Trvalo to deset předlouhých vteřin. Deset předlouhých vteřin se ta zářící kniha vznášela ve vzduchu, jako by ji tam držela neviditelná ruka a prsty druhé divoce listovaly jejími stránkami. Deset předlouhých vteřin se ani jedna z nás nedokázala byť jen pohnout. Mohly jsme na to jen zírat. Očima, které ještě před chviličkou vydávaly úplně stejnou záři jako teď ona kniha.
A pak byl konec.
Stránky se zastavily. Záře náhle pohasla. A kniha dopadla na zem se zaduněním, které mi v uších znělo tak dlouho, až téměř splynulo s rachocením hromu. Zůstala tam ležet, otevřená na příslušné stránce, a já se nemohla donutit ani uhnout pohledem. Jako by mě něco uvnitř nutilo zírat přímo doprostřed rozevřených desek, ačkoli jsem nedokázala přečíst ani písmenko.
,,C-co to bylo?” zmohla se jako první na slova Evelyn. Nepamatovala jsem si, že bych kdy slyšela, aby se jí tak třásl hlas. Jenom ona jediná však dokázala mluvit.
Připadala jsem si jako bez dechu. Trvalo dlouho, než jsem konečně zvládla pronést něco v odpověď. A když se tak stalo, znělo to jen jako zoufalé slaboučké šeptnutí. Stejně zoufalé jako to, co jsem řekla. ,,Já… já nevím, Ev.”
Claire stojící vedle mě tlumeně vzlykla. Když jsem se na ni podívala, třásla se. Strašně moc se třásla. Jako by se jí měla každičkou vteřinou podlomit kolena. Na okamžik stočila pohled směrem ke mně a když to udělala, četla jsem v její tváři jediné.
Už dost.
Dřív, než jsem stihla jakkoli zareagovat, se však znovu ozvala Evelyn. ,,Takže co teď?"
Sevřelo se mi hrdlo tak, že jsem se najednou nedokázala nadechnout. Ona, Evelyn, se ptala, co budeme dělat. Tohle bylo tak strašlivě špatně. Evelyn se na podobné věci neptala nikdy. Pokaždé si poradila i bez toho. To ona nás vždy dostala ze situací, kdy naše úvahy selhaly. Nacházela východ v bezvýchodném. A nikdy, nikdy nahlas nepřiznala, že neví, jak se právě má zachovat. A přes to všechno tu teď stála, upírala na mě zničený pohled a žádala o radu.
Moje neohrožená sestra Evelyn.
,,Pojďte pryč," vydechla roztřeseně Claire. ,,Prosím. Prosím, já chci pryč."
,,Má... má asi pravdu," proneslo její dvojče po chvilce ticha. ,,Já tady spát určitě nebudu."
,,A já nebudu spát nikde," hlesla Agnes. ,,Ne dokud to bude otevřený."
Pohledy nás všech se znovu vrátily ke svazku ležícímu na zemi. Agnes měla pravdu. Usnout se mi v téhle chvíli zdálo naprosto nemožné. A z nějakého důvodu jsem věděla, že pokud tu knihu zavřeme, bude se nám dýchat líp.
,,Ale kdo... kdo to udělá?" kousla se do rtu Claire. ,,K-kdo ji zavře?"
Pohledem jsem přejela všechny kolem sebe. Claire vypadající, že brzo spadne na zem a hystericky se rozpláče. Agnes s vyděšeným a naprosto zmateným výrazem ve tváři. Evelyn, která odhodila veškerou snahu o nebojácnost a v očích se jí leskl strach. Zaťala jsem ruce v pěsti. Nikdo z nás, včetně mě, neměl dostatek odvahy k tomu, aby dokázal čelit tomu, co se dělo. Nikdo.
A pak Agnes zvedla hlavu a vykulila své šedé oči. Zalapala po dechu, naléhavě a hlasitě, jako by se náhle nedokázala pořádně nadechnout. Vydralo se z ní trhané zakvílení a pevně si přitiskla dlaně k uším.
,,D-dost... Dost!"
,,Co se děje?" vyjekla Evelyn. ,,Agnes? Co je?!"
,,Já... já to slyším," vyrazila ze sebe mezi zoufalými pokusy o nádech. ,,Slyším...!"
,,Slyšíš co?" naléhala Evelyn.
,,Ten... ten hlas," cedila zrzka skrz zuby. Jako by ji každé slovo stálo nepředstavitelnou námahu. ,,Je... je to stejný jako to, co... mě sem dovedlo, jen... jen to je hlas, ne jenom pocit. A... a křičí."
