Harry se během víkendu marně snažil Georginu potkat. Když ji zahlédl v následujícím týdnu poblíž Velké síně, držela se jako obvykle po boku své matky. Jakmile ho také spatřila, začala nepatrně kroutit hlavou. Harry si to vyložil, aby mlčel a nic neříkal, tak se k nim raději ani neměl.
A když pak přemýšlel nad tím, co se mohlo stát, objevil se Protiva, který se mu začal vysmívat.
„To je ale nemilé, že, Pottříku, když tě někdo napráská, chachá! Dobře ti tak! Ty jsi mě tenkrát taky řediteli napráskal, moc dobře to vím! Jak ty mně, tak jiní tobě! Asi to bude dědičné, že? Chachááá!" poletoval si vesele Protiva kolem Harryho.
„Cože?" nerozuměl mu vůbec Harry. Sledoval ho se značným zmatením.
„Chceš snad tvrdit, že jsi mu o mně nic nevykládal?" zeptal se ho Protiva úlisně.
„Když neumíš držet jazyk za zuby," podíval se na něj Harry povýšeně.
„Já to věděl! Sám bys měl držet jazyk za zuby! Chachááá, to je sranda!" pochechtával se stále Protiva. Harry tušil, že ví duch něco, co on ne. Ale co?
Když Harry celý zmatený dorazil na kolej, odchytila si ho hned Hermiona.
„Druhá návštěva Oddělení s omezeným přístupem byla stejně neúspěšná jako ta první," informovala ho rozčarovaně. Nebylo obvyklé, že by se Hermioně nedařilo v knihovně najít, co hledala.
„Zdá se, že to bude těžší, než jsem doufal," posteskl si Harry. Nedařilo se nic. Ani získání informací z knihovny, ani od duchů. Harry se mohl zkusit zeptat někoho jiného, ale když ani Nick nic říct nechtěl, bylo to s ostatními tuplem marné. Jen Georgina vypadala sdílněji. Kdo jim setkání asi překazil? Protiva mluvil o tom, že je někdo napráskal. Ale proč? A nikomu jinému než Snapeovi to neříkal. Jedině, že by...
Harry se zarazil, když si to uvědomil. ‚Ale proč by to dělal?' Snape se choval trochu divně, když Harryho tehdy potkal. ‚Třeba ale Protiva jen kecal!' Hodně dlouho mu to ale ještě vrtalo hlavou. Nakonec se rozhodl, že se ho prostě zeptá. A to hned při další nitrobraně.
*****
„Pottere, konečně se zdá, že jsme někam pokročili. Není to pořád žádná sláva, ale lepší než nic. A teď mi konečně řekněte, na co se mě celou dobu chcete zeptat. Nedívejte se tak překvapeně, vidím to na vás už od začátku," zkonstatoval odměřeně Severus, když uviděl Potterův překvapený pohled.
„Já jen," začal nejistě Potter, „nemluvil jste s nikým ohledně toho, že se chci setkat s Georginou, že ne?" Severus se zamyslel. ‚Kromě všech členů poslední schůze Řádu a Lady Marrion s nikým...'
„Ne," odvětil s ledovou samozřejmostí, ale Potter, zdálo se, pořád pochyboval.
„Opravdu? Možná jste se o tom jen někomu zmínil mezi řečí-"
„Vlastně jsem si vzpomněl," přerušil ho netrpělivě profesor. „Hned za tepla jsem to všem vykládal při snídani ve Velké síni. Všichni po té informaci doslova bažili," vyprskl ironicky. To na Pottera trochu zapůsobilo.
„Omlouvám se. Protiva říkal, že to někdo Lady Marrion asi prozradil, a já to nikomu jinému než vám neřekl," sděloval mu Potter zamyšleně. Severus skoro slyšel, jak mu to v hlavě šrotuje.
