Severus vrazil do ředitelny a s rachotem za sebou bouchnul dveřmi. Brumbál k němu překvapeně vzhlédl. Značně rozhořčený profesor Lektvarů se dlaněmi opřel o jeho stůl a zůstal se zlostně tyčit nad ředitelem.
„Jak jste mi to mohl zatajit!" zakřičel na něj Severus.
„Severusi?" zíral na něj Brumbál nechápavě.
„Jak jste mi mohl něco takového zatajit?" zopakoval Severus svou otázku a praštil rukou do stolu, až některé z Brumbálových přístrojů spadly na zem.
„Netuším, o čem to mluvíš, ale zdá se, že ničení mého majetku máte v rodině dědičné," odtušil s pozvednutým obočím
„Proč jste mi neřekl, že má Potter porazit Pána zla!" ignoroval jeho poznámku Severus. Brumbál se zarazil. Tohle rozhodně nečekal. „Tak odpovíte mi?" zvýšil znovu hlas a pronikavě sledoval ředitele, který si v tu chvíli sundal brýle a promnul si unaveně oči.
„Kdo ti to řekl?" zeptal se ho potichu, když si brýle nasadil zpátky.
„Kdo myslíte?"
„Harry?"
„Ví to snad ještě někdo jiný?" ptal se ho pochybovačně.
„Ne," zavrtěl hlavou. „Harryho jsem požádal, aby to nikomu neříkal. Ta informace je největší zbraní, kterou v tuto chvíli máme. Harry by byl ve velkém nebezpečí, kdyby se dostala k Voldemortovi dřív, než bude sám dostatečně připraven," pronesl Brumbál klidně, ale stále vypadal trochu vyveden z míry.
„Než bude dostatečně připraven? Tomu snad sám nevěříte?!" Severus nechápal, kde se ta víra v Brumbálovi bere. „Jediný, kdo by mohl Pána zla konkurovat, jste možná tak vy, a se vší úctou, Brumbále, ale i přesto tahle válka trvá už roky! Věříte, že šestnáctiletý kluk ho dokáže porazit? Potter má možná mimořádné nadání pro Obranu, ale stále je to na míle vzdáleno tomu, co dokáže Pán zla!" Brumbál si povzdechl, opřel se lokty o stůl a propojil prsty do sebe. Na chvíli si o ně opřel čelo, než zase vzhlédl k Severusovi, a ten uviděl, že i Brumbál je bezradný.
„Řekl ti Harry celou Věštbu?"
„Jen to, že jeden musí zemřít rukou toho druhého," zopakoval část, která mu ležela v hlavě.
„To je klíčová část, ale Věštba má ještě jiné podstatné informace. Zní tedy takto:
Příchod toho, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se blíží. Narodí se těm, kteří se mu již třikrát postavili, na samotném sklonku sedmého měsíce roku. A Pán zla ho poznamená jako sobě rovného, on však bude mít moc, jakou Pán zla sám nezná. Proto jeden z nich musí zemřít rukou druhého neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu. Ten, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se narodí, až sedmý měsíc bude umírat."
Severus vstřebával, co zrovna slyšel. A ne, nebylo mu líp. Bylo to pořád stejně děsivé.
„Takže to celou tu dobu víte? Nechával jste ho v těch otřesných podmínkách v Zobí ulici, abyste ho chránil pro tohle? Nechal jste ho v červnu stát proti Voldemortovi, abyste zjistil, jak už si vede? A nejen tehdy, že? Nechal jste ho účastnit se Turnaje Tří kouzelníků, abyste ho připravil na skutečný boj? Umíte si představit, jaké trauma to v něm zanechalo?" byl Severus stále víc a víc naštvaný.
„Harry je silný-"
„Na rozdíl od vás - já jsem mu viděl do hlavy. Viděl jsem, co doopravdy na hřbitově zažil. Smrt Diggoriho má pořád před očima!"
„Nemůžeš mě vinit ze všeho, Severusi. Ne všemu jsem mohl zabránit."
„Ne všemu," odfrknul si Severus. „Ale něčemu určitě."
„Nezajímá tě ta část Věštby, která dává Harrymu naději?" změnil raději téma Brumbál. Severuse ale vskutku zajímala, takže slabě přikývnul, aby Brumbál pokračoval.
„Pán zla ho poznamená jako sobě rovného – Harryho jizva – on však bude mít moc, jakou Pán zla sám nezná."
„Jakou má tedy moc?" chtěl vědět ihned Severus. Když uviděl Brumbálův váhající obličej, odsunul si židli, a konečně se posadil. Tušil, že tohle bude ještě na dlouho.
