„Pottere? Myslím, že dnešní lekce je u konce dřív, než ještě začala. Asi byste měl jít odpočívat k sobě do pokoje." Severus rozhodně nechtěl trávit čas s omámeným Potterem.
„Tady je to takhle skvělý," pronesl zasněně chlapec ležící na podlaze. Profesor si povzdechl.
„Jak se cítíte?" Ač nechtěl, musel se Severus zeptat.
„Skvěle! Už dlouho mi nebylo tak dobře. Mohl bych tu věc dostat častěji?"
„Jestli tou věcí myslíte uklidňující lektvar v dvojité dávce, tak ne, rozhodně nemohl." To bylo něco pro jeho nervy.
„Škoda. Je mi fakt skvěle! Ani si nepamatuji, kdy mi bylo takhle skvěle. Asi nikdy." Se zasněným výrazem zíral stále do stropu. „Ale ten strop je fakt hnusnej. Máte rád stropy?" Konečně stočil svůj zrak na profesora lektvarů.
„A vy?" vyhnul se Snape odpovědi.
„Nevím, nikdy jsem je pořádně nezkoumal. Jen ten v přístěnku, protože byl nízko. A lezli tam na něm pavouci. Máte rád pavouky?"
„A vy?" Severus odmítal s Potterem diskutovat, i když se možná pomalu dostávali tam, kam Snape chtěl.
„Nevím, nevadí mi. Ron je nesnáší. Ale za to mu nevadí Tonksová," povídal chlapec monotónně a zíral přitom zase do stropu. „Líbí se vám Tonksová?" Ne, tak sem se opravdu dostat nechtěl. Ale musel se zeptat.
„A vám?" Ať neodpovídá!
„Nevím, je docela hezká. Snad jim to s Remusem vyjde."
„Prosím?"
„Chodí spolu. Líbali se tady na chodbě!" zadíval se Potter vážně na Snapea.
„Tak to nám ještě chybělo," zamumlal si spíš pro sebe Severus a doufal, že brzy změní téma. O noční můry měl už postaráno.
„Já jsem rád. Hlavně za Remuse. Že nebude sám. Když kvůli mně ztratil nejlepšího kamaráda." Potter zase hypnotizoval Snapea. „Ta věc, co jste mi dal, je fakt dobrá. Můžu mluvit o Siriusovi a pořád je mi všechno jedno."
„Uklidňující lektvar, Pottere. Ne lektvar blbosti!" Potter se uchechtnul.
„Vy jste vtipnej, pane!" Severus raději neodpovídal. Evidentně měla dvojitá dávka uklidňujícího lektvaru ještě nějaké halucinogenní účinky. „Nikdy jste nebyl vtipnej. Byl jste hroznej, fakt! Ale už nejste, víte to?"
„Ano?" Ten kluk je fakt omámený.
„Jo. Chováte se jinak. Ke mně. Už jsem nad tím několikrát přemýšlel, víte? A asi jsem na to přišel. Ale je to děsivá představa!" Severusovi ztuhla krev v žilách.
„Jaká představa?" Musel se zeptat... Chvíli bylo ticho, než se Potter ozval.
„Že já vám mě líto." Zase stočil svůj pohled ze stropu na Snapea. „Ale to nemusí. Nechci, aby mě někdo litoval."
„Chápu." Severus si oddechnul. Na chvíli ho napadlo, že Brumbál tomu klukovi něco řekl.
„Stačí mi, jak se na mě všichni dívají. Jako na chudáčka, co nemá rodiče, co se ho snaží zabít Voldemort, co nešťastnou náhodou zabil svého kmotra-"
„Vy jste přeci Blacka nezabil," namítal Severus a v duchu nadával na Brumbála, do čeho ho to zase namočil. Musel vědět, jak to skončí. „Oklamal vás Pán zla. Věřte, že to on umí dokonale a málokdo se tomu dokáže ubránit." Severus to myslel vážně. Věděl, co Pán zla všechno dokáže.
„Mohl jsem se víc snažit-"
„A přesto se domnívám, že by vám to bylo asi k ničemu."
„I Remus mě za to nenávidí."
„Pak je to idiot."
„Vždycky jsem mu věřil. Byl tu pro mě. Naučil mě patrona. Myslel jsem, že když tu Sirius už není, mohl by tu pro mě být on. Ale chápu ho. Má právo to takhle cítit. Nějak se s tím vyrovnám. Budu muset. Vždycky jsem se musel se vším nějak sám vyrovnat. Než jsem poznal Siriuse, byl jsem vždycky sám. Takže žádná změna." Díky uklidňujícímu lektvaru zůstával Potter stále v bezstarostném stavu, ale jeho slova hovořila za vše.
