Harry se následující den otráveně táhnul za Hermionou na první dvouhodinovku lektvarů v roce. Ještě pořád měl v hlavě Obranu z předchozího dne a nešťastné prohlášení, jehož následky musel nést až doteď. Zpráva, že Sirius Black byl nevinný a Harry s ním byl v kontaktu, se Bradavicemi roznesla během pár hodin. Když se k tomu přidalo svědectví několika dalších lidí, kteří dávali Harrymu za pravdu, ale odmítali se k tomu více vyjadřovat, vznikla první bradavická senzace. Hned první den školy a Harry byl chtě nechtě jejím hlavním účastníkem.
Pochopitelně to chtěli slyšet všichni z první ruky přímo od Harryho, ale když už asi sedmému člověku dost ostře odvětil, že se o tom nehodlá bavit, vybrali si za cíl někoho jiného. Nevilla. K Harryho radosti měl k věci stejný přístup a příliš se nevyjadřoval.
Když dorazili do sklepení, před učebnou již čekali zmijozelští. Studentů, kteří měli na Pokročilé lektvary chodit, bylo hodně málo, ale to se dalo čekat. Kdo by se na ně taky hrnul? Bylo jich celkem osm. Kromě jich dvou a ještě Deanna s Parvati, se budou pravidelně vídat s Malfoyem, Zabinim, Nottem a Parkinsonovou. Že se tam nedostali Crabbe a Goyle, nebylo žádným překvapením.
„Ááá, náš Vyvolený," ozvala se ze zmijozelského houfu Pansy Parkinsonová, načež se začala spolu s ostatními Harrymu posmívat.
„Nevšímej si jich," hlesla Hermiona k Harrymu a připojili se k Deanovi a Parvati, kteří stáli kousek opodál. Harry si přesto všechny zmijozelské dobře prohlídnul. Něco si mezi sebou šeptali a taktéž se otáčeli na Harryho. V obličejích se jim zračily úšklebky, až tedy na Malfoye. Ten měl svůj kamenný výraz a Harry viděl, jak jen na něco pokrčil rameny, když tu se otevřely dveře do učebny, a on v nich jako první zmizel.
Harry si zabral místo vedle Hermiony a čekal, až se k nim Snape otočí. Zařekl se, že tentokrát jeho učiteli lektvarů nezavdá žádnou příčinu, aby ho mohl shazovat nebo zesměšňovat. Ne, že by Snape nějakou potřeboval, ale Harry měl pocit, že během prázdnin se v jejich vztahu něco zlomilo. Snape už skutečně nebyl tak nesnesitelný jako dřív, neurážel Harryho v každé větě, dokonce mu naznačil, že ví, že to nemá lehké – na to Harry nezapomněl. Na to konto kvůli němu lhal celému Řádu ohledně stavu jeho nitrobrany, odsoudil Remuse za jeho chování, a když to pak nějak zdůvodňoval, Harry z toho všeho byl natolik v šoku, že si doteď ani není jistý tím, co mu to Snape přesně říkal. Jen to, že smrt Siriuse nebyla jeho vina. A to pro něj hodně znamenalo. A zvlášť od Snapea, protože on skutečně neměl důvod mu v tomto lhát. A taky mu poradil úžasnou knihu o soubojích – Harry už ji měl přečtenou dvakrát. No a o tom, že ho Snape zachránil od Dursleyů a prozradil mu, že se přátelil s jeho matkou, ani nemluvě.
Když nad tím tak přemýšlel, choval se Snape k Harrymu oproti dřívějšku skutečně docela dobře. Samozřejmě, že při tréninku nitrobrany na něj byl tvrdý, ale to by asi ani nebyl Snape, kdyby tomu bylo jinak.
Do mysli se mu ale vkradla vzpomínka na jejich poslední setkání a jeho zbabělý úprk z tréninku. Harry se cítil trapně, jen si na to vzpomněl. Tohle mu Snape jen tak nedaruje, tím si byl jistý. Popravdě se obával toho, co proti němu Snape všechno použije. Doufal, že má pravdu a že se Snape skutečně změnil, když zjistil, že není takový namyšlený a rozmazlený idiot, jak si vždycky myslel. Doufal tedy, že to zjistil! No, již brzy se o tom měl Harry přesvědčit.
