Když se Severus v pondělí objevil u snídaně, Karfeus While dělal, že ho vůbec nevidí. Asi si ho ani nepřál vidět. Učitel Obrany do sebe naházel snídani tak rychle, že si Severus sotva stačil nalít kávu.
Severus poznal, že má strach, takže si nedělal starosti s tím, že by teď nemělo vše jít podle jeho plánu. While nebyl prvním člověkem, kterému vyhrožoval, a poznal, kdy to mělo a nemělo smysl. While teď bude ve svém vlastním zájmu vyšlapovat jako hodinky.
V tu chvíli okolo něj prošla Minerva a s úsměvem mu popřála hezký den. Zde nastával Severusův další problém – Minerva McGonagallová nejspíš nabyla dojmu, že Severus není jen zahořklý, naštvaný a nenávidící muž bez srdce. V jejích očích se stal někým, kdo rozpoznal závažný problém jejího lvíčete, odhodil stranou všechny své předsudky z minulosti, a podal mu svou pomocnou ruku. To z něj činilo v posledních dnech jejího oblíbeného společníka nejen při jídle, ale i při jakékoliv příležitosti, kdy se byť jen potkali, a že těch setkání najednou opravdu přibylo! To má za to, že se jen snažil dostát svých závazků! Rodinných...
Zašlo to dokonce tak daleko, že se s ním chtěla Minerva o Potterovi bavit! Když se o to okusila poprvé ještě před víkendem, rázně ji utnul, jakmile vyslovila Harryho jméno.
„Minervo, jsem si jist, že Albus ti ten problém vysvětlil dostatečně. Nemám co víc ti k tomu říct." A s tím se vydal raději opačným směrem než ona.
Své snahy však zopakovala ještě několikrát.
„Dej už mi s Potterem pokoj! Tvá kolej čítá jistě i mnohem zajímavější jména. Řekl bych, že jich nějaká ta stovka bude. Nebo už snad nejsi nestranná, Minervo?" Věděl, že tohle na Minervu zabere. Povýšeně si odfrkla a nasadila nic neříkající výraz.
„Tak si to nech pro sebe. Alespoň mě uklidňuje, že ti Harry není lhostejný. V opačném případě by ti totiž nezáleželo na tom, zda mi něco povíš nebo ne. Je dobré vědět, že ti na něm záleží." Tak tohle bylo ještě horší, než čekal.
„Minervo, tys zešílela. Mluvíme tady o Potterovi! Uvědomuješ si to vůbec?"
„Pochopitelně. A žádný strach – přede mnou se přetvařovat nemusíš. Vím, že jen z pomyšlení na to, že by si o tobě druzí mohli myslet něco dobrého, se ti dělá zle. Takže si dál hraj na toho zlého, mluv o Harrym jako o tom nejhorším, co tě mohlo potkat, a tvař se, jako bys mě nejraději zaškrtil – ó, ano, přesně jako to děláš teď," usmála se na něj zeširoka Minerva, poplácala ho po rameni a zcela konsternovaného ho opustila.
Bylo by skutečně jednodušší vypořádat se třeba s deseti Whiley než s jednou Minervou, která si o něm myslí, že z něj nějaký Potter dokáže udělat sentimentálního idiota. Zrovna z něj! Ze Severuse Snapea! Mistra skrývání a přetvařování. To byla děsivá představa. No, ještě děsivější ale bylo, když si Severus uvědomil, že k sentimentálnímu idiotovi neměl mnohdy daleko.
Jako například, když se ho Brumbál v sobotu večer zeptal, jak se má NÁŠ Harry. No jako vážně – NÁŠ? Co si zatraceně myslí? Jakým právem ho nazývá I SVÝM? Severus se před plánovanou konfrontací zastavil na poslední chvíli, když si uvědomil, jak by jeho námitka mohla vyznít. Rozhodně nechtěl, aby vyzněla TAK, jak by vyzněla.
Bylo ale pozdě. Albus si všimnul jeho zaváhání a vědoucně se pousmál. K čertu s ním, k čertu s Minervou, k čertu s Poppy – sakra, nebylo jich už nějak hodně? To má jít jeho pověst vážně k šípku? Díky Merlinovi za Whilea. Vypadá to, že alespoň někdo přehnaný optimismus jeho kolegů vyrovnává...
*****
„Co to mělo být?" zeptal se podezíravě Ron, když opouštěli učebnu Obrany proti černé magii, a nechápavě zahlížel na Harryho. Ten se ale netvářil o moc lépe než on.
„Neudělal... Neudělal jsem minule něco špatně?" zeptal se Harry, když si zkoušel rozvzpomenout na jejich páteční hodinu. Hermiona byla stejně bezradná jako její přátelé.
„Možná si profesor While uvědomil, že ostatní kvůli tobě trochu přehlížel. Možná si někdo stěžoval, já nevím," pokrčila rameny Hermiona.
„Za celou hodinu se na mě ani nepodíval," poznamenal Harry.
„Tvé tužby byly vyslyšeny," pronesl slavnostním hlasem Ron a Harry v tu chvíli ustrnul na místě.
„Co jsi to řekl?" kontroloval zaraženě Harry. V hlavě se mu promítla děsivá představa o tom, jak si podvědomě přeje, aby byl v hodinách Obrany neviditelný, a While ho kvůli tomu celou dobu přehlížel. Pokaždé si přeje být neviditelný! I dnes to chtěl!
„Co?" podíval se po něm zmateně Ron.