„Mně je naprosto ukradené, co děláte ve svém volném čase, Pottere. Pro mě za mě se scházejte třeba se všemi duchy tohohle hradu." Pak se ale zase zamyslel. ‚Jen s těmi prostořekými ne.' Možná to od něj bylo hnusné, ale nebyla jiná možnost. Severus nepotřeboval, aby se Potter dozvěděl pravdu kvůli tomu, že se nějaký duch prořekne. Vlastně nechtěl, aby se Potter pravdu dozvěděl vůbec.
Tak, jak to bylo teď, to Severusovi vyhovovalo. Navíc si nebyl jistý tím, jak by to Potter přijal. I když se o to Severus nějak zvlášť nesnažil, vycházeli spolu líp. Možná to bylo tím, že mu už Potter nepřipadal tak nesnesitelný jak dřív. Byl všechno, jen ne namyšlený nebo arogantní, jak si vždy Severus myslel. Vlastně byl naprostý opak toho, co si o něm myslel. Ale jak by Potter reagoval, kdyby se dozvěděl, že mu Severus od léta lhal? Proč nenáviděl ředitele? Protože mu lhal. Ne. Prostě se to nedozví. Severus mu pomůže přežít tuhle válku a tím jeho povinnosti skončí. ‚Rozhodně na sebe nechci vázat nějakého emočně nevyrovnaného puberťáka! Vždycky jsem byl sám a sám i navždycky zůstanu,' pomyslel si trpce.
Ale byla to pravda? Opravdu to tak chtěl? Nebo si jen Severus nechtěl připustit, že se v něm něco změnilo...
*****
Dny ubíhaly rychle a říjen se překlopil v listopad. Dny se zkracovaly, venku se již citelně ochladilo, a slunečné dny vystřídaly mračna a déšť. Se zhoršujícím se počasím, jako by se zhoršovaly i události, o kterých informoval s každodenní pravidelností Denní věštec.
Útoků přibývalo, obzvlášť těch na mudly. Při každém čtení nových informací Harry pociťoval stále větší a větší pocit viny. Viny za to, že on, jediný člověk, který Voldemorta může zastavit, sedí ve škole a žije si teď vcelku poklidným životem, mezitím co ostatní venku umírají.
Samozřejmě se snažil něco dělat, stále chodil dvakrát až třikrát týdně do Komnaty nejvyšší potřeby trénovat, cvičil své spolužáky při schůzkách BA, s Hermionou nadále neúspěšně pátral po Duchu Bradavic, ale Harrymu to připadalo pořád málo. I když své spolužáky při BA povzbuzoval myšlenkami na vítězství, sám měl pocit, že Voldemorta nikdy zastavit nedokáže. Nikdy mu nebude stačit. A kvůli jeho neschopnosti budou dál umírat nevinní lidé. A dobro nikdy nevyhraje...
Kdo ho ale občas dokázal přivést na jiné myšlenky, byl kupodivu jeho profesor Lektvarů. Už dávno nebyl tak nesnesitelný jako dřív. Harry si ho dokonce celkem oblíbil, s čímž se ale svým přátelům raději už nesvěřoval. Při Lektvarech se sice choval pořád stejně hrozně, ale jinak spolu vycházeli. Harry se s ním cítil uvolněně. Věděl, že je na jeho straně, a může mu říct cokoliv. Tedy skoro. K tomu hlavnímu – k Věštbě - se pořád nedostali. Ale i když se Snape vždycky tvářil, že ho Harryho záležitosti nezajímají, vyslechl ho. A někdy mu i s něčím poradil. Při posledním setkání se ho Harry dokonce odvážil zeptat, jestli by mu neřekl, kde dělá chybu při vyvolávání reverzního štítu, o kterém se dočetl v knize, co mu dala Hermiona.
I když si Snape mumlal něco o čase, o který ho ten Potter neustále víc a víc okrádá (lekce nitrobrany se poslední dobou prodloužily z hodiny asi na hodinu a půl), přesně Harrymu vysvětlil, že jeho pohyb hůlkou je při vyvolávání štítu příliš ostrý a trhavý. Od toho večera Harry s reverzním štítem už problém neměl.
