Stála jsem u okna a pozorovala, jak se o sklo tříští kapky deště. Rozbíjely se o něj a nikdo si ani nevšiml, že už jsou pryč. Měly jasnou úlohu – spadnout na zem. Bez nich by nebyl žádný život. Ale i přes jejich důležitost se nikdo nepozastavil, když jejich pouť skončila.
Svým způsobem mě to děsilo. Tvrdila jsem, že bych si přála mít v příběhu tohoto světa svoje místo. Že bych chtěla sehrát svou roli, na níž by navázali další a další. Chtěla bych mít svou úlohu, aby můj život nepřišel vniveč. Jenže nebyla bych pak jen jako tyhle kapky? Ty přece také dostaly svůj úkol – a nesmírně důležitý. Každá z nich měla svůj význam. A přesto jako kdyby nic neznamenaly. Sehrály tak důležitou roli, jejich život a smrt rozhodně vniveč nepřišly, a přece bylo všem jedno, když se rozbily o zem, o dlažbu, o sklo mého okna. Lhostejný nezájem ze strany všech, byť bez nich by nic nežilo.
Bylo to děsivé a zarmucující zároveň. Lidi na ně kolikrát dokonce i nadávali, proklínali déšť, nenáviděli je, ačkoli pro jejich životy měly tak veliký význam. Nechápala jsem to. Daly jim všechno, obětovaly sebe sama pro jejich život, a přesto je lidé nesnášeli. Ale proč? Proč by měli nenávidět něco tak důležitého, co pro ně dalo vše a na oplátku si přálo jen to, aby si toho lidé vážili a namísto proklínání věnovali svou lásku?
Nechtěla jsem, aby můj příběh dopadl takhle. Nechtěla jsem, aby příběh kohokoli dopadl takhle. A proto jsem se tady, v tuhle chvíli, rozhodla, že kdybych někdy poznala někoho, kdo by k tomuto konci směřoval, postarám se o to, aby k němu nikdy nedorazil.
Začala jsem už dávno. Tím, že jsem vždycky milovala déšť.
A byla bych se hned teď sebrala a vyšla ven, abych na sebe nechala dopadat plačící nebe, kdyby ten déšť za oknem nebyla ve skutečnosti zuřící bouře.
Možná měla i ona svůj úkol, poslání, které znamenalo mnoho, jenže ho nepřijala tak jako déšť. Bouře ničila, děsila, pustošila. Měla svou skrytou krásu, jenže tu jsem právě v tuhle chvíli nedokázala rozeznat. A dokonce bych dala ruku do ohně za to, že na téhle konkrétní vůbec nic krásného nebylo.
Tam venku běsnila už několik hodin. A začala přesně v okamžiku, kdy jsem na mamčin povel postavila zázračně nalezenou křišťálovou kouli na vnitřní parapet tohoto okna v obývacím pokoji. Jakmile se dotkla jeho povrchu, černý závoj halící nebesa protrhl nejjasnější blesk, jaký jsem za celý svůj život viděla, a celým domem otřáslo ohromné zadunění hromu. Pak všechno kolem zkropily padající slzy nebes.
Položila jsem ruku na chladné sklo a povzdechla si. Z nějakého důvodu jsem z toho výletu, na který se mamka chystala, neměla moc dobrý pocit. Vlastně jsem ho neměla vůbec z ničeho. Z výletu, z bouře, z křišťálové koule. Její nález mě samozřejmě potěšil, jenomže pak mi došlo, jak moc děsivé to celé je. Mamka ji v tom stole hledala snad milionkrát a nic. Tak jak se tam takhle najednou vzala?
Nebe proťal další jasný paprsek světla. Na okamžik jako kdyby se celý svět zastavil uprostřed toho náhlého zablesknutí. Na vteřinu všechno zamrzlo v hlubokém tichu, kdy neexistovalo nic jiného. Zavřela jsem oči. Nadechla se. A pak se celičká země zatřásla.
Mimoděk jsem vymrštila ruku a chytila se za rám okna. Když jsem oči znovu prudce otevírala, uhodila mě do nich záře dvou rychle se blížících světelných bodů. Mamčina kamarádka zřejmě právě dorazila.
