Když ráno ostatní kluci teprve vstávali, byl už Harry několik hodin vzhůru. Ležel a zíral na nebesa postele nad sebou. Každou chvíli svůj pohled ale odvrátil, protože se bál, že by je třeba mohl zapálit nebo by s nimi udělal něco jiného, co by nedokázal zvrátit.
Pořád měl v hlavě noční můru, která mu nedala spát. Nebylo to nic z jeho minulosti. Tentokrát se mu zdálo o tom, co by se mohlo stát a Harry se strachem nemohl ani pohnout. Nakonec to byl Ron, kdo ho vytáhnul z postele, aby nepřišli pozdě na snídani. I když Harry přemýšlel, že by nejraději z postele nevylezl a zůstal by tam na věky, aby nemohl nikomu už ublížit, sebral zbytky svých sil a následoval Rona.
„Jsi v pohodě, kámo?" zeptal se ho jeho kamarád, když scházeli z pokoje do Společenské místnosti.
„Ne," odpověděl Harry upřímně. Jaký smysl mělo pořád Ronovi lhát? Věděl, že byl průhledný až dost, aby to na něm jeho kamarád poznal. Byl spolu s Hermionou jeho nejlepším přítelem a on mu poslední měsíce jen lže. Cítil se kvůli tomu strašně a nejednou uvažoval nad tím, jak se Ron zachová, až se dozví, že Hermioně věřil víc jak jemu. Jenže tak to přece nebylo, protože kdyby Hermiona nepoznala, že se něco děje, neřekl by o tom ani jí. A postupem času se ukazovalo, že to byla ta nejlepší věc, co mohl udělat. Komu jinému by se teď asi svěřoval? Kdo by byl jeho vrbou, když už nevěděl, jak dál?
Než se Ron ale zmohl na nějakou další otázku, byla už u nich Hermiona.
„Harry, spal jsi vůbec? Vypadáš hrozně," zkonstatovala zaraženě, když ho uviděla.
„Dík, asi si toho jsem vědom," poznamenal Harry, ale oběma přátelům se přitom vyhýbal pohledem.
„Trochu si sebou v noci házel," podotknul Ron. „Jestli ti není dobře, měl bys zajít za Pomfreyovou. Půjdu s tebou, jestli chceš," nabídnul se ještě, když vycházeli na chodbu.
„Jen jsem měl noční můru," mávnul rukou Harry a pořád zíral jen před sebe.
„Zase? Myslel jsem, že už je to lepší. Bereš ten Bezesný lektvar, ne?" Ronovi to samozřejmě neušlo.
„Už mi došel. Zapomněl jsem si říct o další."
„Stejně bych nečekal, že ti ho Snape bude dávat," zamračil se nedůvěřivě Ron. „Leda by v tom byla kapka jedu."
„Není to takový netvor, jak si furt myslíš," obořil se na něj Harry. „Potřebuji je kvůli koncentraci mysli," vymyslel si ještě, aby tomu celému dal nějaký důvod, protože Ron by těžko uvěřil, že to Snape dělá jen pro svůj nebo Harryho dobrý pocit.
„Jo, jasně, sorry. Tak si o ně hlavně řekni, protože vypadáš fakt děsně. Možná hůř než dřív."
„Dnes to bylo jiné. Nezdálo se mi o tamtom," vysvětloval Harry potichu. „Možná to byla nějaká předtucha." Toho se Harry obával, i když nevěřil tomu, že by mě nějaké věštecké schopností. Profesorka Trelawneyová by ovšem byla určitě jiného názoru. Naprosto opačného ale byla Hermiona, která si hlasitě odfrkla.
„Předtucha, prosím tě! Ať to bylo cokoliv, způsobilo to jen tvé podvědomí. Nemáš věštecké sny, Harry," ujistila ho příkře, ale vzápětí se na něj podívala smutným pohledem. „A co to bylo?" Nejspíš ji napadlo, že to mělo co dočinění s Harryho nově objevenou schopností.
„Proklel jsem všechny lidi tady na hradě a oni nemohli mluvit," dal se do vyprávění tichým hlasem Harry, aby je nikdo nemohl zaslechnout.
„To nezní tak hrozně," pousmál se Ron.
„Pak dorazili smrtijedi s Voldemortem," pokračoval Harry nedbaje na Ronovu poznámku, „a nikdo se nedokázal bránit, protože byli němí. Nedokázal jsem to zrušit. Těch pár, co ovládali neverbální magii, to už nezachránilo. Polovinu lidí zabili, své děti si odvedli a další poslali do Azkabanu." Harry to měl stále před očima. Byla to strašná bezmoc. On se v tom snu celou dobu pokoušel svou kletbu sejmout, ale nepodařilo se mu to. Nejhorší bylo, když mu Severus začal nadávat, že je neschopný a ještě horší, než byl jeho otec, protože ten aspoň svými činy nikoho nezabil. Bylo zvláštní, že v tuhle chvíli mluvit mohl, protože jinak byl taky němý stejně jako ostatní.
„Harry," oslovila ho jemně Hermiona, když si uvědomila, nad čím Harry uvažuje. „Byl to jen sen. Nic víc."
„No jasně. Jak bys mohl nechat oněmět všechny na hradě?" zeptal se nechápavě Ron. Hermiona mu věnovala jeden z pohledů, který ho přiměl raději se dál nevyjadřovat.
Nepromluvili pak až do snídaně. Když se usadili ke stolu, Harry se neodvažoval na nikoho podívat. Především k učitelskému stolu ne. Tupě zíral na svůj prázdný talíř, a aby nevypadal moc divně, začal si nandávat nějaké jídlo. Pak ale zaslechl hovor probíhající kousek od nich.
„Slyšeli jste to? Někdo proklel Protivu! Nemůže mluvit!" Vzápětí se ozval výbuch smíchu.
„Tak tomu dotyčnému bych rád poděkoval," dodal někdo další. Harry podle hlasu poznal Deana.
„Ale vypadá to, že to nikdo nedokáže zrušit," namítala nějaká dívka.
„Poděkujeme mu dvojnásob!"
