Harry seděl s Ronem a Hermionou u snídaně a zadumaně zkoumal svůj rozvrh. Předmětů měl sice méně, zato však častěji a v delších blocích. Jako první je dnes čekala dvouhodinovka Přeměňování, po níž následovaly dvě hodiny Obrany proti černé magii. Odpoledne pak měli mít Bylinkářství. Lektvary, z kterých neměl Harry vůbec dobrý pocit, měl mít naštěstí až zítra. V tu chvíli záviděl Ronovi, který se na ně nedostal. Z lektvarů měl při NKÚ jen Přijatelné. ‚Šťastný to člověk,' pomyslel si Harry.
Jako by mu Ron četl myšlenky, naklonil se nad jeho rozvrh a ušklíbnul se. „S těmi Lektvary tě lituju. Mít je třikrát týdně, to by mě mrsklo."
„Harry je potřebuje, aby se mohl stát bystrozorem, Rone. Čím ty jednou budeš, to fakt nevím," vpálila mu hned Hermiona.
„Mě zaměstná Fred s Georgem," odvětil Ron s klidem a ukousnul si obří sousto ze svého toustu s marmeládou.
„To chci vidět," pronesla se smíchem Ginny, která seděla kousek od nich a evidentně plány svého bratra zaslechla.
„Hlavně jim to hned nevyslepič. Ještě to nevědí," upozornil ji Ron, když ji spatřil.
„Nejsem žádná slepice, abych jim něco slepičila. Spíš mi řekni, až jim to budeš navrhovat. U toho bych ráda byla!" vrátila mu Ginny.
„No co. Vynáší jim to dost, tak co by mě mezi sebe nevzali," pokrčil rameny Ron a už zase mluvil ke svým dvěma přátelům.
„Přimluvím se za tebe," zapojil se Harry a naklonil se k němu. „Ale jen jestli budu moct jít dělat s vámi, protože silně pochybuji o tom, že bych OVCE z lektvarů složil. Dokonce pochybuji o tom, že je tento rok vůbec dochodím," promlouval k Ronovi potichu, ale i tak ho Hermiona zaslechla. Ron s úsměvem přikyvoval, ale Hermiona se s hrůzou v očích narovnala.
„Jistěže lektvary dochodíš! A nepřipadá v úvahu, že bys neudělal OVCE! Budeš se připravovat se mnou!"
„Tak teď tě lituji desetkrát tolik, kamaráde," zašeptal Harrymu do ucha Ron. Hermiona ho sjela uraženým pohledem.
„Někdo je na rozdíl od tebe zodpovědný sám za sebe a nespoléhá se jen na druhé!" vpálila Ronovi ještě.
„Nehádejte se pořád," snažil se je uklidnit Harry. „Asi bychom měli vyrazit na hodinu nebo nám dá McGonagallová trest jako prvním v tomhle roce."
„To by nám jen strhla body," mávnul rukou Ron a ještě rychle ujídal z malinového koláče.
„To je ještě horší, Ronalde!" pohoršeně zvolala Hermiona a zvedala se rychle od stolu, následována Harrym.
„Tady se člověk ani pořádně nenasnídá," nadával Ron a také se neochotně zvedal od stolu.
„Snědl jsi toho dvakrát tolik, co my s Harrym dohromady."
„Jenže vy dva jíte jako vrabci. Nechápu, jak vám to může stačit."
„Nemusíme vyžrat celé Bradavice, abychom byli dostatečně najezení. Když jsi přejedený, brzdí se ti mozkové buňky."
„Tak to musíš být pořád hladová."
Hermiona po té poznámce uraženě vyrazila napřed.
„To měl být kompliment, ne?" zeptal se nechápavě Ron Harryho a ten je pokrčil rameny. „Ty holky fakt nic nechápou. Asi dneska jedla víc a je zabrzděná." Harry to raději nekomentoval a oba se vydali pomalým krokem do učebny přeměňování.
*****
Harry seděl s Ronem za Hermionou a Padmou. Tuto hodinu měli společně s Havraspárem, stejně jako Obranu. Profesorka McGonagallová měla zrovna přednášku o důležitosti hodin a nutnosti neustálého opakování, jako by měly být OVCE už za týden.
„A proto se budeme setkávat třikrát týdně. Od svých studentů, kteří se rozhodli skládat z přeměňování OVCE, vyžaduji plnou soustředěnost. A to i od vás, pane Weasley!" Harry drknul loktem do svého souseda, který zíral nepřítomně do zdi.
„Ano?" ozval se vyplašeně Ron, jež nevěděl, která bije.
