Ode dne, co jsem se na nějakou dobu stal Louisovým ‘učitelem’ uplynul téměř týden a já jsem ho od té doby neviděl. Byla to tuším středa a já se neodvážil do dneška vystrčit nos z domu. Dnes je neděle a bohužel už nevypadám tak nemocně, jako předtím, takže škole už se nevyhnu. Ani Louimu. Jak ho znám, bude dělat, že se to nestalo. Ale to já nechci. Nikdy nechci zapomenout. Možná měl pravdu, měl jsem víc kluků než on holek, ale láska? Tak na tu jsem zatím štěstí neměl. Poblouznění? Jistě, mnohokrát i neopětované, ale to co cítím k tomu hnědovlasému andělovi se snad ani nedá popsat slovy. Není to přímo láska, ale mohla by se z toho láska stát. Ale nesmím to dát najevo, nejsem připraven mu to říct. A on není připraven to slyšet.
Jako asi nikdy nebude.
V noci sebou neustále házím, kvůli naprosto nesmyslnému snu, kde jezdím na bělostném jednorožci s duhovou hřívou. Když doběhne k budově, vzdáleně podobné Louisově domu, snese se přede mě na zem okřídlené stvoření. Nejdřív chci utéct, ale nohy mě nechtějí poslouchat, stojím jako přikovaný na místě, vtom se ta věc otočí na mě a já spatřím lidský obličej. A ne ledajaký obličej, je to Louis, jeho křídla září jako roh jednorožce, jenž stojí opodál a spásá trávu. Anděl ke mně natáhne ruku, uchopí mou dlaň do své a -
Ozve se příšerně hlasité pípání budíku. V polospánku natáhnu paži a praštím do přístroje tak, až spadne na zem, kde ale bohužel stále křičí. No, nakonec bych stejně musel vstát. Spustím nohy přes okraj postele a postavím se. V hlavě se mi stále míhají obrazy z praštěného snu. Všechno se tam třpytilo, tak pozitivně, až přehnaně vesele, jako by mi naznačoval, že všechno bude v pořádku a že si pro mě můj anděl jednou přijde. Krucinál, normálně nejsem takový romantik. Hodím na sebe první oblečení, které mi padne pod ruku, vynechám snídani, do chodby křiknu ‘Ahoj’ na rozloučenou a zabouchnu za sebou dveře. Po celou délku cesty do školy se moje nálada zhoršuje a zhoršuje, když si uvědomím, že to přijde znovu. Pohledy všech těch odsuzujících lidí, nadávky a pomluvy. Člověk by řekl, že po roce se dá zvyknout. Ale na něco takového ne, zkrátka to nejde. Tím horší to je, když vím, že se té příšerné budovy musím vracet každý den, znovu a znovu.
Zamířím ke své skříňce, když vtom se ozve posměšný hlas: “Hej, Stylesi! Parádní cucflek, odkud ho máš? Počkej, já vlastně nechci vědět, s kolika buznama sis to o víkendu rozdával. Nebo je to rtěnka? Princezny nosívaj rtěnku.” Sakra, doufal jsem, že skvrna na krku už vybledla natolik, aby nebyla vidět. Skloním obličej k zemi, chci ho jen ignorovat a projít kolem, jako vždycky kolem každého homofobního idiota na týhle škole, ale dlaň na mém rameni mě zastavuje. Otočím se za sebe a spatřím Louise, který mě drží za paži a propaluje drobného zrzka vražedným pohledem.
“Tak hele, Vagnere,” osloví ho naprosto klidně. “Máš něco proti Harrymu? Protože jestli jo, tak máš něco i proti mně.”
“Jseš snad taky buzerant, Tomlinsone?” ušklíbne se a mně se sevřou vnitřnosti. Louisův stisk zesílí, zjevně napíná všechny svaly v těle. Ale to, co následuje, není očekávaný závěr ani pro mě, ani pro toho zakrslého parazita. Udělá dva rychlé kroky, napřáhne paži a pěstí vrazí Vagnerovi ránu do brady. Vhrknou mi do očí slzy, ale ne proto, že by mi ho bylo líto, ale proto, že Louisovi je jen představa toho, že by mohl být gay, tak odporná, až kvůli ní mlátí lidi kolem sebe.
Louis se znechuceně zadívá na kluka před sebou a dodá: “A jen pro pořádek, správně je to homosexuál, Vagnere.” Sevře pevně pěst a narovná všechny prsty. Trochu se mu třese ruka, asi mu dal pořádnou pecku. Natáhnu ruku a zatahám ho za rukáv. Podle pohledu, kterým se provrtávají, by to u jedné rány neskončilo. Otočí obličej na mě, vražedný výraz se změní na lehký úsměv, když obrací i zbytek těla.
“Příště to pro tebe neskončí tak dobře,” zamumlá ještě za sebe, pak vyrazí směrem ke třídě. Následuji ho v těsném závěsu, vím, že bych měl něco říct, ale absolutně netuším co.
“Tos nemusel. Jsem zvyklý,” pokusím se nakonec o něco jako díky, když s ním konečně srovnám krok.
