,,Všechno je to až moc podezřelý.”
Věnovala jsem krátkovlasé brunetce jdoucí po mém boku tázavý pohled. Mířily jsme společně do naší maličké knihovny, jak jsme se včera večer dohodly, než se přihodila ta záležitost se šílenými sny. Až doposud mezi námi panovalo nezvyklé ticho.
,,Celá ta záležitost s Claire, tátou, koulí a hvězdama,” objasnila mi Evelyn.
,,Hvězdy,” povzdychla jsem si unaveně. ,,Co s nimi pořád všichni mají?”
,,Netuším,” mykla rameny. ,,Ale je to naprosto ztřeštěný.”
,,To mi povídej,” zamumlala jsem si pro sebe.
,,Od tý doby, co táta umřel, už není snad vůbec nic normální,” zkonstatovala. ,,Všechno se to podělalo. On se před smrtí zachoval jak šílenec. Mamka se z toho zbláznila taky. A teď i Claire?”
,,Myslíš, že Claire…” polkla jsem, ,,že Claire už taky není tak úplně v pořádku?”
,,Slyšela jsi ji včera přece sama,” rozhodila rukama. ,,Nebo ne?”
,,Jistěže,” sklopila jsem pohled k svým botám.
,,To normální rozhodně nebylo,” pokračovala.
,,Já vím,” vzdychla jsem nešťastně.
,,A nemyslím si to jenom proto, že mlela něco o padajících hvězdách.”
,,Tak proč?” zadívala jsem se na ni nechápavě.
,,Nepřipadá ti, že to, co řekla, jsi už někdy slyšela?” pohlédla mi zpříma do očí.
,,Ne, nepři– počkej,” zarazila jsem se. Vtom mi to došlo. Údivem jsem vykulila oči. ,,To. Snad. Ne!”
,,Je to prakticky zkrácená verze toho, co tehdy řekl táta,” shrnula to za mě Evelyn. ,,Padající hvězdy, šířící se temnota živená lidským hříchem, krev vykupitele a to tajemný dítě, ztělesnění dokonalosti. V podstatě je to úplně to samý, jenom to shrnula míň větama.”
,,Nemohlo to být tím, že jsme se před spaním právě o tomhle bavily?” nadhodila jsem s nadějí v hlase.
,,Možná,” připustila. ,,Ale víš, co si myslím?”
,,Co?” kousla jsem se do rtu.
,,Táta měl před smrtí nějakou vidinu,” prohlásila rozhodně. ,,Tu pak popsal svými posledními slovy. A Claire teď viděla úplně to stejný.”
,,Ale to přece není možné,” zakroutila jsem pomalu hlavou s nevěřícným výrazem ve tváři.
,,Rozhodně by to možný být nemělo,” souhlasila. ,,Ale napadá tě snad nějaký jiný vysvětlení?”
S tím otevřela dveře nevelké cihlové budovy, ke které jsme právě dorazily, a vstoupila dovnitř. Naše konverzace na tohle téma byla u konce. Tedy alespoň prozatím.
Vtáhla jsem do nosu příjemnou vůni dřeva, knih, růží a kávy, kterou byla naše knihovnička pokaždé cítit, a zatoužila hodit všechny tyhle starosti za hlavu. Přestat se nechat ubíjet skutečností, že naše rodina není a nejspíš ani nikdy nebyla a nebude normální.
Očima jsem si přejížděla těch několik regálů přecpaných knihami a pohledem se zastavila na výpůjčním pultě mezi dvěma vysokými okny přímo naproti dveřím. Na okenních parapetech i přímo na něm postávaly vázy a květináče s bílými růžemi. Vedoucí knihovny, paní Cooperová, tyhle květiny milovala. Byla jimi posedlá skoro jako moje mamka tou svojí koulí z křišťálu. Říkávala, že jedině jejich vůně může navodit tu správnou atmosféru – spolu s dotykem té, co se vznáší z každé knihy. A na kávě byla zase závislá Agnes Cooperová, dcera vedoucí, která toho zastala dost možná víc než její matka.
