[Louis' P.O.V.]
Než jsem poznal Harryho Stylese, věděl jsem jenom o jednom člověku, co by byl tak... jedinečný jako on. Jen pár minut předtím, než jsme se potkali, jsem se snažil dostat od té druhé osoby. Ta osoba se jmenovala Niall Horan. Byl jsem v bytě svého kamaráda, Liama Payna, kde bydlel i Niall, a sprintoval jsem bezhlavě ke dveřím. Naneštěstí to nepomohlo a obemklo mě pevné objetí.
"Budeš mi chybět, Louisi!" ozval se hlas útočníka a pak jsem na tváři ucítil mokrý jazyk.
"Ugh," zaskuhral jsem a vytrhávaje se z pevného sevření jsem si začal otírat tvář. "Dávej bacha na toho psa vevnitř, Nialle!"
"Promiň!" zakňučel Niall a odploužil se k Liamovi, který se opíral o kuchyňské dveře.
"Louisi!" zvolal Liam. "Trochu pochopení! Víš, že Niall se zřídka chová jako normální člověk, když je rozrušený."
Niall není normální člověk, ani trochu. Má špičaté krémové uši a ocas stejné barvy. Ocas. Když mi Liam poprvé Nialla rozpačitě představoval, v podstatě jsem mu nakázal, aby si okamžitě sundal ten hloupý kostým. Niall se jednoduše schoval za Liama, který mě vzápětí informoval, že Niall ještě není tak docela schopen mluvit a že si nikdy nebude moct ten 'kostým' sundat. Byl jsem dost zmatený, Liamovi zabralo hodiny, než mi to vysvětlil, jenže ani tak jsem tomu nevěřil. Prostě jsem vstal a opustil jeho byt, potřeboval jsem čas.
Niall je hybrid. Teda, tak to říká Liam. Našel ho v noci, jak se bloumá blízko jeho bytu, a byl tak šokovaný chlapcovým vzhledem, že ho vzal k sobě, zapnul internet a začal hledat. Přeci jenom, hybridi se neprocházejí jen tak po venku každý den. Liam nakonec zjistil, tedy zjistil to až dlouho potom, co se Niall naučil mistrně mluvit, že ho vytvořil jakýsi vědec. Už na začátku rozuměl slovům a chápal většinu věcí, ale nebyl si moc jistý, jak přetvořit myšlenky na slova a jak je ze sebe dostat. Ale to se není co divit, vzhledem k tomu, že celý život nemluvil. A ani když se to naučil, neměl zrovna v lásce téma jeho předchozího domova s tím vědcem, takže ho tímhle tématem Liam moc neobtěžoval. Časem jsem i já přijal Niallovu originalitu. Do té doby jsem hybridy považoval spíš za pohádku, jenže to teda rozhodně nejsou, vzhledem k tomu, že jeden z nich je můj docela dobrý přítel. Nicméně, Niall pořád nemohl tak úplně chodit ven. Lidi by ho začali soudit, vzali by ho od Liama a nejpravděpodobněji by ho donutili podstoupit nějaké šílené experimenty pro vládu. Když ale ignorujete uši a ocas, Niall je skoro jako normální devatenáctiletý kluk, možná trochu láskyplnější... což není nic špatného. Dokud vám neolizuje tvář.
"Já vím, já vím," zakroutil jsem očima. "Nemůžeš za to. Hybrid a bla bla bla."
"Neodcházel jsi náhodou?" zavrčel Niall hlasem překypujícím raněnými city zpoza Liama.
"Jo," zahihňal jsem se. "Musím taky spát. Mám práci, na rozdíl od tebe, ty línej kříženče."
"No, ale kdybych neměl tyhle," Niall ukázal na své uši a ocas, "měl bych práci."
