„Byl to Finch-Fletchley!"
„To se mi nezdá, Severusi."
„Říkám vám, že to byl on, Brumbále."
„Jak si tím můžeš být jistý?"
„Harry sám to před pár týdny říkal."
„A myslel to vůbec vážně?"
„Těžko říct. Ale byl to on!"
*****
„Byl to Malfoy!"
„Proč by to dělal, Rone?"
„Proč asi? Jsi snad nejchytřejší z ročníku, to musí dojít i tobě!"
„To se mi nezdá."
„A kdo jiný?"
„Vůbec netuším."
*****
„Nemohl to být někdo ze Zmijozelu, Severusi?"
„Proč by to měl být zrovna někdo z mé koleje?"
„Harry je neoblíben především mezi Zmijozeli."
„To bych o tom asi musel vědět."
„Myslíš? Zmijozelové jsou dost vynalézaví."
*****
„Co když to byl Snape?"
„Plácáš nesmysly, Rone!"
„Bude si hrát na jeho přítele a pak, když to Harry nebude čekat, ho za zády srazí!"
„K tomu by měl spoustu jiných příležitostí, nemyslíš?"
„Jenže právě proto ho teď nikdo nebude podezírat."
*****
„Co plánovaný útok Voldemorta?"
„Že by si to sem před Vánocemi Pán zla nakráčel, aby dvě stě metrů před Nebelvírskou věží Harryho omráčil na schodech?"
„Nebuď ironický, Severusi. Víš, jak jsem to myslel."
„Jistě. Věděl bych, kdyby tím Pán zla někoho pověřil. Ne. Byl to Finch-Fletchley."
*****
„Proč to musel být kluk? Co nějaká holka?"
„Jaká holka by na Harryho zaútočila? Všechny ho zbožňují!"
„To máš asi pravdu, Rone. Leda by to udělala některá ze žárlivosti."
„Na koho by žárlila? Harry přece s nikým nechodí."
„A co ty články ve Věštci?"
„Tak to by se spíš měla zaměřit na druhou stranu a ne na Harryho."
„To asi ano."
*****
„Použijeme Veritasérum."
„To je naprosto vyloučeno, Severusi. Nemůžeš studenty vyslýchat pod Veritasérem."
„Nemusí o tom vědět."
„Rozhodně ne."
„Použijeme ho na Finch-Fletchleyho."
„NE."
*****
„A co když žárlí nějaký kluk?"
„U Merlina, Hermiono?! I když... Možné je všechno."
„Myslím na nějakou Harryho obdivovatelku, Rone!"
„Aha."
„Je ale pravda, že musíme zvážit všechny možnosti. I ty nepravděpodobné."
*****
„Měl jste vlak z Prasinek zastavit."
„Víš, že už to nebylo možné, Severusi."
„Bylo."
„Pokud to byl někdo ze studentů, zjistíme to po prázdninách. Zatím zkusím dál obcházet obrazy."
„Viděli jen někoho v černém plášti a ještě k tomu s kápí. Co dál vám asi tak řeknou."
„Někdy i ta nejmenší drobnost viníka usvědčí."
„Já už jsem ho dávno usvědčil!"
*****
„A co Justin?"
„Tomu nevěřím."
„Víš, jak zle se na Harryho od toho útoku v Prasinkách dívá."
„Rone, už jsem se o tom s Justinem při Bylinkářství bavila. Říkala jsem mu, že jsou Susan s Harrym jen přátelé."
„Hm. Tak to musel být jedině Malfoy!"
*****
„Poppy, už to je den a půl. Neměl by se probudit?" ptala se nešťastná Minerva bradavické ošetřovatelky den po útoku na Harryho. Ten ležel mrtvolně bledý s obvázanou hlavou na jednom z nemocničních lůžek. Severus využil Minerviny návštěvy a jen ‚ze zvědavosti' se k ní připojil. Už zase tam ale seděli ty dva jeho kamarádíčci.
Severus nechápal, proč taky museli zůstávat v Bradavicích. Minerva moc nepřemýšlela, když jim nabídla, že mohou její krb kdykoliv k návštěvě Grimmauldova náměstí využít. A aby toho nebylo málo, musel se k nim zrovna to odpoledne připojit i Brumbál.
I když Severus by nebyl upřímný, kdyby tvrdil, že Brumbála útok na Harryho nezasáhl. Už dlouho jej neviděl tak rozhozeného. Začal poletovat od obrazu k obrazu a vyslýchal každého, kdo toho byl schopen. Jenže to nebylo nic moc platné.
Silný otřes hlavy. Tak zněla diagnóza. Poppy se obávala i vnitřního krvácení do hlavy, ale to se naštěstí nepotvrdilo. Jenže mohlo dojít i k jiným poraněním, která však nejsou na první pohled vidět. Vše se ukáže, až se Harry probere. Jenže Harry se neprobíral! ‚Sakra!'
Severus si až doteď neuvědomoval, jak moc mu na tom klukovi záleží. Když začala před Velkou síní nějaká prvačka z Nebelvíru vyřvávat, že je Harry Potter mrtvý, a že leží celý od krve pod schody a nehýbe se, Severus si myslel, že zešílí.
Propukla panika, kterou razantně utnul Brumbál. Už tam bylo jen pár opozdilců, ale i tak to k poplachu stačilo. Severus s ostatními učiteli pospíchali na místo činu, a když Severus Harryho spatřil, myslel, že je to opravu konec. Nikdy mu nebylo hůř. A nikdy líp, když Brumbál zkonstatoval, že žije. Takový kámen ze srdce mu ještě nikdy nespadl.