*****
Harry seděl s Hermionou a Ronem večer u krbu ve společenské místnosti, když dumal nad tím, jak se dozvědět víc o Duchu Bradavic. A pak mu to došlo! Bylo to tak jednoduché! Proč ho to nenapadlo dřív?
„No jasně!" vytrhl své kamarády z rozhovoru, který vůbec nevnímal.
„Co? Myslíš, že profesor While udělal dobře, že založil vlastní kroužek Obrany?" zeptal se ho nechápavě Ron. Harrymu došlo, že asi probírali Whilea a jeho spolek, který už nějaký ten týden vede a který je mezi studenty oblíbený.
„Tohle? Ne," mávnul rukou Harry. „To je mi úplně ukradený! Přišel jsem na to, kdo mi může říct o Duchu Bradavic něco víc. Od koho jsme se od něj dozvěděli?" ptal se jich s nadějí v hlase Harry.
„Já z Bradavických dějin," odpověděla Hermiona. Ron protočil očima.
„A já od Moudrého klobouku," konstatoval Harry. „Vyřizoval nám přeci jeho vzkaz! Musí s ním být v kontaktu!" vysvětloval jim nadšeně. Oba jeho kamarádi se začali tvářit nadějněji.
„No jasně! Jak to, že nás to nenapadlo?" plácla se Hermiona do čela. „Myslíš, že ti Brumbál dovolí si s ním promluvit?"
„To mi je jedno, nehodlám se ho ptát," zkřivila se Harrymu tvář nechutí.
„Asi nebude moc nadšený, když mu tam přilítneš a bez vysvětlení si začneš Moudrý klobouk nasazovat na hlavu," ušklíbal se Ron.
„Tak to bych se tam asi měl vydat, když tam nebude, že?" usmál se Harry a začal se mu v hlavě rodit plán.
„Chceš se vloupat Brumbálovi do ředitelny?" zděsila se Hermiona. Zježily by se jí vlasy hrůzou, kdyby to ještě šlo víc.
„Nebylo by to poprvé, co bychom se k někomu vloupali, že? A nehodlám nic ukrást, takže bych to ani nenazval přímo vloupáním. Heslo mi dal Brumbál sám, takže v tom nevidím problém." Tím ji však moc neuklidnil.
„Myslíš, že se o tom nedozví? Pokud ne od Moudrého klobouku, tak nezapomeň, že ředitelna je plná obrazů bývalých ředitelů," podotýkala netrpělivě.
„Často spí nebo se courají jinde," mávnul rukou Harry. „A vezmu si neviditelný plášť. No, a když se to pak dozví, tak co. Já budu vědět, co potřebuji, a vymluvím se třeba na to, že jsem si chtěl znovu ověřit svou kolejní příslušnost." Hermiona, ale ani Ron, se už moc nadšeně netvářili.
„Já nevím, kámo. To zavání průšvihem," obával se Ron. „A proč se vlastně na něj nezeptáš přímo Brumbála? Třeba něco ví a my se tady celou dobu honíme za něčím, co nám možná ani k ničemu nebude." V tomhle měl ale Harry jasno.
„Nechci s ním řešit už nic. Když mi sám není schopný říct, co mám dělat, nebudu se ho doprošovat. A kdo mi zaručí, že by mi řekl vůbec pravdu?"
„Jak to myslíš, že ti neřekne, co máš dělat?" nerozuměla Hermiona. Harry zavrtěl hlavou.
„To je jedno. Máme pár nedorozumění. Prostě mu nevěřím a tím to hasne," utnul její dotazy a začal přemýšlet nad tím, jak zjistit, kdy bude ředitelna volná. Při jídle ne, to by se mohl vrátit. Kdy Brumbál opouští Bradavice? „Schůze Řádu!" napadlo ho náhle.
„Cože?" zeptali se zároveň Ron s Hermionou, kteří netušili, o čem Harry mluví.