„To ještě není tak úplně jisté," prohlásil pomalu Brumbál a začal lehce poťukávat prsty o stůl. Jeho pohled byl upřený někam mimo Severuse a zdál se hluboce zamyšlený. „Může to být cokoliv. Jednou z možností, která mě napadla, když jsem uvažoval nad tím, co Harry má a Voldemort ne, byla láska."
„Láska?" zopakoval nevěřícně Severus. „Má Pána zla porazit láskou?"
„Láska je mocná čarodějka, Severusi. Není radno ji podceňovat. Již jednou Voldemorta porazila, když Lily, tvá sestra, položila život za dítě, jež milovala." Severus ale stále nechápal, jak lásku v boji proti Voldemortovi využít v praxi...
„To byla jiná situace. Nějak nechápu, jak by to Potterovi mělo pomoct teď."
„Je potřeba se na to dívat z širšího hlediska. Jakým způsobem získává Voldemort své následovníky? Z počátku to samozřejmě byla touha po moci, vidina čisté kouzelnické společnosti, nadvláda nad mudly... Teď už je to ale především strach. Lidé se ho bojí, bojí se toho, co by jim mohl udělat, a než by se mu postavili, raději se k němu přidají." Severus pozorně naslouchal.
„Naproti tomu stojí Harry. Harry takovýchto praktik využívat vůbec nemusí. Harry si druhé dokáže získat svým srdcem. Lidé ho mají rádi, uznávají ho, váží si ho. Dnes a denně to můžeš číst v Denním věštci. Nazývají ho Vyvoleným, i když vlastně ani netuší, jak blízko jsou pravdě. Na svůj věk prokázal neuvěřitelnou statečnost, stál proti Voldemortovi již tolikrát, že se to nikomu jinému ještě nepodařilo. Proto tomu věří. I přes tu lživou kampaň, kterou proti němu a mně Ministerstvo vloni vedlo, nikdy se své pravdy nevzdal. A toho si lidé cení. Vědí, že mu mohou věřit. A já zase věřím, že ho budou následovat." Brumbál se na chvíli odmlčel, než pokračoval, dávaje tak Severusovi čas, aby nad tím uvažoval. Považoval to celkem za logické.
„A nejen oni, Severusi. Harry si dokáže získat každého. Tuším, že ve válce bude potřeba mnohem víc. Víš, že Harry má přátele i mezi domácími skřítky. Dobby by za ním šel až na kraj světa, bylo by to nutné. A nedávno se strhla hádka i mezi dvěma duchy – z nějakého důvodu si na něj myslí Uršula a Georgina," uchechtnul se Brumbál pobaveně. Severus zůstával strnule sedět, ani se nepohnul. „A co si budeme povídat, Severusi. Získal si i tebe. To se jen tak někomu nepodaří, že?"
„K čemu to je, když mě nenávidí," pronesl chladně Severus, uvědomujíc si tu holou skutečnost.
„Tomu nevěřím. Když jsem s ním mluvil, viděl jsem na něm, že váhá. To je na dobré cestě, Severusi. Vždyť se ti svěřil s Věštbou. To už něco znamená," díval se na ně skrz obloučky brýlí.
„Řekl mi to, když jsem ho dnes našel úplně zdeptaného na Astronomické věži," prohlásil vyčerpaně. „Něco vám povím. Pořád tady mluvíte o jeho síle a statečnosti, ale vidíte vy také, jak těžké pro něj to břímě je? Víte vy vůbec, co se mu honí hlavou? Jak je zničený? Vychováváte si z něj bojovníka, zatímco on v tichosti trpí a dává si za vinu smrt každého, koho Pán zla zabije! Tragédie slečny Nearsové ho zlomila! V takovém stavu, jako jsem ho na Astronomické věži našel, jsem ho ještě neviděl! Není divu, že mi tu Věštbu řekl. Byl tak zoufalý, že už to v sobě nemohl víc dusit!" Brumbál se znovu zamyšleně opřel lokty o stůl, a na okamžik sklonil hlavu do dlaní.
„Je to- Musí to být pro něj nesmírně těžké. Harry je mimořádně citlivý a vnímavý, chová vůči ostatním obrovskou zodpovědnost. Vím, že by se pro ostatní byl ochotný obětovat, pokud by je tím měl zachránit," vyjmenovával jeho vlastnosti Brumbál a třel si dlaněmi o spánky. „Podívej se na to, s jakým odhodláním šel v červnu pro Siriuse. Záleží mu víc na druhých než na sobě," povzdechl si Brumbál a zadíval se upřeně na Severuse. „Abych pravdu řekl, myslel jsem, že ho to bude trápit, proto jsem chtěl, abyste se sblížili. Harry v těchto těžkých časech potřebuje mít oporu, někoho, kdo mu bude nablízku, když bude potřebovat. A pak to dokáže. Vím, že to dokáže. Jen nesmí být sám."