Harry se zarazil a všimnul si, že i Ron přestal jíst. Odvážil se na něj podívat a uviděl, jak na něj zmateně kouká. I jemu občas něco dojde. Možná neměl o tom snu mluvit. Anebo udělal dobře – Ron by měl vědět, že může být nebezpečný... Hermiona si vedle něj odkašlala a podle jejich pohybů Rona pod stolem kopla. Když ze sebe Ron vydal tiché ‚jau', nebylo o tom už pochyb.
Harryho začala pohlcovat panika. Měl počítat s tím, že o tom bude celý hrad dnes vědět. Ale nevědí, že za to může on, což byla dobrá zpráva. Nebo to někdo věděl, ale tajil to. Harry se konečně odvážil pohlédnout k učitelskému stolu. Severusův naštvaný výraz, kterým ho propaloval, nadobro odehnal všechny myšlenky, že by se mu chtěl svěřit. Nenáviděl by ho. Vždyť už teď ho možná nenávidí. Nějak se o tom dozvěděl a dal si dvě a dvě dohromady. Nebo ho naštvalo něco jiného? Možná mu to ještě nedošlo, ale z nějakého důvodu z toho Harryho prostě obviňuje! Tím spíš se rozhodnul mlčet.
„Není mi dobře. Musím si odskočit," oznámil svým přátelům potichu Harry a rychlým krokem se vydal ven.
„Běž ho zkontrolovat, viděl jsi, jak vypadá! " přikázala Hermiona Ronovi. O svého přítele měla upřímný strach.
„Jasně," poslechnul ji bez řečí Ron, který vypadal stejně vážně jako Harry a Hermiona a spěšně následoval Harryho na toalety. Po chvilce přemýšlení se dívka sama zvedla a šla na ty dva čekat na chodbu.
„Harry, je všechno OK?" zavolal Ron směrem ke kabinkám, ale odpovědí mu bylo jen štěbetání dva malých kluků v havraspárských hábitech, kteří postávali u umyvadel. „Jestli si potřebujete jen pokecat, určitě to můžete udělat i jinde, co?" vypakoval je ze záchodů ven a pak začal kontrolovat, jestli tam jsou sami. Až na Harryho zamčenou kabinku v jiných nikdo nebyl.
„Hele, Harry, všechno se vysvětlí. Jestli se bojíš toho, co na to někdo řekne, tak jsem si jistý, že to bude v pohodě. Neudělal jsi nic tak hroznýho - teda, jestli jsi udělal to, co si myslím, že jsi udělal."
„Jo, Rone, udělal," vyšel konečně Harry ven a postavil se přímo naproti Ronovi. „A nedokážu to zrušit." Ron chápavě přikyvoval.
„Tak prostě řekneš, že jsi to jen zkoušel a že jsi nevěděl, že to bude účinkovat i na ducha - což teda jsem mimochodem taky nevěděl, že jde," zamyslel se Ron. „Co to bylo sakra za kouzlo?" Harryho odpověď byla přerušena příchodem tří kluků z Mrzimoru. Harry čekal, až zase odejdou, a mezitím promýšlel, co Ronovi řekne, takže když za pár minut zase osaměli, Harry se odhodlal. Pro jistotu je ale ještě zakouzlil, aby je nikdo nevítaný nemohl slyšet.
„Neudělal jsem to žádným kouzlem, Rone. Jen jsem chtěl, aby nemluvil."
„To jako žes ho proklel jen myšlenkou?" nevypadly div Ronovi oči z důlků. Harry váhavě přikývnul.
„Nepovedlo se mi to poprvé. Říká ti něco pojem Divoká magie?"
„Myslíš, když čarují kouzelnické děti?"
„To není úplně to samé, ale je to podobné. Měl bych to totiž dokázat ovládat, což... tak úplně nedokážu. A to je ten problém. Nedokážu to kouzlo zrušit a evidentně ani nikdo jiný-"
„U Merlina, Harry! Víš, co to je? Můžeš se stát nejmocnějším kouzelníkem na světě! Kouzlit jen myšlenkou!" uslyšel Rona říkat užaslým hlasem. „Dokáže to vůbec někdo? Neuměl tohle Merlin?!"
„Já ani nevím, Hermiona o tom už něco zjišťuje," pokrčil rameny Harry.
„Hermiona to ví?"
„Včera večer byla první, kterou jsem potkal. Musel jsem jí to říct. A tys byl nahoře s kluky-"
„Jo, jasný. Hlavně, že jsi mi to řekl. To je úžasný, Harry. Počkej, co na to řeknou ostatní-"
„Nikdo to nesmí vědět," zarazil Rona příkře. „Vůbec – nikdo! Pokud... pokud se mi podaří to nějak ovládnout, použiju to proti Voldemortovi. Do té doby nesmí vědět, že to umím." To si Harry ujasnil hned na začátku. Když připustil, že by to mohla být moc, kterou Voldemort nemá, měl by ji využít co nejlépe. Ron naštěstí chápal, kolik je v sázce, takže začal horlivě přikyvovat.
„Chápu. To je jasný. Eso v rukávu. Chtěl bych vidět jeho pohled, až zjistí, co dokážeš," pokyvoval uznale hlavou.
„Já pevně doufám, že ho neuvidíš," podotknul Harry. Určitě nechtěl své přátele zatáhnout do posledního boje.
„Víš, že já i Hermiona jdeme do všeho s tebou." Harry si povzdechnul.
„Čím víc si uvědomuji, co nás čeká, tím méně se mi ta myšlenka líbí. Asi se mi ani nikdy nelíbila." Ron si jen odfrknul.
„Smůla. Nás se jen tak nezbavíš. A teď pojď nebo nás McGonagallová přetrhne, když přijdeme pozdě."
„Co když – co když zase něco provedu?" stál Harry dál bezradně na místě. V tom dovnitř vešel zase nějaký kluk. Ron ho poplácal po zádech a jemně ho tlačil ven.
