Hleděla jsem na onen výjev před sebou s očima rozšířenýma hrůzou. Claire vedle mě zavzlykala. Agnes proťala vzduch hlasitým výkřikem, jenž mi pořád dokola jako ozvěna tisíců křičících hlasů rezonoval v hlavě. Nedokázala jsem odtrhnout zrak od ostré, lesklé čepele, jež se mé sestře zarývala do kůže. Stačilo by přitisknout ji pevněji jen o vlásek.
Slyšela jsem, jak se Evelyn ostře nadechla. Na okamžik jako by se zastavil čas celého světa. Jediný pohyb a nůž jí roztrhne hrdlo.
Chtěla jsem vykřiknout, rozběhnout se k ní, pomoct jí. Udělat cokoli, jen ne nečinně stát na místě. Jenomže sotva jsem vykročila kupředu, postava za Evelyn ji popadla za vlasy a hlavu jí zvrátila dozadu.
Zajíkla jsem se. Sestra zalapala po dechu a já se marně pokusila zachytit pohledem její. Zrak upírala k obloze, hruď se jí zrychleně zdvihala a opět klesala. Ruce měla zaťaté v pěsti, jako by si chtěla zpřelámat prsty.
,,Jestli uděláš ještě krok," vydralo ze z hrdla postavy za ní zasyčení, ,,zabiju ji."
Zamrzla jsem na místě jako socha vytesaná z ledového strachu, stále neschopná odtrhnout oči od své sestry. Za její zakloněnou hlavou jsem rozeznávala obrysy toho, kdo ji držel. Až doposud zůstával schovaný za Evelyniným tělem, nyní jsem však spatřila hlubokou tmavomodrou kápi, jež mu zakrývala tvář.
,,Nic ti neudělala," vydechla jsem zoufale směrem k postavě. ,,Prosím…"
,,Nevykládej mi o její nevinnosti, stíne," uslyšela jsem znovu ten syčivý hlas. ,,Ani o svojí. Plýtváš silami. Myslíš, že nevím, proč jste tady?"
Otevřela jsem pusu, abych něco řekla, abych zopakovala to slovo, jímž mě postava označila, abych jí řekla, že ať už tím myslela cokoli, mýlila se, avšak nedostala jsem příležitost.
,,Jestli to víš, tak máte fakt děsnej způsob jak vítat návštěvy," zavrčela na ni Evelyn. ,,Můžeš dát ten nůž dolů? Neměla jsem v plánu ti ublížit a už to začíná být pěkně nepohodlný, takže – "
,,Nevím o žádné návštěvě. Když nepatříš k nám, musíš patřit k nim," přerušila ji postava hlasem plným ledu.
Zamrkala jsem, překvapená a nechápající. Patřit k nim? Ke komu? Vyslovila to tónem, ve kterém jako by byl obsažený všechen chlad světa. Za koho nás považovala?
,,Nepatřím k nikomu," odsekla jí má sestra. ,,Jediný, co chci, jsou odpovědi, tak laskavě dej ten nůž pryč od mýho krku."
,,Kdybys k nikomu nepatřila, nikdy bys nás nenašla."
Zalapala jsem po dechu, stále nerozumíc jedinému slovu. Co tím myslí? Nenašla? Ale proč jsem to potom dokázala?
,,Proč jako?" Uměla jsem si představit, jak se má sestra při těch slovech mračí. Dělávala to vždy, když věci přestaly dávat smysl. A nyní jsem větě pronesené tou záhadnou postavou nerozuměla ani já.
,,Co jsi zač?" naklonila hlavu lehce ke straně a já spatřila pramen černých vlasů, jež jí tím pohybem vyklouzl zpod kápě.
,,A co seš zač ty?"
,,Snažíš se mě zmást, stíne?"
Už zase. Zase použila to slovo, zase nás nazvala takhle. Proč? Nerozuměla jsem tomu. A spolu s porozuměním upadala i má naděje na objasnění. Jako bych měla odpověď téměř na dosah, ale jen o kousíček k ní nedosáhla. Jako by mi již byla sdělena, avšak já ji neslyšela.