Profesorka McGonagallová zakroutila hlavou a povzdechla si.
„Soustředěnost, pane Weasley. Jestli nevíte, o čem jsem mluvila, zeptejte se pana Pottera. Ten na rozdíl od vás aspoň dává pozor. Jestli ještě jednou uvidím, že nesledujete výklad, budu nucena odebrat Nebelvíru body. A víte, že to nedělám ráda." Na to se k němu otočila Hermiona a sjela ho výhružným pohledem.
„Ano, paní profesorko," odpověděl pokorně Ron a zdálo se, že ji začal trochu vnímat. „Prostě mi trochu trvá, než se po prázdninách dokážu zase zapnout do učebního procesu," šeptnul k Harrymu. Ten chápavě pokýval a dál poslouchal výklad profesorky McGonagallové.
Tenhle rok si řekl, že do toho dá maximum. Opravdu se chtěl zlepšit a naučit se, co nejvíc půjde. Musí. Nic jiného mu ani nezbývá. Musí se pokusit Voldemorta zastavit a kde jinde by měl začít než u sebe.
Když se po Přeměňování přesouvali do jiného patra na hodinu OPČM, přidal se k Harrymu a Ronovi Terry Boot z Havraspáru, člen Brumbálovy armády.
„Tak kdy plánujete BA?" zeptal se jich zvesela.
„Ještě nevím. Netuším, kdy budeme mít famfrpálové tréninky, ale zatím nejvolněji v rozvrhu vypadá středa. Řeknu Hermioně, aby to promyslela, a dáme si zase vědět obvyklým způsobem." Tím myslel Harry skrz začarované galeony.
„A může se pořádat, že jo?" Nad tím Harry ani nepřemýšlel.
„Myslíte, že bychom měli požádat o povolení?" S otázkou v očích se zadíval nejprve na Rona a pak na Terryho.
„To nevím, Harry. Ty výnosy od ropuchy přece už neplatí," odpověděl mu Ron.
„Možná to jen někomu oznámit. Třeba McGonagallové. Vedeš to ty, tak bys to měl asi oznámit ředitelce vaší koleje. Ale ta bude určitě v pohodě." Harry s Ronem Terrymu přikyvovali.
„Řeknu jí to," souhlasil Harry a vešli do známé učebny Obrany proti černé magii.
*****
„Zdravím, žáci. Mé jméno je Karfeus While," uvítal třídu nový profesor s úsměvem ve tváři. Ron s pozdviženým obočím mrkl na Harryho, který s napětím očekával, co z profesora dál vypadne. „Budu vás tento rok učit Obranu proti černé magii. Proto jste tu, že?" zasmál se lehce a Harry opětoval Ronův pochybovačný pohled. „Avšak," zvýšil trošičku hlas, „pokud říkám učit, tak tím myslím skutečně učit, věnovat se jí. A ne jen číst příručky, jako to po vás požadovala má předchůdkyně." To se Harrymu zamlouvalo. Možná by mohl dostat tenhle člověk šanci... „Je naprosto neslýchané, že v dnešní době, kdy jsme na pokraji války, vám někdo mohl zakazovat učit se zrovna obraně. Když mi to Brumbál říkal, nevěřil jsem tomu. V Americe by se něco takového stát nemohlo." Profesor se odmlčel a rozhlédl se po třídě. Již několikrát si Harry všimnul, že pohledem často ulpívá právě na něm.
„Asi bych to měl vysvětlit. Pocházím z Anglie, chodil jsem tak jako vy do Bradavic. Ale po pádu Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit před 15 lety jsem odcestoval pracovně do Spojených států. Tři roky jsem tam mimo jiné učil na Ilvermorne. Vskutku zajímavá zkušenost. Když se ke mně ale donesla zpráva, že se Pán Zla vrátil, rozhodl jsem se odcestovat zpět do Anglie a zapojit se do odboje. A tak jsem tu," usmál se na všechny opět profesor While a začal proházet po třídě. „Budu číst vaše jména a vy se přihlásíte. Pokusím se vás zapamatovat, ale netvrdím, že se mi to povede hned na poprvé, tak mě omluvte. Terry Boot."
„Tady."
„Michael Conner."
„Zde."
„Seamus Finnigan."
„Tady."
„Jak se má vaše matka? Pamatuji si ji ještě z Ministerstva, jednou jsme pracovali na stejném projektu, i když už je to nějaký ten rok."
„Dobře, pane," odpověděl překvapeně Seamus.
„Tak ji ode mě pozdravujte. Tak dál. Hermiona Grangerová."
„Zde, pane." Profesor s úsměvem přikývnul.