„Buď v klidu. S Hermionou na tebe dohlédneme. A myslím si, že to nebude ani potřeba." Před toaletami na ně jejich právě zmiňovaná kamarádka čekala. Ron se na ni nadšeně usmál a pořád měl ruku položenou na Harryho rameni.
„No, asi je to tak lepší," podotkla Hermiona se slabým úsměvem, když si uvědomila, kvůli čemu je Ron tak šťastný. Harryho pobledlý, výčitkami zanořený obličej se však nezměnil.
„Nemáte nějaký krycí název?" zeptal se jich Ron.
„Možná... by se nějaký hodil," podotkla Hermiona opatrně.
„Nebudeme o tom mluvit," rozhodnul ihned Harry.
„Co když někdy budeme muset," neustoupila před jeho tónem Hermiona. Harry si zděšeně uvědomil, že myslí situaci, kdy by se jeho magie opět vymkla kontrole.
„Víte co? Říkejte si tomu, jak chcete. Třeba katastrofa, pohroma-"
„Divočák," prohlásil Ron znenadání, čímž Harryho zrazil. Ten se na něj podíval jak na šílence.
„Budeš se ptát na mého divočáka? Nezní ti to trochu úchylně?" Hermiona zrudla a se slabým zakuckáním se od nich odvrátila.
„Takhle jsem nad tím neuvažoval," pronesl omluvně Ron a také mu přitom tváře slabě zahořely.
„Co Kořeny?" navrhla Hermiona. „Jsou to vlastně takové kořeny magie. Původní magie před tou, jakou známe teď." To znělo už trochu lépe.
„Dobrá. Ale pokud to bude možné, budeme se tomu tématu vyhýbat. Nikdo to nesmí vědět." Pak se zpříma zadíval na Hermionu. „Nikdo," zopakoval důrazněji a Hermiona pochopila, co tím myslí.
„Jsi tvrdohlavý jak mezek, víš to?"
„Jako ani Brumbál? Nebo Řád?" zeptal se nejistě Ron. „Neměli by o tom vědět?"
Harry se zadíval na jeden z portrétů kousek od nich. Vypadalo, že se jim snaží naslouchat.
„Možná už to dávno vědí," povzdechl si Harry, a když si po chvíli zírání na obraz uvědomil, že jeho dva přátelé mlčí, s útrpným výrazem se otočil zpět k nim.
Teď už viděl, proč zmlkli. Nebezpečným korkem se k nim blížil jeho strýc. Harryho dech se takřka zastavil. Zbledl ještě víc a vyčkával, až na něj udeří. Rozhořčení v jeho tváři bylo stále patrné, ale jak se k němu přibližoval blíž a blíž, postupně mizelo.
Harryho panika vyplouvala zpět na povrch a jeho strýc si toho musel všimnout, protože v jeho pohledu Harry zachytil stopy zmatení.
„Jen jsem vám chtěl připomenout, pane Pottere, že dnes po vaší schůzce Brumbálovy armády, jste očekáván ještě někde jinde. Dostavte se ke mně do kabinetu, jakmile to bude možné." Upozornění na schůzi Řádu. Další věc, na kterou se vůbec necítil. Harry hledal ztracený hlas, a když ho našel, zněl lehce ochraptěle.
„Ano, pane." Severus mu věnoval poslední pátravý pohled a pak je beze slova opustil.
„Možná by ses měl dnes ze schůze omluvit," podotkla Hermiona opatrně. Harry přikývnul a přitom ho napadlo, že by se chtěl omluvit z více věcí než jen ze schůze Řádu.
*****
Harry seděl k večeru na posteli, přičemž závěsy kolem měl pečlivě zatažené a celý svůj prostor zakouzlen proti odposlouchávání. Zrušil pro dnešek schůzku Brumbálovy armády s tím, že na něj asi něco leze, a vzhledem k tomu, jak vypadal, o jeho tvrzení nikdo nepochyboval. Teď už jen hledal odvahu k tomu, co se chystal učinit. Omluvit se ze schůze Řádu. Mohl to prostě jen říct profesorce McGonagallové, která by se se Severusem jistě spojila krbem, ale Harry věděl, že v tomhle musí učinit krok on. Když už nic jiného, Severus si aspoň zasloužil, aby to Harry sdělil přímo jemu. A měl k tomu i dobrý prostředek, který se odhodlal konečně vyzkoušet.
„Severus Snape." Zastřeným hlasem Harry promluvil do zrcátka, které dostal od Severuse k Vánocům. Předpokládal, že se aktivuje zavoláním jeho jména, ale byl si tím o něco méně jistý, když se nějakou dobu nic nedělo. Stále to byl jen jeho odraz, který se na něj ze zrcátka díval. „Severus Snape!" opakoval Harry hlasitěji, a ještě než celé jméno stačil doříct, jeho vlastní tvář se rozplynula a byla nahrazena zaskočenou tváří jeho strýce.
„Harry?" ozval se s lehkými obavami u druhé strany Severus. Harry si úlevně oddechnul.
„Ahoj," pousmál se na něj Harry smutně. Najednou si uvědomil, co to vlastně dělá. Severus tu pro něj byl, kdykoliv on potřeboval, a jak se chová on? Lže mu přímo do očí. Nebo se na to aspoň chystá. Jenže ta možnost, která Harryho děsila, totiž, že by tu pro něj pak už být nemusel, kdyby se dozvěděl pravdu, ta tu pořád byla...
„Je všechno v pořádku?" zeptal se ho Severus ustaraně. Harry pocítil další bodnutí viny.
„Ne," odpověděl stejně jako Ronovi, jen s malým rozdílem. „Asi... na mě něco leze," vysoukal ze sebe pomalu a jeho oči rychle hledaly něco jiného, na co by se mohly upnout.
„Není ti dobře?" ujišťoval se Severus zvláštním hlasem. Harry přikývnul.
„Zrušil jsem pro dnešek i Brumbálovu armádu. Tak jsem ti chtěl říct, že asi nepůjdu na poradu. Jestli ti to tedy nevadí."
