Harry, Ron a Hermiona trávili nedělní odpoledne v knihovně. Hermiona v plné síle dodělávala svou práci na Lektvary, Harry chvíli psal, chvíli zíral do blba a Ron usnul už asi po dvou minutách, co tam vešli.
„Že mi to pak půjčíš, Hermiono?" zeptal se jí zoufale Harry, který měl sotva jednu stranu z pěti zadaných. Byl naprosto bez energie.
„Kdybyste se včera tak nezřídili, trochu by ti to myslelo," nezvedla k němu ani zrak Hermiona.
„To byla výjimečná situace."
„Ještě, že ne nehoda, jak jsi tvrdil Snapeovi," odfrkla si Hermiona. „Ukaž, co už máš," natáhla se pro jeho pergamen a začetla se. „To ale nechceš Snapeovi odevzdat, že ne?" zamračila se pochybně nad jeho prací.
„Neměl bych?" zeptal se překvapeně Harry, domnívajíc se, že začátek není až tak špatný.
„Jestli ti nevadí dostat téčko, tak si to pro mě za mě odevzdej." Harry se zděsil.
„To ne! To by mě Snape zabil. Tak mi tam něco oprav. U Merlina, bolí mě šíleně hlava," položil si hlavu na stůl stejně jako Ron. Najednou uslyšel zvuk trhání papíru. „Hermiono! Víš, kolik sil mě to stálo?!" zvolal, když uviděl svou práci na dva kusy.
„Ne. Ale jako tvá nejlepší kamarádka bych ti doporučila už dnes nic nepsat," odpověděla věcně Hermiona a dál se věnovala své eseji.
„Zítra ale máme prodloužený trénink, zápas s Havraspárem je už za necelý týden. Zítra to nestihnu!"
„Ještě nedávno ti byl famfrpál ukradený," podivovala se Hermiona. Harry na to raději nereagoval a zase si položil hlavu na stůl. Pak ho ale napadlo, co by ho mohlo probrat.
„Jdu něco zkusit připravit na BA," unaveně vstal od stolu. „Do Komnaty nejvyšší potřeby," vysvětloval, když uviděl Hermionin nechápavý výraz. „Chci vyzkoušet nějaká kouzla." Minule se tam skvěle odreagoval a řekl si, že to bude dělat aspoň dvakrát do týdne. A teď opravdu nebyl ničeho jiného schopen...
„Aha, tak jo. Já ještě pak taky něco musím dodělat. Jo, a aby sis nemyslel, že jsem zapomněla, tak po Duchovi Bradavic stále pátrám. Vypadá to ale, jako by vážně neexistoval. Ještě by mohlo něco být v Oddělení s omezeným přístupem, ale musel by nám dát někdo povolení." Harry jí byl vděčný. Sám neměl skoro žádný čas se tomu věnovat.
„Zajistím ho u Whilea, to by neměl být problém," napadlo hned Harryho a Hermiona souhlasila.
*****
„Dnes budeme připravovat Lektvar procitnutí. Kdo nám sdělí jeho účinky?" Hermiona se jako vždy hlásila, a Snape ji jako vždy nevyvolal. „Slečno Parkinsonová?"
„Probouzí člověka z hlubokého spánku, do něhož se dostane vlivem kouzla. Může také probrat člověka z poblouznění, které je taktéž zapříčiněno nějakým kouzlem či kletbou."
„Správně. Deset bodů pro Zmijozel. A kdo nám řekne jméno objevitele tohoto lektvaru? Třeba pan Potter?" Harry se podíval na Hermionu, jako by to snad měla říct za něj, ta odpověď určitě znala. Ale Snape věděl, že Harry ne, proto se zeptal jeho. „Možná vám slečna Grangerová pomáhá s ledačím, což mi je upřímně jedno, ale s odpovědí na mou otázku vám teď pomůže těžko." Zmijozelští se začali smát a Hermiona zrudla. „Takže nevíte. Nic neočekávatelného. To je tak, když se paní ministryně rozhodne měnit nastavení podmínek pro přijetí do Pokročilých lektvarů, a já se tu pak musím zdržovat s tupci, kteří si sotva dokážou rozmíchat cukr v kafi. A i to je pro ně někdy nadlidský výkon a končí katastrofou." Za neustálého posměchu Zmijozelů zůstal Harry poníženě zírat na Snapea. Tak tohle bylo už hodně špatné, když začal vytahovat i události z léta. Harry věděl, že Prasinky nezůstaly zapomenuty, a on to teď dostane sežrat.
A vůbec se nemýlil, tahle hodina byla opravdu peklo.
„Pottere, víte, jaký je rozdíl mezi krouháním a krájením?"
„Ano, pane.
„V jakém ročníku jsme se to učili?"
„V prvním.