„Už jste přišli na něco nového, Albusi?" zaslechl, jak se Poppy ptá Brumbála.
„Bohužel, drahá. Jen víme, že podle hlasu to byl nějaký chlapec nebo muž."
„Je to strašné. Nechce se mi věřit, že by toho byl někdo ze studentů schopný," hořekovala ošetřovatelka nad Harrym. „Stačilo málo, a mohl ho někdo zabít."
„Ani mně se to nezdá, Albusi," přidala se k ní Minerva. „Nemohl se někdo dostat do hradu?"
„To je vyloučeno, Minervo."
„Před pár lety se to již stalo," upozorňovala na onu událost se Siriusem. Ten se do hradu dostal ve své zvěromágské podobě.
„Již tenkrát jsem učinil opatření, která podobným průnikům do Bradavic zabraňují," vysvětloval Brumbál a Minervina tvář se zase zachmuřila.
Severus už ani nereagoval. Svůj názor Brumbálovi jasně sdělil. Ale ať se to Brumbálovi líbí nebo ne, on už se postará o to, aby Finch-Fletchley promluvil. Věděl naprosto přesně, jak to provede. A potom ho nechá poslat rovnou do Azkabanu. Zaútočil na Harryho Pottera, mohlo by to být dokonce považováno za pokus o vraždu, takže takových patnáct let by si tam mohl odsedět. Pokud tedy Azkaban Pán zla neosvobodí.
Ale ano. Přesně takhle to provede!
„Trochu se pohnul," probral ho z jeho snění o konci zrádného Mrzimora hlas Hermiony Grangerové, která jeho synovce u lůžka držela za ruku. Všichni na ošetřovně se k Harrymu s očekáváním nahnuli.
„Musíš to...zjistit," promluvil pomalu a tichým hlasem Harry. Oči však neotevíral.
„Co, Harry?" zeptala se Hermiona napjatě. „Kdo ti to udělal?"
„Někde to...být musí," promluvil stejně nejistě.
„Ale co?"
„Půjdu do knihovny s tebou, Hermiono," prohlásil lehce chraplavým hlasem.
„Nejspíš blouzní," zkonstatovala madam Pomfreyová a sáhla svému pacientovi na čelo. „Má zase horečku."
„Ale slečnu Grangerovou poznává, to je dobré znamení," upozorňoval Brumbál.
„Nechci...citrónový bonbón. Žádný...citrónový bonbón," pronesl opět Harry a odmítavě otočil hlavu na druhou stranu.
„Vás evidentně také, Brumbále," poznamenal Severus a na Brumbála se ušklíbnul.
„Severus taky žádný nechce. Víte, že...sladké nesnáší." Po dalších Harryho slovech se všichni zvědavě otočili přímo na Severuse. Ten jen doufal, že Harry nebude pokračovat.
„A to je všeobecně známé. Včetně mého jména. Potterova paměť zřejmě neutrpěla žádnou velkou újmu. Až tedy na základy slušného chování," zamlouval to Severus, ale než stačil kdokoliv něco namítnout, jeho synovec pokračoval.
„Palačinky."
„Chceš palačinky?" zeptala se ho hned Grangerová. „Máš hlad?"
„Musím...připravit snídani."
„Harry, jsi v Bradavicích," snažil se ho dostat do obrazu jeho kamarád. „Ne u těch mudlů."
„Nemluv tak o něm, Rone," vybreptl zase nesouvisle Harry. Severus netušil proč, ale Weasley se s obavami v očích podíval přímo na něj. „Musím...za skřítky. Připravit snídani."
„Mluví z cesty," poznamenala zase Poppy. Jenže Severus věděl, že nemluví. O skřítcích mluvil poslední dobou několikrát.
„Přesvědčím je. Budou bojovat!"
„Koho chceš přesvědčit, Harry? Kdo má bojovat?" ptala se ho Grangerová, jako by jí snad měl odpovědět. Jenže on na žádné otázky nereagoval a vedl si dál tu svou.
„Jen...potřebuju...mouku, mléko...vejce. A marmeládu."
„Dělá palačinky," ušklíbnul se Weasley na svou kamarádku.
„Severusi, přiděláš ještě ten lektvar na horečku? Už se tenčí zásoby," požádala ho Poppy.
„Slíbil jsi mi, že mu nic neuděláš, Severusi," promluvil zase Harry a osazenstvo ošetřovny zase stočilo své pátravé pohledy na něj.
„Netuším, proč mi tak Potter říká. Blouzní," odtušil Severus nezúčastněně a chtěl raději odejít, jenže jeho synovec pokračoval.
„Říkal jsi, že...nic Remusovi neuděláš."
„Nemůže mít něco s myslí?" zeptala se Minerva Poppy zamračeně.
„Na ten úkol jsem...zapomněl, paní...profesorko," vydechl ztěžka.
„To netuším. Na všechny kromě Severuse ale reaguje normálně," podotkla s pozdviženým obočím Poppy.
„Jestli ti ten blbec pošle něco k Vánocům, sestřelím mu sovu." Weasley se uchechtnul, za což si vysloužil od Grangerové pohoršený pohled.
