„You say you wanted more, what are you waiting for? I’m not running from you.“
A BEAUTIFUL LIE
Jonnie:
„Jakube?“ Tikala jsem pohledem z jednoho na druhého, naprosto překvapená osobou, která právě vešla do pokoje. Bez jediného slova se usmívala.
Jakub neodpovídal, pouze se na mě usmál a zavřel dveře, dveře, ze kterých jsem ještě před půl sekundou chtěla utéct.
Stojím jako přimražená k podlaze.
Co ta tady dělá. Proč se usmívá.
Proč se usmívají oba?
Otočila jsem se doslova na podpatku zpátky k Jenně.
„Halo? Můžete mi říct, proč se oba usmíváte a co tady Jenno děláš?“
„Na to stejné bych se měla zeptat i já tebe.“ Řekla ledovým klidem až mnou projel mráz, když nehtem pomalu přejížděla po opěrátku gauče.
„Co prosím?“
„Nehraj to dál Jonnie,“ usmála se a já přísahám, že nevím jak vyhnat ze sebe ten nutkavý pocit prorazit jí lebku její vlastní botou.
„Co?“ Dělej Johano, že nevíš o co běží, hraj tupce a možná tě nezabije.
Zabije.
Sakra ale doslova!
Místností projel pichlavý smích.
„Ale Jonnie,“ pořád se smála. Jakub jí mezitím ladně nabídl sklenici ginu a posadil se vedle ní na gauč. „Jakub mi to řekl, řekl mi o tobě.“
„Co? Cože si udělal? Počkej, moment,“ rukou jsem zamávala po své levé straně, abych se ujistila, že když to se mnou sekne, narazím do zdi a s trochou mého štěstí se možná zabiju dřív, než to stihne ona.
Pomalu jsem se opřela o stěnu a nadechla se „Co víš? Co ti řekl?“ Podívala jsem se s naprostou nechutí Jakubovi do očí, který měl pořád stejný výraz.
Výraz, jako kdyby se nic nestalo.
Neznám Jennu. Neznám jí! Sakra do prdele, neznám jí a ona nemá ani jedno jediné právo vědět o mně nic! Nemá právo na nic!
Stejně tak rychle začínám litovat sama sebe a svojí silné vůle, kterou jsem zřejmě nepotkala ani z vlaku a za mojí nevymáchanou hubu.
Jak jsem mu mohla říct něco o sobě, když to byl jen někdo, koho jsem potkala na letišti?
Proč mi teď všechno, co udělá, komplikuje život?
„Řekl mi o vás dvou, ale no tak Jonnie, nedělej z toho žádnou vědu, já z toho taky žádnou nedělám.“ Usmívala se na mě „posaď se.“ Poplácala na místo vedle ní a já zůstala zírat jako tupá.
„Pojď k nám Jonnie.“ Usmál se Jakub, po kterém jsem měla sto chutí hodit tu jeho skvělou lahev toho jeho skvělého ginu.
„Proč si jí to řekl?“ zeptala jsem se suše stále připevněná nohama k podlaze.
„Sedni si sem.“ Kéž bych teď tu lahev jen měla v ruce!
„Proč si jí to řekl?“ Opakovala jsem svou otázku, teď už ale v našem rodném jazyce. „Odpověz mi!“
„Jonnie, ty víš že,“
„Mluv česky!“ Sykla jsem po něm a Jakub se zatvářil zmateně. Jenna se pořád usmívala, jako kdyby měla v hlavě uložený překladač.
Možná jen cítí zoufalství z mého hlasu.
Možná to jí dělá šťastnou.
Anebo jsem paranoidní.
A nic z toho se nestalo.
„Tak si sem prosím sedni.“ Natáhl ke mně ruku a já razantně zakroutila hlavou.
„Dokud nezačneš vysvětlovat a hezky česky, tak nikam nepůjdu.“
Sedni si tam Johano. Chceš znát odpovědi. Tady je máš. Sedí ti na gauči, co na tom, že bys je oba podpálila.
„Okay,“ nadechl se „Budu mluvit česky.“ Usmál se na mě a konečně promluvil v češtině. „Navíc mám pořád tvůj telefon.“
Ooo, sakra.