„Nebyla to vaše vina!" Co jiného na to říct?
„Opravdu si to myslíte, pane?" zadíval se na něj odevzdaně Potter. Jeho synovec, prolítlo Severusovi hlavou v tu chvíli.
„Opravdu."
„Neříkáte to jen z lítosti?"
„Nejsem lítostivý člověk, myslím to vážně!" Možná je teď ta správná chvíle... „I ředitel se domnívá-"
„Tohle je jeden z mých světlých okamžiků za hodně dlouhou dobu," skočil mu do řeči Potter. „Nezatahujte do něj jeho, prosím."
„Moc se ředitelem teď nevycházíte." Potter chvíli přemýšlel, jestli se to tak v tomto stavu dalo nazvat.
„Nemám ho rád, ale neříkejte mu to," prohlásil poté jednoduše. Severuse chlapcova slova překvapila.
„Nikdy to tak nevypadalo."
„Nikdy jsem si taky nemyslel, že udělá to, co udělal."
„A co udělal?"
„Lhal mi. Celý můj život je jen jedna velká lež. A komedie. A fraška. A tragédie. Máte rád divadlo?"
„Prosím?" Severus byl chlapcem zmatený. Co to všechno znamenalo?
„No, pan ředitel by byl jistě dobrý herec. Jde mu to vážně skvěle. Ale ne, nemůžu mu jen křivdit. Dělá to pro dobro VÁS všech. I když zatím to spíš vypadá, že to povede ke zkáze nás všech. Nejdřív té mé a pak ostatních."
„Můžete být konkrétnější, pane Pottere?"
„Jste skvělý posluchač, pane. Kdybyste byl mudla, mohl byste být třeba psychologem a dělat terapie, vážně by vám to šlo!" změnil zničehonic téma Potter a Severuse tím trochu vyděsil. Doufal, že to zase nepovede k infantilním žvástům.
„Tak je pak jistě jejich štěstím, že jsem kouzelník."
„A taky naším!" Snapea jeho prohlášení zarazilo. „Vím, co pro naši stranu děláte, pane," jal se hned chlapec vysvětlovat, když uviděl jeho výraz. „A je to moc odvážné a důležité, pane. Určitě jste tak už zachránil spousty životů. A i ten můj, nemyslete si, že to nevím. I když docela dost často jste mi ho i znepříjemňoval, co si budeme povídat, že?"
„Pottere, tohle není předmětem našeho setkání," snažil se ho zarazit Severus. Nikdy ho ani nenapadlo, že by na to mohl Potter takhle nahlížet.
„Já vím," uchechtnul se a zase na chvíli zvážněl. „Ale už dlouho se vás chci na něco zeptat." Severus se zase zhrozil.
„Pokud tím skončíme, tak se ptejte."
„Znal jste se s mojí mámou?" Profesor ztuhl.
„Jak vás to napadlo?"
„No, znal jste tetu Petunii." Samozřejmě, jak na to mohl zapomenout.
„Jistě. Ano, znal jsem ji."
„Bavili jste se?"
„Byli jsme od mala přátelé. Já byl kouzelník a poznal jsem, že ona je čarodějka. Byli jsme si díky tomu blízcí. Petunie naopak na vaši matku žárlila, takže nesnášela i mě." Byla to pravda. Proč by to nemohl vědět. Nemá smysl mu v tomto lhát, když už to u Dursleyů nakousl.
„A mě." Dodal Potter. „No páni, to jsem netušil. Podle vaší vzpomínky to tak nevypadalo. No fakt," bránil se, když uviděl Snapeův.
„Pottere, k té události se nehodlám-"
„Chápu to," skočil mu rychle do řeči. „Bylo to hrozné. Nemohl jsem z toho pak ani spát. Nikdy jsem netušil, že byli táta se Siriusem takoví. Vážně. Ani nevíte, o kolik ideálů jsem tenkrát přišel. Možná i proto, že i mě samotného Dudley s jeho partou celé dětství šikanovali, takže vím, o čem mluvím. Ale máma se vás zastávala-"
„A já se jí za to, co jsem řekl, několikrát upřímně omluvil. Ona mou omluvu přijala a to by mělo být vše, co vás má zajímat." Snape už to chtěl ukončit.
