Harry se na své okolí snažil působit co nejlepším dojmem. I když pro něj byl pobyt na Grimmauldově náměstí utrpením, nechtěl to dávat příliš najevo. Ostatní však tušili, co Harry prožívá – zase tak dobrý herec nebyl –, ale i oni diplomaticky jisté věci neřešili. Ještě ten den se Harry dozvěděl, že Denní věštec z něj dělá zachránce kouzelnického světa, označuje ho za „Vyvoleného" a omlouvá se mu v každém článku za svůj dřívější postoj. Unikl Pánu zla již pětkrát a to se nikomu jinému nepodařilo. Navíc Harry v té době dosáhl teprve 15 let, což podle Věštce naznačovalo, že se od něj dají očekávat ještě nevídané věci – včetně porážky Temného pána. O věštbě samozřejmě nevěděli, ale i tak se Harry divil, jak blízko pravdě byli – myslel tomu, že je Vyvolený, ne že Voldemorta jednou porazí. Tomu nevěřil ani on sám...
V den jeho narozenin se mu sešla hromada přání a dárků, dokonce i od lidí, které vůbec neznal. Po dvou takových přáních od jeho obdivovatelů se ale rozhodl, že zbytek číst ani nechce, a odhodil je pryč. Z jejich víry v něho se mu dělalo zle. Ponechal si stranou pouze dopisy od spolužáků, kteří si na něj vzpomněli, včetně těch od Lenky, Nevilla a Hermiony. Každý mu k přání připojil i malý dárek.
Lenka mu poslala několik výtisků Jinotaje s varováním, aby si dával pozor na vochemulky a krytinky. Ať už to mělo být cokoliv, přiložila k tomu ještě raději vlastnoručně vyrobený amulet. Neville poslal jednu ze svých rostlinek, kterou považoval v Harryho případě za užitečnou – Cartia bolpolis ve svých listech ukrývala léčivou mízu, která hojila většinu zranění (snad nebere Neville Denní věštec příliš vážně) a Hermiona zakouzlený brk, který psal to, co mu Harry poručil. Harrymu to připomnělo rychlobrk Rity Holoubkové a nad dárkem se ušklíbl. Jako by snad Hermiona tušila jeho postoj k dárku, vysvětlila mu raději už v dopise, že pro něj bude brk jistě užitečný a že další část dárku pro něj má Ron.
Ani se nenadál a řítil se k němu jeho spolubydlící s gratulací a dárkem.
„Všechno nejlepší, Harry," podal mu ruku a poplácal ho po zádech. „Tohle máš ode mě a Hermiony. Myslíme, že se ti to bude hodit," usmál se na něj jeho nejlepší kamarád.
„Díky, Rone." Harry si rozbalil balíček a zůstal zírat na zápisník vázaný v hnědé kůži se zlatým nadpisem „Brumbálova armáda – Harry Potter". Když zápisník otevřel, z titulní strany na něj mávali její členové. List byl posetý fotografiemi s podpisy všech členů BA, a to i těch, kteří letos do Bradavic již nenastoupí. Fotografie jeho samotného se tyčila nahoře nade všemi. Harry zůstal na dárek zírat a v hlavě mu šrotovalo, co tím chtějí asi jeho přátelé říci. Aniž by svůj dotaz vznesl nahlas, Ron se dal sám od sebe do vysvětlování.
„Když jsme s Hermionou přemýšleli, co ti dáme, chtěli jsme, abys dárek nějak využil, ale aby ti i udělal radost. No a Hermionu napadlo tohle. Všichni jsme ty hodiny měli rádi, vždycky jsme se na ně těšili jako na spásu, hlavně po hodinách s tou ropuchou. I ty. No a v tomhle sešitu máš sepsané všechny členy a věci, co jsme už probrali. Další věci už budou na tobě – myslím, v čem budeme pokračovat. Hermiona o tom mluvila jako o diáři, ale moc netuším, co tím myslela," pokrčil bezradně rameny Ron. Harryho napadlo, že výraz diář asi není v kouzelnickém světě znám. Během té chvíle, co mlčel, se Ron začal nervózně ošívat.
„Moc nadšeně nevypadáš. Byl to blbej nápad?"
„O- Cože? Ne. Nene, já jen – netušil jsem, že budete chtít, aby Brumbálova armáda pokračovala," odpověděl popravdě Harry. Vážně s tím nepočítal. Nebyl si ani jistý, jestli o to stojí.
