„Takže v dohledné době jen tak nebude?" zaslechl Harry zpoza dveří ošetřovny nevěřícný hlas madam Pomfreyové.
„Bohužel, Poppy. Korloch je ministerstvem stále vedený na seznamu zakázaných látek. Domníval jsem se, že se jedná pouze o dočasné omezení, ale paní Ministryně má asi pocit, že když Korloch zakáže, nikdo Elixír pomalé smrti neumíchá," vysvětloval posměšně profesor lektvarů.
„Naivní představa. A nepoužívá se přeci jen do pomalých jedů!" rozčilovala se dál bradavická ošetřovatelka.
„Nejdu tam," zaúpěl Harry, sotva popadajíc dech, a už se otáčel od dveří pryč.
„Na to zapomeň," popadla ho Hermiona za paži a otevřela dveře ošetřovny. Byla celá strachy bez sebe, když k němu z tribuny doběhla. Jakmile Hermiona s Harrym a v závěsu s Ginny, Ronem a Katie vstoupily na ošetřovnu, otočily se k nim dva překvapené páry očí.
„Pottere? Už? Týden po začátku školy? Chcete trhnout osobní rekord?" hnala se k němu madam Pomfreyová, jakmile ho spatřila. „Tady hrál někdo famfrpál, že? Říkám to pořád, jednou se při něm někdo zabije," hudrovala a už si ho odváděla k posteli. „Co se stalo?"
„Trefil mě potlouk. Sem," ukazoval Harry na žebra a těžce dýchal. Madam Pomfreyová nad ním párkrát zamávala hůlkou, aby provedla diagnstiku. Podezřele se přitom mračila.
„Měli jsme konkurz na odrážeče," vysvětloval omluvně Ron, jako by snad za to byl odpovědný.
„Máte asi skvělé spoluhráče, Pottere. Když dokáží zlikvidovat vlastního kapitána už při konkurzu," pronesl posměšně medovým hlasem Snape a Harry k němu vyslal jeden ze svých zamračených pohledů.
„Vždyť jim to sám řekl!" už se neudržela Hermiona a Harryho zamračený pohled se přesunul na ni. Ta si z toho ale nic nedělala a pokračovala ve svém spílání. „Jak tě to mohlo napadnout, Harry! Taková bezohlednost!"
„Já nevím, co jste komu řekl, ale máte tři zlomená žebra, Pottere. Ještě musím zkontrolovat, jestli nemáte nějaké vnitřní zranění. Asi se vám nedýchá moc dobře, že?" pozorovala ho stále zamračenější madam Pomfreyová.
„Ne," vydechl vyčerpaně Harry. Bylo mu čím dál hůř.
„Musíte to ještě chvíli vydržet. Dám vám pak hned něco na bolest a srůst kostí."
„Tři zlomená žebra?" třeštila nevěřícně oči Hermiona. „Tak už jsi spokojený?" vyjela na Harryho.
„Cože?" nechápal Harry. Madam Pomfreyová se k ní překvapeně otočila.
„Tohle je ošetřovna, pacient potřebuje klid!"
„Vždyť jim sám přikázal, aby se do něj těmi potlouky strefovali!" dívala se stále rozzlobeně na Harryho. Ten byl z jejího chování chvíli mimo.
„Hermiono, měli bychom jít," upozornil ji Ron, chtěje tak zachránit situaci.
„Tos udělal schválně? Kvůli tomu, cos říkal ve středu?" nehodlala přestat Hermiona.
„O čem to mluvíš?" sípal Harry ztěžka.
„Vím, co se ti furt honí hlavou! Sám jsi to přiznal. To se chceš pořád nějak trestat?"
„Hermiono, uklidni se a pojď pryč," snažil se ji zastavit Ron.
„Ty ses zbláznila? Šlo jen o konkurz, to se ve famfrpálu stává," sledoval ji Harry nevěřícně.
„Záleží ti vůbec ještě na něčem? Nebo na někom? Na sobě?" nepřestávala pořád Hermiona.
„Jakou souvislost to má s výběrem odrážečů? Možná jsi nejchytřejší v ročníku, ale o famfrpálu nevíš nic, tak do mě přestaň rejpat!" začínal už být docela naštvaný.
„Mám o tebe starost, Harry. To co jsi říkal ve středu, to-"
„Nemusíš o mě mít starost. Přežil jsem 15 let bez toho, aby se o mě někdo staral, tak to přežiju i teď," chytil se Harry znovu za hrudník a tvář se mu zkřivila bolestí.
