[Liam’s P.O.V.]
Se zaklepáním na dveře kolem sedmé ráno jsem se odpojil od spícího Nialla a vyčerpaně jsem se odploužil ke dveřím. Odemkl jsem a otevřel, dovnitř se nahrnul Louis vedoucí Harryho v pyžamu a beanie do mého obýváku.
“Taky ti přeju dobré ráno,” zavrčel jsem.
“Musíme si promluvit,” odsekl Louis, pokynul Harrymu, ať si sedne, popadl mě za zápěstí a odtáhl do předsíně. “Musíš si ho vzít.”
“Louisi,” povzdechl jsem si, “Už jsem ti říkal, že nemůžu, dokud si nebudu jistý, že se s Niallem snesou, a než vůbec potká Nialla, musí se nám trochu otevřít.”
“Liame!” Louis chytil má ramena a zatřásl se mnou. “Já nemám nejmenší ponětí, co dělám! Nevím, jak ho mám naučit mluvit, nemůžu přestat dělat pitomé kočičí vtipy... Liame, on mě začne nenávidět. Jo, možná použil moji koupelnu, a má na sobě moje oblečení, ale spal v klubíčku na křesle! Nemůžu si ho nechat. Vem. Si. Ho.”
“To se zlepší, Lou,” slíbil jsem, chytil jeho ruce, sundal je z mých ramenou a poplácal jsem ho po předloktí.
“Ale každopádně ho musíš hlídat přes den,” přejel si dlaní po obličeji, “Nebo teda když budu v práci. “On je tak bezmocný, vždyť si ani sám neumí nalít mléko!”
“Ne, Lou,” zavrtěl jsem hlavou. “Niall na tom byl úplně stejně. Nebyli bezmocní, ani neschopní, jenom týraní.”
“To nevíš,” zamumlal Louis. “Harry nám to zatím neumí říct.”
“Budu na tom pracovat, dobře? Ale ty v tom případě taky.” Zkřížil jsem si paže pevně na prsou.
“Jak jinak,” odsekl, podrážděně spustil ruce a odpochodoval zpátky do obýváku. Povzdechl jsem si a vydal se za ním. Zastavil jsem se ve dveřích a sledoval, jak Louis mluví na Harryho. Ten kudrnatý chlapec si sundal svou beanie, takže jeho uši byly skrz kudrliny dobře viditelné. Byl schoulený v rohu pohovky a lehce se třásl. Louis to ale asi zaregistroval, takže si sundal bílý svetr a položil ho Harrymu do klína. “Hele, jak už jsem ti říkal ráno u mě, když jsi snídal, musím do práce a ty zůstáváš tady u Liama. Pamatuješ si ho ze včerejška? Budeš ho mít raději než mě, slibuju. Je o dost... chápavější. A nech si ten svetr, vypadáš, že je ti zima. Škoda že nemáš kožich, co?”
Harry možná vypadal, že Louise naprosto ignoruje, ale zjevně poslouchal, protože na Louisovu poznámku o kožichu protočil oči. “Takže jsi říkal, že měl snídani?” zeptal jsem se.
“Jo... a pravděpodobně znovu usne. Dej si rychlý... hah... kočpočinek.” Louis zavlnil obočím a Harry si rozzlobeně založil ruku v bok.
“Měl jsi pravdu, Louisi,” zahihňal jsem se. “On tě vážně začne nenávidět.”
Pokýval hlavou, “Říkal jsem ti to. A teď... musím jít. Ahoj, Liame, čau, Harry.”
“Měj se, Lou!” zavolal jsem ještě ke dveřím, které se Louis ani neobtěžoval zavřít. Poté, co jsem s povzdechem ke dveřím došel a dovřel je, otočil jsem se zpátky na Harryho. Chlapec zkusmo natáhl bílý svetr, než do něj vklouzl. Přešel jsem místnost k němu a svalil se na pohovku. “Takže... hádám, že první noc u Louise nebyla tak hrozná?”
Harryho zelené oči střelily na mě, ale pak se vtiskl ještě víc do opěradla. Pokračoval jsem, “Rada do budoucna... Louisův gauč je mnohem pohodlnější, než křeslo.”
Chlapec stále nevypadal, že by mi věnoval jakoukoli pozornost. Jeho kočičí část byla více než očividná. “Máš... žízeň? Nebo ještě hlad?” To ho upoutalo. Zvedl oči na slovo ‘žízeň’. “Takže máš žízeň? Chceš vodu, mléko, pomerančový džus?”