„Půjdu tam, až bude schůze Řádu."
„Mně se to nelíbí," protestovala Hermiona.
„Mně teda taky ne," souhlasil s ní pro jednou Ron.
„A mně jo," prohlásil Harry a s úsměvem na tváři se spokojeně opřel do pohovky.
*****
„Mohl bych se vás na něco zeptat, pane?" odvážil se při následující nitrobraně od Snapea zjistit, kdy se Řád schází.
„Kdybych řekl ne, stejně byste se zeptal," odfrknul si znuděně jeho profesor.
„Kdy se schází Řád?" Snape se na něj s podezřením zahleděl.
„Proč vás to zajímá, Pottere?" Harry se rozhodl pokračovat ve svém plánu.
„Chtěl bych se stát jeho členem," prohlásil rozpustile.
„Tak na to zapomeň!" pronesl Snape rázně a vzápětí se hned zarazil. I Harryho samotného v tu chvíli dost zaskočil. „Zapomeňte, Pottere," dodal ještě, když si uvědomil, že mu tykal. „Nejste plnoletý a ještě navíc chodíte do Bradavic. Těžko tu budete Řádu k něčemu platný," snažil se Snape vysvětlit svou zbrklou reakci.
„Mohl bych třeba jen na porady. Chtěl bych být informovaný. Jsou pravidelné?" zkoušel to dál Harry.
„Vy se rozhodně žádných porad účastnit nebudete, Pottere," ujistil ho Snape odměřeně.
„Jenže v Denním věštci určitě nepíší vše!" oponoval mu dál Harry. „Mám na to právo!"
„Vy máte možná tak právo sedět na zadku v Bradavicích. Kdo si myslíte, že jste, Pottere, aby se s vámi zacházelo jinak než s ostatními? Vyvolený, co zachrání kouzelnický svět, jak nám pořád Věštec cpe? Nebuďte směšný!" začal být už Snape podrážděný. Harry po jeho slovech na okamžik zmlkl.
„Nebojte, to si opravdu nemyslím," prohlásil po chvíli také odměřeně. Zvedl ze židle, aby odešel. Snape ho vyprovázel s chladným upřeným pohledem. „Děkuji vám za ochotu," neodpustil si Harry ještě mezi dveřmi ironickou poznámku a rychle je za sebou zabouchl dřív, než by mu Snape jistě neméně ironicky odpověděl.
*****
Když mu to nehodlal říct Snape, ještě se může zeptat jiného člena Řádu, který byl taktéž v profesorském sboru. Ale na to bude muset jít jinou cestou. Harry se přistihl, jak uvažuje, jestli se v něm konečně neprobudila i zmijozelská stránka, protože tenhle plán byl jedna velká lest!
„Paní profesorko, mohl bych se vás na něco zeptat?" zašel po nejbližší hodině Přeměňování ke katedře profesorky McGonagallové. Za sebou nechal nejistě se tvářící Rona s Hermionou.
„Ano, Pottere?" zvedla k němu tázavý pohled.
„Je to trochu osobní. Týká se to Remuse. Profesora Lupina. Chtěl bych mu něco předat, ale po sově to poslat nechci. Vídáte ho na schůzích Řádu?" ptal se jí potichu. Její tvář se hned projasnila.
„Samozřejmě, také se schůzí účastní. Pokud si přejete mu něco poslat, určitě mu to od vás předám," ujistila ho mile.
„A kdy je příští schůze?" zeptal se jí se zájmem.
„To nejde s přesností sdělit. Profesor Brumbál je svolává podle potřeby, ale většinou minimálně den dopředu termín známe. Budu vás tedy včas informovat."
„Tak děkuji. Budu vám moc vděčný," poděkoval jí s úsměvem Harry.
„Nemáte za co, Pottere. Ráda vám pomohu," ujistila ho ještě a stále usměvavý Harry se připojil ke svým přátelům.
„A co Remusovi ty asi pošleš?" zeptala se ho nepříliš dobře naladěná Hermiona.