„A tohle patřilo komu?" podíval se po přítomných s úsměvem Brumbál a o chvíli déle se zdržel právě u Severuse, na kterého nenápadně mrknul. Jenže Severus si nebyl jistý, jestli to ještě patřilo jemu. Vůbec totiž nechápal, kdo by mu měl chtít poslat dárek, aby to jeho synovce tak naštvalo.
„Proč mi to děláte? Proč...jste mi to neřekl dávno. Proč mi...pořád lžete? Nechci od vás žádný bonbón! Nic od vás už nikdy nechci!" začal mluvit Harry trochu hlasitěji a zřetelněji.
„Poppy, dej Harrymu ten lektvar, prosím," požádal ji Brumbál klidným hlasem.
„Severusi, dones-"
„Nechoď pryč, Severusi. Slíbil jsi...že mi pomůžeš! Nemůžeš mě opustit!" přerušil madam Pomfreyovou zase Harry. I když měl oči stále zavřené, vypadal už lehce rozrušeně. Severus se zarazil uprostřed pohybu, stejně jako ostatní.
„Mluví už úplně z cesty, chudák chlapec," opakovala madam Pomfreyová. „Měli byste jít. Pacient potřebuje klid. Přijďte večer," vypakovala všechny včetně profesorů z ošetřovny.
„Pravidlo číslo...dvě. Hůlku měj neustále při sobě. Mám!" zaslechl ho ještě opakovat svá vlastní slova z jejich posledního setkání. Pak už se za nimi dveře zavřely a spolu s Brumbálem, Minervou a dvěma otravnými Nebelvíry zůstal stát před ošetřovnou, kde se rozhostilo ticho.
„Cesty lidské mysli jsou nevyzpytatelné," promluvil jako první z nich Brumbál. Jeho moudra byla ale to poslední, o co teď Severus stál. Ze všeho nejvíc se chtěl zavřít u sebe ve sklepení a přestat myslet na to, co pro něj jeho synovec znamená. A co on evidentně znamená i pro něj. Bylo to totiž něco, čemu popravdě příliš nerozuměl.
„Lidé po úrazech hlavy mluví často dost zmateně. Plete se jim dohromady několik osob nebo věcí," vysvětloval Severus a snažil se přitom znít co nejvíc lhostejně. Až na Brumbála na něj ale všichni tři pohlíželi s lehkým zamračením. Ta malá otravná Grangerová nejvíc ze všech.
„Nepřipadalo ti to zvláštní, Severusi?" zeptala se ho Minerva lehce podezíravým hlasem.
„Celkem vzato - ano. Tobě ne?" zaujal stejnou taktiku jako jeho kolegyně.
„Velmi," reagovala s pátravým, kočičím pohledem.
„Pak bych měl jít tedy pro Pottera uvařit do zásoby ten lektvar. Aby se to již neopakovalo," odvětil s ledovým klidem, otočil se hbitě od nich, až jeho hábit ve vzduchu opsal půlkruh, a dlouhým krokem odešel pryč.
*****
Když se Severus za dvě hodiny vracel s několika lahvičkami lektvaru proti horečce na ošetřovnu, doufal, že už se nebude opakovat Harryho blouznění z odpoledne. Když věšel dovnitř a uviděl Minervu s Poppy stát u jeho postele, na chvíli zaváhal. Ale pak ho uslyšel.
„Hrozně mě bolí hlava. A vlastně úplně všechno."
„Spadnul jste ze schodů, Pottere. To je jasné," ozřejmovala mu situaci ošetřovatelka.
„Spadnul?" podivoval se chlapec slabým hlasem.
„Harry, někdo na vás zaútočil. Nevíte, kdo to mohl být?" ptala se ho s očividnou starostlivostí Minerva. To už ale přešel Severus k nim, zrovna ve chvíli, kdy Harry zamítavě kroutil hlavou.
„Už je vzhůru?" zeptal se Severus jen tak mimochodem. Harry se na okamžik zarazil, když si ho všimnul. „Pottere?" kývnul na něj Severus.
„Dobrý den, pane," odpověděl mu k jeho útěše.
„Spíš večer. Nejspíš ještě nemáte ponětí o čase," opravil ho pro upřesnění.
„Ale aspoň má už ponětí o jiných věcech," usmála se na Harryho ošetřovatelka.
„Co-cože?" podíval se po ní Harry zmateně.
„Trochu jste nám tady blouznil a říkal profesoru Snapeovi Severusi." Po Poppyině sdělení Harry vytřeštil oči. Zděšeně se nejdřív podíval na ženy, stojící těsně u jeho postele, a poté se pomalu otočil ke svému strýci.
„Bez obav, byl jste mimo, Pottere. Body vám za to brát nebudu. Konec konců, mohl jste mě nazvat i hůř. A to by už být problém mohl," tvářil se Severus, jako by mu to bylo úplně jedno.
„Moc-moc se omlouvám, pane," dostal ze sebe Harry, i když s menším zaváháním.
„Hlavně, že už jste se probral. Měli jsme o vás strach," sdělila mu Minerva se slabým úsměvem.
Severus se s ženami vzdálil do pracovny, kde jim Poppy sdělila, že si rozhodně bude chtít Harryho na ošetřovně několik dní nechat. Nepřipadalo v úvahu, že by měl na Vánoce ještě z Bradavic odjet, a ani po nich to zatím nevypadalo moc nadějně. Oba dva profesoři s ní souhlasili. Z jejich rozhovoru je vyrušilo až radostné zavití dvou mladých Nebelvírů.
*****
„Harry!" objímala ho s nadšením Hermiona. Harry v duchu úpěl bolestí.
