PA: Následující kapitola obsahuje drastické scény. Čtěte s opatrností ;)
„Harry, tak nám řekni, co se stalo," byla už celá zoufalá Hermiona. Harry seděl s ní a Ronem u krbu ve společenské místnosti a nepřítomně zíral do plamenů, které se před ním třepotaly. Neodpovídal. Už několikrát jim řekl, že se o tom nechce bavit. Ubezpečil je, že Remus je v pořádku a nic se mu nestalo, ale dál to rozebírat nechtěl.
„Napsal ti něco špatnýho?" zkoušel to Ron.
„Vypadá snad Harry na to, že od něj dostal dobré zprávy?" obořila se na něj Hermiona.
„Jen se snažím někam to dopracovat, madam chytrá," vrátil jí to Ron.
„To já taky!"
„Jo, ale když do něj začneš hučet ty, vždycky to dopadne ještě hůř."
„Tak nakonec jsem ta špatná já?" dala si ruce v bok Hermiona a nevěřícně sledovala Rona.
„Nechte toho," promluvil konečně unaveným hlasem Harry. „Už mě z vás bolí hlava," třel si Harry dlaněmi spánky.
„Bolí tě jizva, Harry?" vypadala vystrašeně Hermiona.
„Ne."
„Nemůžeš nám aspoň říct, čeho se ten dopis týká?" zkusila to ještě naposledy. Harry vyčerpaně rezignoval.
„Už se mnou nechce mít nic společného, stačí?" nevěděl už Harry, co říct. Ron i Hermiona na něj zůstali zaraženě zírat.
„Jako Remus?" nevěřil svých uším Ron.
„Jo, jako Remus. Lupin. Ještě něco?" začal být Harry podrážděný.
„Proč?" zmohla se na jediné slovo Hermiona.
„Proč myslíš? Nikdy mi to neodpustí," pousmál se hořce Harry. Byl to ale hodně zoufalý úsměv. Nechápal, jak jim to nemohlo nedojít.
„Počkej, kámo, to jako myslíš vážně? Tohle ti Remus napsal? Že už s tebou nechce nic mít kvůli, no...víš kvůli čemu. Jako kvůli tomu, co se stalo na ministerstvu?" Ron hledal ta správná slova, smrt Siriuse byla tabu.
„Zjednodušeně řečeno, ale ano," vstal Harry z pohovky. „Hlavně to nikomu neříkejte, jo? Nestojím o žádné lítostivé pohledy, stačí mi ty vaše. Ale takhle to prostě je. Remus se vyjádřil jasně a já ho chápu. Nemám mu to za zlé. Dal mi to už několikrát najevo, nevím, co jsem si myslel, když jsem mu minulý týden psal. Bylo jasné, co mi odepíše. Jen mě to...prostě-" Harrymu došla slova. Hermiona k němu přistoupila a položila mu ruku na rameno.
„Máš nás, Harry. Jestli se k tobě takhle Remus zachoval, nestojí za to!"
„Jo. To jsem si o něm teda nemyslel. Je to pěknej parchant," nešetřil nadávkami Ron.
„Má v hodně věcech pravdu," bránil ho ještě Harry.
„Tohle neříkej, Harry. Jestli ti vyčítá smrt Siriuse, tak není normální! Vždyť to byla past! Od Voldemorta! Co by udělal on, kdyby měl takovou vizi? Šel by tam úplně stejně jako ty, o to se klidně vsadím!" Hermiona byla upřímně rozzuřená.
„Je to všechno složitější," kroutil hlavou Harry. „Jsem unavený. Jdu spát."
„Je půl osmé," podotknul Ron. Harry se na něj vyčerpaně podíval. „Jo, tak jasný. Tak čau," pokýval chápavě hlavou.
„Nemysli na to. Zkus se z toho vyspat, Harry," objala rychle Hermiona svého kamaráda a pak už jen sledovali, jak od nich odchází.