„Ano, v prvním. Což je asi ročník, ve kterém jste dle vašich schopností zamrzl. Proč ty ostrobřidky krájíte, když je máte krouhat?" Harry nervózně polknul a podíval se do učebnice. Jistě, že krouhat. Krájet měl předtím listy soluně, které nakrouhal. „A listy soluně jste nakrouhal. Pottere, můžete mi říct, čím jste omámil komisi, která vás zkoušela při NKÚ?" Harry byl celou hodinu totálně mimo. Snape do něj ryl od začátku až do konce, nebylo divu, že popletl, co se dalo.
„Ničím, pane," promluvil potichu.
„Tak to vyprávějte Dennímu věštci. Tam věří taky všemu. Na příští hodinu mi donesete svůj sešit z prvního ročníku – rád bych zjistil, odkud vaše neschopnost pramení. A myslím, že odpověď nalezneme tam." Severus se v duchu zaradoval nad Potterovým rozhozeným výrazem.
Když se dostal Harry do závěrečné fáze, a divil se tedy, že se tam vůbec dostal, nahlédl k Hermioně, aby porovnal svůj lektvar s jejím. Ono nebylo moc co porovnávat – každý vypadal úplně jinak.
„Pottere, můžete se konečně přestat dívat na slečnu Grangerovou? To jste do ní snad zamilovaný, že na ni celou dobu zíráte víc jak do svého kotlíku? Pak se mi ovšem zdá, že vaše oční vada je skutečně závažná," pronesl jízlivě.
„Nekoukám na ni," bránil se Harry a nevěřícně hypnotizoval Snapea. Hermiona byla opět celá rudá, až skoro zapomněla míchat svůj lektvar.
„Chcete snad tvrdit, že koukáte na pana Thomase?" Dean seděl vedle Hermiony. Harry byl totálně mimo.
„Co-cože?!" nechápal ho vůbec. Zmijozelským to nebylo nutné dvakrát vysvětlovat. Tuto hodinu se dobře bavili.
„Už snad i špatně slyšíte? Máte některé smysly vůbec v pořádku? Velmi o tom totiž pochybuji," pronesl posměšně a nahnul se nad jeho kotlík. „Och, už chápu, proč koukáte všemožně jinam než sem. Na tenhle patok se nedá ani dívat. Evanesco." A lektvar byl pryč. „Opět nic ke klasifikaci, začínám si na to u vás pomalu zvykat. Dnes v sedm si to můžete zkusit zopakovat." Snape přešel k tabuli a začal mluvit k celé třídě.
„Od vás ostatních chci podepsaný vzorek na stůl. Předpokládám, že jej máte všichni. Na rozdíl od pana Pottera máte totiž možná aspoň kousek mozku."
Když odcházeli ze sklepení, začal se Harry Hermioně omlouvat. Dean s Parvatti šli spolu s nimi.
„Moc mě to mrzí, Hermiono. Určitě se mi mstil za ty Prasinky." Hermiona nad tím jen mávla rukou.
„Tak to rozhodně. Nic, co bychom od něj nečekali," přikyvoval Dean. „A ne že by byl jindy milej, ale dneska byl fakt hajzl."
„Měl řeči na nás všechny. Strhnul nám padesát bodů za hodinu a půl, to je dost i na něj. Asi nezapomněl na to, že jsme u Třech košťat seděli všichni," napadlo Parvatti a zbytek s ní souhlasil.
Když už za chvíli Harry seděl na hodině Kouzelných formulí, profesora Kratiknota vnímal jen na půl. Nechtěl si ani představit, jak bude po Lektvarech vypadat ještě jejich lekce nitrobrany. Tam byl Snape vždy o něco umírněnější, ale Harry měl pocit, že dnes tomu tak nebude.
*****
Severus čekal na blížící se hodinu nitrobrany a přemýšlel, jestli dnes už nezašel daleko. Zařekl se, že nikdy nebude vytahovat na Pottera nic, co se stalo v Zobí ulici nebo při nitrobraně, ale dnes se neudržel. Ani ty Potterovy psí oči, které na něj celé Lektvary házel, ho neobměkčily. Vážně se v tom vyžíval, protože opravdu nepotkal většího idiota, než je Potter.
Severus dobře věděl, proč mu to povolení neměl dávat. Nechtěl. Ale pak asi zešílel, protože se mu Pottera zželelo, a on mu ho dal. A přitom vážně nechtěl. Dokonce si jednu chvíli říkal, že by to pro Pottera mohlo být nebezpečné, a je proto lepší, že zůstane sedět na zadku v Bradavicích. Ale kdepak, k zabití Pottera není zapotřebí ani Temného pána nebo Smrtijedů, on se jednou oddělá sám.