„To vypadá docela dobře, co?" zašeptal Ron Harrymu.
„Zatím jo, ale nezapomeň, že i Skrk v těle Moodyho vypadal dobře," poznamenal nejistě Harry a dál potichu sledoval profesora. Nějak se mu nechtělo věřit, že by se sem vrátil jen kvůli válce. A že by chtěl bojovat proti Voldemortovi tím, že bude učit děti? Ale každý je nějaký. Třeba tu má i jiný úkol. Kdyby však Harry měl tu možnost, zmizel by odsud hned. Ale on ji neměl...
„Harry Potter."
„Tady," přihlásil se Harry.
„No, vás bych poznal i bez toho," obdařil ho širokým úsměvem profesor. Harry se rozhodl na jeho poznámku nijak nereagovat a raději se zadíval do lavice. Doufal, že bude číst dál, ale profesor While měl jiný záměr. „Samozřejmě jsem již viděl vaši fotku v Denním Věštci. A ne jednou," zasmál se. Harrymu začal být ten člověk krajně nesympatický. „Ale navíc jste tak strašně podobný svému otci. Chodil tedy o tři ročníky výš než já, ale kdo by tehdy neznal Jamese Pottera." Harry se zarazil a opět stočil svůj zrak na jejich učitele. „Samozřejmě nejen jeho, ale i Blacka. Potter a Black, nezapomenutelná dvojce. Všichni je tehdy obdivovali. To byly časy," povzdechl si profesor, načež se zadíval do svého seznamu, a už se nadechoval, aby pokračoval ve čtení jmen, když byl přerušen Seamusem.
„Black? Nemyslíte Siriuse Blacka?" zeptal se nevěřícně. Profesor While k němu vzhlédnul.
„Och, samozřejmě. Siriuse Blacka. Je strašné, co pak udělal. Nemohl jsem tomu ani uvěřit. Neznal jsem ho osobně, ale nikdy mi nepřipadal jako někdo, kdo by měl být vrahem," vzpomínal již bez úsměvu While.
„Nebyl vrahem!" To se ozval Harry. Nemohl poslouchat, jak o jeho mrtvém kmotrovi mluví. Celá třída včetně profesora se na něj otočila.
„Co jste říkal, pane Pottere?" Profesor While ho pozoroval se značnou zvědavostí.
„Říkal jsem, že Sirius Black nebyl vrahem," zopakoval potišeji Harry. To už na něj zírala Hermiona, která seděla před ním a snažila se mu posunky naznačit, aby raději mlčel. Harry ji ignoroval. Už nemá co ztratit. Teď už ne...
„Promiňte, pane Pottere, ale je značné množství svědků, kteří viděli, jak Petera Pettigrewa rozmetal na kousky. A ti nevinní mudlové-"
„Nerozmetal ho na kousky! To je lež! Peter Pettigrew žije, je smrtijedem u Voldemorta." Ve třídě zavládlo hrobové ticho. Profesor While na něj nevěřícně zíral. „Viděl jsem ho a mluvil jsem s ním. A nejen já. Jestli mi nevěříte, klidně se zeptejte Brumbála, potvrdí vám to."
„Sirius Black je tedy nevinný? Proč s tím Brumbál něco neudělá? Ví o tom Ministerstvo? To je závažná věc, pokud by byl někdo vězněn v Azkabanu neoprávněně," kroutil nevěřícně hlavou While.
„Nebyly důkazy. A v posledních letech, jak víte, neměla naše tvrzení velkou váhu."
„Jistě. O tom jsem slyšel. Nehorázné. Já vám věřím, pane Pottere. Pokud ale vím, madam Bonesová je nyní příznivkyní vás i profesora Brumbála. Znám se s ní ze školy, chodili jsme do stejného ročníku. Jistě by s tím něco-"
„Už je to jedno." Harry se zadíval opět do lavice.
„Prosím?"
„Sirius Black v červnu zemřel. V boji na Ministerstvu." Pronesl ta slova tiše a odevzdaně. Nikdo nemohl mít pochyb o tom, že mluví Harry pravdu. Do ticha se najednou neočekávaně ozval jiný hlas.
„Bojoval proti smrtijedům. Na naší straně! Je to pravda, viděl jsem ho!" Harry se překvapeně otočil na Nevilla, který seděl za ním.
„I my," přidal se Ron s pohledem upřeným na Hermionu. Ta jen mlčky přikývla. Ve třídě se rozhostilo ticho a profesor těkal pohledem z jednoho na druhého.
