Harry celou noc nespal. Nemohl. Pořád dokola přemýšlel nad tím, kde se stala chyba. Byla v něm? Proč mu to nikdy nikdo neřekl? Brumbál nebo Snape? Byl Snapeův odpor vůči němu tak silný, že mu celé ty roky nestál ani za to, aby mu řekl pravdu? Celé ty roky ho jen ponižoval, až tenhle rok to bylo lepší, ale jen proto, že to po něm chtěl Brumbál. Přitom byl celou tu dobu jeho synovec! A vlastně, když nad tím přemýšlel, tak to do finále ani tak moc lepší nebylo. Na Lektvarech mu byl Harry pořád hlavním cílem pro jeho posměšky a urážky.
Hermioně a Ronovi nic neřekl. Jen jim oznámil, že v ředitelně nebyl, což byla vlastně pravda, a okamžitě odešel do pokoje, zatáhl závěsy kolem postele, a na Ronovy dotazy absolutně nereagoval.
Na rudá nebesa postele zíral celou noc, a přemýšlel, co bude dělat dál. Jedno věděl jistě. Nejradši by Snapea už nikdy neviděl. U Brumbála měl ten pocit již delší dobu, teď se jen o něco prohloubil. Ale Snapeovi věřil, myslel si, že je na jeho straně, že mu chce doopravdy pomoct, vždyť mu to říkal! Tak proč mu to říkal? Protože to celé byla jen jeho a Brumbálova hra? Kvůli čemu ale? Kvůli nitrobraně? Harry je tak nenáviděl...
„Harry, vstávej, jdeme na snídani," budil ho Ron. Harry ale ještě od večera neusnul.
„Přijdu tam, jděte beze mě," poslal ho Harry pryč.
„Co se stalo?" vyzvídal zase jeho kamarád. Když rozhrnul závěsy a uviděl Harryho, zarazil se. „Ty teda vypadáš. Spal jsi vůbec?"
„Jo. Nestalo se nic. Prostě jdi a nech mě," odpálkoval ho nevrle Harry a stále zaražený Ron se pomalu klidil z pokoje.
„Tak jo. Hlavně neusni, ať nepřijdeš pozdě na Lektvary." Harry zatnul zuby. Na Lektvary rozhodně pozdě nepřijde. Nepřijde na ně totiž už vůbec. Nikdy.
*****
Severus seděl při snídani za učitelským stolem a ostřížím zrakem se rozhlížel po Velké síni. Neustále hledal jakýkoliv náznak něčeho neobvyklého. Něčeho, co by mu prozradilo, kdo je včera slyšel v ředitelně. Na nikoho z učitelů to nevypadalo, a heslo mnoho dalších lidí nemá. Ne, že by bylo tak obtížné jej uhodnout, stačí zkusit pár sladkostí z Medového ráje a heslo je na světě...
Zrovna vcházeli na snídani Grangerová s Weasleym, ale jejich obvyklý doprovod chyběl. První zvláštní věc byla na světě – Potter chyběl. A Potter byl přeci jedním z těch šťastlivců, kteří heslo mají! Severus ještě chvíli hypnotizoval vstupní dveře, jestli se v nich neobjeví, ale ne. Nepřišel.
A nepřišel ani do konce snídaně. Severus začínal být nervózní, a to se opravdu nestávalo často. Občas zalétl pohledem k dvěma Nebelvírům, kteří byli celý nesví a sami tutam stočili pohled k řediteli, což byla další věc, která vypadala podezřele.
Albus Brumbál se ovšem jako obvykle tvářil poklidně. Severus nesnášel, ten jeho věčně klidný a pozitivní výraz.
„Byl to Potter," oznámil potichu řediteli, sedícímu vedle něj. Ani se na něj ale nepodíval.
„Slečna Grangerová a pan Weasley vypadají vskutku nervózně. A ty by ses měl taky trochu uvolnit, Severusi. Nechceš tu skleničku rozmáčknout, že?" zeptal se ho s úsměvem.
„Jak můžete být tak klidný?" vyprskl Snape rozčileně.
„Ještě není jisté, že to byl Harry, možná nás ani nikdo neslyšel, ale popravdě by byl tou nejlepší alternativou. Kdokoliv jiný by pro nás mohl být hrozbou. Sám jsi říkal, jaké důsledky by to pro tvou úlohu špeha mohlo mít," odvětil stále naprosto klidný.