Severus si opřel zamyšleně hlavu o ruku. „Říkal jsem mu, že mu chci pomoct. Jenže on nechce. Nenávidí mě," zopakoval znovu Severus, přičemž si uvědomoval, jak ho to víc a víc užírá. Když konečně pochopil vše, co mu doteď unikalo, pociťoval ke svému synovci stále větší sympatie. Ta odpovědnost byla obrovská, a on s ní sám v tichosti bojoval, možná se i snažil něco pro svůj úspěch udělat, i když, jak sám Harry říkal, v něj nevěří. Hledá pomoc u duchů?
„Duchové to vědí, že?" pronesl zamyšleně Severus otázku, nad kterou právě uvažoval.
„Ano." To Severusovi stačilo.
„Říkal jste, že jste s ním o mně mluvil?" vrátil se ještě k tomu, co Brumbál před chvílí říkal.
„Považoval jsem to za vhodné. Vím, že se teď Harry zlobí, ale to nebude trvat věčně. Znám ho, Severusi. Není mu to jedno."
„Ne, to není," pronesl Severus těžce, když vzpomínal na Harryho výčitky a zoufalství z toho, že mu neřekl pravdu. Vstal od stolu a chystal se odejít.
„Severusi, ve čtvrtek bude schůze Řádu," oznámil mu ještě Brumbál, když ho doprovázel ke dveřím a s mírným pousmáním mu je otevřel. To nedělal často. „Víš, že chtěl Moudrý klobouk zařadit Harryho do Zmijozelu?"
„Této na výsost podezřelé informace jsem si vědom," prohlásil Severus odměřeně. „Proč se ptáte?"
„Jen tak. Jen, že mi jsou už důvody Moudrého klobouku trochu jasnější," pronesl s tajemným úsměvem. „Citrónový drops?" vytáhnul s kapsy malý žlutý sáček a nabízel ho Severusovi. Ten se jen pohrdavě ušklíbnul. „Harry se poslední dobrou tváří stejně," broukal si pro sebe Brumbál, když za ním zavíral, a Severus nechápal, kde se v něm při to všem bere tolik optimismu.
*****
Ráno se Harry probudil celý zpocený. V krku ho bolelo a cítil se pod psa. Včerejší pobyt na Astronomické věži nesl následky.
Nějakým způsobem se vyškrábal z postele, a pomalu se dovlekl do společenské místnosti, kde na něj už čekala Hermiona. Ron se zdržoval ještě za ním.
„Je ti dobře, Harry?" sledovala ho s obavami Hermiona.
„Co myslíš?" pozvedl obočí, dávaje tak najevo, že odpověď je zřejmá. Vzápětí se rozkašlal, takže Hermiona měla jasno.
„Neměl bys jít za madam Pomfreyovou? Dá ti Lektvar na nachlazení nebo Životabudič, pomůže ti to." Harry jen odmávnul rukou.
„Už jsem přežil horší věci." Hermiona se moc spokojeně netvářila, ale to už se k nim přidal Ron, a tak vyrazili na snídani.
*****
Harry toho moc nesnědl. Vypil asi dva hrnky čaje a unavený si opíral hlavu o ruku. Snažil si nevšímat jisté osoby u učitelského stolu, ale jelikož si nevědomky sednul na druhou stranu stolu a výhled měl přímo tam, šlo to těžko. A když tam omylem pohledem zajel, Severus Snape mu pronikavý pohled oplácel. Vždy, když se tak stalo, Harry si zase opřel hlavu o ruku a snažil se dívat kamkoliv jinam. Na jejich včerejší rozhovor nedokázal nemyslet. Pořád nevěděl, jestli udělal dobře, že mu řekl o Věštbě.
Co když mu chce ale vážně pomoct? Zněl tak upřímně. A dokonce mu řekl Harry! On! Severus Snape, který jím celé ty roky tak pohrdal. Mohlo by někomu takovému na něm opravdu záležet? Uznal, i že se v něm mýlil a že udělal chybu. Tohle se mu vůbec nepodobalo. Třeba je ve skutečnosti jiný, než se vždy v hodinách jevil. I Brumbál to o něm říkal. Přece by se s ním jeho matka celé ty roky nepřátelila, kdyby to byl takový hajzl. ‚Moje máma. Jeho sestra. Lily Potterová, sestra Severuse Snapea. Severus Snape, strýc Harryho Pottera.' Harry si promnul obličej, tohle prostě pořád nechápal.