,,Nevím, kdo si sakra myslíš, že jsem," zaťala Evelyn ruce v pěsti, ,,ale než mě podřízneš, mohla bych dostat pár odpovědí, prosím?"
,,Ty mi odpověz," zavrčel hlas zpod kápě. ,,Co jsi zač?"
,,Úplně normální člověk, kterýmu nějaká šílená bytost drží nůž pod krkem, i když k tomu nemá vůbec žádnej důvod," prohlásila krátkovláska navlas stejným tónem.
,,Nelži mi," zasykl hlas. ,,Tvrdíš, že nepatříš k nám, ani k nim. Ale nikdo jiný nedokáže tenhle dům najít. A ty nejsi jedna z nás. Takže mi pověz, stíne," položil neznámý důraz na poslední ze svých slov, ,,co ti tvá paní nakázala, abys tady udělal?"
Její paní? Co to mělo znamenat? Nasucho jsem polkla, hrdlo jsem měla sevřené, nemohla jsem téměř dýchat. Připadalo mi, že se se mnou motá celý svět. Bylo to tak nepochopitelné, matoucí…
,,Nemám žádnou paní, pochop to už!" vybuchla Evelyn a já sebou trhla, jako kdyby mě její slova popálila. ,,Přišla jsem sem kvůli tomu, že potřebuju odpovědi na ty zatracený otázky, chci sakra vědět, co se s mým životem děje a tyhle tvoje kecy už mi fakt lezou krkem, mám toho dost. Do háje už, měla jsem ty dveře vyrazit úplně!"
,,Říká pravdu," ozvala se Agnes dřív, než postava stihla jakkoli zareagovat. ,,Nepatříme k vám, nemáme nejmenší tušení, kdo jsou ti oni a nepřišly jsme sem dělat nic špatného. Chceme jen… vysvětlení," zašeptala poslední slovo, jako by to bylo něco magického, pro nás navždy nedosažitelného a vzdáleného.
,,Jak tedy vy mně vysvětlíte, že jste nás našly?" sykl neznámý.
Agnes se na mě zahleděla s otázkou a prosbou v očích. Neslyšně na mě naléhala, ať promluvím, ať jim to všechno vysvětlím, ať jim řeknu, jak to bylo, jak jsme to dokázaly. Ani jedna z nás nechápala, co se tu právě odehrává, ale pokud oné postavě měl někdo odpovědět na otázku, musela jsem to být já. Nikdo jiný to natolik přesně nevěděl.
A navíc jsem to všechno zavinila sama.
,,Já vás našla," promluvila jsem proto a snažila se potlačit chvění a třas hlasu, avšak nedařilo se mi to. ,,Ony jen šly za mnou, to já…"
,,Ty," zopakovala postava bezbarvým hlasem. ,,Jak?"
,,Já…" polkla jsem. Pohlédla jsem vzhůru, vzhůru nad střechu toho domu a spatřila onen překrásný světelný vodopád, jenž se nad tím pořád ještě vznášel. V jeho záři se zdálo všechno tak nesmírné… ,,Já jsem šla za světlem."
,,Světlem?" Zdálo se mi, že do hlasu pronikl osten zaskočení. Jako by vůbec neočekával, že dokážu odpovědět. Jako by si v nejhlubším skrytu srdce nepomyslel, že uslyší právě toto.
Možná však srdce neměl. Možná v sobě neměl nic lidského. Možná, že Ochránci nepatřili k naší rase… Nevěděla jsem o nich zhola nic. Pokud byl toto jeden z nich, skryl přede mnou svou tvář.
,,Jakým světlem tvrdíš, že ses nechala vést?" promluvil ke mně znovu.
,,Vidím ho nad střechou tohoto domu," zvedla jsem opět zrak a pohlédla do paprsku záře. ,,Je stříbrné, modrostříbrné. Připomíná mi svit hvězd…" hlesla jsem s očima upřenýma vzhůru.
,,To není možné." Nyní už nebylo sebemenších pochyb. Má slova s postavou zamávala. Vykolejila ji. Nečekala je, nečekala nic z toho, co jsem pronesla.