Na té Ohnivé whisky zase až tolik nezáleželo. Samozřejmě to bylo hrubé porušení školního řádu a Severuse naštvalo, když ho viděl ji pít, ale pořád je to Potter – pravý syn svého otce a tohle se asi evidentně dědí. Bohužel se nedá nic dělat s tím, že kromě Lilyiny a Severusovi krve proudí tomu klukovi v žilách krev i toho blba Jamese Pottera, který by s Blackem bez alkoholu asi ani nedostudoval.
Když však uviděl, že Finnigan mu dává k jídlu něco, co sebral u vedlejšího stolu úplně cizím lidem, a Potter to jako vrchol všeho snědl, myslel si, že dostane infarkt. Taky tam hned letěl a pořádně si ho prohlédnul, jestli nejeví známky otravy... Naštěstí tomu jídlu nic nebylo, asi by byla velká náhoda, kdyby ano, ale jeho zkušenosti mu říkají, že podceňovat se nemá ani ten sebemenší detail. Dnes už si člověk nemůže být jistý ničím.
Ozvalo se zaklepání a Severus šel vpustit Pottera dovnitř. Už od pohledu byl Potter nervózní, jako ostatně celou dnešní hodinu.
„Sedněte si," rozkázal mu Severus ostře a Potter s tím jeho věčně nechápavým výrazem si sedl naproti němu ke stolu. „Víte, co s vámi chci řešit?" Jestli by řekl, že ne, Severus by ho zabil.
„Asi ano."
„Výborně. Tak vysvětlujte."
„To nebylo tak, jak si myslíte," začal Potter a Severus ho rázně přerušil.
„Znovu – těžko víte, co já si myslím. Chtěl jsem vysvětlení a ne vaše hloupé domněnky!" Dneska se s tím klukem párat nebude. Dneska ne...
„Dobře. Ano, pil jsem v Prasinkách Ohnivou whisky. Ale nevěděl jsem, že je to Ohnivá whisky," začal vysvětlovat Potter a Severusovi se potvrdila jedna z jeho úvah. Proč by jinak křičel na Finnigana? Ale stejně tomu nerozuměl.
„A co jste si myslel, že pijete? Čaj?" byl zase ironický Severus, ale když uviděl rozpačitý Potterův výraz, myslel si, že špatně vidí. „To si myslíte, že vám uvěřím?"
„Neměl jsem čas to zkoumat, nejdřív to byla sranda, Seamus říkal, že očaroval čaj, aby to vypadalo a bylo cítit po whisky, ale pak jste přišel vy a Remus. Nemůžete se divit, že mě trochu rozhodilo, když jsem vás dva viděl ne zrovna v přátelském rozhovoru. Chtěl jsem se rychle něčeho napít, tak jsem to vypil." Severus nadzvedl obočí.
„Zní to jako ta největší blbost, ale jelikož se to týká vás, je to celkem uvěřitelné." Potter si trochu oddechnul. „Otázkou však zůstává, kde pan Finnigan k Ohnivé whisky přišel a jak s ní dále naložil," chtěl si ho Severus pořádně vychutnat. Potter na něj vytřeštil oči.
„To netuším," vypadlo z něj nakonec pochybně. Severus se nahnul k němu přes stůl.
„Mám snad na čele napsáno ‚idiot'?" Potter lehce zakroutil hlavou. „Skvěle. Takže to zkuste znovu."
„Nevím, kde k ní přišel, ale vím, že už ji nemá. Slavili jsme Deanovy sedmnáctiny," vysvětloval kajícně. Severusovi samozřejmě došlo, že ji vypili, to jen Potter se to snažil hezky zaonačit. „Ale může vás těšit, že mi druhý den nebylo zrovna dobře a už tu whisky nechci nikdy vidět."
„Hned mám lepší den," byl zase ironický Severus. „V životě by mě nenapadlo, že něco takového někdy řeknu, ale 20 bodů z Nebelvíru za to, že nerozeznáte čaj od whisky, Pottere." Potter přikývnul a oddechnul si. Mohlo to být určitě horší...
„Teď ta druhá věc," začal zase Severus a Potter opět zpozorněl. „Uvědomujete si ještě, čeho jste se u Třech košťat dopustil?" zeptal se ho zostra. Potter vypadal, že vážně neví. „Nic vás nenapadá? Neudělal jste třeba něco, co jste neměl?" Najednou se Potter plácl do čela a hned zase nasadil ten svůj nevinný výraz.
„Jo. Jak Seamus vzal těm dvěma mužům ten obložený talíř." Severus přikývnul. „Jasně. To byla hrozná hloupost," Severus stále spokojeně přikyvoval. „Vůbec nevím, jak ho to napadlo." Pak se zase přes stůl nahnul Potter. „Ale já jsem se jim omluvil. Chtěl jsem jim ho zaplatit. Nevzal bych si od nikoho nic zadarmo. Neukradli jsme ho. Naopak, byli nadšením bez sebe, že mi ho můžou dát." Severus zavřel oči a počítal do tří, aby se uklidnil. Doufal, že se mu to jen zdá. „Bylo to fakt trapný. Já bych si tohle tedy nikdy nedovolil. Ani od tety jsem si nikdy nic bez dovolení nevzal, a to bych kolikrát vyjedl i celý dům, když mi nedali-" Najednou se Potter zarazil a Severus byl probraný.