Zůstala jsem oněměle zírat. Hrůza mě během těch několika vteřin naprosto ochromila. Ona nějakým zázrakem prošla bouří zla, aniž by se jí cokoli stalo. Jen na základě toho, že něco uvnitř ji k tomu donutilo. A teď slyší dokonce hlas a ví jistě, že jeho zdrojem je to samé jako u toho pocitu?
Na tohle moje nervy nebyly připravené.
,,Co to je, Agnes?" chytila ji Evelyn rázně za ramena. ,,Co? Co tě volá? No tak, Agnes!"
,,Já..." zavřela oči a prsty si pevně přitiskla ke spánkům. Zuby měla zaťaté. ,,Nevím... Nevím, ale je to tady v domě. A... a blízko. Hodně blízko."
,,Ale co? Jak vůbec může volat nějaká... věc nebo co to je?!" vkrádala se Evelyn do hlasu panika a já neměla daleko k tomu, abych se strachy rozkřičela.
,,Prostě... volá!" vydala ze sebe Agnes. Očima těkala po celém našem pokoji, jako by tam někde snad mohla najít odpověď na to, jak je možné, že slyší hlas.
Křičící hlas. Uvnitř její hlavy. Zatraceně, cože?!
A pak mi to najednou došlo.
Pocit i hlas, oboje ze stejného zdroje a oboje ji k němu táhly. Ne, když šla skrz bouři za okny, nemířila k našemu domu. Mířila ke zdroji. K tomu, co ji k sobě tak silně volalo, že právě dokonce slyšela křik.
V tu stejnou vteřinu však na to přišla i sama Agnes. Natáhla chvějící se ruku a prstem roztřeseně ukázala před sebe. Když otevřela pusu, chvíli to vypadalo, že ani nepromluví. Jenomže to nebylo třeba. Všechny jsme věděly, co je zdrojem toho pocitu i hlasu dřív, než to ze sebe ona sama stačila vydat. Její slova však přesto byla neskutečná.
,,To ta kniha."
V pokoji se rozhostilo ticho tak děsivé, že mi po zádech přejel mráz. Jediné, co ho kromě mělkého lapání po dechu narušovalo, byly Claiřiny zoufalé vzlyky. A hrozivá otázka, již opět položila Evelyn.
,,Jak tě sakra může volat kniha?!"
Ale zrzka ji ignorovala. ,,Zavřu ji," vvydechla ztěžka. ,,To já, já ji zavřu."
,,Ne, Agnes, nemyslím si, že to je – " chtěla jsem něco namítnout, ale nenechala mě. Nenechala nikoho. Prostě jen zavřela oči, nadechla se, znovu je otevřela a vykročila kupředu.
,,Tohle je sakra šílený,” zamumlala si pro sebe Evelyn s očima upřenýma na kamarádku. ,,Zatraceně moc.”
Kdyby na vlastní oči neviděla, jak se ta kniha vznáší ve vzduchu, bezpochyby by dodala, že jsme musely všechny zešílet. Jenomže ona ji viděla. A tak jí nezbývalo nic jiného než tomu, byť jen váhavě, uvěřit. Uvěřit, že se tu děje něco, co se nedalo vysvětlit.
Agnes překonala poslední krok ze vzdálenosti, která ji dělila od knihy, a sehnula se k ní. Pak po nás třech u dveří vrhla poslední pohled přes rameno a natáhla ruku. Když se její prsty dotkly stránek, zajíkla jsem se.
A pak jsem vykřikla.
Z knihy vyšlehl záblesk modrého světla oslnivějšího než blesky venku a její stránky se znovu roztočily. Světlo ozářilo vyděšenou tvář Agnes, když se k nám zadívala. V očích jsem jí četla emoce, které se snad ani nedaly převést do slov.
,,Vypadni odtamtud!” zaječela na ni Evelyn. ,,No tak! Hned!”
Ale ona se místo toho jen zhluboka nadechla. Zavřela oči a otočila se čelem zpět ke knize. A pak její ruka dopadla přímo mezi vířící listy papíru a přišpendlila je k zemi.