„Vážně nechceš za madam Pomfreyovou zajít, Harry? Harry!"
„Co- cože?" otočil se zmateně na Hermionu.
„Jestli nechceš zajít za madam Pomfreyovou. Doprovodila bych tě." Starostlivě si ho prohlížela.
„Ne, to je dobrý." Harrymu se na ošetřovnu nechtělo. Obával se, jestli si madam Pomfreyová nevede přesné záznamy jeho návštěv, protože tímhle tempem by se mohl stát rekordmanem, a jemu bohatě stačilo být Vyvolený.
Když mu ale celý den nebylo o nic líp než ráno, vypadalo to, že si nakonec pro ten lektvar bude muset zajít. Čekal ho famfrpálový trénink a Harry byl naprosto nepoužitelný. Hermiona na něj dorážela celý den, takže když nakonec Harry po vyučování svolil, rozhodla se ho doprovodit. Asi chtěla mít jistotu, že tam Harry opravdu půjde...
Ošetřovna zela prázdnotou. Když si Hermiona odkašlala, vykoukla bradavická ošetřovatelka ze své pracovny?
„Á, pane Potter, dlouho jste tady nebyl," prohlásila bez sebemenšího náznaku překvapení a vydala se k nim.
„Jak víte, že vás nepotřebuje Hermiona?" poznamenal Harry a vzápětí se rozkašlal.
„Intuice. A když vás tak poslouchám, tak jsem se nemýlila." Hermiona se na Harryho ušklíbla a Harry jen pokrčil rameny. „Chřipka?"
„Trochu," přiznal Harry. „Jen jsem-"
„Harry by potřeboval něco na nachlazení," skočila mu do řeči Hermiona.
„Jistě. Ale prohlédnu si vás. Vydržíte tady chvilku? Musím jen někam zaběhnout. Na to určitě neumřete, Pottere."
„Netvrdím, že ano," ohradil se Harry dotčeně a znovu se rozkašlal.
„Většina mužů si většinou myslí, že ano," pousmála se na něj ošetřovatelka. „Posaďte se tady, milánku. Hned budu zpět a pak vám něco dám." S tím se vrátila k sobě do pracovny a za pár vteřin z ní vyšla s profesorkou Prýtovou, ředitelkou mrzimorské koleje, která se tvářila značně ustaraně. Když opustily ošetřovnu, Hermiona se posadila na postel vedle Harryho.
„Teď tady budeme trčet," prohlásil rozmrzele Harry do prázdné ošetřovny. „Říkal jsem, že sem nemáme chodit. Slyšelas ji? Vypadám jak nějaký hypochondr."
„Prosím tě, je úplně normální si zajít na ošetřovnu pro lektvar, když se necítíš dobře. Každý to dělá," uklidňovala ho Hermiona.
„Teta Petunie mi vždycky říkala, že chřipka se bez doktora léčí týden a s doktorem sedm dní. A pro jednou měla pravdu," pronesl Harry smířeně. Hermiona protočila očima.
„Ale to platí u mudlů. My jsme kouzelníci, Harry. Za den, za dva ti bude líp. Nemusíš se mučit týden." Pak se zamyslela. „A tím se opravdu řídila?"
„V Dudleyho případě ne, to do něj cpala, co mohla. To jen u mě. A víš co? Stejně jsme byli vždy nemocní stejně dlouho, takže na tom něco bude," konstatoval Harry ledabyle.
„To je hrozné, Harry," podívala se na něj s mírným zděšením.
„Myslíš? Nevím, přijde mi to normální. Vycházela totiž z oblíbeného rčení strýce Vernona. Ten vždycky říkal: Co je doma, to se počítá. Až na tebe, ty kluku!" napodobil Harry jeho hlas a ještě přitom jako on zdvihl výhružně ukazováček. Hermiona se chtě nechtě začala potichu smát.
„Promiň, vím, že to není vtipné, ale i když ho neznám, dokážu si ho živě představit," tvářila se hned provinile.
„Prosím tě," mávnul Harry rukou. „Mně to vtipné tedy přijde."
„Teď možná," pronesla už trochu smutněji. Harry s úsměvem zavrtěl hlavou. „Kdo další si co myslí? Budu hádat," navrhla Hermiona hru, aby se zabavili, než se madam Pomfreryová vrátí. Harry neváhal ani pět vteřin.
„Jaký otec, takový syn."
„Snape!" vypálila hned Hermiona.
„Jistě," přitakal Harry. „Ještě bych mohl říci ‚jablko nepadá daleko od stromu,' ale to už asi používat nebude," pronesl Harry zamyšleně.
„Proč?" nechápala Hermiona.
„To je fuk. Tak dál. Co na srdci, to na jazyku." Hermiona chvíli přemýšlela.