„Když vám nedali co?" chtěl vědět. Potter zase rychleji mluvil, než myslel, a teď toho evidentně litoval.
„Když mi nedali jídlo ve škole, protože mi Dudley schoval kartičku na obědy," plácl Potter a Severus poznal, že lže. Viděl, že o tom nechce mluvit, takže to nechal být. Koneckonců si byl původní obsah schopný domyslet i sám. Ale zapamatoval si to...
Severus tedy vstal a odešel vedle do svého pokoje. Když se vracel, uviděl, jak se Potter nahýbá a nakukuje za ním. Pak se zase rychle narovnal, když zahlédl, jak profesor nese tác s chlebíčky. Severus ho před něj položil a posadil se zpátky na své místo.
„Já už ale byl na večeři, pane," prohlásil Potter, nevědě, co si o tom myslet.
„Já vám to ale chci dát, jsem nadšením bez sebe, že vám můžu dát své jídlo," mával nad ním ledabyle rukou, aby si Potter vzal.
„Něco v něm je?" zeptal se chlapec pomalu nejistě. Severus byl chvíli ticho. Potter pořád kmital pohledem z jídla na něj.
„Od neznámých lidí od vedlejšího stolu v hospodě si jídlo vezmete, ale u mě si myslíte, že jsem vám ho otrávil?" Potterovi to asi došlo, protože na něj zase vytřeštil oči.
„To ne! Vy jste slyšel Rona? Já si to nemyslím, vážně!" a demonstrativně si vzal jeden chlebíček.
„Cože? Weasley si myslí, že vás chci otrávit?"
„Otrávit ne. Nic takového si nemyslí," kroutil hlavou rychle Potter, který byl viditelně nervózní, a ukusoval.
„Vždyť jste to řekl," trval Severus na svém.
„Neřekl," nesouhlasil Potter. „Ale asi vím, co se mi tu snažíte naznačit."
„Úžasné! Vaše interpretační schopnosti jsou nepřekonatelné. Trvalo vám to asi jen půl hodiny," neodpustil si Severus, konečně spokojený, že to Potterovi došlo.
„Myslíte si, že to jídlo mohlo být otrávené?" začal se konečně tvářit trochu vážněji.
„Jistěže mohlo být!" bouchnul Severus do stolu, až se Potter leknul. „Jak vás jen mohlo napadnout jíst něco od lidí, které neznáte? Zrovna vy, kvůli kterému byly celé Prasinky vzhůru nohama? Nenapadlo vás, že Pán zla se vás může pokusit zabít i jinými způsoby? Věřte, že jedy jsou jedním z častých způsobů, jak se lidí zbavuje. Vy si, Pottere, nemůžete být v dnešní době jistý vůbec ničím, jasné?" Potter přikyvoval a chvíli uvažoval.
„Ale žádný jed v tom nebyl, ne?"
„Všiml bych si, kdybyste byl duch," vyprskl nevrle Severus.
„Nikdy nebudu duchem," ohradil se Potter hned. „Nebojím se umřít," pokrčil rameny a se zájmem si prohlížel zbytek chlebíčku ve své ruce. „Kolikrát si říkám, že by to snad i-" pak se zase zarazil, když si uvědomil, co říká, a zatřepal hlavou.
„Že by to snad i co?" chtěl vědět Severus, kterého Potterovo vyjádření na chvíli vyvedlo z rovnováhy. Že by zjistil, co s duchy Potter ve svém volném čase řeší?
„To zase plácám," mávnul rukou a vzal si další chlebíček. „Ale máte to moc dobré, pane," zamlouval to Potter okatě. Severus ho podezřívavě sledoval.
„Já jsem je nedělal, takže váš obdiv by měl směřovat k někomu jinému."
„Jo, to mě napadlo," zašklebil se. „Nemyslel jsem si, že byste tu před naší lekcí trávil čas děláním občerstvení."
„A něco k pití byste si náhodou nedal?" zeptal se ho Severus sarkasticky. Nevěděl proč, ale Potter se z nějakého důvodu začal usmívat, a pak zavrtěl hlavou.
„To máte štěstí," vydechl, a když se podíval na hodiny, zjistil, že jejich lekce je už u konce.
*****
Po středeční hodině Přeměňování si Harry opět odchytila profesorka McGonagallová. Tentokrát byli u rozhovoru přítomni i Ron s Hermionou.
„Pottere, koná se dnes vaše setkání Brumbálovy armády?"
„Ano," odpověděl Harry a začal hned uvažovat, proč se ho na to profesorka ptá.