„No konečně, kámo," poplácal ho po rameni jeho kamarád, ale když Harry zkřivil tvář bolestí, hned toho nechal. „Promiň."
„V pohodě. Jen mě všechno děsně bolí."
„Ani nevíš, jaký jsme o tebe měli strach," posadila se k němu na postel Hermiona.
„To teda. Jedna prvňačka tvrdila, že jsi mrtvý." Harry na ně nechápavě koukal.
„Bylo to strašný. Byl jsi prý celý od krve," popisovala Hermiona.
„Někdo na tebe zaútočil."
„Slyšel jsem," zkonstatoval zamyšleně Harry.
„Nevíš, kdo to byl?" zajímal se Ron. „S radostí bych mu to oplatil." Harry zase jen zakroutil hlavou.
„Popravdě si toho moc nepamatuju. Jen to, že jsem šel do věže Susan pro dárek. Pak mám najednou černo." Harry si ani nepamatoval, že na něj někdo zaútočil. Opravdu ho překvapilo, když mu to řekli.
„A tušíš aspoň, kdo to mohl udělat?" nevzdával to pořád Ron.
„Já nevím. Někdo ze Zmijozelu?" pokrčil rameny, ale vzápětí hned zaúpěl bolestí. Bylo pro něj těžké vyvinout vůbec nějaký pohyb, takže toho pro příště už radši nechal.
„Jistě," ozval se kousek od nich chladný hlas, „když na vás někdo zaútočí, Pottere, hned to svedeme na Zmijozel, že?" Harry se s obavami podíval na svého strýce.
„Severusi, nechci rozhodně nikoho obviňovat," vložila se do rozhovoru rázně profesorka McGonagallová, „ale v této situaci zanechme zdvořilostí. V tvé koleji je spousta dětí z rodin Smrtijedů. Je jistá, poměrně vysoká šance, že to mohl udělat někdo z nich." Harry byl její reakcí překvapený a povšimnul si, jak se jeho strýc obranně vzepjal. Chvíli probodával profesorku McGonagallovou pohledem, než se vrátil ke slovu.
„To se ještě uvidí," odseknul a vzápětí opustil ošetřovnu. Ostatní jej následovali zanedlouho poté, protože Harrymu se zase trochu přitížilo, takže vyfasoval od madam Pomfreyové další lektvary, které ho zanedlouho přivedly ke spánku.
*****
Severuse Harryho nařčení, že za útokem by mohl stát někdo ze Zmijozelu, celkem rozezlilo. Jak je možné, že si vůbec nevzpomněl na Justina Finch-Fletchleyho? Nebo snad i zapomněl na to, jak zle spolu posledních pár týdnů vycházeli?
Ne, to nebylo možné. Severus s ním prostě musel mluvit. I když bylo už něco po desáté, byla jistá šance, že by byl ještě vzhůru. Nebo zase. Na ošetřovně moc pravidla dne a noci neplatila – zvlášť, když bylo zapotřebí pravidelně užívat několik lektvarů.
Pod záminkou doplnění skladu vzal sebou tedy několik lahviček různých lektvarů, o kterých Poppy v poslední době mluvila, a odešel tam.
Harry však k jeho smůle spal, čehož si všimnul hned, když na ošetřovnu vstoupil. Poppy vykoukla ze své pracovny, kdo ji to přišel rušit, ale když uviděla Severuse, viditelně se jí ulevilo.
„Potter už si na nic dalšího nevzpomněl?" ptal se jí přitom, co jí předával novou dávku lektvarů.
„Ne, za chvíli usnul. Je ještě slabý. A já si taky skočím zdřímnout. Za dvě hodiny musím Pottera zkontrolovat."
„Jen běž. Ještě zkontroluji, jestli něco dalšího nechybí," posílal ji nenápadně pryč.
„To klidně můžeš, ale mělo by to být vše, Severusi." Dál však neprotestovala a odešla do svých pokojů, které přímo sousedily s ošetřovnou.
Když se za ní dveře zavřely, odešel se Severus v klidu podívat na svého synovce. Chtěl si ho konečně pořádně prohlédnout, protože dosud s ním u něj vždy někdo byl, takže to nebylo možné, ale teď už byli sami, takže přetvářka mohla jít stranou.
S povzdechem se nad ním nahnul a i v šeru byly dobře patrné šrámy, které se mu rýsovaly v obličeji. Hlavu měl stále omotanou bílým fáčem, takže jeho typický, věčně rozcuchaný chumel černých vlasů chyběl. I kulaté brýle byly položené na nočním stolku. Vypadal bez nich úplně jinak, ale přesto tak známě.
Natáhnul k němu ruku a sáhnul mu na čelo, jestli náhodou nemá zase horečku. Udělal to úplně automaticky. S úlekem ji ale rychle stáhnul, když Harry znenadání otevřel oči.
„Už je pryč?" zeptal se k Severusově překvapení šeptem jeho synovec.
„Nespíš?" podivil se upřímně.
„Ptáš se? Protože odpověď je podle mě zřejmá," zašeptal zase, ale Severus v jeho hlase uslyšel už i ten typický uličnický nádech. Evidentně mu bylo stále lépe.
„Očividně. Madam Pomfreyová si šla na chvíli zdřímnout," oznámil mu a posadil se na židli, která byla vedle Harryho lůžka.
„Budeš mi tu dělat společnost?" usmál se na něj od ucha k uchu Harry. „Bezva!"
