Plán byl asi takovýhle – projít zrcadlem, aby si toho naše dobrá kamarádka Anastasica nevšimla, dostat se k ní do hradu a nenechat se chytit, najít kouli a fofrem se vrátit zase zpátky sem. Snadný jak facka, no ne? V cestě nám stály jenom stíny, pravděpodobně ochranný kouzla kolem a vevnitř jejího královskýho sídla, další stíny, jiný stíny a počkat – už jsem zmínila stíny? A samozřejmě jedna vzteklá ženská, co se snaží ovládnout pár světů. Tak to nebude nejmenší problém, do hodiny jsme zpátky. Zatracená práce.
Juniper odněkud přitáhla velkou mapu, kterou teď měla rozloženou na jídelním stole. Nemusela jsem se ani ptát, co na ní je. Svět, do kterýho se chystáme vlízt. Svět jménem Ezari, jak jsem se dozvěděla. Černoška si jezdila prstem po cestičkách jak Agnes před chvílí po řádkách svý knihy a vysvětlovala, jak přesně se dostaneme do Anastasičina hradu.
,,Potřebujeme sem na kopec," zabodla nakonec ukazovák do nějakýho bodu a já se naklonila nad stůl, abych líp viděla.
,,A kde přesně se nachází brána?" chtěla vědět Suzette. Což byla dobrá otázka. Doufám, že někde blízko.
,,Tady," sjela Juniper dolů k okraji mapy a já pochybovačně nadzvedla obočí.
Tak to blízko rozhodně nebylo. Přesně jak jsem se bála.
,,To je kolik, sto kiláků?" nadhodila jsem schválně přehnaný číslo a čekala, že se zasměje a uklidní mě.
,,Sedmdesát," upřesnila ale a já nasadila maximálně útrpný výraz. To si dělá srandu. Tolik?
A v tu chvíli mi jaksi došla další věc.
,,Řekni mi, že v tom světě jezdí autobusy."
Tentokrát už se Juniper zasmála. A když viděla můj pohled, hodně rychle zase zmlkla. ,,Ne, to nejezdí."
,,Jasně," rozhodila jsem rukama. To jsem si mohla myslet. ,,Takže jako půjdeme těch sedmdesát kilometrů pěšky."
,,Celých ne," zavrtěla hlavou. ,,Jen kus, k jednomu ze sídel Ochránců. Tam přespíme a druhý den se svezeme další úsek cesty kočárem."
No tak to fakt úplně mění situaci.
,,Kočárem?" zopakovala jsem nevěřícně. ,,Jaký že tam mají století?"
,,Odpovídá zhruba našemu středověku."
,,Výborný," uchechtla jsem se. ,,No to je fakt výborný. To se tam Suzie bude líbit."
Hodila po mně pohledem, ale nic neřekla, jen trochu stiskla rty. Škubla jsem rameny. Stejně se brzo zase uvolnila a se zájmem zadívala na mapu, jak jsem čekala. Dávno se naučila z podobných poznámek rychle oklepat.
,,Kolik dní tedy ta cesta zabere?"
,,Když všechno půjde dobře, asi čtyři."
A když nepůjde, klidně celý týden. Nebo dva. Nebo čtyři. Zapíchla jsem oči do tečky znázorňující Anastasičin hrad a přivřela víčka. Ta ženská mě vytáčela každým okamžikem víc. Nejdřív si ukradne kouli a pak se kvůli ní budu muset trmácet – měla bych trávit míň času se Suzette – nejmíň čtyři dny pěšky ve světě, kde nejspíš neexistujou ani zpevněný silnice, hádám.
,,A co bude, až tam dorazíme?" promluvila Claire tónem, jako by čekala, že něco strašnýho. Což jsem ale čekala taky. I když teda těch sedmdesát kilometrů jen tak něco nepřekoná.
,,Tak projdeme skrze stíny okolo jejího hradu," prohlásila ale Juniper.
Div jsem se nezadusila na vlastní slině. ,,Projdeme čím?"