I teď posedávala za pultem, oči upřené do nějakého příběhu, vedle něj hrnek svého milovaného nápoje a rukama si z dlouhých zrzavých vlasů doplétala cop. Když uslyšela zapadnutí dveří, napůl unaveně, napůl v očekávání zvedla svoje šedomodré oči od stránek. Jakmile jí pohled padl na nás, tvář posetá sprškami pih se jí rozzářila úsměvem.
,,Nazdárek, Agnes!” zahlaholila zvesela Evelyn.
,,Jé, ahoj!” div si nepřevrhla hrnek, jak prudce vstala. ,,Pane jo, tak strašně moc ráda vás vidím! Teda, vlastně tu ráda vidím prakticky kohokoli, protože sem přijdou tak dva lidi za celý den a jinak nic, ach jo, proč všichni z našeho mini městečka tak neradi čtou? Nechápu je, vždyť je to taková zábava!”
,,To vidím, že ti sem nechodí nikdo, s kým by sis mohla povídat,” zakroutila jsem pobaveně hlavou.
,,Vůbec!” přitakala horlivě. ,,Hrůza je to. Navíc si mamka myslí, že to tu zvládnu sama s tak malým počtem návštěvníků a má pravdu asi, jenže si tu vážně nemám s kým pokecat. A to je taková otrava! Ono se řekne číst si knížku, jenže já už mám přelouskanou snad celou knihovnu, navíc potřebuju o příběhu s někým mluvit taky, ne prostě jen tak přejít hned k dalšímu…”
,,No, jsme tady, abysme ti pomohly!” nechala se slyšet moje sestra a hrnula se k ní. ,,Tak spusť. Co zajímavýho mi povíš?”
Zatímco ty dvě se pohroužily do živé debaty ohledně všeho možného i nemožného, já zamířila mezi regály. Sice jsem čtení nezbožňovala tolik jako Agnes, ale když už jsem tady, něco bych si půjčit mohla. Knihomolka jsem tak úplně nebyla nikdy, ale řekněme, že jednu knihu za měsíc jsem zvládala. A jelikož přede mnou ležely hned dva měsíce volna, tři knížky budou tak akorát.
Beze spěchu jsem procházela mezi policemi a prsty přejížděla hřbety knih. Doléhalo ke mně veselé štěbetání těch dvou a neustále jsem vnímala všechny ty vůně ve vzduchu. Nebylo tu nic jiného, jen já, jejich vzdálené hlasy, správná atmosféra a knihy. Bylo to tak uklidňující… Zavřela jsem oči a nechala se vést příběhy. V každém z nich se skrýval hlavní hrdina, jehož osud vedly zrovna tak, jako teď ten můj. Záleželo jenom na nich, jestli dojdu na konec uličky bez úhony, nebo ne, stejně tak, jako ony rozhodovaly, zda se hrdinovi něco stane. Skoro jako kdybych cítila, že jsem uprostřed jedné takové knihy. Že někdo mocnější řídí můj příběh a stránky ho zachovávají. Copak by to nebylo skvělé? Vědět, že jsem skutečně součástí nějakého příběhu…
Bylo pošetilé a nesmírně hloupé si nechat takové myšlenky běžet hlavou, skoro jako bych už taky začínala bláznit. Jenomže to mě teď ani v nejmenším nijak netrápilo, já právě dala svým úvahám naprosto volný průchod. Nechtěla jsem myslet, jen jít pořád dopředu, hladit jejich vazby a nechat vánek z otevřeného okna, aby si s sebou odnesl všechny moje starosti a představovat si, že jsem postava vytvořená autorem, která sehraje svou roli.
Někoho by ta představa možná děsila. Já ale vnímala jen klid a všechny ty vůně.
A náhlý záblesk světla, který ke mně pronikl i skrz zavřená víčka.
