V jejím zorném poli nebyl nikdo.
Kdo by řekl, že taková rušná ulice může v noci vypadat takhle. Bylo to tu mrtvější, než na hřbitově. Ale tím lépe, bude mít lepší výhled na cíl. Kvůli tomu tu taky byla. Ležela na vlhké studené střeše a vyhlížela ho.
Dvacet let. Debilních dvacet let čekala na tuto chvíli. Až vrátí úder a prosadí staré dobré přísloví „oko za oko, zub za zub". Nebo v jejím případě spíše život za život.
Flashback
„Mamí?" malá Susan hopsala po schodech dolů. „Maminko? Já bych si dala něco dobrého!"netrpělivě pokřikovala a rozhlížela se po místnosti. Rodiče ale nikde. Ani jeden. „Mamí? Vylez! Já vím, že tu jsi! Už mě tahle hra nebaví!"
Otevřela dveře na zahradu a rozběhla se ke křeslům kde seděla její matka s otcem. „Maminko, já mám hlad!" řekla radostně. Její rodiče se ale tak nadšeně netvářili. „Tak já ti něco dám, počkej chvíli, teď tu s tatínkem něco důležitého řešíme, běž zatím do kuchyně.Budu tam v cuku letu, slibuju."pokusila se o povzbudivý úsměv.Když by se jí ale člověk zadíval hluboko do očí, zahlédl by něco jiného, než radost. To ale Susan v tu chvíli nenapadlo. Její jedinou starostí bylo jídlo.
„Tak dobře. Ale přijď hned, ano?"trochu zklamaně odpověděla malá blondýnka a rozběhla se do kuchyně. Před odchodem ale stihla ještě něco zaslechnout.
„To jí nemůžeš udělat Johne!Jeto malá holka! Nemůžeš jí..." hlas otce ale ten matčin přerušil. „Co? Nemůžu jí to udělat? Já ti řeknu, co jí nemůžu udělat! Nechat ji zabí..." To už ale byla Susan v domě a hravě skákala před lednicí.
Současnost
Ta vzpomínka ji vždy dohnala k slzám.Nebo do té doby, dokud nějaké měla. Poslední dobou se totiž cítila, že všechny slzy už vyronila. Už neměla co brečet. Nebo už neměla city. Dvacet podělanejch let čekala na tuhle chvíli.Vždy z toho nějak ten hajzl vyklouznul, ale ne dnes. Dnes zaplatí za všechny svoje chyby. Za ty co provedl i za ty, které ještě spáchat nestihl. Bylo jí jedno kdo to je, nebo jestli je to dobrej chlap. On jí zničil život a ona hodlala zničit ten jeho. Bez milosti. Bez soucitu. Přesně jako on tehdy.
Flashback
Měli rodinnou večeři. Maminka prostřela slavnostní ubrus a příbory i když nic neslavili.Oblékli si předražené šaty a pomodlili se. Pro spousty lidí je toto každodenní rutinou, ale pro ně ne. A proto to Susan moc nechápala. Ale byla pizza, tak ji to moc nezajímalo. Měla radost ze samé chvíle. Dali se do jídla. Každý si nabral kousek a začli jíst. Nikdo nemluvil, ani nikdo neměl tu odvahu začít. Jako by ticho byla veliká příšera, kterou se všichni báli porazit a tak si hleděli svého.
Po chvíli zazvonil zvonek. „Tati,kdo je to?" zeptala se zvědavě holčička. „Jen jeden známý,očekával jsem ho." odpověděl s ledových klidem otec a šel otevřít. Matka se snažila vypadat vážně, ale z očí se jí neposedně zatoulala slza a stekla jí po tváři. Rychle ji setřela.
„Dobrý den, copak si přejete?"zaslechla Susan od dveří hlas táty. „Přišel jsem dodržet nabídku." odpověděl mu cizí člověk. „Tak pojďte dál."