,,Stíny," zopakovala Georgia za svoji neteř, ,,které chrání hrad, kde žije. Nikdo z lidí jimi nepronikne, pokud ona sama nechce. Ačkoli je nevidí, když se k nim přiblíží, hrůza, jež je zachvátí, je donutí utéct pryč. Samy jste se s mocí temna setkaly. Kolem jejího hradu je jí shromážděno ještě víc. Nikdo jí nedokáže projít. Ti, kdo se zdrží poblíž příliš dlouho, přijdou o rozum, a ti, kdo se dostanou příliš blízko, už nikdy nevyjdou zpátky."
Dobře, tohle bylo horší. Po zádech mi přejel mráz a musela jsem se mimoděk otřást. Agnes k sobě přitiskla knihu, jako by jí mohla pomoct překonat zděšení, Claire pevně chytila hranu stolu, až jí zbělely klouby, a Suz jen v němé hrůze otevřela pusu a vyvalila oči. Sem nás chtějí poslat, aha? To snad nemůžou myslet vážně. Dělají si srandu?
,,A my se přes něco takovýho máme jako dostat, jo?" otřepala jsem se jako první. ,,A nevíte náhodou jak? Protože já teda fakt ne."
Projít hradbou černý magie, kde lidí umírají a přichází o rozum. Ideálně tak, aby si toho Anastasica ani nevšimla. To snad znělo tak šíleně jenom mně? Nevěděla jsem, jestli se mám začít smát, nebo co, zatraceně. Jak bysme to asi mohly zvládnout?
,,Máte u sebe něco, co vás ochrání," prohlásila ale Georgia přesvědčeným hlasem.
Suzie to tentokrát docvaklo jako první. Dělala pokroky. ,,Ta kniha," vydechla a obrátila se k Agnes. ,,Ona nás před stíny chrání."
No páni. Že by první kus literatury, kterej si oblíbím?
,,Přesně tak," přikývla Georgia. ,,Do hradu Anastasicy se nikdo téměř pět set let nedostal, protože byla dlouho, velice dlouho ztracená. Dokonce jsme měli za to, že se ztratila nadobro. Existují kopie, jistě, ovšem ani jedna z nich v sobě neskrývá žádnou moc. Tato však ano. Pokud má někdo šanci proniknout skrz ochranná kouzla, je to její Čtenář a ti, kdo budou putovat s ním."
,,Takže se budeme spolíhat na magickou moc její knížky," shrnula jsem to pochybovačně. ,,Fajn." Neznělo to sice úplně přesvědčivě, ale nějakou naději to v sobě přece jen mělo. Což teda rozhodně neznamenalo, že se mi chce něco takovýho zkoušet. Jenže na výběr jsem jaksi úplně neměla. Ne jestli jsem chtěla pomoct dostat kouli zpátky – a já chtěla.
,,Takže se jmenuje Anastasica?" pípla Claire a přerušila tak moje myšlenkový pochody.
Jasně. Její jméno jsem znala jenom já, protože mi ho Juniper včera v noci prozradila. A ony pořád nevěděly o mým nahlížečským zážitku. Ne že by se mi chtělo to měnit. Nepotřebovala jsem, aby to Agnes celou dobu vytahovala a rozebírala a vyptávala se, zrovna jako jsem nepotřebovala přivodit dvojčeti další trauma a poslouchat Suziny filozofický úvahy o kouzelným zrcadle.
Mladší Ochránkyně přikývla. ,,Ano, to je naše královna stínů."
,,Nevšimne si, že se někdo pokouší dostat do hradu?" starala se Agnes. ,,Jestli jo, budeme mít totiž problém asi, ne?"
,,Dokud u sebe budete mít knihu, měly byste být před jejími stíny v bezpečí," ujistila ji Georgia.
Ten podmiňovací způsob se mi ani trochu nelíbil.
,,Dobře, tak nám nebudou moct ublížit," začala znova zrzka. ,,To neznamená, že si nás nevšimnou ale. Ani že nenarazíme na žádný překážky jiný. A co když nám Anastasica knihu sebere?"
,,Budeme v háji," odpověděla jsem jí za Georgiu. Ochránkyně se nijak nesnažily to popírat. Povzdechla jsem si. Jo. Skvělý.