„Ráda bych se přišla podívat, pokud proti tomu nic nemáte." Harry váhal jen pár vteřin.
„Ne, samozřejmě přijďte," souhlasil, ale ve skutečnosti nebyl ani trochu nadšený. Těžko by ale mohl nesouhlasit. Už na začátku školního roku ho na to McGonagallová upozorňovala. „Začínáme v sedm v Komnatě nejvyšší potřeby."
„Možná přijdeme o něco dřív."
„Přijdete?" nechápal Harry, proč mluví v množném čísle.
„Profesor While vyslovil prosbu, že by vaši hodinu také rád viděl," vysvětlovala McGonagallová. Harry se zděsil, ale nedával na sobě nic znát. „Takže se uvidíme večer," propustila je, a když odcházeli, Harry vyslal ke svým přátelům zděšený výraz.
„To dáme," snažil se ho povzbudit Ron.
„O to nejde," kroutil hlavou. „Ale While? To myslí McGonagallová vážně? To musela zvát zrovna jeho?" Ron se ušklíbnul a Hermiona se zatvářila sebejistě.
„Mě to tedy nepřekvapuje. Má tě rád, jsi jeho oblíbenec. Bude nadšený."
„No právě," povzdechl si Harry a už teď se děsil večera.
*****
Harry vyrazil do Komnaty nejvyšší potřeby opět o hodinu dřív než ostatní. Nejen kvůli tréninku, ale potřeboval se na dnešek připravit především psychicky. Ještě nikdy publikum neměl, trochu pochyboval, jestli to vůbec zvládne. Všichni z BA mu pořád říkali, jaký je skvělý učitel, že lepšího neměli, ale byla to vůbec pravda?
Postavil se před figuríny – začal už minule trénovat se třemi - a na pochybnosti zapomněl. Dostal se zase do stavu, ve kterém okolní svět přestal existovat. Jeho cíl byl jediný – zneškodnit nepřátele. Přidával i kouzla vyšší úrovně, střídal je s jednoduššími, jednu za druhou až dokud figuríny nepřemohl a neodzbrojil. Komnata byla v tomhle úžasná. Cokoliv si přál, měl hned k dispozici. I fiktivní protivníky.
Harry nevěděl, jak dlouho to trvalo, ale dokázal je porazit už celkem třikrát. Figuríny navrátil do původního stavu a začal znovu.
„Diffindo! Expulso! Stupefy! Colavortus! Abroma texuro! Diffindo! Heruxo!" Útočil z jedné na druhou, byl neuvěřitelně rychlý, ruka mu kmitala, do každého pohybu dokázal dát neuvěřitelný švih. Podvědomě napojoval jednotlivá kouzla, která na sebe pohybově navazovala, takže to vypadalo, že se ani nezastavuje. „Ubroxo! Uborxo! Ubroxo solem!" Někdy pálil stejná, přidával jim na síle. Jindy střídal jednoduchá se složitými, aby zmátl nepřátele a tím i použití jejich štítů. „Stupefy! Levicorus! Reducto!" Snažil se být co nejpřesnější, co nejrychlejší, co nejlepší dokázal být. „Laturos! Exefora rota! Seducto! Confundo! Caputa maxima! Expeliarmus! Expeliarmus! Expeliarmus!"
Všechny tři figuríny ležely po chvíli na zemi a jejich fiktivní hůlky svíral Harry v ruce. Byl vyčerpaný, ale vnitřně spokojený. Vylekal se však, když se z ničeho nic ozval za jeho zády potlesk. Harry se rychle otočil a zhrozil se, když uviděl nejen profesorku McGonagallovou s Whilem, ale i Snapea.
„To bylo vynikající, pane Pottere! Říkám to pořád, jste můj nejlepší student!" ujal se hned jako slova první profesor While. Profesorka McGonagallová se pyšně usmívala a přikyvovala na souhlas. „A vůbec, celé to tady je úžasné! Nikdy dřív jsem o této komnatě neslyšel. Člověk vlastně dostane, o co si řekne," dal si ruce v bok a obdivně se rozhlížel kolem sebe. „Báječné." Harry se beze slova zahleděl na Snapea, který se tvářil ve společnosti dvou kolegů značně neutrálně, že nešlo ani odhadnout, co si může myslet. Harrymu však neušel znechucený pohled, který vyslal na rozplývajícího se Whilea.
„Trénujete zde takto vždy před hodinou?" zajímala se profesorka McGonagallová.
„Ano," dostal se konečně k slovu stále trochu rozčarovaný Harry. „Tedy poslední dobou. Začal jsem chodit trénovat dvakrát týdně. Trochu...se u toho odreaguju," přiznal váhavě a profesorka uznale přikyvovala. Bylo vidět, že ji to těší.