„To sedí na víc lidí."
„Možná, ale teď jsem myslel tebe! Vždycky mi hned řekneš, co si myslíš. A nejen mně." Hermiona se začala smát.
„Pravda. Teď by se hodilo ještě dodat, že mnohdy rychleji mluvím, než myslím."
„Někdy možná, ale stejně máš vždycky pravdu."
„Dál," odmávla ho rukou Hermiona.
„Dobrá. Tohle bude jednoduché. Hlad má velké oči."
„Ron! Ale to si myslíme my, ne on," rozesmála se zase a Harry se k ní přidal.
„A co tohle! Co tě nezabije, to tě posílí," pozvedl Harry obočí a čekal, co z Hermiony vypadne.
„Nikdy bych si to nepomyslela, ale teď mě napadá Brumbál?" zeptala se opatrně.
„Samozřejmě! A když tě to, Harry, zabije, tak máš smůlu," pokusil se Harry napodobit Brumbála, ale zase se přitom rozkašlal. „Sakra, ale jestli mě zabije tohle, budu mít fakt smůlu," pronesl chraptivě a držel se přitom za krk. „A Voldemort pech. Co by si o něm lidi mysleli, kdyby se rozneslo, že Harryho Pottera, kterého on nedokázal zabít, strčila do země pitomá chřipka. Byl by ještě děsivější, než je teď, aby všechny pochybnosti o své síle vyvrátil. To mu nemůžu udělat," sípal Harry a hořce se u toho usmíval. Hermiona ho tiše smutně sledovala. Pak ho z ničeho nic chytila za ruku a položila mu hlavu na rameno.
„Děje se něco?" zeptal se jí Harry zaraženě.
„Děje," odpověděla prostě. „Vím, že se přetvařuješ. Děláš si z toho srandu, ale uvnitř tě to ničí. Vidím to na tobě. Viděla jsem tě včera, jak jsi vypadal, když profesorka Prýtová odváděla Katherine z Velké síně. Pak jsi zmizel, aby nikdo nepoznal, jak moc tě to zasáhlo. Směješ se, ale v očích máš smutek. Každé ráno čekáš na dopis od Remuse, ale nepřichází. Vyhýbáš se Snapeovi, a přitom ho při jídle pořád sleduješ. Na Brumbála se díváš s takovou nenávistí, až mě to děsí. Ublížili ti, Harry, vím, jak moc. Znám tě, jsi jako můj bratr. Ale víš, že já tu jsem pro tebe. Vždycky budu. I před Voldemortem. Nejsi sám, protože já, a i Ron, budeme s tebou až do konce. Nás nic a nikdo nerozdělí."
Ošetřovna se opět ponořila do ticha, když se dva přátelé drželi v objetí. Harrymu došla slova. Na to nemohl nic říct, protože ‚děkuji' bylo málo. Jeho přátelé byli to jediné, co mu zůstalo. A i když to často vyznělo tak, že mu toho moc nebývá, měl vlastně strašně moc. Měl víc, než si jiní kdy mohli přát.
Dveře od ošetřovny se otevřely a dovnitř vstoupily profesorka Prýtová s madam Pomfreyovou. Harry s Hermionou se od sebe odtáhli dřív, než si ty dvě stihly něčeho všimnout.
„Už jsem tu, drahoušku. Momentíček," nakoukla jen k sobě do kanceláře, kam zmizela profesorka Prýtová. „Hned ti to povím," promluvila dovnitř a zase se otočila a poodešla k Harrymu. „Tak se na to podíváme," začala ho prohlížet. Nejdřív klasicky po mudlovsku, poté zkusila některá diagnostická kouzla. „Zakašlejte ještě." Harry poslechl. Madam Pomfreyová si ho pečlivě prohlížela. „Vypadá to na běžné nachlazení. Na průduškách nic nemáš. Hlava bolí?"
„Ne."
„Dobrá. Dám ti Životabudič a medový zázvor na ten krk. Ten budeš žvýkat, ano?" Harry přikývnul. Ošetřovatelka zmizela zase k sobě a Hermiona se na Harryho vítězně podívala.
„Vždyť já vím, že máš vždycky pravdu," zašeptal k ní a protočil očima. Najednou ale ztuhl, když uslyšel hlas madam Pomfreyové z její kanceláře.
„Pomona ti to už určitě říkala, Severusi. Slečna Nearsová bude potřebovat něco silnějšího. Je na tom, chudinka, dost zle. Hned si o tom promluvíme." Hermiona s rukou před pusou se zděšeně podívala na Harryho.