„Jen něco musím zkontrolovat," otočil se spěšně Harry a zamířil zpět přes učebnu do Whileova kabinetu. Rychle zaklepal a nečekaje ani na vyzvání otevřel dveře. While se ho tak lekl, že upustil štos sešitů, které držel v rukou.
„Po-Po-Pottere? Potřebujete něco?" zeptal se ho roztržitě. Harry si oddechl. Takže ho viděl!
„Oh, promiňte, pane. Pomůžu vám," udělal k němu Harry tři kroky a pomohl mu posbírat sešity ze země. Když je pokládal k němu na stůl, všimnul si, jak nervózně While vypadal. „Je všechno v pořádku, pane?" zeptal se ho s obavami.
„Jistě," usmál se příliš křečovitě While. „Co jste to chtěl?"
„Já... jen jestli jsem nezapomněl učebnici ve třídě," vymyslel si rychlou lež Harry.
„Ne. Žádná tam nezůstala," ošíval se podivně While.
„Aha, tak to ji někdo musel vzít. Omlouvám se za vyrušení, pane. Na shledanou," zavřel za sebou Harry dveře a vzápětí toto setkání zařadil k těm nejpodivnějším, která s Whilem dosud zažil.
Když se Harry vracel již s lepší náladou ke svým přátelům, byla to teď Hermiona, kdo vypadal nesvůj.
„Tak co While?" zeptala se ho napjatě. Harry netušil, na co se ho ptá.
„Co je s ním? Jen jsem si myslel, že jsem tam zapomněl učebnici," pokrčil rameny Harry a zamířili na oběd.
„A zapomněl?"
„Ne, našel jsem ji." Hermiona si ho zkoumavě přeměřila pohledem.
„Ani jsem si nevšimla, že jsi ji hledal," utrousila a dál se tím k Harryho radosti nezabývala. Už tak se na něj dívala dost zvláštně.
*****
Uběhly dva týdny, leden se přehoupnul v únor a Harry se Severusem se opět nacházeli v Komnatě nejvyšší potřeby. Kvůli prostoru se tam přesunuli z ‚Harryho trestu' ze sklepení. Když skončili, Harry se zničeně svezl do křesla, které bylo připravené u stěny.
„To tě to tak zmohlo?" zeptal se Severus, na kterém by nikdo ani nepoznal, že teď Harryho hodinu a půl učil Živelné kletby.
„Jak jsi to poznal?" odvětil Harry ironicky.
„Nejsi na tom tak špatně," poznamenal Severus popravdě.
„Ale ani dobře," ušklíbnul se Harry.
„Snad jsi nečekal, že po dvou týdnech budeš umět vyvolat sněhovou vánici."
„Hm."
„Dal jsem tomu půl roku, takže můžeš zůstat klidný."
„Jak myslíš. Jo - jen tak mimochodem - While je furt divnej," podotknul Harry zamyšleně. Severusova tvář zůstávala netečná. Krátce po jeho rozhovoru s Whilem se mu Harry zmínil, že si ho While v hodinách přestal všímat. Severus mu pochopitelně pravý důvod neřekl, nechtěl, aby o tom Harry věděl, protože pochyboval o tom, že by se dokázal přetvařovat tak jako on.
Tušil ale, že až se jednoho dne Harry dozví, že to Severus věděl, bude mít malér. Ale co –Severus si dokázal poradit s daleko horšími situacemi, než s jedním rozezleným teenagerem. Konec konců, dělá to pro jeho dobro. V mysli se mu opět vynořila usměvavá tvář Albuse Brumbála, která mu s poklidem sdělovala, že i on vše dělal jen pro Harryho dobro. Severus tu myšlenku zděšeně zaplašil a změnil raději téma.
„Co ty a slečna Weasleyová?" No vážně, kam ten svět spěje? Opravdu se teď Harryho zeptal jeho děvče? Byla to ale první věc, která ho po Whileovi napadla, což jeho výběr tématu omlouvalo.
„Co by mělo být?" nerozuměl Harry jeho otázce.
„Čekal jsem, že vás spolu třeba uvidím, ale chodíte kolem sebe, jako byste se sotva znali." Tohle Severusovi nešlo na rozum, ale ještě se ho na to doteď neodvážil zeptat. Harry se trochu zachmuřil.
„Vždyť jsem ti už dávno říkal, že žádný vztah mít nemůžu. Myslel sis, že spolu začneme hned chodit?" Severus překvapeně nadzvedl obočí.
„Promiň, asi jsem ze staré školy. Jak mě jen mohlo napadnout, že po vašem potréninkovém románku, byste spolu mohli mít nějaký vztah." Harry si unaveně povzdechl.
„Nemůžu ohrozit nikoho dalšího. A už vůbec ne Ginny. Ví to. Už jsem jí to říkal v létě. Ona... slíbila, že na mě počká, dokud nebude po válce." Severus se na okamžik zamyslel. Tohle znělo ještě hůř, než když o tom Harry mluvil před několika měsíci. Tehdy, když si Harry dělal srandu z toho, že se schází raději s duchy, mu to schvaloval, ale teď už to tak jednoznačně neviděl.
„To může trvat ještě dlouho," prohlásil nakonec Severus.
„Já vím. Asi jsem sobec, když mě těší, že se tak Ginny rozhodla. Nedovedu si představit, že bych ji měl vídat s někým jiným."
„Nejsi sobec-"
„Ale taky jsem ji na to upozorňoval. Říkal jsem jí, že čekat nemusí," přerušil ho Harry. „Na rovinu jsem jí řekl, že se taky dočkat nemusí. Co si budeme nalhávat – ta šance tu je a ne malá."