„Pokud jste se dostali do těchto hodin, měli byste být ti nejlepší," rozléhal se učebnou ledový hlas profesora lektvarů. „Když se tak ale rozhlížím, celkem o tomto tvrzení pochybuji. Ty časy bývaly, dokud jsem nemusel do hodin Pokročilých lektvarů přijímat i studenty, kteří při NKÚ získali Nad očekávání. A i když připustím, že tuto známku by měli získat studenti, mající vcelku dobré povědomí o přípravě lektvarů, stále nedokážu pochopit, jak toho někteří z vás dosáhli." Po ostrém úvodním slovu zůstal profesor viset pohledem na Harrym. V něm okamžitě začal převládat pocit, že jeho naivní představy asi byly z říše snů a dolehla na něj tvrdá realita. Snape se nemění a lektvary budou peklo.
„Stačí, když jste Vyvoleným," pronesla potichu Pansy, ale tak, aby ji bylo slyšet. Od zmijzelských se ozval tichý posměch.
„Děkuji za vysvětlení, slečno Parkinsonová. Tuto možnost jsem dosud nezvážil," zareagoval břitce Snape a Harry se snažil soustředěně zírat na stůl, aby nedal nikterak najevo, jak mu jejich poznámky vadí. „Jestli sem však patříte, můžete snadno dokázat. Připravíte dnes Zmenšovací dryák. Už jsme jej dělali, takže by to snad nemusel být takový problém. I když – jak pro koho," zahleděl se opět chladně na nebelvírskou čtveřici.
Snape ukázal rukou k tabuli, kde se začal zjevovat postup pro přípravu. „Finální barva je indigově modrá. Lektvar jiné barvy než modré k ohodnocení nepřijímám." Harry se pozorně začetl, a ještě k tomu začal stejně jako Hermiona listovat ve své učebnici.
Harry zhodnotil, že by měl lektvar zvládnout. Určitě nebyl snadný, ale zase nebyl natolik složitý, aby ho nedokázal uvařit. Pokud tedy něco nezkazí. Hodlá Snapeovi dokázat, že on sem prostě patří a není tak neschopný, jak si o něm evidentně myslí!
*****
Bohužel, značná nervozita z toho, že mu Snape každou chvíli nahlížel přes rameno a nesouhlasně u toho mručel, zapříčinila, že si byl Harry stále méně a méně jistý, jestli vůbec lektvar vaří dobře. ‚Tuhle barvu by měl mít?' Harry začínal mít pocit, že je něco špatně, ale dál pracoval podle postupu s nadějí, že se to ještě spraví.
Když začal Snape v půlce hodiny vychvalovat zmijozelské výtvory, o nebelvírských jako vždy nepadlo jediné dobré slovo. U nich hledal jen to špatné. A u Harryho to platilo dvojnásob.
„Pane Pottere, myslíte si, že z tohoto ještě vytvoříte Zmenšovací dryák?" dotázal se ho nečekaně profesor Snape, když se za ním již po několikáté vynořil. Harry si ho nikdy předem nevšimnul, takže to byl pro něj šok, když se mu za zády zničehonic ozval ostrý hluboký hlas.
„Doufám, že ano," odvětil Harry nervózně.
„Přečtěte nám prosím z tabule nahlas, jakou mám mít lektvar před pátou fází barvu."
Harry zaostřil přes své brýle a přečetl, co po něm Snape chtěl. „Karmínově rudou," pronesl potichu a zarazil se nad žlutým obsahem svého kotlíku.
„Karmínově rudou. Nediagnostikovali vám mimo vaší oční vady i barvoslepost? To by totiž vysvětlovalo, proč se stále naivně domníváte, že z tohoto výtvoru může ještě vzniknout Zmenšovací dryák." Od zmijozelského koutu se opět ozval posměšný smích. Harry zůstal nehnutě zírat do kotlíku. Snape mávnul hůlkou a lektvar, nebo jeho napodobenina, z Harryho kotlíku zmizel.
„Takže to máme první neklasifikovaný lektvar v tomto roce. Na něco takového jsem dříve v Pokročilých lektvarech nebyl zvyklý, ale s vámi není nic obvyklé, že, pane Pottere? S takovou na vás bystrozoři asi příliš zvědaví nebudou. Ale co by paní Ministryně pro svého oblíbence neudělala. Jsem si jistý, že by vaše kariéra šla jistě zařídit i bez toho, abychom se museli v těchto hodinách vídat. Bohužel, profesor Brumbál na tom trval, takže dál budu muset trpět neschopné studenty ve výběrových hodinách." Po tomto pro Harryho drsném monologu se Snape odmlčel, chvíli se díval na zaraženého Harryho, jemuž se zračila nevěřícnost v očích, a pak pokračoval. „A abyste nebrzdil zbytečně ostatní, asi pro vás budeme muset opět zavést doučovací hodiny. Takže dnes v sedm večer si přijdete uvařit Zmenšovací dryák znovu. A zopakujte si barvy, jestli se v nich nevyznáte," dodal pohrdavě a za stálého tichého chichotání zmijozelských profesor Snape pomalu odkráčel za katedru.