Zmateně jsem oči zase rychle otevřela a zadívala se tím směrem, odkud to přišlo. Nacházela jsem se v části knihovny s těmi nejstaršími texty. Na jedné polici tam mezi spoustou dalších svazků stála kniha s vybledle modrými deskami. Ačkoli se kolem ní nacházel bezpočet dalších, můj pohled utkvěl právě na ní. Ostatní ustoupily do pozadí, viděla jsem jen tuhle jedinou knihu. Jako kdyby mě k sobě přitahovala, vábila, jen abych ji vzala do ruky, otevřela, přečetla si poselství skryté v jejím nitru…
Poslechla jsem ji. Natáhla jsem ruku a vytáhla ji z poličky. Na jejích deskách stálo ozdobným stříbrným písmem Di nbuah fun himl. Nerozuměla jsem tomu. Ale to mi nevadilo. Otevřela jsem na první stránku.
A strnula.
,,Evelyn?” zachraptěla jsem. Odkašlala jsem si ve snaze znovu najít ztracený hlas. ,,Evelyn!”
,,Co je?” zjevila se vedle mě rychlostí blesku. ,,Zníš strašně divně. Stalo se něco?”
,,Podívej se,” přistrčila jsem k ní knihu. ,,Podívej se na to!”
Zůstala na papír jen vyjeveně zírat, modré oči vykulené v naprostém šoku.
,,Nepřipadá ti ten obrázek povědomý?” přejela jsem prsty po černobílé kresbě.
,,Jo,” hlesla. ,,Neviděla jsem ho, ale skoro mám pocit, že jo…”
,,Dvakrát,” doplnila jsem ji. ,,My jsme ho nikdy neviděly. Zato znám dvě osoby, co ano.”
,,Pro všechno na světě!” vylétla jí ruka k ústům. ,,To je ta vidina! To museli vidět táta s Claire!”
,,Přesně tak,” souhlasila jsem. Znovu jsem se na kresbu zadívala. V levém dolním rohu jsem viděla hlouček lidí s tvářemi zkřivenými zlobou a nenávistí. Nad nimi se formovaly stíny, které zakrývaly dobrou polovinu celého obrázku. V horní části zbývajícího místa se nacházelo nebe s několika zářícími hvězdami. A z toho nebe letěly směrem k zemi nějaké postavy. Měly široká křídla, křídla s perutěmi. Ta nejblíž k zemi si zakrývala část tváře rukama, po zbytku obličeje jí stékaly slzy a padaly na zem. Zvedala se z nich slabá záře.
A potom tam byl ještě pravý spodní roh. V tom stála vysoká lidská silueta. Víc jsem z ní nerozeznala, jen ten hrubý tvar, protože ta zářila naprosto neuvěřitelně. Kam dopadly paprsky jejího světla, stíny ustupovaly. Všechno před ní bledlo. A ještě jednu věc jsem viděla. Její nataženou ruku, z níž odkapávala krev. Přímo na jinou skupinku lidí, kteří se ovšem tvářili nevýslovně vděčně a šťastně.
Nemohla jsem se soustředit na nic jiného, než na vidinu mého otce a mojí sestry.
,,Suzie, tohle je šílený,” zakroutila nevěřícně hlavou Evelyn. ,,Šílený!”
,,Je,” přikývla jsem pomalu. ,,Naprosto.”
,,Co je v tý knize dál?” chtěla vědět.
Obrátila jsem na další stránku. Celou jí pokrývala drobná písmenka, jenomže slovům jsem nerozuměla ani trochu.
,,Stejně ji berem,” rozhodla sestra. ,,Tohle tu nemůžeme nechat.”
,,To nemůžeme,” souhlasila jsem okamžitě.
Chuť půjčovat si cokoli dalšího nebo se tu ještě vůbec zdržovat mě rázem přešla. Chtěla jsem jenom pryč, domů, studovat tu knihu. Co nejdřív! Cítila jsem, že toho v sobě skrývá opravdu mnoho.
,,Co to táhnete za bichli?” převzala si od nás Agnes tu knihu. ,,Ukažte. Di nbuah… Co to sakra je? Eh, proč ji pro všechno na světě chcete? Je to v nějakým jazyce divným, nerozumím ani slovo, a to umím cizí jazyky dost obstojně. No, aspoň že ta ilustrace je pěkná.”
,,Agnes,” vrhla na ni Evelyn ne moc přívětivý pohled, ,,mohla by ses v tom přestat šťourat a prostě nám ji půjčit? Nešlo by to?”