„Ok," nastavil před sebe ruce v obranném gestu a zívl. „Uzavřené téma."
„Přesně tak."
„Asi půjdu spát."
„To byste asi měl."
„Tak dobrou." Potter se převalil na zemi na bok, zavřel oči a spal. Severus nad tím jen zakroutil hlavou, chvíli ho pozoroval a poté raději odešel z pokoje pryč. Než se odletaxoval, nezapomněl ještě Molly upozornit na nocležníka v místnosti naproti.
*****
Harry se probudil a hlava mu třeštila. Netušil, jak se dostal k sobě do pokoje. Vlastně se ani moc nepamatoval, co se předtím dělo. Vzpomínal si, že šel na lekci nitrobrany se Snapem, a pak už to má v hlavě vše nějak pomíchané.
Začaly se mu vybavovat divné vzpomínky. Jak leží na zemi a chechtá se, jak se Snapea ptá, jestli se mu líbí Tonksová, jak mu říká, že je vtipnej, jak přiznává, že nemá rád Brumbála, a prosí ho, ať mu to neříká...
Proboha, to ne! Tohle se nestalo! Protože kdyby jo, tak tu teď není. Musel by být už mrtvý, protože by ho Snape za to všechno jistojistě zabil. Harry začal panikařit a schovával si obličej do dlaní. Jak se mu teď může podívat do očí? Co mu všechno ještě navykládal?
Bude se mu muset omluvit. Kolik bylo vlastně hodin? A co je za den? Harry byl totálně zmatený. Připadal si jako po nějakém hodně dlouhém flámu. Na jeho myšlenky však vzápětí přišla odpověď. Do pokoje nakoukla paní Weasleyová.
„Harry, drahoušku, tak už jsi vzhůru! Už jsem začínala mít strach, chtěla jsem i zavolat Severuse, jestli se nic opravdu neděje, i když mě upozorňoval, že může chvilku trvat, než se probereš."
„Co se stalo? Moc si toho nepamatuji."
„Malá nehoda při vaší nitrobraně. Aspoň to tak profesor Snape vysvětloval. Zkoušeli jste prý nějakou novou metodu, ale působilo to na tebe jinak, než očekával. Říkal, že když jsi usnul, může pak chvíli trvat, než se probudíš."
„A jak dlouho jsem spal?" Pomalu si rozvzpomínal na dvojitou dávku uklidňujícího lektvaru...
„Je deset hodin dopoledne. Spal jsi od včerejška až doteď. Tak až se pořádně probereš, přijď dolů na jídlo. Musíš být hladový," pocuchala mu paní Weasleyová ještě vlasy a s úsměvem odešla z pokoje ven.
Harry zůstal ještě chvíli ležet a snažil se vzpomenout na něco, co se včera mezi ním a Snapem ještě událo. Určitě toho bylo víc. Snad neřekl ještě něco horšího, děsil se Harry.
„Už jsi prý vzhůru, no to je dost! To určitě Snape udělal schválně!" vlítnul do pokoje Ron.
„Nekřič, prosím. Třeští mi hlava!"
„Promiň," ztišil hlas Ron. „Co se stalo, kámo? Chvíli jsem si myslel, že tě otrávil, když jsme tě našli ležet na zemi!"
„Ne, neotrávil. Za tohle jsem si mohl sám, fakt," obhajoval Snapea. Vážně si za to mohl sám.
„Cože?"
„Chtěl mi pomoct s nitrobranou. Měl jsem vypít trochu uklidňujícího lektvaru a já to do sebe naklopil všechno. To je celý," pokrčil rameny Harry.
„Aha," okomentoval to jedním slovem Ron a podivně se při tom zatvářil.
„Fakt!"
„Jasný. Stejně je to ale parchant." Na to Harry už raději nic neříkal. Snape býval parchant, možná pořád je, ale teď mu připadal jiný. A pak se mu zase vybavila jedna vzpomínka.
„Jo. Chováte se jinak. Ke mně. Už jsem nad tím několikrát přemýšlel, víte? A asi jsem na to přišel. Ale je to děsivá představa!"
„Jaká představa?"
„Že já vám mě líto."
Co to zase řekl za blbost? Snape by byl ten poslední člověk, který by ho litoval! Nebyl to snad právě on, kdo mu kolikrát říkal, ať se nelituje, že není jediný, kdo někoho ztratil, a že takový život prostě je?