Oba prošli chodbou a přišli do jídelny. Konečně si ho mohla Susan prohlídnout. Muž měl asi 180cm a na sobě měl drahý oblek s červenou kravatou. „Ahoj, ty budeš Susan, že?" podíval se na ni. „A ano pane. A kdo jste vy?" odpověděla mu další otázkou malá blondýnka. „Nejde o to kdo jsem, ale proč tu jsem. Můžeme?" zeptal se shora a zahleděl se na otce. „Můžeme co?" nechápalo děvče. Nikdo jí to ale nevysvětlil. „Susan, mohla bys jít prosím, tady s pánem?Neboj, brzo se vrátíte, budeš se mít dobře." smutně jí přikázal táta. Ona neváhala a poslechla ho, ale něco ji zastavilo. Byla to matčina ruka, která ji držela. „Lucy? Nech ji jít. Bude to lepší pro všechny, věř mi." snažil se situaci vyřešit její manžel. „Ne." zavrtěla hlavou a slzavě se usmála. „Já ti to nedovolím." rychle si strčila holčičku za sebe a kryla ji vlastním tělem. „Je to naše dcera idiote! Nikomu ji nevydám! Nepomůžeš ji, normálně si ji prodal! Za svoje bezpečí!" zařvala. „No tak, no tak. Uklidni se. To není kvůli mně. Zabili by jí. Poslechni ho, prosím." přesvědčoval ji otec. „Jedině přes moji mrtvolu. Kdyby ses do toho tehdy nezapletl, žili by jsme si teďka klidně, ale ne! Tys musel! Prostě ti to nedovolím." rychle odmítla Lucy. Rychle přejížděla pohledem mezi jejím mužem a oním příchozím a její malá dcerka se za ní krčila nerušíc, co se děje.
„Víte," promluvil konečně cizinec. „Já nemám milionovou trpělivost." popošel o kousek blíž k ženám. Nikdo se neopovážil ho přerušit, nebo jinak pozastavit. „Mám ale dobré srdce. A rád plním lidem přání. A jestli si tady paní přeje, abych její dceru vzal přes její mrtvolu, udělám to." poeticky pronesl muž a vystřelil. Přesně doprostřed čela matky a ta se sesunula na zem. Malá Susan k ní hned přiskočila a slzy jí vytryskly. „Maminko vstávej! Vždyť krvacíš! Mami! Rychle, budeš mít zánět! Maminko?" po chvilce lomcování to pochopila. Její maminka už nevstane. A ten muž není host. Zabil jí matku. Ale proč? „Ne! Co si to udělal?! To jsme si nedomluvili! Ne ne ne ne ne! Tohle ti nedaruju! Já jí miloval ty hajzle! A ty..." neměl na to říct. Zhroutil se mu celý svět.„Myslel jsem si, že tímhle rodinu zachráním, jednom bude mít dcerka trochu těžší výcvik, ale mýlil jsem se. Ta tvoje„armáda" není nic víc, než banda šašků. V tom tě zarazím." začal z šuplíku vytahovat revolver, ale útočník ho zastavil. Dvěmi střelami přímo do žaludku.„NenechmutoSusan!Mášprávonaplnohodnotnýživot.Ontěnebudeomezovat.Věřmi.Aodpusťmi."rychle ze sebe vychrlil a rukou si zakrýval krvácení. „Co tatínku? Není ti rozumět!" s pláčem vykřiklo děvče.„Odpusť..." dodal a hlava mu klesla. Veškerý život z něj už vyprchal. „Ne! Tati prosím, ty ne!" Ale bylo pozdě.
Chvíli tam jen tiše sdíleli místnost, ale pak cizí muž namířil zbraň na holčičku. „Ne, prosím ne!"zařvala Susan a rozplakala se. Malýma ručičkama si přitom kryla obličej. Muž na ni chvíli mířil, ale pak zbraň stáhl. „Kdybys byla chytrá, chtěla bys umřít společně s rodičema." odmlčel se. Jako by chtěl situaci ještě více zdramatizovat. „Ale když už dnes plním ty přání." S těmito slovy odešel a už se nikdy nevrátil. Nikdy. A policii si taky koupil, hodila to na náhodné vloupání a po ničem nepátrali.
Současnost
Tomu dnu tehdy dala jméno. Práh.Překročila ho a rázem se ocitla v jiném světě. Chladném a děsivém světě. Chvíli jí trvalo, než se v tom světě naučila žít, ale někdo jí s tím pomohl. Bohužel i on byl zabit. Dřív nebo později to postihne každého a když si někdo řekne, že už nebude utíkat a postaví se tomu čelem do dvou dnů je po něm. Takto prostě je. Jiná možnost než útěk tu není, nebo vlastně je.Můžete být ten nejsilnější, ale to je tu smrt. Takže tudy cesta taky moc nevede.
Uběhlo asi deset minut a stále to mrtvolné nic. Už i ten vzduch vypadal mrtvě. Začínali jí mrznout nohy. Moc dlouho tu naprosto klidně ležet nevydrží. Něco zahlédla. Přes puškohled se to pokusila najít. Objevila siluetu člověka. To musí být on! Počkat. Není sám. Je tam s ním....žena? Cože? Muž se otočil. Nebyl to on. Málem udělala největší chybu v životě.
„No ták, kazíte mi výhled. To nemáte nic lepšího na práci, než se tu takhle pozdě mrcasit?" zamumlala si pro sebe tak, aby ji nikdo neslyšel. A měla pravdu. Ty dvě hrdličky jí to neulehčovaly. Spíše naopak, rozrušovali ji.