„Nedělám ti společnost. Jsem tu jen jako tvůj dohled," chtěl Severus nějak zastřít pravý důvod toho, proč tam je. Protože to, že mu na něm záleželo a ještě před pár hodinami se o něj bál tak, že si to předtím ani nedovedl představit, mu říct opravdu nechtěl. Jenže jeho synovec mu to nejspíš nezbaštil, což vyčetl z úšklebku, který po něm hodil.
„Jasně. Dohled. Taky dobrý."
„Jak se cítíš?"
„Klasická dohledová otázka. Cítím se docela dobře," odpověděl mu Harry a začal šmátrat po brýlích. Když ale Severus viděl, jak těžko mu to jde, raději mu je sám podal.
„Klasická odpověď hrdého Nebelvíra. A teď po pravdě." Harry na něj už skrz brýle zamžoural a zase se usmál.
„Popravdě mi bylo strašně, ale teď, když už tě vidím jasněji, se můj den vylepšil o 180 stupňů." Severus jen protočil očima. Kam na to ten kluk furt chodil. Nejspíš ani nevěděl, že tyhle jeho řeči vylepšují jeho dny stejnou měrou, a možná ještě víc.
„Srandičky, na to tě užije," okomentoval to s hraným klidem. „Na to, že jsi včera málem umřel, máš dobrou náladu." Harry se zase jen uculil, ale nic neodpovídal. „Tak si to nech pro sebe, ať je to čímkoliv. Ty lektvary, co ti madam-"
„Jsem rád, že jsi za mnou přišel," skočil mu Harry znenadání do řeči a podivně u toho klopil oči.
„Aha. No, přišlo mi to vhodné." Severus moc nevěděl, co na to jiného říct. Ale jeho synovec si s řečmi poradil i bez něj, takže moc říkat nemusel.
„Když jsem byl malý, jednou jsem skončil v nemocnici," začal své vyprávění Harry. „Taková menší nehoda s Dudleym a jeho partou, což je tajemství, takže to nikomu neříkej - kdyby se někdo ptal, spadnul jsem ze stromu, na který jsem ze zvědavosti lezl," mrknul na něj šibalsky a pokračoval dál. Severus ho zaraženě, ale napjatě poslouchal.
„Ležel jsem tři dny v nemocnici spolu s dalšími dvěma kluky na pokoji. Každou chvíli za nimi někdo chodil. Rodiče, babičky, tety, strejdové...a nosili jim dárky a sladkosti... No a mě nikdo samozřejmě nenavštívil. Tetě ani strýci jsem nestál za to, aby tam za mnou aspoň na patnáct minut přišli. Celé tři dny. Bylo mi to tenkrát strašně líto a hrozně jsem těm dalším dětem záviděl. To, že mají někoho, komu záleží na tom, jak jim je," zakončil Harry mírně rozpačitě svůj monolog. Severus na něj chvíli koukal, než se mu dostalo slov. Snažil se nedat najevo, jak moc ho Harry svým doznáním zaskočil.
„Tak dárky nebo sladkosti sebou zrovna nemám." Pro odlehčení atmosféry byla jeho slova to pravé, protože Harry se okamžitě uvolnil.
„To je ale skandál, Severusi. Jdeš navštívit – tedy pardon – dohlédnout na svého včera málem mrtvého synovce a nic mu nepřineseš? Že se nestydíš," dělal Harry na oko uraženého.
„Tak teď zase já. Když jsem po Bradavicích při Učení trávil pár týdnů v laboratořích u Svatého Munga, museli jsme s lékouzelníky občas navštěvovat i různá oddělení. Při návštěvě dětských pokojů, které jsou na každém patře, jsem si mimo jiné všimnul neúměrně vysokého počtu čokoládových žabek, které na mě vyskakovaly téměř při každém kroku. Bylo to neuvěřitelně otravné. Čokoládové žabky mi nikdy nic neříkaly, ale od té doby jsem je nenáviděl. Být to na mně, okamžitě bych tyhle dárky a jim podobné zakázal." Harry se hlasitě rozesmál, ale hned na to se chytil za hrudník a zkřivil tvář bolestí.
„Tohle mi nedělej, nemůžu se ani smát," soukal ze sebe ztěžka. „Fakt jsi pracoval u Munga? Nosil jsi taky citrónově zelený hábit?" Severus viděl, jak se chce Harry při té představě zase začít smát, ale přes bolest nemohl.
„Ne, nenosil," protočil oči v sloup, „byl jsem tam v devatenácti na šest týdnů jako učedník, když jsem se chtěl stát Mistrem lektvarů. Učedníci nenosí barvy lékouzelníků. Mají šedé hábity, díky Merlinovi za to," oddechnul si nakonec. Harryho tvář se zachmuřila.
„Škoda. To už nezní tak zábavně." Pak se Harry zamyslel a zase se pousmál. „Ne, je to furt dobrý. Úplně vidím, jak se vyhýbáš těm čokoládovým žabkám!"
„To bylo nejspíš znamení, že se mám vyhýbat především dětem. Proto jsem asi skončil jako učitel v Bradavicích," pronesl Severus ironicky a Harry se zase začal smát.
„Už toho nech," prosil ho Harry. V obličeji se mu mísil smích s bolestí.
„Nic nedělám," odpovídal s tváří bez výrazu poklidně Severus. Harry zhluboka vydechl, aby se uklidnil.