"Ale 'tyhle' z tebe dělají mého Nialla!" rozněžněl se Liam a otočil ho, aby mohl na jeho rty vlepit malý polibek. Ano, tohle je další věc, ze které mi zůstával rozum stát. Liam a Niall se zamilovali. Jasně, bral jsem to, když jsem viděl, jak jsou šťastní. Sám jsem gay, jenom mě mátlo, jak se lidi z tak odlišného prostředí mohli vůbec najít.
"Ew, jak sladké," zasténal jsem znechuceně. "A Niallere, nejsi jenom zčásti pes, ale nejsi ani tak docela občan UK. Nikdo kromě nás, tvýho stvořitele a kdo-ví-jakýho-jeho-asistenta neví, že existuješ!"
"Vypadni už, Lou!" zanadával Liam, když Niall zakňučel a schoval obličej v Liamově rameni.
"Sorry, sorry!" zvedl jsem ruce na svou obranu, než jsem se otočil k odchodu. Ještě jsem na ně zamával a konečně jsem překročil práh, dělící mě od svobody. Jejich byt byl hodně podobný mému. Jedno patro, celou stranou přilepený na další byt. Já bydlel asi sedm domů od Liama a Nialla, což se někdy hodilo, ale někdy bych se nejraději odstěhoval. Bylo to ten den, kdy jsem na cestě domů vrazil do Harryho Stylese. Byl jsem asi tři domy od Liamova bytu a začínal jsem se pomalu bát, že za chvíli neuvidím ani na dva kroky. Žádné měsíční světlo, žádné hvězdy. Jenom sporé světlo pouličních lamp. Blížil jsem se k uzoučké postranní uličce, když z ní najednou něco vyběhlo přímo do mě. Myšlenky mi okamžitě přeběhly na filmy a byl jsem pevně přesvědčený, že nepřežiju další dvě minuty. Dokud ta osoba nevypískla a nevrhla se zpět do stínů uličky.
Pomalu jsem se zvedl z chodníku, s rukou položenou na hrudníku jsem lapal po dechu. Pro sebe jsem se zahihňal, když jsem si uvědomil, že jsme se oba vyděsili stejně. Nahlédl jsem do tmy a zvolal: "Hej! Omlouvám se. Asi jsme do sebe navzájem trochu vrazili, co?"
Nepřicházela žádná odpověď, ale pořád jsem viděl matný obrys té osoby, tisknoucí se ke zdi. Když jsem promluvil, stín sebou trhl a pomalu se podél zdi sesunul k zemi.
"Uh," zamumlal jsem nervózně. "Jsi v pohodě?"
Pořád žádná odpověď. Sesbíral jsem veškerou svou odvahu a vkročil jsem do uličky, rychle jsem vytahoval mobil, abych si mohl posvítit alespoň jím. Když slabé světlo dopadlo na postavu, ukázalo se, že je to kluk v roztrhaných teplákách a bílém tričku. Rozčepýřené kudrnaté vlasy mu čouhaly do všech stran a snažil se vypadat tak malý, jak to jen šlo. Víčka svíral pevně k sobě.
"Hrozně se omlouvám! Jsi v pořádku? Zranil jsem tě nebo něco? Možná potřebuješ sanitku!" Když ten kluk jednoduše sevřel víčka ještě pevněji a namáčkl se víc ke stěně, namířil jsem mobil k zemi, aby neosvětloval toho kluka. "Okay, možná můj kamarád Liam místo sanitky. On ví, co dělat v takových situacích. Nevypadáš zraněně, ale-"
"Louisi?" Liamův hlas mě přerušil, otočil jsem se k ulici. "S kým se to tam bavíš? Zapomněl sis u mě klíče, chtěl jsem ti je donést."
"Rychle, Li!" mávnutím jsem ho přivolal k sobě. "Našel jsem tu kluka... trochu jsem ho asi vyděsil."
"Kluka?" ptal se Liam, obrátil jsem se zpátky na kudrnaté klubíčko na rozpraskané dlažbě.
"Jo... hele, jsi v pohodě?" zeptal jsem se znovu, ale on zůstal ve stejně vyděšené poloze.