„To je to jediné, co vás zajímá?" vyštěkl na něj Severus nevěřícně.
„A tebe ne?" zadíval se na něj zkoumavě skrze své půlměsícové brýle.
„Odcházím. Za chvíli mi začíná hodina," vstal Severus rázně od stolu.
„Už jsem si říkal, že jsi na snídani déle než obvykle. Harry asi dnes neměl hlad a jistě netrpělivě čeká před tvou učebnou." Severus si jen odfrkl, když kolem něj procházel. Měl dnes šesťáky hned první hodinu. Pak ho ale ještě Brumbál zastavil. „Bude to dobré, Severusi. Harry to pochopí."
„To pochybuji," odsekl a odešel pryč.
*****
Severusovy nejhorší představy se potvrdily. Potterovo místo na Lektvarech zůstalo prázdné.
„Slečno Grangerová, můžete mi sdělit, kde jste nechala pana Pottera?" Vyvolaná dívka se tvářila lehce vyděšeně.
„Asi...mu není dobře," pronesla potichu a od zmijozelské čtveřice se ozval smích.
„Asi mu není dobře?" ptal se jí s předstíraným jedovatým úsměvem Snape.
„Já nevím. Neviděla jsem ho dnes," odpovídala popravdě.
„Jistě ho tedy viděl pan Thomas, že?" stočil svůj pohled na dalšího Nebelvíra. Ten se zatvářil stejně nejistě jako Hermiona.
„Vážně mu asi není dobře," prohlásil o chvíli přemýšlení Dean Thomas. Harryho neviděl ani vylézt z postele.
„Tak až se našemu Vyvolenému uráčí udělat lépe, vzkažte mu, že dnešní neomluvenou absencí připravil Nebelvír o dalších 20 bodů a večer v sedm hodin ho čeká školní trest. Za dnešní hodinu bude neklasifikován," pronášel s falešným úsměvem, ale uvnitř věděl, že tím vším jen přilévá olej do ohně. Co ale mohl dělat jiného?
Severus si zkoušel včerejší rozhovor přehrávat v hlavě. Nemohl tam být dlouho, čas od času ten stůl pozoroval. Určitě ta věc neblikala delší dobu. Ale bohužel tam byl asi zrovna ve chvíli, kdy se Severus rozčiloval nad Brumbálovým rejpáním a sám říkal něco o tom, ať už ho s Potterem neobtěžuje, že už toho má dost, a že od léta neposlouchá nic jiného, než co má udělat nebo Potterovi říct. Severus si uvědomoval, že to asi nevyznělo příliš dobře, a obával se, co si z toho Potter vyvodil. O tom, že tam byl on, nebylo pochyb. Nikdy se nestalo, že by nepřišel na hodinu.
Večer si s ním promluví. Vysvětlí mu to. Pokud tedy Potter přijde, o čemž Severus trochu pochyboval.
*****
„Harry, nebyl jsi na Lektvarech," zvolala Hermiona, jen co ho uviděla již sedět v lavici na hodině Kouzelných formulí.
„Neříkej, asi jsem zapomněl," odvětil lhostejně. Hermiona si ho začala zkoumavě prohlížet.
„Něco se stalo. Vidím to na tobě." Ron, který dorazil chvíli po Hermioně, se posadil vedle Harryho.
„Co je?" ptal se, když si všimnul napětí mezi kamarády.
„Harry nebyl na Lektvarech. Snape ti za to strhnul body a udělil školní trest," oznámila rozzlobeně Hermiona. Harry jí věnoval rychlý pobouřený pohled. Ještě si po tom všem dovoluje dát mu trest? Tak ať si čeká!
„Říkal jsem ti, že zaspíš," podotknul Ron.
„Nezaspal jsem. Už na ně chodit nebudu. Můžeš to Snapeovi oznámit při příští hodině," prohlásil Harry chladně. Ron s Hermionou na něj zůstali chvíli zírat.
„Počkej, počkej! Jak to myslíš, že na ně nebudeš chodit? To přece nemůžeš? Co tvá práce bystrozora?" zděsila se Hermiona.
„Je mi ukradená!" odbyl ji Harry.
„To-to ale přece-"
„Můžeš to přestat řešit? Už jsem se rozhodl. Nebudu tam chodit!" zopakoval znovu a důrazněji. Hermiona našpulila pusu a přemýšlela.
„Oznam si to Snapeovi ale sám. Nejsem žádná vaše spojka," sdělila mu nakonec a sedla si do lavice před nimi. Ron se na Harryho ušklíbnul.