„Jasně že budeme! Všichni chtějí. Určitě dostaneme za učitele obrany zase nějakýho vola, a i kdyby ne, fakt nás to bavilo. Ale hlavně - je válka, ne? Potřebujeme ty hodiny. Kdo jiný nám může pomoct, když než ty?" tvářil se už zase nadějně Ron. Harry ho nechtěl zklamat, takže dál jejich myšlence neodporoval.
„Tak jo, když myslíte. A za tohle moc díky, je to skvělý nápad," děkoval Harry. Opravdu se mu dárek líbil, obzvláště fotografie s podpisy. Když sledoval své jméno na obalu, dýchalo to na něj nostalgií. Tehdy se vše zdálo jako jedna velká zábava. A taky byla. Něco společně vytvořili – něco, co mělo smysl a čemu stál v čele. Ale když sledoval nadšené obličeje svých spolužáků, vytanula mu na mysli fotografie Fénixova řádu, a jak mu tehdy Sirius popisoval, který z členů jak zemřel. Potká je stejný osud? Kdo z těchto lidí válku přežije a kdo ne? Obavy se mu musely zračit i v obličeji, protože Ron poznal, nad čím Harry přemýšlí.
„Nějak to zvládneme, kámo. Uvidíš," poplácal ho po zádech.
„Jo. Musíme."
„Tak pojď dolů, mamka ti upekla dort." Po téhle informaci Harry zahodil pochmurný výraz a společně se vydali do jídelny, kde už na ně čekali Ronovi rodiče s Ginny a dvojčaty.
*****
„Všechno nejlepší!" popřáli Harrymu sborově všichni Weasleovi a Ronova mamka před něj postavila čokoládový dort s šestnáctkou. Následně ho objala a políbila na obě tváře. Se svou gratulací se ještě vystřídal zbytek členů zrzavé rodiny a pak všichni společně zasedli ke stolu, kde na Harryho čekaly další dárky.
„Moc děkuju. Nemuseli jste si se mnou dělat vůbec starosti," promluvil rozpačitě Harry, když je všechny rozbalil.
„Ale to přece nic není, drahoušku. Víš, že tě považujeme za jednoho z nás," pocuchala mu ještě láskyplně vlasy paní Weasleyová a Harry jí za to byl opravdu vděčný. Takhle už se dlouho necítil. Zase měl pocit, že někam patří a že na něm někomu záleží.
„I tak ale. Děkuju. Moc si toho vážím." Jo, byl to skvělý pocit, který ale netrval dlouho.
*****
Harry celý den čekal, jestli se neobjeví Remus. S Ronem se poflakovali po domě, Harry nakoukl i do knihovny, kde se chtěl v následujících dnech také zdržet, nebo probírali famfrpál. Aspoň tak přicházel na jiné myšlenky. Takovéhle rozptýlení už skutečně potřeboval.
V šest hodin měla začít schůze, proto už po páté hodině nandala paní Weasleyová klukům a Ginny večeři. Když se chtěli v půl šesté odebrat do svých pokojů, narazil Harry na chodbě na osobu tolik očekávanou - Remuse Lupina s Tonksovou.
„Doběhnu vás. Jděte napřed," poslal Rona a Ginny nahoru a sám si to namířil k Remusovi. Ten si ho nejdřív nevšiml, ale pak se křečovitě pousmál. „Ahoj," pozdravil je tiše Harry.
„Harry, ahoj," objala ho zvesela Tonksová. „Všechno nejlepší!"
„Díky."
„Ahoj, Harry. Také přeji vše nejlepší k narozeninám," potřásl mu rukou Remus. „Omlouvám se. Neměl jsem ani kdy ti něco koupit. Všechen čas mi teď zabírá práce pro Řád, kterou mi uložil Brumbál." Podle Harryho to moc upřímně neznělo, ale sám potřeboval něčím uchlácholit.
„To je v pohodě, vážně. Nic jsem ani nečekal," odpověděl mu popravdě.
„Teď nás omluv, musíme-"
„Nemůžeme si promluvit, Remusi?" vyhrkl zoufale Harry.
„Promiň. Když tak jindy. Musíme se připravit na schůzi," a s tím se od něj otočil a odešel. Udivená Tonksová jen nadzvedla nechápavě obočí a s pokrčením ramen se vydala za Lupinem, který už mezitím zmizel v jídelně. Harry zůstal stát uprostřed chodby a zrychleně oddechoval. Měl tedy pravdu. Remus ho nenáviděl. Harrymu bylo najednou zle. Zase ucítil tu ohromnou vinu za Siriusovu smrt, která ho sužovala už přes měsíc, a teď se k tomu ještě přidala ztráta člověka, kterému jako jednomu z mála lidí důvěřoval. V mírné panice se začal rozhlížet po nejbližších dveřích, kam by utekl, když v tom se mu zrak zastavil na jeho učiteli lektvarů, která stál opřený o zeď a pozoroval ho.