"Chudák!" Liamův hlas se najednou ozval přímo vedle mě, ale pak mě sepsul, "Vážně jsi ho vyděsil k smrti. Dobrá práce, Louisi."
"Ale já nechtěl!" zaskučel jsem.
"Ztlum se," sykl Liam obraceje se k chlapci, vzal si můj mobil a klekl si opatrně na kolena. "Hej, no tak... je to v pořádku. Nechceme tě přepadnout nebo tak."
Ten kluk nereagoval na Liama o nic líp než na mě. "Proč jsi nepřivedl Nialla? Ten si umí udělat kámoše z kohokoli."
"Protože víš, jak komplikované je, než ho můžu vzít ven. Nemůže... lidi by neměli vědět o některých jeho fyzických zvláštnostech." Liam střelil zdrženlivě pohledem ke klukovi na zemi, i když ten vypadal, jako by se snažil neslyšet všechno, co říkáme.
"Jasně... takže, potřebuje sanitku?" zeptal jsem se.
"Já nevím," zamumlal Liam. "Vypadá dobře, ale-" Liam náhle ztichl a ztuhl. Zatřásl jsem zmateně hlavou, "Co?"
Liamova ruka, ta která nesvírala můj telefon, pomalu vyrazila kupředu a něžně rozhrnula pár kudrnatých pramenů na vrcholku chlapcovy hlavy. Vtom natáhl zprudka vzduch do plic a zamrkal. "Oh..."
"Co je?" dožadoval jsem se
"Šššš," zasyčel Liam, "Ale... je to hybrid."
"Co?" zaječel jsem pronikavě a mladík prudce otevřel oči. Světlo mého displeje osvítilo smaragdově zelenou obklopenou tmavými řasami. Rychle si sedl a začal se kolem nás podél stěn prodírat pryč.
"Hou, hou!" zvolal Liam, lezoucí na kolenou k tomu kudrnatému... hybridovi. "Neublížíme ti, slibuju! Možná... možná bych měl přivést Nialla. Ale on je zčásti pes... a jsem si dost, jistý, že ty..." mladík vydal zvuk, dost podobný zasyčení, když zaslechl slovo pes. Liam pokýval hlavou. "jsi zčásti kočka."
"Umí mluvit?" zeptal jsem se zvědavě a vykoukl zpoza Liama.
"Jsem si jistý, že se to může docela snadno naučit. Vsadím se, že ví, co říkáme. Niall to věděl. Jenom se musí naučit vyslovovat. Čím víc nás slyší mluvit, tím líp," prohlásil Liam zamyšleně.
Ten kluk už se tak moc nekrčil, jenom opatrně sledoval Liama. Hleděl jsem na něj a snažil se najít jakoukoli známku zvířecí části. Ale nevypadal, že by měl ocas nebo tak. "Jak víš, že je hybrid?"
"Má uši, Louisi," objasnil mi Liam trpělivě a natáhl pomalu ruku zase k němu. Chlapec se opět skrčil, ale dovolil Liamovi opatrně pohladit jeho temeno a pak se k němu dokonce obezřetně přiblížil. “Tak a je to. Mám kamaráda, který je trochu jako ty... ten, co je... nevyšiluj, prosím... zčásti pes. Ale i tak je milý. Když jsem ho poznal, byl oblečený jako ty, říkal jsem mu Blondie, dokud jsem nezjistil, že má jméno napsané na tomhle lístečku trika. Můžu se podívat, jestli máš na cedulce taky jméno?”
K mému obrovskému překvapení chlapec pokýval hlavou. Takže Liam měl pravdu v tom, že rozumí tomu, co říkáme. Chlapec natáhl paži za sebe, jak sám chtěl dosáhnout na štítek.
“Já to udělám,” zahihňal se Liam, nahmatal jemný lístek na bílém tričku a namířil na něj slabou záři telefonu. “Alespoň na to dosáhnu... a tvoje jméno je... Harry?”