,,Přišly jsme sem, abychom to pochopily," vydechla jsem a zrak sklopila k neznámému. ,,Abych já pochopila, jak je možné, že to světlo vidím. Protože… já to nevím." Přála jsem si neznít tak zoufale, když jsem poslední větu vypoustěla z úst.
,,To není možné," opakoval hlas. ,,Nemůžeš vidět hvězdné světlo. Nevidíme ho my, nevidí ho oni, nevidí ho nikdo."
Hlava se mi zatočila. Nikdo nevidí to světlo? Co to říká? Copak je se mnou něco tolik špatně? Copak neexistuje žádné vysvětlení, po němž jsem tak zoufale toužila?
Ta představa mnou otřásla do morku kostí. Vyhledala jsem tento dům v naději, že se mi zde dostane odpovědí. A teď mi říká, že neví o nikom, kdo by viděl, co vidím já?
Copak mi kvůli tomu odmítne uvěřit?
,,J-já ale ano," vyhrkla jsem urychleně a srdce mi dál splašeně bilo v hrudi, jako pták uvězněný v kleci snažící se osvobodit zběsilými údery křídel. ,,Říkám vám pravdu, vidím ho, vidím ho nad tímhle domem, zavedlo mě k němu a já vedla je všechny…"
,,Chceme všichni jen dostat několik odpovědí," pípla Agnes po mém boku. ,,Nevěděly jsme, kam jinam jít."
Zrzka popošla o pár kroků kupředu, neboť postava před námi nedala najevo zhola nic. V tom okamžiku však zatlačila její ruka na kraj ostří a Evelyn z hrdla sklouzlo několik rubínových kapek krve. Agnes okamžitě zdvihla své ruce nad hlavu, vrhajíc po mně a Claire přes rameno vystrašený pohled.
,,Prosím," vydechla.
,,Co máš v tom vaku?" zeptal se ostře hlas.
,,Já – "
,,Ukaž mi to," nařídila postava tónem, z nějž čišel chlad. ,,Hned."
,,D-dobře…" shodila si jej ze zad a mně srdce sevřela ledová pěst strachu. Co se stane, až spatří tu knihu? Co když se tím pro nás všechno jen zhorší? Co když se pokusí ji Agnes sebrat? To by nemohlo v žádném případě dopadnout dobře. Ne když mezi zrzkou a tou knihou vzniklo ono podivné spojení, kterému nikdo z nás nerozuměl.
Agnes třesoucími se prsty otevřela vak. Pomalu a s nejvyšší opatrností vsunula ruku dovnitř a já uslyšela, jak se trhaně nadechla. Možná zavřela oči. Teprve po pár vteřinách pustila látku na zem a odhalila tak knihu, jež se skrývala uvnitř.
Postava ji spatřila. A já uviděla, jak se jí ruka, jíž držela Evelyn na krku nůž, zachvěla.
,,U temnoty," vydechla nevěřícně. Vzápětí se však její tón změnil v rozzuřený plamen. ,,Kde jste ji vzaly?!"
Přikrčila jsem se před rozhněvaným hlasem neznámého, šlehal jako bič, drásal mi uši. Jeho slova mi duněla v hlavě. Ucítila jsem, jak mi Claire pevně stiskla ruku ve vystrašeném sevření. Měla studené prsty.
,,Pomáhám v knihovně," odvážila se špitnout Agnes. ,,Našly jsme ji tam."
,,Knihovna," opakovala postava jako ve snách. ,,Svit. Není to možné."
,,Heleď," promluvila po delší době opět Evelyn, ,,už nám aspoň věříš, že jsme sem nepřišly nikomu ubližovat? Protože jestli jo, mohl bys – nebo mohla, co já vím – dát už ten zatracenej nůž konečně dolů? Fakt je to nepříjemný."
Namísto odpovědi však neznámý promluvil opět k Agnes, hlasem zvláštně zastřeným. ,,Umíš ji přečíst?"
Váhavě přikývla. ,,Ano…"
,,Ty vidíš světlo," obrátil se znovu na mne. ,,A jedna z vás zbylých… Má jedna z vás zvláštní sny?"