„Samozřejmě, že mi to nevadí. Chodíš tam ze své vůle. Jestli se ale necítíš dobře, měl bys zajít za madam Pomfreyovou," navrhnul mu Severus. „Anebo ti mohu poslat něco ze svých zásob, jestli chceš." Harry byl tou nabídkou dojatý. Věnoval svému strýci další smutný úsměv, ale jeho nabídku nakonec odmítnul.
„Vyležím to. Asi se jen potřebuji pořádně vyspat. Minulou noc jsem toho moc nenaspal." odpověděl popravdě.
„Noční můry? Nevzal sis Bezesný lektvar?"
„Došel mi a zapomněl jsem na to," špitnul Harry. „Mohl bys mi ho poslat po Dobbym? Prosím?" Neuměl si představit, že by měl trávit další noc s vizemi o tom, jak zničí kouzelnický svět.
„Pošlu ti ho," ujistil ho Severus.
„Děkuji ti." Pak se na svého strýce zadíval a věděl, že jen jedno díky nestačí. „Děkuji ti za vše, co pro mě děláš." Severus si odfrknul, jako by ho taková slova ani v nejmenším nezajímala, ale Harryho to neodradilo. „Už jsem nepočítal s tím, že by se mi něco takového mohlo stát. Že by tu pro mě někdo byl, když to potřebuji. A já ti jsem za to nesmírně vděčný. Myslím, že ani nevíš, jak moc to pro mě znamená." Harrymu se třásl hlas a zaskočený Severus na něj jen strnule hleděl. „Vím, že na tohle asi nejsi, ale musel jsem ti to říct. A – a ta zrcátka jsou vážně úžasná, myslím, že jsem ti za ně ani dostatečně nepoděkoval. Možná mi tehdy došla slova nebo-"
„Poděkoval," opravil ho uprostřed věty Severus. Snažil se působit stále nad věcí, ale už nebyl.
„Nevím, proč jsme je doteď nepoužili," pokrčil ostýchavě rameny Harry.
„Možná proto, že se vidíme každý den?" poznamenal Severus se zdviženým obočím. Harry se uchechtnul, ale smutný nádech z jeho tváře stále nezmizel.
„Jo, to vidíme. A asi se celkem těšíš na ty dny, kdy se jen pozdravíme a nemusíš nade mnou lámat hůl při Lektvarech nebo při nitrobraně," ušklíbnul se Harry a na chvíli ho Severus vyvedl z míry, když přikývnul.
„Pokročilé lektvary s tebou jsou pro mě jistě těmi nejhoršími ze všech hodin, co učím." Harrymu se zadrhl dech. Takže to tak bylo – nesnášel, když byl Harry v Lektvarech nešikovný. „Protože se nenávidím za to, jak se k tobě v těch hodinách musím chovat," dodal nakonec Severus a Harry ztěžka polknul. Ucítil, jak mu těžký balvan padá z hrudi.
„To nic není," snažil se ho rychle ujistit Harry. „Jsem už na to zvyklý."
Severus si hořce odfrknul.
„No právě. To je na tom asi nejhorší." Harry si zase povzdechnul.
„Promiň za to, co jsem včera řekl. O mně, tátovi, Siriusovi... Vím, že nemám právo tohle soudit. Nechtěl jsem se vracet do minulosti. Vím, že to už je za námi. Jen..." Harry se zase odmlčel a uhnul pohledem od pátravých očí svého strýce.
„Jen co?" chtěl Severus slyšet, co jeho synovci vrtá hlavou. Harry se nadechnul a odvážně se zadíval zpět do zrcátka.
„Myslíš, že bys mě mohl někdy zase nenávidět?" Jeho strýc vypadal zaražen tou nečekanou otázkou.
„Kde jsi přišel na takovou hloupost?" zeptal se ho po chvilce zamračeně.
„Co - co kdybych udělal něco... špatného?" Harry nechtěl nic naznačovat, ale právě teď se cítil tak rozpolceně, že to prostě potřeboval slyšet. Potřeboval slyšet, že nebude hozen přes palubu, jakmile se dopustí nějakého přešlapu.
„Harry, nechceš mi o něčem říct?" Harry počítal, že se schválně vyhnul odpovědi, a jako Zmijozela ho v první řadě zajímá, co tak strašného udělal. Jistě, Zmijozelové byli v takových věcech vypočítaví. Někdy nic neodsouhlasili nebo neodpřisáhli, pokud si nebyli jisti následky.
„Ne," vydechnul Harry poraženě.
„Netrápí tě něco?"
„Ne. Jak se tohle vlastně ukončuje?" zajímalo Harryho, jak se zrcátka vypínají.
„Hovor ukončen," oznámil Severus a najednou z Harryho zrcátka zmizel. Spatřil v něm zase jen svůj odraz.
„Severus Snape!" zvolal Harry poplašeně a za okamžik se v něm Severus zase objevil. „Nechtěl jsem to ještě vypnout," oznamoval mu Harry zaskočeně, když viděl, jak na něj Severus nechápavě hledí.
„Takže jsi mi chtěl ještě něco říct?" vyzvídal Severus dál.
„Jo," souhlasil Harry a najednou nevěděl, co říct. Když pozoroval, jak jeho strýc trpělivě vyčkává, co z něj vypadne, zase ho polil ten přešťastný pocit s hořkou pachutí. Teď pro něj Harry asi opravdu něco znamenal. Možná mu na něm opravdu záleželo. Ale bude to tak i zítra? Pozítří? Za týden? Až se vše dozví? Protože on se to určitě dozví...
„Mám tě rád. Hovor ukončen!" vyhrnul Harry ty dvě věty takovou rychlostí, že jeho strýc nestačil ani zamrkat. Nevěděl, jestli se bál odpovědi nebo ji prostě nechtěl slyšet, ale raději zavřel zrcátko do šuplíku nočního stolku a hodil sebou zpět na postel, přičemž obličej zabořil do polštáře. Zmítalo jím nepopsatelné množství emocí a on netušil, jestli se má smát nebo brečet.
Byl by tak zůstal asi hodně dlouho, kdyby ho však za několik chvil nevyrušil s jemným lusknutím Dobby, který se zjevil v nohách jeho postele.