„O čem to zase mluvíš!" zvýšil Severus hlas, kdy si uvědomil, k čemu opět Harry sklouznul.
„Je to pravda!" namítal Harry.
„Dohodli jsme se, že takhle o tom přemýšlet nebudeš."
„Ty jsi s Ginny začal! Já jen říkám, jak to je."
„Nemohl jsem tušit, jak to bereš. Je ti šestnáct, měl bys žít taky něčím jiným než jen válkou. Tohle se ti nikdy nevrátí, věř mi." Severus překvapoval sám sebe, když něco takového Harrymu říkal, ale jeho synovec jako by ho neslyšel.
„Nechci už nic riskovat. A už vůbec ne něčí život. Stačí, že všichni vědí o Ronovi a Hermioně. Jejich rodiny se kvůli tomu ukrývají!"
„Pokud vím, na Grimmauldově náměstí je chráněna i slečna Weasleyová," utrousil Severus.
„To byl Sirius taky, a jak skončil?" Tohle bylo něco na Severuse.
„Black si za to mohl sám. Věděl, že nemá Ústředí opouštět." Jakmile to dořekl, ihned si uvědomil, že to byla chyba. Harry na něj zůstal vytřeštěně zírat a Severus viděl, jak se jeho tvář barví do ruda hněvem.
„Jak tohle můžeš říct! Ty, který jsi Siriuse celý rok popichoval, že je na Grimmauldově náměstí k ničemu! A nakonec si za svou smrt může sám, protože mi chtěl pomoct? To jsi chtěl říct!? Myslíš si, že si to zasloužil!?"
„To přece netvrdím, Harry," pokusil se ho Severus uklidnit, ale nezabíralo to. Měl si uvědomit dřív, že hraje na zakázanou strunu.
„Byl jsi rád, když umřel?" Severusovo chvilkové zaváhání stačilo k tomu, aby si z toho Harry vydedukoval své. Rozčileně popadl brašnu a vydal se ke dveřím.
„Harry, takhle to není. Nepřál jsem si jeho smrt. Nemůžeš ode mě ale čekat, že bych se zrovna kvůli Blackovi upíjel žalem," pověděl Severus po pravdě.
„Ne, ty ses upíjel radostí, že?" nařknul ho Harry.
„Poslouchal jsi mě, když jsem říkal, že jsem si jeho smrt nepřál?" zvýšil už i hlas Severus.
„Nenáviděl jsi ho! Stejně jako tátu! A mě!" Severus doufal, že přesně sem se už nikdy nedostanou. Měl ale tušit, že jednou to přijde. „Proč to vůbec všechno děláš?" zeptal se ho Harry znenadání.
„Proč se mě na tohle ptáš? Vždyť to přece víš," odpovídal Severus trpělivě. Už byl zvyklý na to, že Harryho nálady se mění častěji než dubnové počasí. Harry se na něj chvíli zůstal dívat. Nejspíš si uvědomoval, že jeho výbuch byl trochu nepřiměřený.
„Ano, vím. Sirius to měl podobně. Musím jít," otočil se najednou ke dveřím, ale ještě předtím si Severus stihnul všimnout smutku, který přelétl po Harryho tváři.
„Co měl podobně? Harry?" dožadoval se Severus ještě ozřejmění jeho poznámky. Nechápal, co mohl mít s Blackem podobného.
„Ahoj," rozloučil se s ním namísto odpovědi Harry a zmizel pryč.
*****
Když se Harry vracel do věže, chodby hradu byly prázdné. Uvědomil si, že už muselo být po večerce. Úplně tak prázdné zas ale nebyly. Možná si měl Harry nasadit svůj neviditelný plášť a nic z toho, co se mělo stát, by se nestalo, ale on byl tak rozzlobený, že mu v tu chvíli bylo všechno jedno.
„No né! Koho pak to tu nevidím? Není to ten lotr? Náš slavný Potter?" zkřížil mu v jedné z postranních chodeb znenadání cestu Protiva. „A po večerce! Chachááá!"
„Jdi mi z cesty, Protivo," rozkázal mu výhružným hlasem Harry.
„Myslím, že tohle by Filche zajímalo!"
„Jdu ze školního trestu," oznámil mu Harry, ale ani nevěděl, proč mu to vlastně vysvětluje. Nemusel se přece obhajovat před strašidlem.
„Jasně! Ze školního trestu! Chachááá!" Pak se k němu Protiva přiblížil a tišším hlasem podotknul. „Pokecali jste si se strejdou dobře? Pročpak se pořád zašíváte v osmém patře, hmm? Něco kujete? Něco chystáte? Nějakou lotrovinu? To by nebyl pravý Potter, aby nebyl trochu lotr!" Harry si zděšeně uvědomil, že neviditelný plášť by měl skutečně používat častěji. Duchům a portrétům neunikne totiž evidentně nic...
„Buď ticho a nech mě na pokoji," zopakoval chladně Harry. Snažil se zůstat klidný, ale on nebyl v klidu ani předtím, než Protivu potkal, takže to šlo hůř.
„Nemáme náladičku? No jo, ono to s tím morousem není asi jednoduchý, co?" poznamenal Protiva posměšně.
„Můžeš toho nechat?"
„Neee! Nemůžu! Děsně mě to totiž baví! Chachááá!" skotačil rozjařeně Protiva. Pak si vzpomněl na písničku, kterou mu zpíval už v minulém roce, začal kroužit kolem něj a zpíval:
„S Potterem žádná sranda není,
vážný je náš Vyvolený!