„Když jsem vás pozoroval, přišlo mi, že kouzla kombinujete pomocí Brandoxnova komlexu. Kouzla různé úrovně, která vyžadují jiné štíty," zajímal se profesor While. „Nečetl jste náhodou Jak uspět v soubojích?" Harry na okamžik ztuhnul, než dokázal zareagovat.
„Ano. Tu jsem četl. Párkrát." Harry odpovídal váhavě. Pořád nechápal, co tam dělá Snape. Jako by nestačilo, že ho pořád ponižuje při Lektvarech. Včera večer byl kupodivu zase úplně jiný, Harryho průběh celého toho večera dost překvapil. Čekal, že to bude peklo, ale do finále mu dal i najíst. To by Rona zabilo. Ale Harry musel uznat, že měl pravdu. Celý den přemýšlel nad tím, co mu řekl, a uznal, že se v Prasinkách zachoval skutečně nezodpovědně.
Každopádně teď byl tady a Harry se měl předvést v něčem, v čem je podle svého názoru dobrý. A samozřejmě i podle názoru ostatních – profesora While především. Konečně by mohl jednou Snapeovi ukázat, že není takový idiot, jak se na Lektvarech a nitrobraně zdá. Ukáže mu, že se plete a že je v něm víc, než on si myslí. Pro začátek stačilo, že mlčí. Když mlčí, znamená to většinou, že nemá co vytknout.
„To je nepříliš známá publikace, ale dle mého názoru dosti užitečná. Přemýšlím, že ji v druhém pololetí zařadím do učiva sedmého ročníku," promluvil zase While.
„Učíte ho i ostatní studenty?" zajímalo McGonagallovou.
„Chystám se na to," přikývl Harry. „V zaří jsme zkoušeli štíty pro více úrovňová kouzla, minule jsme opakovali útočné kletby a dnes to plánuji dát dohromady. Mým cílem je, aby do pololetí byl každý člen Brumbálovy armády schopen takto porazit tři útočníky najednou," ukázal k ležícím figurínám Harry. Poprvé se ozval Snape a to, když se uchechtnul. Profesorka McGonagallová se na něj pohoršeně otočila.
„Účastní se i Longbottom, pokud se nepletu. Ten ani nedokáže nikoho odzbrojit," vysvětloval Snape, když uviděl její výraz.
„Neville dokáže odzbrojit," nesouhlasil Harry. V minulém roce ho to naučil, což ale neřekl. „A nepochybuji," pokračoval sebevědomě, „že do konce ledna Neville dokáže porazit všechny tři naráz," mávnul znovu Harry k figurínám. „Prosím o dvacet jedna figurín druhé úrovně," požádal Harry komnatu. Jeho zmizely a nové se objevily ve dvou řadách naproti sobě napříč celou komnatou. Profesor While se nadšeně usmíval.
„Nevilla," otočil se k Snapeovi Harry spokojeně, „stačí totiž pouze správně motivovat." Snape už nestačil zareagovat, protože do Komnaty začali pomalu přicházet členové Brumbálovy armády.
Když se všichni sešli, předstoupil Harry před ně. Profesoři seděli na druhé straně místnosti. Pořád se snažil soustředit jen na to, aby byla hodina co nejlepší. Snape nebude moci říct ani slovo proti Harrymu nebo komukoliv zde. Ne, že by tedy mohl, profesorka McGonagallová slíbila, že nebudou do konání hodiny nijak zasahovat, takže měl Snape smůlu.
„Dnes budeme pokračovat v útočných kouzlech, se kterými jsme začali minule. Zkoušeli jsme různá kouzla a kletby různých úrovní, takže dnes bychom tomu mohli dát nějaký smysl. Slyšel už někdo z vás o Brandoxnově komplexu?" Nikdo z přítomných neodpovídal, takže Harry se dal do vysvětlování. Poučil je o tom, jak střídat kouzla v závislosti na štítech, jak zmást nepřítele, jak co nejlépe volit za sebou jdoucí kouzla, aby na sebe pohybově navazovali a tím byli rychlejší. Po úvodním slově přešel k tabuli.
„Nepřítel používá černou magii. Můžete si říct, že proti tomu moc s omračovacími kouzly nezabodujeme. Ale nikdo není neporazitelný!" Harry vzal křídu do ruky a napsal dvě slova. Pak poodstoupil, aby je viděli i ostatní.