„To ještě nevím. Ale máš za úkol to vymyslet, Hermiono," zaúkoloval ji Harry. Hermiona si odfrkla, ale nic na to neřekla.
„Až to praskne, myslíš, že jim pak nedojde, jak jsi McGonagallovou využil? Nejsou pitomí," napadlo Rona.
„Brumbál bude mlčet," byl si jistý Harry.
„V tvém zájmu?" zeptala se nesouhlasně Hermiona.
„Ve svém vlastním," prohlásil sebejistě Harry a přál si, aby se porada konala co nejdřív. Měl na Moudrý klobouk tolik otázek!
*****
Pár dnů na to si McGonagallová Harryho odchytila ve společenské místnosti, kam přišla zkontrolovat své studenty.
„Pottere, zítra mohu předat Remusi Lupinovi, co potřebujete," informovala Harryho profesorka. Samozřejmě nechtěla o Řádu veřejně mluvit.
„Už zítra?" překvapila Harryho. Nic pro něj neměl! „Můžu vám to předat ráno po Přeměňování?"
„Ale jistě. Beze všeho," ujistila ho a vzdálila se. Harry hned vyslal prosebný výraz k Hermioně. „Co mu mám poslat?" zašeptal s náhlostí v hlase.
„Jak to mám asi vědět?" vykulila na něj Hermiona oči. „Měl jsi na to dost času!" Když ale viděla, jak je Harry zoufalý, zželelo se jí ho. „Sice s tím, co chceš udělat, nesouhlasím, ale mohl bys mu poslat třeba dopis. A když se tě McGonagallová bude ptát, proč ho nepošleš po sově, řekneš jí, že si chceš být jistý, že ho Remus dostane. A napíšeš mu-"
„Nechci mu psát!" vykřikl Harry.
„Na to jsi měl myslet dřív! Nebo mu chceš poslat svou podepsanou fotku?" zeptala se ho ironicky. Harry si povzdechl.
„Taky jsi mohl poslat něco mojí mámě a ne zrovna jemu," napadlo už celkem pozdě Rona.
„Díky za radu, to fakt brzo!" odvětil Harry uštěpačně. Ron jen omluvně pokrčil rameny.
„Takže mu napíšeš, jak všeho lituješ, že jeho rozhodnutí chápeš, ale že tě to mrzí. Což je vlastně pravda. Že budeš ohledně svých rozhodnutí uváženější a že teď už Brumbála poslechneš na slovo. To o plánovaném vloupání do ředitelny bych vynechala," odtušila Hermiona smířeně. Harry odevzdaně přikyvoval. „A uděláš to hned!" vrazila mu brk s pergamenem do ruky.
„Rozkaz."
*****
Ráno proběhlo vše podle plánu. Harry se dozvěděl, že porada je od sedmi hodin večer, takže se rozhodl ve stejný čas vyrazit z nebelvírské věže. Rona s Hermionou odmítl vzít sebou, protože je do toho nechtěl zatahovat ještě víc, než už byli. Pokud z toho měl mít někdo průšvih, tak jen on sám. Sice protestovali, ale tohle byl Harryho boj, takže to měli marné.
„Máš neviditelný plášť?" napadlo Rona.
„V kapse," ukázal Harry a Ron chápavě přikývl.
„Zkontroloval jsi plánek?" zeptala se trochu nesvá Hermiona.
„Jo, před chvílí. Nikdo v ředitelně není."
„Tak hodně štěstí! Nemáme jít přeci jen s tebou?" zkoušela to už po několikáté.
„Ne. To zvládnu," ujistil je Harry, i když byl sám dost nervózní. Asi měli pravdu – tohle mohl být veliký průšvih. Ale účel světí prostředky, takže nemeškal a vyrazil...