„Už toho mám dost! Dohadovat se můžete jindy. Jestli jste si, slečno Grangerová, nevšimla, má pan Potter bolesti. Ihned odejděte!" přikázala rázně madam Pomfreyová.
Hermiona se už už nadechovala k další poznámce, ale jeden přísný pohled od madam Pomfreyové ji zastavil. „Samozřejmě," souhlasila a vydala se s Ronem a udivenou Ginny a Katie ke dveřím. Ani jedna z hráček nechápala, o čem to mluvila. „Ale ještě si spolu promluvíme," dodala nakonec Hermiona před odchodem, a dostála tak své pověsti, že má vždy poslední slovo. Ale dnes ho neměla...
„Čemu jsi nerozuměla na tom, že se s tebou o tom nechci bavit! Mám ti to snad dát písemně?!" zakřičel na ni ještě Harry přes celou ošetřovnu, držíc si při tom stlačená žebra, aby si ulevil od bolesti, kterou svým jednáním jen zhoršoval.
Hermiona se nadechovala k odpovědi, ale madam Pomfreyová už rázně zakročila. „A ven!" vyhodila ji z ošetřovny. Kroutila pak nevěřícně hlavou a mumlala si pro sebe něco, čemu Harry nerozuměl. Pak se vedle ní k Harrymu zděšení objevil Snape, tichý pozorovatel, na kterého dočista zapomněl. „Oh, díky, Severusi, to je přesně to, co Potter potřebuje," brala si od něj tři lahvičky různobarevných lektvarů. Snape jen přikývnul. „Takže jeden po druhém, Pottere. Kostirost, proti bolesti a na spánek. Tak šup," podávala jeden po druhém Harrymu. Tomu už bylo opravdu zle, byl bílý jak stěna, nedaleko od toho, aby omdlel.
Když všechny vypil, všiml si, že Snape stále stojí opodál a pozoruje ho. Možná mu to připadalo zábavné, ale možná chtěl taky ještě něco dořešit s madam Pomfreyovou, protože než Harry usnul, viděl, jak spolu ti dva odcházejí do její pracovny a něco řeší.
*****
Když se Harry probudil, uviděl u jeho postele sedět Hermionu s Ronem. Hermiona si četla a Ron opřený hlavou o zeď podřimoval. Harry musel minutku přemýšlet, než si uvědomil, proč je tady, a co se stalo.
„Ahoj," ozval se potichu. Ještě pořád se cítil trochu malátně, ale žebra už ho skoro nebolela.
„Harry!" zvolali společně oba jeho přátelé.
„Kolik je?"
„Asi sedm večer," oznámil mu Ron. Harry se podíval z okna a skutečně už se začalo stmívat.
„A jak se cítíš?" zeptala se ho soucitně Hermiona. Měla ve tváři nešťastný výraz.
„Je to lepší," odpověděl popravdě Harry.
„Harry, promiň. Moc mě to mrzí. Chovala jsem se dneska hrozně. Je mi to tak líto. Ron s děvčaty mi to vysvětlili," držela ho za ruku Hermiona a horlivě se omlouvala.
„Jo. Řekli jsme jí, že to bylo možná trochu šílený, ale u tebe a s tvými létacími schopnostmi nic neočekávatelného. Byla fakt náhoda, že tě Rob trefil. Nikdo jiný neměl šanci," vysvětloval Ron.
„Když já jsem si myslela-"
„Nech už to plavat, Hermiono," skočil jí do řeči Harry.
„Zlobíš se na mě?" Harry zakroutil hlavou. „Vážně?"
„Vážně." Asi poslední věc, co chtěl, bylo rozhádat se s Hermionou. Naštvala ho, to ano, ale pořád si říkal, že když nejde o život, jde o nic. To věděl z vlastní zkušenosti. A bylo na ní vidět, jak moc toho litovala.
„Tak už jste vzhůru, Pottere! Skvělé," vykoukla ze své pracovny madam Pomfreyová. „No, vypadá to dobře," prohlásila po chvíli, když zkontrolovala Harryho. „Ale nechám si vás tu do zítra."
„Je-"
„Ano, je to nutné," nenechala ho ani doříct, co zamýšlel. „Když bude vše, jak má být, ráno už tu na snídani nebudete. Na noc ještě dostanete lektvar." A s tím je opustila.
„To přežiješ," povzbuzoval ho Ron.
„Jo."
„Trochu jsem s tím počítala, tak jsem ti něco přinesla," vytáhla Hermiona kupu knih. Šokovaný Ron otevřel pusu dokořán.