Kéž by se moje křehká, na duši tolik poznamenaná maminka mohla vrátit zdravá. Normální. Jako člověk, který si užívá života a žije svou roli. Člověk, co si váží a miluje všechno kolem. Který hledá v lidech to dobré, který by dozajista našel krásu i uprostřed téhle temné bouře. Taková bývala. Kdysi. Zdálo se mi to tak strašně dávno… Teď se z ní stal někdo zlomený, zničený, dost možná navěky poznamenaný ze ztráty nejmilovanější osoby ve svém světě.
Vůz zastavil před domem a vylezla z něj drobná žena tmavé pleti. Roztáhla nad hlavou deštník a spěchala k našim dveřím. Rozběhla jsem se k nim také, aby nemusela venku čekat v tomhle počasí.
,,Nazdar, Suzie,” odhodila deštník na zem, když jsem jí otevřela. ,,Kdepak máš mamku?”
Jako vždy rovnou k věci. Nechápala jsem, jak si ty dvě mohly tolik rozumět. Moje máma byla laskavá, tichá, držela se spíše stranou a teď už skoro s nikým ani nemluvila. Naproti tomu Pam bývala častokrát až krutě upřímná, za každou cenu musela všechno zpochybnit a na ostatní se vždycky dívala trochu zvláštně. Jako kdyby je v duchu analyzovala, zkoumala a hodnotila. Mamka zřejmě jejím neoficiálním testem prošla.
,,Nahoře, zajdu pro ni,” obrátila jsem se ke schodišti. Ale než jsem stačila udělat jediný krok, na schodech se objevila její vysoká hubená postava.
,,Pam, tak ty už jsi tady!” usmála se zářivě na kamarádku. ,,Už jsem hotová. Ach, kam jen jsem dala kufr?”
,,Odnesu ti ho, mami,” nabídla se Evelyn, která se v tu chvíli ukázala za ní. ,,Až do auta,” dodala už o dost otráveněji, když viděla počasí panující za zdmi našeho domku.
,,Moc děkuju, zlatíčko,” přejela jí jemně prsty po tváři. Potom se znovu obrátila k ženě čekající před vchodem. ,,Ty jsi tady! Musím ti vyprávět, jak…”
,,To počká do auta, Carrie,” zarazila ji mírným hlasem Pam. ,,Teď se rozluč s holkama.”
,,No jistě,” přikývla horlivě mamka. ,,Kde je Claire, Evelyn?”
,,Jdu pro ni,” vyběhla brunetka do schodů. Za chviličku se vrátila i se svým blonďatým dvojčetem.
Mamka nás všechny tři objala, zašeptala nám do uší slůvka na rozloučenou a téměř zoufale nás prosila: ,,Nenechte ji znovu zmizet, nenechte! Dejte na ni pozor! Znamená toho tolik… Znamená všechno… Smysl žití… Střežte křišťálovou kouli!”
Když pronesla poslední větu tím naléhavým hlasem, vyměnila jsem si s Evelyn napůl zděšený, napůl šokovaný pohled s příměsí zoufalství. Ach mami… Vrať se nám v pořádku, prosím!
,,Neboj se, mami,” usmála se na ni Claire. ,,Až se vrátíš, bude tady.”
,,Věřím vám,” vydechla. ,,Já… věřím tomu… Tomu všemu…”
Všemu? Co tím myslíš, mami, všemu? chtělo se mi se zeptat, ale mlčela jsem. Jenom bych ji rozrušila a zdržela.
,,Tak pojď,” vzala ji Pamela za ruku. ,,Musíme jet, jestli chceme stihnout dojet ještě dneska do prvního hotelu.”
,,Kam?” chtěla vědět mamka. Do hlasu se jí promítla zvědavost a nadšení.
,,Uvidíš,” otevřela její kamarádka dveře a roztáhla nad nimi oběma deštník. ,,Ale bude se ti tam zaručeně líbit. Slibuju.”