„Dobře.“ Pomalým krokem jsem se přiblížila ke gauči a sedla na křeslo naproti němu, natáhla ruku a Jakub mi do ní okamžitě podal telefon.
Kdybych měla čas, zkontrolovala bych ho, ale ve vteřině jsem ho strčila do tašky a pokývla na ně hlavou.
Mluvte.
„Takže?“
„Můžete prosím mluvit anglicky?“ Zeptala se mile Jenna a já po ní šlehla pohledem.
Johano, gratulace. Drama máš za jedna.
„Takže mi laskavě řekněte, jak jste se vy dva k sobě dostali, jakto, že jsi u něj doma, a co jsi vlastně dělala u mě na kampusu?“ Chrlila jsem ze sebe otázky a natáhla se bez jediného uvažovaní, protože jinak to asi neumím, pro svou nedopitou sklenici.
„Tak jedno po druhém,“ nadechla se a nevím jak to dělá, ale pořád se usmívá. „Na Jakuba jsem si vzala číslo, protože ty už si se do baru nevrátila a protože jsem chtěla, abychom se znova všichni setkali.“ Dává to smysl.
Tohle dává smysl a já si tu hraju na Kolumba.
Kývla jsem hlavou, ale nedívala jsem se na ní.
„A co děláš tady?“ zeptala jsem se a dlaní přejížděla po rámu sklenice „Ne, jiná otázka. Kde je Harry? Tohle je výtečná příležitost, zavolej ho sem.“ Řekla jsem hrubě a navíc nesmyslně.
Tak a teď jsi v koncích.
„Dobře.“ COŽE?
„Proč ho sem chceš volat?“ Zeptal se mě Jakub.
Nevím. Protože jsem sakra chtěla, aby Jenna přiznala co je zač.
Že nemá ani ponětí, kde je.
A taky by k tomu mohla doplnit další věci, třeba to, jak zabila Lailu.
„No chtěla nás vidět všechny, tak já nás chci vidět taky.“ Dává tahle věta vůbec nějaký smysl?
„Zavolám ho.“ Z malého psaníčka vytáhla telefon „Omluvte mě prosím.“
Když odcházela do druhého pokoje s telefonem u ucha, měla jsem sto chutí se začít smát. Čekám s jakou trapnou výmluvou přijde.
Harry nemůže, protože je nemocný. Náhlá nemoc a třeba taky neléčitelná, co?
„Jonnie, o co ti jde?“ Zeptal se mě Jakub.
„Nemluv na mě.“ Odsekla jsem ho a bez jediného zeptání jsem si dolila sklenici.
„Jonnie o co tu sakra jde.“
„Nemluv na mě, nebudu mluvit, dokud tu nebude Jenna.“ Melu kraviny, melu z posledního, začínám se opíjet a nedávám smysl.
„Co jsem udělal?“
„Ty se ptáš? Já myslela, že jsi mi něco slíbil!“ Štěkla jsem po něm a nervózně jsem zapátrala po cigaretách.
„Nech si to vysvětlit, já, já jsem to udělal pro tvoje dobro.“
„Nebuď ubohej a nech už toho s tím tvým dobrem!“ Vyjela jsem na něj „A nenechám si nic vysvětlit, už si toho řekl dost!“
Zrovna když mi Jakub chtěl odpovědět a s největší pravděpodobností se chtěl bránit, do pokoje vstoupila Jenna.
Usmála jsem se na ní a začala hrát tu její skvělou hru na usmívání se.
Johano, polož tu skleničku.
„Tak?“ Usmála jsem se
„Je na cestě, popsala jsem taxikáři cestu, bude tu zhruba za půl hodiny.“
Její odpověď mi doslova vyrazila dech.
Co tohle má sakra, sakra a znovu sakra znamenat?
Usměj se.
„Dobře.“ Usmála jsem se jak nejlíp to šlo a opřela se o opěrátko.
Tohle bude nejdelší půl hodina mého života.
V Jakubovo pokoji stojí velké hodiny, které doposud tikali jako o závod, ale posledních pár vteřin jako kdyby se proměnilo v hodiny. Než jsem dočkala dalšího tik, jako kdyby uběhl den.
Polož tu sklenici.
O to hůř se čeká po tom tik taky na to tok.
Sakra Johano.
