Po londýnské ulici Charing Cross Road se davem mudlů prodíral malý chlapec jménem Ambo a jeho matka. Kolemjdoucí se na ně překvapeně dívali a sem tam se někdo zastavil, vyfotil si je na na svůj iPhone a zase šel dál. Takové exoty tu ještě dlouho nikdo neviděl! Je 21. století, ne? Proč by proboha chodil někdo v dlouhých na první pohled vypadajících mnišských hábitů? Asi nemají na živobytí, pomyslel si kdekdo. chudák dítě. Nikdo ovšem neměl tušení, že ti dva jsou kouzelníci. Matka se obrátila po Charing Cross Road a vklouzla do mdlé a zašedivělé hospůdečky krčící se mezi moderně vypadajícími budovami.
Uvnitř to bylo stejné jako zvenku. Starý dřevěný lokál i nábytek, opile se smějící postarší čarodějky a čarodějové a odstrašující hospodský Tom. Ambova matka se s kdekým znala, tak že už byl Ambo zvyklí na to, že někde zkysli třeba i na půl hodiny, protože se jeho drahá matička prostě zakecala s někým známým. Bohužel, těch známých v Děravém kotli bylo opravdu mnoho. Jojo, Děravý kotel, tak té hospůdce říkali. Byl to přechod, který ukrýval vchod na Příčnou ulici.
„Jé, ahoj Esmaraldo!" zamávala Ambova mamka na čarodějku v oranžovém hábitu s nakrčeným nosem. Ambo jí ještě nikdy neviděl. A Esmeralda na tom byla stejně. Jakmile jí uviděla, vykulila oči a ztratila se v davu.
„To je divné," řekla si spíše pro sebe Ambova matka. „Musíme-"
„Ne," zarazil si ji Ambo. „Nic nemusíš, JDEM!"
Mamka ještě chtěla cosi namítnout, pravděpodobně že musela ještě pozdravit nějako svou kamarádku, ale Ambo ji chytil a ruku a táhnul k hospodskému Tomovi. Tom byl pověstná drbna, věděl všechno, a to se ani nemusel na nic ptát. Mamka ho podezírala, že je nenahlášený zvěromág jako Rita Holoubková. Ona sama sice tomu skandálu moc nevěřila, ale hodně by se tím vysvětlovalo.
„Á, mladý Mulcaber," řekl hostinský. „A kde pak máš Mattyho, Judy?" Tom svá bezzubá ústa roztáhl do úšklebku, ze kterého nebylo možné vyčíst, zda to byl úsměv či ne. Judy, Ambova matka, jen odsekla: „Však dobře víš. Prosim tě dost chvátáme!"
Tom poznal, že Judy už na další vybavování nemá náladu . Zhluboka se uklonil, cosi si pro sebe zabrebendil, vzal svou hůlku a šel za lokál. Judy a Ambo ho následovali. Ambo už byl celý nedočkavý, vždyť za dvě hodiny jede do tolik vytoužených Bradavic! Ale nejdříve ho čekají nákupy a hlavně HŮLKA! Tom, Ambo a Judy se ocitli na malinkém dvorečku s cihlovou zdí. Tom do ní se svou hůlkou naťukal správný rytmus, a zeď byla ty tam.
„S pánem Merlinem!" zamával ještě Tom.
Judy a Ambo vešli na Příčnou ulici.
Ambo na ní už několikrát byl, ale takový blázinec, jaký za zdí probíhal, ještě nikdy nezažil. Po ulici pobíhali rodiče, studenti, malé děti, děti čekající na Bradavice a všichni v dlouhých hábitech. Ambův velký den započal.
„Jdem?" usmála se zeširoka Judy.
„Jsem nedočkavostí celý omráčený!" odvětil Ambo.
Jako první zamířili do Lékárny slečny Cacodové. Judy Ambovi koupila všelijaké přísad, které bude potřebovat na lektvary. Když zaplatili vetché paní Cacodové, obrátil se Ambo se slimáčími srdéčky v igelitovém pytlíku a měl se k odchodu. Ovšem do Amba velice hrubě vrazila jakási dívka s fialovými vlasy, tak že uklouzl a srdéčka se rozlila po celé podlaze lékárny.
„Oh," řekla holka bez sebemenšího zájmu. „Promiň."
„AURORO!" zaječeli svorně její rodiče stojící opodál. Okamžitě přispěchali k překvapené Judy a než se stačil kdokoli pořádně probrat, už Aurořiny rodiče tiskli do rukou Judy nový balíček slimáčích srdéček.
„Moc se omlouváme!" opakovali pořád dokola. „Naše dcera je lehce, ehm... to je jedno. A Aurora se jistě vašemu synovi OMLUVÍ, ŽE AURORO?!"
Dívka s fialovými vlasy praskla bublinu žvýkačky, pokrčila rameny a podala Ambovi ruku. Ambo jí však viděl v očích absolutní pohrdavost. Chňapl po její ruce, ale namísto aby se pomocí jí vytáhl, stáhl dívku do kaluže srdéček ze slimáků.
„Jé, promiň," řekl kysele Ambo. „Já nerad!"