Jemně se usmívající silueta mojí maminky vyšla ven ze dveří, následovaná Evelyn s kufrem. V temném šeru a za závojem dešťových kapek se mi všechny téměř hned ztratily. Zmizely za bouřlivým oparem, rozplynuly se jako duchové.
Za malou chviličku se moje sestra vrátila dovnitř, celá zmoklá. O pár vteřin později k nám dolehl zvuk startujícího motoru a vzápětí se rozzářila dvě automobilová světla. A pak se začala vzdalovat, mizet a ztrácet. O minutu později už byla pryč.
,,Tak,” hlesla Claire, ,,jsme tu zůstaly samy.”
,,Jo,” přikývlo její dvojče, ale už o poznání nadšeněji. Zatímco blondýnka se strachovala, jak to tu zvládneme, hnědovláska vedle ní se těšila na prázdný dům. Bezpochyby už si stihla naplánovat alespoň tři přespávačky a probdělé noci, které za ten týden absolvuje.
,,Ta bouřka se pořád zhoršuje,” pronesla s rostoucími obavami v hlase Claire.
,,Zatím to ještě jde,” mínila krátkovláska. ,,Pojďte nahoru. Když už je teda mamka pryč, využijeme toho a uděláme si filmovou noc!”
Já s nadchnutým, Evelyn s natěšeným a Claire s ne právě veselým obličejem jsme vyrazily nahoru do schodů. Mladší z dvojčat se netvářila nijak zvlášť šťastně, protože si moc dobře uvědomovala, že slovní bitvu – která se bezpochyby nahoře strhne – o to, jaké filmy si budeme pouštět, prohraje. Ona byla ten klidný, romantický typ holky, která nesnášela krev, násilí, děsivé scény a akční filmy obecně. Navíc ji dokázalo vystrašit snad všechno. Kdežto Evelyn shledávala její oblíbenou romantiku kýčovitou, přeslazenou a přehnanou. Vždycky se chovala jako tvrdá realistka, která si odmítala nasadit růžové brýle a viděla svět takový, jaký doopravdy byl. Zkažený až do morku kostí. My všichni lidé jsme v sobě možná skrývali i tu dobrou stránku, ale bez výjimky jsme v srdci měli i tu zlou. A ta se bohužel dostávala na povrch až moc často – rozhodně víckrát než ta dobrá.
Jenomže když jsme dorazily nahoru, bylo nám všem jasné, že z filmů nic nebude.
,,Pro všechno na světě,” zajíkla se Claire, ,,podívejte se na to!”
Přiskočila jsem k oknu a zahleděla se ven. A doslova mě oslepil jasný bílý záblesk, který v tu chvíli rozzářil celou oblohu a na okamžik zahalil do svého prudkého světa úplně všechno kolem. Mrkala jsem a snažila se znovu vidět. Když jsem konečne znovu získala zpět svůj zrak, mimovolně mi prolétlo hlavou, jestli by nebylo lepší, kdybych to nikdy nespatřila.
Svět osvětlovaly další, méně jasné blesky více v dálce. Viděla jsem, jak se po ulici valí voda proudem. Jako kdyby se změnila v běsnící zpěněnou řeku. Brala s sebou vše, co se jí připletlo do cesty. Vítr rval stromy z nedalekého lesa, větve nesl na svých křídlech až k našemu domu a pak ještě dál. Házel je do zuřící vody, rval ze země keře, ničil a pustošil, zuřil, jako kdyby chtěl zbořit celou zemi. Ve chvíli, kdy všechno roztřásl další ohromný úder hromu, do skla našeho střešního okna praštila větev.
Claire zaječela a zakryla si hlavu rukama. ,,Tohle ne…”
Dokonce i Evelyn se ve tváři zračilo pořádné leknutí. Mně srdce bušilo až v krku. Měla jsem pocit, že mi z něj snad brzo vyskočí ven.
Blondýnka to s konečnou platností vzdala při dalším zahřmění. Přendala si přes hlavu polštář a vypadala, že kdyby mohla, přemístí se teď hned na opačný konec světa. Děsilo ji hodně věcí, ale bouřka asi ze všech nejvíc. A tahle dostala i mě a Evelyn.