„Prosím o klid, třído!" prohlásil profesor Kratiknot, který právě vešel do třídy.
*****
Když měli jít na oběd, Harry se chtěl nenápadně odpojit. Neměl vůbec hlad a hlavně chuť potkat určitou osobu. Nevěděl, co by Snapeovi řekl, kdyby ho potkal. Určitě by si ho začal dobírat, proč nepřišel na Lektvary, a Harry nevěděl, jestli by se udržel a nevpálil mu přede všemi, co si o něm myslí.
Už se nebezpečně přibližovali k Velké síni, když v dálce zahlédl člověka, kterého zrovna nechtěl ani vidět. Snape postával na rohu chodby spolu s profesorkou McGonagallovou přibližně sto metrů od nich. Harry zůstal zaraženě stát. V tu samou chvíli si ho všimnul Snape.
„Něco jsem si zapomněl," vyhrkl, začal couvat, načež se otočil a začal se hodně rychle vzdalovat opačným směrem.
„Harry, kam jdeš?" volal za ním Ron, ale Harry ani nezareagoval. Hermiona sledovala Snapea, který se s nečitelným výrazem díval za mizícím Harrym. Něco jí tu nehrálo...
„Slečno Grangerová, kam odešel pan Potter?" zeptala jich nechápavě profesorka McGonagallová, když je se Snapeem došla.
„Něco si zapomněl," zopakovala Harryho slova a podezíravě si přeměřovala profesora Lektvarů.
„Škoda. Chtěla jsem mu říct, že ten dopis Lupinovi předám až dnes. Porada se přesunula. Vyřiďte mu to tedy, kdyby náhodou čekal na nějakou odpověď." Chtěla je hned opustit, ale Ron zase rychleji mluvil, než myslel.
„Porada nebyla?!" vyhrkl až příliš zděšeně. Snape začal tušit, že v té včerejší návštěvě bude něco víc. Těkal pohledem z Rona na Hermionu, která zrovna svého kamaráda zabíjela pohledem. „To...se asi...stalo něco vážného," vykoktal ze sebe Ron nejistě.
„To není vaše starost, pane Weasley," odpověděla neurčitě profesorka McGonagallová. „Tak to Potterovi vyřiďte," a s tím se od nich i se Snapem otočila a společně odešli.
*****
Na oběd Potter taky nepřišel. Tohle bylo ještě horší, než Severus předpokládal. Potter se s ním evidentně nechtěl ani potkat, a raději utekl, je co ho zahlédl. Tak to večer asi těžko na nitrobranu dorazí...
Navíc mu v hlavě ležel ten dopis, co po Minervě posílal Lupinovi. Proč by mu psal? Co mu ještě potom všem mohl chtít? Nebo to byl nějaký zastírací manévr?
Po očku sledoval Grangerovou s Weasleym, kteří zapáleně něco řešili. Weasleyho zděšení nad nekonáním schůze Řádu bylo až zarážející. Šel snad Potter proto včera do ředitelny? Myslel si, že je schůze a nikdo tam nebude? Co by tam ale hledal?
Pak si vzpomněl, jak po něm chtěl Potter tenkrát při nitrobraně vědět, kdy se Řád schází. Zkoušel se ho tehdy ptát několikrát a svůj zájem zdůvodňoval tím, že by se chtěl stát jeho členem. Severusovi to konečně začalo zapadat do sebe. Chtěl se dostat do ředitelny, když budou všichni na schůzi a neváhal k tomu využít Minervu jako svou sovu, aby zjistil, kdy schůze bude! Možná byl Potter přece jen trochu Zmijozel. Otázkou už jen zůstávalo, co tam chtěl hledat...
*****
Harry několikrát odbočil a vstoupil na schody, po kterých se dostal do druhého patra. Chtěl být od Snapea co nejdál. Obával se, že by ho mohl jít hledat, asi mu už došlo, že je tam včera Harry slyšel, ale to bylo právě to, co Harry v žádném případě nechtěl. Když uviděl v dálce dívčí umývárny, do kterých většinou nikdo nechodil, dostal nápad. Nikým nepozorován vešel dovnitř.
„Uršulo?" zavolal na věčně uplakaného ducha studentky, která zde byla před 50 lety zabita. Uršula se neozývala, tak přešel k velkému umyvadlu uprostřed, a začal zkoumat kohoutky. Vypadalo to tam pořád stejně jako před lety. Tady byl vchod do Tajemné komnaty. V hlavě se mu vybavilo tolik vzpomínek...