,,Nesnažíme se vám namluvit, že nebudeme celou dobu v hrozném nebezpečí," ozvala se ale k mýmu překvapení Juniper trochu tišším hlasem. ,,Protože budeme. Jeden chybný krok a všechno může okamžitě skončit. Něco se nepovede a Anastasica nad námi vyhraje. Nesnažím se před vámi nic předstírat." Zněla dost upřímně. Naklonila jsem hlavu na stranu a velkoryse se rozhodla nechat ji mluvit dál. ,,Je dost možný, že se nevrátíme, nemá cenu nic zapírat. Jenže to musíme zkusit. Musíme se aspoň snažit ji zastavit, protože nikdo jiný to nedokáže. Nemáme velký šance, ale pořád větší než kdokoli další. Nemáme ani právo po vás chtít, abyste takové riziko podstupovaly. Neumím si představit, jak se musíte cítit, když toho na vás najednou z ničeho nic tolik spadlo. Já v tom žiju odmalička, jsem na spoustu věcí už zvyklá, vy ne. Je mi jasný, že jste všechny vystrašené, protože opravdu máte důvod. Ale prosím. Bez vás jsme bez šance. Pomůžete nám?"
Zůstala jsem na ni trochu zaraženě zírat. Něco takovýho jsem nečekala. Nepřipadalo mi, že ji nebo její tetu nějak zvlášť zajímá, jak se cítíme a jak nám je. Jednoduše – hele, u našeho domu se objevily čtyři zmatený holky, co podle všeho mají zachránit světy, a to je odteď jediný, na čem záleží. Takže mě tenhle proslov celkem zaskočil. A něco v jejím obličeji mi potvrzovalo, že ho myslela vážně a upřímně.
Nemohla jsem se na ně vykašlat. I když se mi do toho chtělo asi podobně jako do třicetistránkovýho úkolu z matiky. A když ne kvůli světům, který mi vlastně mohly být úplně ukradený, tak kvůli mámě.
,,Jednou jsem snad řekla, že do toho jdu," škubla jsem rameny a snažila se u toho působit co nejvíc lhostejně, ,,tak do toho jdu. A konec dojemných keců, než si to rozmyslím." Sice byla ta její promluva fajn, ale jedna stačila. A nahlas bych to nepřiznala, ani kdyby mě mučili.
,,My taky," hlesla Suzie. ,,Jistěže ano, nemůžeme přece – "
Co chtěla říct, nevím, protože přesně v tu chvíli se z chodby ozvalo hlasité bouchnutí dveří.
,,My někoho čekáme?" prořízla Juniper zaražený ticho, který se po tom zvuku rozhostilo.
Georgia zavrtěla hlavou. ,,Ne. Nejspíš někdo prošel branou."
,,Jenže dneska se nikdo odnikud vracet neměl."
,,Já vím. Něco se pokazilo."
Pokazilo? Co se sakra pokazilo? Přeskakovala jsem mezi nima zmateným pohledem a srdce se mi rozbušilo. Jak kdybych tušila, že nejde ani náhodou o nic dobrýho. Ke dveřím pokoje se rychle blížily něčí hlasitý kroky. O pár vteřin se později se rozlítly a objevila se v nich ženská postava.
Černoška, ne moc vysoká, oblečená stejně pošahaně jako včera Georgia. A oblečení na ní rozhodně nebylo to nejdivnější. Ani její zadýchaný, nalíhavý výraz.
,,Mami?" vydechla Juniper překvapeně ve stejný chvíli, kdy jsme po sobě se sestrami hodily pohledy s vykulenýma očima. Co to sakra…
,,Pam?" vydala jsem ze sebe šokovaně.
Protože tam stála mámina nejlepší kamarádka. Ta, co měla být už pár dní někde pryč. S mamkou. Takže rozhodně ne tady, navlečená v tomhle a hlavně bez ní.
,,Evelyn?" věnovala mi trochu překvapený pohled. Pak se podívala i po ostatních a znova na mě. ,,Ahoj, vy čtyři."
,,Nazdar," založila jsem si ruce na hrudi. ,,Co tady do háje děláš a kdes nechala mámu?"
,,Cože?" vyjelo jí obočí až někam ke stropu. ,,Carrie?"
,,Jo," sevřela Suz vedle mě mezi prsty hranu stolu. ,,Kde je?"
,,Jak to mám vědět?" opáčila nechápavě Pamela. ,,Ona není doma?"