Jakub se s Jennou snažili o trochu konverzace, ale se mnou nebyla řeč. Nechci mluvit, dokud tu nebude Harry a neřekne mi, že tohle je jenom žert, že se můžu v klidu vrátit na kolej a v klidu studovat.
Nebudu komunikovat.
Budu si jenom nalévat.
A to taky zvládám na jedničku.
Když zazvonil zvonek, zůstala jsem přikovaná ke křeslu, s cigaretou u pusy a vsadím se, že když se zvednu, tak tu sebou třísknu.
Lahev ginu jsem si poslušně dolila a Jakub neváhal ani vteřinu aby jí vyměnil za plnou.
No a Johana neváhala ani polovinu další vteřiny, aby si jí zase drze nalila.
Nevím, proč z toho dělám takovou vědu. Je to jen alkohol. Pomáhá mi. Mluví se mi s ním líp. Všechno s ním jde líp.
Vlastně ho miluju.
Když Jenna otevírala dveře, chtělo se mi začít brečet a smát se zároveň.
Proč vlastně všechno tak řeším? Koho z nich znám? Pro boha koho z nich se bojím? Pro boha proč tolik otázek?
Pro jistotu jsem do sebe kopla další gin a nechala Jakuba, který se na mě usmíval dolít mi znovu sklenici.
Takže teď už mám i sluhu.
Mám skvělý život, nevím, na co si pořád stěžuju.
„Ah,ahoj lidi.“ Známý hlas mi projel hlavou jako nůž. Nevím, mám mu skočit do náruče?
„Čau.“ Odpověděl suše Jakub a sedl si zpátky na gauč.
Pro jistotu radši drž hubu Johanko.
„Dáš si něco k pití?“ Zeptala se Harryho Jenna jako kdyby tady bydlela.
„Nalej mu taky gin.“ Odpověděl Jakub a zapálil si cigaretu.
„Nechci, stačí voda. Díky.“ Odpověděl pomalu a já slyšela, jak přichází ke křeslu, ve kterém sedím.
Nebo se snažím sedět.
Nepohodlná, stará veteš.
„Dostaneš gin miláčku, budeš ho potřebovat.“ Slova miláčku mi v uších vytvořila ozvěnu a já se divila, že ve stavu, ve kterém se snažím sedět na gauči jsem ještě nevylítla a nezačala křičet, že už tu posranou hru nehrajeme.
Jenna se otočila ke kuchyňské lince a začala v ní hledat sklenici. Jakub se pohotově zvedl z gauče.
„Musíme odtud pryč.“ Zašeptal mi do ucha, jakmile Jakub stál u linky s Jennou.
Mým tělem projelo to známé chvění.
„Jonnie,“ zašeptal znovu, ale Jenna ho přerušila
„Zlato? Sedni si na gauč, už ti to neseme.“ Cítila jsem, jak Harry pomalu sesouvá ruce z opěradla mého křesla a konečně se mi objevil před obličejem.
Musela jsem zatajit dech, abych nezačala ječet. Nikdy, přísahám nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by v sobě i na první pohled nosil tolik charisma a v životě jsem nezažila tolik pocitů v přítomnosti nějaké jiné osoby.
Vlasy měl schované pod černou čepicí a jeho dokonalá ramena podtrhovalo černé sako, a když si pomalu sedal na gauč v očích měl obavy.
Já ty svoje musím mít rudé jako angorák, ale přesto jsem se snažila se na něj usmát. Všiml si toho a úsměv mi oplatil a já jako kdybych rázem zapomněla na všechno okolo a vnímala jen jeho úsměv.
Když se vrátila Jenna s Jakubem ke stolu, zjistila jsem, že jsem ještě pořád nepřestala na Harryho zírat.
Harry přejel znechuceně Jenny postavu, která si zrovna sedala vedle něj a když si byl jistý, že ho nikdo nevidí, jsem z jeho úst bez jediného vydaného hlásku vyčetla Zase zíráš a to bylo všechno, co jsem do téhle chvíle vydržela a začala jsem se smát jako idiot.
Nemůžu s tím nic udělat a nejde to zastavit.
Nemůžu s tím nic udělat sakra a začínám se dusit.
„Co je?“ Smála se Jenna „Co? Čemu se směješ?“
Kdybych ti to mohla říct, tak ti to povím.
Ale já vlastně ani nevím, hádám, že tomu, jak je celá tahle věc trapná.
