Piskor, Llyan a Aurora bloudili. Narozdíl od Amba si LLyan mapu do Collovy chodby neučila z paměti a tím pádem na jedné křižovatce šli místo nalevo doprava, potom zase obráceně napravo, i když měli jít nalevo, místo, aby šli rovně se vrátili a tak dál. Vlastně si ani já sám spisovatel nepamatuji, že mi by někdo z účinkujících v tomto příběhu někdy řekl, jak se tam ty tři bludičky dostali do chodby rytíře Colla - prostě se tam nějak najednou ocitli, a ani oni sami nevěděli jak. Jako u případu s Ambem, jakmile poslední z trojky, Piskor, překročila práh, konec chodby se kouzelně spojil s druhým koncem. Jako Ambo, i teď byli ony v pasti.
„No výborně!" zakabonila se Piskor. „Co teď?"
„Podle všeho tady Coll není," mínila Llyan. „To už by po nás házel speciálně nabroušené karty a -"
„Ten Ambo je ale zablešivec prašivej!" plácla se do čela Aurora a ukázala k obrazu, za kterým byla skrytá chodba ústí ve třináctém poschodí. „Ten troll tu nechal hůlku,"
A skutečně, u obrazu se válela zapomenutá Ambova hůlka.
„A proč děláš z běhnice baziliška?" řekla Piskor. „ Třeba vůbec nemusí být jeho,"
„Téměř slonovinově bílá? Piskor, vždycky se s tím Ambo rád vychloubal, že jeho osikáčka je ze slonoviny - což teda není!" namítla Aurora a sebrala hůlku. Změřila ji na palce. Jistě, že je to ona. Šedavě bílá, dvanáct a půl palce...
Piskor neochotně svolila.
Náhle se ozval příšerný randál a Llyan překvapeně vyhekla. Stála u obrazu, který vyjel až na strop. Po něm tam zůstaly skryté padací dveře. Llyan koukala jako sůva z nudlí, co to zase provedla.
„Bezva!" hvízdla Aurora. „Jdeme!"
Zavelela, sebrala osikovou hůlku a směle se spustila po žebříku kamsi do šera tam dole. Piskor pokrčila rameny, zamumlala něco a spustila se za Aurou. Jen Llyan váhala. Přešlapovala, ale když si uvědomila, že jde o mluvící knihy a kamarádův život, sešla za svými vrstevníky.
Co vám budu povídat. Byla to příšerná chodba. Všelijak se vlnila, byla plná pavučin, sem tam krys („KRYSA! PRYČ! KŠÁ KŠÁ!") a hlavně kostí. To všechny tři holky děsilo. Občas se jim nad hlavou zjevil kanální poklop z něhož druhé strany se ozýval smích a dusot studentů. Teda, alespoň Ambovy zachránkyně se domnívali, že jsou to studenti Bradavic. Kdo ví, třeba by to mohli být duchové...
„Konečně!" houkla Aurora. Před sebou totiž uviděla druhé padací dveře. Opatrně je otevřela a nakoukla. Viděla pouze omezený výhled a ten nijak vábně nevypadal, ale nikde jinde žádný jiný východ nebyl. Tak všechny tři vystoupili na světlo boží.
Patrně se nacházeli tam, kde se nacházet měli. Byla to nejodlehlejší část Bradavic, která vůbec kdy mohla existovat. Byla tam popraskaná stará dřevěná podlaha, stěny, z kterých padala omítka i celé kusy kamene, vyvrácené dveře učeben, které se nepoužívali (popřípadě umýváren) a informační tabule, která hlásala TŘINÁCTÉ POSCHODÍ.
„Moment," zasekla se Piskor. „Odkdy jsou v Bradavicích informační tabule?"
„Nejsou," opáčila Llyan. „ A odkdy jsou v Bradavicích bažiny?"
„Nejsou," odvětila Aurora. „Teda - pokud v to nemá prsty Ambo,"
„AMBO!" zaječela Llyan a zpod hábitu vytáhla svou jedlovou hůlku, kterou namířila na bažinu stojící hned u tabule. Až teď si Llyan uvědomila, že tam čouhá čupřina blonďatohnědých vlasů. „Bullarumbo!"
Bublina, která vytryskla z hůlky Llyan zajela do bažiny. Tam popadla Amba, který se pomalu ale jistě dusil a vytáhla ho. Praskla, a Ambo se svalil k nohám všech tří jeho spolužaček.
Kašlal, potácel se ze strany na stranu, dávil se a dost ošklivě sýpal. Pak se svalil na bok a ztěžka dýchal.