Harry se pomalu postavil, prostrčil celé paže rukávy a rozťapkal se do kuchyně. Vstal jsem a následoval ho do kuchyně, abych viděl, jak vytahuje z lednice krabici mléka a pokládá ji na linku. Otočil se na mě, na obličeji se mi roztáhl úsměv. “Louis se dokopal k tomu, aby tě přeci jen něco naučil. Chci něco zkusit... umíš říct mléko?”
Zasáhl mě jeho rozzlobený pohled, rychle jsem se opravil, “Ne, já vím, já vím, nemyslíš si, že bys mohl, ale já myslím, že jo.” Harry ukázal na mléko, zjevně jenom chtěl, abych zmlknul a dal mu tu sklenici. “Dám ti mléko, pokud se alespoň pokusíš to říct,” řekl jsem pevně.
Harry rozhodil rukama a začal otevírat všechny skříňky, na které dosáhl. Nad jeho chováním mi spadla brada, “Ty tvrdohlavče! Tak teď už je stoprocentně jisté, že jsi zčásti kočka! Jsi ochotný něco udělat, jenom když ty sám chceš!”
Otočil se, aby mi věnoval další ze svých neuvěřitelně úžasných vražedných pohledů, a přesně tu chvíli si vybral Niall pro příchod do kuchyně.
“Li,” zamumlal rozespale. “Máme nějaký-”
Harryho rty opustilo rozzuřené zasyčení, jakmile Nialla spatřil, ustoupil dozadu, jeho uši zmizely v kudrlinách, jak se rozrušeně přilepily dozadu k jeho hlavě.
Niallovy uši udělal přesně to samé, když vyštěkl: “Co ten tady dělá?”
“Nialle,” vysvětloval jsem rychle. “Tohle je Harry. Louis ho včera našel... vy dva jste docela podobní, takže bych-”
“Oh, já vím moc dobře, kdo to je,” odsekl Niall a vykročil přímo k němu.
“Ty ho znáš?” zeptal jsem se rychle a chytil jsem ho za paže, abych zabránil jeho případnému výpadu proti tomu naštvanému kočičákovi v rohu.
“Jo,” zavrčel. “Jeho tvůrce je taky Dr. Shell. Stvořil ho jen chvíli po mně.”
“Je mu devatenáct?” zeptal jsem se.
“Ne, jenom osmnáct. Devatenáct mu bude v únoru... eh, nějaký datum. Nevím. Jenom... únor, pokud vím, ale on se ke mně nechoval hezky! Nikdy se ke mně nechoval hezky!” Niall si založil paže na hrudi s ušima sklopenýma dozadu a jeho obyčejně neustále mávající ocásek se ani nepohnul.
Harry vyskočil na nohy a zavrtěl rozzuřeně hlavou, ukázal na Nialla a postoupil o krok k němu. Moje ruka automaticky vylétla před blondýna a něžně jsem ho strčil trochu za sebe. Harry zastavil kus od nás, už na Nialla neukazoval, a když si všiml mé pozice, jen nevěřícně rozhodil pažemi.
“Ani jeden z nás neví, co se snažíš říct,” zavrčel tvrdě Niall.
Harryho oči se zúžily do tenkých škvírek, otevřel pusu, a v tu chvíli jsem si vážně myslel, že něco řekne, jenže pak ji zase zavřel a zkřížil si naštvaně ruce na prsou. Zjevně ani trochu netoužil po tom, aby mohl mluvit. Dodnes si pamatuju, jak jsem k tomu přemlouval Nialla, ten den, co jsem ho našel. Ale ten nikdy neměl problém udělat to, co jsem po něm chtěl.
Překvapeně jsem zíral na Harryho, když se otočil na patě a opustil místnost. Obrátil jsem pozornost na Nialla. “Niallere... potřebuju, abys zůstal tady, dobře? Je tu dost jídla, ze kterého si můžeš udělat snídani, nakupoval jsem včera.” Niall přikývl a našpulil rty. Natáhl jsem se k němu a položil jsem mu dlaně zlehka na obě tváře, abych mu mohl vlepit něžný polibek na rty, “Harry bude buď hodný, nebo se o tebe nebude starat, ano? Takže si s ním nedělej starosti, lásko.”
“Ale co když bude chtít, abys ho měl radši než mě?” zakňučel Niall
“Nikdy, nikdy nebudu nikoho milovat víc než tebe,” řekl jsem rozněžněle, jemně jsem pocuchal vlasy mezi jeho ušima a dal jsem mu pusu na nos. “Promluvím si s Harrym a uklidním ho, okay? Sněz něco.”