Ten hybrid, pravděpodobně teda Harry, znovu pokýval hlavou, když jsem promluvil. “No, Harry, asi bychom tě měli vzít někam dovnitř, než tě uvidí někdo kromě nás.”
“Ty kudrliny mu uši docela kryjí... a nevypadá, že by měl ocas, ale stejně je to dobrý nápad. Vezmeme ho k tobě, Louisi,” rozhodl Liam, pomalu se postavil a nabídl Harrymu ruku, asi aby mu pomohl se zvednout. Chlapec před rukou pořádně ucukl, ale když mu došlo, že Liam mu nechce nijak ublížit, zdrženlivě se nechal vytáhnout na nohy. Liam se znepokojeně zamračil. “Já bych ti neublížil. A jestli pak budeme vypadat bezpečněji... Jsem Liam a tohle je Louis.”
“Ahoj, Harry,” pozdravil jsem s pohledem upřeným do smaragdových očí. Okamžitě sklopil pohled zpět ke dlažbě.
“Fajn. Jdeme do Louisova bytu.”
Po dlouhém přemlouvání, hlavně z Liamovy strany, jsme konečně toho kudrnatého kočičího kluka dostali ke mně do bytu. První, co udělal, bylo, že se odplížil do obýváku a vecpal se mezi křeslo a stěnu.
“No,” Liam našpulil rty. “Není tak... přátelský, jako byl Niall, ale jsem si jistý, že se to zlepší. Měl bys mu asi udělat něco k jídlu. Vsadím se, že má děsný hlad.
“Já bych měl?” zeptal jsem se nevěřícně.
“Ano, Louisi,” povzdechl si Liam. “Je pozdě a Niall očekával, že se hned vrátím. Jenom jsem ti měl donést klíče a jít zpátky, a protože je tma, bude mít tím větší strach.”
“Ale já nevím, jak se o něj mám starat!” zaúpěl jsem.
“Louisi! Je jako normální člověk, jasné? Člověk s kočičíma ušima.”
“Ale ty jsi tu expert na hybridy! Vem si ho!” Zatnul jsem frustrovaně ruce v pěsti.
“Ne dokud se neseznámí s Niallem a dokud si nebudu jistý, že se snesou.” Liam zakroutil hlavou. “Musím jít, Lou. Nakrm ho. Nabídni mu místo na spaní. Dej mu oblečení a možnost se osprchovat. Snaž se a ujisti se, že neuteče... I když jsem si dost jistý, že na to je až moc chytrý.”
A pak Liam prošel dveřmi, zavřel je za sebou a nechal nás tak v tichu. Poraženě jsem si povzdechl, než jsem opatrně přešel obývák a podíval se za křeslo. Harry měl pohled upřený na mě, pohled měl naplněný nejistotou.
“Uh... nechceš odtamtud vylézt a něco sníst?” optal jsem se zdrženlivě, ale Harry na mě jen dál bez emocí zíral, tak jsem pokračoval. “Můžu ti udělat třeba kuřecí sendvič nebo něco...” Pořád ten stejný neutrální pohled, odfrkl jsem a založil si ruce na hrudi. “No tak, Harry! Nemám ponětí, co bys tak mohl chtít. Nikdy jsem nebyl kočka!” Harryho pohled se změnil, a jestli v něm předtím nebyla emoce ani jedna, teď vypadal přímo vražedně. Zvedl jsem ruce a rychle vysvětlil: “Vtip, vtip! Dělal jsem si srandu...”
Harry se natáhl a plácl mě do nohy, ustoupil jsem a on vylezl zpoza křesla. Postavil se naproti mě, založil si ruce na hrudi, jako já před pár sekundami, a oplácel mi upřený pohled. Ušklíbl jsem se na něj, “Jsi teď ochotný něco sníst?” Nejsem si jistý, jestli jsem si to nepředstavoval nebo jestli Harry lehce pokrčil rameny, ale popadl jsem ho za zápěstí a lehce jsem ho odtáhl do kuchyně. Měl vykulené oči a ve chvíli, kdy jsem povolil stisk na jeho ruce, trhl jí zpět k sobě.