*****
Harry ležel na posteli a zíral do nebes nad sebou. Věděl, že nebude moct usnout, ale chtěl být sám. Tak moc ho zraňovalo, co mu Remus napsal. Vážně svým rodičům tak špatně oplácí jejich oběť? Vypadá to snad, že si Harry neváží toho, co pro něj udělali? Tak to přeci není! Že ohrožuje ostatní? Vždyť on nechtěl, aby s ním chodili. Žádal své spolužáky, aby zůstali v Bradavicích, ale oni ho samotného jít nenechali! Nad tím vším a mnohým dalším Harry pořád dokola přemýšlel. Slyšel i kluky, jak jdou spát, ale on pořád nemohl zabrat. Nedokázal se s tím, co mu Remus napsal, prostě smířit.
Když Harry konečně usnul vyčerpán neustálým přemýšlením, bylo všude kolem už absolutní ticho. A při tom všem obviňování sebe samého zapomněl udělat to, co dělal každý večer před spaním. Vyčistit si mysl...
*****
Malou tmavou místností se ozýval nelidský šílený smích Belatrix Lestrangové.
„Chachááá, podívejme se, koho tu před námi schovávali," táhla za sebou malé uplakané, sotva pětileté děvčátko. To se snažilo z jejích rukou vyškubnout a utíkat ke svým rodičům, ale proti Smrtijedce nemělo šanci.
„Výborně, Bello, hned to bude zajímavější," pronesl potěšeně její pán. Voldemort postával před vyděšeným starším mužem a mladší ženou. Žena, když viděla, koho Belatrix vede, dostala přímo hysterický záchvat.
„Nééé, mojí malou holčičku nééé, za nic nemůže, je nevinná. Nechte ji, prosím," klekla před skupinku asi osmi lidí zahalených v černých pláštích, kteří před malou chvílí vtrhli do jejich domu. „Mou malou Susan nééé!" brečela zoufale a věšela se za jejich hábity. Jeden z nich do ní surově kopl, až se žena skácela na zem ke svému muži. Pláč dítěte se mísil s pláčem jeho matky a otec, manžel té ženy, vyděšeně s doširoka otevřenýma očima sledoval scénu před sebou. Smrtijedi se svým pánem se tomu smáli.
„Můj milý Situsi, tak dlouho jsem tě hledal. Když jsem se vrátil, postrádal jsem tě," kroužil kolem něj Lord Voldemort, pohrávajíc si při tom s hůlkou v ruce.
„Nevěděl jsem, jestli je to pravda, můj Pane. Chtěl jsem přijít," snažil se hájit muž, který kdysi patřil k lidem, kteří na ně teď mířili svými hůlkami.
„A proto sis vzal mudlu. A zplodil si s ní tohohle křížence," ukázal pohrdavě Voldemort nejdřív na ženu a poté na dítě. Obě plakaly.
„Blééé," začala se zhnuseně šklebit Belatrix a ostatní jí přizvukovali.
„Já vám to vysvětlím, můj Pane," klečel před ním muž.
„To nebude třeba. Vyřídíme to rychle. Vím, že jsi utíkal za Brumbálem a zradil jsi mě. A to má jen jedno řešení. Jen nevím, koho zabít jako prvního. Asi to děcko, pak tu mudlu a na závěr tebe. Ať to všechno hezky vidíš," smál se ledovým tónem Voldemort.
Dívenka začala plakat ještě víc. Byla tak vystrašená. Rozuměla už těm slovům. Chtěla ke své matce, natahovala k ní ruce, ale marně.
„Mamííí!"
„Mohu začít, můj Pane? Už mě ten harant nebaví," žádala o první kletbu Belatrix.
„Jsi nějaká nedočkavá, Bello, ale což. Posluž si," souhlasil Voldemort. Žena začala ječet a bušit do postav kolem sebe.
„Nééé!"
„Macnaire, postarej se o to," ukázal ledabyle Pán zla k ječící matce.
„Sectumsempra!" Žena utichla. Vyděšeně lapala po dechu. Na jejím těle se začaly objevovat řezné rány, z nichž se hrnula krev. Brzy byla její bílá noční košile celá rudá.
„A tebe teď zabiju. Víš, co to znamená, holčičko?" zeptala se Belatrix falešně sladkým hláskem dítěte před sebou. To jen nevěřícně zíralo na svou matku ležící v ratolišti krve. Muž, kvůli kterému tam všichni byli, se nezmohl ani na slovo. Holčička kroutila hlavou a vyděšeně sípavě plakala. „Že umřeš. Avada Kedavra!"