Aurora div nevyletěla z kůže. „To si vypiješ. Jen počkej v Bradavicích!" vyšpitla, že jí mohl slyšet jen Ambo. Tak se obě děti neohrabaně postavili zpět na nohy, hodili po sobě poslední zlostný pohled a Ambo vyšel z lékárny. Judy mu ještě celé nákupy domlouvala cosi o nevychovanosti, ale to jí její syn už nijak moc nevnímal.
Koupili si všechno, co měli. Kotlíky, brky (dokonce paví!), školní hábit, ampulky na lektvary, pergameny, školní kufr a další kouzelnické náčiní. Ale pro to hlavní šli teď- pro hůlku! Ambo a jeho mamka se zastavili u obchodu pana Ollivandera. Už nevypadal tak smutně, jak Ambovi Judy vždycky vyprávěla. Teď se blýskal novotou! Původní stoletý nápis nad dveřmi byl nahrazený zbrusu novým nápisem OLLIVANDER & SYN - VÝROBCI HŮLEK. Ve výloze byli krabičky s hůlkami, hůlky jen tak pro okrasu vystavené a levitující písmenka s nápisy třeba Chcete pořádnou hůlku? Ollivanderovi Vám žádný kšunt neprodají! A nebo Nejlepší výrobci hůlek za poslední dvě stě let!. No a uvnitř to bylo stejně hezké, jako zvenku. Police přecpané krabičkami s hůlkami, pak ve druhém patře se zase tísnilo mnoho a mnoho polic s dalšími tisíci hůlkami, obří křišťálový lustr trůnil na stropě. Uprostřed místnosti byl malý pultík a u něho dívka přibližně v Ambově věku se špinavými blond vlasy. Držela v ruce hůlku, kterou jí právě podal starý pán s čistě bílými vlasy a velice vstřícným výrazem.
„Děkuji pane Ollivandere!" řekla dívka.
„Nemáš vůbec zač, děvče," odpověděl s úsměvem pan Ollivander.
Holka se otočila, zářivě se usmála na Amba, otevřela dveře a byla ty tam.
„Dobrý den," pozdravila Judy. „Nebyla to náhodou ta dcera Reedsových?"
„Dobré i vám, paní Mulcaberová!" usmál se od ucha k uchu výrobce hůlek. „Ach ano, je to mladá Reedsová. Podle toho co mi tady navyprávěla - ta holka půjde ho Havraspáru, na to vemte jed!" pak si pan Ollinader všiml mne. „Á, další mladá krev! Tak, už se těšíš na hůlku, co? Co bych ti tak...hm, Garry, GARRY!"
Z jedné z uliček lemovaných hůlkami se přiřítil dokonalá kopie pana Ollivandera. Jen byl mnohem mladší, neměl bílé vlasy nýbrž kaštanově hnědé, ale vyzařoval stejně silnou auru. „Ano tati?"
„Zkusíme třeba lísku," navrhl pan Ollivander. Jeho syn se ztratil ve změti krabiček ale za jednu minutku se zase přiřítil s nějakou hůlkou. Garry Ollivander vzal hůlku a podal jí Ambovi do ruky. Když s ní Ambo instinktivně mávl, svíčky v křišťálovém lustru se okamžitě rozpadli.
„Ehm, ne."
Tak to šlo dál a dál, žádná z hůlek, co pan Ollivander navrhl, nebyla dostatečně vyhovující. Na pultíku se už začaly krabičky s nevyhovujícími hůlkami pomalu hromadit a Ambo měl nepříjemný pocit, že hůlka pro něho snad ani neexistuje!
„Osika!" řekl Garry Ollivander. Za chvilku se znovu přiřítil za další hůlkou. „Hele! Osika a žíně z jednorožce, dvanáct a půl palce dlouhá, nepoddajná! Zkus!"
Ambo jí vzal do ruky a máchl jí. Hůlka slabě zazářila.
„Výborně, Garry!" zajásal pan Ollivander.
Ambo pohlédl na svou hůlku. Konečně! Tak dlouho vytoužená hůlka je tu! Judy a Ambo se ještě rozloučili s Ollivanderama a již spěchali na nádraží King's Cross. Díky Letaxové síti tam byli coby dup, naskládali všechno úhledně do zbrusu nového školního kufru a prošli kouzelnou přepážkou na nástupiště 9 a 3/4. Byl tam pomalu stejný blázinec jako na Příčené ulici, všude rodiče s dětmi, které jedou do Bradavic. Na kolejích se už blýskal rudý spěšný bradavický expres a u něho stál...
„Tati!" zajásal Ambo a vrhl se do náruče Mattyho Mulcabera.
„Nazdar!" usmál se Matty. „Koukej co pro tebe mám!" V rukou držel klec a v ní pobíhala sem a tam malinkatá lištička. Ambovo školní zvíře. Ambo po tisíceré poděkoval, čapnul klec a kufr a spěchal do expresu. Bylo za pět minut jedenáct.
„Počkej!" zarazila ho Judy a naposled se s ním obejmula a políbila na tvář. „Piš nám kdykoli chceš, chovej se slušně - a svůj první den si pořádně užij!"
„Neděj příliš velké lumpárny," radil Matty. „a je úplně jedno, kam tě zařadí."
„Jen ne Zmijozel," řekl Ambo.
Rodiče se zasmáli, naposled se rozloučili a Ambo nastoupil do expresu. Lokomotiva zahoukala, a cesta do Bradavic započala. Ambo ještě zamával svým rodičům, dokud se neztratili v dálce...