Koukala jsem na ni jak na zjevení a cítila, jak se mě pomalu zmocňuje panika. Co to mele? Jak by asi mohla být doma, když s ní předevčírem odjela? Tady něco nehrálo, a to teda sakra hodně.
,,Ne, vždyť má být s tebou," zavrtěla Claire zmateně hlavou. ,,Copak není?"
,,Není!" rozhodila Pam rukama. ,,Očividně, jak jste na tohle přišly?"
Buď se snaží udělat z nás ze všech idioty, nebo trpí vážnýma výpadkama paměti. Vyskočila jsem na nohy se sevřenými pěstmi.
,,Co třeba tak, žes ji předevčírem večer u nás doma vyzvedla a odjely jste spolu někam na výlet?"
,,Evelyn, já jsem předevčírem byla… úplně jinde." Vypadala opravdu zaskočeně. A já ucítila strašnej průser.
,,V jiném světě?" hlesla Suzie.
,,Jak to…" střelila pohledem po Georgii.
,,Překvápko," ušklíbla jsem se. ,,Jo, víme o nich a o spoustě dalších věcí a chtěly bysme taky vědět, co se sakra stalo s naší mámou! Kde je?" Ani bych nedokázala popsat hrůzu, co mi v tu chvíli drtila plíce.
,,Říkám ti, že nemám tušení! Do našeho světa jsem se vrátila dvě minuty zpátky, já předevčírem Carrie rozhodně nevyzvedla. A Georgio," obrátila se k Ochránkyni, ,,něco se děje, okolo – "
,,To teď nikoho nezajímá!" zaječela jsem na ni vztekle, až sebou Suzette trhla. ,,Když jsi to nebyla ty, tak kdo?!" Srdce mi v hrudi divoce mlátilo. Zatraceně. Zatraceně!
,,Tvrdíte, že jste viděly mě?" ujišťovala se Pam, jak kdybych jí to teď asi milionkrát nezopakovala.
,,Ano," přikývla Suzie pořád ještě zaskočeně. ,,Přišla jsi k nám domů a odvedla ji."
,,Ne, já ne," zavrtěla hlavou a já sledovala, jak se jí v očích objevuje děs. ,,Takže… to musela být iluze."
,,Jaká sakra iluze?" vyprskla jsem. Nemohla by aspoň teď mluvit jasně? V tuhle chvíli fakt nebyl čas zdržovat. Naše máma mohla být kdoví kde, nikdo jsme o ní nic nevěděl a ona to bude okecávat?!
Georgia nám všem věnovala vážný pohled. Něco v něm mě varovalo, že to, co teď přijde, se mi nebude ani trochu líbit. Stiskla jsem pěsti ještě pevněji a snažila se normálně dýchat.
,,O co zatraceně jde?"
,,Víte, jak jsme se poprvý setkaly před domem?" vzala si slovo Juniper a já se ušklíbla.
,,Ne, už jsem zapomněla, jak jsi mi držela nůž pod krkem."
Ignorovala moji poznámku a pokračovala dál. Skoro bych ale byla radši, kdyby tentokrát zůstala zticha. ,,Nejdřív jsem vás měla za stíny."
Jo, to je fakt.
,,Proč vlastně?" nakrčila Agnes nos.
Juniper se zhluboka nadechla. ,,Protože stíny dovedou vytvářet iluze."
Mrkla jsem. Cože to, do háje…
,,Jaký iluze?" hlesla Claire.
,,Takové, které vás přimějí věřit, že před vámi stojí člověk. Ve skutečnosti je to jen shluk temnoty, který zakrývá ochranné kouzlo," dokončila Georgia tiše.
Chvíli mi trvalo, než to můj mozek doopravdy zpracoval.
Zalapala jsem po dechu.
,,Ne," vydechla Suzie vyděšeně. ,,Ne…!"
Zírala jsem na Ochránkyni s pusou dokořán a očima vytřeštěnýma jako nikdy. To není pravda. Tohle není pravda, k tomu nedošlo!
,,Takže vy tvrdíte," zajíkla se Agnes, ,,že… že jejich mamku unesly stíny?"