S Věštbou hlavu si láme,
to teda štěstí máme!
Co poví náš zachránce,
dočkáme se už konce?"
„Ihned sklapni, Protivo!" zvýšil hlas Harry. Jenže Protiva nepřestával. Zpíval ji pořád dokola a dokola. „Říkám ti, abys přestal!" Jenže to povzbuzovalo Protivu stále víc a víc. Nakonec přestal zpívat sám, ale jen aby Harryho o něčem ještě informoval.
„Víš, že se mezi duchy uzavírají sázky na vítěze války? Taky jsem si vsadil!" roztáhnul se mu v jeho průsvitném obličeji široký úsměv. „Ale ne na tebe, chachááá!" vyprsknul nakonec a zase začal. „S Potterem žádná sranda není..."
‚Buď ticho! Buď ticho! Buď už sakra ticho!' dosáhl už svého maxima Harry a uvnitř sebe si nepřál nic víc, než aby už Protiva ztichnul. Hypnotizoval ho pohledem a v hlavě si pořád opakoval: ‚Buď zticha! Sklapni! Nic neříkej! Nic už neříkej! Vůbec nic už neříkej!!!'
Najednou měl Harry dojem, že někdo vypnul zvuk. Protiva kolem něj pořád zvesela kroužil, otevíral pusu, ale nic z něj nevycházelo. Harry zůstal přimraženě stát a s vytřeštěnýma očima zíral na Protivu. Ten si tu skutečnost uvědomil zanedlouho po něm. Zastavil se uprostřed pohybu a nechápavě se podíval na Harryho.
Pak se mu pokusil něco sdělit, ale když si znovu uvědomil, že z něj žádný zvuk nevychází, začal panikařit. Harry viděl, jak se pokouší něco říct, mluvil rychleji a rychleji, vypadalo to, že i křičí, ale nic z něj nevyšlo. Chytnul se za krk a začal naznačovat, že se dusí. Chaoticky lítal kolem a dělal, že mu někdo zasadil poslední ránu. Teď už začal panikařit i Harry.
„Protivo, počkej! Zastav se, prosím!" žádal ho poplašeně Harry. „Dám to hned do pořádku, opravdu!" Teď už neměl nejmenší pochybnosti o tom, že to způsobil on. „No tak se zastav, vrátím ti hlas, slibuji!" Duch se v tu ránu zarazil na místě a vyděšeně se na něj zadíval. „Zkusím to, ano? Chvilku jen vydrž." Harry měl strach. Co když to nepůjde? Co když vzal Protivovi hlas navždy? Prudce oddechoval a doufal, že to vyjde. Musí!
‚Zase mluv! Zase mluv! Ať se ti vrátí řeč! Ať už zase můžeš mluvit! Ať už zase může Protiva mluvit!' Harry vyzkoušel mnoho frází. Hypnotizoval Protivu pohledem a stále se pokoušel soustředit jen na to, aby se duchovi vrátil jeho hlas.
Bohužel neúspěšně. Se zvyšujícím se uplynulým časem se zvyšovala i Harryho nervozita, že svou kletbu nedokáže zrušit. I Protiva si byl po chvíli vědom toho, že Harryho pokusy nefungují. Začal němě brečet, házel sebou kolem a nakonec začal i shazovat předměty, které byly po ruce. Z jejich chodby se šířil šílený rachot. Protiva zešílel a Harry taky. Strachem.
„Já na to přijdu, Protivu. Slibuji. Jen se uklidni," snažil se ho v jeho počínání Harry zastavit. Když však uslyšel z druhé strany chodby kroky, neváhal a hodil přes sebe neviditelný plášť. Pak se sebral a utíkal odtamtud pryč.
*****
Severus byl na cestě do sklepení, když najednou uslyšel rachot. Vycházel z nějaké chodby o patro výš, než byl, ale to mu nezabránilo v tom, aby se tam nevrátil a nezjistil, kdo za tím vězel.
Jako první ho samozřejmě napadnul Protiva, ale co když se tam zapomněl nějaký student?
Když dorazil na místo, zjistil, že se nemýlil. Protiva létal poplašeně kolem a schválně vrážel do všeho, co mu přišlo pod ruku. Shodil brnění, do kterého pak ještě několikrát schválně narazil, vzduchem létaly svícny, a jen těsně minula Severuse kamenná váza.
„Protivo! Ihned toho nech!" rozkázal mu Severus ledovým hlasem. Protiva se v tu ránu zarazil a otočil k němu. Pak na něj začal zběsile ukazovat prstem a na prázdno otevíral pusu. Snažil se něco říct, ale žádný zvuk z něj nevycházel. „Proč nemluvíš?" zeptal se ho Severus podezíravě. Protiva se chytnul za krk a začal předvádět, jak ho někdo škrtí. Pak zase ukazoval na sebe a na něj.
„Někdo tě připravil o hlas?" zeptal se ho pochybovačně. Netušil, že je něco takového možné, ale nejspíš bylo. Protiva na jeho otázku prudce přikyvoval. „Víš, kdo to udělal?" To Severuse zajímalo, ale když nemůže mluvit, těžko mu to Protiva sdělí. Bradavické strašidlo začalo znovu horlivě přikyvovat a přitom ukazovalo na něj. Severus vzal do ruky pro jistotu hůlku a zkusil na něj použít kouzlo na zesílení hlasu. To ale nefungovalo.