„Hermiono, je sobota! Večer! Ráno ho pustí," vysvětloval, jako by jí snad význam nedocházel. Sobotní večery nebyly přece vyhrazené pro učení. To se však netýkalo Hermiony.
„A co tu má Harry asi tak dělat? Číst Famfrpál v průběhu věků po stopadesáté?"
„To je dobrý, díky," vložil se do toho raději Harry a přemístil asi sedm knih na noční stolek. Ron protočil očima a nenápadně na Harryho zakroutil hlavou. Utišit Hermionu šlo jedině přijetím jejího doporučení.
A nakonec to nebyl tak špatný nápad, musel Harry uznat. Když Ron s Hermionou odešli, přišly knihy Harrymu vhod. Lepší, než koukat do stropu a přemýšlet. Takhle mohl trávit čas užitečněji.
Začetl se hned do první, co ležela úplně na vrchu. Pokročilá obranná zaklínadla – odvraťte zlé kletby. To Hermiona odhadla úplně přesně... Ponořil se do toho tak, že ani neslyšel, že někdo vstoupil na ošetřovnu.
„Děkuji, Severusi, nemusel jsi s tím ani tak spěchat. Stačilo to po víkendu," probral Harryho až hlas madam Pomfreyové. Překvapeně vzhlédl a zarazil se.
„Měl jsem čas a chtěl jsem to mít už hotové," odvětil vyrovnaným klidným hlasem Snape. Na Harryho se ani nepodíval.
„Samozřejmě. Tady máš ještě ten seznam. Moc toho není."
„Podívám se na to."
„Děkuji ti."
Rozloučili se a Snape bez ohlédnutí odešel.
„Ještě si čtete?" došla madam Pomfreyová k Harrymu. Ten jen přikývnul. „Měl už byste jít spát. Je skoro deset. Tohle ještě vypijte před spaním. Dobrou noc, chlapče." Harry opět přikývnul, také pozdravil a následoval doporučení bradavické ošetřovatelky.
*****
Když se ráno z ošetřovny Harry vydal na snídani, cítil se už naprosto zdráv. Po cestě nikoho nepotkal. Nebylo ani divu, byla neděle krátce po sedmé, každý normální student o víkendu v tu dobu ještě spí. On chtěl ale už z ošetřovny odejít co nejdřív. Najednou uslyšel ránu a prudce se otočil.
„Ááá, to je náš Potřík lotřík, nějak jsme si přivstali!" zakroužil kolem něj Protiva.
„Běž otravovat někoho jiného," odbyl ho Harry a chtěl jít dál, jenže Protivovi se ho jen tak nechat jít nechtělo.
„Tak už ti prý nestraší ve věži? Ale pořád máme ten zadumaný výraz, že?" Protiva přiletěl těsně k němu. „Přemýšlíme? Přemýšlíme? Jak z toho ven, nevíme!" rozesmál se a Harry se zarazil na místě.
„A z čeho?" zeptal se pomalu opatrně.
„Však ty víš, z čeho, přede mnou se nemusíš bát mluvit. I když, já bych o tom taky neměl mluvit," rozchechtal se tišeji nejproblematičtější bradavický duch. „Nesmíme," upřesnil na oko vážně, a zase začal poletovat sem a tam a prozpěvovat si.
„S Potterem žádná sranda není, vážný je náš Vyvolený. S věštbou hlavu si láme, to teda štěstí máme! Co poví náš zachránce, dočkáme se už konce? Chachá!" Harry stál jako přikovaný a nespouštěl oči z Protivy poletujícího kolem.
„Protivo!" ozval se z levé strany další hlas.
„A-ahoj Nicku," probral se zaražený Harry.
„Och, Harry. Zdravím," usmál se na něj jeho kolejní duch. „Protivo, víš, jaká jsou pravidla! Co tě to napadlo?!" obořil se na svého druha Skorobezhlavý Nick.
„Nikdo tu není. Byla to jen legrace. Vidíš, jak je vyjevenej?" ukazoval na Harryho a stále se pochechtával.
„Jaká pravidla?" zajímalo zcela zmateného Harryho.
„Pravidla o tom, o čem smíme a nesmíme mluvit," promluvil další hlas, tentokrát ženský. Harry se otočil a uviděl další dva duchy, starší dámu s mladší dívkou v starodávných šatech. Občas je někde zahlédl. V Bradavicích se to duchy jen hemží. Byla to Lady Marionne s dcerou Georginou. Netušil, jak zemřeli, ale pár set let už tady byly.