Když to řekla nahlas, jako by mi vrazila pěstí přímo do obličeje. Ne. Ne! To není možný, to… to se stát nemohlo. Nám ne. Jí ne. Nemohla jsem tomu uvěřit, můj mozek si něco takovýho odmítal připustit. Moje máma byla v pořádku. Nedovezly ji nikam žádný temný bytosti, byla s Pam na výletě. Nic se nepokazilo.
Nepokazilo, zatraceně!
Prosím…
,,Je mi to líto," zašeptala Juniper zděšeně. ,,Je mi to líto…"
,,Co s ní chtějí udělat?" Claire se v očích začínaly pomalu hromadit slzy. ,,Proč…. Proč ji sebraly?"
,,Musí to souviset s jejím poutem s křišťálovou koulí," prohlásila Georgia otřeseně. ,,Snad ví něco, co Anastasica ne a co sama nedokáže zjistit…"
A mně najednou něco docvaklo. Něco, co mě donutilo na několik sekund zadržet dech.
,,Neříkaly jste náhodou, že existuje Ochránce, co má na naši rodinu dávat pozor?"
Juniper se divně podívala po svých příbuzných a já škubla obočím. Takže jo, říkaly. A očividně se jim moc nelíbilo, že jsem si vzpomněla.
,,Kdo je to?" pípla Claire. ,,Kdo a jak nás hlídá?"
,,Drží se poblíž," odpověděla jednoduše Georgia. Pak se zarazila, koukla po neteři a doplnila: ,,Je to Pam."
Pam?! Cože to zatraceně?
Cítila jsem, jak se všechen šok, děs a smutek uvnitř mě začíná transformovat do vzteku. Do vzetku, zlosti a chuti někoho na místě přizabít. A naprosto přesně jsem věděla koho.
,,Tohle je tvoje vina," procedila jsem skrz zuby a ukázala prstem na Pamelu. ,,Mělas nás chránit. Mělas na ni dávat pozor!"
,,Já vím, Evelyn," nesnažila se nijak obhajovat. Aspoň že tak, to už bych fakt nevydržela. ,,A taky si to vyčítám, Carrie je moje kamarádka, je mi to – "
,,Kamarádka?" zopakovala jsem znechuceně a zakroutila hlavou. Jistě. Vždycky mi bylo divný, jak spolu dvě takhle rozdílný osobnosti můžou tak dobře vycházet. Ale teď už mi bylo všechno jasný. Bavila se s mamkou jen proto, že to měla v popisu práce. A katastrofálně selhala, mimochodem. ,,Jo tak to určitě."
,,Evelyn, prosím, nech toho," chytila mě Agnes za rameno, ale já ji setřásla. ,,Tímhle ničemu nepomůžeš."
,,To je mi jedno," zavrčela jsem. ,,Ona – "
,,Nesnažím se omlouvat ji, je to její vina rozhodně, mamku křičením nezachráníš ale," chrlila ze sebe. ,,Jestli je u Anastasicy v hradě…"
,,Jestli je vůbec naživu," uťala jsem ji a musela jsem zalapat po dechu nad vlastními slovy. Představa, že bych přišla nejenom o tátu, ale teď i o ní… Vyrvala mi srdce z těla.
,,Kdyby ji chtěla zabít, už by to udělala," odvážila se Juniper tiše promluvit. ,,Potřebuje ji, dokud jí nedá, co chce vědět, je v bezpečí. Relativně," pípla.
,,Jo tak relativně!" Měla jsem chuť vyškrábat jí oči z důlků. ,,Já jsem tu ženskou viděla! A čeho je schopná. Cítila jsem to, není v bezpečí ani trochu!"
,,Tak ji zachraň," zareagovala Georgia. ,,Jdete do hradu, můžete zachránit ji i kouli."
,,Fajn," stiskla jsem zuby. ,,V tom případě vyrážíme hned."
,,Hned?" Juniper vypadala trochu zakončeně. Roztomilý, že ji po Pamelině novince sebralo něco takovýho.
,,Jo, nebudu na nic čekat." Nenechám jí u tý ženský ani o vteřinu dýl, než bude nutný. ,,Raduj se, nekašlu vám na to pitomý proroctví a hrnu se do něj po hlavě. Měla bys bejt šťastná."