„To byla legrace s těmi dárky," vrátil se Harry zase na začátek.
„To bych byl býval nepoznal," utrousil Severus s nezájmem.
„Vážně to pro mě moc znamená. Že jsi přišel. A jsi ta nejlepší návštěva, jakou jsem kdy měl, vážně," sdělil mu jeho synovec upřímně.
„Což není žádná výhra, když jsou mými soupeři tví mudlovští opatrovníci, kteří tě nikdy nenavštívili," poznamenal Severus zase s pozdviženým obočím, ale Harry mu začal okamžitě odporovat.
„Ne, myslím i tady. V Bradavicích. Bývám tu často-"
„To ano."
„-to víš ostatně i ty sám-"
„Velmi dobře."
„-a mám spoustu přátel a kamarádů, co za mnou vždy chodí, ale...tohle je jiné, víš? Tak prostě...dík," zaculil na něj jeho synovec zase trochu rozpačitě.
„Hodláš mi děkovat ještě dlouho? Protože zatím to zabírá asi jen devadesát procent času, který jsem tu doteď strávil," nadhodil Severus, který nikdy neuměl na podobné citové výlevy reagovat. Možná proto, že žádné ani nezažil. Ale i když to tak nevypadalo, moc to pro něj znamenalo. Nevěřil už, že by jeho přítomnost mohla v někom zanechat tak hluboký dojem, ale jeho synovec byl zjevně výjimka. Bylo k podivu, co jemu stačilo ke štěstí. Jen to, že za ním Severus přišel.
„Ne, už končím," mrknul na něj Harry a Severus zakroutil hlavou.
„Dobře. Teď k tomu, co se stalo včera."
„Jasně," přikývnul Harry.
„O pana Finch-Fletchleyho se postarám hned, jak se po Novém roce vrátí do Bradavic," oznámil Severus, spojil své dlouhé prsty na rukou do sebe a při protahování s nimi zakřupal.
„Aha? Á proč?" protáhl zvědavě Harry, jež vůbec nevěděl, o čem jeho strýc mluví.
„Proč? Pokusil se tě zabít. Proč asi," odpověděl mu se samozřejmostí jeho strýc. Harry na něj chvíli zůstal zírat, načež se zase rozesmál, a již po několikáté probudil bolestivá místa na svém těle.
„Říkal jsem ti, ať už toho necháš. Prosím," zaúpěl Harry a začal zase zhluboka oddechovat, aby bolest co nejdřív ustoupila. Severusova tvář se však ani nepohnula.
„Já to ale myslím naprosto vážně, Harry. Netvrdil jsi náhodou ještě nedávno, že pokud tě někde najdeme mrtvého, nebude za tím stát Pán zla, ale Justin Finch-Fletchley?"
„Počkej, počkej," otevřel nevěřícně oči dokořán Harry, „ty to jako myslíš vážně? Že by na mě zaútočil Justin?"
„A ne snad?" kontroloval Severus.
„Rozhodně ne!" řekl trochu rázněji Harry. „To byla jen sranda, trochu jsem to jen zveličil, nemyslel jsem to vážně!" ozřejmoval mu svá tehdy vyřčená slova. Severus ale vypadal, jako by ho to, co Harry říká, vůbec nezajímalo.
„Takže se na tebe vlastně vůbec zle nedíval, a to, že tebe a slečnu Bonesovou Denní Věštec označil za Nejroztomilejší pár roku, mu nejspíš vůbec nevadilo," pronesl Severus monotónně. Harry zaváhal.
„To mu asi vadilo. Komu by to nevadilo? Asi už jsem od té doby nepatřil k jeho oblíbencům, ale že by mě kvůli tomu omráčil na schodech? Takový Justin není," kroutil Harry zamítavě hlavou.
„To nemůžeš vědět. Žárlivost lidi svedla už i k horším věcem." Severus se na Finch-Fletchleyho po Harryho upozornění vážně několikrát zadíval a té zloby si nešlo nevšimnout.
„Znám ho. Je členem Brumbálovy armády. Nezaútočil by na mě," popíral Severusův nápad neúnavně Harry.
„Jsi skutečný Nebelvír. Nikdo na této škole není naivnější než lidé z tvé koleje," odfrknul si Severus odměřeně.
„A ty zase jen v každém vidíš to nejhorší. Tak proč si nejdeš hledat skutečného viníka do své koleje?" Harry už vypadal rozzlobeně. „Co takovej Malfoy? Jestli bych mohl říct svůj typ, napadl mě on jako první."
„Draco by něco takového neudělal," zamítnul to rázně Severus.
„Zapomněl jsem, že on je nevinnost sama," ušklíbnul se Harry ironicky. „Nebylo by to poprvé, co by na mě za zády vytáhnul hůlku. Jen by to poprvé dotáhl až do konce," dodal ještě uštěpačně.
„Nebyl to Draco," opakoval Severus hlasitěji.
„Jak si tím můžeš být tak jistý?"
„Protože ho znám," odvětil Severus podrážděně. „Podívej," ztišil trochu svůj hlas, „zrádce se většinou skrývá někde blízko, kde ho nečekáš. Jeden takový případ známe my oba," narážel na Červíčka, což Harrymu hned došlo, protože se zachmuřil. „Slibuji, že to prošetřím tak, že si toho tvůj kamarád ani nevšimne."
„A viník si bude dál zvesela běhat po Bradavicích," pronesl Harry ironicky. „Dělej, jak myslíš, Severusi. Jen se tím ale budeš zbytečně zdržovat," začal se už tvářit, jako by mu to bylo úplně jedno.