Jak je to celé směšné.
A tomu, jak chci sex s Harrym.
Klidně tady před tebou.
Klidně.
Kurva Johano!
„Ne,“ začala jsem lapat po dechu „To nic, to nic, ničemu.“ Snažila jsem se přestat smát, ale nešlo to, oči mám znovu zalité slzamy, které tečou bez jediného důvodu a to už to nevydržel ani Harry a začal se smát se mnou.
To jsem znovu nevydržela já a začalo to znova.
Lapala jsem po dechu asi další tři minuty, než jsem se začala plácat po hrudi a konečně si setřela slzy z obličeje.
„Co to sakra bylo.“ Smála se Jenna a já ať dělám, co dělám, mám pocit, že je víc falešná, než jsem si myslela.
„Já nevím.“ Odpověděla jsem a natáhla se pro dolitou sklenici ginu, Harry na mě vrhl ustaraný pohled, usmála jsem se, aby věděl, že už jsem stejně opilá a zřejmě mi už nic neublíží.
„Takže, proč jsem tady?“ Konečně promluvil a sundal si z hlavy čepici, když si prohrábl vlasy, tiše jsem polkla.
Já se vážně nechápu.
Co je tohle za projev? Myslím tím co to tady dělám, před chvílí, když jsem měla možnost, tak jsem se rozbrečela a teď bych klidně přeskočila stůl a..no a dál už radši nic.
Přestaň pít.
„Jonnie tě tu chtěla.“ Odpověděl Jakub a znovu si potáhl z cigarety.
„Já?“
„No kdo jinej.“
„Máš pravdu,“ usmála jsem se a pomalu se začala opírat o opěradla a začala se zvedat z křesla. Kdybych tolik nepila, možná by to šlo líp, přijde mi, že se nesnažím zvednout sebe, ale slona. „Chtěla jsem,“ konečně jsem se postavila na nohy a zavrávorala, Harry sebou cukl, ale já po něm máchla rukou a začala se smát „chtěla jsem mluvit tady,“ začala jsem ukazovat na Jennu a druhou rukou se opírala o křeslo „tady s tvým přítelem.“ Prstem jsem přejela k Harrymu, aby bylo jasné, o kom tu mluvím a potom si neohrabaně strčila vlasy, které mi nyní vlají před očima za ucho.
„Sedni si zpátky na křeslo Jonnie,“ zasmála se Jenna a já po ní šlehla s úsměvem pohled.
„Ne,ne,ne.“ Prstem jsem zamáchala ve vzduchu a narovnala se do vzpřímené, nebo alespoň pro tuhle chvíli do nejvzpřímenější polohy, kterou jsem zvládla „Nesednu si, protože budu pochodovat.“ Pořád se něčemu směju jako blbeček, ale soudím, že je to ta poslední věc, kterou se chci právě zabývat.
Zajímá mě, jak je možné, že Harry přijel, když je přece ukrytý u Liama.
Zajímá mě, proč Jenna hraje ještě nějakou blbou hru.
Zajímá mě toho víc než dost, ale nedokážu nějak formulovat větu a jediné, co ze sebe vydávám, je smích.
Nebo nějaké brlblání, o kterém si myslím, že je smích.
„Sakra kdo jí nechal se tak zlejt!“ Štěkl Harry a okamžitě se zvedl ze svého místa a přispěchal ke mně.
„To ona sama.“ Smála se Jenna a já se smála s ní.
Katastrofa. Já věděla, že to bude katastrofa, jakmile se zvednu.
„Jenno do háje!“ Štěkl po ní Harry a chytil mě na žebrech, okamžitě jsem k němu stočila pohled a začala se na něj usmívat. „Tak jí sakra alespoň nalej vodu!“
„Dobře, dobře.“ Smála se a myslím, tuším, nevím, nedokážu odtrhnout pohled od Harryho, že se zvedla a šla mi nalít sklenici vody.
Nechci vodu.
„Jakoubku, podej mi skleničku.“ Natáhla jsem ruku směrem, kterým si myslím, že sedí Jakub.
„Cože?“ Zeptal se mě Harry „Anglicky Jonnie.“ Usmál se na mě a pevně mě podepřel.
„Gin.“ Pípla jsem a Jakub neváhal a přinesl mi skleničku.