Pokojem se rozneslo obrovské zadunění. Slyšela jsem ho i cítila, rozechvělo celé moje tělo a otřáslo domem jako nespočet prásknutí hromu předtím. Jenomže tohle bylo jiné. Třáslo to vším. Měnilo to všechno. Jako by to proniklo do hloubky nás i stěn kolem, rozechvělo to každičký atom, přeházelo je a znovu sestavilo, jen s nepatrnými změnami. Nepatrnými na první pohled, ale přesto nesmírně podstatnými pro každý další nádech.
A když dunění doznělo, Agnes klečela uprostřed pokoje s rukou na příslušných stránkách, na nichž knihu zastavila, a zpod jejích prstů se zdvihala slabá namodralá záře. Vypadalo to jako svítící prach. A poletoval všude kolem.
Možná ho ostatní neviděly. Ale to zadunění pocítit musely. A stejně tak musely vidět, co Agnes udělala. Nezavřela knihu. Zastavila stránky.
A já si v tu chvíli připadala jako ta kniha. Celý můj život, každičký můj nádech směřoval k tomuto okamžiku. Vířila jsem jako ty stránky. Hledala, nevěděla, kde a jak se zastavit. A najednou přišlo něco, co zarazilo můj život přesně na jedné konkrétní stránce. S nezpochybnitelnou jistotou. Nadechla jsem se. Ta stránka byla tím, co se teď muselo stát. Zastavila jsem se na ní a přečtu ji.
Ne, nepřečtu. Prožiju ji. Prožiju ji a ona ovlivní všechny moje další kroky na ostatních stránkách. Zásadněji než cokoli jiného. Můj život se na ní zastavil. Teď mě čeká to, co je na ní napsáno. Na ní, klíčové stránce celého příběhu. Mého příběhu. Našeho.
A změní se všechno.
Agnes se k nám pomalu otočila, oči vytřeštěné. ,,Vím, co teď musíme udělat.”
,,Spálit tu knihu na popel,” zavrčela Evelyn. ,,Už toho mám dost!”
,,Ne!” vykřikla zrzka a prudce se vymrštila na nohy. Otevřenou knihu si při tom přitiskla oběma rukama pevně k hrudi, připravená ochránit ji před vším, co by jí mohlo jakkoli ublížit. ,,Ne, Evelyn, to za žádnou cenu.”
,,Co to sakra vyvádíš?” obořila se na ni brunetka. ,,Od chvíle, co jsme ji přinesly domů, způsobila tolik šílených věcí, že se to snad ani nedá spočítat! Copak ti definitivně přeskočilo? Musíme se toho zbavit. A hned!”
S tím se rozběhla kupředu a vrhla se po knize. Nezmohla jsem se na víc než šokované zalapání po dechu, když strhla kamarádku na podlahu. Vždyť jí ublíží!
,,Nech toho!” slyšela jsem Agnes křičet. ,,Evelyn, dost! Přestaň!”
,,Proč bych zatraceně měla?!” zaječela na ni. ,,Uvažuj, sakra! Ani nevíme, co je to vůbec zač a co to ještě umí! Vždyť je i celá psaná tak, že ji nedokážeme přečíst! Pusť ji, sakra už! Pusť ji!”
,,Ne, nechej toho!” zavřískla zrzka. ,,NECHEJ TOHO!”
,,Proč?!”
,,Mluví ke mně!”
,,Jo, já vím! Donutila tě vylízt ven do obrovskýho nebezpečí! Ani ji nepřečteme, jak mám vědět, že nás všechny nepřivede k šílenství nebo rovnou nezabije?!”
,,Ale ano! Já ji dokážu přečíst!”
Evelyn ztuhla. Claire mi rozdrtila ruku v ocelovém sevření. A já se nezmohla vůbec na nic. Zatočila se mi hlava a svět se zhoupl. Cože to řekla?
Jak? Jak je možné, že tohle zvládne? Vždyť ještě v knihovně se divila, že si tu knihu chceme půjčit, když ona sama nerozumí jedinému slovu, ačkoli pro cizí jazyky má velké nadání. Tak jak to, že najednou to dokáže?
To už jsem ale vykročila vpřed. Jestli jsem měla šanci sestře zabránit v tom, aby Agnes nějak ublížila, bylo to teď. Chytila jsem ji za ramena a jen doufala, že se se mnou nezačne taky rvát, protože bych neměla šanci.
A naštěstí nezačala. Jen se nechala stáhnout na podlahu a vytřeštěnýma modrýma očima pozorovala, jak se Agnes roztřeseně staví na nohy, knihu stále tisknouc k hrudi.
,,Jsi v pořádku?” otázala jsem se.