„Tvá péče o můj čas mě skutečně dojímá."
„To víš, již mnohokrát jsem slyšel, jak velice je pro tebe cenný," vrátil mu to Harry s úšklebkem.
„A i přesto mi ho ubíráš stále víc a víc," protočil Severus očima, až to Harryho zase rozesmálo. Najednou se ale oba otočili za slabým šramotem, který se ozval ode dveří pracovny madam Pomfreyové. Tam stála sama ošetřovatelka a se zájmem se na ně dívala.
„Omlouvám se za vyrušení. Slyšela jsem nějaké hlasy," pověděla jim s tajemným úsměvem. Severus se okamžitě zvedl ze židle a zamířil směrem k ní.
„Už jsem na odchodu," prohlásil, když ji míjel. Její pohled mu ale neušel, takže se u ní zastavil. „Budu ti vděčný, když si to necháš pro sebe."
„Samozřejmě," přikývla na srozuměnou. „Řekla bych, že to spadá pod lékouzelnické tajemství." Severus o jejích slovech nepochyboval. Znal ji už dlouho, nejednou tu sám pobýval, když byl v Bradavicích ještě jako student, a nikdo se k němu nechoval tak dobře, jako ona. Když poté nastoupil do Bradavic jako učitel, byla osobou, se kterou byl v kontaktu nejvíc, což jim zůstalo doteď. A s málokým si tu tak rozuměl.
„Děkuji. Hezký zbytek večera," popřál jí, ale ona ho ještě zarazila.
„Pokud bys chtěl zítra večer opět zkontrolovat stav zásob, můžeš přijít. Asi si půjdu po desáté zase lehnout," oznámila mu a Severus po krátkém zaváhání jen přikývnul. Poté beze slova odešel.
Harry je sledoval se zatajeným dechem. Bylo jasné, že je slyšela. A když k němu došla, jen co Severus opustil ošetřovnu, bylo mu to jasné.
„Takže jste nám tu dnes tak úplně neblouznil. Hned mi to přišlo divné," oznámila mu, když mu kontrolovala teplotu.
„Pan profesor...mě doučuje," pověděl jí Harry nejistě. Vůbec nevěděl, co na to totiž říct.
„Ach tak. Znám Severuse dobře. Jako student tu také párkrát ležel. A většinou tu měl jen jednu návštěvu," vyprávěla mu laskavým hlasem. Harry tušil, kam tím míří.
„Mou matku, že?" zeptal se jí se zájmem.
„Ano. Byli si celkem blízcí, což ale nejspíš víte," podívala se po něm pátravě.
„Jo, to vím," souhlasil Harry. „Se- pan profesor mi o tom říkal," opravil se na poslední chvíli. Bylo to ale vcelku zbytečné, což mu došlo vzápětí.
„Musí to být těžké se pořád kontrolovat," podotkla s úsměvem.
„Ani ne. Dodnes mi to celkem šlo."
„Žádné obavy. Jak jsem již řekla, spadá to pod lékouzelnické tajemství," usmála se na něj a přitom mu podávala další várku lektvarů. Do bezesného spánku se Harry propadnu zanedlouho poté.
*****
Téměř celý následující den mu dělali společnost Ron s Hermionou. Severus se na ošetřovně objevil kolem poledne, ale vzhledem k tomu, že měl Harry společnost, prohodil jen pár slov s madam Pomfreyovou a zase odešel. Když odcházel, vyprovázel ho Harry pohledem.
„Když jsi včera blouznil, mluvil jsi o něm," podotkla Hermiona, když spatřila, jak se Harry za profesorem Snapem dívá.
„Vážně? Něco jsem už o tom zaslechnul," pověděl a dělal přitom, jako by nic.
„Mluvil jsi o něm jako o Severusovi," oznámila mu s větším důrazem na onom jméně.
„Jo, to znělo zvláštně," dával jí za pravdu Ron, který zrovna uklízel Kouzelnické šachy. Krátili si jejich hraním dlouho chvíli.
„Neznělo to ale až tak nelogicky, jak se nejprve zdálo. Dávalo to až příliš velký smysl." Hermiona se na něj dívala značně podezřívavě. Harry ten pohled znal. Věděl, že tohle nebude snadné.
„Byl jsem mimo, takže to velký smysl asi nedávalo," odvětil bez zájmu. Ať řekne cokoliv, Hermiona si stejně vždycky povede svou.
„Tykáš mu?" zeptala se ho přímo.
„Ne," zalhal hned Harry automaticky. Na tuhle otázku byl připravený.
„Klidně nám to můžeš říct, nikomu to nepovíme," ozval se Ron. Evidentně na to téma vedli s Hermionou už nejeden rozhovor. Harry by jim nejradši řekl pravdu, nejspíš by to i pochopili, ale Severus mu to přísně zakázal. A on ho nechtěl zklamat.
„Je to můj profesor. Vážně mu netykám," lhal jim znovu Harry. Jenže Hermiona nevypadala, že by ji to příliš přesvědčilo.
„Tak to je dobře," oddechnul si Ron. „Protože to by bylo fakt divný." Podivně se zašklebil a Harryho napadlo, že si to v duchu představuje. Měl sto chutí ho okřiknout, co by na tom bylo tak divného, ale nakonec se zarazil.