Když tu tak Harry stál se čtyřmi duchy, napadlo ho, jestli se zase někde nekoná nějaká výroční slavnost na počest jejich úmrtí. Pokud ano, s určitostí věděl, že případné pozvání odmítne.
„Protivo, budu tvé chování muset oznámit Krvavému baronovi!" upozornil ho Skorobezhlavý Nick. To na Protivu konečně zabralo a úsměv mu zmizel z tváře.
„Nééé, já už to neudělám. Už to říkat nebudu!" škemral Protiva, ale s Nickem to ani nehnulo.
„Umíš si představit, jaké by mohlo mít následky, kdyby tě slyšel někdo jiný než Harry?"
„Stejně o něm všichni mluví jako o Vyvoleném!" bránil se duch.
„Ale to jsou jen dohady. Oni neznají pravdu. Ani Pán zla! A tak to musí zůstat. Nebo chceš, aby tě Brumbál vyhnal? Když neumíš držet jazyk za zuby?" naklonil se k němu blízko Nick. Protiva se vyděsil ještě víc a zorničky měl doširoka otevřené.
„Ne, to ne. Opravdu. Už budu hodný!" Nick ho chvíli s hlubokým zamyšlením pozoroval. Nakonec pokývnul.
„Dobrá. Bylo to ale poslední varování. Teď odsud zmiz co nejdál," přikázal mu Nick přísně. Ani se nenadáli a Protiva byl pryč. „Promiň, Harry. Už se to nebude opakovat," otočil se k němu kolejní duch.
„Vy to víte?" bylo to jediné, na co se Harry zmohl.
„Samozřejmě."
„My toho víme," přiblížila se k nim Lady Marionne s Georginou, které zatím vše jen z povzdálí pozorovaly. Bylo to pro ně rozptýlení, které ve svém nepříliš záživném bytí uvítali. „Víme toho víc, než si myslíš."
„Tohle jsou Bradavice, tady se nic neutají," vysvětloval Nick, „Někde se něco řekne, zaslechne to jeden obraz, ten to řekne dalšímu, ten další to sdělí duchovi a ten zase dalšímu. Takhle to tu chodí. Obrazy i duchové vědí o všem, co se tady šustne. Zvláště, když máme přímé spojení s ředitelnou," pousmál se hrdě, jako by na to byl pyšný. Harrymu konečně došlo, jak Nick na konci minulého školního roku tak rychle věděl, že utrpěl ztrátu někoho blízkého a ptá se ho na Siriuse. Všechny obrazy ho tenkrát v ředitelně pohoršeně sledovali, když se vrátil z ministerstva. „Ale o tajných věcech mluvit nemůžeme. A o věštbě už vůbec ne," zašeptal Nick a rozhlížel se přitom kolem, zda je nikdo nesleduje. Trochu se mu přitom rozkymácela hlava, takže si ji musel narovnat, což mu ale nečinilo žádný problém. Byl zvyklý.
„To vám nařídil Brumbál?"
„Jistě. Pohrozil všem duchům, že je vyžene z Bradavic, pokud by se o tom někdo nepovolaný, tedy kdokoliv kromě tebe a něj, dozvěděl. A věř, není pro nás nic horšího," promlouval se vší vážností Nick.
„A obrazy by prý nechal zničit," ozvala se poprvé mladá Georgina. „Tak vážného jsme ho ještě neviděli." Harry musel uznat, že za živa musela být krásná. Nebylo jí víc než dvacet. Je to vždy neštěstí, když člověk zemře. A co teprve takhle mladý člověk, který má život před sebou? Co má on před sebou? Čeká ho snad stejný osud? Ne, on se smrti nebojí, kolikrát má takové myšlenky, že by ji i uvítal. Ale copak on si něco takového může dovolit? Smrt je luxus, který on si dovolit nemůže. Aspoň zatím ne...
„Posloucháš mě, Harry?" probral ho ze zamyšlení Nickův hlas.
„Jo, jo. Jen jsem se zamyslel, promiňte. Říkal jste něco?" Nick ho chvíli zkoumavě pozoroval.
„Vím, co se ti honí hlavou, Harry," povzdechl si duch.
„Umíte už číst i myšlenky?" odsekl Harry popuzeně. Bylo to všechno tak nespravedlivé! Proč právě on?! A všichni přesně věděli, jak mu je, to určitě!
