"Nechci je tady!" řekl už po několikáté, tentokrát však o dost hlasitěji. Hned vzápětí si taky uvědomil, co provedl. Jak neslušně se vůči své matce zachoval.
"Promiň," zamumlal okamžitě tichou omluvu. "Já jen... Nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad."
"Proč ne, zlato? Budeme přeci rodina," odpověděla.
"To jsme ale i teď," namítl. "My dva. My dva jsem rodina. A nikoho dalšího k tomu nepotřebujeme."
Věděl, že je naprosto zbytečné to říkat. A že ji těmito slovy možná ublíží. Jenže už byla rozhodnutá a on ji nestál ani za to, aby se ho zeptala, jak se cítí. Postavila ho před hotovou věc a to byla jedna z dalších mnoha věcí, co ho v posledních dnech trápily. Tak moc se toho změnilo...
"Potřebuješ někoho, kdo tě povede tím správným směrem. Sami to nezvládneme."
"Fajn," zamumlal rezignovaně. "Nejspíš máš pravdu."
Řekl to však jen proto, aby mohl jít k sobě do pokoje. Ani zdaleka s ní totiž nesouhlasil. Nepotřeboval vést správným směrem, protože jeho život už žádný směr nemá. A nechce nikoho dalšího pod touhle střechou, z pod níž by nejradši sám odešel, kdyby jen mohl.
Ve svém pokoji pak padl do postele a zavrtal se do bezpečí peřin.
Bylo mu nepříjemně z představy, že tu budou žít další dva lidi. Nesnášel je oba a rozhodně je odmítal potkávat každý den. Cítil tak akorát úzkost, která mu stahovala hruď. A věděl moc dobře, že teď vskutku není vhodná doba na to, aby propadl panice, ale nedokázal to nijak ovládat. Jako kdykoli předtím...
Musel proto jednat. Nějak to všechno zastavit, než bude zase pozdě.
V ruce pevně svíral mobil a čekal na vytoužené znamení nějaké odpovědi.
"Jungkooku?" promluvil hlas na druhé straně.
"Hyung," zamumlal. "Potřebuju tě."