„Tvrdíš, že jsem to byl snad já?" zeptal se, když na něj Protiva nepřestával ukazovat. Severus byl stále zmatenější. Protiva začal kroutit hlavou, ale stále ukazoval na něj a pak začal rukou naznačovat někoho vedle něj, ale v menším vydání. „Někdo menší než já?" To byli skoro všichni. Pak se ale Protiva plácnul do čela a nepřestával v tom, dokud je někdo další nepřerušil.
„Co se tu děje?!" vběhnul mezi ně uřícený Filch s paní Norisovou v patách. „Protivo! Zase ty! Však já se dočkám dne, kdy tě odsud ředitel vyžene!"
„Mohl byste pro něj zajít?" přerušil Severus výlev tamního školníka. Nevěděl proč, ale měl divné tušení, což ho vedlo k tomu, aby Filch o této události věděl co nejmíň. A vlastně i kdokoliv další.
„Jistě, pane profesore," uposlechnul ho Filch a zase rychle zmizel. Severus se obrátil zpět k Protivovi. Nemohl si nespojit jeho gesto, kdy ukazoval na čelo, s jistým poznávacím znakem jeho synovce.
„Udělal to Harry Potter?" Severuse příliš nepřekvapilo, když začal Protiva zase horlivě přikyvovat, a jím projela vlna zlosti. „Kluk jeden zatracenej," procedil Severus nevrle a netrpělivě čekal, kdy se k nim připojí Brumbál. Než dorazil, vyzkoušel pár dalších zaklínadel, ale Protivu tím jeho mlčení nezbavil. ‚Co to zase vymýšlel za hlouposti?!'
„Severusi? Děje se něco?" Konečně byl Brumbál tady.
„Pokud by se nic nedělo, nevolal bych vás," odvětil suše Severus. Vzápětí se ohlédnul po Filchovi. „Vaše přítomnost již není nutná," vyhodil ho z jejich společnosti ‚taktně' Severus. Školník se od nich jen nerad vzdálil.
Brumbál zůstal hledět na němého ducha, kterým se mu snažil něco sdělit a rozhazoval přitom rukama všemožně do stran.
„Co se tu stalo?" zeptal se ho ředitel a podezíravě si ho přeměřoval pohledem.
„To kdybych věděl!" prohlásil Severus naštvaně. „Co ale vím, je, že to je Harryho práce." Protiva už zase splašeně přikyvoval a chytal se za krk. Brumbál po jeho prohlášení mlčel nečekaně dlouho a zjevně nad něčím přemýšlel. Pak vytáhnul hůlku a zkusil na Protivu několik složitých zaklínadel.
K Severusovu údivu však ani on úspěšný nebyl. Brumbál rázně zastavil znovu panikařejícího Protivu, a zakázal mu cokoliv komukoliv i jen naznačovat. Severus musel uznat, že zněl dost hrozivě, když Protivovy vyhrožoval, že ho vyhodí z hradu, pokud by jeho vinou kdokoliv pojal podezření, že za tím stojí Harry. Poté si odvedl Severuse k sobě do ředitelny, kde na něj čekalo další nemilé překvapení.
„Co přesně Harryho učíš, Severusi?" zeptal se ho Brumbál otevřeně. Severus věnoval Brumbálovy jeden ze svých nebezpečných pohledů, když si uvědomil, kam tím ředitel míří.
„Živelné kletby," odvětil však s ledovým klidem.
„A něco dalšího?" zajímalo Brumbála.
„Máte na mysli něco konkrétního, Brumbále?" Severus jen doufal, že tohle Brumbál nemyslí vážně.
„Nedokážu posoudit, co přesně Protivu proklelo. Vypadá to, že odklít ho může jen kouzlo stejné podstaty, kterým byl zaklet. Mám nemilé podezření, že to prokletí mohla způsobit Černá magie. Nějak mě ale nenapadá, kde by k něčemu takovému Harry přišel," oznámil mu zadumaně Brumbál.
„Jeden nápad ale máte, že? U Merlina, Brumbále!" rozkřiknul se uraženě Severus, „to snad nemyslíte vážně! Myslíte si, že jsem takový idiot? Že bych Harryho učil Černé magii?"
„Něčemu takovému bych věřit ani nechtěl, ale musel jsem se zeptat. Odpusť mi, Severusi," pověděl mu nevzrušeně Brumbál. „Je tedy možné, že by se Harry mohl dostat k nějaké knize z tvé knihovny? Nepozorovaně?"
„Vy si opravdu myslíte, že jsem asi idiot," zkonstatoval Severus znechuceně. „Harry si bez dovolení z mé knihovny pochopitelně nic nikdy nevzal," ujistil ho rázně. „A takové knihy ani volně přístupné nemám."
„Pak tomu nerozumím," zakroutil nechápavě Brumbál hlavou. Zvednul se od stolu a začal zadumaně přecházet po ředitelně. „Nevšimnul sis v poslední době na Harrym něčeho zvláštního?" zeptal se Severuse po chvíli Brumbál.
„Že mění nálady častěji než kdokoliv jiný na téhle planetě?" Albus mu věnoval chápavý pohled. „Ne, jen jsme se dnes trochu nepohodli."
„Nepohodli?"
„Black. Zdá se, že ten člověk mi bude otravovat život i po své smrti," odfrknul si Severus. „To je jedno, nic, s čím bych si neporadil. Teď byste měl ale zkontaktovat Minervu, aby sem Harryho přivedla," navrhnul Severus plán, který se mu zdál nejlepším východiskem z jejich situace. „Řekne nám, jak to udělal a bude po problému. Zbytek si s ním vyřídím sám."