Chvíli je pozorovala, dokud někam nezmizeli. Vypadalo to, jako ji muž někam zatáhl na rychlovku.„Typický." uchechtla se pro sebe. Když se šel v tuto dobu člověk takovýmito místy projít, obvykle narazil na až trochu„moc přeláskovaný pár." No, v překladu dva lidi, co spolu šukali. Tak by to řekli místní. „Co typického?" ozval se hluboký hlas za ní. Trhla sebou. To bylo opravdu to poslední co čekala. Otočila se. Stál tam on. On, na kterého čekala tak dlouho. Konečně. „Mladá holka, co leží na střeše a čeká na smrt muže, co jí zničil rodinu? To mi moc typické nepřijde."dokončil myšlenku. Susan se na něj jen nechápavě zírala. „Hele,já vím co jsem udělal. A taky z toho nejsem nadšenej. Ale když chce člověk přežít, nemá na výběr. Ale to jsi už poznala co?Vyrostla z tebe silná holka. Jsem na tebe svým způsobem hrdý,alespoň z toho nemám výčitky." Normálně by mu do obličeje zařvala všechno co si prožila a jak to může říct. Ale ne dnes.Dnes bylo vše jinak. Stála tam, tváří v tvář svému nepříteli,svému cíli. A přesto nic neudělala. Pokynula mu, aby si sednul,na roh budovy vedle ní. On to udělal. A pokračoval ve vyprávění.„Taky jsem měl někoho, koho jsem miloval víc, než cokoliv. A on ji zadržel a hrozil její smrtí. Proto jsem ty hrůzy dělal, teda ze začátku, pak jsem jen utíkal. Před ním, před policií, před sebou..." mezi jednotlivými větami dělal snad milionové mezery.„No, jistě si uhádla, že ji stejně zabil. Tak už to chodí."dokončil vyprávění a zahleděl se do černoty noci. Do oka se mu neposedně dostala malá slzička, ale hned ji zase zahnal. „Proč mi to všechno říkáte?" prolomila žena vedle něj ticho. Ano,žena. Za ty roky, už vyrostla a nyní seděla vedle vraha svých rodičů jen tak ruku v ruce. A nic neudělala? Nenáviděla se zato, ale chtěla nejdřív vědět, proč nic nedělal ani on. „To je dobrá otázka, jsi chytrá. Ale nevím. Možná se tím snažím vykoupit ze svých hříchů, kdo ví?" odpověděl. A zase to ticho. Ale už se to nepodobalo mrtvolnému, spíše tomu soucitnému.Nikdo nic neřekl. Nebylo co. Jako by oba věděli vše, co je potřeba. Ale tohle nemohlo trvat věčně. „Ale kvůli tomu tu nejsi, že?" ani nečekal na odpověď „Hádám, že sis sem přišla pro mou smrt." podíval se na ni. Sakra ty oči. Nepatřili vrahovi, jen zlomenému člověku. Ten bude zase mluvit ona. „Celá ta léta směřovala k jednomu okamžiku a když je konečně tady,nechci, aby skončil. Proč?" zeptala se do prázdna. „Nechala jsem se sžírat pomstou a nenávistí, jen, abych se dostala sem.Možná jsi měl pravdu, nejsem moc chytrá. Mohla jsem se vzpamatovat a začít žít normálně, tak aby na mě mohli být hrdí. Ale to já neudělala. Zklamala jsem je. Jak jsem mohla?"zase se pletla. Přeci jen v ní ještě nějaké ty slzy byli. A právě teď bojovaly o své místo na světě. „Víš ty co?"zahleděla se na muže. On jí pohled opětoval a přidal do něj kapku zmatení. „Nezabiju tě. To by nechtěli. Teď půjdu a začnu žít normální život. A výměnou za to, že tě nezabiju mi to zajistíš. Rozumíš?" přítomný na ni chvíli hleděl. Jako by promýšlel pro a proti. „To zní jako férová nabídka."Odpověděl konečně. Ze Susan jako by v tu chvíli spadla obrovská tíha. Normální život. Po všech těch letech. Nemohla tomu uvěřit. Dobře, musí se vzpamatovat, ještě není konec. Bude ráda, když před ní ta hromádka neštěstí nespáchá sebevraždu. „Takže, plácnem si?" chtěla si ujistit. Muž jí jen nastavil dlaň a ona na ni jemně přiložila tu svou. Takže to platí. Muž se na ni usmál. Jako by našel něco, co dlouho hledal.Možná odpuštění? Ztracenou osobu? Kdo ví... Susan to ani nezajímalo. Hlavně, že dohoda platí. „Frank." dostal ze sebe muž. „Cože?" nechápala žena. „Frank, tak se jmenuju. Bude ti to