„Kdo to je?" ozval se za ním protáhle vysoký ufňkukaný hlas. Harry se okamžitě otočil. „No ne, Harry? Jsi to ty?" rozjasnila se v tu chvíli Uršulina průsvitná tvář. Harry přikývl. „Už jsem si říkala, že jsi na mě dočista zapomněl! Za jinými duchy běháš, ale na starou známou Uršulu si ani nevzpomeneš!" Uršula přiletěla těsně k Harrymu a vyčítavě si ho přeměřovala. „Vyrostl jsi," prohlásila zase trochu milejším hlasem, „ale ne moc, takže do potrubí se spolu ještě budeme vejít, až umřeš." Harry se zarazil.
„Až umřu?" zopakoval její poslední slova Harry nevěřícně. Uršula se uchechtla.
„Samozřejmě je možné, že to přežiješ, Skorobezhlavý Nick se zrovna minulý týden vsázel s Krvavým baronem, že Voldemorta porazíš, ale hodně duchů si zase myslí, že se ti to nepodaří." Uršula pokrčila rameny, když uviděla zaraženě stojícího Harryho. Ten vůbec netušil, co na to říct. Už ani duchové mu nevěřili... „Nic si z toho nedělej, Harry. Nikdo ti nic nevyčítá. Já tu na tebe budu čekat," mrkla na něj.
„Já-já nebudu duchem," prohlásil Harry pomalu. Uršula se zasmála.
„To říká každý, ale když to pak přijde, člověk změní názor. Nikdo nechce umřít."
„Já ano," vyvedl ji z omylu razantně. „Stejně mě tu už nic dobrého nečeká," posteskl si sklesle.
„Ach, Harry. Je mi tě tak líto. Musí to být strašné, když musíš žít s vědomím, že kvůli tobě tolik lidí umře," povzdechla si Uršula a posadila se na umyvadlo, u kterého Harry postával. Harry zavřel oči. Její slova ťala do živého. „Jsi jediný, kdo to může zastavit, ale nemůžeš nic dělat. A šance, že by ses kdy mohl Ty-víš-komu postavit, je upřímně mizivá. Sama vím nejlíp, čeho je schopný. Ale jak jsem už říkala – nikdo ti nemůže nic vyčítat. Jsi jen student a on ten nejhorší a nejmocnější černokněžník všech dob," zkonstatovala Harrymu dobře známá fakta. „Rozrušila jsem tě?" zeptala se ho překvapeně, když Harry dál mlčel a jen zrychleně oddechoval. Tohle všechno se mu honilo hlavou často. Zakroutil slabě hlavou.
„Nepovídej! Vidím, jak jsi nešťastný a zničený. Och, Harry," zavzdychala, „my bychom se k sobě tak báječně hodili! Můžeme si tu spolu v žalu a depresích vylévat svá zraněná srdce až na věky!" zasnila se s úsměvem. Harry k ní vyděšeně vzhlédl.
Uršulina tvář se z ničeho nic zase zamračila, obletěla Harryho a zastavila těsně před jeho obličejem. Harry polekaně uskočil. „Nehodláš pak ale běžet za Georginou, že ne? Svěřovala se obrazu hraběnky z Molexbury, že sis s ní domlouval schůzku, když se Lady Marrion zapovídala s Šedou dámou!"
„Jen jsem se jí chtěl zeptat na Ducha Bradavic," vysvětloval Harry zaskočeně. Uršula si ho zase podezíravě prohlížela.
„No jen aby!" Harry tušil, že Uršula mu s tímhle asi moc nepomůže, byla mrtvá ‚jen' 50 let, ale za pokus nic nedá.
„Ty o něm asi nic nevíš, že?"
„Co bych o něm měla vědět?"
„Kde ho najdu? Třeba?" ptal se opatrně. Uršula se posadila zpět na umyvadlo.
„To nevím," odtušila s nezájmem. Daleko víc ji zajímala jiná věc. „Takže o Georginu zájem nemáš?"
„Ne!" ujistil ji Harry hlasitěji. Zbláznili se snad všichni?
„To je dobře," usmála se na něj zas a zasnila se. „No, ona ji stejně Lady Marrion hlídá jako oko v hlavě. Někdo ji upozornil, aby si ji víc střežila," mrkla na něj spokojeně. Harry okamžitě pochopil.
