Suzette Wendelová
Z vedlejšího pokoje ke mně doléhaly známé zvuky. Slýchávala jsem je už tak často, že jsem mohla přesně určit, co se ozve jako další. Nejdřív rány od přibouchnutých šuplíků, potom zavrznutí dveří od skříně, pak tlumené dopady knih na podlahu, šustot papírů na pracovním stole, mlácení všemožnými přihrádkami. Bylo to jako posedlost. Zvuky se všechny mnohokrát zopakovaly v přesně stejném pořadí a nakonec utichly. Věděla jsem, co teď přijde. Další zoufalý výkřik, stejný jako pokaždé.
A přesto jsem si musela zakrýt uši, když prolétal celým domem.
Ach, mami…
Byla jako šílenec. Každý den několikrát prohledávala celou ložnici, znovu a znovu a znovu. Jenomže bezvýsledně. Nikdy nenašla to, co hledala. A tak se to pořád opakovalo, zase a zase a zase. Neztrácela odhodlání, byla pevně rozhodnutá to najít. Odmítala věřit tomu, že to se prostě nestane.
Všechno to začalo, když asi před rokem a půl táta zemřel. Když jeho letadlo spadlo z nebes a dodnes nikdo nezjistil, co se pokazilo. Jeho bratr letěl ten den s ním a jen o vlásek unikl smrti. Byl tím jediným, který slyšel a tátova poslední slova a naštěstí si je i zapamatoval. Slova, jež zněla, jako kdyby je pronesl blázen.
Já si je nikdy nedokázala všechna zapamatovat. V hlavě mi utkvěla jen jedna věta, ta poslední. Strejda mi vždycky říkal, jak naléhavě ji táta vyslovil.
Střežte křišťálovou kouli, nesmíte o ni přijít.
Znělo to tak obyčejně. A všichni bychom si nejspíš mysleli, že to bylo jen blábolení člověka, který se ocitl na pokraji smrti a už ani pořádně nevěděl, co vlastně říká, kdyby se nestala jedna věc. Ta křišťálová koule, o které mluvil, ta stejná, kterou dal mamce v den jejich zasnoubení, se ztratila. Zmizela doslova ze dne na den. A tak se mamka, která jeho slovům věřila od samého začátku, rozhodla, že ji zase najde. Jenomže se jí to nikdy nepovedlo. Přesto se však nevzdala a pokračovala dál, odhodlaná nepřestat, dokud neuspěje.
Jenže já se začínala vážně obávat, že se z toho všeho zbláznila. Smrt milovaného muže, tři dcery na krku, nátlak v práci a ještě tohle… Ztratila se poslední věc, co jí po tátovi zbyla, a o které navíc tvrdil, že si ji z nějakého důvodu musíme hlídat. Bylo toho na ni prostě moc.
Vypadalo to, že pro dnešek už s pátráním skončila. Bezpochyby z toho byla zase naprosto zničená. Povzdechla jsem si a zamířila ke dveřím svého pokoje, který jsem sdílela s o rok mladšími dvojčaty. Nebylo dobré nechávat teď mamku samotnou, i když se nás snažila přesvědčit, že se o to nemáme starat. A jelikož obě moje sestry zrovna teď nebyly doma, šla jsem za ní já.
Seděla uprostřed ložnice na posteli, co byla pro jednoho zbytečně velká, a zírala do země. Blonďaté vlasy jí zplihle visely podél tváře, jako kdyby už i ony ztratily poslední zbytky vůle a vyzařovala z nich jen ta obrovská ztráta. Když ke mně vzhlédla, viděla jsem slzy v jejích modrých očích skrytých za kulatými obroučkami brýlí. Statečně se na mě však usmála.
,,Děje se něco, Suzette?” oslovila mě celým jménem, jako to dělala pokaždé. Pro ostatní jsem byla vždycky jen Suzie, celým jménem mi říkala jenom ona.
,,Nic,” posadila jsem se vedle ní. ,,Jen jsem si chtěla popovídat. Jaký jsi měla den?”
,,Nemusíš mě kontrolovat, Suzette, jsem v pořádku. A netvař se tak překvapeně, že vím, proč jsi sem přišla doopravdy. Kolikrát jsem vám opakovala, že se o to nemáte starat?” pohlédla na mě napůl vyčítavě, napůl rezignovaně.
,,Tak jaký?” zopakovala jsem svou předchozí otázku.