,,J-jo,” vyrazila ze sebe a po očku pořád sledovala Evelyn.
Ta se mezitím už taky postavila a nespouštěla zrak ze svazku v kamarádčině náručí. ,,Cože?”
Zrzka se na ni trochu nechápavě podívala.
,,Cože?” opakovala sestra. ,,Cos to řekla?”
,,Že ji přečtu,” polkla Agnes a přitiskla si k sobě knihu ještě víc.
,,Jak?!” rozhodila Evelyn rukama. ,,Jak je tohle možný, do háje?”
,,Já nevím,” zavrtěla vyděšeně hlavou. ,,Ale… Ale dokážu to. Teď najednou jo. Když jsem ji zastavila, bylo to… jako by se mi otevřely oči a já ty slova mohla přečíst.”
Evelyn na ni jen vyjeveně zírala.
,,A cos přečetla?” kousla jsem se do rtu a zvedla k ní pohled.
,,Tři slova.”
,,Tři slova?” zopakovala jsem.
Přikývla. ,,Jo.”
,,Jaký slova?” chtěla vědět Evelyn.
,,U těch domů.”
,,Jakých?!” začínala už zase ztrácet nervy. ,,Nemůžeš prostě mluvit?”
,,Podívej,” odtáhla od sebe knihu a zamířila k mé posteli, na kterou ji položila. ,,Podívejte se všichni. Koukejte, kde jsem ji zastavila.”
Přistoupila jsem k ní, když si sedla vedle knihy a ukázala na ony dvě stránky, na něž před chviličkou dopadla její ruka. Byla na nich zřejmě nějaká mapa. Naklonila jsem hlavu, abych se mohla podívat z lepšího úhlu.
Shluk pár desítek domů a vzadu za nimi velký les. A další věci, ale mě upoutal jeden jediný bod. Dům stojící uprostřed onoho lesa.
Protože pod ním a dvěma dalšími domy stálo krasopisně vyvedené jakési slovo, v jazyce, jemuž jsem nerozuměla. A protože jeho slovo svítilo. Svítilo, blikalo, jako světlo uprostřed temnoty, které se ze všech sil snaží navést ztracené tím správným směrem.
Zářilo.
,,Agnes, co to je za mapu?” vydechla jsem.
Neodpověděla. Jen se na ni dál napjatě dívala.
Evelyn popadla Claire za ruku a dotáhla ji k nám, protože blondýnka nedokázala sama udělat ani krok, jak moc vyděšená byla. A teprve tehdy, když jsme všechny tři upřely na Agnes tázavý pohled, přejela nás očima s něčím nepopsatelným v nich a otevřela pusu.
,,Tohle je…” roztřeseně se nadechla a zabodla prst k jednomu ze dvou zbývajících domů, pod nímž bylo něco napsáno. ,,Tohle je váš dům.”
Zalapala jsem po dechu. ,,Cože?”
,,Co?!” vyjekla v tu samou chvíli Evelyn. ,,Jak to myslíš, náš dům?”
,,Vidíš tohle?” přejela po droboučkých písmenech u něj. ,,Píše se tam Křišťálová koule.”
,,Cože?!” zopakovala jsem znovu ještě víc nevěřícným tónem. V hlavě jsem měla úplně prázdno. Vůbec jsem netušila, co říkat, co si myslet. Jediné, co moji mysl zaplňovalo, byl nepopsatelný zmatek.
,,Nevěřte mi,” zvedla k nám hlavu. ,,Myslete si, že jsem blázen a vymýšlím si. Ale je to tam.”
,,A-a co tenhle dům?” pípla Claire a ukázala na stavení jen kousek od našeho. Na druhé, pod nímž stálo něco napsaného.
Agnes se nadechla. ,,To… to je knihovna. Je tam napsaný Kniha.”
V pokoji na okamžik zavládlo naprosté ticho. Všechny jsme si věnovaly zmatené a nechápavé pohledy smíchané se strachem. Nikdo z nás neměl nejmenší tušení, co se to děje a proč je náš dům v té knize. Jedna věc z toho ale vyplynula jasně.
Mamčina křišťálová koule rozhodně nebyla jenom obyčejná věcička na okrasu. A táta… Táta minimálně v tomhle věděl, o čem mluvil, když naléhal, abychom ji střežily. Věděl, že nejde jen o ozdobu.
Mohlo to souviset s tím, že nejdřív beze stopy zmizela a teď ji někdo ukradl?
