Třída ztichla. Já ztuhla. Jejich oči mě probodávají každým pohledem. Nevšímám si jich. Můj pohled patří jen té osobě. Té, která se mi předtím nesmála. Nepoznávám jej. Nikdy jsem ho neviděla. Jen stojím jako tělo bez duše. Úplně všechny kolem sebe ignoruji. Soustředím se jen a jen na něj. Něčí ruka mě ale popostrčí dál. Au, to bolí. Vzpamatovávám se. Ellie na mě ale řve: "To nemůžeš dávat větší pozor, to jsi musela v těch dveřích stát jak trubka?" Ale já nic, pořád nemůžu na něj přestat myslet. Nevím o něm nic, jen to, že se mi nesmál a že bude se mnou ve třídě.
"Heeeej!" třese se mnou Ellie. Koukám, co se děje. Nikdo se mě nezastává, už ani třídní učitelka. "Ellie, přestaň se mnou třást, prosím, já ti nic přeci nedělám," kuňkám. V hlavě si ale promítám to nejhorší, co se může stát. Smích. Slyším jen smích. Tu zákeřnou věc, kterou teď všichni používají. Podívám se na učitelku a zděsím se. Směje se taky. To není možný, říkám si. Ale je to pravda. Ta hnusná krutá pravda. Bodá mě jen do srdce, nic jiného nedělá. Proč si bůh vybral mě? Proč? Ale je tu ještě jedna naděje. Moje svíčka ještě nezhasla.
On. Přesunu pohled k němu. Nesměje se. Na mé tváři vzniká malinkatý úsměv. Dívá se na mě. Nesmím myslet na to nejhorší. Nesmím myslet na to, že i on mě zradí. Svýma oříškovýma očima mě probodává, ale tak krásně, že nemám slov. Vypadá tak mile a přátelsky. Jeho tmavě hnědé vlasy, jeho oříškové oči a pohled upřený jen mě. Krása! Cítím z něj ale nejistotu. Poznám totiž, když se někdo usmívá, ale při tom mu srdce pláče. On, je to on. Poznám to. Zažil si určitě hodně. Je smutný. Vidím to. Musel si na staré škole asi taky vytrpět to co já. Ale v nové škole je někdo. Někdo, o kom my nic nevíme, a proto může začít od znova a nemusí být terčem pomluv jako já. O něčem přemýšlí, ale stále kouká na mě. A je to tu. To, co mi podrazilo kolena. Smích! On se přesouvá na druhou stranu. Ví, jak se někdo cítí, když se mu někdo směje, ale teď už bude vědět i to, jak se cítí ten, který se směje! Teď už moje svíčka opravdu zhasíná. A poslední naděje umírá.
**
Nemám sílu. Nemám člověka, který mě podrží. Zavírám oči a snažím se na všechno zapomenout. Ale ten smích je hlasitější a hlasitější. Moje tělo je tak slabé, že padám na kolena. Bum! Moje hlava práskla do podlahy. Místo hvězdiček mi ale kolem hlavy krouží obličeje spolužáků, smějící se obličeje. Strašlivě mě ta hlava bolí, ale přitom mi v ní hlasitě křičí smích. Ta hnusná zákeřná věc, co mě pronásleduje už strašně dlouho. Od prvního kroku do této školy. Možná, že to tak bůh chtěl. Musel stvořit někoho, komu se někdo bude smát a tak jsem tu já. Co to tu plácám? Nikdy jsem o bohu nepřemýšlela. Vždyť nejsem věřící, tak proč na něj teď myslím? Možná, že kdybych v něj věřila, bylo by vše jinak, ale jak? Vrtá mi to hlavou.
Sssssss... Au! V hlavě mi třeští jako kdyby tam hrál někdo na cimbály. Nikdo ale ke mně nejde. Všichni se smějí víc a víc. Zavírám oči.
*
Cítím jak na mě někdo sahá. Otevřu oči. On. Tak přeci jen se někdo našel, kdo má nade mnou slitování. Jeho ústa se otvírají jako by mi něco říkaly, ale já ty slova neslyším. Neslyším nic. Ani ten zatracený smích. Zavírám oči.
Když je znovu otevřu, už nade mnou není jen on, ale i nějací chlápci v oranžové bundě. Mluví na mě. Vidím jen otvírat jejich pusu, nic víc. Berou mě do ruky a někam pokládají. Rychle se mnou nastupují do nějaké dodávky. Netuším, kde jsem. Jsem úplně mimo. Zachytím jen jednu situaci. ON se hádá s tím jedním chlápkem v oranžové bundě. Nevím o čem. Neslyším je. Ale za chvíli nastupují oba dva do té velké dodávky s různými přístroji. Koukám kolem sebe, ale nic mi nepřipomíná toto auto. Přestanu přemýšlet nad tím, kde jsem a jak jsem se sem dostala, protože on je tu se mnou. Chytí mě za ruku, ale já už nic nevnímám. Úplně vypnu. Zavírám oči.
Taaak další díl... Zatím nejdelší z těch tří c. Tak doufám, že se vám líbí. A děkuju za všechny komentáře a votes. Mooc vám děkuju...