Dívenka s dlouhými blonďatými vlásky utichla a skácela se k zemi. V obličejíku jí zůstaly otevřené její krásné modré oči, které už nyní nabraly namísto vyděšeného jen prázdný výraz. Žena na zemi se začala zmítat. Chtěla začít zoufalstvím křičet, ale z úst se jí řinula jen krev.
„Tak už víš, jak končí zrádci, Situsi?" zeptal se ho Voldemort, který vypadal, že se při tom všem dobře baví. Muž se třásl a neodpovídal. Jen zíral na svou mrtvou dceru a polomrtvou manželku. „Tohle už můžeš taky ukončit, Macnaire," mávnul ledabyle k ženě na zemi, jako by to byl jen kus hadru.
„Avada Kedavra." Žena se po zeleném smrtícím paprsku přestala zmítat. Zůstala ztuhle ležet v kaluži své vlastní krve.
„A co s tebou, náš drahý?" ušklíbal se Pán zla nad zničeným mužem. „Myslím, že naše Nagini má už hlad. A zrádci chutnají prý nejlíp," začal se Lord Voldemort smát nad svým dalším triumfem. Vše mu zatím vycházelo dokonale podle plánu - nejdřív pozabíjet zrádce, pak ty ostatní – Brumbála, Pottera a spol. A pak už mu nebude stát nikdo v cestě k ovládnutí kouzelnického světa.
„Nagiiiniii....poojď k večččeřiii," volal Voldemort svou nejvěrnější. Nikdo z přítomných mu nerozuměl, slyšeli pouze sykot – mluvil hadí řečí.
Zpoza rohu se vynořil obrovský had a před pohledem, který následoval, odvraceli nenápadně zrak i někteří z přítomných Smrtijedů. Nagini se hned napoprvé svými ostrými zuby zakousla muži přímo do krku. Šílený řev muže se mísil s krutým smíchem Pána zla a Nagini neustále opakovala své smrtící výpady, dokud tento zrádce, stejně jako jeho dcera a žena, neutichl. I on zůstal ležet v rudé kaluži. Nagini se na okamžik zastavila a stočila pohled k svému Pánu.
„Dooobrooou chuuuť," zasyčel Lord Voldemort, pokynul jí rukou a Nagini se pustila do své večeře.
*****
„Harry! Harry, probuď se!"
Harry s trhnutím otevřel oči a vyděšeně se začal rozhlížet kolem sebe. Neskutečně ho bolela hlava, jizva ho pálila a bylo mu na zvracení. Nejen z té bolesti, ale i z toho, čeho byl ještě před chvílí svědkem. Rychle se posadil, nahnul z postele a začal zvracet.
„To je dobrý, kámo. To jsme my," promlouval k němu potichu Ron a jedním mávnutím hůlky nechal nepořádek zmizet. „Co se stalo?" zeptal se ho potichu a s nepříjemným pocitem sledoval svého kamaráda, který se třásl po celém těle.
„Já...musím – musím za McGonagallovou," vydechl Harry a vstával z postele.
„Zajdu tam," ozval se Neville a vyběhnul z jejich pokoje dřív, než stačil kdokoliv zareagovat.
„Můžeme něco udělat?" optal se Dean, který s Seamusem postával kousek opodál.
„Jen...jen mi řekněte, jestli jsem něco říkal," chtěl vědět Harry, ztěžka oddechujíc. Doufal, že ne.
„Neříkal. Jen ses smál a házel sebou," odpověděl mu zamračeně Ron. „A to fakt dost divně." Harry se na něj zničeně zadíval a Ronovi bylo jasné, co to znamenalo. Čí smích to ve skutečnosti byl. „Cos viděl?" optal se ho potichu kamarád. Harry zavrtěl hlavou a schoval si hlavu do dlaní a chvíli tak zůstal. Snažil se na to zapomenout, ale nešlo to.
„Není tam!" vtrhnul Neville do pokoje, až tím všechny vylekal. „Nick říkal, že odváděla před chvílí nějakou prvňačku na ošetřovnu."
Harry se nato vydal nejistým krokem ke dveřím.
„Kam jdeš?" šel Ron za ním.
„Musím to někomu ohlásit."
„Počkej, jdu s tebou."
„Ne, počkej tu na McGonagallovou. Řekni jí, že jsem měl vizi. A že je stejně na pomoc pozdě. Jdu...za Brumbálem."