“Normální člověk by řekl děkuju. A na něco takového si nesmíš zvykat, Hazz.” Pořád je odvrácený, dívá se přímo před sebe, ruce v kapsách a kráčí zatvrzele kupředu.
“Že nejsem normální víš odjakživa,” ušklíbnu se, konečně se na mě podívá, jeho úsměv se rozšíří, když kýve hlavou.
“Jo, to je fakt. Ale kdo z nás je?” Vypláznu na něj jazyk a vstoupím do třídy. Zamířím rovnou do zadní lavice, za sebou slyším pár vtíravých pozdravů na Louiho osobu. S povzdechem protočím oči v sloup a praštím sebou na židli.
“Kdes byl?” zeptá se mě, jakmile dosedne na židli.
“Doma,” pokrčím rameny a doufám, že se nebude ptát proč. Nemůžu mu s klidem jen tak oznámit, že v minulých dnech bych se na něj nemohl podívat, aniž bych se po něm vrhnul. Vytáhl jsem láhev s pitím a lokl si.
“Rozešel jsem se s Eleanor,” oznámí mi lhostejně. Tón jeho hlasu, jenž dával najevo, že je mu to naprosto jedno, ve spojení s informací, podle které se jedná o holku, která měla být - dle jeho vlastních slov- ta pravá, mi vyrazí dech. Rozkašlu se na všechny strany, voda mi uvízla v krku, a když se konečně můžu nadechnout, vykuleně se na něj podívám.
“Proč?” Ze všech sil se snažím, aby to vyznělo lítostivě, ale v hloubi duše skáču radostí.
“Asi jsem zamilovaný do někoho jiného,” zašeptá tak tiše, že si nejsem jistý. jestli to doopravdy řekl. Bohužel, mé naděje se hroutí jako domeček z karet. Do někoho jiného? Že by si v zástupu obdivovatelek vyhlédnul jakousi vysokou, hubenou, sportovně založenou brunetku s vlasy do pasu, která je navíc chytrá? Sakra, taková holka snad přece ani neexistuje. Moje představivost mi chce navodit noční můry. Ale stejně. Nemám ponětí, která to je, ale neuvěřitelně na ni žárlím. Přejdu to mlčením. Bojím se, že cokoli bych teď řekl by vyznělo smutně nebo rozzlobeně. Jenom si povzdechnu a položím hlavu na paže, složené na stole přede mnou.
Těch pár hodin školy přežívám jen tak tak, jako ostatně pokaždé. Zazvonění na konec poslední hodiny je pro mě vysvobození. Doslova. Už už chci vyběhnout z budovy, když mě zadrží Louisova ruka.
“Počkej, pojď se mnou.” Pokrčím rameny a následuji ho. Když ale staneme před dveřmi do jídelny, v krku se mi udělá sucho. Byl jsem tam jen jednou. Poté, co po mně z legrace začali házet, co jim přišlo pod ruku, nepřiblížil jsem se ani k chodbě, ze které se do místnosti vstupuje. Ztěžka polknu.
“Lou, já tam nechci,” špitnu, ale on zavrtí hlavou.
“Neboj se,” odpoví prostě a stiskne mi dlaň. Asi si ani neuvědomuje co dělá, ale pro mě to znamená hodně. Cítím snad každou buňkou, jak mě drží za ruku, když otevírá dveře. Pořád nechápu jeho úmysly. Proč mě sem tahá?
“Lidi!” upoutává na sebe pozornost ze dveří. Všechny pohledy se stočí na něj, když vysmeknu ruku z jeho sevření. Ohlédne se a natáhne ruku za sebe. Vyhledá tu mou a znovu ji uchopí.
“Musím vám něco říct,” pokračuje, všechny zraky v jídelně jsou ale upřené na naše dlaně.
“Je tady někdo, kdo mě má rád, ale fakt rád?” Ze všech stran se ozve mocné “Já!” No jistě. Obdivují ho, protože je hezký, dokonalý, milý, silný a má v sobě vůdce ale nikdo ho doopravdy nezná. S nejistým úsměvem se otočí na mě a přistoupí o krok blíž. Sakra, pořád nechápu, co to dělá.
“Jestli mě máte rádi, skousněte tohle,” ušklíbne se, nahne se dopředu a spojí naše rty. Nejdřív jen zaraženě bez pohybu vstřebávám ten šok, povzbudivý stisk jeho ruky mě ale vrátí do reality. Začnu mu polibky oplácet, ani nevnímám, že se kolem nás rozhostilo naprosté ticho. Když se ode mě odpojí, otočí se zpátky do místnosti. Sklopím pohled k zemi. Teď to přijde. Ukáže se, jak ho mají fakt ‘rádi’.
Od jednoho stolu se ozve: “Proboha, já vám říkal, že je buzna.” Z druhé strany jídelny ale křikne dívčí hlas: “Hodíš se k němu, Harry!” Zvědavě se podívám tím směrem, většina dívek se rozněžněle dívá na můj nebo Louisův obličej, kluci nás úspěšně ignorují. Louisův zářivý výraz mluví za vše.
“Louisi?”
“Hm?”
“Nauč mě lásku.”