„Vytrvalost a výkonnost!" bouchnul rukou ke dvěma slovům vyjímajícím se na tabuli. „Musíme být rychlí a vytrvat! Musíme být výkonní a využít našich znalostí co nejlepším způsobem! Pokud tohle dodržíme, povede to ke kýženému cíli." Harry zase něco napsal na tabuli. Když poodstoupil, členové BA začali přikyvovat. „Vítězství." Harry třikrát poslední slovo podtrhnul a opět u něj bouchnul na tabuli. „To je to, proč tu všichni jsme. Ne abychom měli lepší známky, ale abychom se dokázali co nejlépe připravit na to, co nás venku čeká." Harry se rozhlédl po skupince před sebou. Všichni ho zaujatě sledovali. „Vítězství. Neexistuje pro nás jiný možný konec," bouchnul Harry znovu do tabule k napsanému slovu. „Vytrvalost a výkonnost rovná se vítězství. Tahle tři V si zapamatujte. A teď se do toho pusťte!" Harry je s dobrým pocitem sledoval, jak míří k figurínám. Rozhodl se, že k profesorům se raději dívat nebude. Nechtěl se nechat rozhodit Snapeovým otráveným výrazem, o kterém si byl jistý, že bude celou hodinu mít.
Harry začal studenty obcházet a jednomu po druhém radit. Někomu kouzla, jinému správný pohyb hůlkou, dalšího zase chválil...
„Rone, jde ti to dobře, jen zkus být trochu rychlejší. Takhle tě dřív omráčí, než ty zaútočíš."
„Skvěle, Justine. Nepřestávej. Klidně kouzla opakuj, to vůbec nevadí."
„Cho, zvedni tu hůlku trochu výš. Takhle to je lepší," zvedl její ruku tak, aby ji měla v pravém úhlu k tělu. Dělal to skoro pokaždé, proto začínal mít Harry pocit, že to snad dělá Cho schválně.
„Hermiono, moc dlouho nad těmi kouzly přemýšlíš. Zkus zapojit intuici."
„Super, Ginny. Tvoje netopýří kouzlo je stejně nejlepší. Řekl bych, že tím nepřítele přinejmenším zaskočíš. A tím víc času budeš mít k dalšímu útoku. Jde ti to fakt dobře." Ginny se začervenala a Harry šel dál.
„Jo, Seamusi, klidně je nech vybuchnout. Míň starostí s odklízením těl." Pár studentů v okolí se po nich zvědavě otočilo. „To byl vtip. Ale nevidím důvod, proč výbušná kouzla nepoužít. Pravděpodobně nás budou chtít zabít, takže každý musíme využít svůj potenciál, jak nejlépe to půjde," poplácal Harry svého kamaráda po rameni a Seamus dál spokojeně pokračoval.
„Terry, zkus do toho při té lámací kletbě dát větší švih. Nechceme je jenom polechtat. Zkus to takhle. Diffringo!" předvedl ukázkovou lámací kletbu, která zasáhla ruku, v níž figurína svírala hůlku. „Když se ti povede zasáhnout místo, kde kouzelník drží hůlku, máš napůl vyhráno."
„Neville," zastavil se Harry u svého kamaráda, který vypadal dost sklesle. Vůbec mu to nešlo. „Minule to bylo lepší, co se stalo?"
„Jsem nervózní ze Snapea. Určitě se dobře baví nad tím, jak jsem nemožný." Harry se poprvé otočil k profesorům a viděl, jak ho Snape sleduje. Když si všimnul Harryho pohledu, ušklíbnul se. To Harryho nadzvedlo. Otočil si Nevilla k sobě a začal mu potichu, ale rázně promlouvat do duše.
„Na tohle vůbec nemysli! Ty máš myslet jen na jedno, když stojí naproti tobě tohle!" ukázal k figuríně. „Co jsem ti říkal minule? Belatrix Lestrangová. Ta mrcha, co tě připravila o rodiče a mě o kmotra, pamatuješ? Na nějakého Snapea se vykašli, na tom přece vůbec nezáleží! Záleží na tom, aby ses dokázal pomstít! Abychom se my oba pomstili. Aby už jiným nemohla udělat to, co nám! Abychom vyhráli! Co jsem říkal na začátku? Nás zajímá jen vítězství! Takže se teď otoč," přidal na hlase a obrátil ho k figuríně, „napřáhni se!" vzal mu jeho ruku s hůlkou a natáhnul mu ji před sebe, „pořádně se soustřeď, zamiř," poupravil mu úhel ruky, „a zneškodni ji!"
Neville začal nejdřív s jednoduššími kouzly. Když byl v krizi, Harry mu začal napovídat. Každou chvilku ho opravoval, ale dařilo se mu poměrně dobře.
„Teď Defodio! Zkus lámací kletbu. Dej do toho víc švihu, Neville. A zkus ji omráčit. Znovu! Musíš být rychlejší! Dávící kouzlo? No, proč ne. Teď ji znehybni a odzbroj!"
„Petrificus totalus! Expeliarmus!" Šokovanému Nevillovi přistála hůlka u nohou. Najednou se ozval potlesk od ostatních členů BA, kteří je sledovali. Harry ho poplácal s úsměvem po rameni.
„Výborně. Já vím, že to v tobě je. Jen to chce vypilovat. Ale neboj, za pár měsíců takhle odrovnáš tři najednou. Jo a dovol mi ještě naší Belatrix dát, co jí patří. Expulso maxima!" švihl Harry hůlkou a figurína se roztříštila na tisíce kousků. „Takhle s ní většinou končím já. Cítím se pak o moc líp," vysvětlil, usmívaje se na hromadu před sebou.