Chvíli jsme na sebe jenom hleděli, než jsem se otočil a vytáhl sklenici a talíř. Natáhl jsem se pro chleba, pak jsem vytáhl z lednice kuřecí, sýr a mléko. Harry se posunul trochu víc do kuchyně, pořád si ode mě ale udržoval odstup. Když jsem dokončil jeho sendvič, nalil jsem do sklenice mléko a obrátil jsem se na něj. “Pojď sem, Harry.”
Nejdřív vypadal, že už bude celý život jenom stát na místě a podezíravě mě pozorovat, ale nakonec ke mně obezřetně vykročil. Natáhl jsem k němu ruce se sklenicí mléka a talířem se sendvičem. Chlapec zíral beze slova na nádobí, než jsem je přiblížil ještě kousek k němu a důrazně řekl: “Vem si to rukama, Harry.”
Harry zmateně natáhl ruce, popadl skleničku a talíř, ale držel si je od těla, tak jako před chvílí já, když jsem mu obě věci nabízel. Lehce jsem se zasmál. “Můžeš si je vzít blíž. Nechci je zpátky, dokud nedojíš.”
Chvíli jídlo zkoumal, než se posadil na podlahu, aby se najedl. Zvedl jsem zmateně obočí. “Hele, ukážu ti místo, kde jíme. Říká se tomu stůl.”
Harry se na mě zadíval skrz kudrlinky spadlé do jeho čela, jeho černé uši teď na světle mezi hnědými vlasy přímo razily. Podal mi pomalu jídlo, aby se mohl zvednout na nohy. Donesl jsem mu večeři k jídelnímu stolu, položil ho na něj a pokynul jsem mu, aby se posadil na židli. Pomalu se teda posadil a bezmocně hleděl na svoje jídlo. Když jsem viděl jeho naprosto zlomený výraz, nakonec jsem se slitoval. “Vem ten sendvič na stranách... oběma rukama, Harry.” Překvapivě, Harry následoval mé pokyny. “Tak, teď si ho dej k puse a kousni do toho.”
Nejsem si jistý, jak ten kluk jedl předtím, ale pokud soudě podle způsobu, jakým jazyk neustále stavěl do cesty zubům, určitě ne normálně. Vzal jsem si vlastní chleba a sklenici mléka, abych mu mohl jít příkladem. “Takhle,” řekl jsem a kousl do chleba. Opatrně opakoval mé pohyby a úspěšně si nasměroval sendvič do pusy.
“Skvěle!” prohlásil jsem nadšeně, po mé pochvale lehce zvedl koutky. “Teď ti ukážu, jak pít ze skleničky.”
Harry rychle zavrtěl hlavou, natáhl se pro šálek a lokl si bílé tekutiny. Bylo jasné, že dobře věděl, jak na to. Kdokoli ho vychoval, musel pít před ním... jenže ho nenechali jíst jako normálního člověka, ani ho očividně nenaučili mluvit. Chvíli jsem po očku zkoumal, jak se snaží, “Harry... je tohle druh jídla, co normálně jíš?”
Harry ztuhnul uprostřed pohybu, než kývl. Pokračoval jsem v kladení otázek, “Ale umíš pít z hrnečku... nechali tě pít ze sklenice?” Pomalu zavrtěl hlavou. “Dobře... umíš mluvit?” Harry sklopil oči ke stolu, rychle jsem se snažil napravit svou chybu, “To je v pohodě, můj kamarád Liam ti může pomoct. Zřejmě rozumíš všemu, co říkám, jenom tě musíme naučit, jak to máš udělat. Umíš... číst nebo psát?” Harry odložil zbytek sendviče a schoulil se do sebe. Okamžitě jsem přikývl. “Fajn... tolik otázek stačí. Skončil jsi?” ukázal jsem na jeho toast.