„Kurva dej to od ní pryč.“ Vyjel na Jakuba Harry a já se nemůžu nabažit toho pocitu, který v sobě mám, když mě brání.
„Chtěla gin, tak jí ho nesu, nešil.“ Řekl s ledovým klidem Jakub a já z posledních sil vzala sklenici do rukou. Harry mi jí okamžitě vytrhl a okamžitě jí vrazil Jakubovi do ruky.
„A dost.“ Řekl a než jsem se stačila nadít, táhl mě ke dveřím. „Tady, chytni se tady.“ Ruce mi nasměroval ke skříňce a já poslechla, ale nemohla se přestat smát.
„Co to děláš?“ Zaslechla jsem Jenny hlas a to mě rozesmálo ještě víc.
„Co myslíš, vezu jí domu.“
„Jak asi? Nejsi tady autem.“
„Tohle není tvoje starost!“ Štěkl po ní a já slyšela, jak bere ze země moje věci.
„Harry!“ Vyjela na něj, ale než stačila cokoliv říct, otevřely se dveře a Harry mě rychle chytil pod pasem a vyšel se mnou ven. Než jsem stačila zareagovat na Jenny volání, třískl s dveřmi.
„Kam jdeme?“ Ptala jsem se, když mě vyvedl ze dveří a mě praštil březnový vánek do obličeje.
Harry neodpověděl, ale někam mě pořád vedl, nohy se mi hrozně pletou a každou chvíli o jednu zakopávám.
A pořád mi to přijde vtipné.
Slyším, že se Harry občas tiše zasměje, ale pořád nemluví.
„Stůj prosím.“ Poprosila jsem ho a Harry zastavil. „Zvoní mi telefon.“
„Nezvoní.“
„Ále zvoní!“ Odpověděla jsem a šťouchla ho prstem do místa, kde by měl mít žebra, ale jelikož pomalu nic nevidím, tak nevím u jaké části jeho těla přistál můj prst. „Podej mi kabelku prosím.“ Zírám do země, protože když zvednu oči, začne se mi točit celý svět.
A to nebude dobrý.
Harry mi kabelku nepodal, ale vyndal z ní telefon „Nezvonil ti, máš tu akorát milion zmeškaných hovorů.“
„Nekecej.“ Usmála jsem se a máchla rukou pro telefon.
„Jsou ode mě.“ Řekl klidně a znovu jsme se dali do pochodu.
„Chci se podívat.“
„Pojď pryč od toho baráku, než z něj vyběhnou.“ Řekl a já přikývla hlavou.
Užívala jsem si ten pocit, který jsem měla, když mě chránil před dalším alkoholem, užívala jsem si každou další chvíli, kterou jsem s ním trávila a naprosto jsem se zamilovala do jeho přítomnosti.
I když momentálně vypadám jako největší troska na světě, a i když teď jen bloumáme ulicí Londýna, je to on, kdo je vedle mě a já si toho nesmírně vážím.
„Toluca Lake, prosím.“ Řekl Harry taxikáři, když jsme nasedali do taxi. Nebo lépe řečeno, když mě do něj nakládal.
Když se zaklapli dveře a Harry si sedl vedle mě, přitáhl mě k sobě a jednu ruku mi dal na záda.
Snažila jsem se na něj nedívat.
„Ani ses mě nezeptal.“ Konečně jsem promluvila a usmála se z okýnka. Cítila jsem sevření jeho dlaně na mém boku a znovu mnou projel ten elektrizující pocit.
Ten, který bych mohla cítit do konce života.
Jen ten a nic jiného.
Když jsem si přiložila ruku k obličeji, chytil mě za ní a přitáhl si jí k sobě na klín, takže mně nezbylo nic jiného, než se k němu otočit obličejem.
„Řekl jsem, že to spolu zvládneme.“ Zašeptal mi do ucha a políbil mě na čelo. Usmála jsem se a bez zaváhání jsem si položila hlavu na jeho rameno. „Takže se tě nebudu ptát na to, když tě chci mít u sebe.“ Znovu zašeptal a já se nemohla přestat usmívat.
Když auto zastavilo v Toluca Lake a my vylezli ven, pořád mě držel za ruku.
„Neboj se.“ Řekl tiše a vedl mě přímo do lesa, tam, kde teď není vidět ani na krok.