„Pak profesor Snape ráčí posílat Harrymu Potterovi jeho lektvary," podával mu domácí skřítek s širokým úsměvem dřevěnou krabičku.
„Moc ti děkuji, Dobby," řekl mu Harry, když si od něj krabičku přebíral. Otevřel ji a našel v ní srovnaný tucet malých lahviček, které mu zaručovaly klidný spánek bez děsivých snů. Pak si ale všimnul malého lístečku srolovaného uprostřed, a když jej rozevřel, uniknul mu z krku tichý vzlyk.
Ty víš, že já tebe přeci taky.
„Nepotřebuje pán ještě něco?" zeptal se ho skřítek, který na něj s obavami hleděl. Harry zvednul své lesklé oči od lístku, jenž třímal v ruce, a na svého malého přítele se vděčně usmál.
„Ne, Dobby. Teď už nepotřebuji nic," ujistil ho Harry a skřítek s hlubokou úklonou zase zmizel. A Harry opravdu už nic nepotřeboval, protože ve svých rukách svíral vše, co tak moc chtěl.
*****
Severus měl v noci těžké spaní. Něco se s Harrym dělo a on nevěděl co. Bylo jisté, že to mělo co dočinění se záležitostí okolo Protivy, ale tušil, že v tom bylo ještě něco víc. Něco, co už Harry naznačoval předtím, než se vše stalo. Něco, co měl společného s Blackem. Jenže vůbec netušil, co by to mohlo být.
Byl na svého synovce od toho večera naštvaný, ale když viděl, jak ho to samotného vzalo, jako by z něj zloba vyprchala a nahradilo to něco, co se blížilo strachu. Skutečně si o něj dělal starost a po tom včerejším rozhovoru ještě větší.
Nedá se popsat, jak by Severus překvapený, když se jeho zrcátko rozvibrovalo. Nosil ho ve vnitřní kapse svého hábitu, aby hned věděl, kdyby se s jeho synovcem něco dělo. Merlin ví, že tyto Severusovy obavy byly více než opodstatněné. Harry se dostával do problémů snad každý měsíc.
Když spolu mluvili, nemohl přehlédnout, jak se v Harrym něco pere. Chtěl mu o Protivovi říct, ale bál se. Opravdu na něj Severus působil tak děsivě? Bál se, že by ho snad potrestal? Ale ne, věděl, že to byla hloupost, protože se ho pak sám zeptal, jestli by ho mohl zase nenávidět, pokud by udělal něco špatného. Bál se, že ho ztratí? Možná ho měl hned upozornit, že o tom, co udělal, ví, a že se nemusí ničeho bát, ale sám byl zvědavý, jestli mu to řekne sám. Tentokrát však chlapec, který se nikdy ničeho nebál, svou odvahu někde hluboko pohřbil a místo toho Severusovi řekl, že ho má rád.
Harry ho má rád.
Severusovi ta slova stále rezonovala v uších a měl pocit, že by se mu mohla opakovat stále dokola a pořád by je chtěl slyšet. Samozřejmě to tušil, záležitost s Dracem mu mnohé naznačila, ale i přesto to bylo nečekané. A i když se vždy hlubších citových pout obával, neboť kromě těch na Lily neměl na žádná dobré vzpomínky, nebyl po Harryho slovech úzkostný, ale cítil se překvapivě šťastný.
Byl to nečekaný pocit, ale nejspíš i zatvrzelý profesor Lektvarů, který se vyžíval v tom, že se choval k ostatním co nejnepříjemněji, aby si obhájil léta budovaný statut chladného, bezcitného bastarda, potřeboval jednou slyšet, že ho má někdo rád. A když to slyšel od Harryho, věděl, že je to skutečně upřímné. Netušil, čím si to po těch letech, jak se k němu choval, zasloužil, ale věděl jistě, že on potřebuje slyšet to samé. Bylo jednodušší ta slova napsat, než je říct nahlas, a byl asi i rád, že ten hovor Harry utnul, ale tušil, že i jeho vzkazem Harryho potěšil a možná ho to přiměje k tomu, aby byl k Severusovi otevřený.
Druhý den při Lektvarech si však uvědomil, že Harry k němu rozhodně nehodlá být otevřený. Vlastně už si toho všímal u snídaně, kde z Harryho nespustil oči.
První podivnou věcí bylo, že se Harry téměř s nikým nebavil. Na nikoho se skoro ani nepodíval. Při jídle se téměř celou dobu díval jen do svého talíře, což už dělal i včera. Pokud k někomu vzhlédl, bylo to jen na okamžik. Když vzhlédl přímo k němu, plaše se na něj usmál, ale rychle se zase odvrátil.
Další zřejmá věc byla, že jsou do toho zataženi i oba další společníci zlatého tria. V rozporu s Harryho výrazem však byli z nějakého důvodu šťastní, hlavně tedy Weasley. Grangerová oproti tomu nejspíš Harrymu pořád domlouvala, protože do něj furt hučela a on kroutil zamítavě hlavou. Nejednou se významně zadívala i jeho směrem k učitelskému stolu. Netušil, jestli mu tím Grangerová něco naznačuje, ale zdálo se mu, že v tom je nějaký skrytý význam.
No a poslední věcí, podle čehož Severus bezpečně poznal, že mu Harry nic sdělit nehodlá, byl vzkaz, který mu vložil do rukou přímo s esejí na začátku hodiny Lektvarů. Harry se na něj ani nepodíval, když mu ho předával, což v něm vyvolávalo další nekonečné otázky. ‚Co se tady ksakru děje!'
Můžeme dnes zrušit trénink? Pořád se necítím OK. Asi vážně zajdu za madam Pomfreyovou. Zrušil jsem i fam. trénink. Za lektvary ti moc děkuji.