„Baví vás špehovat ostatní lidi?!" Harry byl natolik zoufalý, že si ani neuvědomoval, s kým mluví. Bylo mu teď všechno jedno.
„Drzý jako vždycky, Pottere. Ředitel chtěl, abychom se spolu my tři sešli ještě před schůzí. Tak tu na něj čekám. Ale asi bude lepší, když počkáme zde," otevřel dveře do prázdné místnosti a pokynul Harrymu, aby vešel. „Vyhnete se tak možná dalším nepříjemným setkáním." Ta slova ťala do živého. Harry vešel váhavým krokem dovnitř a Snape za nimi zavřel dveře. Na to se Harry se setkal s jeho spokojeným pohledem a vybuchnul.
„Tak teď už jste konečně spokojený, že? Sirius je mrtvý a Remus mě nenávidí, protože jsem ho zabil! Tohle jste si vždycky přál, ne? Aby Sirius umřel!" křičel na něj Harry. Severus na něj zůstal zaražené zírat.
„Blacka zabila Lestrangová, pokud se nepletu," poznamenal klidně.
„Jen se nedělejte, celý se třesete na to, až mi budete moct vpálit, jak jste měl celou dobu pravdu! Jak si myslím, že jsem víc než ostatní a nemusím nikoho poslouchat! Že jsem kašlal na nitrobranu a nechal se tak hloupě napálit, i když jste mě varoval! A že pro mě pravidla neexistují a pak to takhle všechno dopadá. Tak prosím! Poslužte si! Já to unesu!"
„Evidentně ne," odpověděl zase klidně Snape a Harryho o to víc vytáčel k nepříčetnosti.
„TAK DĚLEJTE! ŘEKNĚTE TO!"
Severus mlčel a sledoval dál rozrušeného Harryho. Měl pocit, že se ten kluk každou chvílí musí složit.
„A zase to děláte. Myslíte si, že se vše točí jen kolem vás? Absolutně nemám v úmyslu poslouchat tady výlevy nějakého puberťáka, který se utápí v sebelítosti. Takže sklapněte nebo vám zavřu pusu sám." Harry na chvíli skutečně ztichl a vypadalo to, že se i zklidnil. To však nebyla tak úplně pravda.
„Asi si to schováváte pro Zmijozely, že? Ponižovat mě, když u toho nejsou žádní svědci, to by nestálo za to, nemám pravdu?"
„Zavřete pusu, vám říkám, Pottere! A nebudu to už opakovat!" zvýšil také hlas Snape a začal pomalu ztrácet trpělivost. Harry se potichu zasmál.
„Jistě. Je to totiž děsná zábava, co? Strýc Vernon se v tom taky vždycky vyžíval. Ale vždyť jste toho byl sám svědkem. To jste si s ním asi notoval, že? Divím se, že jste se k němu nepřidal, určitě byste si báječně rozuměli – hlavně tedy ohledně toho, jaký jsem neschopný budižkničemu a idiot. A že nestojím vůbec za nic, tenhle názor taky společně sdílíte. Och, možná toho máte společného víc, než-"
„Co to tady plácáte za nesmysly, Pottere! Neopovažujte se mě přirovnávat k vašemu idiotskému strýci!" rozkřikl se na Harryho Snape.
„No ne? Neříkejte, že jste si ho neoblíbil. Ale někdy zníte skutečně jako on," pokračoval jedovatě Harry.
„Varuji vás, Pottere! Ještě jednou mě budete srovnávat s tím mudlou bez mozku, tak-"
„No, minimálně jednu věc opravdu ale společnou máte," nehodlal toho nechat Harry, který se dostal do ráže. „Oba máte předsudky vůči lidem, které jen už z principu nenávidíte, a vyžíváte se v jejich ponižování!" Tu větu pronesl Harry vyrovnaně, ale dost hlasitě na to, aby Severuse na chvíli omráčila. „To nemůžete popřít, že? Strýc Vernon mě nenávidí jen proto, že jsem kouzelník, pro něj bytost nehodna vůbec toho, chodit s ním po jedné zemi. A vy protože jsem synem Jamese Pottera. To je pro vás směrodatné a přes to vlak nejede. I kdybych byl nejlepší ve všem, co byste považoval za správné, furt bych byl jen syn toho hrozného Jamese Pottera, tudíž někdo, koho je potřeba od začátku a bez přestání deptat, shazovat a ponižovat. Tak si pogratulujte, vždy vám to šlo skvěle! Už od naší první hodiny jste si na mě zasedl a dal mi váš postoj vůči mě jasně na vědomí!"