*****
V tu samou dobu, kdy Harry vyrazil z věže, Brumbál s profesorem Snapem vešli do ředitelny. Porada byla na poslední chvíli zrušena, protože na ministerstvu měli pohotovost kvůli útoku v londýnském metru. Bylo podezření, že s tím měl co dočinění Lord Voldemort, takže bylo celé ministerstvo vzhůru nohama. Na schůzi by asi polovina lidí chyběla, takže ji raději odložili na následující den, a rovnou pak budou moct probrat nejnovější informace z mudlovského světa.
„Nemyslím si, že by Pán zla měl s tím útokem co dočinění. O ničem takovém jsem informován nebyl," nezdála se Severusovi spojitost teroristického útoku s Voldemortem.
„Zatím to ale nemůžeme vyloučit. Víš, že za minulé války byly podobné útoky často připisovány mudlovským teroristům, ale stál za nimi Voldemort. Bohužel tak inspiroval další, kteří se domnívali, že se jedná o teroristy vyřizující si účty s bezvěrci, takže mnohé další pak byly už dílem samotných mudlů," vysvětloval Brumbál, který byl stále na vážkách.
„Ididoti," odfrkl si Severus, který si na tu dobu moc dobře pamatoval.
„Všude je něco, jak vidíš. Jak v našem, tak i mudlovském světě. Vždy se najde někdo, kdo se rozhodne ovládat druhé a nezastaví se před ničím. Tak to je už od počátku věků, a obávám se, že ani v budoucnu tomu nebude jinak. Taková je už povaha lidí, " povzdechl si Brumbál. „ A jak se ti daří s Harrym?" zeptal se ho se zájmem, aby změnili téma.
„S nitrobranou je to lepší. Konečně máme nějaké výsledky," odpověděl smířeně Severus, kterému bylo už předem jasné, kam bude rozhovor směřovat.
„To je dobře. Moc dobře," sledoval ho přes své půlměsícové brýle upřeně ředitel. Severusovi se ten pohled ani trochu nelíbil.
„Tuším, co se vám honí hlavou," vyprskl Severus.
„Já vím," usmíval se Brumbál. „S Harrym vycházíte lépe," konstatoval ledabyle.
„Normálně," odpověděl vyhýbavě.
„A co to znamená normálně? Pokud vím, dřív to moc normální nebylo," dobíral si ho ředitel.
„Prostě normálně. Nevím, co chcete slyšet," odvětil trochu podrážděně.
„Všimnul jsem si, jak ses Harryho při schůzi Řádu tenkrát před Remusem zastal."
„Nikoho jsem se nezastával," nesouhlasil Severus. „Ten vlkodlak mi ale už pije krev. Zrovna on má co druhé osočovat!" rozčiloval se Severus.
„Pije ti krev kvůli Harrymu?" zeptal se ho stále usměvavý Brumbál.
„Ne!"
„A proč tedy?" Severus se zarazil.
„Nesnáším ho odjakživa," vypadlo z něj nakonec, což tedy nebylo daleko od pravdy. Ve skutečnosti ale Severuse opravdu nejvíc vytáčel jeho postoj vůči Potterovi. Brumbál vstal od stolu a jako vždy přešel k oknu, aby se zahleděl do dáli. „Víte, že se chce stát Potter členem Řádu?" zeptal se ho Severus, když si vzpomněl na jejich poslední rozhovor.
„To je pochopitelné. Řekl ti o tom?" podivoval se Brumbál. „Vypadá to, že řešíte i jiné věci než je nitrobranu."
„Chtěl by chodit aspoň prý na porady."
„A co jsi mu na to řekl?"
„Co asi. Ať na to zapomene!" Brumbál se na něj zkoumavě od okna zadíval. Severus sledoval různorodé předměty na stole, o nichž ani netušil, k čemu jsou.
„Ne, že ty bys rozhodoval o tom, kdo bude do Řádu přijatý, že?" podotkl trochu pobaveně Brumbál. „Nebo máš snad pocit, že do toho máš co mluvit z jiného důvodu, Severusi?"