Myslel si, že když včera pokořil hranici, kterou si nemyslel, že by kdy pokořil, totiž že Harrymu sdělil, že ho má rád, skutečně se domníval, že bude klid. Ale zase se spletl. Dlouhou dobu Harryho sledoval. Ten kluk snad za celou hodinu nepohnul pohledem a věnoval se jen svému kotlíku. Ne, že by si Severus stěžoval, tak by to mělo být, ale takhle to Harry nikdy nedělal. Vždy nakukoval k Madam Přechytré vedle a kontroloval její obsah kotlíku se svým. Taky občas zahlížel po Dracovi, aby se ujistil, že lektvar jeho rivala je zase lepší, a vždy věnoval několik pohledů i svému strýci, kterého měl rád.... Dnes ale ne. Připadalo mu, jako by tam seděl někdo jiný.
Nemohlo ho to kouzlo, co použil na Protivu, nějak ovlivnit? Severus ztuhnul, když si uvědomil, že by mohl použít Černou magii, která by na něm zanechala stopy. Najednou si všimnul, jak se na něj Grangerová dívá. Byl to pohled plný bezradnosti, ale Severus si před chvílí ověřil, že tyto pocity se rozhodně netýkají její práce v hodině. A pak ho to napadlo. Než konfrontovat Harryho, u kterého hrozilo, že by mu možná neřekl ani půlku pravdy, bude se muset zeptat někoho jiného...
Když mu Harry na konci odevzdával svůj lektvar, byl Severus překvapený jeho kvalitou. Asi mu nebylo tak zle, když dokázal takhle pracovat. Harry se na něj zase slabě usmál, a když Severus uznale přikývnul, šel si balit své věci.
Jakmile k němu přistoupila Grangerová, přešel k věci.
„Slečno Grangerová, tímto tvrzením si jste bezvýhradně jista?" podal jí do rukou její esej, ve kterém jí mimo jiné sděloval, aby se za ním po večeři zastavila, neboť chtěl vědět, v jaké stavu jsou její schopnosti nitrobrany. Dále ji upozorňoval, aby byla pokud možno diskrétní a o jejich setkání se nikomu nezmiňovala. Nepotřeboval, aby o tom Harry věděl.
„Ano, s tím souhlasím," odpověděla po chvilce poklidně. Severus si pomyslel, že aspoň někdo z Nebelvíru má mozek. Možná nebylo tak špatné, že zrovna ji si jeho synovec vybral za nejlepší přítelkyni. Škoda, že tolik štěstí neměl i u toho druhého.
*****
„Dobrý večer," uvítal u sebe v kabinetu Grangerovou krátce po půl sedmé. „Posaďte se," nabídnul jí místo naproti sobě. Dívka se tiše posadila a vyčkávala na jeho další reakci. „Tak jak vám jde nitrobrana? Předpokládám, že Tajemství nitrobrany, jež vlastní pan Potter, máte přečteno již několikrát."
„Samozřejmě jsem si knihu přečetla, i když i vy tvrdíte, že praxe je to nejdůležitější," odvětila dívka pokojným hlasem. „Bohužel nemám s kým trénovat."
„Mohla jste mě navštívit. Pan Potter vám jistě sdělil, že jsem svolný k tomu vám v této oblasti pomoci. Konec konců jde především o jeho zájmy, které tím chci chránit." Dívka na okamžik vypadala překvapeně, což byl Severusův cíl. Musí z ní vše dostat, a k tomu potřeboval, aby si byla jistá, že mu záleží v prvé řadě na jejím nejlepším příteli.
„Nechtěla jsem vás obtěžovat," vysvětlila nakonec zaraženě. „Harry říkal-"
„Harry říkal," protočil očima, když ji přerušil. „Harry toho říká dost a většinou ani polovina věcí z toho nemá hlavu ani patu." Dívčin údiv nemizel. Pochopitelně ho nikdy předtím neslyšela mluvit o Harrym jinak než o Potterovi. „A pak se taky stane, že neříká nic, a i když by si jeden myslel, že je to tak nejlepší, opak je pravdou." Grangerová si nervózně poposedla a svůj pohled stočila ke stolu. „Chápu, že chcete být ke svému příteli loajální, ale stejně jako já, ani vy přece nechcete, aby se dostal do potíží." Bylo vidět, že dívka váhá. „Když jsem já Harryho žádal, aby udržel jistá tajemství, jednal podle svého mínění a podělil se o ně s vámi. Z pozdější perspektivy na to nahlížím jako na vcelku rozumné rozhodnutí. Už jen fakt, že jste mu zabránila v tom, aby šel na mé narozeniny do Tajemné komnaty, je toho důkazem."
„Víte o tom?" vykulila Grangerová překvapeně oči.
„Pochopitelně," odvětil Severus se samozřejmostí v hlase. „Málo věcí z toho, co se na hradě děje, mi unikne. Myslíte, že nevím, že to Harry zaklel Protivu?" Grangerová šokovaně otevřela pusu. „Sám Protiva mi to potvrdil, když jsem se ho na to zeptal. Šel tou chodbou chvíli přede mnou. Vážně si Harry myslel, že mě to nenapadne?"
„Spíš doufal," pokrčila dívka rameny a její obličej posmutněl. „Nebyl si jistý, zda to víte nebo ne. Dnes jsme se kvůli tomu chytli. Chtěla jsem, aby vám to řekl. Hrozně ho to celé trápí. Ale ještě víc ho trápí, co by se pak mohlo stát. Několikrát mi přísahal, že vám to řekne, ale... pak zase argumentoval tím, že i on má právo na to být chvíli šťastný, a proč ho o to chci připravit. Já vím, zní to nesmyslně, ale to proto, že to celé je nesmyslné. To, co si Harry myslí," kroutila bezradně dívka hlavou.
„Co si myslí?" zajímalo Severuse.
„Neříkejte mu, že jsem vám to řekla. A nezlobte se na něj za to. Já vím, že některé věci si Harry přibarvuje, ale to je jen tím, že vyrůstal u někoho, kdo mu nikdy nevěnoval ani kousek pozornosti natož pak lásky. Jeho teta a strýc k němu byli krutí a celé dětství mu jen dávali najevo, že je pro ně přítěží. Nikdy nedostal nic zadarmo a počítá, že tak to prostě funguje." Severus se to snažil pochopit, ale moc tomu nerozuměl. „Harry prostě nedokáže pochopit, že ho někdo může mít rád jen tak. Jen kvůli němu. Protože si myslí, že za to nestojí."