„Vypadáš rozzlobeně, Severusi," zkonstatoval Brumbál poklidně.
„Možná proto, že jsem rozzlobený. Co si pořád myslí, že dělá?"
„Harry?"
„Koho bych měl asi myslet jiného!" vyprsknul Severus. „Proklít ducha!?"
„Protiva je strašidlo," upozornil ho Brumbál mimochodem.
„Strašidlo nebo duch, to je jedno! Jak ho tak vůbec mohl nechat? Proč ho neodklel?"
„Třeba neví jak," pronesl zamyšleně Brumbál.
„Tak to je ještě horší," vypadal Severus ještě naštvaněji. „Já si ho ale podám! Pořád tvrdí, jak v každé volné chvíli trénuje, a zatím se učí nějaké pochybné kletby, kterými proklíná duchy!"
„Nevíš, jak to bylo, Severusi," upozornil ho Brumbál. „Pokud mohu já něco navrhnout, tak bych Harryho nechal, aby nám to sdělil sám." Severus protočil očima, ale Brumbál pokračoval dál. „Určitě ho to bude tížit. Buď se Protivu pokusí odklít, nebo přijde za tebou. Osobně počítám s tou druhou možností, protože se domnívám, že kdyby Harry věděl, jak Protivu odklít, udělal by to. Musí vědět, že něco takového je nepřípustné," uzavřel tímto debatu Brumbál.
„No, jak myslíte," postavil se Severus. „Já s ním ale jednat v rukavičkách určitě nebudu."
*****
Harry běžel až do té doby, dokud se neobjevil před Společenskou místností. Sundal si neviditelný plášť a vstoupil dovnitř. Hermionu našel sedět zadumanou v knihách u krbu.
„Ron tu není?" vyhrkl zadýchaně Harry. Hermiona k němu překvapeně vzhlédla.
„Je s kluky nahoře, proč? Něco se stalo?" zeptala se Hermiona, když si všimla, jak vyděšeně Harry vypadá. „Co se děje, Harry, jsi celý bledý."
„Hermiono... Já jsem něco udělal," vysoukal ze sebe nešťastně. Pak si všimnul, jak ho od jednoho ze stolů pozoruje Ginny. „Můžeš jít se mnou, prosím?" Hermiona vstala z pohovky a znovu si Harryho začala s obavami prohlížet.
„Co jsi udělal?" zeptala se ho potichu. „Je po večerce, neměli bychom nikam chodit."
„Hermiono, udělal jsem něco špatného. Nevím jak a nevím, jak to napravit," snažil se jí vysvětlit, ale pořád bylo v nebelvírské společence příliš mnoho lidí, než aby mohl mluvit otevřeněji. „Pojď pryč, prosím," odváděl ji z místnosti ven. Harry zněl dost vážně, takže ho jeho kamarádka raději následovala.
„Jdeme tam, kde se to stalo?" zeptala se ho, když šli po prázdné chodbě. Harry byl schovaný pod pláštěm, což Hermiona nemusela, neboť byla prefektka a vždy si mohla něco vymyslet. Nešli ale daleko. Harry ji zatáhnul do první prázdné místnosti, na kterou narazili.
„Tam nemůžeme," odpověděl konečně na její otázku Harry. „Už tam šel někdo po mně. Protiva udělal strašný bordel.
„Protiva? Co s tím má společného? Co se vůbec stalo? Zníš vyděšeně, Harry," ptala se ho Hermiona a v hlase se jí odrážely stopy strachu. Harry chvíli mlčel, než ze sebe tu tíživou skutečnost dostal.
„Proklel jsem Protivu," prohlásil odevzdaně. „Přišel o hlas a nejde to zvrátit," dodal na vysvětlenou, když si všimnul Hermioniných doširoka otevřených očí.
„A – jak?" zeptala se ho zmateně.
„Jen... Jen jsem si to přál. Aby nemluvil." Semknul pevně víčka očí a přál si, aby se to nikdy nestalo.. Možná se probudí a zjistí, že to byl jen zlý sen, ale nestalo se tak. Pořád stál s Hermionou v tmavé učebně a nevěděl, co má dělat.
„Harry..." začala se nervózně ošívat Hermiona, „už se ti to někdy stalo? A mluv pravdu, prosím."
„Proč bych ti měl lhát?" nechápal Harry.
„Protože už jsi to jednou udělal, ne? Přál sis, aby vybuchnul Malfoyův kotlík?" Harry se zničeně svezl na jednu ze židlí.
„Jo." Teď už věděl, že to byla jeho práce. Pořád se přesvědčoval o tom, že za to nemohl, ale mohl. „Ale nelhal jsem ti, protože jsem nevěděl, že jsem to udělal. Opravdu!" zvolal nešťastně, když viděl Hermioniny pochybnosti. „Považoval jsem to jen za blbou náhodu. Zkoušel jsem to hned na něco jiného a pak ještě několikrát, ale nikdy jsem už nic pouhou myšlenkou neudělal! Já jsem vážně věřil, že s tím nemám nic společného!"
„Nebo jsi tomu jen chtěl věřit? Bál ses profesora Snapea, tak sis namlouval, že jsi za to nemohl?" Harry si pomyslel, že i to byl možná jeden z důvodů.
„Možná to v tom sehrálo svou roli. Ale... To přece není normální? Jak jsem to mohl tušit?" Hermiona se posadila vedle skleslého Harryho a položila mu ruku na rameno.