„To ne, ale jsem tu už natolik dlouho, abych to na lidech poznal," nedělal si nic Nick z Harryho tónu a smířlivě pokračoval. „Máš před sebou nesmírně těžký úkol, ale pokud bych měl v tomto někomu věřit, tak tobě. Nemám pochybnosti o tom, že to zvládneš."
„Tak to jste asi jediný," povzdechl si Harry. Neměl rád, když v něj měl někdo takovou důvěru. Bylo to tak zavazující! Pocit, že někoho zklame, byl strašný. A teď měl zklamat všechny. I duchy!
„Myslíš? Já tedy ne," zareagovala i Lady Marionne.
„Jestli myslíte to, co se píše ve Věštci – oni potřebují dát lidem nějakou naději. Tak si vybrali mě," pokrčil Harry rameny. „Ale," začal opatrně Harry, „možná víte i víc než já." Duchové neodpovídali, což Harry považoval za dobré znamení. Napadlo ho to znenadání. „Nemůžete mi nějak pomoct?"
„Jakou pomoc myslíš?" odvětil klidně Skorobezhlavý Nick.
„Nevíte, jakou moc mám, kterou Voldemort nemá?" Duchové se smutně pousmáli.
„To nevíme. Kdyby to někdo věděl, řekl by ti to. To neví ani Brumbál," vysvětlovala Lady Marionne.
„A nepatří ta informace třeba do kategorie těch věcí, o kterých nemůžete mluvit?" zkoušel to dál Harry.
„Je mi líto, Harry. To skutečně nepatří. Nikdo neví, o čem věštba pojednává," zakroutil Nick hlavou, až mu zase trochu popojela stranou. Harry se zašklebil, když si ji Nick zase srovnával.
„Dobrá. A co Duch Bradavic? Ten by mi pomoct nemohl? Víte, kde bych ho našel?" K Harryho překvapení se všichni tři duchové hlasitě rozesmáli. „Řekl jsem něco vtipného?" nadzvedl Harry obočí a zvědavě je sledoval.
„V kouzlech jsi skvělý, ale o dějinách Bradavic toho asi moc nevíš, nemám pravdu, chlapče?" sledovala ho pobaveně Lady Marionne.
„Co jsem potřeboval, zjistil jsem si vždy od Hermiony," pokrčil Harry rameny. „O kom tedy mluvil Moudrý klobouk při zařazování?"
„Duch Bradavic," začal vysvětlovat Nick, „není duch, jako jsme my. Je to myšleno obecně. Je to něco, co tu zanechali zakladatelé. Není to hmotné, ale myslí to. Ví třeba, kdy hrozí hradu nebezpečí a zvýší jeho ochrany. Dokáže s hradem komunikovat, zná všechna jeho tajemství. Je tu už od počátku."
„Dokáže komunikovat? A jak?"
„To nikdo neví," odpověděla vysokým dívčím hlasem Georgina. „Je to něco, co je mimo nás."
„Ale s Moudrým kloboukem mluvil. Vždyť nám vyřizoval jeho vzkaz!" nerozuměl tomu Harry.
„I Moudrý klobouk tu zanechali zakladatelé. Není zvláštností, že spolu mohou komunikovat," odvětil Nick, jako by to byla naprostá samozřejmost.
„To ho nikdo nikdy nehledal?" podivoval se Harry.
„Ale to víš, že hledal," pousmál se zase Nick. „A kolikrát!"
„A nikdo ho nenašel?"
„To nevíme. Možná ano, možná ne."
„Pokud ho někdo našel," zakroutila hlavou Georgina, „tak o tom ten dotyčný určitě nemluvil. Nemyslím si, že by Duch Bradavic chtěl, aby jeho tajemství všichni znali. Může ho najít jen ten, kdo je toho hoden. A jen v nouzi nejvyšší."
„Asi někdo jde," zašeptala Georgina a nakukovala do chodby v pravo. Kroky byly slyšet víc a víc.
„S tím ti prostě my pomoct nemůžeme. Zatím nashle, Harry," rozloučil se spěšně Nick a v doprovodu Lady Marionne a Gerorginy odplouval vzduchem pryč.
„Nicku? Nicku, počkej! Lady Marionne, Georgino! Vy mi musíte pomoct! Tohle je nejvyšší nouze!" popobíhal jejich směrem Harry a volal na ně. Duchové se však rychle vzdalovali.
„Harry?" ozval se z dálky za ním někdo, s kým chtěl mluvit asi ze všech nejmíň. A když se váhavě otočil, bylo to ještě horší. Několik metrů od něj stáli překvapení Brumbál s profesorem Snapem a profesorkou McGonagallovou.