Povzdechla si a vzala mě za ruku. ,,Dobrý. Více méně.”
,,Nějaké novinky z práce?” chtěla jsem vědět.
Neodpověděla mi. Místo toho řekla něco úplně jiného. ,,Jsem už blízko.”
,,Blízko?” nakrčila jsem nechápavě čelo.
,,Ano,” objevil se jí na tváři úsměv. ,,Zítra ji najdu. Uvidíš. Cítím to. Tady,” přetáhla si naše spojené ruce na místo, kde jí tlouklo srdce. ,,Zítra to dokončím.”
,,To je úžasné,” snažila jsem se znít nadšeně. Pravdou však bylo, že jsem tomu moc nevěřila. Neříkala to poprvé.
,,Tentokrát to myslím vážně.”
Ani tohle jsem neslyšela prvně.
,,Musíš mi věřit, Suzette,” stiskla mi prsty překvapivě silně a zpříma se mi zahleděla do očí. ,,Prosím. Říkám ti pravdu. Zítra to dokončím. Zítra ji konečně najdu! Po všech těch měsících hledání…”
Znovu odvrátila pohled a s nepřítomným výrazem se zadívala do prázdna. Moji ruku však stále nepustila.
,,Já tomu věřím,” rozhodla jsem se to hrát dál. Bezpochyby to dopadne stejně jako vždycky. Povzdechla jsem si. Po takovéhle situaci na tom pak mamka byla pokaždé ještě mnohem hůř. Čeká nás spousta zlých dnů.
Zezdola se ozvalo bouchnutí dveří.
,,To budou tvé sestry,” pronesla mamka do ticha. ,,Jdi je pozdravit. A už se o mě konečně přestaňte všechny tak strachovat. Není k tomu žádný důvod.”
,,Mám připravit něco k večeři?” zeptala jsem se místo odpovědi.
,,Ano, to by od tebe bylo moc hezké,” pokývala nepřítomně hlavou. Nejspíš se už zase utápěla v představě, že zítra tu ztracenou křišťálovou kouli už konečně najde.
,,Dobře,” zvedla jsem se. ,,Tak já tě pak zavolám.”
Jenom se pousmála a něco si pro sebe zamumlala.
Vyšla jsem z pokoje a sklesle se opřela o stěnu. Vysálo to ze mě snad všechny síly.
,,Pitomá přeháňka, jsem úplně mokrá,” dolehl ke mně hlas o pár minut staršího dvojčete, Evelyn. ,,Já se na to můžu vykašlat. Trenérka se nezblázní, když příště nepřijdu. Už na to nemám, fakt ne.”
To už jsem uviděla ji i druhou svoji sestru, Claire, jak se vynořily nad schody. Obě vypadaly, jako kdyby je někdo polil pořádným kýblem vody. Evelyn navíc měla ve tváři dost nasupený výraz.
,,Ahoj,” kývla jsem hlavou směrem k nim. ,,Prosím, řekněte mi, že mi aspoň jedna z vás s tou večeří pomůže. Jsem zničená.”
,,Mamka zase…” nemusela Claire ani doříct větu. Odpověď se mi jasně zračila ve tváři.
,,A tvrdí, že zítra ji najde,” zavřela jsem unaveně oči. ,,Máme před sebou šílený týden.”
,,Ajéje,” povzdychla si Evelyn.. ,,Tak to je fakt skvělý. Claire ti pomůže, já se jdu vysprchovat. Hrát basket a potom se hnát domů v dešti po zablácených pěšinkách je vážně tak akorát na zabití.”
,,Ne, ne, uděláme to spolu,” zarazila ji Claire. ,,Suzie už toho dneska má taky dost. No tak.”
,,Fajn,” protočila modrýma očima. ,,Tak se alespoň převlíknu. Tys měla bundu, já ne.”
Claire si zamumlala něco ve smyslu, že jí říkala, ať si tu bundu radši vezme taky, ale dál už se k tomu raději nevyjadřovala. Za pár minut už obě scházely po schodech zase dolů, kde se kromě koupelny a obývacího pokoje nacházela i kuchyň.
Ta sprcha vůbec nezněla jako špatný nápad…
A tak jsem zamířila rovněž do přízemí.
Zabouchla jsem za sebou dveře koupelny a chystala se ze sebe shodit oblečení, když jsem zaslechla jejich rozhovor. Nevím, proč jsem přiložila ucho na stěnu a začala poslouchat.