„Tak počkat, na výbuchy jsem tady expert já," ozval se pobaveně Seamus. „Ale takhle mi to tedy nejde," pokyvoval uznale, když si prohlížel spoušť, co po sobě Harry zanechal.
„Příště ti prozradím tajemství úspěchu," houkl na něj Harry a mávnutím navrátil ‚Belatrix' do původního stavu. „Dneska vám to šlo všem skvěle, vážně," začal ke všem mluvit Harry. „Byli jste báječní. V tomhle budeme pokračovat i příště, tak si ta kouzla zkuste třeba nějak srovnat v hlavě. Hlavně se ale řiďte tím, jak to nejlépe vyhovuje vám, jasný? Tak díky a zase za týden." Všichni začali tleskat a Harry se konečně odvážil podívat zase na druhou stranu místnosti. Profesoři už k nim mířili a McGonagallová s Whilem také tleskali.
„Byl jste skvělý, Harry," pochválila ho nadšeně McGonagallová. „Úplně to předčilo všechna má očekávání. Uděluji vám 50 bodů za vedení Brumbálovy armády. Ještě si pohovořím s ostatními," poodešla k studentům a začala se jich na něco vyptávat.
„To bylo prostě úžasné. Už dávno vím, že máte ohromný talent, pane Pottere. Všiml jsem si, že vaše kouzla mají vysoký magický potenciál. Škoda, že mi nemůžete dělat asistenta při mém kroužku," rozplýval se While.
„Bohužel vážně nemám vůbec čas, pane. Ale profesor Snape by byl dle mého názoru vynikající asistent. Ještě jste si to nerozmyslel? Pane?" podíval se konečně na Snapea. Ten se zatvářil znechuceně.
„Vidíte? I sám Harry Potter si to myslí," komentoval While. Harrymu došlo, že už to spolu museli řešit.
„Tak to jsem z toho paf," pronesl Snape ironicky a odešel od nich pryč. Harry se rozhodl od While také vzdálit a šel utřít raději tabuli.
„Schováváte se před svými obdivovateli?" ozval se za ním Snape, když hadrem mazal tabuli.
„Před vámi se ale nikdy neschovám, že?"
„Já nejsem váš obdivovatel, Pottere," procedil Snape.
„Páni, tak toho jsem si ještě nevšimnul," zahrál Harry překvapeného a Snape protočil očima.
„Co bych měl obdivovat? Že předvedete pár slušných kouzel a vzápětí jdete drhnout tabuli hadrem?" prohlédl si nechápavě rozmazanou křídu na tabuli.
„Myslíte si, že to bylo slušné?" podíval se na něj Harry teď už skutečně překvapeně.
„Rozhodně to bylo lepší než Lektvary nebo nitrobrana," odpověděl vyhýbavě Snape a zatvářil se kysele, když uviděl Harryho nadšený výraz. „Můžete mi prozradit, čím jste omámil Longbottoma?"
„Byl skvělý, že?" začal Harry zase mazat tabuli.
„Pottere, pro vás je skvělý každý, komu vyjde z hůlky kouzlo."
„Já na rozdíl od vás volím cestu motivace. Člověku se daří líp, když je správně povzbuzen. Kdybych jim říkal, že jsou k ničemu, tak by taky byli. A já vím, že nejsou. V každém z nich něco je," vysvětloval Harry poučně.
„Jak dojemné. Chtěl jste mi tím něco naznačit?"
„To bych si nedovolil. Někoho jste v tom snad poznal?" podíval se mu Harry zpříma do očí.
„Nejsem idiot, Pottere. Tak co jste tomu nemehlu řekl? Mimochodem - bez vaší nápovědy by skončil po třech kouzlech, takže skvělý rozhodně nebyl." Harry zakroutil hlavou.
„Poradil jsem mu, aby si představil to co já. Že stojí naproti Belatrix Lestrangové," pokrčil Harry rameny. Snape ho chvíli zamyšleně sledoval.
„Chcete se mstít?" vypadlo z něj nakonec.
„Samozřejmě," odpověděl Harry bez okolků.
„Msta není nic, co by se slušelo pro chrabrého a čestného Nebelvíra," zašklebil se povrchně Snape. Harry odložil hadr, otočil se k Snapeovi, aby ho měl přímo před sebou, a s úsměvem se napřímil.
„Pokud je vaším rozhodujícím kritériem jen kolejní příslušnost, pak můžete být klidný. Mě chtěl totiž Moudrý klobouk zařadit do Zmijozelu." Na to se stále usmívající Harry otočil, a odešel za svými spolužáky, nechaje tak za sebou nevěřícně zírajícího Severuse Snapea.