,,Vždyť ani nevíte nic o svých schopnostech," rozhodila rukama. ,,K čemu jsou, jak je ovládat… Takhle nám nepomůžou, když bude potřeba."
,,Kašlu na schopnosti, vysvětlíš nám to cestou."
,,Evelyn, tohle je šílenství," chytila mě za paži Agnes. ,,Chápu, že – "
,,Všechno, co se za posledních pár dní stalo, je šílenství," odsekla jsem. ,,A nevíš vůbec nic o tom, jak mi je. Tvoje máma to není, tak se to ani nesnaž předstírat."
S trochu ukřivděným výrazem mě pustila a kývla a rozhlídla se kolem sebe. ,,Takže co?"
Chystala jsem se všem velice důrazně vysvětlit co, ale Pamela mě předběhla. S další úžasnou novinkou.
,,Tak jako tak, teď projít bránou nemůžete."
,,Cože?" vzhlídla k ní překvapeně Juniper. ,,Proč ne?"
,,Protože všude kolem nich se to hemží stíny."
To si snad dělá legraci. ,,Cože?"
,,Hlídají je," prohlásila žena. ,,Jako by se Anastasica rozhodla kontrolovat, kdo do jejího světa vchází a kdo vychází… Jsou všude." Významně se rozhlídla kolem. ,,Jestli jsem to dobře pochopila, vy a vaše křišťálová koule jste doopravdy tím, o čem se mluví v proroctví. Musela se dozvědět, že se objevili její úhlavní nepřátelé a chystají se projít bránou…"
Juniper po mně hodila pohled a já mírně pootevřela pusu a vyvalila oči.
Jasně že se to dozvěděla.
To ode mě.
Z mojí hlavy, když jsem si poprvý vvyzkoušela svý schopnosti. Viděla mě. Došlo jí, kdo jsem, a jestli byla schopná zjistit, že ze všeho nejvíc mě sebere výjev tátova padajícího letadla, jen asi těžko si nevšimla informace, že jsem Nahlížeč z proroctví. A že tu s sebou mám i zbytek. Zatraceně.
Zatraceně! Ještě jsme ani nikam nevyrazily a už se stihlo tolik věcí podělat…
,,Co budeme dělat?" pípla Suzie.
Všechny jsme se po sobě rozhlídly. Pak se Georgia záhadně pousmála a prohlásila: ,,Odvedeme pozornost."
✴✴✴
Nakonec mě přemluvili, ať počkám aspoň do večera. Nebylo by prý moudrý dělat unáhlený rozhodnutí. Jo. Ale unáhleně se rozhodnout nechat mě koukat do zrcadla, aby si Anastasica z mý hlavy mohla zjistit, co se jí zachtělo, to bylo samozřejmě v pohodě. Nakopla jsem roh postele v pokoji, po kterým jsem rázovala sem a tam se založenýma rukama a hodila ošklivej pohled po protější zdi. Připadalo mi, že se mi směje. I za to, že jsem holkám kategoricky odmítala vysvětlit, odkud znám sakra vládkyni stínů.
Za celej den se nám tři Ochránkyně pokoušely nacpat do hlavy aspoň základní znalosti ohledně toho, jaký že dary jsme díky křišťálový kouli získaly a co s nima a já prakticky násilím vyhnala z hlavy myšlenky na mámu. Užraly by mě během čekání k smrti. A přesnější by bylo říct, že Juniper se pokoušela, královna moudrosti Georgia a vítězka titulu Nejlepší kamarádka roku Pamela mezitím probíraly, jak přesně mají v plánu odvíst pozornost od našeho průchodu do Ezari. Byla jsem fakt zvědavá, s čím přijdou. Doufám že s něčím lepším než svýma dosavadníma nápadama.
Jenže jak jsem brzo zjistila, o moc lepší to nebylo.
Otevřely se dveře a objevila se v nich Juniper. Na sobě měla podobnou hrůzu jako dneska její matka a včera teta – ten dlouhej tmavomodrej plášť s kapucí, ve kterým mi držela nůž pod krkem. Zrovna si pod krkem zavazovala dvě dlouhý šňůrky, aby z ní nespadl.
,,Tak co?" zvedla k ní hlavu Agnes. ,,Jak jste na tom?"
