Většího cholerika jsem snad nikdy nepotkala. Patřil k těm lidem, co se dokázali naštvat během vteřiny, nedokázali zachovat klid ani na chvilku a když už byl naštvaný, nikdo ho nedokázal zastavit. Dokonce ani já.
Mluvil o tom, jak si lidé nevšímají svého okolí. Divil se, proč nikoho nefascinuje smaragdově zelená barva na semaforu. Proč se nikdo na moment nezastavil a nevěnoval svůj pohled na všechno okolo. To byly věci, které ho dokázaly vytočit. Mohl o nich mluvit klidně celé hodiny a nezastavit se.
Nejvíc ze všeho ho však štvalo, že nikdo nepozoruje to nádherně lesklé moře. Bylo jako každé jiné, šlo při něm perfektně poslouchat ptačí zpěv a písek byl teplý jako ranní káva, zpočátku pálil, ale po chvilce jste se do něj mohli plně ponořit a cítit tu radost.
Bylo to jeho nejoblíbenější místo. Často mě tam bral s sebou, seděli jsme v teplém písku a poslouchali šum moře. Podle něj to byla ta nejlepší hudba na světě.
Celé mi to připadalo jako jeden velký paradox. To moře miloval jako nic jiného na světě, ale neuměl plavat. Miloval vodu, která se mu dotýkala konečků prstů, když stál u břehu, ale nikdy nepocítil úplné pohlcení pod hladinou moře v ten moment, kdy se celé vaše tělo potápí. Nechtěl se naučit plavat, i když jsem mu už mnohokrát nabídla pomoc. Všechno by potom ztratilo to kouzlo. Nemohl by o vodě přemýšlet, tak jako to dělá teď. Takhle mi to aspoň vždy říkával.
Takže jsme v tom zatraceném písku trávili hodiny a hodiny, dokud se nerozhodl vstát a přijít až další den. Pokaždé se díval stejně, měl hodně výraznou jiskru v očích a čekal, až zapadne slunce. Tehdy se odstín moře zabarvil do tmavě modré a on byl spokojený. Prostě miloval modrou.
Když pršelo, bývalo to s ním horší. Stěžoval si, že se dnes nepodívá na západ slunce a nemůže poslouchat tu skvělou hudbu. Místo toho musel sedět za oknem restaurace, poslouchat nějakou hudbu z jukeboxu, která mu ani nedávala smysl a sledovat, jak kapky na okně závodí, která z nich dřív dojede dolů a upadne do zapomnění.
„Pořád nechápu, jak tady můžeš pracovat. Vždyť na tom není nic zábavného," prsty mu procházelo párátko. Vždy seděl v boxu, ze kterého se dalo dívat na moře. Čekal až mi skončí směna, aby mi mohl opět ukazovat krásy našeho malého městečka a hlavně to moře, které už sledujeme snad dva roky. Za tu dobu se vůbec nezměnilo.
„Tak proč tady každý den sedíš a čekáš, až skončím?" na stole měl talíř hranolek a vedle něj misku s kečupem. Doslova nenáviděl, když byl kečup všude možně na hranolkách a ne někde mimo. Nikdy jim však nevěnoval pozornost, pomalu ukusoval z každé kterou do ruky vzal a pozoroval ten výhled.
„Vždyť by ses tady beze mě nudila. A mám to tady celkem i rád."
„Máš rád jen ten výhled."
„Tak nějak," ukousl si z hranolky a už mi nevěnoval pozornost.
Pláž byla často prázdná, většinou tam bylo jen pár rodin s dětmi a my dva. Moc toho ani nenamluvil, jen mě nechal sledovat přílivové vlny. Nikdy mi vlastně ani nevysvětlil, proč je modrá tak skvělá. Prostě mě nutil se do ní zamilovat.
A řekla bych, že se mu to celkem i povedlo.