Niall neprotestoval, takže jsem odešel do na první pohled prázdného obýváku, “Harry?”
Když nepřišla žádná odpověď, po páteři mi přeběhl osten strachu. Začínal jsem si myslet, že se ten kluk rozzlobil tak moc, až se rozhodl utéci z bytu. Jeho beanie pořád ležela na područce pohovky, kde ji předtím nechal, a jestli odešel ven, jeho uši budou lehko viditelné. A pak jsem spatřil nohy v modrých chlupatých ponožkách, které jsem kdysi dal Louisovi k narozeninám, jak čouhaly ven ze skříně. Povzdechl jsem si a přešel místnost, abych si sedl přímo před skříň.
“Pojď ven, Harry...” řekl jsem jemně.
Zvedl oči a probodl mě obviňujícím pohledem, než se pokusil otočit v malém prostoru, jenže to se mu nepovedlo. Vydal nepatrné zasyčení a schoval tvář do dlaní. Opatrně jsem položil ruku na jeho rameno, “Je mi líto, že jsem tě rozzlobil... chceš pořád tu sklenici mléka? Donesu ti ji... Niall a ty nemusíte být spolu v jedné místnosti. Ale bylo by pro všechny lepší, kdybyste spolu vy dva vycházeli.”
Harry pomalu spustil ruce a podíval se mi do očí, než kývl. Zvedl jsem jedno obočí, “Hádám, že to znamená, že chceš sklenici mléka?” Harry znovu přikývl a já jsem se zasmál, “Fajn, donesu ti ji... ale budeš muset sedět na gauči. Ono bude lepší pít to tam...”
Na Harryho tváři se objevil dolíčkový úsměv, usmál jsem se nazpátek a natáhl jsem se, abych mohl prohrábnout kudrliny mezi jeho ušima. Vytřeštil oči a prakticky uskočil pryč. Znepokojeně jsem se zamračil, “Niall říkal, že jeho vzpomínky na Dr. Shella nejsou žádná sranda... jsou tvoje taky špatné?”
Harry přikývl, jenom jsem sklonil hlavu, “To je mi líto... Já... Louis a já nebudeme takoví. Donesu ti to mléko.”
Rychle jsem z lednice vyhrabal krabici, políbil Nialla sedícího u stolu s jídlem mezi uši a donesl jsem sklenici Harrymu, který se mezitím přesunul na pohovku. Vzal si ji a na vteřinu se mu na tváři objevil nepatrný děkovný úsměv. Rychle do sebe natáhl celý obsah sklenice, než ji položil na kraj stolu, schoulil se do sebe a strčil kolena do svetru, co mu dal Louis. Bojoval jsem s rozněžnělým úsměvem, ten kluk byl tak moc jako kotě, bylo to rozkošné, musel jsem se držet, abych ho nezačal hladit na hlavě.
Zbytek dne probíhal klidně, Niall zůstával v našem pokoji, díval se na televizi a ven chodil jenom pokud měl hlad. Harry spal pár hodin na gauči, než taky objevil ten úžas jménem televize. Byl tak zaujatý, že málem ani nesnědl kuřecí polévku, co jsem mu nabídl. Nicméně, okolo páté se začal nudit. Přimkl si kolena k hrudi, položil si na ně paže, do kterých pak se zafuněním zabořil obličej.
“Potřebuješ něco, Harry?” zeptal jsem se zvědavě, zvedaje obličej od knížky, kterou jsem četl na opačné straně pohovky.
Nakrčil obočí a pak udělal něco, co mi naprosto vyrazilo dech. Pomalu, ale rozhodně promluvil: “Kde... je... Louis?”
Vyskočil jsem v úžasu na nohy, “Harry! Ty jsi promluvil! Udělej to znovu! Znovu!”
Začervenal se a promluvil znovu, tentokrát jistěji, “Louis. Kde je Louis?”
“Už by tu měl být!” odpověděl jsem nadšeně. “Řekni něco dalšího!”
Harry zavrtěl hlavou a znovu se schoulil do sebe. Pokrčil jsem rameny, “No dobrá! To je dobrý začátek, vážně je! A naučil ses to říct sám od sebe! Ani nemrkneš a budeš mluvit naprosto bez chyby!”
Zvedl na mě jedno obočí, a v tu chvíli Louis otevřel dveře. Harry na něj okamžitě otočil hlavu a trochu mu zamával. Louis zmateně zamával zpátky, “Ahoj, Harry?”
“Musím s tebou mluvit!” přeběhl jsem k němu, popadl jeho zápěstí a dotáhl ho do kuchyně. “On mluvil!”