„Budete zítra na Ústředí?" zeptal se jich nakonec Harry, aby změnil téma. Zítra byl Boží hod a on věděl, že bude muset zůstat tady. Popravdě mu to ale ani tak nevadilo. Když vloni trávil Vánoce na Grimmaldově náměstí, byl dům plný nadšeného Siriuse a jeho neutichajících koled. Vždy, když si vzpomněl na to, jak si Sirius prozpěvoval Pokoj hypogrifům dobré vůle, bylo mu úzko.
„Asi chvíli jo, ale přijdeme za tebou," ujistil ho Ron a tajně mrknul na Hermionu. Harryho by zajímalo, co chystají. Dozvědět se to měl za pár hodin.
„Můžete mi donést můj kufr? Potřebuji odeslat ještě pár dárků..."
*****
Když se Harry ráno 25. prosince probudil, za okny sněžilo. Nejdřív si vůbec neuvědomoval, že jsou Vánoce, ale pohled na dárky pod stromečkem, který na ošetřovně nemohl chybět, mu je velmi rychle připomněl.
Vstal tedy pomalu z postele a došel k němu. Trénoval to od včerejšího večera, čímž se pak chlubil i Severusovi, když za ním zase přišel. Doufal, že tam nic od svého strýce nenajde, protože on mu taky nic nedal. Pamatoval si moc dobře, jak ho upozorňoval na to, že Vánoce neslaví, a ať ho ani nenapadne mu něco dávat. Nechtěl ho hned naštvat, takže, i když mu to bylo proti srsti, opravdu mu nic nedal. Párkrát ho napadlo, jestli opravdu nic nedostává a jestli mu třeba něco nedává takový Malfoy. Byl to jeho kmotřenec a k tomu pořádně zazobaný. Určitě má potřebu své bohatství dávat patřičně najevo. Co když mu Malfoy něco dá a on ne!? Jak bude potom vypadat?
Pomalu si prohlížel cedulky na dárcích, ale žádné písmo nevypadalo jako písmo jeho strýce. A to si nešlo s ničím splést. Bylo stejně ostré jako jeho jazyk.
„Harry! Drahoušku! Šťastné a veselé!" vtrhl na ošetřovnu klan zrzavých hlav s paní Weasleyovou v čele. Harry už vypadal docela dobře, obvaz z jeho hlavy zmizel a i šrámy se už zahojily. Ještě ho trochu pobolívala hlava a občas se ozvala nějaká část těla, protože měl po tom pádu i několik zlomenin, ale bylo mu nesrovnatelně lépe než před dvěma dny, kdy se probral.
Všichni se s Harrym vítali a objímali, Ginny trochu déle než ostatní, ale nikdo si toho v tom ruchu nevšimnul.
„Jsem ráda, že jsi v pořádku," zašeptala mu do ucha a on při tom malinko zčervenal.
„Já jsem rád, že jsi tady," odvětil stejně potichu, ale to už je vyrušila hlava rodiny.
„Děkujeme ti za dárky, co jsi nám po Ronovi a Hermioně poslal. Nemusel sis vůbec dělat škodu, drahoušku," děkovala mu paní Weasleyová. „Nechceš si lehnout? Nebolí tě něco? Měla jsem o tebe takový strach."
„Je mi fajn. Také moc děkuju," usmíval se na ni, když v rukách třímal typický Weasleyovský svetr s písmenem H. Letos byl rudý. Harry si ho hned obléknul a zapadnul tak k ostatním, kteří ho jako vždy také měli na sobě.
Veselý hovor, jenž se v na ošetřovně rozproudil, přerušilo až klepání sovy za oknem. Klovala do skla a s balíčkem přivázaným k noze se dožadovala pozornosti.
„Asi ti ještě něco přišlo," oznámila mu Ginny.
„Dojdu tam," nabídnul se Ron.
„To je dobrý," zvednul se Harry a došel k oknu sám. Když ho otevřel, ovál jej ledový vzduch. Odvázal sově tedy rychle pečlivě zabalený balíček, který ovšem nejevil nejmenší známky toho, že by měl být k Vánocům. Harry tedy rychle pohledem sklouznul k cedulce a okamžitě zjistil proč. Poslal mu ho totiž někdo, kdo Vánoce nikdy neslaví.
Harry okno rychle zavřel, ale ještě na místě začal balíček s nedočkavostí rozbalovat. Byl tak nadšený, když poznal písmo svého strýce. I když nejdřív chtěl, aby od něj nic nedostal, v duchu doufal, že by si na něj přece jen mohl vzpomenout. Pocit hrůzy z toho, že on mu nic nedal, v tuto chvíli odsunul stranou.
Když se mu v ruce jako první objevila čokoládová žabka, rozlil se mu ve tváři úsměv od ucha k uchu. Byl rád, že stojí k Weasleyům a Hermioně zády, protože nechtěl ani vědět, jak musí teď vypadat. Byl tím gestem tak dojatý, že sotva dýchal. Jenže to ještě netušil, co se ukrývá v malé černé krabičce, u které byl přiložen i vzkaz. Harry se do něj tedy hned začetl a začal přitom zrychleně dýchat.
Nejspíš již nebudu originální, ale připadalo mi to jako vcelku dobrý nápad. Ta stará to asi nenahradí, ale můžeš dál pokračovat v odkazu svého otce a kmotra.
PS: Vánoce vážně neslavím.
Roztřesenou rukou otevřel krabičku a z ní se na něj zableskla dvě malá zrcátka.