„Tak tady to je, tohle vypijte," podávala madam Pomfreyová Harrymu lektvar sytě oranžové barvy, „a tohle žvýkej třikrát denně," dala mu ještě sáček se zázvorem. Harry na nic nečekal, a kopl to do sebe. Hlavně chtěl být co nejdříve pryč. „Dobře, drahoušku. Když vám zítra nebude líp, tak přijďte. A pár dnů teď žádný famfrpál, jasné?"
„Ano," přikývl Harry bez odporu a zvedl se k odchodu. „Děkuji."
„Nemáte vůbec za co," doprovázela je bradavická ošetřovatelka ven. „A opravdu přijďte, pokud se vám neuleví." S tím za nimi zavřela a Harry se hned otočil k Hermioně.
„Myslíš, že nás slyšel?" zeptal se jí hned s obavami. „Vůbec jsem o něm nevěděl."
„Já taky ne. Měl zavřeno, tak snad neslyšel," dívala se na něj nešťastně.
„U něj nikdy nevíš," zašklebil se Harry. Strčil si do pusy kousek zázvoru a po boku Hermiony se plahočil z ošetřovny zpět do nebelvírské věže. Když už nic jiného, tak ať je mu aspoň trochu líp. V rámci možností tedy.
*****
Harrymu se skutečně ulevilo. Druhý den mu bylo o dost líp, a ve středu už si ani málem nevzpomněl, že mu kdy něco bylo. Jak zjistil, Snape ho stále sledoval. Harrymu pořád vrtalo hlavou, jestli je předevčírem na ošetřovně slyšel nebo ne, ale nakonec usoudil, že to je asi jedno. Neřekli nic, co by nevěděl nebo nemohl slyšet.
Taky čekal, zda se s ním spojí Brumbál. Dával mu týden na to, aby si rozmyslel, zda Harryho na porady přijme. Harry doufal, že bude souhlasit, protože v opačném případě netušil, co by dělal. Nemohl Řád vyhodit z Grimmauldova náměstí. To by prostě neudělal. Zdálo se to být dobrou výhružkou, ale to bylo asi tak vše, co Harry dokázal.
Proto ho po dlouhé době potěšilo, když si ho po obědě Brumbál odchytil.
„Zítra v 18:50 tě očekávám u sebe v ředitelně, Harry. Bude mi potěšením, když mě doprovodíš na jistou schůzi," mrknul na něj Brumbál a Harry se jen tak-tak držel, aby se nezačal usmívat.
„Jistě," souhlasil co nejvíce neutrálním tónem. „Určitě přijdu," ujistil ho ještě a Brumbál s pokývnutím Harryho a jeho přátele opustil.
„Kam jdete?" zeptal se ho hned Ron zvědavě.
„Od zítra se budu účastnit schůzí Řádu," pronesl Harry hrdě a již s úsměvem sledoval reakci svých přátel.
„Já chci taky!" reagoval hned pobouřeně Ron.
„Jak jsi to dokázal?" byla zvědavá Hermiona. Harry si pohodil brašnu na rameni a s hlavou vztyčenou se dal do pomalé chůze. Ron s Hermionou ho zvědavě následovali.
„Dal jsem Brumbálovi na výběr. Buď mě přijme aspoň na schůze, nebo si bude muset pro Řád hledat nové sídlo," vysvětloval nepokrytě šťastně. „Je to můj dům, no ne?"
„Vyhrožoval jsi Brumbálovi?" nevěřil svým uším Ron.
„On se ke mně taky nechová zrovna ukázkově," komentoval to s nezájmem Harry. Bylo mu úplně jedno, jestli si dovolil moc nebo ne. Jak oni k němu, tak on k nim.
„To je pravda," souhlasil po chvíli Ron. Hermiona se raději nevyjadřovala.
„Ty mi na to nic neřekneš?" zajímal Harryho její názor.
„Nevím. Na jednu stranu to není něco, co bych já zrovna zastávala, ale..." Zastavila se a kluci s ní. „Jsme ve válce. A v té je dovoleno vše," zkonstatovala nakonec. „Asi nebude špatné, když budeme mít víc informací." Což bylo to jediné, díky čemuž ten fakt přijala. Informovaná Hermiona rovná se spokojená Hermiona.
„Takže po jedné poradě mě bude čekat hned další, co?" prohlásil Harry na oko ztrápeně, ale vděčně se na Hermionu usmál. Byl rád, že ho neodsoudila. Oba jeho přátelé se po Harryho ujištění, že jim bude hned vše referovat dál, již nemohli dočkat zítřejší schůze. A co teprve Harry.
*****
Přesně v 18:50 se Harry ve čtvrtek dostavil do ředitelny. Brumbál tam na něj už čekal.