„Snape?!" vylítl v tu ránu na ni. „Byl to Snape, že jo?" Uršula se zase rozchechtala. Dnes ufňukaná opravdu nebyla.
„Proč by to dělal?" zvědavě si podložila rukou bradu a předstírala nechápavou. Moc jí to však nešlo a Harry poznal, že lže.
„Protože mi o něm něco naznačovala! Říkal jsem mu to!" Harrymu teď všechno docházelo. „Věděla to! A on nechtěl, aby mi to náhodou neprozradila!" Harry se na ni obořil. „Víš to taky, že?!"
„A co?" dělala pořád, že mu nerozumí.
„Že je můj strýc!" vyhrkl Harry a zarazil se. Znělo mu to strašně. Uršula si začala hrát s rukama a chvíli si ho nevšímala. „Tak víš to?" ptal se jí znovu s ještě větší naléhavostí.
„Asi jsem to zaslechla," odpověděla pomalu po chvíli váhání.
„Takže Lady Marionne upozornil on, že?" Harry začal zuřit, když Uršula nenápadně přikývla.
„Ale ode mě nic nevíš!" mrkla na něj zase.
„Ten... Ten... Zatracenej..." Harrymu se v mysli vynořovala mnohá slova, kterými by ho nejraději v tu chvíli nazval, ale držel se. „Celý život mi jen lže! Myslel si, že na to nikdy nepřijdu?" začal rozčileně pochodovat po umývárně sem a tam.
„Jak to myslíš, že celý život? Ví to přece od léta," ozvala se zase Uršula. Harry se zastavil a zamračeně se na ni podíval.
„Od léta?"
„Ředitel mu o tom pověděl na začátku prázdnin, zjistil to, když pátral v rodišti tvé matky. Měli stejného otce," vysvětlovala a Harry začal zase uvažovat.
„Brumbálovi vlastně říkal, že už ho s tím od léta pořád otravuje. A ta změna přišla o prázdninách," začal tomu pomalu rozumět. „To nemění nic na tom, že to tajil půl roku! Musela to být pro něj těžká rána, když to zjistil, co?" Bylo jedno, že to věděl teprve pár měsíců. Stejně to vše dělal jen na Brumbálův příkaz, to bylo Harrymu jasné.
„No, nadšením do stropu zrovna neskákal," koulela očima Uršula. „Ale poté, co udělal Genetický lektvar, se s tím asi začal smiřovat."
„Cože udělal?!" nevěřil Harry svým uším. „Na Genetický lektvar přeci potřebuje mou DNA!"
„Asi někde náhodou našel tvůj krásný černý vlas," usmál se na něj duch dívky. Harry několikrát na prázdno otevřel a zavřel pusu.
„Ten bídák! Ještě si mě takhle testoval? A potom až se s tím začal teprve smiřovat?! Je to ale hrůza mít mě za synovce, co? Vsadím se, že se s tím doteď ještě nevyrovnal! Vždyť Brumbálovi říkal, ať už ho s tím neobtěžuje - to jako asi se mnou. Že prý stačí, že mě učí nitrobranu! Jako by to snad byl vrchol toho, co je schopný v mém zájmu udělat!" začal zase rozčileně pochodovat. „Už ho ani nepozdravím! A ať si nemyslí, že ještě někdy dorazím na jeho hodinu! A na nitrobranu už ani omylem!" Uršule se otáčela hlava sem a tam, jak pozorovala Harryho při chůzi. „Nesnáším ho! A Brumbála taky! Celé ty roky to věděl a nic mi neřekl! Raději mě nechal u Dursleyů – ne že by tedy Snape byl zrovna výhra, když mě nenávidí stejně jako oni, ale měl jsem aspoň právo o tom vědět!" Uršula se musela zase zapojit, aby vyvrátila Harryho tvrzení.
„Taky se to prý dozvěděl až nedávno."
„To určitě, tomu tak budu věřit! On je snad ještě větší lhář než Snape!" nenechal se Harry zviklat. „Určitě mu náš příbuzenský vztah jen nezapadal do jeho plánů!"
„Jak myslíš," pokrčila rameny a dál se s Harrym nehádala.
„Děkuji ti za informace, Uršulo," zastavil se Harry kousek od ní, když se začínal uklidňovat. „Hned je mi pár věcí jasnějších."
„Ale ode mě nic nevíš!" upozorňovala ho obezřetně.