„To vám řekl?" zeptal se jí zaraženě Severus. Grangerová si povzdechla.
„Tak to z toho vyplynulo. Vlastně spíš mluvil o tom, co vede ostatní k tomu, že se o něj zajímají. Co vlastně vidí, když se na něj podívají. Sirius... Ach, v tomhle mám asi i já podíl viny. Netušila jsem, že ho to tak vezme. Stalo se to už před rokem a půl, když se Harry přesunul na Grimmauldovo náměstí ke svému kmotrovi. Ale nevšimla jsem si toho jen já. I paní Weasleyová to tvrdila. Říkala to i sama Siriusovi." Severus si nebyl jistý, jestli stále mluví o tom, co bylo jejich problémem. Jak se zatraceně mohli dostat rok a půl zpátky? O čem to mluvila? Ale zase tam byl ten Black!
„Co mu říkala?" ptal se jí, když se nešťastně zadrhla a utápěla se v myšlenkách.
„Aby si Harryho nepletla s jeho otcem. Měla dojem - a někdy i já - že ho tak prostě bere. Jako by se mu vrátil starý kamarád. Byl mu tak podobný a Sirius strávil dvanáct let v Azkabanu. Když tam šel, krátce předtím ztratil svého nejlepšího kamaráda. A když utekl, našel tu jeho věrnou kopii. Pamatuji si, jak se tvářil, když Harryho zprostili obvinění kvůli těm mozkomorům. Byl zklamaný. Měla jsem pocit, že si snad Sirius přál, aby Harryho vyloučili a on s ním zůstal. Pro Harryho vždy hodně znamenal, ale i když to tenkrát tak popíral, teď si prostě myslí, že Sirius nikdy neviděl jeho, ale jeho otce. Ví, že ho měl rád, ale už neví proč."
Severus popravdě netušil, co si o tom myslet. Black byl dost šílený, to ano, ale také si dost dobře pamatoval, jak mu kvůli Harrymu vyhrožoval. Moc dobře si uvědomoval, kdo Harry je.
„A proč si myslí, že bych to měl mít podobně?" Grangerová se na něj nechápavě podívala. „Předevčírem mi tvrdil, že to mám podobně jako Black." Na to konto se slabě pousmála.
„Nemyslí si, že v něm vidíte jeho otce," ujistila ho vzápětí, což jej trochu uklidnilo.
„To předpokládám."
„Myslí si, že v něm vidíte jeho matku." A klid byl pryč. „Že to vše děláte jen kvůli ní. Prý jste mu několikrát řekl, že vám ji připomíná. Víte, Sirius mu tohle říkal dost často, jen mluvil o jeho otci." Severus ztuhnul. Vzpomínal na těch několik okamžiků, kdy mu to řekl, ale zase ho přerušila ta malá vševědka. „Říkala jsem mu, že to nemůže takhle brát. Každý někomu někoho připomínáme. Jenže Harry... Harry prostě nedokáže pochopit, proč by ho měl někdo mít rád jen kvůli němu, když mu od dětství vštěpovali pravý opak." Severus si začal mnout čelo. Snažil se v tom celém najít nějakou logiku, ale neviděl ji.
„Co má to všechno společného s tím, co udělal?" Grangerová začala chápavě přikyvovat, evidentně podobnou otázku očekávala.
„Teď si samozřejmě myslí, že až zjistíte, co udělal, přestanete v něm vidět jeho matku a zjistíte, že je jako jeho otec, který také ostatním ubližoval. Ale," odfrkla si pobouřeně, „to je přece naprostý nesmysl. Harry nikomu neublížil. Ani nevěděl, co dělá." Severus přimhouřil oči a nechápavě kroutil hlavou. To nemyslel Harry vážně!
„Počkejte, slečno Grangerová. Vážně si myslí, že bych v něm viděl jeho otce?" Harryho včerejší otázka, jestli by ho mohl zase začít nenávidět, se zdála hned jasnější.
„Já vím, že už to tak neberete. Říkala jsem, že je to nesmysl. Ale Harry má prostě strach, že vás ztratí, až se to dozvíte-"
„Chcete mi tvrdit, že si myslí, že ho zavrhnu poté, co se dozvím, že proklel ducha?"
„No, vlastně si myslím, že té záležitosti s Protivou se zrovna tolik neobává. I když ho samozřejmě děsí, že to nedokáže zrušit. Radila jsem mu, aby šel za vámi, abyste mu pomohl-"
„Jistě, kdo jiný je tu odborníkem na Černou magii, že?" odfrknul si pohrdavě Severus. Grangerová se ale zarazila a nechápavě na něj hleděla.
„Černou magii? Počkejte, vy myslíte, že Harry Protivu – ne!" vykřikla, když si uvědomila, co tím Severus myslel. „Harry by nikdy Černou magii nepoužil. Nikdy se o ni ani nezajímal. Harryho magie je ta nejčistší, co může být!" hájila ho zapáleně mladá Nebelvírka Teď to byl Severus, kdo pro změnu zůstal zírat.
„Jistě, to vysvětluje, proč se za mnou bojí přijít," ušklíbnul se sarkasticky Severus.
„Bojí se přijít, protože si myslí, že byste ho zase nenáviděl, až byste se dozvěděl, že nechal vybuchnout kotlík Draca Malfoye. Bojí se, že byste si myslel, že vám lhal a ztratil by vás. Těžko někoho tak tvrdohlavého, jako je Harry, můžete přesvědčit o opaku." Severus se rozhořčeně zvednul od stolu.
„Takže to byl Harry!" vypálil ze sebe se sevřenou pěstí.
„Nevěděl, že to udělal on!" bránila ho vehementně Grangerová.
„Jak nemohl vědět, že nechal vybuchnout kotlík?!" nerozuměl tomu Severus a dál z něj sršel hněv. „Musel to nějak zapříčinit! Teď mi tvrdíte, že ví, že to udělal! Jak to předtím mohl nevědět!?"