„Je ti zle, půjdu tam místo tebe," nechtěl ho nechat Ron odejít.
„Zvládnu to!" zvýšil netrpělivě hlas Harry, což ho konečně zastavilo. „Počkej tu na ní, prosím. Dík," pronesl ještě smířlivě a zmizel.
Harry se pár kroků za portrétem Baculaté dámy zastavil a začal váhat. Snape říkal, že má co nejdříve vyhledat nejbližšího člena Řádu a nyní se nabízeli dva. On a Brumbál. Sklepení a ředitelna byly vzdáleny přibližně stejně. Ale upřímně – za tím druhým se mu vůbec nechtělo. Ne po dnešku. To snad raději za Snapem. A navíc to mělo ještě další důvod. Nic nechtěl vědět víc, než jestli je Snape na hradě nebo s Voldemortem.
Roztřeseně se vydal do sklepení. Nezabýval se tím, jestli někoho potká, prostě jen spěchal kupředu. Hlava mu pořád třeštila, jizva už pálila méně, ale co byla fyzická bolest proti hrůze, kterou měl stále před očima, proti tomu, co pořád slyšel v uších. Ten hrozný vyděšený křik a pláč té malé dívky, prosby matky, tak podobné té jeho, hrůzu v očích muže, když uviděl Nagini. A když se mu zahryzávala do těla. A on vše viděl. Viděl Voldemortovýma očima.
*****
Severuse vzbudilo tiché klepání na dveře. Nejdřív si myslel, že se mu to zdálo, ale za chvíli se ozvalo znovu a hlasitěji. Někdo klepal na dveře jeho pracovny, která ale byla ještě přes dvoje dveře. Z pracovny totiž vedly dveře do jeho obývacího pokoje a následně do ložnice a koupelny.
Přehodil přes sebe černý hábit, který rychlým pohybem zapnul u krku, a dlouhým rázným krokem přešel přes obě místnosti, které ho od jeho pracovny oddělovaly. Klepání se ozvalo znovu, opět silněji.
Severus prudce otevřel dveře a zůstal stát jako opařený. Za nimi nestál nikdo jiný než Harry Potter. A ten, když ho uviděl, si viditelně oddechnul.
„Pottere?" Chlapec se třásl a byl značně pobledlý.
„Pane. O-omlouvám se. Říkal jste, že mám vyhledat někoho z- z Řádu, když- když-" Severus popadl koktajícího Pottera za paži a zatáhnu ho dovnitř. Dveře za ním zabouchnul a zabezpečil kouzlem.
„Měl jste vizi?" Potter nešťastně přikývnul.
„Profesorka McGonagallová u sebe nebyla. Já- mrzí mě to-"
„Nemáte se za co omlouvat, to spojení s Pánem zla-" Severus nenechal domluvit chlapce a Potter zase jeho.
„Zapomněl jsem si vyčistit mysl! Dělám to pokaždé, opravdu, ale mně...úplně mi to vypadlo z hlavy. Myslel jsem na- nemohl jsem usnout. Strašně dlouho. Dočista jsem na to zapomněl." Potter se stále třásl a rukou si přejížděl po jizvě.
„To probereme později. Pojďte," odvedl ho k sobě do obývacího pokoje a usadil ho na pohovku. Sám zůstal stát nad ním. „Bolí vás hlava?" Chlapec přikývnul a nejistě se rozhlížel okolo. Tam ještě nikdy nebyl.
„Vždycky mně po tom spojení bolí hlava. A jizva."
„Je vám zima? Třesete se." Potter pokrčil rameny. Severus mu hodil deku, která ležela kousek opodál, a chlapec se s ní nejistě přikryl. Profesor mávnutím zažehnul oheň v krbu. Ještě se rychle vrátil do své pracovny a z police vzal lektvar proti bolesti. „Vypijte to," podával mu za okamžik malou lahvičku. Potter ji do sebe kopl, aniž by se pozastavoval nad obsahem. „Takže. Řekněte mi přesně, co jste viděl." Severus viděl, jak je kluk rozrušený, a tušil, že asi neviděl nic příjemného.
I když bylo v pokoji už tepleji, Potter se zachvěl. Přitáhnul si deku blíž k tělu a zíral do plamenů.
