozmazané, ale vzpomínám si na tu rvačku, toho chlapa co mě napadl. Bylo to, protože semnou flirtovala jeho přítelkyně a já s ní. Jak jsem měl vědět, že má obrovského přítele, kdo se pravděpodobně rád rve? „Jak je Zaynovi?“ zeptám se, když si vzpomenu, že on se do té rvačky taky přidal.
„Obdržel několik ran a pár modřin, ale ne tolik jako ty. Teď už je naprosto v pořádku, čeká venku. Za to ty jsi vnitřně krvácel, a i když jsme měli všechno pod kontrolou, během noci jsi začal znovu krvácet a to si velmi silně. Liame, ztratili jsme tě na 3 minuty. Tři minuty jsi byl mrtvý,“ řekne mi a já ztuhnu, cítím jen mamčinu ruku, když vstřebávám tuhle informaci. „Byl to opravdový zázrak, že ses vrátil, když jsme to vzdávali. Potom jsme tvé krvácené měli pod kontrolou, ale ty jsi upadl do bezvědomí. Od té doby jsi byl kómatu, tedy po dobu 4 týdnů. To bylo dobré, neměj strach, pomohlo to tvému uzdravení. Teď už jsi v pořádku, všechny tvé rány jsou zhojené.“
„Byl..byl jsem mrtvý.“ Zamumlám, nevnímající ten zbytek. Opravdu jsem umřel. Podívám se za mou mamku a vidím Cassidy. Tyhle slova ji ovlivnila více než mou mamku, ani se nedívá mým směrem, dokud na sobě necítí můj pohled, až potom její zelené oči potkají ty mé a já vidím tolik zármutku. Je to kvůli mně?
„Ale už jsi v pořádku, zlatíčko. Teď už se musíš jen zotavit, jít na fyzioterapii a brzy budeš moct pokračovat ve svém životě.“ Řekne mi mamka a já odvrátím oči od Cassidy, abych se mohl podívat na mamku, která se na mě povzbudivě usměje. „Všichni se o tebe tak báli, ale ty ses konečně probral.“
„Budu muset udělat pár testů, abych zjistil jak si tvé tělo počíná a zkontrolovat tvé životní funkce, takže vás poprosím, abyste nás nechali osamotě.“ Pokyne lékař a mamka kývne a s poslední pusou na tvář, odchází ode mě. Podívám se na Cassidy a ta se na mě smutně usměje, předtím než se otočí na podpatku.
„Počkat,“ zavolám a obě ženy se zastaví, a tentokrát se podívám jen na Cassidy. „Vrátíš se?“ zeptám se. Nevím proč je to pro mě tak důležité, ale část mě ji potřebuje mít blízko.
„Samozřejmě.“ Odpoví a má mamka se na ni zmateně podívá. Ona ji taky nezná. „Jsem tu, abych pomohla.“
„Dobře.“ Řeknu a ona se usměje o něco víc, než se otočí a opouští pokoj. Mamka zůstává o chvilku déle předtím, než se na mě usměje a nechá mě osamotě s lékařem.
„Měl jsi opravdu štěstí, Liame. Nevím, jak jsi to udělal, ale určitě máš sebou anděla.“
„Myslel jsem, že lékaři jsou ateisté.“ Řeknu a on se zasměje, když začne kontrolovat všechny přístroje.
„Ne všichni, Liame. Většina z nás pevně věří v Boha, a věř mi on ti seslal anděla. Budu naprosto upřímný, Liame. Co se stalo tobě, byl hotový zázrak. Neměl jsi přežít na tom stole, tvé krvácení bylo nezastavitelné, ale ty jsi se i přesto vrátil. Nevím, jestli jsi věřící, ale za tohle bys měl někomu poděkovat. Nebyla to jen věda, jen to mohu říci. Podívá se na mě a mě jeho slova zaskočí.
Nevím co si myslet nebo říct. Můžu sotva zpracovat, že jsem byl opravdu mrtvý. Vůbec nic si nepamatuju. Mám si pomatovat světlo? Nebo se vidět shora? Je to jako ve filmech, ale já si nic nepamatuju. Sotva si pamatuju, kdy mě ten chlap bodl.
„Co se stalo s tím chlapem, který mě bodl?“ zeptám, když si až teď vzpomenu.
„Vězení, obviněn za pokus o vraždu. Jsi v bezpečí, neboj se.“ Uklidní mě a vezme baterku, kterou mi zkontroluje oči.
Na nic jiného se neptám, prostě ho nechám dělat jeho práci, když se snažím najít smysl ve všem, co jsem právě zjistil. Cítím se jinak, ale to je možná kvůli tomu, že jsem se probudil z kóma, nebo možná proto, že jsem se nehýbal 4 týdny. Já nevím, ale je ve mně je něco jiného. Necítím se stejně, je to, jako kdyby ve mně bylo něco nového. Nevím co to je, sotva vnímám ten rozdíl, ale když roste vědomí nad mým tělem, všimnu si, že nejsem stejný. Něco důležitého se změnilo.
Už tu nejsi sám, slyším. Hlas, který teď nepatří mně.
Co to kurva?