„Vidíš?" houkla pobaveně Aurora. „Nemáš chodit na vlastní pěst za šíleným duchem!"
„Tak co tady děláš?" zasýpal a posměchem v hlase Ambo. „Když nemám chodit na vlastní pěst k šíleným duchům?"
Piskor ani Llyna ten vtip nepochopili, ale Aurora na výsost ano. Dala si ruce v bok a nasadila ten nejpyšnější výraz, jakého byla schopna. Za chvíli to ale neudržela, a skácela se vedle Amba smíchy.
„Vy dvě hrdličky," namítla posměšně Piskor. „Hele koumáci, jak se dostaneme zpět?"
„No přece tou chod - " Aurora se v půlce věty zarazila. Padací dveře, kterými sem přišli, byly ty tam. Obhlížela jiný východ, ale nikde nic. Jen z jedné, ze starých učeben se nápadně linul modrý kouř.
„Hm, přísahala bych, že tam ten kouř ještě před chvíli nebyl," mínila Llyan, dřív, než to stačila říci Aurora. Ta ukázala na očividně již ne prázdnou učebnu.
„Co tam asi je?" optala se Piskor.
„Je jen jeden způsob, jak to zjistit," řekl Ambo, vyskočila na nohy, vytrhl svou hůlku z Aurořina sevření a zamířil do místnosti.
Co těm ostatním zbývalo? Vstali, oprášili se a přešli společně se svým spolužákem práh místnosti plné modrého dýmu.
Co víc říct, pro všechny to byl šok. Osobu, která tvořila modrý dým, ještě v životě neviděli.
Byla to ježibaba. Byla malá, tlustá, s havraními vlasy, černou róbou a sytě fialovým čarodějným kloboukem s krkavčím perem. Míchala cosi ve velikém kotlu, z kterého se tolik linul ten modrý kouř.
„NÁVŠTĚVA!" zakrákala ježibaba. Když mluvila, pískalo jí v nosu, na kterém měla hrůznou bradavici.
Všichni čtyři studenti se s hrůzou v očích otočili a měli se k odchodu. Ale dveře už tam nebyli.
„Rumpappádo-humli-šIX!" zavrčela tajemně bába a jednou míchla v kotli. „Grndafndo-sinho-báCFD!" tento míchla dvakrát proti hodinovým ručičkám a kotel se proměnil v obří knihu.
Piskor, Llyan, Aurora i Ambo vyvalil oči. Takové kouzlo v životě neviděli. Následně ovšem Ambo ztuhl jako kámen a s posledním vyděšeným výrazem se sesypal k zemi.
„Pro Merlina!" zaječela LLyn. „Co jsi mu to provedla, ty hnusačko hloupá?"
„Pozor na jazyk, děvenko," sykla tajuplně ježibaba. „Vašeho přítele jsem si tady nechala - hm - na zástavu. dám vám třem tři hádanky! Jo, tak to bude, hihi! A když je všechny uhádnete, můžete odejít i s vašim klučíkem - když ne, smím vás SEŽRAT!" a aby všechny přítomné vystrašila, obnažila své dva upíří tesáky.
„Ale - ale to není fér," řekla Aurora. „tady Llyan - a to všichni víme - to vůbec nejde v hádankách. Můžeme mít jednu chybu, to znamená...že stačí, abychom to správně uhádli jen já a Piskor,"
„Tak platí," řekla Ježibaba.
Všechny tři holky si ulevili.
„Tak třeba hned ty, ty drzá smlouvačko!" zakrákala ježibaba, ukázala na Auroru a otevřela svou mohutnou knihu. „Tak třeba tuto... Podlehnou jí všichni, lidi i zvířata, staří i mladí. Bolí jako nůž do zad, je milá a něžná jako jarní kvítí. Co je to?"
„Alergie," odvětila Aurora pohotově.
„Teď ta za tebou, co se starala o toho kluka," vyjekla ježibaba a cukla hlavou k Llyan. „Bez hlasu pláče, bez nehtů štípá, bez nohou skáče, bez pysků pípá. Co je to?"
„JAK TO MÁM ASI VĚDĚT?!" vyjekla Llyan a úzkostlivě se podívala na Amba
„A teď ta poslední," vykvikla ježibaba. „Chodí za tebou, celičký den, nedá ti pokoj, až zajde den. Potom se ztratí, ale zas ráno na tebe vyčkává. Co je to?"
„Stín," kývla spokojeně hlavou Piskor.
Ježibaba se dost podle usmála, zakrákala několik nesmyslných slov a -
„NETOPÝR!" zaječela Llyan.