„Dobrý večer," pozdravil ho Harry zdvořile.
„Rád tě vidím, Harry," překypoval Brumbál opět optimismem. „Vypadáš dobře. Madam Pomfreyová mi sdělila, že ses na začátku týdne necítil zrovna nejlépe," zkoumavě si ho prohlížel skrz své půlměsícové brýle.
„Už je mi fajn, pane. Jen lehké nachlazení," vysvětloval Harry a snažil se pořád chovat mile. Přece jen dosáhl malého vítězství a za možnost účastnit se schůzí byl opravdu vděčný. Věděl, že ho Brumbál mohl odmítnout. Nejspíš sám tušil, že by je Harry o sídlo Řádu nepřipravil, ale i přesto mu to dovolil.
„Tak to jsem rád," usmál se na něj Brumbál. „Ještě bych s tebou rád něco probral, ale nezbývá nám čas, tak možná po schůzi, ano?"
„Samozřejmě."
„Dobrá," vstal a poodešel s Harrym ke krbu. „Ještě bych tě rád upozornil, že veškeré informace Řádu jsou přísně tajné. Nesmíš o nich s nikým mluvit." Harry se snažil dívat někam jinam, když přikyvoval. Brumbálovi to ale bylo jasné. „Jinak o tvé přítomnosti na schůzích jsem ještě nikomu neříkal, takže to bude takové malé překvapení," mrknul na něj a Harry se začínal těšit čím dál víc. Hlavně na jistojistě pobouřeného profesora Lektvarů, který byl ještě před nedávnem tolik proti tomu, aby se Harry schůzí mohl účastnit.
‚Jenže to má smůlu,' usmíval se Harry v duchu.
„Grimmauldovo náměstí 12!"
*****
Z jídelny se ozývaly hlasy. Harry šel za Brumbálem, takže když vstoupili, nikdo si ho nejdřív nevšimnul. Všichni začali Brumbála zdravit, a když Harry s mírným úsměvem vystoupil z jeho stínu, překvapeně na okamžik ztichli. Ticho však vzápětí prolomila paní Weasleyová, která k němu hned přiběhla, a začala ho objímat a líbat na tvář.
„Harry! Drahoušku, jak se ti daří. Něco se stalo?" obrátila se hned na Brumbála.
„Je mi fajn," vysvětloval trochu rozpačitě Harry. Vzápětí hromadně pozdravil zbývající členy Řádu. Koutkem oka zavadil i o Snapea, který scénu před sebou jen tiše sledoval.
„Přivedl jsem sebou Harryho," přistoupil k němu Brumbál a chytil ho za ramena, jakoby snad chtěl demonstrovat, koho tím myslí, kdyby to náhodou někdo nevěděl, „protože se počínaje dneškem bude účastnit našich schůzí."
V jídelně se po sobě někteří členové překvapeně podívali.
„Nestane se členem Fénixova řádu, neboť není plnoletý – i když ve svém věku dokázal již tolik, co mnozí ani za celý svůj život nestihli. Harry však vyslovil své přání, že by chtěl být alespoň informovaný o tom, co podnikáme my, a co podniká Lord Voldemort. Vzhledem k událostem minulého školního roku, kdy jeho neinformovanost vedla k oné tragédii na ministerstvu, jsem se rozhodl, že jeho přání vyhovím."
Paní Weasleyová vypadala, že už chce něco říct, ale Remus Lupin, který celou dobu mlčky seděl na konci stolu vedle Tonksové, se najednou ozval.
„Myslíte, že je toto rozhodnutí moudré, Brumbále? Právě vzhledem k loňským událostem bych předpokládal, že bude Harry trávit čas užitečnějším způsobem, než sedět tady s námi, což rozhodně jemu ani nám nic k dobru nepřinese." Tonksová se s pochybnostmi podívala po svém partnerovi. A nejen ji jeho námitka překvapila. Harry ztuhnul a vůbec nevěděl, jak zareagovat. Ač byl připravený na to, že se k němu Remus zrovna s nadšením hrnout nebude, rozhodně nepočítal s tím, že bude proti. Zvlášť poté, co mu ještě poslal ten dopis. A i Hermiona tvrdila, že po tom dopise Remus určitě změkne. Evidentně se tak ale nestalo. Harry si v hlavě poznamenal, že po svém návratu do Bradavic musí Hermioně oznámit, že pravdu rozhodně vždy nemá.
Než však stihnul Brumbál na Remusovu výtku zareagovat, k Harrymu překvapení se ho zastal Snape.
„Nezdá se mi, že by tohle bylo něco, o čem ty bys měl právo rozhodovat, Lupine," pronesl odměřeně.
