"Sebby!" Zakňoural mrzutý hlas s ložnice.
Sebb se unaveně zvedl, vzal podnos s čajem a sušenky a zamířil do ložnice, která se proměnila na marodku. Všude byly posmrkané kapesníky, léky a uprostřed toho nepořádek, stála postel v které byl zachumlaný kriminální konzultant s rýmou.
"Sebby." Zaskučel znovu a natáhl ruku po příchozím. Ten si jen unaveně sedl a čekal, co po něm bude marod chtít. Už celý týden ležel Jimm v posteli a skuhral. Že ho bolí hlava, klouby, prsty, krk, oči...
"Ano?" Vzdychl unaveně Sebb a čekal, co s něho vypadne.
"Dáš mi napít?" Zeptal se Jimm a zamrkal temně oříškovými oči, o kterých bylo známo, že mají omamující účinky. Zvlášť pro Sebba.
"Přece se můžeš napít sám. Nemáš horečku ani nejsi smrtelně nemocný." Odpověděl Sebb a přiložil ruku na Jimmovu čelo. Ten se usmál, vzal ruku Sebb a přiložil jí na srdce.
"Necítíš to? Mám zlomené srdce. Sherlock mi ho zlomil." Vydal se sebe plačtivě. Sebbovy k obličeji poskočil vztekem sval a rychle se zvedl.
"Když ho tak 'miluješ', tak proč se o tebe nestará? Kde je, když ho potřebuješ?" Zavrčel Sebb a otočil se zády.
Jimmovy v očích přeběhli jiskřičky. Miluje jak žárlí. Miluje být chtěný. Přece život by bez lží, žárlení a podvádění, by byl moc všední a obyčejný.
"Tygříčku. Zlato." Osloví ho opatrně a opatrně se připlíží k Sebbovy, který sedí na opačné straně postele.
"Nech mě." Zavrčí Sebb nevrle a odsedne si. Zase si s ním hraje. Už ho to nebaví. Pořád nějaké hry, výmysly a pasty. Jak se v něm má vyznat, když ani neví, kdo pořádně je. Ví jen, že rád hraje divadlo. Drama king.
"Sebby. Sebínku." Osloví znovu lichotivě Jimm a ví, že to Sebbovy to nějak zvlášť nevadí. Jen to hraje. Chce ,aby zpytoval svědomí, za to, co mu udělal.
"No, tak zlato. Nezlob se." A zezadu ho obejme. Sebb se ani nehne a červeň s tváří se snaží zahnat, myšlenkou, že ho Jimm zase zranil. Zase bodl kopí do jeho srdce.
"Nech toho, Jimme. Dnes na tu nemám náladu." Odporuje Sebb a rychle se zvedne. Jimm je mega naštvaný. On ho nechce! Jak ho nemůže nechtít! Co by za to jiní dali!
Zaleze si pod deku a tam se stočí do malého klubíčka. Udusí se. Ať má konečně pokoj. Třeba ho Sebb zachrání. Možná. Ne, určitě.
Sebby si spokojeně dojídá své jídlo. S vedlejšího pokoje neslyší žádný vztek ani rozbíjení věcí. Počkat! To je přece špatně! Jimm se VŽDY vzteká!
Nechal nedojedené jídlo a vřítil se do ložnice. Celý pokoj byl stejný, jako před půl hodinou. Žádná rozbitá váza ani roztrhané fotky s dětství na, které nemá zrovna pozitivní vzpomínky. Najednou uslyšel slabé zachrčení v blízkosti postele.
Teprve teď si všiml, že v posteli je nějaký hrbol. Debil jeden. Vzal deku a odkryl jí. Pod dekou se usmíval brunatý Jimm a hlasitě kašlal. Sebb ho opřel o čelo postele a zase ho přikryl dekou.
"Nesnáším tě, drama king." Zahučel Sebb u dveří.
"Taky tě miluji, Sebbi." Rozesmál se Jimm a poslal mu vzdušný polibek.
-----------
Tak a máme tady krátkou povídku, která na nic nenavazuje. Jen taková krátká scéna. Nemoc jsem vybrala, protože sama ležím v posteli s rýmou a kašlem. Nějaký Sebb by se šikl:D
S láskou Anna