,,Co to sakra je?!” upírala strachem rozšířené oči za okno. ,,Do háje…”
,,Já nevím,” zakryla jsem si pusu rukou. ,,Já fakt nevím…”
To, co se rozpoutalo za oknem, se nedalo přirovnat k ničemu, co jsem za celý svůj život viděla. I když už panovalo temno noci, dokázala jsem rozeznat, že k zemi se přímo zprostřed bouře snáší něco ještě mnohem temnějšího. Vypadalo to jako obrovský černý mrak klesající k zemi. Oddělovaly se z něho další, menší, a rozlétaly se do všech stran. Dokonce ani blesky nedokázaly tohle mračno prozářit. Bylo to jako čistá temnota zahalující do své náruče všechno, co se jí připletlo do cesty.
A já nějakým způsobem pochopila, že tohle je něco, s čím se nikdy nechci setkat. Z toho mraku doslova sálalo zlo. Pohlcovalo všechno, úplně všechno. Vtáhlo v sebe vítr, zahalilo rozběsněnou řeku, přikrylo domy stojící kousek od toho našeho.
A klesalo to k nám.
,,Evelyn,” vyschlo mi v krku. ,,Já mám strach… Takový jako ještě nikdy…”
,,Já taky,” hlesla. ,,Děsí mě to k smrti…”
,,My tu umřeme,” zašeptala do nastalého temného ticha Claire.
Možná bych řekla, že přehání. Jenomže jsem se nemohla strachy pohnout. Nedokázala jsem ani otevřít pusu a něco vyslovit. Ztuhla jsem na místě jako socha z kamene. A navíc bych nejspíš stejně ani nic takového neřekla, i kdybych mohla. Právě teď jsem si totiž myslela úplně přesně to samé.
Temnota se už téměř dotkla našeho okna. A já ulyšela zvláštní hukot. Hukot a úpění stovek lidských hlasů. Hlasů prosících o pomoc, hlasů polapených ve smrtícím sevření. Naplnila mě čirá hrůza.
Co je tohle mračno zač? Co je to?!
Natahovalo to k nám svoje spáry. A ty stíny v barvě nejtmavší černi se protáhly dovnitř škvírou mezi sklem a okenním rámem.
Nedokázala jsem se ani hnout, mohla jsem jen strachy vytřeštěnýma očima hledět na blížící se pařáty smrti. Přerývaně jsem dýchala a slyšela, že Claire vedle na posteli zoufale vzlyká hrůzou. Evelyn mi drtila prsty v ocelovém sevření.
Stín zla se už skoro dotýkal mé tváře. Omotal se mi kolem hlavy v tak těsné blízkosti, že kdyby byl o milimetr blíž, vtáhl by mě do sebe jako předtím všechno to venku. Stejně jako stovky, tisíce křičících hlasů, které mi naplnily hlavu. Úpěly, prosily, vřeštěly… A já s nimi. Neviděla jsem nic. Jen temno.
A potom… Záblesk.
Pronikavý modrý záblesk, který roztrhl závoj černě kolem mě.
Nejprve jsem si myslela, že to byl další silný blesk za oknem. Jenomže pak jsem si uvědomila, že na tohle mračno ani blesky nemohly. Muselo to způsobit něco úplně jiného.
Ale v tuhle chvíli jsem vnímala jen to, jak mě hrůza pomalu opouští. Jako kdybych ze sebe všechen ten děs setřásla. Vytratil se spolu s ustupujícími stíny.
Ta pulzující namodralá záře je všechny zahnala. Stáhly se. Vyletěly oknem zase ven a připojily se k tomu mračnu zla. A nás tři obklopila zářící modrá kopule. Vzala nás pod svou ochranu. Za stěnu světla žádný stín nepronikl.
A potom jsem uviděla, co tuhle záři vydává.
Její zdroj ležel na mém nočním stolku. Přesně tam, kam ho Evelyn položila, když jsme se vrátily z knihovny.
Byla to ta kniha.
A pak se náhle celým domem roznesl vyděšený výkřik.