„Není to normální. Je to výjimečné, Harry."
„To mi došlo," pronesl hořce.
„Harry – rozumíš tomu, co dokážeš?" zeptala se ho Hermiona udiveně.
„Kouzlit pouhou myšlenkou? A rozumíš ty tomu, co nedokážu? Nedokážu to ovládat?!" zvolal Harry. „Nedokážu to kouzlo zrušit! Protiva je ztracený navždy, protože jsem ho zaklel, ale nedokážu ho odklít!"
„Zkoušel jsi to?" zeptala se ho zaražená Hermiona.
„Samozřejmě, že jsem to hned zkoušel! Víš, co bude za malér, až se zjistí, že někdo proklel bradavického ducha? Já ho chtěl jen umlčet, byl jsem naštvaný, ale nemyslel jsem – vážně jsem nedoufal, že by to šlo," prohlásil Harry zdrceně.
„Uklidni se Harry," začala ho utěšovat Hermiona, „to se naučíš." Harry se na ni podíval jako na blázna.
„Co se jako naučím?"
„Ovládat to," prohlásila sebejistě. „A až se to naučíš... U Merlina, Harry, to je ono!" objala ho a Harry ještě předtím s překvapením zjistil, že se jí v očích třpytí slzy štěstí.
„Co?"
„To je to, o čem hovoří Věštba! Zjistili jsme, jakou moc máš a Voldemort ne!" Harry těžce polknul, ale když si to vše v hlavě zrekapituloval, stále mu to žádnou radost nepřinášelo.
„Nejsem si jistý, že je to nějaké velké štěstí," pohlédl na ni nejistě.
„Harry! Ty ovládáš Divokou magii! Chápeš, co to znamená?" dívala se na něj jako na blázna. Harry znejistěl ještě víc.
„Myslel jsem, že Divokou magie nelze ovládat," pronesl potichu Harry. „A jak tě něco takového vůbec napadlo?"
„Vlastně o tom uvažuji už od té doby, co jsi mi řekl, že jsi opravil to koště."
„Má to s tím nějakou souvislost?" zajímalo Harryho.
„Má," souhlasila Hermiona jednoduše. „Trochu jsem i počítala s možností, že za výbuchem Malfoyova kotlíku stojíš ty. Netvař se tak ublíženě, vím, jak ho nesnášíš a jak ti kvůli Snapeovi vadí, že je v Lektvarech lepší jak ty. Tak divně ses na něj díval, než ten kotlík vybuchnul," vysvětlovala Hermiona. „Pak jsem si uvědomila, co jsi říkal, když jsi nás zamknul a já tvé kouzlo nedokázala prolomit. Že jsi chtěl, aby nás nikdo nemohl vyrušit. A ještě to s tím kobercem u profesora Snapea – prostě jsem si to vše propojila a zkusila jsem o tom něco najít."
„Taky jsem si přál, aby Malfoy upadnul, když se Severusem na jeho narozeniny odcházel z Velké síně," přiznal tiše Harry.
„Harry! A to tě vážně nenapadlo, že ten kotlík-"
„Vysvětli mi," skočil jí Harry do řeči, „co má s Divokou magií společného mé neverbální kouzlení." Bylo lepší raději změnit téma.
„To je přeci logické – kouzlíš podvědomě. Je to jeden z důvodů, proč sis neverbální magii osvojil tak rychle. Než v hlavě proneseš příslušné zaklínadlo, myslíš také na to, co chceš provést, že?"
„Jistě. Musím si uvědomit, co chci udělat, ne?"
„Tvou neverbální magii tedy zároveň ovlivňuje i Divoká magie. A to je skvělá zpráva, Harry, protože to znamená, že ji časem dokážeš ovládnout plně. Už teď ji využíváš, i když si to zatím neuvědomuješ. Pomohla ti opravit i to koště, které bys běžným kouzlem nikdy neopravil." Harry byl však stále skeptický.
„Co když zase udělám něco špatného? Co jsem vlastně dokázal? Málem jsem zranil Malfoye a teď jsem zaklel ducha! Co když... Co když si budu přát, aby mi někdo zmizel z očí a on – on zmizí a já nebudu vědět kam? Už se nikdy nevrátí? Co když budu chtít, aby někdo trpěl, a on zešílí jako po Cruciatu, protože to nebudu umět zastavit? Co když budu chtít, aby někdo umřel – dokážu zabít člověka pouhou myšlenkou? To je přece strašné!"
„Harry, ty takové věci přece nikomu nepřeješ," uklidňovala ho Hermiona.
„Jak si tím můžeš být jistá?" podíval se jí zpříma do očí Harry. „Když Bellatrix zabila Siriuse, pokusil jsem se ji proklít Cruciatem. Chtěl jsem, aby trpěla! Chtěl jsem, aby i umřela! Chtěl jsem Siriuse pomstít! Když trénujeme v Komnatě nejvyšší potřeby, představuju si ji naproti sobě. Dostanu ji, Hermiono. Za to, co udělala!"
„Dobrá, Harry. Rozumím ti. Rozumím i tomu, čeho se bojíš. Bojíš se, že by ses nedokázal někdy ovládnout, a mohl bys způsobit něco zlého."
„Už jsem způsobil něco zlého," upozornil ji Harry, vzpomínaje na dnešek.
„Když na to nahlédneš z druhé stránky věci, tak umlčet Protivu není zas až tak špatný čin," snažila se ho povzbudit Hermiona. „A jsem si jistá, že mnoho lidí by mi dalo za pravdu." Harry si chladně odfrknul.