,,Claire," hlesla jsem a pohlédla na blonďatou dívku po svém boku. Jak to ví? A jak to souvisí se vším ostatním?
Nerozuměla jsem.
,,A ty jsi…" sklonil hlavu k Evelyn, avšak přerušila jej.
,,Já nejsem nic," zavrčela. ,,Ničím zvláštní. Žádný neobvyklý jevy. Nic."
,,Takže ty k nim nepatříš," pronesla postava hlasem, z něhož mi po zádech přeběhl mráz. ,,Ty jsi obyčejná, zdá se. Nemám důvod nechávat tě ještě naživu."
,,Ne!" vykřikla jsem zděšeně, dříve než dokončila onu strašlivou větu. ,,Ne, prosím! Evelyn za nic nemůže, je v tom všem nevinně, pokud chceš někoho potrestat, vezmi si mě." Slova ze mě padala a já je nedokázala zastavit. Kolena se mi třásla, Claire vedle mě vyděšeně vzlykala. ,,Já jsem za všechno zodpovědná."
Očekávala jsem, že mé prosby zůstanou nevyslyšeny. Doufala, že na ně naopak přistoupí. Avšak nic z toho, co se stalo dále, mi na mysl nepřišlo.
,,Stíny jsou lhostejné," pronesl pomalu záhadný. ,,Stíny nepláčou. Stíny se neohlížejí na ztráty. Stíny by zaútočily nehledě na to, že by o jednoho ze svých přišly."
S tím oddálil svou čepel od Evelynina krku a ustoupil.
Do očí mi vhrkly slzy neskutečné úlevy, neskutečné vděčnosti. Kolena se mi podlomila, upadla jsem na zem.
,,Ev… Pro všechno na světě, Ev…"
Nevěřícně se obrátila čelem k tomu, kdo ji celou tu dobu držel. Pak si odfrkla. ,,No konečně. To ti to trvalo."
Když jsem to uslyšela, vyprskla jsem smíchy. Nebylo to vhodné, nebylo to bezpečné, byla to chyba. Ale já nezvládala přestat. Úlevou mi z očí začaly kanout slzy, z hrdla se mi dral smích a já přes vlhký závoj neviděla nic. Teprve když mi čísi ruka pomohla na nohy, vzpamatovala jsem se dost na to, abych sestru pevně sevřela v náručí a otřela si slané kapky z tváří.
Ptáček v mé hrudi zastavil svá křídla.
Po chvilce, jež se mi zdála jako vteřina, mne Claire odstrčila. Skočila Evelyn kolem krku sama, nevydala ze sebe ani hlásku. Možná chtěla, ale nemohla. Možná se jí hrdlo svíralo tolik, že to nedokázala.
Když mou sestru objala i Agnes, zahleděla jsem se na onu tajemnou postavu.
,,Děkuju ti," zašeptala jsem.
,,Prošly jste zkouškou," pronesla v odpověď. Pak vztáhla ruce ke kápi, jež jí zahalovala tvář. A stáhla ji dolů na ramena.
Hleděla jsem na její obličej a snažila se urovnat v hlavě všechen ten zmatek, který v nás všech tahle osoba vyvolala.
Byla to mladá žena.
Mladá žena, kterou bych stále ještě označila za dívku, podobně starou jako my. Snědou tvář jí rámovaly prameny dlouhých, jako uhel černých vlasů, z ramen jí splýval dlouhý tmavomodrý plášť se stříbrnými znaky. A její oči se na mě upíraly jako dva temné body, v nichž se shromáždily odpovědi na každičkou z mých otázek, avšak stály v nich napsané jazykem, jemuž jsem nerozuměla. Nerozuměla jsem ani pocitu zvláštní povědomosti, jejž ve mně pohled do její tváře vyvolával…
,,Kdo jsi?" zeptala jsem se téměř bezhlesně.
,,Kdo myslíš, že jsem?" opáčila.
,,Na tohle už po tom všem vážně nemám nervy," založila si Evelyn paže na hrudi. ,,Jsi Ochránce?"
A dívka přikývla.