„No, na to, že máme teprve první hodinu, dozvěděl jsem se toho už dost," pronesl po chvilce zamyšleně profesor While. „Ale jsem rád, že to vím. Nikdy jsem tomu nemohl uvěřit. Děkuji, že jste nám to řekl," usmál se na Harryho, který měl však stále v obličeji posmutnělý výraz. Nijak neodpověděl.
„Ale ještě na jednu věc jsem se vás chtěl vlastně zeptat," rozezvučel se zase v plné síle profesorův veselý hlas. Harry se zděšením očekával, kam tahle otázka bude směřovat. Hlavně ať ne k „Vyvolenému"... „Bylo mi řečeno, že jste zde minulý rok vedl jakýsi tajný spolek. Brumbálovu armádu, říkám to dobře?" hleděl na něj s napětím profesor. Přikývla asi třetina třídy, až chvíli poté i Harry.
„Ano," souhlasil nejistě.
„Výborně! Máte můj obdiv. Takhle se postavit Ministerstvu, to chce kuráž," pochvaloval ho While.
„Nebyl to můj nápad," odporoval mu Harry. Hlavně nechtěl zase vypadat jako nějaký hrdina.
„Nevadí. Slyšel jsem, že jste měli úžasné výsledky, Myslím tím i u NKÚ. Tolik V a N už tu dlouho nebylo. A když vezmeme v potaz, kdo vás předtím učil..." Profesor While kroutil nevěřícně hlavou. „No, tím chci říct, že to považuji za skvělou věc. Aspoň nebudeme pozadu. Což se ovšem nedá říct o jiných třídách," posteskl si. Chvilku nad něčím přemýšlel a pak se zase obrátil na Harryho. „Hodláte v tom letos pokračovat?" Harry si nebyl jistý tím, co má odpovědět. Ještě s profesorkou McGonagallovou nemluvil. „Nebojte se říct, že ano. Mně to nevadí. Fandím každému studentskému spolku, který se rozhodne dělat něco navíc. A ten váš má vážně smysl. Válka je za dveřmi." Poslední větu pronesl trochu posmutněle.
„Toho jsem si víc než vědom," konstatoval Harry a profesor chápavě přikývnul. Ukončil tím tak jejich rozhovor.
„Tak, kde jsme to skončili?" zalistoval zase v seznamu studentů a dál předčítal zbylá jména. Když dočetl poslední, rozhodl se přejít rovnou k praxi. Až do konce hodiny opakovali kouzla z předchozích let, která by měli znát. Vždy vyvolal jednoho studenta, aby dané kouzlo předvedl na cvičné figuríně představující protivníka, a následně ho za správné provedení odměnil body. Většinu kouzel bez problémů zvládli. Harry znal dokonce všechna. Také byl vyvolán častěji než ostatní a profesor jej pokaždé obdařil tím nejširším úsměvem, který si schraňoval pravděpodobně jen pro něj.
Harryho obavy se naplnily. I když se profesor While zdál být schopným učitelem, pro Harryho byl naprosto nesnesitelný. Hodiny OPČM jeho oblíbené nebudou. Určitě ne, pokud v nich bude hrát sám hlavní roli.
*****
O pár hodin později ve sborovně...
Severus Snape se usadil k oválnému stolu. Měli mít první z mnoha porad, avšak sborovna byla poloprázdná. Kromě něj, Minervy a Kratiknota tam ještě nikdo nebyl.
„Zdravíčko," vstoupil zvesela do sborovny Karfeus While. Severuse rozčilovalo, jak byl neustále pozitivně naladěn. Připomínal mu tak trochu Lockharta, ale tak neschopný naštěstí zase nebyl.
„Tak jak jste zvládnul první den?" zapředla s ním rozhovor Minerva.
„Bylo to skvělé. Vážně. Udělal jsem dobře, že jsem se vrátil do Bradavic."
„To ráda slyším."
„Hned druhou hodinu jsem měl ve třídě Harryho Pottera. Ten chlapec je neuvěřitelný," začal rozvášněně své vyprávění a Severus zpozorněl. Minerva se zamračila.
„Harry Potter je normální student. Ať už jste se o něm dočetl cokoliv, měl byste se k němu chovat jako k ostatním," upozornila ho ostře.
„Ale často to bude těžké. Pan Potter je rád středem pozornosti," neopomněl si rejpnout Severus.
„Tak to bych neřekla, Severusi," obrátila se k němu Minerva.