Severus chvíli nevěděl, co na to říct. Jistě, že ho nesnášel, protože byl synem Jamese Pottera. Byl jeho kopie naprosto ve všem! No... Skoro ve všem. Hlavně v tom, jak vypadá. Tak proč má takový problém s tím, co ten kluk řekl. Možná vnitřně tušil, že má pravdu a že jeho chování nebylo vždy úplně správné. Chování Vernona Dursleyho neshledával v žádném případě správným a on se k Potterovi často choval podobně, to musel uznat. Ale ani na jedinou sekundu by to nepřiznal nahlas – a už vůbec ne jemu.
„Již od naší první hodiny bylo zřejmé, že opovrhujete autoritami a pravidly. Vznášel jste se někde vysoko v nebesích z nově nabyté slávy a absolutně se nezajímal o hodinu. A to já nestrpím! Někdo vás respektu musel naučit, když vám to ostatní učitelé tolerovali!"
„A jak přesně jsem vás nerespektoval?"
„Nedával jste pozor!"
„Zapisoval jsem si, co říkáte!"
Severus se na něj zůstal podezřívavě s přimhouřenýma očima dívat.
„Nevěříte mi? Ještě to někde mám. Vykládal jste něco o tom, že nás naučíte očarovat mysl a omámit smysly. Jak stáčet slávu a uchovat smrt nebo tak něco. Psal jsem si to, protože jsem nevěděl, jestli to po nás nebudete chtít. Fred a George mě už předem strašili tím, jak jste na studenty přísný a za trest je něčím trávíte. Nedívejte se na mě jak na idiota. Bylo mi jedenáct a kouzelnický svět jsem neznal, tak co jsem si asi měl myslet? A všichni mě měli za hrdinu a já chtěl být konečně v něčem dobrý a nezklamat je. Nikdy jsem nemohl být ve škole dobrý – hádejte, co si asi strýc Vernon myslel, když jsem domů donesl lepší známky než Dudley. Myslel si, že jsem učitele nějak očaroval! Asi vám nemusím popisovat, co v takovém případě následovalo..."
Ne, Potter si nevymýšlel. Poznal, když mu někdo lže a on nelhal. Sakra!
„A vůbec. Netuším, proč vám to tady všechno vykládám,'" zakončil najednou Potter rozpačitě svůj výlev.
„Vězte, že to ani já. Ale asi proto, abyste dokázal, jak strašně jsem vám křivdil a jak hrozně to vaši jedenáctiletou dušičku tehdy poznamenalo," reagoval ironicky Severus.
„Víte, že mám pravdu."
„Jistě. Vy máte vždycky pravdu, Pottere. Nejdřív vy, po vás pan ředitel a pak až my všichni obyčejní smrtelníci."
„Tohle nemá smysl. Nikdy si žádnou chybu nepřiznáte. Já aspoň ano, vím, co jsem udělal. Vím, kvůli komu a proč je Sirius mrtvý a nesu si za to následky. Ale vy nikdy nepřiznáte, že jste taky někdy chyboval."
„Pottere, vaše drzost nezná mezí a má trpělivost s vámi už překračuje své hranice. Kdybychom byli ve škole, dostal byste za to, co jste tu dnes předvedl, školní trest na celý rok a ještě byste Nebelvír připravil tak o 200 bodů-"
„Však vy si to nebudete mít problém na mě vybrat, až začne škola, že?" skočil mu do řeči rozpáleně Harry. Severus už byl vytočený na nejvyšší míru. Nevěděl, jestli kvůli tomu, co mu Potter říkal, nebo kvůli tomu, že ten kluk měl možná pravdu. Když se na něj chtěl ale znovu obořit, otevřely se dveře a v nich se objevil Albus Brumbál. Harry a Snape zrovna stáli asi metr od sebe a navzájem se zabíjeli pohledem.
„Harry, Severusi! Tak tady jste. Doufám, že jsem nepřerušil něco důležitého," usmíval se na ně s jiskřičkami v očích bradavický ředitel.