„Pottere, už nás nemusíte oblažovat svou přítomností, když nemáte co na práci. Tady nejste mezi svými fanoušky. Můžete odejít," pronesl ještě ledově profesor lektvarů, stále otočený k studentům zády.
Jasněji to Snape už říct nemohl. Harry naházel rychle své věci do brašny a bez jediného slova odešel z učebny lektvarů ven. Když za sebou zavřel dveře, otřesený se opřel o kamennou zeď, která zde ve sklepení byla ještě chladnější, než ve zbytku hradu. Harry ale potřeboval zchladit. Cítil se hrozně. Snapeova slova na něj měla horší dopad, než by čekal. Ano, na urážky byl již z předešlých hodin Lektvarů zvyklý, ale dnes to skutečně nečekal.
Ne že by si myslel, že ho Snape bude ignorovat, ale měl o těchto hodinách trochu jiné představy. Ale co si jen nalhával? Jak jeho by mohl začít Snape kdy nějak uznávat. Nebo ho jakkoliv akceptovat. Vždycky ho nenáviděl, a tak to taky zůstalo a nadále zůstane. Bylo to tak, jak si Harry prve myslel. Když na Grimmauldově náměstí neměl Snape obecenstvo v podobě svých podlých malých Zmijozelů, nemělo cenu Harryho urážet. ‚Tak teď si to může konečně užít!' Harry se jen začal děsit toho, co přijde příště. Kdy začne vytahovat Harryho minulost nebo nedej bože Siriuse! Teď, když všem Harry řekl pravdu, si ho bude moct vychutnat...
A v sedm se má se Snapeem zase vidět. ‚Doučování. To Určitě. Jen abych zase před ostatními vypadal jako největší idiot!' Harry pochopil, že budou pokračovat v nitrobraně. Měl sto chutí nepřijít. A vůbec už ani nepřijít na další hodinu Lektvarů. Stejně to nebylo povinné. A on se nikdy bystrozorem nestane, nebude k tomu mít příležitost, tak proč si otravovat poslední dny – měsíce – roky života, když se „bystrozorování" stejně nedožije.
Harry zaslechl z učebny šum. To bylo znamení toho, že hodina končí. Dal se nějak dohromady a rychle ze sklepení odkráčel na Kouzelné formule.
Po zbytek dne už byl Harry zamlklý. Když akorát vylíčil Ronovi, jak hodina Lektvarů proběhla, dostalo se mu ujištění, že pokud by se rozhodnul přestat na ně chodit, má jeho plnou podporu. Ron Snapea nesnášel snad ještě víc jak Harry, takže s jeho postojem plně sympatizoval. Spolužáky, kteří se rozhodli dobrovolně v Lektvarech pokračovat, označoval za blázny.
Oproti tomu Hermiona byla Harryho myšlenkou zanechat Lektvarů doslova zděšená.
„To, jak se k tobě profesor Snape zachoval, bylo špatné, to uznávám, ale musíš mu přece dokázat, že se v tobě plete! A musíš z Lektvarů složit OVCE, pokud se chceš stát bystrozorem!"
„Podívej, v jednom má Snape možná pravdu. Bonesová Harrymu klidně výjimku udělí. Nepotřebuje Lektvary, aby se stal bystrozorem," vložil se do toho Ron.
„Nechci žádné výjimky!" protestoval Harry.
„Já vím, že ne. Ale se Snapem další hodiny taky nechceš, ne?" odporoval mu Ron. Harry zběsile zakroutil hlavou. „Tak to vede jen k jedné možnosti." Harry s Hermionou ho s očekáváním sledovali. „Musíme poprosit Freda a George o práci!"
„Ronalde!" Hermiona byla zděšená, Harry se naopak začal pomalu usmívat. Jo, v tomhle viděl dobré východisko. Když se ho někdo bude ptát, proč už se nechce stát bystrozorem, měl dobré odůvodnění. A Ron byl nadšený, že má k sobě parťáka do týmu!
*****
Severus dnes na sebe nebyl vůbec pyšný. To, jak tvrdě se k Potterovi zachoval, mu pořád leželo v hlavě. Nechápal, co se to sním děje, dřív by byl dokonce i spokojený, ale dnes byl o zbytek vyučování jen nevrlý. Odnesli to pak druháci a čtvrťáci z Mrzimoru a Havraspáru, jež přišly skoro o všechny body, které za dva dny dokázali nastřádat.