„Nemusíš se bát. Stejně to nemám komu říct. Nechci, aby se o tom někdo dozvěděl. Snape nemůže snést, že já jsem jeho synovec, a já se zrovna jím jako svým strýcem taky chlubit nechci. Je mi z něj špatně, jen si na něj vzpomenu," vyprskl Harry zase vztekle.
„To jsou dost silná slova, Harry. Co ty víš, třeba mu to už ani nevadí," začala si zase Uršula poletovat kolem něj.
„Tak to těžko!"
„Jak myslíš," pronesla zase a zamyšleně Harryho sledovala. „Jen abys nebyl překvapený."
„Mě už snad nic ani nepřekvapí. Možná se jednou dozvím, že Voldemort je můj dědeček," zatvářil se Harry znechuceně a Uršula se začala chechtat.
„Tak o tom jsem zatím neslyšela nic."
„Musím letět, nebo přijdu pozdě na Bylinkářství," začal si Harry uvědomovat, že v umývárně strávil až příliš dlouhou dobu. Rozhodně ne ale marně.
„Zase brzy přijď! Pamatuj, že tu na tebe čekám, Harry," poslala mu vzdušný polibek, Harry se snažil pousmát, aby jí to nebylo líto, a vyběhnul ven. Cestou do skleníku se pak nezapomněl vždy podívat za roh, aby nenarazil na nežádoucí osobu.
*****
„Půjdeš s námi na večeři?" ptal se Harryho Ron u nich v ložnici. Hermiona stála ve dveřích.
„Nejdu. Ale můžeš mi zase něco přinést." I když neměl na jídlo moc chuť, nehodlal zase kvůli Snapeovi držet hladovku, takže byl rád, když mu na Bylinkářství Ron donesl v ubrousku kousek kuřete od oběda. Přemýšlel, že by zašel do kuchyně, ale neměl ani náladu na veselého Dobbyho.
„Řekneš nám konečně, co se včera stalo? Proč se vyhýbáš Snapeovi?" udeřila na něj Hermiona a zavřela dveře do chodby. V pokoji byli jen oni tři. „Schůze nebyla, takže co se stalo?"
Harry se vyčerpaně natáhl na postel a zíral do nebes. Celou pravdu jim říct nemusel, ona dost bohatě stačila ta jedna část. Ta, o které ho Hermiona celou dobu přesvědčovala.
„Šel jsem do ředitelny," začal Harry pomalu vyprávět, „a na schodišti jsem zaslechl Snapea, jak se dohaduje s Brumbálem. Kvůli mně. Měla jsi pravdu, Hermiono," pousmál se na ni nevesele, když k nim stočil hlavu. „Nechoval se líp kvůli mně, ale jen protože to po něm chtěl Brumbál. Snape mu říkal, že už toho má dost, že od léta neposlouchá nic jiného, než co má udělat nebo říct. S Brumbálem se na mě domluvili jen kvůli nitrobraně. Snape mu přímo řekl, že mu slíbil, že mě naučí nitrobranu, ale aby ho s ničím jiným už neobtěžoval. Všechno to byla jen jejich hra. A já jejich pitomá loutka. Což jsem vlastně už roky, takže žádná změna," povzdechl si otráveně a zase se zadíval na vrch postele.
Hermiona si k němu přisedla a lítostivě se na něj zadívala. Ron se posadil na svou postel a nechápavě zíral do blba.
„Parchant jeden!" zaklel vztekle.
„Spíš dva," opravil ho Harry.
„Je mi to tak líto! Ty si tohle přeci nezasloužíš! Jak se k tobě tak mohou chovat? Nejsi žádná věc, aby si s tebou dělali, co se jim zlíbí!" hořekovala nad ním Hermiona.
„Už jsem si zvykl," snažil se ji uklidnit Harry.
„To těžko. Pozoruju tě celý den a vidím, jak jsi z toho zničený!"
„Ty a tvé pozorovací schopnosti! Máš pravdu. Vždycky. Měla jsi ji i se Snapem. Promiň, že jsem ti nevěřil," omlouval se jí Harry a posadil se vedle ní. Ron seděl naproti nim. „Měl jsem to taky prokouknout."
„Nevyčítej si nic. Je to Zmijozel. Moc dobře ví, jak druhé zmást," uklidňovala ho Hermiona.
„Jo. Ve lhaní jsou oni mistři," souhlasil s ní Ron.