„Tohle má být co? Chcete mě tu zase analyzovat?" zvýšil už Severus hlas. Zase se to stáčelo k tomu jednomu. „Už jsem vám říkal, že tohle téma s vámi řešit nehodlám. Slíbil jsem vám, že Pottera naučím nitrobranu, což taky dělám, tak mě s ničím dalším neobtěžujte!"
„Harry je tvůj synovec, Severusi. Chápu, proč nechceš, aby byl do Řádu-"
„Neříkejte, to je mi novinka! Od léta od vás neposlouchám nic jiného. Pořád jen udělej tohle nebo řekni mu tamto!" Severus si odfrknul. „Už toho mám dost a říkám vám to vždycky! Nebudu sem za vámi chodit." Pak se vytočeně podíval na stůl. Něco bylo jinak. „A začala vám tady blikat nějaká věc," upozornil ho mimochodem a Brumbál zpozorněl. Rychle se otočil ke dveřím vedoucím do ředitelny, které byly pootevřené. Šel k nim a nahlédl na schodiště. Bylo nehybné.
„Nikdo tu není," zkonstatoval podezřele. Severus byl v tu ránu na nohou a vedle něj.
„Někdo tu byl?" ptal se nevěřícně?
„Pokud začne oznamník blikat, znamená to, že někdo přichází. Dveře se automaticky otevřou, pokud není ředitelna uzamčena, a to nedělám často. Pokud někdo zná mé heslo, není důvod ho nevpustit," vysvětloval, ale stále se mračil. „Kdy začal blikat, Severusi?"
„Já nevím, nesledoval jsem ho! Ale asi před chvíli! Chcete mi říct, že nás někdo slyšel?" ptal se ho Severus nevěřícně.
„To netuším," pronesl ztěžka stále zachmuřený Brumbál. V tu chvíli zarazil Severuse, který se chystal jít nevítaného návštěvníka dopadnout. „Pokud tu někdo byl, už bude pryč."
„Výborný systém! Víte, co to znamená, když se roznese, co jsme tu řešili? S mou úlohou špeha se můžete rozloučit!" rozkřikl se na něj a opustil ředitelnu. Víc než své nejisté role ve válce se však obával toho, co by se stalo, kdyby se tu zprávu od někoho nepovolaného dozvěděl jeden člověk - jeho synovec.
*****
Harry se pomalu blížil k ředitelně. Byl stále víc a víc nervózní. V jednu chvíli dokonce přemýšlel, že se otočí, a půjde pryč, ale na to kvůli té akci vynaložil už příliš úsilí.
Když stál v neviditelném plášti před chrličem, naposledy zaváhal. ‚Jde možná o budoucnost kouzelnického světa. Takže teď nebo nikdy.'
„Čokoládové žabky."
Chrlič uskočil a za ním se tiše rozestoupila kamenná stěna. Nadechl se a vstoupil na jemu známé schody, které ho pomalu začaly přibližovat ke dveřím ředitelny. Najednou však uslyšel hlasy a začal panikařit. Když začal rychle sestupovat, dolehl k němu hlas profesora Snapea.
„-mě tu zase analyzovat? Už jsem vám říkal, že tohle téma s vámi řešit nehodlám. Slíbil jsem vám, že Pottera naučím nitrobranu, což taky dělám, tak mě s ničím dalším neobtěžujte!"
„Harry je tvůj synovec, Severusi. Chápu, proč nechceš, aby byl do Řádu-"
„Neříkejte, to je mi novinka! Od léta od vás neposlouchám nic jiného. Pořád jen udělej tohle nebo řekni mu tamto! Už toho mám dost a říkám vám to vždycky! Nebudu sem za vámi chodit."
Naprosto šokovaný Harry zůstal stát na místě jako přikovaný. Pak ale uslyšel, jak Snape Brumbála upozorňuje, že mu začalo něco blikat na stole a tak utekl ze schodiště pryč.
Utíkal chodbami hradu tak rychle, jak jen dokázal, a v hlavě se mu pořád a pořád dokola opakovala ta samá věta: ‚Harry je tvůj synovec, Severusi.'