‚Kdyby jen nebyl Potter v lektvarech takový dřevo, nemuselo to tak dopadnout,' pomyslel si Severus, snažíc se tím obhájit své chování. Věděl však, že za Potterův nezdar je také z části zodpovědný. Moc dobře si byl vědom toho, jak Pottera znervózňuje, a stejně se za něj pořád plížil. Jenže to tak předtím dělal skoro vždycky, vždy u něj hledal sebemenší chybičku, takže nic jiného mu teď nezbývalo. Doufal však, že poté, co se jejich vztah v létě trochu zlepšil, nemusel by si to Potter tak brát. Ale bral. A podle toho, jak se na něj Potter díval, bylo evidentní, že na něco takového nebyl vůbec připravený. A asi to Severuse nejvíc zaráželo.
Čekal snad Potter, že se k němu bude chovat jinak? A na základě čeho? Severus tomu nerozuměl, ale to nerozuměl spoustě věcí, které se týkaly Pottera.
Severus zpozorněl, když se ozvalo zaklepání na dveře. Podíval se na hodiny a zjistil, že už je sedm. ‚To jsem to dopracoval. Už kvůli tomu ufňukanci ztrácím pojem o čase,' pomyslel si a vydal se vpustit Pottera dovnitř.
Nijak ho nepřekvapilo, že byl Potter uražený. Ano, uražený! To poznal podle způsobu, jakým ho pozdravil a jak nakráčel k němu do kabinetu. Jeho chování bylo chladné a vyhýbal se jakémukoliv očnímu kontaktu.
„Asi vám nemusím vysvětlovat, že tu nejsme kvůli Zmenšovacímu dryáku, ale kvůli nitrobraně."
„To mi došlo, pane," odseknul Potter, kladouc zvláštní důraz na jeho oslovení.
„Vida, aspoň něco. A cítíte se dobře?" To byla jasná narážka na jejich poslední lekci nitrobrany.
„Výborně. Už dlouho mi nebylo tak skvěle." Tak ironie?
„To rád slyším. Doufejme, že to bude mít aspoň nějaký efekt. Trénoval jste?"
„Jistě."
„Ale počítám, že to zase k ničemu nebude, že?" Severus si odfrknul. „Tak se do toho pustíme. Na tři-"
„Hodláte se mi zase přehrabovat v mých vzpomínkách?" přerušil ho Potter s hlavou vztyčenou nahoru. Vypadal dost odhodlaně se bránit, Severuse to pobavilo.
„Jen pokud to bude nutné," odpověděl po chvíli přemýšlení.
„Nepřeju si to!"
„Což je v tuto chvíli dost irelevantní požadavek, Pottere. Nikoho nezajímá, co si přejete nebo ne."
„Tak to není žádná novinka! To jsem zjistil už dávno!"
„Chcete to oddalovat a dohadovat se tu se mnou? Nemám na vás celý večer." Potter se nadechoval k nějaké odpovědi, ale nakonec si to rozmyslel a zaujal obranný postoj. „Legilimens!"
Severus se doopravdy rozhodnul nehrabat se Potterovi v hlavě, pokud to nebude potřeba. Ponechal si to jako poslední možnost. Ale jak to tak vypadalo, brzy k ní bude muset přistoupit. Absolutně volně se mu před očima míhaly záblesky Potterových vzpomínek. Severuse většinou vždy nějaké zarazily, ale nedával to na sobě znát. A ani dnes tomu nebylo jinak.
Viděl Cedrikova ducha, jak Harryho na hřbitově žádá, aby vzal jeho tělo zpět otci a vyděšený Harry mu na to přikyvoval. Asi nic příjemného a jednoduchého, zažít ve čtrnácti letech vraždu spolužáka a následně být jeho duchem žádán, aby vzal sebou jeho tělo k němu domů. A Potter to tak udělal. Dokázal uniknout Temnému pánovi i s Cedrikovým tělem, což v té chvíli nebylo rozhodně snadné. Už zase ho Potter překvapil. Věděl o událostech ze hřbitova od Brumbála i smrtijedů, ale vidět to „naživo" tomu všemu dodalo nový rozměr. Poté se vzpomínka opět změnila a spatřil, jak se Potter vzepřel „impériu" Temného pána a odmítnul se mu poklonit. Ještě pár bezvýznamných vzpomínek a Potter ležel na zemi.