„Rozhodně o tom nechci rozhodovat, Severusi. Jen jsem vyjádřil svůj názor, to snad ještě smím."
„Asi by bylo lepší, kdyby sis své názory nechával pro sebe. Jen nás okrádají o čas, protože, jak jsem zjistil, tvé názory nemají žádnou hodnotu a ani význam."
„Nemusíš je poslouchat, Severusi. Já se rozhodně nemíním řídit tím, co tobě vyhovuje a co zase ne."
Harry byl mezitím usazen Brumbálem mezi Mundunguse a pana Weasleyho.
„Nazdar, hochu," podával mu hned nadšeně ruku Dung. Harry, stále zaražený z reakce Remuse a Snapea, mu s ní jen nejistě potřásl. Přitom je ale stále sledoval. „To nic, takhle se poslední dobou dohadují pořád," zašeptal mu do ucha, když uviděl Harryho pohled. Harry zlehka přikývl, ale v mysli se mu vybavil jeho rozhovor s Brumbálem, ve kterém mu mimo jiné sděloval, že se ho Snape před Remusem již několikrát zastal. Nevěřil tomu, ale možná měl. Pak by totiž nebyl natolik vyveden z míry tím, že si Snape s Remusem vyměnili role. Protože přece Snape měl být proti a Remus ho měl bránit!
„Okrádám tě o tvůj čas, Severusi? Neměl bys teď o něj být okrádán někým jiným? Nebo snad už s Harrym ve čtvrtek večer nemíváte lekce nitrobrany?" Harry znovu ztuhnul. Co teď? Snape však nezaváhal ani chvíli.
„Ne." Harry zavřel oči z obavy, co přijde. „Pan Potter je již nepotřebuje, nitrobranu ovládá," prohlásil sebevědomě, a když Harry šokem otevřel oči, viděl, jak se Snape opřel do opěrky židle a složil si ruce na hrudi. Na Harryho ani nepohlédl. Jeho postoj všem jasně říkal, že zpochybnit právě pronesená slova, je naprosto nepřípustné.
„To je skvělá zpráva," rozhodla se do rozhovoru vstoupit paní Weasleyová, která z kuchyně začala nosit nějaké občerstvení. Před Harryho samozřejmě strčila ten největší talíř.
„Opravdu?" zadíval se Remus překvapeně na Harryho. Harry inspirován bezchybným lhaním profesora Snapea, se taktéž suverénně opřel do židle a nasadil sebevědomý výraz.
„Čekáš, že to snad popřu? Už jsi někdy slyšel profesora Snapea žertovat? Protože já jsem jím byl již několikrát ujištěn, že on nikdy nežertuje," nedal nikomu jedinou záminku k pochybám. Kromě Remuse vypadal trochu překvapeně i Snape. Že by nevěřil, že je Harry schopen i lepších lží, než doposud předváděl? A na Remuse měl najednou takový vztek, že ho dál hodlal konfrontovat hned na místě a přede všemi. „Překvapuje tě to? Minulý týden jsem ti posílal po profesorce McGonagallové dopis. Psal jsem ti, že už mi jde nitrobrana dobře. Otázkou ale je, jestli jsi ho vůbec četl," zapochyboval ještě na závěr a zamračil se přitom na Remuse. Ten vypadal dost zaraženě.
„Samozřejmě, že jsem ho četl. Ještě jsem neměl čas ti odpovědět, Harry," odpovídal mu vyhýbavě. „Jsem ale rád, že se ti daří."
„Brumbále, zdá se, že Lupina příliš zahlcujete prací, když nemá ani pět minut na napsání pár řádků dopisu," prohlásil posměšně Snape a Remus se na něj rozhořčeně podíval. „Chceš snad něco říct?" zeptal se ho ještě falešně milým hlasem a Harrymu se zdálo, že Remus o něčem usilovně přemýšlí. Ta jejich oční výměna se Harrymu vůbec nezdála. A když Remus s úšklebkem zavrtěl hlavou a Snape se vítězně usmál, tušil, že mezi těmi dvěma něco je...
„Prosím už o klid," ozval se poklidným hlasem Brumbál usazený v čele stolu. „Pokud máte kdokoliv k mému rozhodnutí ohledně Harryho přijetí na schůze nějakou výtku, můžeme o tom dát hlasovat," rozhlédl se po členech u stolu, ale nikdo se již netvářil na to, že by byl proti. „Nikdo? Skvěle. Takže tím to je vyřešeno. Ode dneška se nás bude u tohoto stolu scházet o jednoho víc," pokývnul Harrymu hlavou a ten se jen rozpačitě usmál. Tohle skutečně nešlo podle jeho předpokladů.
tive_���I�[%