„Pojď na jídlo," vytrhl ho z jeho myšlenek Ron. „Já si s tebou taky ještě jednu porci dám." Harry se usmál. Vůbec ho to nepřekvapilo. Nebyl by to Ron, aby si nedal snídani dvakrát, když má tu možnost...
*****
Chvíle pro omluvu se přiblížila závratnou rychlostí. Hned následující den měl totiž se Snapem další lekci nitrobrany. A jak se Harry ráno dozvěděl, na šestou byla svolána opět schůze Řádu.
Harry se rozhodl, že do toho dnes dá opravdu vše. Po těch několika posledních fiaskách musí přece ukázat, že v něm něco je. Nemůže být tak neschopný. Jen ne žádný další uklidňují lektvar...
Nervózní čekal na Snapea v místnosti, kde probíhaly jejich lekce. Když Snape přesně ve čtyři přišel, vypadal stejně nepřístupně jako kdykoliv jindy. Ani jediná známka toho, že by mělo být něco špatně. Harry se přesto rozhodl omluvit hned na začátku, i když pořádně ani nevěděl, za co se vlastně omlouvá.
„Dobrý den, pane."
„Pane Pottere," pokývnul hlavou na pozdrav profesor lektvarů. „Doufám, že se dnes konečně už někam pohneme. Trénoval jste?" Harry byl trochu zaskočený. Připadalo mu zvláštní, že se Snape k jejich poslednímu setkání nevrací.
„Ano," odpověděl popravdě. Vážně to zkoušel každou volnou chvíli. „Pane, ještě jsem se vám chtěl omluvit." Snape ho sledoval s pozdviženým obočím. „Za to, co se stalo posledně," vysvětloval nervózně Harry. Očekával nějakou nepříjemnou urážku, ale ta nepřicházela. Snape ho pořád pozorně sledoval. Tak pokračoval. „Popravdě si toho příliš nevybavuju, ale jisté povědomí o tom, co se dělo, mám. Takže jestli jsem řekl něco nevhodného nebo jsem vás nějak urazil... nebo- nebo- jsem řekl nějakou hloupost - a jakože určitě jo - tak... ehm... no...jsem to tak nemyslel, vážně. Mrzí mě to, pane." Harry čekal na svůj ortel. Snape měl ve tváři stále nečitelný výraz.
„Nic tak hrozného, jako si představujete, se nestalo. Hloupostí jste řekl spoustu, to byste ani nebyl vy, kdyby ne. Ale ani jste mě překvapivě nijak neurazil, právě naopak - složil jste mi poklonu." Harry na něj zůstal zaraženě zírat. Co mu proboha řekl?! Určitě do toho lektvaru něco přimíchal. „Neděste se, Pottere. Ocenil jste jen můj přínos Řádu." Harry si viditelně oddychnul.
„Ach tak. Jo. Tak to je možné... Že jsem něco takového řekl," vysoukal ze sebe nejistě. Opravdu si to myslel, ale nikdy to neplánoval nikomu přiznat, a už vůbec ne Snapeovi. On by taky nikdy neuznal, že se mu v hodině něco povedlo.
„Tak Pottere, jestli už nemáte nic na srdci, a já doufám že ne, rád bych, abychom přešli k tomu, proč jsme tady. Od plánu B zase na chvíli upustíme. I když vaše blábolení bylo nezapomenutelné, nejsem si popravdě jistý, že bych to znovu ustál. Takže se připravte na tři..."
Bohužel. Žádná změna k lepšímu se nekonala. Bylo to pořád stejně špatné. Trénovali dlouho. Harry chtěl vydržet, ukázat, co v něm je, opravdu do toho dával všechno. Snape s ním měl kupodivu svatou trpělivost, i když svých nepříjemných poznámek se úplně nevzdal. Harryho si dobíral, nadával, že se nesnaží tolik, jak by měl, že musí trénovat víc a víc.
Harry už nemohl. Po posledním legilimens zůstal ležet na zemi a nezvedal se.
„Proč mi, Pottere, neřeknete, v čem je problém!" Spustil najednou Snape.
„Já nevím," odpověděl unaveně Harry.
„Něco vás blokuje a jen smrt Blacka to není!" Harry se na něj nevěřícně podíval.
„Cože?"
„Mám vás naučit nitrobranu. Musím vědět, co nám v tom brání. Potřebujete ji umět, Pottere. Tak mi řekněte, co máte za problém." Chvíli bylo ticho.
