Mé jméno je Ash Burner a chystám se vám převyprávět svůj příběh... Příběh o chlapci, který se na světě cítil sám.
Když jsem nastoupil na střední školu, netušil jsem, že to bude něco tak strašlivého. Na základní škole jsem nebyl zrovna nejoblíbenější dítě. Dalo by se vlastně i říct, že jsem byl vcelku outsider. Měl jsem na své straně vždy jen jednoho kamaráda, o kterém by se nedalo mluvit jako o "pravém kamarádu", občas se proti mě z ničeho nic postavil a schytal jsem pár ostrých slov i od něj.
Na střední, jsem byl znovu... outsider...
Rodiče mi vždy říkali, že si za to můžu sám nebo že jsem prostě jiný. Jsem jiný, ale nebojím se to přiznat... Raději půjdu proti proudu, než abych kryl své vlastní vědomí za falešné zdi přetvářky.
Byl jsem prostě sám sebou.
V nové třídě se se mnou nikdo moc nebavil, možná to bylo tím, že jsem seděl sám až úplně vzadu v poslední lavici a možná i tím, že rád nosím černou barvu oblečení, což v určitých existencích může zajisté vyvolat určité nekloudné pocity. Maximálně jsem občas schytal nějaký ten strnulý pohled od zvědavých, po klukách pokukujících děvčat.
Když začala první a lehce seznamovací hodina v roce, se zvoněním přišla usměvavá, blonďatá a mladá paní učitelka.
Začala se každého z nás ptát na jméno a koníčky. Postupně vybírala teenagery po lavicích, kteří ji měli odpovědět. Ve třídě bylo asi 8 kluků a 20 holek, z toho skoro každý kluk na své zájmy odpověděl buď: "Fotbal!" Nebo: "Hokej!"
Holky na tom nebyly podstatně o moc líp, většina z nich odpověděla, že buď milují módu, zvířata a nebo zdravý způsob života, kdy následovala přednáška o vegetariánství či veganství a jak jsou všichni "masožrouti" bezohlední.
Já se jako totální "masožrout" dopátral dle jejich přednášek jen toho, že bych je možná něco o vegetariánství mohl ještě doučit.
A takhle to pokračovalo dál, dokud se nedostalo na mně. Ačkoli je to neuvěřitelné, nemám s mluvením na veřejnosti ani náznak problému, jenomže když mne protly všechny ty nedočkavé pohledy mých nových spolužáků, lehce se mi začaly v hlavě plést slova.
Po asi třech sekundách naprostého ticha a splétání slov dohromady jsem konečně odvětil:
"No... rád poslouchám hudbu, hraju hry a kreslím."
Veškeré pohledy se odvrátily a já se cítil jako bych promarnil jedinou šanci jak zapadnout... Vlastně teď když se nad tím zamyslím...
Ani mi to nevadilo...