„Voldemort a Smrtijedi...zavraždili jednu rodinu," začal po chvíli své vyprávění.
„Víte, kdo to byl, Pottere?" Věděl, že má Voldemort několik cílů. Když se vždy dozvěděl, kde se někdo z hledaných ukrývá, neváhal ani chvilku, aby se pomstil.
„Myslím, že se jmenoval...Situs," pronesl pomalu.
„Sakra!" zaklel Severus.
„Znal jste ho, pane?" podíval se na něj Potter vylekaně.
„Býval to Smrtijed. Ale změnil už během poslední války stranu. Když jsem se dozvěděl, že po něm Pán zla pátrá, Brumbál ho hned zkontaktoval. Tvrdil, že se s rodinou schová." Severus se opřel rukou o krb a přemýšlel, kde se mohla stát chyba. Najednou promluvil zase chlapec. Zněl vyděšeně.
„Bylo to strašné." Severus se k němu otočil a viděl, jak zírá zase nepřítomně do ohně. „Byla tam Belatrix. Zabila tu holčičku. Smála se jako tenkrát, když zabila Siriuse. Pořád slyším, jak ta holčička strašně brečela a Belatrix se tomu jen smála. Věděla, že umře, ona, i její rodiče, a strašně se bála." Severus ho bez hnutí sledoval a pečlivě poslouchal.
„Už jsem viděl umřít několik lidí, víte, pane? Já...vždycky jsem se s tím nějak vyrovnal. Jednou jsem měl sen, který byl taky skutečný. Tam Červíček zabil nějakého muže. To poslouchal Voldemorta, když ještě neměl zpět své tělo. Pak jsem toho muže viděl jako ducha na hřbitově při Turnaji. Tam taky zabili Cedrika. Bylo to hrozné, ale rychlé a nečekané. Tohle ale- to- bylo strašné," zopakoval znovu a hlas se mu zadrhával.
„Když se s nimi chtěla ta žena prát za své dítě, nějakým kouzlem ji celou pořezali. Nevím, co to bylo, ale všude byla krev. Hrozně krve. Pak ji Macnair taky zabil. A nakonec toho muže. Voldemort chtěl, aby to všechno viděl, proto ho nechal nakonec. Zabila ho Nagini. A pak jí ho nechal Voldemort sníst. To- to už jsem neviděl. Jen- jen jak ho zabila. Krev stříkala všude kolem a-a já se smál. A on křičel..." Severus už chápal, proč byl chlapec v takovém stavu. A nedivil se mu. Věděl, jakých zvěrstev jsou Smrtijedi schopní.
„To jste se nesmál vy," promluvil potichu a opatrně Snape.
„Smál," namítal Potter a konečně se obrátil k němu. „Viděl jsem to všechno jeho očima! A Ron říkal, že jsem se smál. Byl jsem on!" Byl úplně zničený. Schoval si tvář do dlaní. Severus rychle přešel znovu do pracovny a vzal z police další lektvar.
„Vypijte ještě tohle, Pottere." Chlapec k němu vzhlédl a vděčně přijal Uklidňující lektvar.
„Děkuji, pane." Mluvil potichu. Oči měl zarudlé, ale bez slz. Byl v šoku - kdo by nebyl. Severus přikývnul. „Mohla to být jen past? Možná se to nestalo?" zkusil ještě chlapec hledat jiné vysvětlení, ale Severus odmítavě zakroutil hlavou.
„Říkal jste, že to bylo ojedinělé. Navíc by nedávalo žádný smysl, aby vám to cíleně ukazoval. Zdá se, že vám čištění mysli pomáhá před nežádoucím spojením vaší mysli s myslí Pána zla. Nitrobranu neovládáte, ale jste již odolný vůči nekontrolovaným vpádům. Ty totiž nejsou tak silné, jako když je na vás použit nitrozpyt přímo," vysvětloval Severus.
„Jsem takový idiot," opřel hlavu Potter do opěrky a zavřel oči.
„Stalo by se to tak nebo tak."
„Kdybych nemyslel na ten-" Chlapec se zase zarazil a dál nemluvil.
„Na co?"
„To je jedno," zadíval se Potter pro změnu do země. Severus k němu přistoupil.