„Nemám problém, pane," odpověděl nakonec potichu. Uvnitř sebe začínal zase panikařit.
„Může za to Lupin? Nebo Brumbál?" vypálil ze sebe Snape. Harry se roztřeseně začal zvedat ze země. Neodpovídal. Snape frustrovaně vydechl. „Takhle to ale dál nejde, Pottere."
„Možná to bude ve škole lepší," pokusil se to Harry zamluvit.
„Ať mi tvrdíte, co chcete, tím domem to není. Za pět minut začíná schůze Řádu. Budu muset jít. A vy se dejte do příště dohromady, jinak tady ztrácíme jen čas." Snape se otočil a začal odcházet.
„To už je tolik?" vyhrkl Harry. „Skočím si jen do kuchyně pro něco k pití a hned zmizím," a vydal se za ním.
*****
Harry byl tak vyřízený, že si ani neuvědomil, jak bude jídelna plná. Když do ní spolu se Snapem vstoupil, stočily se k nim všechny pohledy. A že jich bylo opravdu dost. Jeden přes druhého začali Harryho zdravit, někdo si s ním podával ruce, Harry zahlédl paní Figgovou, Kingsleyho, Moodyho a kousek od něj i Remuse. Brumbál tam naštěstí ještě nebyl. Najednou mu pokládala ruce na ramena Tonksová.
„Severusi, měl bys Harryho trochu šetřit. Sedřeš ho z kůže. Podívej, jak chudák vypadá," zatřásla s ním demonstrativně a naoko pohoršeně se dívala na Snapea. Harry se v duchu proklínal, že tam vůbec chodil.
„Vím, jak Potter vypadá. Měl jsem to nesmírné potěšení se na něj teď dvě hodiny dívat," odvětil Snape s klidem.
„Já myslím, že je to v pořádku," ozval se nečekaně Remus Lupin, zatímco se Tonksová nadechovala k Harryho obraně. „Severus jistě ví, co dělá. A všichni tady víme, jak je to důležité. Doufám, že už jsi učinil v nitrobraně nějaké pokroky, Harry." Remus Harryho s výzvou v očích sledoval. Harrymu se zastavilo srdce. Věděl, co tím Remus naznačoval. Ostatní to možná brali jako obyčejný dotaz, ale tohle nebyl obyčejný dotaz. Viděl ty výčitky zrcadlící se mu v očích. Co teď říct? Co má jen říct? Ticho trvalo už dlouho a všichni ho s napětím sledovali. Co mu asi Remus řekne, až se dozví, že mu nitrobrana stále nejde. A co si o něm pomyslí ostatní? Že je k ničemu. A nebyla by to pravda? Ticho a Harryho myšlenky náhle přeťal hlas jeho profesora lektvarů. A Harry ztuhnul, když uslyšel, co říká.
„Žádný strach, Lupine. Máme to pod kontrolou."
„Vážně?" přesunul Lupin překvapený pohled ze zaraženého Harryho na svého bývalého kolegu.
„Naprosto. Škoda, že takové úsilí nevynakládá i při hodinách lektvarů. Ale to se také bude muset brzy změnit, když se dokázal dostat i do mých hodin na OVCE. Pan Potter měl asi pocit, že se nevídáme příliš často."
„Opravdu, Harry? Jsi v lektvarech na OVCE? Takže se už můžu začít těšit na novou posilu v bystrozorském týmu?" vyhrkla s úsměvem Tonksová.
„Na to je asi ještě brzo," vydal ze sebe potichu Harry, nejistě pokukujíc po Snapeovi.
„Neumíral jste před chvílí žízní?"
„A-ano," dal se hned na to Harry do kroku. Najednou zase ucítil něčí ruce na svých ramenou.
„Kuchyně je opačným směrem, pane Pottere," obracel ho Snape.
„Vážně bys ho měl trochu šetřit," uslyšel Harry z dálky zase hlas Tonksové, když zmizel v kuchyni. Hnala se tam za ním ještě paní Weasleyová a nakonec odcházel nejen se džbánem vody, ale i talířem plným jídla.
„Tak zatím nashle," rozloučil se se všemi mezi dveřmi, zavřel je za sebou a s úlevou si to namířil ke schodišti. Když už byl však asi na třetím schodu, ozval se za ním opět hluboký hlas profesora Snapea.
„Ještě na okamžik, pane Pottere."