„Protože až do té události s Protivou netušil, že je to možné!" zvyšovala se stejným úsilím hlas dívka.
„Co netušil, že je možné?"
„Netušil, že může kouzlit pouhou myšlenkou!" Po jejích slovech Severus oněměl a nevěřícně na ni zůstal hledět. „Harry," pokračovala tišším, ale stále pevným hlasem, „dokáže ovládat Divokou magii. Objevil moc, kterou on má a Pán zla ne. On," rozhodila s nejistým úsměvem rukama do stran, „dokáže kouzlit jen za pomocí myšlenek. Surovou magií. Původní podstatou celé magie. Bez hůlky, bez zaklínadel, jen pomocí své síly a vůle." Její slova se místností rozléhala, a každým dalším slovem se stávala jasnějšími a jasnějšími. Severus ztěžka dosedl zpět na svou židli a hlavu si složil do dlaní.
Hermiona Grangerová zůstala nejistě stát na místě a chvíli ho pozorovala. Pak ale zašmátrala v tašce a vytáhla z ní kus papíru. Pomalu ho položila před Severuse, který na něj letmo pohlédl. Když uviděl, co na něm je napsané, rychle ho uzmul a začetl se.
„Opravil rozbité koště?" zeptal se jí Severus nevěřícně. Grangerová přikývla.
„I ten váš koberec a ty dveře," ukazovala na své poznámky na papíře, „to vše podle mě dokázal za pomoci Divoké magie. Harry ji nejspíš nevědomky využívá při neverbálním kouzlení. Podle mě způsobila i to, že se Harry naučil neverbálně kouzlit tak rychle. Je dokonce možné, že to vlastně ani není neverbální magie, co Harry provádí, ale prostě jen věří, že je a využívá tu divokou. To je ale zatím složité určit," vysvětlovala Grangerová s nadšením. „Bez hůlky ji dokáže využívat hůře. Je zatím ovládána jeho emocemi. Všechny příhody, kdy kouzlil bez hůlky, se odehrály, když byl Harry rozčilený."
„Takže kromě Protivy a výbuchu Dracova kotlíku může Harry i za Dracovo zakopnutí v den mých narozenin?" zeptal se jí s pozdviženým obočím, když vzhlédl od papíru. Grangerová se nejistě uculila.
„Harry by dost rozrušený z toho, že Draco pro vás má už dárek a on ještě ne. On, no, trochu na něj asi... žárlí," vysoukala nejistě.
„Toho bych si bez vás nevšiml," utrousil Severus.
„Má vás moc rád. Hrozně hezky o vás mluví," pověděla mu najednou Grangerová a Severuse tato slova opět zasáhla nepřipraveného. Chvíli ji propaloval pohledem, ale ona neuhnula. Jen mu pohled opětovala a utvrzovala v tom, že to myslí vážně.
„Jistě, proto mi plánoval zatajit, že je Divoký mág," zakryl své emoce za pohrdavé odfrknutí.
„Jak dnes říkal, že i on má právo být šťastný, když jsem ho přesvědčovala, aby vám o tom řekl, moc jsem tomu nerozuměla. Je to tak úžasná věc! Měl by být šťastný, že něco takového dokáže," vysvětlovala mu Grangerová. Pak ale její hlas povadl. „Jenže jeho to jen děsí. Děsí se toho, co dokáže. Děsí se toho, že někomu ublíží. Děsí se na někoho jen pohlédnout. Když není na vyučování, je zalezlý u sebe v posteli, aby nikoho neviděl. Včera v noci se mu zdálo, že nechal oněmět celou školu, a když přišli Smrtijedi, polovinu lidí zabili, protože se nedokázali bránit a on tu sílu nedokázal ovládat. Všeho toho se děsí. Ale nejvíc se děsí toho, že by vás mohl ztratit. Z nějakého důvodu je teď šťastný a nechce to ničím narušit. Já vím, že to odporuje veškeré logice, protože ve skutečnosti šťastný vlastně není." Severus neměl, co na to říct. Přemýšlel nad tím, co asi právě teď jeho synovec prožívá. Byl i teď zabedněný u sebe na posteli, protože nechtěl ostatním ublížit? Grangerová jeho mlčení brala jako pobídku k tomu, aby pokračovala.
„Vždycky jsem obdivovala jeho statečnost. Umřel by pro druhé, kdyby musel. Ale teď jde o jeho rodinu. O něco, co nikdy neměl. A teď, když to má, bojí se o to přijít, takže všechna statečnost jde stranou. Raději bude obyčejný kluk bez velké moci, jen aby měl vás. Takhle o tom tedy uvažuje on. Samozřejmě je to celé hloupost. Vím – tedy myslím, že vy o tom takhle neuvažujete," oznámila mu rozpačitě. Po další pauze se na ni Severus zamyšleně podíval.
„K někomu takovému by měli povinně dodávat i návod k použití," prohlásil naprosto vážně a k jeho údivu se Grangerové začal rýsovat ve tváři úsměv.
„Asi by to bylo jednodušší. Harry je komplikovaná osoba."
„Komplikovaná je slabé slovo, slečno Grangerová." Dívka chápavě přikývla.
„Ano, Harry říkal, že s ním máte svatou trpělivost."
„Neříkejte. Vážně si je toho vědom? Doteď jsem si myslel, že ani ne."
„Věřte, že je. Co budete teď dělat? Myslím s ním," zajímalo Grangerovou.
„To už nechte na mně. Vám děkuji, že jste mi vše řekla. Připadá mi, že tohle je ta historická chvíle, kdy bych měl za váš úsudek připsat Nebelvíru nějaké body." Dívka na něj opět šokovaně hleděla. „Moc si nefanděte, slečno Grangerová. Možná jste odhalila největší neznámou v nadcházející válce, ale to by dokázal nejspíš každý, kdyby měl indicie, které jste k tomu měla vy. Dvacet bodů by proto mohlo být dostatečných," zašklebil se na ni Severus nevrle.
„Naprosto," odpověděla mu s pyšně zdviženou hlavou a lehkým krokem odešla pryč.