,,Mluvila jsi s ní o tátovi?” ptala se zrovna Claire.
Nejspíš zase probírají mamku, docvaklo mi.
,,Ne,” tvrdila Evelyn. ,,Nedopadlo by to dobře ani pro jednu z nás.”
,,Ani nikdy v poslední době?” chtěla vědět Claire.
,,Nemluvila,” zopakovala Evelyn. ,,Proč?”
,,Jen mě to tak napadlo,” pronesla Claire. ,,Protože ona těm věcem, co řekl, vážně věří.”
,,Jo, to věří.” Starší si zničeně vydechla. ,,Občas mám pocit, že naši rodiče jsou šílenci, oba dva.”
No, tak to jsme dvě.
,,A Suzette navíc vypadá jak táta v mladší ženský verzi. Upřímně doufám, že se tohle nedědí.”
Pravda. Zdědila jsem po něm stejné hnědé vlasy a oči, tvar obličeje a drobnější typ postavy, zkrátka všechno. Evelyn měla sice vlasy taky hnědé, ale výšku měla po mamce a modré oči zrovna tak. A Claire byla pro změnu mamka v mladší verzi – blondýna s modrýma očima. Ta by si podle Evelyn bezpochyby taky měla začít dělat starosti o své duševní zdraví.
,,Ale nenapadlo tě nikdy, že by ty nesmysly mohly být přece jen pravda?” promluvila po chviličce blondýnka.
,,Jak asi?” uslyšela jsem uchechtnutí. ,,Říkal něco o hvězdách, pořád mluvil o nich. Potom o tý kouli a o krvi, stínech, hříchu, temnotě, slzách, nadpřirozených silách zla, ztracených a vykoupených duších a dokonalosti. Ale ať už začal, čím chtěl, pokaždý skončil u hvězd. A údajně prej celou dobu drtil mezi prsty nějaký svůj přívěšek. Tohle ti připadá jako něco smysluplnýho?”
,,Asi ne,” připustila neochotně Claire.
,,Nechci o něm mluvit zle, vážně ne,” ujistila ji okamžitě. ,,Jenom říkám fakta. Tohle byly jeho poslední slova, ve chvíli, kdy mu zbývaly poslední vteřiny života. Nedávají žádný smysl. Nikdo by v takovým okamžiku neřekl nic moc rozumnýho.”
,,Mamka tomu ale věří,” pronesla tiše druhá z nich. ,,Tvrdí, že…”
,,Že v srdci cítí, že je to pravda, já vím,” hlesla Evelyn. ,,Chtěla bych, aby byla. Neznamenalo by to pak, že nejspíš už blázní. Ale ona v tom svým srdci něco cítí pořád. Že najde kouli, že táta jenom neblábolil, že je na tom psychicky v naprostým pořádku a nepotřebuje ničí pomoc.”
,,Chtěla bych mít normální rodinu,” posteskla si blondýnka. ,,Bez tohohle všeho.”
,,Dávej pozor, uřízneš si prst, trdlo,” napomenula ji obratem Evelyn.
Dál už ani jedna z nich nepromluvila. Přestože jsem neslyšela nic nového, po celou dobu, co jsem strávila v koupelně, jsem nad těmi slovy přemýšlela. Zejména nad tím, co řekla Claire. Že by to možná, možná nemusely být jenom nesmysly.
Zanedlouho jsme už všechny čtyři seděly u stolu v obýváku, který sloužil zároveň i jako jidelna, a mlčely. Každá z nás měla něco, čím se v duchu zabývala.
,,Zítra večer odjíždím.”
Překvapeně jsem zamrkala a vrhla na mamku napůl šokovaný, napůl zděšený pohled. ,,Cože?”
,,Musím s Pam do Washingtonu, na celý týden.”
,,S Pam Carpenterovou?” ujišťovala se Evelyn. ,,Tvojí nejlepší kamarádkou?”
Přikývla. ,,Byl to její nápad. Vzala nám oběma dovolenou z práce.”
,,Na jakou dovolenou?” zajímala jsem se.
,,Nevím,” pokrčila rameny. ,,Ona to celé zorganizovala. Tvrdí, že mi to všechno má pomoct.”
,,Aha,” špitla Claire.
,,Vy si tu poradíte, že jo?” přelétla nás všechny pohledem. ,,Zvládnete to tu.”
,,Samozřejmě,” přikývla Evelyn. ,,Neboj se.”