„Ani já ne. Opravdu jsem čekal, že bude třeba trochu jako jeho otec, bavič třídy, pamatuji si ho ze školy. Ale on je jeho úplný opak. Taky je slavný, člověk by řekl, že mu to stoupne do hlavy. Ale ne. Je úplně normální. Možná dokonce tišší než někteří ostatní. Připadá mi... Nevím, jak bych to řekl. Nešťastný? Snažil jsem se ho trochu povzbudit, aby přišel na jiné myšlenky, a musím říct, že v obraně je opravdu dobrý. Nejlepší v ročníku, troufám si zatím tvrdit."
„To ano, pan Potter má v obraně jisté nadání," souhlasila Minerva.
„Škoda, že se to samé nedá říct o lektvarech," zamumlal si pro sebe Severus.
„Všichni víme, že nemáš Harryho rád, Severusi," popíchla ho Minerva. „Ale při NKÚ dokázal, že v lektvarech evidentně není tak neschopný, jak jsi vždy tvrdil."
„Ano, a pořád jsem nepřišel na to, jak se mu to povedlo," odvětil Severus zamyšleně. McGonagallová zakroutila hlavou.
„Harryho Pottera mám rád. Je to skromný a šikovný chlapec. Nikdy jsem u něj nenabyl dojmu, že by se choval jinak než ostatní. Osud k němu bohužel nebyl příliš milý. Jen ale nedejte na Denního Věštce a jejich výmysly," poradil profesoru Whileovi Kratiknot, který je doteď jen mlčky pozoroval.
„Samozřejmě. Pochopil jsem, že před třemi měsíci utrpěl jistou ztrátu, takže možná proto byl trochu nesvůj-"
„Ztrátu?" skočila mu překvapeně do řeči Minerva.
„Nevíte to? Já jsem z toho ještě doteď trochu mimo. Věděli jste, že Sirius Black byl nevinný a Peter Pettigrew žije?" Severus a Minerva si vyměnili nejisté pohledy. Co zase kde Potter vykládal? Severus zaťal pěsti. „Takže to víte!" vysvětlil si jejich jednání While jako souhlas.
„Jak- jak jste se o tom dozvěděl?" zírala na něj nechápavě Minerva.
„Od samotného Harryho Pottera. Tak trochu jsme při představování zabrousili k jeho otci a tím pádem i k Blackovi, no a to jste měli vidět, jak ho bránil, že není vrah. Až mě to samotného překvapilo." McGonagallová si ho chvíli prohlížela, načež se zhluboka nadechla a mírně se k němu naklonila.
„Asi byste měl vědět," začala pomalu Minerva, „že Sirius Black byl Harryho kmotrem. Byl skutečně nevinný a Harrymu dost blízký. Bylo by dobré, abyste o tom před nikým nemluvil a už vůbec ne před Harrym. Jeho ztrátu nese skutečně těžce. Dalo by se říct, že ztratil posledního blízkého člověka, který mu zbyl." Severus překvapeně sledoval Minervinu reakci. Něhu, jakou o Harrym mluvila, u ní snad ještě neslyšel. Nikdy si nemyslel, že by měla ke svým studentům tak blízko. Většinou se zdála být přísnou profesorkou, kterou si není radno znepřátelit, ale očividně ještě Severus neznal mnohé z jejích stránek. A že ztratil posledního blízkého člověka? Blízkého možná, posledního nikoliv.
„Och, jistě. To chápu. Ten chlapec to nemá jednoduché. Vůbec mu to nezávidím," pronesl po chvilce do ticha zamyšleně While a dál už to nerozebíral. Sborovna se začala zaplňovat a Severusovy myšlenky se jako už tolikrát v poslední době stočily k zítřejším lektvarům s jeho synovcem. Vůbec se na ně netěšil.
Severus by lhal sám sobě, kdyby nepřipustil, že jeho dosavadní mínění o Harrym Potterovi bylo do značné míry ovlivněno vzpomínkami na jeho otce. A Karfeus While měl pravdu. Harry Potter nebyl jako jeho otec. Nebyl a ani nikdy nežil tak, jak si Severus myslel. Už mockrát nad ním přemýšlel. Možná se jeho vztah k němu trochu změnil, vždyť sám Potter si toho všimnul, jak přiznal po dvojité dávce Uklidňujícího lektvaru. Ale nebyla to lítost. Nebo ano? Byl to jeho synovec. Lilyin syn, syn jeho sestry! A skutečně už nikoho tolik blízkého neměl. Ty otřesné mudly nepočítal. Ale ve třídě svých Zmijozelů si nemohl žádnou změnu připustit. Byl pořád špehem a ve třídě byla polovina dětí smrtijedů. Takže i když se mu jeho vlastní jednání příliš nezamlouvalo, vše bude muset zůstat při starém. A možná to tak bude lepší pro všechny. Už takhle to pro něj zašlo příliš daleko.