„Ale Lektvarů bys kvůli němu nechávat neměl," začala ho zase Hermiona poučovat. S protočenýma očima sebou Harry plácnul znovu do peřin.
„Nechtěli jste jít na večeři?" dávaje tak najevo, že už by měli jít. Hermiona se zvedla, ale ještě ho nespouštěla z očí.
„Ještě si o tom promluvíme."
Harry přikývnul, jen aby se jí zbavil. Když jeho přátelé odešli, ponořil se zase do svých chmurných myšlenek. Vůbec netušil, co má dělat dál. Nejlepší asi bude, když vůbec nic.
*****
Potter se podle předpokladů neukázal na večeři, ani na nitrobraně. Severuse to znepokojovalo. Možná byl Potter poslední dobou v nitrobraně trochu lepší, ale bylo to stále málo. A Potter musel nitrobranu umět, jinak vystavoval nebezpečí nejen sebe, ale i ostatní. Potřeboval si s ním nutně promluvit, ale ten kluk se mu vyhýbal i celou následující středu.
Severuse však napadlo, kdy by mohl Pottera potkat. Neříkal snad, že před tím jejich kroužkem chodí trénovat ještě sám? Nebude určitě marné, počkat si na něj v sedmém patře hodinku před sedmou...
Kolem šesté se tam tedy vydal. Už jen svou přítomností vypudil všechny zbloudilce, kteří se tam nacházeli, takže chodba ke Komnatě nejvyšší potřeby byla dokonale prázdná. Zůstal stát za jedním z rohů a nemusel čekat dlouho, než se ozvaly kroky.
Potter se vynořil a na místě ztuhnul šokem, když Severuse uviděl. Stál od něj jen pár metrů. Okamžitě se otočil na patě a začal se urychleně vracet zpět. Severus byl třemi dlouhými kroky u něj a chytil ho za paži, aby ho zastavil.
„Nesahejte na mě!" vyškubnul se mu Potter a chtěl pokračovat v cestě.
„Chci vám něco říct, Pottere," snažil se ho zastavit jinou cestou, ale Potter byl neoblomný. Ani se neohlédl a pospíchal dál pryč. „Musím vám něco říct!" zesílil Severus hlas a znovu ho čapnul za ruku. Potter se na něj rozčileně otočil.
„Ale já vás nechci poslouchat! Už nikdy! Nenávidím vás!" zakřičel mu do očí a Severus ztuhnul. Tušil, že ho Potter nepřijme s otevřenou náručí, ale takovou reakci nečekal. Z mysli se mu vynořila vzpomínka na Brumbála, který mu tvrdil, že Harry nenávidět ani neumí, protože na to má až příliš dobré srdce. Jenže co když to srdce tak těžce zasáhnou, až ho zničí?
„Vím, že jste mě a Brumbála předevčírem slyšel v ředitelně. A zajisté vás některá zjištění překvapila. Možná bych měl ale pár věcí uvést na pravou míru," pokusil se mu navrhnout smířlivě Severus.
„Nemusíte se mnou OBTĚŽOVAT, vím dost na to, abych to celé pochopil!"
„To bych neřekl," podotkl Severus, který si snažil hlídat svůj tón a ten Potterův přehlížet, ale rozhodně nemusel. Pottera rozčilovalo už jen to, že stál vedle něj. „Můžete mě chvíli poslouchat?"
„NE!" zakřičel Potter zoufale. „Věřil jsem vám a- a- a vy jste celou tu dobu jen hrál Brumbálovu hru!"
„Brumbál chtěl, abych vám řekl pravdu, ale já jsem to zatím nepovažoval za-" Severus najednou nevěděl, jak mu to říct. „Vzhledem k naší minulosti jsem nepředpokládal, že byste teď o tu informaci stál." Což byla taky pravda.
„Takže jste se rozhodli mi radši lhát a ještě ze mě dělat pitomce, že? Doufám, že jste se dobře bavili!"
„Takhle to přece nebylo," odporoval mu Snape. „Asi byste měl vědět, že tu informaci vím teprve pět měsíců-"
„To už dávno vím," přerušil ho netrpělivě Harry. „Můžete si šetřit slova třeba pro Brumbála, mě to nezajímá. S ním máte teď určitě co řešit, že?"
„Od koho to víte?" zaujala Severuse Potterova první věta.
„Jsou ještě tací, kteří vědí vše, a kterým teď už nebrání nic v tom, mi o tom říct," mluvil Potter v hádankách. Severusovi bylo ale jasné, o kom mluví. „Vaše snažení ohledně Georginy a Lady Marrion bylo celkem zbytečné, že?"