„Vstaňte, Pottere." Oslovený se začal ihned zvedat na nohy a znovu rychle zaujal obranný postoj. „Jako obvykle. Žádná změna. Jedno mi ale vysvětlete. Jak to, že dokážete vzdorovat „impériu", ale už ne nitrozpytu. Tyto dva zásahy do lidského vědomí spolu úzce souvisí. Při obojím ovládáte svou vůli vzdorovat." Potter jen zaraženě pokrčil rameny. „Popište mi, na co jste myslel, když jste se tehdy na hřbitově bránil." Severus to myslel naprosto vážně. Pokud dokáže jednomu vzdorovat, musí i tomu druhému. A ten způsob bude dost podobný. Potter však vypadal zmateně.
„No, já nevím. Už si to nepamatuju."
„U Merlina, Pottere. Nepamatujete si, když jste bojoval s Temným pánem? To už jste si na to tak zvyknul nebo co?"
„Skoro i jo," procedil Potter. „Asi jsem neměl říct, že nepamatuju. Spíš si to neuvědomuju. Prostě vím, že je něco špatně. Že se po mně chce něco, co vím, že je špatné a nemám to dělat. Ale tohle je jiné. Cítím, že mám někoho v hlavě, ale nedokážu se tomu bránit, chápete?" Potter vypadal, že je v tomto opravdu bezradný.
„Co ta zeď?" pronesl po chvilce přemýšlení Severus.
„Zeď?" nechápal chlapec.
„To, o čem jste četl v Tajemství nitrobrany. Zkoušejte si stavět v mysli zeď, za kterou uchováte své vzpomínky a myšlenky. Nejdřív jen nějaké a postupně můžete přidávat další a další, až za tu zeď schováte všechny? Rozumíte?" Potter přikývnul. „Dobrá. To je tedy váš úkol do příště. Alespoň se o to pokuste. Teď se prostě zkuste ovládat jako při „impériu" a svou vůlí mě odrazte. Legilimens!"
Bezvýsledné. Asi po sedmi neúspěšných pokusech toho nechali. Vyčerpaný Potter se už jen tak tak zvedal na nohy. Na rozdíl od lekcí na Grimmauldově náměstí ani nepřijal jeho pomocnou ruku, kterou mu Snape nabízel, když už byl Potter vážně mimo. Dnešní hodina Lektvarů udělala své, což bylo vidět během celého večerního setkání. Takhle odměřený Potter většinou nebyl. Někdy ze začátku ano, ale postupem času to vždy vyprchalo.
„Ve čtvrtek přijdete zase. Pravděpodobně vám opět nabídnu doučování nebo udělím trest. Bezdůvodně sem chodit nemůžete. Jasné?" Severus doufal, že to Potter pochopí.
„Samozřejmě, vy si vždy najdete důvod," odvětil podrážděně.
„Ano, najdu. Máte snad jiný nápad? Nebo mě hodláte při příštích Lektvarech oslnit svými schopnostmi?"
„I kdybych mohl, nenechal byste mě. Vy přece víte, co dělat, když se mi něco podaří. Malá nehoda a je po úspěchu," narážel Potter na rozbitý vzorek bezchybně uvařeného lektvaru z minulého školního roku. „Ale abych byl upřímný, nejsem si jistý, jestli budu v Lektvarech dál pokračovat." To Severuse zarazilo.
„Prosím?" Že by to až takový mělo vliv?
„Že už dál asi nebudu na Lektvary chodit," odvětil klidně, jako by se nechumelilo.
„A co vaše bystrozorská kariéra?" odfrknul si Snape posměšně.
„Sám jste to říkal. Pro slavného Harryho Pottera se výjimka vždy najde." Potter to pronesl s hlavou opět vztyčenou, ale tohle k němu opravdu nešlo. Za tu chvíli, co ho Severus lépe poznal, věděl, že Potter by něco takového nikdy nepřijal. Na to byl až příliš hrdý. Takže se raději vzdá svého snu, než aby chodil k němu do hodin? To se ještě uvidí...
„To jistě. Moc dlouho jste to nevydržel, Pottere. Čekal jsem, kdy se konečně předvedete, tak jako při NKÚ, ale asi na to skutečně nemáte." Potter chtěl už už něco namítnout, ale Severus mu nedal příležitost. „Jestli ve čtvrtek na Lektvary nepřijdete, jenom tím dokážete, že jsem měl pravdu a že jste slaboch. Nemůžete nikdy uspět, pokud nedokážete pracovat pod stresem. V rukavičkách s vámi nikdo zacházet nebude, Pottere, takový je život." S tím mávnul rukou ke dveřím a poslal Pottera pryč. A byl spokojený. Věděl, že Potter na Lektvary přijde. To by nebyl on, aby nechal vyhrát někoho jiného...