„Víš kudy kam?“ Popíchla jsem ho a zasmála se. Dívím se, že dokážu už formulovat věty správně.
„Věř mi.“ Stiskl mi ruku a já jak jinak, jeho stisk opětovala. „Klidně zavři oči, jestli se bojíš tmy.“
Zasmála jsem se a podívala se jeho směrem
„Zas tak moc ti nevěřím.“
„Ale no tak.“ Zasmál se přitáhl k sobě blíž.
Jde se mi o poznání hůř, tady v lese, uprostřed ničeho, ale teď na tom nezáleží.
Nejméně třikrát jsem sebou škubla doslova strachy a nejméně desetkrát o něco zakopla, ale za malou chvíli jsem znovu stála na té stejné verandě, kterou jsem dnes ráno opouštěla.
Když za námi zamkl dveře, těsně před tím, než stihl rozsvítit jsem se k němu otočila a doslova ho natlačila na zeď.
Nevím, co dělám a je mi to jedno.
Cítím, že to chci udělat. Vím, že je to, to jediné, co chci právě teď udělat.
Okamžitě jsem z něj začala strhávat věci a v malé vteřině jsem ucítila jeho rty na těch svých, celé tělo se mi začalo chvět a nejistotou se mi podlamovaly kolena, svět se mi pořád točí, ale nejsem si jistá, jestli je to teď alkoholem, nebo jeho doteky.
Vím jen to, že alkohol mi dodává kuráž. A zrovna, když moje ruka sjela k jeho kalhotům jsem zjistila, že ne zrovna malou.
Ucítila jsem jeho studené dlaně na mém krku a stále se nedokázala odtrhnout od jeho rtů. Pomalu mě přetočil na stěnu a jednou rukou mi sundal bundu. Srdce mám až v krku a ruce mi znovu sjely k zipu jeho kalhot.
Pomalu mi rukou sjel zpátky ke krku a odtáhl se od mých rtů „Ne,“ zalapal po dechu „Takhle to nechceš,“ pořád lapal po dechu a jeho rty se vrátily k těm mým.
„Nikdy jsem nic nechtěla víc.“ Odpověděla jsem mu pravdivě mezi polibky a přistihla svoje tělo, že díky němu přímo hoří.
„Co když toho budeš litovat,“
„Čeho?“ Zašeptala jsem
„Toho, no,“ opřel si čelo o to mé a já cítila jeho dech na mé tváři „že nejsi střízlivá.“
Nadechla jsem se a snažila se upravit si tep do podoby, ve které jsem schopná smysluplně odpovědět.
„Nikdy jsem to nechtěla víc.“ Opakovala jsem svojí větu a bez zaváhání ho chytla za lem trička a přitáhla si zpátky ke svým rtům ty jeho.
„Kurva,“ zasyčel tiše a přitáhl mě ke svojí hrudi, pod kterou bilo srdce jako o závod „Sakra Jonnie“ , jeho prsty pomalu našly cestu k mojí hrudi, plíce mi začaly hořet a když jsem se k němu přitiskla ještě o kousek víc, ucítila jsem, že on na tom není jinak, než jsem na tom já.
„Bože,“ vzdychl mi do tváře a kousl se do rtu. Jeho rty sjely k mému krku a já zavřela oči, to bylo to poslední, co jsem do téhle chvíle zvládla. Ve vteřině jsem ho chytila za spodní čelist a přitiskla se zpátky k jeho rtům, moje ruce jako kdyby věděly přesně co dělat a začaly mu rozepínat zip kalhot. Harry nečekal ani o vteřinu dýl a přes hlavu mi přetáhl triko, okamžitě mi naskočila husí kůže, i když je to momentálně absolutně nemožné. „Chci tě.“ Vzdychl mi do tváře malou chvíli před tím, než mi jeho prsty sjely k prsům a pevně je stiskly.
„Tak mi to dokaž,“ zašeptala jsem mu do vlasů a děkovala Bohu a hlavně alkoholu v krvi, za odvahu.
-Allie
Pokračování, jak jinak, až zítra! :))
DĚKUJI ZA SKORO 30 000 PŘEČTENÍ! Nezapomeňte komentářky, hvězdičkyyy, no znáte to..:)) LUV YA GUYS.