„Domníval jsem se, že by nebylo vhodné, abyste se dozvěděl pravdu tímto způsobem," nehodlal Severus nic zapírat. Teď už to bylo stejně jedno.
„Nejlépe vůbec žádným, že? Jen s tím strašným Potterem nemít nic společného! Muselo pro vás být hrozné, když jste to zjistil. To tak ale bývá, nemusíte nic předstírat, už jsem zvyklý na to, že mě mí příbuzní nesnáší. Jsem pro ně jen parazit, který jim otravuje život, ale nemusíte se bát – ten váš vám určitě znepříjemňovat nehodlám. Jestli jste se bál toho, že bych po vás mohl něco chtít, tak můžete zůstat klidný. Jsem odjakživa zvyklý starat se o sebe sám, nikoho nepotřebuji. A rozhodně nechci – opakuji NECHCI – mít cokoliv společného s vámi!"
Severus nehnutě sledoval rozčileného Pottera. Tak tohle se mu vážně nepovedlo. Když spolu začali vycházet, šlo to takhle celé do háje. A nejhorší na tom bylo, že si za to mohl sám. Brumbál ho varoval...
„Vaše rozhodnutí akceptuji. A uznávám, že byla chyba vám to neříct." Potter se na okamžik zatvářil překvapeně, ale pouze na sekundu. Pak zase nasadil tu svou neproniknutelnou hradbu, kterou se obrnil. „Nemění to však nic na tom, že vám chci být nadále nápomocen při učení nitrobrany. Potřebujete ji."
„Nepotřebuji," odbyl ho Potter. „Je mi stejně úplně k ničemu! Nepotřebuju už nic a už vůbec vaši péči!"
„Musíte se ji naučit ovládat."
„Nemusím vůbec nic, rozumíte?!"
„Nesouhlasím s vámi, ale dobrá. Nutit vás nemohu." Severus poznal, že je to marné. „Můžete se alespoň vrátit do hodin Lektvarů?"
„Abyste měl terč, do kterého se budete moci neustále strefovat? Zapomeňte, že bych já kdy ještě do vašich hodin vkročil!"
„Uvědomte si, Pottere, kdo jsou vaši zmijozelští spolužáci. A kdo jsou jejich rodiče. Jsme neustále pod dohledem! Jak vy, tak i já," vysvětloval mu Severus potichu. Domníval se, že na to už dávno Potter přišel, ale zarazil se, když Snape mluvil. Vypadalo to, že chvíli váhá, ale pak zase zaútočil.
„Já jsem pod dohledem celý život, takže nic nového. Aspoň víte, jaké to je!" Severus se zhluboka nadechnul. Ten kluk měl odpověď na vše!
„Rozmyslete si to ještě, Pottere. Co vaše bystrozorská kariéra? Není škoda ji zahodit pro...osobní neshody?" pokusil se ho ještě naposledy přesvědčit.
„Nebudu bystrozorem," odpověděl a najednou Potter překypoval sebevědomím. „Jako arogantní a namyšlený fracek, za kterého jsem byl tolikrát v životě vámi označován, začnu konečně využívat své slávy. Nemusím pracovat! Rozhodl jsem se, že sepíšu svůj životopis. Jsem si jistý, že to vydá na několik knih a že v Týdeníku čarodějek se bude na žebříčku nejprodávanějších knih držet ještě déle než Lockhartovo Mé kouzelné já," hláskoval Potter přehnaným akcentem. „Zrovna se mi v hlavě rodí kapitola pět: Osoby, které nenávidím a které my zničili život. Jen nevím, kdo bude na čestném třetím místě hned za Voldemortem a Belatrix. Jestli vy, anebo Brumbál." Potter se odmlčel a Severus se už nijak nesnažil mu jakkoliv odpovídat. „Asi to ale bude jedno. Oba dva jste totiž stejní. Stejní lháři," vyprskl opovržlivě, obešel ho a vydal se znovu ke Komnatě nejvyšší potřeby.
Severus zůstal stát na místě. Asi si to zasloužil. Nikdy si ale nepomyslel, že by ho od smrti Lily mohlo něco ještě zasáhnout. Ale jeho synovec, Lilyin syn, který jím pohrdal, který ho dokonce přímo nenáviděl, to už hnulo i s jedním dlouho zatvrzelým profesorem Lektvarů.