„Hermiono, můžu někomu ublížit. Jsem nebezpečný!"
„Nejsi, Harry. Jsem si jistá, že s profesorem Snapem se Divokou magii naučíš ovlá-"
„Nemůžu o tom Severusovi říct!" zděsil se jen při té myšlence Harry.
„Co-cože?" nechápala Hermiona. „Samozřejmě, že mu to říct musíš!"
„Aby mě zase nenáviděl?" Hermiona na něj zůstala zmateně civět.
„Za co by tě měl proboha nenávidět?"
„Ohrozil jsem Malfoye a navíc jsem mu lhal!"
„Harry, zbytečně to nafukuješ. Profesor Snape bude určitě nadšený, až se dozví, co jsme zjistili," snažila se namítat Hermiona.
„Hermiono," postavil se Harry a stoupnul si přímo před ní. „Co vidíš, když se na mě podíváš?"
„No... Tebe," pronesla Hermiona nejistě. Harry přikývnul.
„Ty ano, protože nejsi ničím ovlivněná. Co viděl Sirius, když se na mě podíval?"
„Ehm, no-"
„Nemusíš se cítit špatně, když to řekneš. Vím, že si to myslíš taky. Sama jsi to vloni prohlašovala. Viděl ve mně tátu. Teď i já vím, že to tak bylo. Jak jsi říkala – měl pocit, že se mu vrátil jeho starý kamarád."
„Ale Sirius tě měl rád," namítala Hermiona.
„Neříkám, že neměl. Ale neviděl mě – viděl tátu. A co vidí Severus? Když se tedy přenese přes tu podobu s mým tátou." Hermiona nevěděla, kam tím míří, takže když jen pokrčila rameny, Harry jí to vysvětlil. „Vidí ve mně mámu. Říkal to už několikrát – připomínám mu jí. Tvrdí, že jsem celý ona. Mám její oči, jsem prý stejně tvrdohlavý, výbušný a nevím, co ještě, ale vím, že to je ten důvod, proč to Severus dělá. Kvůli mámě." Hermiona začala kroutit hlavou.
„Ne, Harry, myslím, že tohle si jen namlouváš.
„Nenamlouvám."
„Profesor Snape tě má rád, vždyť ti dokonce psal, že jsi pro něj nenahraditelný-"
„Kvůli mámě!"
„Tak to není!"
„Je! Proč by to jinak dělal?"
„Nedokážeš pochopit, že někdo tě může mít rád jen kvůli tobě samému? Je jasné, že na tvou maminku vzpomíná. Já taky u svých příbuzných slýchám, jak jsem podobná mámě a podobné věci. To se prostě říká, zdědili jejich geny. Ale to neznamená, že nás berou jen jako jejich obrazy." Harry mlčel a nic neříkal. Nevěděl co. Možná to tak je a možná taky není.
„Podívej," ujala se slova zase Hermiona, „O Siriusovi jsem to tvrdila já a Ronova mamka, protože to tak možná opravdu bylo. Ale Sirius po smrti svého nejlepšího přítele strávil dvanáct let v Azkabanu, a když utekl, první co uviděl, byl jeho dospívající syn, který jako by mu z oka vypadl. To by bylo těžké pro každého. Ale určitě tě měl moc rád, Harry. A profesor Snape má taky."
„Možná, že až se dozví, že jsem zaútočil na jeho kmotřence-"
„Nezaútočil jsi na něj. Ne vědomě!"
„-uvědomí si, že vlastně nejsem své matce podobný. Uvědomí si, že jsem jako táta. Ten s ostatními Poberty taky nebral v úvahu, jestli-"
„Harry! Tohle si myslet nebude!"
„A co když jo!" vykřikl Harry zoufale. „Tak, jak zuřil tenkrát v hodině, tak takhle zuřil i poté, co jste odešli! Já mu několikrát řekl, že s tím nic společného nemám a on mi věřil. Co si bude asi myslet, když teď najednou vyjde najevo, že jsem vlastně celou dobu chtěl, aby ten blbej kotlík Malfoyovi vybuchnul!?"
„Kdybys ale počítal s tím, že je něco takového možné, přece bys to neudělal! Každý si občas přejeme něco, co ve skutečnosti ani nechceme, aby se stalo." Harry si nešťastně povzdechl.
„Ale to nemění nic na tom, že jsem to udělal."
„Víš, co by ti profesor Snape určitě neodpustil? Kdybys mu tohle tajil. Věnuje ti tolik času, aby tě připravil na to, co tě čeká, a ty bys mu zatajil tu nejdůležitější věc ze všech? To je přeci nevděčné, Harry." Harry se cítil ještě hůř než předtím.
„Máš pravdu. Jako vždy," připustil sklesle
„Bude to dobré, Harry, uvidíš," položila mu zase ruku na rameno a jemně ho hladila. „Pochopí to. Řekneš mu to hned zítra, ano?"
„Tak rychle?" zhrozil se Harry.
„Určitě už pátrají po tom, co se stalo Protivovi. Musíš to říct, Harry."
„Musím se na to připravit. To je hrozně na rychlo. Musím to promyslet-"
„Harry Pottere – ty přece nejsi zbabělec! Zítra půjdeš za svým strýcem a vše mu povíš!" přikázala panovačným hlasem jeho nejlepší kamarádka. Jenže ani to nezabralo na to, aby k tomu Harryho donutila. Právě teď byl totiž všechno, jen ne statečný...