,,No sláva!" zvolala hnědovláska, rozhazujíc rukama. ,,Doufám, že jsem tě nehledala zbytečně. Mám pár věcí, na který bych se tě fakt ráda zeptala."
,,Ptej se," pronesla dívka. Když se nepokoušela maskovat syčivým tónem svou totožnost, mluvila vysokým, melodickým hlasem. ,,Ale vím o někom, kdo ti na ně odpoví líp než já."
,,O kom?" povytáhla má sestra obočí. Potom jí to však došlo. ,,Ty nejsi jediná, kdo tady žije, co?"
Zavrtěla hlavou. Pak nám pokynula rukou a vydala se směrem ke dveřím onoho tajemného domu. Obrátila se přes rameno, kontrolujíc, zda ji následujeme.
,,Mimochodem," ozvala se opět Evelyn, když jsme se přiblížily k bráně do světa Ochránců. ,,Za ty dveře se omlouvat nehodlám. Bylas vevnitř. Měla jsi je otevřít dřív."
Odpovědí jí však bylo jen ticho.
Takové ticho, které mnou otřáslo. Rozkřičelo se mi v hlavě a naplnilo každičkou myšlenku.
Chtěla jsem najít Ochránce v naději, že mi dokáží dát vysvětlení. Že díky nim porozumím všem těm zdánlivě nemožným věcem, které se včerejšího dne přihodily. Avšak nyní ve mně narůstal strach. Strach, že mi Ochránci mé otázky nezodpoví.
Jedna z nich vysvětlení, jež jsem tak zoufale hledala, neznala. Co jestli jej nebudou znát ani ti zbývající? Co pak? A co mé sestry a kamarádka?
Nelítostná skutečnost ležela přímo přede mnou. Stačilo jen překročit práh dveří. Práh, jenž odděloval svět obyčejného a nevysvětlitelného.
Když jsem vcházela vstříc druhému z nich, srdce se ve mně svíralo.
Přála jsem si najít místo v příběhu. Přála jsem si zůstat navždy vepsaná v jeho stránkách, jako ozvěna, jež se lidem vrací i poté, co skutečný zvuk utichne. Nyní jsem stála na hraně stránky, na níž se včerejší noci příběh mého života zastavil. Překročením toho prahu jako bych napsala tečku za první větou. Za větou, po níž bude následovat další, věta přinášející zvrat.
Protože jsem si nedokázala představit, že bych po návštěvě toho domu kdy mohla vést stejný život jako předtím.
Možná se oním zvratem stane navždy nevysvětlitelná záhada. Tajemství, na něž nikdo nenalezne odpověď. Otázka, jež mě bude sužovat po zbytek mého života. Života slabého, rozechvělého paprsku, který neměl dost síly na to, aby prorazil mračny.
Nadechla jsem se vzduchu prosyceného čímsi nepopsatelným a zdvihla zrak vzhůru. Kulatým oknem ve střeše nad místnůstkou prosvítala záře. Záře hvězd, jež mě sem dovedla a již nikdo další neviděl.
Přivedla sem snad mé kroky jenom proto, abych ztratila veškerou naději?
Ne. To jistě ne.
Možná přímo přede mnou leží jiný zvrat. Zvrat, který mi naději nevezme, ale vrátí. Takový, který způsobí, že jasný záblesk mého žití protne osudy druhých, rozetne vlákna příběhu a protrhne nebesa jako zářivý zlatý paprsek vycházejícího slunce.
Slunce, které roztříštilo temnotu.
To jste nečekali, že se tady zjevím tak brzo, co? :D Upřímně, já taky ne. A už vůbec jsem nečekala, že se naše seznamování s onou tajemnou postavou tak protáhne. Zvažovala jsem, že bych ty slíbené odpovědi do téhle části opravdu ještě nacpala, ale došla jsem k závěru, že by to znamenalo kapitolu dost možná tak dvakrát delší než normálně, tudíž si je schovám do té příští, která snad vyjde taky v dohledné době - pardon :D
Věnováno _Xia__, protože taky vždycky naslibuje odpovědi a pak nic :D
Uvidíme se příště,
A. H. Benett