k ničemu, ale chci, abys znala jméno svého otce." zarazila se. Nechápala to. Ale to v poslední době nebyla novinka. „Cože?"zeptala se ho. „Tvá matka byla pozoruhodná žena." s těmito slovy se zvedl a dal se na odchod. Slyšela vzdalující se kroky. A výstřel. A ostrou bolest na zádech. Druhý výstřel. A zase ta bolest... Přitiskla se k zemi. Jako by to byl její milenec. Její poslední chladný milenec. Poslední síly využila na to, aby se otočila. Zvedla hlavu a podívala se na muže, od kterého ony kulky v jejím těle pocházely. „Proč?" to bylo jediné, na co se zmohla. Chtěla akci? Právě ji dostala. On jí se slzami v očích odpověděl. „Věř mi, že moje přání nikdy nikoho nezajímali.Nikdy. A když jsem přišel za tvým otcem s tím, že jsi moje, tak mi hrozil s pistolí u mé hlavy. A tak jsem mu to oplatil mnohonásobně. Měl možnost přežít, ale jen, když budeš vyrůstat se mnou. Ale pak tu byla tvoje matka. Věděla, co jsem zač. A tak jsem to nevydržel. Byla jsi moje jediná naděje, na normální život. A od nich bych dostal alespoň mlčenlivost. A pak, jak jsem zastřelil jednu z mála žen, kterou jsem kdy miloval,jsem na to neměl. Nemohl jsem tě jen tak vzít. Neodpustila bys mi.A vlastně ani nevím, proč dělám tohle, sakra." odhodil zbraň,kterou doteď držel v ruce. Nyní už opravdu brečel. Pokračoval v monologu, ale Susan ho už neslyšela. Její krev už vystydla,stejně jako její srdce.
„Ale udělal jsem to pro tvoje dobro! Oni po tobě už jdou! Vědí, že jsi moje! Zabili by tě!" kdyby teď na střeše někdo byl, slyšel by je. A asi i kdyby byl dole na ulici. Frank totiž nyní zoufale křičel o sto šest. Vrátila se k němu stará známá. Zoufalství. „Vědí, že jsem jenom kus hovna! A chtějí se mi za to pomstít, že jsem tehdy utekl! Kvůli ženský! Chtěli by se mi pomstít na tobě a to nedovolím. Radši ti uspořádám důstojný pohřeb a neproděravím tě jako cedník.Ne! Sakra, ne!" ruce si položil na hlavu. Stál tam vedle své mrtvé dcery. Ztracený, ubohý. Zmohl se jen na jednu větu. „Ale alespoň jsem dodržel svůj slib. Už podruhé jsem ti splnil tvé přání. Můžeš žít, v klidu se svými rodiči. Mám chuť se zabít, ale to bych ti to přání zkazil. Nevěřím, že po smrti něco je, ale kvůli tobě začnu." jemně jí zavřel oči. „Má malá Susan, dívka s blonďatými culíky." usmál se, ale v očích měl slzy. „Nemohl bych mít lepší dceru." posadil její tělo do sedící polohy. „Nemohl bych být hrdější." zašeptal a dal jí pusu na čelo.
Té noci se stalo spoustu věcí. Spoustu dobrých i špatných. A taky toho dne Trump vyhrál volby,tady musíte chvíli přemýšlet, abyste to zařadili do jedné z předchozích dvou kategorií. Ale to jsme odbočili. Z těch věcí,co se dnes odehrály na té střeše se stala osudná pouze jedna. A to jedna chyba. Chyba, které se dopustila Susan.
„Dřív nebo později to postihne každého a když si někdo řekne, že už nebude utíkat a postaví se tomu čelem do dvou dnů je po něm."
Susan se dopustila té největší chyby, které mohla. Přestala utíkat a postavila se tomu čelem.Učinila svou smrtelnou chybu. Lidé věří na spoustu věcí ohledně způsobu smrti. Já ne, věřím pouze na smrtelné chyby a smrtelná rozhodnutí. Tohle byla ta chyba. Muž na střeše nějakou tu dobu stál, ale pak se jako všichni když skončí sranda rozešel pryč. Tělo mladé dívky shodil dolů. Na chladný beton. Policie ji jednou najde a se ctí ji pohřbí. To bylo to, co ho zajímalo.Ostatní tak nějak jen prosvištělo kolem. Bar. To bylo jediné, co mu běhalo v hlavě. Bar, bar bar. Alkohol. Zapomnění. A to ostatní. Už na tom nezáleželo, každý děláme chyby.
On
Susan
dokonce i její matka
i její otec
všichni
do jednoho
záleží jen na tom
jak závažné jsou
a jak nás ovlivní
je to to jediné
na čem záleží