,,Jistě,” pokrčila naoko lhostejně rameny. ,,Průkazku?”
,,Hned,” začala se Evelyn hrabat v tašce.
V kapse mi náhle zavibroval mobil. Někdo mě sháněl. Vytáhla jsem ho a zadívala se na displej.
,,To je Claire,” oznámila jsem krátkovlásce. ,,Asi se po nás shání. Ona nebo možná mamka.”
,,Suzie, seš tam?” vyhrkla sestra, jakmile jsem si přiložila telefon k uchu.
,,Jo, co se děje?” docela jsem se lekla, protože rozhodně nezněla moc klidně.
,,Jde o mamku,” oznámila mi Claire.
,,Co je s ní?” polkla jsem.
Evelyn už s Agnes skončila a teď mě bedlivě sledovala, tázavě a starostlivě zároveň.
,,Našla ji, Suzie,” vyrazila mi blondýnka na druhé straně linky dech.
,,Našla co?” snažila jsem se do plic dostat alespoň nějaký vzduch. Odpověď jsem však tušila už dopředu. Ačkoli se to zdálo být naprosto nemožné.
,,Našla tu křišťálovou kouli.”
✴✴✴
Evelyn vpadla do domovních dveří jako uragán. Odhodila tašku s knihou na stůl a hnala se nahoru do ložnice. Slyšela jsem, jak vletěla do pokoje a rozrazila dveře tak prudce, že třískly o zeď. Pak jsem se vykašlala na to, že mám pořád na sobě boty obalené špínou, a rozběhla se za ní.
Mamka seděla na posteli, ruce složené v klíně a ve tváři výraz tak šťastný, jaký jsem si u ní nepamatovala od doby, co táta umřel. Claire vedle ní se k ní nakláněla a ruku měla jemně položenou na jejím rameni. Evelyn se u ní krčila, aby viděla na předmět, který mamka pevně svírala v rukou.
,,Suzette!” rozzářila se mamce tvář, když si mě všimla.
,,Mami,” roztáhla jsem rty do šťastného úsměvu, když jsem viděla její tvář. Ukázala jsem do jejího klína. ,,Je to to, co si myslím, že je?”
,,Našla jsem ji!” přikývla okamžitě. ,,Říkala jsem ti to. Říkala jsem, že ji najdu! Mám ji zpátky, ach, je zase zpátky!” Připadalo mi, že se asi štěstím rozpláče.
,,To je úžasné!” přisedla jsem si k ní z druhé strany. ,,Kdepak byla?”
,,Ve stolku,” usmívala se a oči se jí leskly. ,,Byla v tom nočním stolku támhle. V dolním šuplíku. Ležela tam a u ní tohle,” podala mi nějaký poskládaný papír.
Rozložila jsem ho a zůstala zírat na ta slova. ,,Tátovy poslední věty…”
,,Ano!” zářila. ,,Všechno mám zpátky, je to zpátky, ach, děkuju, děkuju!”
,,Můžu ji vidět?” zeptala se Evelyn.
Mamka jí s blaženým výrazem kouli podala. Natáhla jsem se, abych na ni taky viděla, přeci jen jsem ji naposledy měla tu čest spatřit před hodně dlouhou dobou.
Samozřejmě že vypadala přesně tak, jak jsem si pamatovala. Nevím, co jiného jsem čekala. Byla menší, asi jako velký pomeranč, ale krásná, opravdu krásná. Desítky maličkých vybroušených plošek se zářivě třpytily ve svitu zapadajícího slunce, jehož paprsky sem pronikaly oknem. Právě v tuhle chvíli mě už jen pohled na to, co bylo dlouhou dobu ztracené a nyní se nalezlo, dokázal neskutečně dojmout. Moje maminka byla po tak dlouhé době zase šťastná!
Přesto mi na mysli vyvstala jedna zásadní otázka. Ten stolek prohledávala snad milionkrát. Boucháním šuplíky začínala svou prohlídku několikrát za den. Tak jak je tedy možné, že ji nikdy předtím nenašla?
Jak je možné, že tam nikdy předtím ani nebyla?