,,Jdu si dneska brzo lehnout,” vstala mamka od stolu. ,,Jsem unavená. A na zítřek si potřebuju odpočinout. Jen si to představte!” zazářily jí oči. ,,Zítra to všechno konečně skončí.”
A bylo to tu zase.
,,Já už mám taky dost,” odstrčila od sebe Claire talíř.
,,Seš nemocná?” zadívala se na ni podezřívavě Evelyn. ,,Pokaždý se cpeš, dokud nic nezbude.”
,,Není mi moc dobře,” přiznala blondýnka. ,,A mám pocit, že usnu, jakmile položím hlavu na polštář.”
S tím se zvedla a zamířila nahoru za mamkou.
Já a Evelyn jsme zůstaly sedět u stolu ještě dlouho poté, co jsme obě dojedly. Evelyn si pohrávala s pramínkem svých po ramena dlouhých vlasů a bubnovala prsty do stolu, zatímco já jen zamyšleně hleděla do prázdna. Hlavou se mi honilo tolik věcí…
,,Je dost pozdě,” vytrhla mě z úvah nakonec krátkovláska. ,,Pojď radši nahoru.”
Pohlédla jsem na hodiny. Půl desáté. Ani mi nepřišlo, že bychom tu jen tak seděly až takhle dlouhou dobu, ale zřejmě jsem se spletla. Evelyn měla pravdu. Raději bychom měly jít nahoru. I já jsem byla unavená a ona po tréninku a nečekané studené sprše bezpochyby ještě víc. A koneckonců nemusíme jít ani hned spát, můžeme si prostě sednout k jedné z nás na postel a povídat si.
Což jsme opravdu i udělaly.
Seděly jsme u mě na posteli a polohlasem probíraly, co se dneska komu stalo. Na to, že prázdniny sotva začaly, toho bylo dost.
,,Agnes říkala, že je to fajn,” vyprávěla mi zrovna Evelyn o jedné ze svých kamarádek, zatímco jsem očima přejížděla po pokoji. Vždycky mi přišlo, že za noci je na něm něco jiného, něco, co za světla zůstávalo skryto a odhalit to mohla jenom tma.
Možná se to šílenství přeci jen dědí, prolétlo mi hlavou, když jsem se znovu přesvědčila, že na našem pokoji není nic zvláštního. Prostě jenom dveře, zleva od nich stůl se židlí, u vedlejší stěny křeslo a postel Claire, u další zdi postel Evelyn, nad kterou se nacházelo střešní okno, a regál s knížkami, pak u vedlejší stěny přiražená moje postel a skříň a uprostřed místnosti oválný koberec.
,,Jenom tam prý moc lidí nechodí, chybíš jim tam,” pokračovala brunetka vedle mě. ,,Měla by ses tam zase někdy objevit a vypůjčit si celý oddělení knížek.”
,,Hmm,” přitakala jsem, ,,to asi měla. Tak já se tam stavím. Třeba hned zítra.”
Claire se převalila na posteli. Nebylo žádné překvapení, že už spí, obzvlášť když tvrdila, jak moc je utahaná. Něco si ze spánku zamumlala. A znovu se převalila. A pak znovu a znovu.
,,No tak super, bude mít radost,” usmála se vřele krátkovláska. ,,Možná bych mohla jít s tebou, aby to bylo…”
Umlčela jsem jí zvednutím ruky.
,,Co je?” šeptla. ,,Claire se budí?”
,,Nevím,” zavrtěla jsem hlavou. ,,Ale něco se děje.”
Upírala jsem pohled na siluetu své sestry. Házela sebou na posteli z jedné strany na druhou. Nejspíš měla pořádně divoký sen.
,,Nemám ji radši probudit?” nadhodila Evelyn.
,,Možná radši jo,” souhlasila jsem po chvilce. ,,Jestli má noční můry…”
Sestra se zvedla a zamířila k blondýnce. Ta sebou zmítala jako šílená.
,,Ta teda musí mít sny,” chytila ji Evelyn za rameno. Rozsvítila lampičku stojící na vedlejším stole. ,,Hej, Claire! Probuď se!”
V tu chvíli Claire vymrštila ruku a popadla brunetku za zápěstí. Pokojem se neslo dvojí zalapání po dechu. A potom otevřela oči.
,,Měla jsem sen,” vydechla. ,,Sen o hvězdách. Padaly k zemi.”