Zvedl talíř a podal mi ho, ale sklenici držel u sebe s nadějným pohledem. Usmál jsem se, “Máš rád mléko, co? To sedí. Jako většina koček. Ale mamka mi říkala, že není dobrý na jejich žaludek, takže nejsi... alergický na laktózu, že? Pozvracíš mi gauč?”
Z hrdla mu vyšel zvuk dost podobný zabublání smíchu, překvapeně jsem se na toho kudrnatého kluka otočil od dřezu, kde jsem umýval jeho talíř. Harry mě sledoval s dolíčkovým úsměvem na tváři. Usmál jsem se nazpátek, “Beru to jako ne... podej mi tu skleničku a já ti ukážu, jak nalít mléko.”
Harry se postavil a donesl sklenici k lince, aby ji mohl položit vedle krabici mléka, kterou jsem zapomněl uklidit. Popadl jsem ji do ruky, “Sleduj,” opatrně jsem nalil tekutinu do sklenice, dokud nebyla tak ze tří čtvrtin plná, pak jsem vrátil krabici zpátky do lednice. Než jsem se stihl otočit zpátky, Harry už zvládl vypít půlku sklenice. Ten kudrnatý chlapec si koledoval o plný močový měchýř. A v tu chvíli mnou projela mrazivá myšlenka. “Hele, jsi naučený na záchod, že jo?”
Harry položil prázdnou skleničku na pult a probodl mě vražedným pohledem. Povzdechl jsem si. “Ty seš ale urážlivý koťátko.”
Rozhodil rukama a odkráčel z kuchyně. Asi bych měl přestat s kočičími vtipy... zjevně ho dost urážejí. Rozpačitě jsem ho následoval. “Uh... no, já musím spát, protože zítra musím do práce. Ale vytáhnu ti nějaký oblečení a můžeš se osprchovat, jestli chceš. Máš vůbec rád vodu, když jsi... víš co myslím... zčásti kočka?”
Harry se vyškrábal na křeslo, vtiskl se do opěrky a otočil se tak, aby byl zády ke mně. “Skvěle,” zasténal jsem. “A teď jsem tě urazil. Dám ti nějaký to oblečení. Jenom... zůstaň v bytě, jo? Lidi by asi dělalí parádní šílenosti, jako experimenty, kdyby o tobě věděli, tak jim prostě nedovol o tobě vědět.”
Nechal jsem ho v obýváku, vyhrabal jsem modré pyžamové kalhoty, černé tričko a boxerky, které jsem mu donesl. Hodil jsem oblečení na křeslo, překvapený, že se ani nepohnul, “To je pro tebe... jestli se nakonec budeš chtít osprchovat, pod umývadlem jsou ručníky. A abys zapnul tu sprchu... už jsi někdy zapínal sprchu?” Sedl si a zase mě počastoval mrazivým pohledem, ale kývl. Nebyl jsem si moc jistý, jak se k němu mám chovat. Kočky by měly být roztomilé a mazlivé, ale vypadalo to, že Harry mě totálně nenávidí. Nervózně jsem se poškrábal na hlavě. “Um... dobře... osprchuj se, jestli chceš... jdu spát.”
Znovu jsem ho nechal v obýváku, odešel do svého pokoje a shodil jsem ze sebe oblečení. Zapojil jsem telefon do nabíječky vedle postele, vklouzl do nějakých kalhot od pyžama a trika a praštil jsem sebou na postel. Nicméně, nevypadalo to, že by se spánek uráčil přijít. Najednou jsem z koupelny uslyšel proud vody. Jenže to nebyla sprcha, ale vana. Harry má zřejmě raději koupání, než sprchu. Slíbil jsem si, že jakmile si ho jednou Liam vezme a naučí ho mluvit, zeptám se ho, proč má raději vanu, a s tím jsem upadl do hlubokého spánku.