“Cože? Jak jsi to dokázal?” zeptal se Louis nevěřícně. “Vidíš! Proto by měl zůstat s tebou!”
“Ne, ne!” zavrtěl jsem hlavou a chytil jsem Louisova ramena. “Zůstává s tebou, protože řekl ‘Kde je Louis?’ A nedělám si srandu. Řekl to.”
Louis vykulil oči, “Takže se... ptal kde jsem? Jakože... chtěl vědět, kdy budu zpátky?”
“Jo!” vesele jsem kývl. “Nemyslím si, že by tě nesnášel! Niall a já... to je zatím něco jiného, ale hádám, že to je tím, že ty jsi ho našel, nakrmil ho, dal jsi mu oblečení, postel a sprchu-”
“Koupel,” opravil mě Louis. “Má radši vanu, teda myslím.”
“To je fuk,” mávl jsem rukou, “Tobě asi vážně věří.”
“Uvidíme,” povzdechl si. “Vždyť ani nevím, jestli si můžu dovolit platit ještě někoho kromě mě.”
“Hele, jestli můžu já, ty taky,” prohlásil jsem pevně. “Nemůžeš Harryho opustit, pokud se mu líbíš.”
“Neopouštím ho,” odsekl Louis. “Nejsem tak bezcitnej.”
“Prakticky se celý den mazlil s tím svetrem, co jsi mu dal. Je na tebe tak rozkošně upnutý,” zamručel jsem.
“Zmlkni,” zamumlal Louis, otočil se a opustil místnost.
“Můžeme jít, ty kudrnatý kotě?” zeptal se Louis, Harry se postavil a protáhl. Přeběhl ke dveřím a nazul si boty, co mu Louis půjčil, jednoduché bílé tenisky, ale Louis se zahihňal, “Počkej, počkej, potřebuješ beanie než odsud odejdeš.”
Harry se zamračil, a poškrábal se na jednom oušku, Louis se usmál, “Vadí ti to na uši, huh? Každopádně ji nebudeš muset mít dlouho. Jenom než se dostaneme zpátky do mého... našeho bytu.”
Při slově našeho Harrymu zazářily oči. Zjevně si užíval tu myšlenku domova. Pomalu přešel před Louise, ten mu nasadil beanie na hlavu a lehce poklepal vršek jeho hlavy, “Jak to vidí tvoje uši?” Harry se ušklíbl a Louis se omluvně usmál, “Pojďme domů. Mám děsný hlad. Čau, Li,” a pak zavolal trochu hlasitěji, “Čau, Niallere!”
Niall se přiřítil do místnosti, načež Harry překvapeně zasyčel, když Niall vyrazil k Louisovi a pevně ho objal, “Zrovna jsi přišel a už odcházíš?”
Než stihl Louis odpovědět, Harry se najednou stal asi desetkrát statečnějším a chytil jeho rukáv, aby ho odtáhl od Nialla. Ten rozzlobeně zavrčel s pohledem pevně upřeným na Harryho, Louis povytáhl obočí, “Hej, vy dva... je tu dost Louise pro každého.”
“Já ho znal první!” vyštěkl Niall. “Mě má radši!”
“Doufám, že vám tahle žárlivost nezabrání v přátelení,” Louis si založil ruce v bok.
Niall svěsil uši, “Promiň, Louisi...”
Harry nicméně stále nepouštěl Louisovo zápěstí a téměř násilím ho začal vytahovat z bytu. Louis si povzdechl, “No... tohle bude zajímavý... mějte se. Přivedu Harryho zase zítra, než půjdu do práce. Dík za hlídání.” Zamával jsem mu a snažil se pohledem mu popřát hodně štěstí, ale to už byl za dveřmi a volal, “Počkej, Harry! Potřebuješ klíč, aby ses dostal do něčího bytu!”
Obrátil jsem pozornost k Niallovi, “Snažil ses schválně, aby Harry žárlil? Protože on tě přiměl žárlit náhodou?”
“Ne...” zamumlal Niall nevinně a přestal vrtět ocasem.
“Jasně, jasně...” zasmál jsem se a přitáhl jsem si ho do polibku, díky čemuž se ocásek zase vesele rozhoupal. “Ten nekontrolovatelný ocas je rozkošný,” zašeptal jsem a dal mu pusu na nos. “Pojďme se najíst, hm?”
Niall nadšeně zakýval hlavou, nechal jsem to štěně, aby mě dotáhlo do kuchyně a v duchu jsem si připomněl, že pak musím napsat Louisovi, jestli se Harry nějak rozveselil.