„Teď vám něco řeknu, Pottere, a dobře mě poslouchejte." Jmenovaný se na něj s očekáváním zahleděl. „Dva měsíce se tady s vámi piplám, abychom něčemu podobnému zabránili. Dělám to nejen proto, že mi to nařídil ředitel, ale protože stojíme na stejné straně. A vy, co si budeme nalhávat, jste jeden ze základních článků té strany. Nevím proč, ale mám své tipy. Abych vás však mohl umění nitrobrany naučit, musíte ovládat své emoce, což ve vašem případě není nic jednoduchého. Potřebuji vědět, co vás zatěžuje a brání nám v postupu. Potřebujeme to odstranit, ale pokud mi neřeknete, co to je, nepokročíme nikam. A vy budete nadále sledovat, jak Pán zla vraždí ty, co mu stojí v cestě, a věřte mi, že jsou i daleko horší způsoby, jak to dělá. A to bych vám skutečně nepřál vidět." Severus mluvil jasně a rázně, ale ne tvrdě. Potter z něj nespouštěl oči a pomalu přikývnul.
„Do-dobře."
„Dobře?" Severus nečekal, že by Potter hned souhlasil. Myslel si, že do něj bude muset hučet déle, ale byl skutečně na dně. Chtěl se toho břímě už asi zbavit.
„Řeknu vám to. Všechno," souhlasil chlapec nejistě a Severus byl spokojený, že konečně dosáhl svého.
„Dobrá, takže začneme dneškem. Co se stalo? Byl jste mimo už od rána. Profesorka McGonagallová vám zakázala návštěvu Prasinek, pokud se nepletu."
„Jo. To mě dost naštvalo. Brumbál se asi vyžívá v tom, držet mě pořád někde zavřeného. A já nesnáším, když musím být někde zavřený. Nejdřív mě nechal u Dursleyů, tam mě zavírali pro změnu oni; pak na Ústředí - ani na Příčnou ulici jsem nemohl. A teď mě drží tady, že prý už neplatí Siriusovo povolení. Jako by to někdo kdy ověřoval!" rozhodil nechápavě Potter rukama. „A to nevadilo, že mi ho dal před dvěma lety, když byl ještě hledaný za několikanásobnou vraždu?!" Nad tím Severus nepřemýšlel, ale to, co říkal, dávalo smysl. Brumbál byl prostě mistr manipulace. Samozřejmě, že to nikdo nikdy neověřoval! I jeho do toho chtěl nastrčit jen na oko.
„Ale pak mi přišel dopis od Remuse," pokračoval chlapec už klidněji a znatelně smutněji.
„To jsem si mohl myslet," odfrknul si Severus. „Neříkal jsem vám, abyste ho nebral vážně? Příště dopis od něj rovnou spalte."
„To nebude třeba, už od něj žádný nedostanu. Prý to byl poslední dopis, co mi napsal." Podepřel si unaveně hlavu rukou. Už byl o dost klidnější, lektvar, zdá se, začal účinkovat.
„Tak to není žádná škoda, řekl bych." Severus v duchu proklínal Lupina a uvažoval nad tím, kterou ošklivou kletbu by na něj použil.
„Ale můžu si za to sám. Před týdnem jsem mu psal. Chtěl jsem vědět, na čem jsem. Vždyť víte, co myslím. Byl jste kolikrát u toho. On mi vždycky poradil, když jsem potřeboval. Mohl jsem se na něj obrátit s čímkoliv. Nechtěl jsem ho ztratit."
„Máte kolem sebe spoustu lidí, Pottere. Nemusíte být zničený z toho, že jste ztratil někoho takového. Tím spíš, když se ukázalo, jakého je charakteru." Severus tomu klukovi nerozuměl. Co ho na tom tak ničilo?
„Jo a koho? Jenom Rona a Hermionu, ale ti tomu nerozumějí!" oponoval mu nešťastně Potter.
„A čemu?" Chvíli bylo ticho.
„Válce." Severus předpokládal, že to byla diplomatická odpověď, zastírající něco jiného. Ale k tomu se dostanou...
„A vy jí snad rozumíte?"
„Trochu." Severus si zase odfrknul.
„Věřte mi, že ani trochu. Myslíte si, že jsme ve válce, ale vlastně ani skoro nezačala. Ale až začne, poznáte to." Začal přecházet po pokoji a nahlas uvažoval. „Takže kvůli tomuhle jste dnes zapomněl na nitrobranu. Až Lupina potkáte, můžete mu poděkovat za hezké sny," nešetřil Severus ironií.