,,No a…” natáhla jsem roztřesenou ruku, ,,a co tenhle dům?” Nápis slabě zapulzoval, když jsem po něm zlehka přejela prstem.
,,Ochránci.”
Ochránci.
,,Čeho?” vydechla jsem slabě.
Ale odpověď jsem znala. Všechny jsme ji hluboko uvnitř znaly. Ty domy s nápisem byly tři. Jeden náš, druhý knihovna. Koule a kniha. Čeho jiného by to měli být ochránci?
,,Když jsi říkala, že víš, co teď musíme udělat,” promluvila jsem pomalu, ,,myslela jsi tím, že půjdeme za nimi?”
,,Ano,” zašeptala Agnes a rozhlédla se po nás.
,,Proč?” zamračila se Evelyn.
,,Protože jestli nám někdo dokáže pomoct dostat ji zpátky, jsou to oni,” vydechla jsem.
Nehádala se se mnou. Neřekla jediné slovo. Po tom všem, co se tu dnes stalo, nezbývaly příliš velké emoce na to, že ten, kdo kouli ukradl, zjevně moc dobře věděl, že asi není jen obyčejná. Nikdo nahlas nevyslovil, co si v srdci myslela každá. Že jsme se před lety zřejmě zapletly do něčeho mnohem většího, než kdokoli mohl tušit.
A teď bylo naším úkolem nejen dostat kvůli mamce kouli zpátky, ale taky zjistit, co se tady děje a proč. A v té knize stálo, kdo nám může pomoct.
Ochránci.
,,Že to spolu souvisí, to je jasný,” začala Evelyn. ,,Víc než jasný. Ale teď se nikam nejde. A ani nevím, jestli zítra jo.”
,,Souhlasím, teď nikam,” přikývla Agnes. ,,Ale proč ne ráno?”
,,Protože vůbec netušíme, o co tady sakra jde!” rozhodila rukama. ,,Chcete se sebrat a jít do nějakýho domu uprostřed lesů, co nám ukázala kniha, s kterou očividně něco není tak docela v pořádku?”
,,A chceš ji dostat zpátky, nebo ne?” pohlédla jsem na ni.
,,Chci.”
,,I já,” přitakala jsem. ,,Musíme ji získat zpátky. Ale samy to nedokážeme. Zloději jsou už daleko, policie se o to starat nebude. Tihle ochránci,” poklepala jsem na mapu, ,,jsou naše jediná šance. Poslední naděje. I kdybysme se pletly, budou o tom všem nejspíš muset něco vědět. Třeba nám dají odpovědi.”
,,Zajít tam snad můžeme,” přidala se Agnes. ,,Jen… to zkusit. Když to nevyjde, nic se nezmění. Když jo, třeba ji dokážeme dostat zpátky.”
,,Dobře,” pronesla trochu váhavě po chvilce ticha Evelyn. ,,Dobře, tak jo. Ráno tam zkusíme zajít. Ale ta mapa moc podrobně cestu neukazuje, jak ten barák najdeme?”
,,Pojďte dolů,” vydechla ztěžka Agnes o pár vteřin později. ,,Přespíme tam.” Když viděla naše pohledy, dodala: ,,Neptejte se. Prostě… prostě pojďte.”
Nikdo se nezeptal, o co jde. Všechny jsme to věděly. Kniha znovu promluvila. A ani jedna z nás se nedovažovala odporovat.
Jedna otázka však přeci jen položena byla.
,,Holky?” promluvila poprvé po delší době Claire, slabě, zmateně a zděšeně. ,,Co se stalo, o čem to mluvíte?”
Zalapala jsem po dechu a pohlédla na Evelyn. Uprostřed všeho toho zmatku jsme zapomněly na jednu opravdu zásadní věc.
Mladší z dvojčat pořád neměla o krádeži koule nejmenší ponětí.
Zdravím všechny ty neskutečně trpělivé duše, co tu pořád ještě jsou a vydržely na novou kapitolu čekat takhle dlouho. Je o trochu delší než normálně, ale vážně jen o trochu a navíc to tu dobu stejně vynahradit nemůže. Jste neuvěřitelně skvělí, že tohle pořád čtete a jsem za každého z vás nepopsatelně vděčná. Děkuju vám.
P. S. V příští kapitole (která snad takhle pozdě nevyjde) se už konečně pohneme z domu a vydáme se na cestu za hledáním křišťálové koule a odpověďmi na všechny ty otázky. Tak co, těšíte se? Protože já tedy rozhodně ano! :D