,,Jak jsme," opravila ji Juniper. ,,Poměrně dobře. Máma i teta už jsou na cestě k bráně, kterou projdeme, zjišťují, jaká je situace. Je pár kilometrů na východ, v jedný jeskyni. Brány nebývají tak blízko u sebe, ta u nás se ale může přesouvat, původně se nacházela jinde a tahle byla jediným průchodem v oblasti. Ale už se na ni trochu pozapomnělo."
,,Tudíž doufáme, že ji Anastasica nebude příliš střežit?" snažila se ji pochopit Suzie.
,,Neděláme si moc velké naděje, ale ano, i o to jde."
,,A dál?" obrátila jsem oči ke stropu. Typický. Člověk aby z ní slovo tahal násilím.
,,Abysme nebyly tak nápadné, ty," ukázala prstem na zrzku, ,,a teta projdete jako první. Pak za pár hodin Suzette s mojí mámou. A my tři zbylý zítra ráno využijeme možností našeho světa a dopravíme se k další bráně, kus na západ. Sejdeme se u jednoho opuštěnýho mlýna, my tam trefíme, o to si starosti dělat nemusíte. Stíny budou očekávat průchod pěti lidí ve stejnou chvíli, ne tři skupinky v rozestupech a odjinud."
,,Ale nepoznají nás?" strachovala se Claire. ,,Co když ano?"
,,Ne když nepoužijete svoje schopnosti. Její stíny vycítí moc, až když se projeví. Samozřejmě že Anastasica i tak brzo zjistí, že jsme v jejím světě, ale teď jde o to se do něj vůbec dostat."
,,Bomba," založila jsem si ruce na hrudi. ,,To fakt moc ráda slyším. No tak do toho."
,,Neuspěchej to," zastavila mě ale. Zlostně jsem přivřela oči a sevřela pěsti, chystala jsem se jí hezky od plic vysvětlit, že tady není co uspěchat a že jen zatraceně zdržuje, ale pokračovala. Což bylo natolik výjimečný, že jsem zůstala zticha. ,,Nevíme, jak brzo po průchodu budeme vaše schopnosti potřebovat. Měly byste se pokusit na nich teď aspoň maličko pracovat. Bude to lepší než nic a pak vám to půjde rychleji."
,,A kolik myslíš, že se toho jako stihneme naučit za pár hodin?" zavrčela jsem na ni. ,,Pardon, ale až do včerejška jsem ani nevěděla, že nějaký mám. Ne, fakt to nestíhám."
,,Nikdo po tobě nechce, abys je dokonale ovládla," povzdechla si Juniper. ,,Jen aby ses třeba seznámila s vyprazdňováním mysli. Agnes procvičila rychlost čtení. A tak dále, podobný menší věci, co se vám pak budou hodit k pochopení celku."
,,Dobrá," přikývla Suzie trochu křečovitě. ,,Jistě se o to alespoň pokusíme. Že?" rozhlídla se po nás.
,,Jistě," napodobila jsem ji a zvedla koutky v příliš falešným úsměvu. ,,Jdem na to."
,,Ještě jedna věc," ozvala se znova naše čokoládová kráska. ,,Tahle brána není úplně jako ostatní. Agnes, mohla by sis se mnou jít vedle promluvit?"
Všechny pohledy se zabodly do zrzky. Nervózně se pod nima ošila. ,,Jo…?"
,,Fajn, tak pojď. Nejde o nic vážného, jen potřebuju… " Pak za nima bouchly dveře.
Se sestrama jsme na sebe zůstaly koukat a nakonec jsem si hlasitě odfrkla.
,,No fajn. Tak kdo si se mnou zamedituje?"
Já vím, zase to trvalo věky. :D Takže doufám, že jste mezi tím nestihli všechno zapomenout a že si pamatujete Pam. Když ne, můžu si za to sama. Každopádně, konečně se pohneme dál a dostaneme se z domu Ochránkyň, jeej! I když kvůli dost nepříjemným okolnostem.
Budu doufat, že se kapitola líbila, protože já si s ní hrála celkem dlouho, než jsem ji dokázala pustit do světa s čistým svědomím. A snad se mnou vydržíte až do té příští. :D
- A. H. Benett