Harry tomu nemohl uvěřit. To nebylo možné. Prostě nebylo. Možná mysleli jiného Harryho! Ale mluvil o tom, že na jeho žádost učí Pottera nitrobranu! Třeba mysleli jiného Harryho Pottera?!
Harry věděl, že to byl absurdní nápad, ale tak moc nemohl uvěřit tomu, co před chvílí slyšel, že zkoušel vše. Ale Brumbál to řekl jasně. ‚Harry je tvůj synovec, Severusi.' Nemohlo být pochyb o tom, co to znamenalo.
Vrazil do nějaké prázdné učebny, na kterou po cestě narazil, a zavřel se v ní. Tmu zahánělo jen pár svící, které se po jeho příchodu rozžehly. Harry se naprosto zničený opřel o stěnu a svezl se po ní na zem. Nehnutě zůstal sedět na chladné kamenné podlaze a zíral do prázdna.
Lhali mu. Už zase mu lhali. Ale tohle... Tohle byla snad ta nejhorší lež ze všech. Tajili před ním to, že má ještě jednoho strýce? Snapea?! Lhal mu Brumbál a lhal mu dokonce i Snape! Snape, kterému věřil! A přitom to byla všechno jen komedie! Ta změna chování vůči němu byla jen na Brumbálův příkaz!
Harry si zabořil obličej do dlaní. Doufal, že se brzy probudí, protože tohle byla ta nejhorší noční můra ze všech.
‚Harry je tvůj synovec, Severusi.'
Našel dalšího strýce. Strýce, který ho zase nenávidí. Proč ho všichni jeho příbuzní tak nesnáší? Že ho Snape nesnášel, bylo poslední roky více než zřejmé! Přitom byl celou dobu jeho strýc! Co mu jen udělal? A ty poslední měsíce, kdy se k němu začal chovat lépe, se celou dobu jen přetvařoval! A Harry mu toho tolik řekl, dokonce mu chtěl říct i obsah Věštby! Věřil mu...
‚Harry je tvůj synovec, Severusi.'
Snape chtěl kolikrát po Harrym, aby mu řekl, co má za konflikt s Brumbálem. Chtěl tak moc vědět pravdu o tom, co se děje, že ho úplně zblbnul? Byl to Zmijozel, nebyl pro něj žádný problém Harryho zmást. A navíc do něj i hučel Brumbál, podle toho, co mu v ředitelně říkal.
‚Harry je tvůj synovec, Severusi.'
Harry opřel hlavu o zeď a zamrkával slzy, které se mu chtěly nahrnout do očí. Byla to pro něj nepochopitelná zrada. Chtělo se mu od všeho utéct, od všech, co mu pořád ničí život, od Brumbála, od Snapea, od Voldemorta... Od pitomé Věštby! Ale nemohl. Musel tu být pro druhé. Pro ty, které musí zachránit. Musí... Ale kdo zachrání jeho???
‚Pro koho, že to vlastně bojuji?' Už málem ani nevěděl. Pak si ale vzpomněl - měl přece ještě své přátele. Nejlepší přátele na světě! Nikoho jiného už nemá. A nikdy ani vlastně neměl. Sirius mu teď připadal jen jako přízrak, který byl jeho součástí pouhé dva roky, z nichž společně strávili jen pár týdnů. Tak strašně málo času... Kdyby tu tak byl! Co by tomu řekl?
Ale Hermiona ho varovala. Říkala mu pořád, že tím Snape určitě něco sleduje. Jí se to dávno nezdálo. A Hermiona má přece vždycky pravdu! Dokonce se s ní kvůli Snapeovi rozhádal! A tady to bylo! Byl tak naivní. Tak strašně naivní!
‚Harry je tvůj synovec, Severusi.'
Nenáviděl je. Strašně je nenáviděl. Brumbála i Snapea. Teď jen nevěděl, koho z nich víc...