„Možná má pravdu," pokrčil chlapec odevzdaně rameny.
„Posloucháte vůbec, co vám celou dobu říkám?" Severus už nevěděl, jak jinak mu to říct.
„Vy jste se znal s mojí mamkou, že?" vytáhnul Potter nečekaně informaci z léta. Severus se zarazil na místě. Co to s tím mělo co dělat?
„Ano."
„Možná byste dovedl posoudit, co by si myslela. Jestli vám to nevadí. Pane." Potter zněl divně. Zabalený v dece se ošíval a vypadal nervózně. Jako by se bál toho, co přijde.
„Co by si myslela o čem?" Nerozuměl tomu.
„O mně. Myslíte, že by si myslela, že si nevážím její oběti?"
„Cože?" Severus myslel, že špatně slyšel.
„Remus to naznačoval už před třemi lety. Ano, choval jsem se nezodpovědně, když jsem tu tenkrát běhal s plánkem a věděl jsem, že po mně jde vrah. Vždyť jste mě sám nachytal, víte to. No a Remus říkal, že svým rodičům špatně oplácím, když dávám takhle v sázku svůj život. A teď mi to napsal znovu. Že svým chováním znevažuji jejich oběť." Severus nenáviděl Lupina. Nikdy ho nemusel a odteď ho nenáviděl.
„Aby bylo jasno, Pottere. Vaši matku jsem znal dost dobře na to, abych vám s jistotou řekl, že tohle by si nikdy nemyslela. Netvrdím, že by skákala radostí z toho, že se rok co rok ocitáte v ohrožení života, ale byla Nebelvírka jako vy. Taky se do všeho vrhala po hlavě. Určitě by byla hrdá na to, že jste se chtěl pokusit svého kmotra zachránit."
„To přeci nedělají jen Nebelvíři. Je normální, že vám na někom záleží víc než na sobě. A nejde jen o Siriuse. Šel bych tam pro kohokoliv," nesouhlasil s jeho tvrzením Potter. Severus protočil očima.
„Samozřejmě, vy byste šel i pro nepřítele, Pottere. Zapomněl jsem, že když nemáte koho nebo co zachraňovat, nemůžete s čistým svědomím existovat, " odfrknul si. „Jste stejný jako ona, neměla by vám co vyčítat. Ona se obětovala pro vás a vy jste se chtěl obětovat pro svého kmotra. To není nevděk."
„Opravdu?" Potter už nabyl trochu pozitivnějšího výrazu.
„Už jsem vám asi tisíckrát říkal, že já nežertuji, pamatujete?" Potter přikývnul.
„Jo. Ale tisíckrát jste to neříkal, takže teď žertujete," podotkl jen tak mimochodem se slabým vyčerpaným úsměvem. Byl opravdu celý Lily, Severus nepřeháněl, když to říkal. Úplně ji viděl, až ho to v tu chvíli zasáhlo u srdce. Pomůže mu. Musí.
„To jen zveličuji, abych zdůraznil své tvrzení," vysvětlil mu Severus poučně, když se vzpamatoval. „Teď ale nezveličuji ani v nejmenším, když budu tvrdit, že Lupin je zoufalý blázen, který se nevyrovnal se ztrátou svého přítele, a bezostyšně hází vinu na dítě, které chtělo jen zachránit člověka, na kterém mu záleželo. A neprotestujte, Pottere, ještě vám rok do plnoletosti schází, takže jste dítě." Potter se zašklebil a Severus zaslechl, jak si brblá něco o dospívajícím. Byl rád, že ho dostal do lepší nálady. Přišel totiž čas na to nejdůležitější.
„A teď se posuňme dál a povězte mi o té záležitosti s panem ředitelem. Protože to je podle mého názoru ještě závažnější problém." Potter přikývnul.
„To asi ano. Neřeknete to ale nikomu, že pane? Nikdo to nesmí vě-"
Harry se zarazil v půli slova, neboť se v krbu objevily zelené plameny a něčí hlava.
„Severusi?! Severusi! Harry se ztratil!" ozýval se z krbu hlas Albuse Brumbála.